Ricko x Uruha - Hlavně s tím nepřestávej. - část 4.

(Uruhův byt)

Ricko 

Už musí vážně protočit očima, když ho Uru znovu vezme za slovo a začne zase mluvit o jídle. Před chvílí mu to málem vyrazil z pusy, protože to tady stihlo okorat a teď se do toho sám hrne, jenom aby Ricka trápil. Jakmile bude mít volné ruce, vážně mu ten zadek seřeže, ale už si to nechá pro sebe, aby ten pokušitel netušil, co ho dneska ještě čeká. Teď je na koni, ale on mu ten hřebínek srazí a ukáže mu, že může být taky sok. Zasměje se, když dojde na tu trpělivost, ale už je to takový napůl vyšťavený a napůl sarkastický smích, který dává tušit míru Rickovy frustrace. Ještě pořád je to hra, ale začíná se dostávat na hranu jeho únosnosti. Samozřejmě, že ho nechce k ničemu nutit, ale buď tady bouchne nebo si bude muset pomoct sám. Vzápětí hlavu zakloní a znovu se rozesměje. Chce po něm, aby ho prosil… prý, když budeš umanutý. Nejspíš je na čase, aby mu ukázal, jak se léčí umanutost. +Ještě chvíli vydrž, pak mu to všechno vrátíš.+ Nabádá sám sebe, ale v jeho věku je tohle víc, než léčba šokem. Kde kdo už by se prostě namíchl a práskl dveřmi, ale ne on, když toho hajzlíka naproti tak moc chce. Ne jen kvůli dnešku, prostě napořád. Lekce nakonec Uruhovi přijdou zábavnější, než jídlo a Ricko si v duchu oddechne, protože Uru zapomněl na mističky a konečně se věnuje jemu. Sice maličko jinak, než by si přál, ale už je alespoň pozorností zase zpátky. +S tebou je to vysoká psychologie, kdo by to čekal.+ Pomyslí si na jeho adresu. Nakloní trochu hlavu k rameni, když dojde na odmlouvání, ale doopravdy nic neřekne. Radši! Mírně přivře oči, když ucítí dotek na svých rtech a pousměje se. Tohle je dobrá lekce, nečekal to, ale už si na to rozhodně dá pozor. Podruhé to s ním Uru už nebude mít tak snadné. A pak se stane něco, co mu způsobí dokonalý výplach hlavy. Je to na něm poznat především z toho, jak prudce otevřel oči, jeho pohled se okamžitě upřel do prázdna, poté mu klesla i čelist a po nádechu zapomněl zase vydechnout. V tuhle chvíli se s ním dějí neskutečné věci a to i proto, že to nepokračuje. Sevření jeho přecitlivělého klína způsobilo euforii jeho hormonů, protože si myslel, že už je to konečně tady a ono zase nic a on má pocit, že se už doopravdy zblázní. Vydá ze sebe opravdu zmučený zvuk a znovu se dostává na hranici, kdy už ani neví, jestli se mu to líbí nebo se chce rozbrečet a schovat se někde na druhé straně světa. Od všeho, co chce udělat ho dělí poslední krůček. Pevně stiskne víčka, soustředí všechnu příčetnost na to, aby dal ještě dohromady nějaké slovo a pak se mu podívá do očí. 

"Chtěl bych, abys mě konečně ošukal, přijde ti dost jasné?" Usměje se na něj a počká si, jakmile ucítí jeho prsty, jak mu kloužou po zápěstích. Nastaví mu svoje rty k polibku, ale stačí mu jen ucítí, jak pásek klouže. Pak je to vteřina za vteřinou. Oběma rukama ho popadne za ramena, prudce ho přinutí vstát, zatímco ho pořád dravě líbá a přehoupne mu pásek přes hlavu. Vší silou ho od sebe otočí zády a přirazí zpátky na sten stůl, jen tentokrát břichem napřed a pěkně do předklonu. Ten kus nábytku si teda dneska užije. Ruce má Uru svázané během vteřiny. 

"Lekce číslo jedna. Nikdy nepodceňuj mladého kluka! Lekce číslo dvě. Všechno se ti vrátí jako bumerang. A lekce číslo tři." Musí s ním docela bojovat, Uru má sílu, ale udrží ho na místě. 

"Když někoho doženeš na hranici, musíš počítat s následky." Levou rukou ho pořád drží, ale sklouzne do podřepu a v další vteřině mu zajede jazykem mezi polovičky. +Tak se krotí šelmy...+ Pak použije i druhou, aby udržel jeho boky na místě a co chvíli ho pacifikuje zpátky do předklonu, dokud ho nezlomí tím, co s ním bude dělat.

Uruha

Ricko dlouho mlčí a nic neříká. Uruhovi na mysl nepřijde, že by to mohl být pověstný klid před bouří. Ale měl by. Už ho přece trochu zná a ví, jak reaguje, když ho řádně vyprovokuje. Je pravda, že tak se mu to ještě nepodařilo, neměli na sebe zase tolik času. V kabince to nešlo a v kabinetu na to nebyl čas. Dlaněmi svírá jeho prameny, jakmile mu osvobodí ruce. Najednou ho opravdu hodně potřebuje cítit. Vybaví si přesně, jaké jsou jeho doteky a chce jich mnohem víc. Několikrát se kousne do rtu, je to zemní, že i pro něj je to trochu mučení. Chtěl ho dostat na hranici a sám už je jí blízko. Rozhodně blíž, než si původně myslel. Ricko ani netuší, jak moc na něj působí. Jeho humor, jeho povaha a taky tělo. Vnímá hebkou pokožku pod svými prsty, když ho pohladí konečky prstů po šíji a užívá si pohled do jeho tváře. Je kouzelný. Vidí mu na očích touhu, která ho začíná ovládat. Nic jiného si nepřál, než to zažít znovu. Ukradne si jeho rty, aniž by stihl odpovědět. Jeho věta v něm zažehla hotové peklo, které už snad neuhasí vůbec nic. Jen ať to nepřestává. Z jeho slov mu běhá příjemné mrazení podél páteře a vzrušení by už nemohl být větší. Nutně potřebuje vnímat ten pocit, že ho někdo opravdu moc chce.

"Hm, myslím, že tomu začínám pomalu rozumět." Stihne v podstatě vydechnout do jeho rtů. To je poslední, co stihne, než ho Ricko doslova převálcuje. Srdce mu zběsile tluče. Možná by se měl bát, aby mu neublížil, ale podobné myšlení se vůbec nedostaví. Zvládne se jen omámeně pousmát, i když není moc příjemné, že musí vstát. Rickův výraz mu v první chvíli všechno vynahradí. Trochu nechápavý výraz přijde, až ve chvíli, kdy ho k sobě otáčí zády a najednou leží na desce stolu mezi vším tím jídlem. Nestihne se ani chytit, protože je to on kdo má ruce svázané. Tohle úplně nedomyslel, ale místo nějakého vzdoru, jen tiše zasténá. Snaží se pootočit hlavu, aby viděl, co za ním dělá. Moc to nejde a zvládne ho pozorovat jen periferně.

"Nic jiného jsem si nepřál." Vzdoruje mu alespoň takto, aby bylo jasné, že s podobným koncem počítal.

"Je sexy pozorovat, co s tebou dokážu provést." Popohání své vlastní ego nahoru. Snaží se trochu osvobodit a nedává mu to vůbec zadarmo. Jen ať se naučí, že všechno nedostane jen tak. Přitom se snaží svým pozadím podráždit jeho klín, aby ho ještě víc vyprovokoval. Je asi sebevrah, protože to vypadá, že ještě trochu a už to nepřežije. Nevadí, musí to být výbušné a velkolepé, jinak by se sebou nedokázal žít.

"Když mě pustíš, ukážu ti ještě mnohem víc." Zkouší ho lákat, ale sám si podvědomě nepřeje nic jiného, než aby pokračoval. Zkouší se narovnat, jakmile Ricko klesá dolů, ale nejde to. Vždycky nakonec skončí zpátky na stole. Už se zase pitomě usmívá. Rickův jazyk je na něj už skoro příliš. Opře se čelem o stůl a místností se rozezní jeho hlasité zasténání. Tohle asi sousedi slyšeli, ale co…Jen ať si závidí.

"Ricko-chan." Zavrní udýchaně a kroutí se pod jeho laskáním ale ne a ne se vysvobodit. Tohle nemůže vydržet dlouho.

"Nebude lepší, když budeš uvnitř? Můžeme to dokončit klidně takto." Doluje ze sebe skrze povzdechy.

"Víš, jaké to tam je. Ještě před chvílí sis přál něco úplně jiného, tak co se stalo?" Opře si čelo znovu o stůl a tiskne víčka pevně k sobě.

"Tak už to udělej, ošukej mě pořádně, ať to cítím ještě ráno." Prohodí pevným hlasem rozkazovačně. Za pár vteřin to bude on, kdo exploduje, ale takto to nechce a brání se tomu zuby nehty. Mít na dosah Rickovu kůži asi ho pořádně poškrábe, jak sobě nevládne.

"Ještě pár vteřin a půjdu tam bez tebe." Dojde i na vyhrožování. Pokud se uvolní, už to nezastaví, to je mu úplně jasné.

Ricko 

Nic jiného si ani nepřál, no jasně! Pro jednou mu to vůbec nežere. Uru je k sežrání, jak se snaží předstírat, že se vším počítal, ale Ricko už ví dobře, že má rád, když je to on, kdo má navrch a to si myslel, když dosedl na jeho klín. Myslel si, že Ricko poslušně podlehne, ale to se tedy spletl. 

"V tom druhém bodě máš pravdu. Tohle všechno jsi se mnou provedl ty. Ještě před pár dny by mě nikdy nenapadlo, že bych dělal podobné věci nebo mě něco dostalo do podobného stavu a podívej se teď?" Vydechuje zblízka na jeho polovičky. Pak zase pokračuje ve svém započatém díle. Musí se tiše zasmát, když na něj Uru začne používat stejnou taktiku, jako zkoušel on na něho, když byl svázaný. Taky ho prosil, že když ho pustí, všechno bude mnohem lepší. Uru ho nepustil… Brzy už slyší jeho hlasité sténání i svoje jméno. Konečně ho říká s patřičnou touhou a láskou. Uru mu začne podsouvat velmi konkrétní představy a to už začíná být na Ricka trochu moc, po tom všem, co má dneska za sebou, ale jeho odveta ještě není dovedena do konce. Ještě nesmí podlehnout vábení téhle sirény. 

"Nic se nestalo." Ozve se zase ze svého místa, když se zrovna nepokouší dostat jazykem co nejdál. Přece ho nebude varovat? 

"Možná jsem jenom taky dostal hlad. Pamatuješ si, jak jsi ho dostal ty?" +Jak jsi mě trápil, když jsem se nemohl hýbat?+ Vítězoslavně se usměje, když ho Uru začne prosit, aby si ho vzal a dokonce úplně stejnými slovy, jakými ho prosil on sám. Je to legrační, jak jsou na pokraji sil vlastně oba stejní. Pomalu se narovná do stoje ve zdánlivém uposlechnutí jeho přání, ale místo, aby konečně udělal, co oba chtějí, jediným pohybem stáhne pásek z jeho zápěstí, přehodí si ho v ruce a pořádně mu s ním naseká. Když dostane švih, docela to štípne. 

"Chtěl jsi, abych prosil, možná bys teď měl prosit ty! Ty potvoro jedna, takhle si se mnou hrát. Ono tě to příště přejde." Spílá mu, ale kruci, ať ho to nikdy nepřechází! Chce od něj samá podobná překvapení. Podobné koření pro jejich společný život, který bude velmi speciální a pikantní. Nepokračuje v tom dlouho, páseček odhodí stranou a konečně si ho doopravdy vezme. Prostě jenom tak, na tom stole s pohledem upřeným na pěknou červenou barvu pokožky, kterou dostala. Žádné šlincy tam Uruha nemá, to by mu nedokázal udělat, ale musel ho maličko potrápit. 

"Teď už tam klidně dojít můžeš. Stejně tě potom nepustím, takže si to všechno jenom zhoršíš." Skoro u toho funí, jak se snaží mluvit. Stůl už zase poskakuje jako šílený. 

"Budeš přecitlivělý a já tě stejně nenechám být." Slibuje mu a brzy pod rukama cítí, jak se Uruhovo tělo propíná ve slastných vlnách. On sám nepotřebuje moc, ale stejně to ještě chvíli trvá, než si ho užije dost na to, aby ze sebe podruhé vydal úplně všechno. Tahle touha je skoro zvířecí a nejspíš jim to bude oběma na pár hodin stačit. Uruhovi nejspíš i do rána. Už je zase celý mokrý a vyřízený. Pustí zvolna jeho boky, když se ujistí, že teď to nebude Uru, kdo si kecne na zem a svalí se alespoň na židli, která stojí tam, kde býval původně stůl… Cítí se skoro nepatřičně, když tam není. Už zase se kroutí kvůli svým žebrům a zítra mu to dají asi pořádně sežrat. Bude rád, když se nadechne, ale ve své práci potřebuje stejně hlavně mluvit, ne běhat. A ne, ani po dnešní lekci ho nenapadlo, že by s tím měl přestat.

Uruha

Už ani neví, kde jsou. Dokonale se ztrácí v Rickově péči, kterou mu nabízí. Je to úplně všechno, co kdy chtěl a potřeboval. Takto zničit ho zatím nedokázal nikdo a je mu úplně jasné, že z toho stolu nejspíš nesleze. Prostě se sveze na zem a zůstane tam možná až do rána. Když mu podobné myšlenky probíhají hlavou, zvládne se jen usmívat a mít na tvář nepřítomný výraz. Slyší, že Ricko něco říká, ale v první chvíli si to nedokáže pořádně přebrat. Skoro to zní jako z velké dálky, jak mu vinou slasti a roztoužených pocitů hučí v uších. Asi krev, která v něm doslova bublá, možná za to může hlasitý dech, kterému nedokáže vzdorovat.

"Hm, ale líbí se ti to a už bez toho nedokážeš žít." Podsouvá mu klidně myšlenky na to, že Uru je to nejlepší, co kdy měl. Snad se s ním zrovna teď nebude chtít hádat, ne v tomto bodě. To by asi nepřežil. Znovu dlouze zasténá a zase málem přeslechne, co mu říká dál. Je pořádně mimo a tuhle realitu přestává úplně stíhat. Zatmívá se mu před očima, chtěl by se chytit a zatnout prsty do desky stolu, aby alespoň nějak ventiloval své rozpoložení. Nejde to. V duchu Rickovi slibuje, že mu to pořádně vrátí a příště ho jen tak nepustí. No, spíš za pár dní, kdy bude schopný něčeho podobného znovu.

"Tak to se opovaž!" Vyjede na něj ze svého místa, pokusí se ohlédnout, aby mu ukázal, jak vražedný výraz umí. Stejně má pocit, že to neviděl.

"Vyhodím tě za ty dveře, jestli to uděláš." Je znát, jak moc nepřemýšlí nad tím, co říká a taky kolik mu tím prozrazuje. Dostal ho do roztoužené pasti a ta ho jen tak pustit nechce. Nenapadlo by ho, že ho někdo v Rickově věku dokáže tak moc vyprovokovat. Celé jeho tělo doslova křičí, aby to celé dokončili společně, ale ne…Ricko ho chce trápit ještě dlouho. Zmučeně si povzdechne. Jakmile přestane cítit jeho jazyk, potěšeně se usměje. Už to nevydržel a konečně oba dostanou, co chtějí. Je o tom přesvědčený a když povolí jeho pásková pouta, chytí se okraje stolu. Ještě že tak, jinak by nejspíš zajel pod něj. Vyjekne a pak začne hodně sprostě nadávat. Tohle si ale vůbec nedomluvili.

"Počkej, až tě dostanu, tohle si pěkně odskáčeš. To ty jsi potvora." Vyhrožuje mu a teď momentálně si je jistý, že své výhrůžky naplní. S každou další ránou to štípe víc a víc a přesto jeho vzrušení neopadá, právě naopak, užívá si to a to ho vyděsí ještě víc. Co se to s ním děje? Byl přesvědčený, že by při něčem podobném nadával a rozhodně by ho donutil přestat. Vzrušuje ho fakt, že se toho Ricko nebojí a najednou má všechno pevně v rukou on a ne Uru. Potřeboval to i opačně, ale očividně ne vždycky. Najednou rány přestanou, dostane to, co chtěl. Zasténá snad na celou čtvrť. Položí se na desku stolu a plně se mu odevzdá. Prsty zatíná do dřeva, snaží se udržet na místě, aby mu svým pozadím vycházel vstříc a tak odjíždí s celým stole. Cítí na sobě potůčky potu a vrchol není daleko.

"Nenechávej, Ricko-koi." Dokáže ze sebe jen vydolovat a to je taky poslední co stihne. Dožene ho ryzí extáze, který mu podlomí nohy a zůstane v podstatě viset na stole. Cítí Rickovy dlaně, že ho pořád jistí a je za to neskutečně vděčný, na zemi vážně skončit nechce. Opře se tváří o desku a s okouzleným úsměvem se podívá na svého trýznitele, jak se usadí na židli.

"Vypadáš vyčerpaně." Dobírá si ho malinko, když si je jistý, že ho hlas nezradí. Velmi obezřetně se narovná, zapírajíc se o stůl a zjistí, že ho bolí úplně všechno. Ušklíbne se a pak se zase pousměje. Udělá jediný krok, aby mohl dosednout na Rickovo stehno, opatrně se o něj opře, nechce mu ublížit. Omotá paži kolem jeho krku a líbne ho zlehka na rty.

"Postel, jídlo, alkohol a ty. To je můj plán na zbytek večera." Pošeptá mu s jiskrami v očích.

"Možná spíš sprcha." Povzdechne si, nesnáší pocit, když je celý ulepený a teď rozhodně je. Opře si tvář do jeho vlasů, aby si ještě chviličku odpočinul, než se pomalu zvedne a pomůže mu na nohy. Míří s ním do koupelny a sprchového koutku, kde na oba pustí příjemně teplou vodu. Nasouká se do jeho náruče a opře si čelo o jeho rameno. Nechá si máčet vlasy, vodní kapky hýčkají jeho pokožku a teď rozhodně prskat nebude. Užívá si své mazlivější rozpoložení a to neviděl jen tak někdo.

"Budeš chodit častěji?" Zeptá se ho s tichým smíchem.

Ricko 

Zachytí jeho pohled a zadívá se mu dlouze do očí. Sluší mu to dokonce i v předklonu na stole, ale to je tím jeho spokojeným pohledem a úsměvem. Uru vypadá dokonale naplněně, jako by ho v životě momentálně vůbec nic netrápilo a byl šťastný a to uvnitř Ricka vyvolává příjemné pocity. Dovedl se postarat, zvládl to a teď může chvíli odpočívat, dokud ho jeho femme fatale nebude zase potřebovat. 

"Ty vypadáš zamilovaně." Podsune mu vlastní myšlenku. Nechce ho popichovat, ani si tolik nefandí, ale Uru tak teď doopravdy působí. Na nějaká plamenná vyznání bylo asi brzy nebo na ně možná nikdy ani nedojde, ale Ricko se na chvíli rád nechá unášet představou, že by to tak mohlo být. Vůbec nečeká, že se Uru bude chtít stulit k němu na klín a jakmile dosedne na jeho momentálně docela namožené stehno, tiše hekne. Obejme ho kolem pasu, ale Uru je překvapivě ohleduplný k jeho zranění. Teď by mu stačil asi i nevinný dotek, aby zaskučel jako pes. 

"Je to úžasný plán." Řekne mu tiše v odpověď a zblízka si prohlíží jeho oči. Je to jedna z těch mírumilovných chvilek, kdy si uvědomuje, jak pro něj musí být mladý a kdy má strach, že Uruhu ta nerovnováha omrzí, ale… bude se vážně snažit, aby se to nestalo. 

"Budeš mi muset odpustit, že tě tam nedonesu." To už dneska prostě nedokáže. Navíc by asi vypadali trochu legračně, protože Uru není tak malý, převyšuje ho. Nad tou sprchou trochu nakrčí čelo. Ne, že by chtěl být prase, ale není si jistý, že má na ni sílu a tím pádem ani chuť. Klidně by se svalil do postele tak, jak zrovna je, však co, jsou to jenom oni dva navzájem. Kdyby se milovali v posteli, vypadalo by to tam pak úplně stejně. Uru se po chvíli rozhodne vstát a tak mu podá svoje ruce a pomalu ho následuje. Jdou do té koupelny. Povzdechne si, ale neodporuje mu. Je to hrozně zvláštní místo, obzvlášť, když se sklo zamlží, aby nebylo nic vidět. Nechápe ten mechanismus a později ho podrobně prozkoumá. Ve sprše prostě nevydrží stát a tak si kecne na zadek, záda opřená o stěnu a nechá si vodu klidně dopadat shora na hlavu. Uru se po chvíli stočí k němu, on ho obejme rukama a prostě tam jenom tak existuje. Oba dva to potřebují. Po chvíli ještě přidá horkou, když si na teplotu oba dva zvyknou a čím déle tam jsou, tím je unavenější a nechce se mu už vůbec nic. Tiše se zasměje po jeho otázce. 

"Cokoliv si budeš přát..." Zašeptá. Bude chodit tak často, jak mu Uruha dovolí. Co by kde bez něj dělal, pokud zrovna nebude pracovat? Na mýdlo ani nedosáhne, ale voda smyje všechno důležité. S povzdechem se donutí zase vstát, vodu vypne a natáhne se pro libovolné ručníky, které nahmatá. Je mu to popravdě úplně jedno, stejně jsou Uruhovy a on měl před chvílí jazyk kdo ví kde. Zabalí ho do jednoho, sám se omotá do druhého a nechá se jím dovést přímo k posteli. Padne do ní obličejem napřed. 

"Vážně chci ten alkohol i to jídlo, ale jsem schopný se tak maximálně zavrtat normálně do peřiny." Zahučí, že mu skoro není rozumět. 

"Kdyby mi to nebylo blbý, pošlu tě pro sluhu..." Samozřejmě, že žádného nemají. S novým povzdechem se vyhrabe zase do sedu, doosuší se a odhodí ručník pod okraj postele. Nahý si zaleze po deku a konečně se opře. Ty žebra doslova tepou bolestí. 

"Nemáš prášek?" Broukne se zavřenýma očima. Klidně si ho dá i s tím alkoholem, však to není kokain.

Uruha

Na tu zamilovanost jen zvládl našpulit rty. Kdyby cokoliv řekl, prostě by mu to znělo přistiženě. Cítí se tak, ale na podobné pocity je podle něj ještě brzy. Nikdy však kvůli nikomu nedělal podobné kousky jako kvůli Rickovi. Už jen to, jak ho dostal do svého bytu. Ten kluk mu vidí až do žaludku a na to prostě není zvyklý.

"Dojít tam ještě zvládnu, ale to bude asi můj poslední hrdinský kousek." Zasměje se uvolněně, aniž by si uvědomil, jaký výraz právě má. Ten ho neopustí ani ve sprše, kdy se k němu schoulí do náruče. Je to příjemné nechat svou kůži hýčkat kapkami. Nutně ji potřebuje, aby se jeho svaly dokonale uvolnili. Spokojeně zapřede, když s ním Ricko souhlasí a ještě to řekne takovým způsobem, jak kdyby mu byl schopný snést modré z nebe. To je další věc, kterou si ukradne mnohem víc jeho náklonnosti, než kdokoliv jiný. Kdyby z něj byl jen o kousíček míň unesený, asi ho to brzo omrzí. Nebylo to s ním jednoduché a přitom vlastně stačilo tak málo. Nikdy by si nepomyslel, že to dostane s někým mladším, ale ono se to děje a Uru nad tím přestává přemýšlet. Proč taky? Co jim brání, aby byli spolu? Škola? A kdo se to dozví? Navíc tam Ricko nebude donekonečna. A to ani netuší, že to možná přijde mnohem dřív. Nechce se mu zvedat, ale v té sprše nemůžou zůstat věčně. Začíná litovat toho, že nemá vanu, jen by tam nejspíš dnes usnuli. Nechá se vytáhnout na nohy a zabalit do ručníku. Na tváři má neopadající, spokojený úsměv. Když dojdou k posteli a Ricko do ní dost nevybíravě padne, zvládne se jen zasmát. Jiné by vypakoval, ale je to Ricko, ten může opravdu všechno a je u toho prostě roztomilý. S tou zamilovaností to nebude daleko od pravdy. Usadí se pomalu na její kraj, sám už na sobě nemá ani rušník ani oblečení.

"Tak se zavrtej, já něco přinesu." Slíbí mu bez váhání. Pořád má před očima jeho modřiny.

"Asi si nějakého pořídím, dost by se hodil." Uchechtne se nad jeho slovy, než sáhne po lemu deky, aby ho víc přikryl.

"Donesu všechno, dej mi chvilku." Prohodí, než se zvedne. Není jeho máma, aby mu říkal, že na prášky se nepije. On sám by to klidně udělal, kdyby ho něco bolelo. No a co? Pro jednou se to přece nezblázní. Zamíří rovnou do kuchyně. Z lednice vytáhne trochu ovocného salátu a posbírá po stole, co se dá jíst i za studena. Zbytek klidně vyhodí, to mu problémy nedělá. Vezme Rickovi pár piv a sobě lahev bublinek, než se se vším na podnose i tím práškem vrátí do ložnice. Na sobě má jednu ze svých bílých košil, ve které spí. Odloží tác na postel a sáhne po ovladači, kterým zapne přehrávač. Nemá náladu na nic jiného, ani na film. 

"Tady je ten prášek." Podá mu ho společně se sklenicí vody a pak mu rovnou podá pivo. Sám sáhne po mastičce, kterou vzal taky a příjemně bude chladit jeho modřiny. Usadí se na jeho klín, prádlo nemá, takže ho pěkně cítí a líbí se mu to. Pozvedne koutky ve skoro nevinném pousmání, ale příliš mu to nejde. Začne plynule roztírat v jemných pohybech mast a je vidět, že si užívá každý milimetr jeho pokožky. Když své dílo dokončí, utře si dlaně do ručníku a schoulí se vedle něj. Opatrně se opře o jeho rameno, na kterési položí bradu.

"Ráno mám rád čerstvou snídani." Řekne si bez váhání, než jeho víčka klesnou. Nejdou hned spát a ještě si chvíli povídají. Ricko ho dokáže bez problémů rozesmát. Piva padnou stejně jako lahev bublinek. Do té doby si o sobě stihli říct opravdu hodně a Uru si uvědomil, že mu na něm opravdu záleží, jinak by ho to nezajímalo.

"Měl jsi pravdu, Ino-chan, jednou mě to dohnat muselo." Prohodí tiše, protože Ricko vedle něj už spí. Usměje se nad svými myšlenkami, než se pohodlně uvelebí do jeho náruče a za pár vteřin opravdu spí. Jejich spánku hlídá jen tichá melodie, kterou oba dva zapomněli vypnout.