Ricko x Uruha - Hlavně s tím nepřestávej. - část 3.

(Uruhův byt)

 

Ricko 

Ví, že to bylo prudké. Uru se v jednu chvíli tlačil proti němu a ve druhou padl skoro na záda. Ustaraně k němu střelí očima, ale vypadá naštěstí v pořádku. Neví, co by dělal, kdyby ne. Nejspíš by si to nikdy neodpustil. Někdy má vážně víc štěstí, než rozumu a neplatí to jenom o jeho nové práci. Když se na něj Uru na oplátku usměje a on uvidí známou mlhu v jeho očích, vydechne si definitivně a odhodlá se zase pokračovat. Brzy ucítí jeho dlaň ve vlasech, je stejně nevybíravá jako byl před chvíli on a přitahuje si ho blíž. Poslechne, co to jenom jde, aby měly jeho boky pořád nějakou volnost a pak už je nezastaví opravdu nic. Marně si snaží vzpomenout, kdy do toho podobně mlátil jako právě dnes. Má pocit, že mu klín snad shoří, že si tam musí nutně něco natrhnout, ale není schopný přestat. Polovina věcí na stole se vylila, převrátila a stůl samotný poskakuje po milimetrech po podlaze pořád víc dozadu. Jednou za čas musí udělat nepatrný krůček blíž, aby to dorovnal. Diví se, že je Uruha schopný ještě mluvit. Cítí, jak ho k sobě tiskne svýma nohama, kdyby snad chtěl utíkat, ale on nechce. Zkusí něco říct, ale jazyk se mu přilepí na patro, jak je uřícený a není z toho vůbec nic. Činy mu budou muset stačit. Jenom ty a jeho trochu připitomělý úsměv. V žebrech ho bodá a pálí, jak prudce dýchá, asi nikdy nezažil větší bolest, ale s tou přemírou slasti je to koktejl hodný předsmrtné večeře. Kromě toho Uruha mu zakázal jakékoliv stížnosti a tak opravdu nevydá ani hlásku. Uruha je k jeho překvapení první, ale jakmile ho uvnitř sebe sevře bez ohledu na cokoliv, odešle ho rovnou do věčných lovišť. Vděčně se na něj zhroutí, jakmile ucítí tlak na svoje tělo, obličej má zabořený do jeho hrudi, plíce ho pálí a bolest žeber ho zaplavuje pořád víc. Zřetelně cítí, jak se mu chvějí kolena, ale je chlap, tohle prostě zvládne. Bylo to rychlé, hodně rychlé, ale naprosto úžasné. Dovolí si z něj opatrně vystoupit, obtížně se narovná v zádech a kousek poodstoupí, aby mu podal svou dlaň s úmyslem pomoci mu z nepohodlného stolu. Je to ale on sám, komu se zatočí hlava a nečekaně podlomí kolena, takže skončí v sedě pod stolem. Tiše se zasměje na znamení, že je v pohodě, pokrčí kolena, opře o ně lokty a podepře si dlaněmi obličej, aby se trochu sebral. Poslepu zašmátrá nahoru na stůl po nějaké sklenici s vodou nebo čímkoliv, ale nic nenajde. Kruci… Asi se odplazí do koupelny, převrátí se přes okraj vany a bude pít rovnou z kohoutku. Kdyby tady měl Uruha psa, vypil by jeho misku, která by jistě byla na zemi. 

"Promiň." Broukne, když se po očku podívá nahoru na něj a pak začne konečně vstávat. Už je to lepší. Do oka mu padne všechna ta spoušť na stole. Vydá ze sebe něco jako aaaah, ale než s tím něco provede, musí se jít napít. Tak jak je, dojde k lince, pustí vodu a strčí pod proud celou hlavu. Je to celkem probírák. Rovnou se napije. Trochu mu prošacuje kredenc, najde sklenici a natočí ji plnou vody, kterou mu donese a vtiskne do dlaně. Špičkou nohy postrčí poničené prádlo na podlaze. Opravdu je roztrhané.

"Necháš mi chvilku, abych se vzpamatoval, než mě potrestáš?" Pousměje se provinile. +Hlavně mě nekopej do žeber!+ Pomyslí si, ale jinak by ten trest mohl být docela příjemný. Nějaké to přivázání k posteli a laskání, dokud mu nepřeskočí, to by si dovedl představit. Narovná dvě sklenice na stole, trochu poopraví ubrousky a s nevinným úsměvem hrábne po jídle, které je už trochu studené. První dvě lžíce zvládne ve stoje, než se trochu provinile usměje a kecne si na židli – stále nahý.

Uruha

Vůbec si nevšimne, jak se na něj Ricko podíval. Pro něj to bylo všechno, jen ne špatné nebo bolestivé. Prostě ho dokonale převálcoval a jestli to neudělá příště zas, asi mu nakonec i vynadá. Jednu ruku nechá v jeho vlasech, aby mu byl co nejblíž, druhou se jistí za kraj stolu, díky čemuž se zvládne pohybovat proti němu. To je jediné, na co dokáže teď myslet. Neslyší sám sebe, když už pravidelně sténá, nedokáže se vůbec krotit. Na tváři mu hraje blažený výraz, které doplňuje reakci jeho těla. Když ho dostihne vyvrcholení, zvládne se jen složit na stůl a i když má oči doširoka otevřené, nevidí vůbec nic. Kolem něj panuje jakési vzduchoprázdno, jakoby nic neexistovalo, nic kromě nich dvou. Koutky se mu pomalu zvedají nahoru, když mu začne docházet, jak velké peklo dokázali rozpoutat a konečně ho i trochu dostihne náznak bolesti. Zatím ho spíš pálí stehna a zbytek si nejspíš uvědomí, až se posadí. K tomu má ještě hodně daleko. Povolí nohy, aby Ricka osvobodil ze svého stisku a konečně se podívá níž, aby na něj viděl. Musí se usmát znovu, tentokrát pro něj až nevšedně rozněžněle. Později mu vyčte, co to s ním provedl, ale to až se mu vrátí mozek a myšlenky na něco jiného, než je zážitek, které před chvílí skončil. Nespokojeně si povzdechne, jakmile z něj Ricko vystoupí. Tiše se zasměje, když ucítí, jak Rickova touha opouští jeho tělo a je mu jasné, kde všechno bude. Nejspíš to stejně jíst nebudou, protože většinu z toho vysypali všude možně. Nadchne se, aby mu něco řekl a najednou před ním Rickoo není. Prudce se posadí, vzápětí toho zalituje, protože se mu zatočí hlava a navíc dojde i na připomínku toho, jak moc rázné to bylo. Tiše si sykne, hodí vyčítavým pohledem po svém milenci, který už sedí na zemi, než se rozesměje společně s ním.

"Je příjemné sledovat, jak moc jsem s tebou zamával." Přisadí si na popohnání svého sebevědomí a trochu přesune váhu na bok. Zároveň mu jde v očích vidět náznak starosti. Poslední, co by si přál je, aby se mu něco stalo. Tedy kromě absolutního vyčerpání.

"Máš pocit, že je za co se omlouvat?" Pozvedne nad tím obočí a prohrábne si dlaní vlasy, než se zhroutí zpátky na předloktí, aby to víc rozdýchal. Pozoruje ho celou dobu, kdy jde k lince a musí se zasmát znovu. Je prostě roztomilý, hlavně ty pitomosti, které pořád vyvádí. Líbí se mu to a to by si nikdy nepomyslel, že na něco podobného je. Jenže Ricko ho vrací o pár let zpátky a to je taky něco, bez čeho už najednou nemůže žít. Strašák v podobě věku, tu byl vždycky a teď jde trochu stranou. Je to opojný pocit. Začne se zvedat, když vidí, že němu míří se sklenkou vody a vděčně ji přijme. Pořád sedí jen tak na půl, tohle asi ještě chvíli pocítí. Pomalu shlédne na prádlo, které už na sebe asi neobleče a pak pomalu vzhlédne.

"Tohle tě přijde draho, bylo mé oblíbené." Zamračí se na něj, ale v očích je vidět, že to tak úplně nemyslí. Nakonec to byly přijatelné ztráty. Může mu věci ničit, pokud to bude stát za to a tohle rozhodně stálo. Konečně sklouzne ke stolu, odkládají sklenici na něj, než sáhne po svém župánku. Navleče ho na ruce, ale nechá klidně rozvázaný.

"Nejez to studený." Napomene ho přísně.

"Objednám něco jiného." Povzdechne si nad ním, protože Ricko očividně nemá ani trochu trpělivosti. Copak to musí jíst zrovna teď? Pomalu přejde za jeho záda. Při chůzi se tolik nehoupe v bocích, jako vždycky, ono to teď moc nejde, když má trochu dřevěné nohy a svaly nepracují, jak by měly. Opře se zlehka o jeho ramena, skloní se, aby ho políbil do vlasů a trochu ho konejší svou vlastní přítomností. Sjede po jeho pažích až k zápěstím a stáhne je ze stolu.

"Vím, že máš hlad…" Snaží se ho přesvědčit, aby přestal jíst. Pomalu mu přesune ruce za záda a sevře zlehka zápěstí v jedné dlani, zároveň se nakloní k jeho oušku.

"Přece bys nechtěl, abych měl výčitky svědomí, že jíš studené jídlo." Broukne podmanivě, čímž odvrací pozornost od toho, že mu sváže zápěstí páskem od županu a vězní ho na židli.

"Hm, těch pár minut ti stačilo." Dodá pobaveně, jakmile se narovná. Trest je totiž tady. Chytne kraje sedadla židle a otočí ho čelem k sobě.

"Tak co s tebou?" Naoko se nad tím zamyslí a zůstane stát před ním. Je z něj vidět v podstatě všechno.

"Mohl bych ti pomoct tak na půl a pak tě tu nechat." Koutky se mu zlověstně pozvednou nahoru.

"První za to prádlo a pak taky za zbytek oblečení, které se válí na zemi a to zatím nepočítám zaneřáděný stůl." Položí konečky prstů na Rickovu tvář a pomalu s nimi sjíždí před krk na hruď a pak dál. Zastaví se u kořene jeho chlouby a pak se zase narovná.

Ricko 

To tedy zamával. Tedy on s ním mává i bez podobného sexu, ale jak má pak myslet během dne na cokoliv jiného, než je on a zážitky, které s ním má? Přál by každému, aby zažil podobně bláznivou a dokonalou lásku. O tohle by nikdo v životě neměl být ochuzený a navíc se může považovat za šťastlivce, že ho to vůbec potkalo. On byl ale vždycky Dítě Štěstěny. Každý mu to říkal už od dětství. 

"Ty si hrozně protiřečíš. Nejdřív se mě ptáš, jestli mám vůbec důvod se omlouvat a vzápětí mi hrozíš, že mě to přijde draho..." Potměšile se usmívá, zatímco se dál láduje studenými nudlemi. Je mu je teď trochu jedno, co jí, zoufale potřebuje doplnit energii. V tuhle chvíli by došlo na druhou psí misku a prostě by mu vyjedl, co by v ní zrovna měl. Stejně všichni říkají, že psí konzervy jsou výživnější, než ty pro lidi. Když Uru pronese, že objedná něco jiného, jenom přikývne a dál pokračuje v konzumaci. On by do té doby asi umřel hlady, ale rozhodně se do něj vejde ještě další kolo. Mohl jíst prakticky pořád a stejně nepřibral ani gram. Tohle měli se Zyeanem společné. Oči má celou dobu přikované k Uruhově postavě, když se tak prochází okolo něj. Proč si tu věc vůbec oblékal, to nemá ani ponětí, ale sluší mu to. Je to takové provokativnější. Jak kdyby to ještě potřebovali… Uru mu zmizí ze zorného pole, když se ocitne za jeho zády. Asi tam má někde položený telefon, co on ví. Pak ucítí jeho rty ve vlasech a vzápětí i ruce na vlastních zápěstích. Chtějí po něm, aby upustil hůlky. No dobře, udělá to. Spoustu soust už stihl, takže zahnal ten nejhorší hlad. Ohlédne se po něm, ale v tu chvíli už se pásek od župánku pevně stahuje okolo jeho rukou. Povytáhne obočí a naprosto nepatřičně se zazubí. Tenhle večer očividně nebude mít jen tak konec. 

"Myslel jsem si, že si budeš chtít odpočinout trochu víc." Řekne, jak kdyby to nebyl on, kdo je právě spoutaný. Vzápětí se s ním sedačka otočí a on se podívá nahoru do Uruhovy tváře. Vypadá trochu zaraženě, jak neví, co očekávat, protože od něj může vážně všechno, dokonce i nějaké mučení. 

"Tobě se to nelíbilo?" Zkusí to na něj, protože by si zasloužil spíš pochvalu, než trest. Uru ale očividně nic neříká jenom tak na prázdno. Pak očima automaticky klesne dolů k jeho klínu, který má teď přímo před nimi. Po jeho slovech trochu polkne. 

"Ano? A proč bys to dělal?" Mohl by pokračovat tím, o kolik zážitků by Uru přišel, stejně jako tím, že to ho mohl rovnou hned vykopnout za dveře a mít od něj klid, ale radši mlčí, nebo to jeho věznitel opravdu udělá. Povzdechne si. 

"S tebou je to těžké, ty totiž pořádně nevíš, co chceš." Přisadí si, ale nasadí při tom svůdný tón hlasu a mírně přivře oči. Cítí, jak mu po těle kloužou jeho prsty, podvědomě zatahuje břicho a pak se nadechne a dech podrží v plicích, když je skoro u klína. Skoro a u toho taky zůstane, protože Uru ten pohyb nedokončí. Znovu těžce polkne a za krkem mu naskočí husí kůže. Jeho tělo začíná chytat druhý dech, ale zatím je mu to trochu k ničemu. Dokonce už zapomíná na tu ostrou bolest v žebrech, která při pohledu na Uruhovo nahé tělo ustupuje někam do pozadí. Možná ani neexistuje… 

"Je z tebe krásná domina, ale myslím, že máš daleko radši, když jsi pod mýma rukama a tělem, než chodit po tom chladném vzduchu a všechno si jenom představovat. Koupím ti jiné prádlo." Začne mu slibovat, aniž by tušil, kolik podobné kousky mohou stát a jak mohou být nákupy s Uruhou zdlouhavé. A to už nějaké zažil.

Uruha

"To se přece nevylučuje." Usmějě se na ně svůdně a pohodí zlehka hlavou. To prádlo rozhodně drahé bylo. Samozřejmě to za celou akci stálo, ale to mu řekne později, až mu bude chtít polichotit a dopřát mu mnohem lepší pocit. Všechno má svou správnou chvíli. Teď je v náladě, kdy ho bude cíleně trápit. Rickův úsměv mu říká, že se rozhodně ničemu bránit nebude a že mu podobné kousky nevadí. Je rád, jinak by ho asi nakrmil a poslal domů. Nesnáší nudné a obyčejné věci, to je vidět asi všude kolem. I v sexu to potřebuje, kreativitě se nikdy meze nekladli, ať se jednalo o cokoliv.

"Kdo říkal, že já nebudu odpočívat?" Neprozradí mu, co má v plánu a hraje si na tajemného. Může ho chvíli nechat přitom, že teď bude trápit on jeho a přitom si vydechne po trochu šílené akci na stole. Už tuší, že se stejně neudrží a zhuntuje své tělo ještě trochu víc. Není ale holka, přece něco vydrží. Nepatrně pozvedne obočí, jakmile zahlédne zaražený výraz.

"Copak? Máš strach?" Zeptá se ho s nádechem pobavení v hlase. Ricko nevypadá, že by se lekl jen tak něčeho. Z druhé strany se mu úplně nediví. Je vlastně s cizím člověkem v cizím bytě a momentálně je nahý připoutaný k židli. To asi zatrne kde komu.

"Líbilo." Pokrčí nenuceně rameny a krátce si prohlédne jeho odhalené tělo.

"Kdyby se mi to opravdu hodně nelíbilo, už stojíš za dveřmi s oblečením v rukách." Prozradí mu část ze svého uvažování. Ricko už musí tušit, že by toho byl klidně schopný. Pořád ho ale nikam neposílá, právě naopak, takže odpověď je víc, než jasná.

"A tobě se to bude líbit taky." Prohodí sebevědomě a je znát, jak moc jistý si je sám sebou. Opře se dlaněmi o jeho stehna a podívá se mu zblízka do očí. Nakloní hlavu na jednu stranu a pak pomalu na druhou, jak kdyby přemýšlel, co mu odpovědět.

"Nevím, třeba proto, aby sis pak vážil toho, co máš." Pravý koutek se mu škádlivě pozvedne, než si špičkou jazyka přejede přes horní ret. Rozesměje se vzápětí, protože on právě přesně ví, co chce. Teda ve své hlavě to má tak nastavené.

"Já přesně vím, co chci." Stiskne víc jeho stehna, než se začne pomalu přesouvat na kolena.

"Jen ty to zatím nevidíš, ale brzo to poznáš, Ricko-chan. Za to ti ručím." Blýskne se mu v očích, než se skloní a přitiskne rty na kůži na jeho stehně. Jde spíš k vnitřní straně, kde se drží poměrně dlouho. Po očku pozoruje jeho klín, jak moc na jeho doteky reaguje, stejně jako se občas koukne do tváře nad sebou. Vrací se záměrně k místům, na která reaguje mnohem víc. Nespěchá, hodlá si to pořádně užít a možná si i podvědomě přeje, aby dostal Ricka do podobného rozpoložení jako před chvílí. Možná ještě malinko zoufalejšího? Nebude ho nakonec trápit dlouho, sám by to nevydržel.

"Máš ještě hlad?" Pozvedne nepatrně obočí, když se oddálí, aby se vzápětí vrátil k jeho klínu. Dotkne se rty blízko kořene jeho chlouby. Olíbává ta místa s pečlivostí a chutí, jak kdyby nic lepšího ještě nezažil. Znovu se podívá jak se tváří, než se opře předloktím o jeho stehno a složí na něj hlavu. Jeho dech musí Ricko nutně cítit ve svém klíně, tak blízko je. Tváří se naprosto uvolněně, skoro to vypadá, že se tam uvelebí jako líný kocour a bude tam odpočívat a nemá v plánu dál pokračovat s jeho drážděním.

"Možná bychom si mohli otevřít třeba bublinky. Ty mám rád." Zasní se s příjemným pousmáním.

"Bylo by to ideální pro tuto chvíli, nemyslíš?" Pozvedne nepatrně obočí a sklouzne ze svého předloktí, aby se mohl otřít tváří o jeho kůži.

"Nebo snad něco ostřejšího?" Zeptá se ho s celkem dobře skrývaným pobavením v hlase.

"Já vlastně ani nevím, co máš rád, kromě piva. V tom se očividně neshodneme, tak třeba to bude něco jiného?" Takový malý výslech. Používá svou vlastní taktiku. Možná dojde i na otázky na tělo, až ho trochu víc dovede do nemyslícího stavu.

Ricko 

"Tak alespoň, že bys mi s sebou dal to oblečení. Někdy působíš jako někdo, kdo by mě tam vyhodil klidně i nahého a vůbec by ho nezajímalo, že mě odtud odveze rovnou policie." Koleduje si dál, jako by snad chtěl zažít tuto Uruhovu stránku na vlastní kůži, ale opravdu nechce. Kdyby se tohle stalo, asi by se proškrábal dveřmi nazpátek a prosil u jeho kotníků. Kdo ví, za co by ho Uruha měl, kdyby tušil, co se mu honí hlavou. Třeba by ho pak už neviděl jako dostatečně silného a zhnusil by se mu? Kousne se do spodního rtu, ale momentálně se dívá pořád přímo před sebe do jeho klína. Pak všechny jeho nabídky utne oznámením, že se mu to bude líbit. Nemá důvod mu nevěřit a tak se znovu podívá nahoru do jeho očí s očekáváním v těch svých. 

"Já si vážím toho, co mám." Trochu nafoukne tváře, ale to už Uru klečí přímo před ním, dlaněmi se opírá o jeho stehna a on si pod tím umí představit jenom jedinou věc. Zoufale si přeje, aby to udělal a zároveň se bojí, že tak snadné to nebude. Uru mu začne slibovat, že se brzy podívá hlouběji do jeho hlavy a zároveň s tím mu opět projde hlavou, do jakých hloubek by se taky ještě rád ponořil, ale nahlas nic neřekne. Jenom dá stehna od sebe natolik, aby se mu mezi ně Uru vešel. Je to neskutečně dráždivý pohled a nejspíš nevydrží ani ten. Musí se dlouze nadechnout a na chvíli zakloní hlavu a zavře oči, aby se vzápětí podíval zase na něho. Jeho klín je rozhodně vzhůru i po tom, co se dělo na stole. Je to zvláštní, být mu takhle vydaný tím nejcitlivějším místem se svázanýma rukama, ale Uru vážně není z těch, kdo by mu chtěl ublížit, tím si je jistý. A pak mu Uru začne prostě olíbávat stehna, až příliš blízko klínu a zároveň až příliš daleko. Nějakou chvíli ho pozoruje, pokaždé tiše sykne, jako by jeho rty byly samotná láva, ale pak už to nejde snést. Možná právě proto, že se vlastně nic neděje. Je sice jednou uspokojený, ale i tak je to mučivé. Občas se potká s jeho pohledem a je mu jasné, že Uruha toho jen tak nenechá. Vzadu za opěrou židle zarývá nehty do vlastní kůže, protože to je to jediné, co může dělat a snaží se udržet stehna co nejdál od sebe. Za chvíli se mu začnou trochu chvět, protože i jeho svaly dostaly u stolu co proto. 

"Ty ho máš." Odpoví mu úplně jinak, než Uru asi čekal a zajiskří mu v očích. Je snad jasné, co přesně by si Uru právě měl dát k večeři. Jen nemá vůbec žádnou šanci ho k tomu nějak přinutit. Leda by ho nějak ukecal, to je jeho jediná a poslední zbraň. Myslel si, že na prádlo a nákupy ho utáhne a místo toho to vypadalo, že ho Uruha ani neslyšel. Uru už se dostává mnohem blíž ke kýženému místu a možná, že když bude hodný a vytrvalý, nakonec se dočká. Každým neuronem ve svém mozku se k tomu upíná a v duchu ho pořád pobízí, jenže pak to všechno přestane a když se Ricko podívá dolů, Uru se tam opírá o jeho nohy jako o polštářek v posteli a nedělá… nic? 

"Copak?" Vypadne z něj netrpělivě a natěšeně. 

"Bublinky?" Dodá úplně pitomě, protože to je to poslední, na co má teď chuť. Chce, aby dělali úplně jiné věci, ale čím víc ho bude nutit, tím víc šampaňského vypije, určitě to tak bude. Uruhův dech ho šimrá v klíně a palčivě mu to všechno připomíná.

"Kromě piva mám ještě rád, když dokončíš tu práci, co jsi začal." Pohání ho gesty ruky za svými zády a uculuje se jako malý kluk. 

"Uru no tak, ty moc dobře víš, co provádíš a co chci já, snad jsem tolik nezlobil, ne?" Začíná se mračit a to je u něj doopravdy co říct.

Uruha

Na chvíli se zarazí, když dojde na to, jestli by mu nechal oblečení. Ve tváři je vidět, že nad tím uvažuje a něco škodolibého sek tomu přidá. Tohle Ricko vůbec neměl říkat. Až ho jednou naštve a že to nebylo nic těžkého, nejspíš si na to vzpomene.

"Vůbec si nedáváš pozor na to, co říkáš." Upozorní ho s nevypočitatelným pousmáním. Jeho dnešní oběť by ho měla začít trochu poznávat, jinak ho čeká spousta překvapení. Vzhlédne nahoru a mírně pozvedne obočí.

"Hm, budeš si vážit ještě víc." Okomentuje to téměř bez zaváhání, koutky se mu u toho vyhoupnou mnohem výš. Ty jeho nafouklé tváře jsou opravdu roztomilé, ale Uru to umí mnohem lépe, tím si je jistý. Díky tomu, že už mají jedno kolo za sebou, není pro Uruhu problém, vydržet ještě chvíli. Ricko si zaslouží opravdu důkladnou péči. Tím si to v hlavě obhájí a rozhodně si nepřipouští to, že by to bylo opravdové týrání. Jakmile ho pustí na vrchol, bude se mu to líbit. Potřebuje nutně, aby se dostal za své hranice a nechtěl už nic jiného. To je vlastně smysl celého divadélka. Kdyby jen tušil, jak moc je Ricko v pasti, asi by si to odpustil. Takto je pořád v dobře skrývané nejistotě. Pořád je tu několik faktů, které mu v hlavě dělají varovné vykřičníky. Však ty rychle smaže. Pozná to nejlépe, až se Rickovi nebude chtít domů. Moment? Neměl by jít domů? Uru se na vteřinu zarazí nad svými myšlenkami, ale vzápětí se znovu pohodlně uvelebí na Rickově stehně.

"Máš pocit, že bych se právě teď měl jít navečeřet?" Převrátí to schválně úplně jinak, než bylo myšleno.

"Něco by se asi po studenu dalo." Natáhne krk, aby viděl na stůl.

"Tak když si myslíš, že chvilku počkáš, já se půjdu podívat, jestli je tam něco na zub. Asi mám vážně hlad." Tváří se, že ho vůbec nepochopil a už se zapírá rukama o jeho stehna, jak kdyby chtěl vstávat. Líbí se mu výraz, který Ricko má. Očividně by si moc přál pokračování, ostatně kdo v jeho situaci ne. Mohl by být pro dnešek hodný a netrápit ho dlouho? Protočí očima a zatváří se pobaveně, když ho pobízí, aby pokračoval. 

"Tebe doma neučili trpělivosti? Já jsem učitel, asi ti budu muset dát pár lekcí." Vstane a založí si ruce na hrudi. Nakloní hlavu mírně k rameni a dlouze si ho celého prohlédne.

"Ne? A proč se teď mračíš?" Upozorní ho na fakt, jak se teď tváří. Vnitřně je s jeho výrazem spokojený a líbí se mu tak.

"Měl bys hezky poprosit, když něco chceš." Pozvedne hrdě bradu a nepatrně se ušklíbne.

"Když budeš umanutý, nedostaneš vůbec nic." Samozřejmě, že není, to Uru je spíš tne, kdo si umí postavit hlavu a pak s ním nikdo nehne, i kdyby se stokrát pletl. Zavrtí nad Rickem hlavou.

"Budeme si muset dát pořádnou lekci slušného chování, jinak to nevidím." Položí mu dlaně na ramena a přistoupí o trochu blíž.

"Lekce číslo jedna." Mírně se skloní, aby mu byl blíž.

"S rukama svázanýma za zády se neodmlouvá." Dojde na jeho vlastní pravidla.

"Lekce číslo dvě." Otře se rty o jeho.

"Nenech se svázat, pokud se neumíš chovat." Zarazí se v půli pohybu, protože ho chtěl políbit, neudělá to.

"To byla možná první a dost zásadní lekce." Zasměje se krátce.

"Lekce číslo tři." Pomalu se nadechne a bez dalšího váhání se usadí obkročmo na jeho klín.

"Někdy je nejlepší řešení na rovinu říct, co chceš. Jak bych jen mohl tušit, co se ti prohání hlavou." Broukne svůdně, než se mírně pozvedne a dosedne přímo na jeho připravený klín. Po tom, co před chvíli prováděli, to jde snadno. Zítra to vážně bude bolet, ale teď převládají příjemné pocity, sám už je zase vzrušený. Nic víc se ale nestane, prostě jen zůstane sedět s ním uvnitř sebe. I přesto, že se moc snažil, mu unikne tichý povzdech. Nejradši by se pohnul a teď trápí i sám sebe, ale musí vydržet.

"Takže si to zopakujeme. Co bys rád, Ricko-chan?" Ani neví, proč to chce slyšet. Asi tuší, jak moc dráždivé to bude, když to vysloví. Přitiskne se na něj víc horní polovinou těla a dlaněmi sklouzne po jeho pažích, až k zápěstím.

"Třeba tě potom konečně pustím." Nic mu neslíbí, ale možnost tu je.