Toshiya
"Vypadám jako nějaký pitomec, který si schovává peníze doma?" Pozvedne nad jeho prohlášením obočí, ale koutek se mu zvedá nahoru. Samozřejmě, že doma nic neměl, všechno navíc bylo patřičně převedeno a investováno. Jen ať se jeho peníze množí, i když…Teď už je mu to k ničemu. Ovšem Boo bude mít za pár let pěkný balík."Neříkej, že z drobných neuděláš pěkný balík." Rýpne si do něj ještě.
"Nebo už ti poker nejde jako dřív." Trefí se do něj a do jeho oblíbené činnosti. Pro něj to nikdy nebylo, on měl radši akcie. Koutky mu začnu pomalu opadávat, když dojde na potenciál skutečné lásky. Už si zakládá ruce na hrudi, mračí se a hledí kamsi stranou. Ga ani netuší, jak moc s ním teď zamával. Byl tolik let přesvědčený, že se ho nic podobného nikdy nedotkne a teď…? Přijde jeden malý kluk, vleze mu do bytu, neskutečně ho začne štvát už jenom tím, co pije a nutí ho dělat věci, které nikdy dřív nedělal. A to není všechno. Ten pocit, který se probouzí v jeho hrudi, je téměř nesnesitelný. Dělí ho asi vteřina od toho, aby ten idiotský telefon vzal a prostě mu zavolal, aby k němu přišel. Ty poslední dny by ho nejspíš ze svého objetí nepustil a pak…Pak by neodjel a to nejde.
"Vážně pitomé rozhodnutí." Zavrčí si tiše pro sebe a rovnou sáhne po panáku. Tohle nutně musí zapít. Alkohol na něj začíná dost dobře působit, ale má pocit, že je to spíš horší, než aby se mu ulevilo. Asi je ho pořád málo. Odfrkne si, jakmile padnou slova o tom, že se zase setkají. Měla by to pro něj být jistá úleva, ale on podobným věcem pořád nevěří. Není ten typ, který by se upíral k nějaké naději. Prostě odejde a nebude nic. Kde kdo by tím sám sebe poslal do deprese, ale pozdě, on už ji má, horší to nebude.
"Arigato." Prohodí úplně jednoduše, ale Ga ví, že tohle slovíčko nepoužívá zrovna často, a když už tak ne upřímně.
"Bude to pro něj nejlepší. Za pár dní prostě zapomene. Sám si říkal, jak umím být nesnesitelný." Přesvědčuje sám sebe o své pravdě, ale jistý si tím není. Přeostří na něj, když dojde na fotku a obočí jde nahoru.
"Cože?" Nechápe samozřejmě v první chvíli. To asi ten alkohol působí, když si dlouho sedí na vedení. Cvakne mu to po jeho další větě a musí se znovu rozesmát.
"To si děláš…" Nedořekne to, protože musí odložit čelo na předloktí složená na stole. Ten smích nejde ovládnout.
"Tenhle přidrzlý puberťák. Tsech, dostal jsem ho a ne jednou." Neodpustí si narážku na Zyeana, ale co si budou, Boo nebyl starší a taky ho uměl odrovnat, jen dost po svém. Zyeana dostal ale na příkladech, které byly daleko za chápáním kohokoliv ze školy. Ga ho hodlá zabít rovnou a smích je zpátky, když dojde na postel.
"To jako vážně?" Plácne se do čela, než si ho přeměří pohledem.
"Kupuješ zajíce v pytli?" Vysměje se mu a nechápe už vůbec nic.
"Tak to jsi hodně v háji, Ga-kun. Protože jestli tě dostal bez postele, tak to už je na celý život. Na CTčko nechoď, nemá to smysl. Diagnóza tě stejně nezachrání." Mávne nad ním rukou, než sáhne po panáku a pozvedne ho jeho směrem.
"Když si představím společnou dovolenou…" Pokračoval by dál, než to plně dojde. Tohle taky nezažije. Nevezme Boogieho na Madagaskar, nepojedou vůbec nikam. On si udělá volno, ale poslední. Beze slova se zvedne a zamíří k jedné ze skříní, kterou prudce otevře a vytáhne obálku.
"Ještě jedu věc." Prohodí, aniž by se prozatím otočil. Kouká na obálku, než se společně s ní vydá zpátky. Podsune ji Gacktovi.
"Dej mu to taky. Slíbil jsem mu to a já své sliby držím." Snaží se držet si svůj chladný podtón, ale občas se mu to nepodaří. Uvnitř jsou samozřejmě letenky a objednaný hotel v Antananarivu. Sáhne po svém telefonu, který si přitáhne k sobě, ještě chvíli kouká na fotku, ale pak ho zamkne a odloží stranou.
"Měl jsem v plánu to tvoje pískle poslat za hranice na nějakou pěknou stáž, možná stípko." Prozradí mu, jak se Zyeana chtěl zbavit. Lepší, než přemýšlet nad tím s kým Boo na ten Madagaskar pojede.
"Měl jsem to skvěle promyšlené. Ostatně jako všechno, co dělám." Tváří se egoisticky.+Skoro všechno.+ Doplní si v duchu, tuhle nemoc rozhodně promyšlenou neměl.
"Abych nezapomněl." Sáhne znovu po telefonu a nalistuje jistou hvězdárnu.
"Vem ho sem. Dám ti kontakt na známého, věř mi, že to zabírá a když si připlatíš, zavře to na chvíli." V očích se mu blýskne.
"Já si to vážně užil." Zakáže si myslet na cokoliv negativního. Jde to blbě, ale snažit se nepřestane.
"Jestli ti ani tohle stačit nebude, jsi břídil a asi zapomenu, že se známe." Ne, bez toho, aby vtipkoval na jeho adresu, to nejspíš nepůjde.
Gackt
"Samozřejmě, že mi jde stejně jako dřív." Zamračí se Gackt a chvíli Toshiyu jenom tak pozoruje. Je znát, že se mu něco honí hlavou. Gackt nemá šanci poznat, že je jen malý krůček od toho, aby změnil všechny svoje plány a prostě zůstal doma v objetí toho, koho miluje. Pouze tiše přikývne na jeho poděkování, ale prozradí ho pochybovačný výraz, který se na jeho tváři promítne poté, co Toshiya prohlásí, že na něj Boogie za pár dní zapomene. Jestli svou lásku prožívá stejně intenzivně a osudově jako Toshiya, pak na něj nezapomene vůbec nikdy a pokud ho to nepřiměje zůstat sám po celý život, pak už se mu nejspíš nikdo nikdy nevyrovná a všechno bude pouhým stínem těch několika málo dní, které spolu prožili. Ne snad, že by Boo už nikdy nebyl šťastný, ale podle Gackta člověk nedostane v životě víc šancí na pravou lásku, pokud vůbec dostane alespoň jednu. Takových šťastlivců bylo i tak málo. Pak se ale řeč stočí k Zyeanovi a on se pousměje pod vousy. Dostal, ale on moc dobře ví na co. Zye si rozhodně vybojoval svoje rytířské ostruhy v boji s drakem jménem Toshiya. Nebylo v jeho moci znát matematiku hodnou jaderného fyzika. "Hmm..." Zahučí na toho zajíce v pytli. Nejde jinak, než to přiznat, ale jenom pokus o představu toho, že Zye bude v posteli příšerný mu připadá jako rouhání. To si prostě vůbec nedovede představit. To k někomu jako on prostě nejde a on sám možná poprvé sleví ze svých nároků a bude ochotný toho kolouška něco učit. Nikdy se s nikým v tomhle oboru nezahazoval, ale s ním klidně bude, jenom aby poznal, jak úžasné to může být. Samozřejmě jenom s ním samotným, to dá rozum. S kýmkoliv jiným už by to nikdy nebylo ono, protože nikdo jiný neoplývá jeho schopnostmi. Uvědomí si, že se příliš zasnil nad tématem jeho a Zyeana v posteli a znovu se přepne do reality. +Začíná se ti to tlačit na mozek, už musíš zasunout.+ Chudák Toshiya… ten na nic podobného nejspíš myšlenky nemá a mít už ani nebude. Na celý život… Pousměje se a znovu skloní oči v o dost vážnější úvaze. Opravdu by mohl se Zyeanem strávit celý život? Hrozně moc to nebylo fér, že by mohli mít tolik času, zatímco Toshiya nedostane vůbec žádný. Byl to život, ale to si můžete myslet o někom cizím, ne o svém příteli. U té společné dovolené k Toshiyovi zvedne oči a v těch jeho se poprvé zalesknou slzy. Nepustí je, ale jsou tam. Provází pohledem Toshiyu, když z ničeho nic vstane a zase se vrací. Opatrně od něj převezme obálku. Peníze v ní nejsou, to je cítit, ale Gackt se nepodívá dovnitř. Přijde mu, že to není pro jeho oči.
"To prosím nedělej." Řekne na to odeslání Zyeana do ciziny, jak kdyby to snad ještě bylo v Toshiyově moci. Ne, že by si to Zye nezasloužil, ale to by znamenalo, že bude dlouhé měsíce, možná roky pryč a pak už by se taky nikdy nemusel vrátit. Zapomněl by? Mohl by, tak mladý kluk… Stočí oči na telefon a hvězdárnu a z Toshiyi začne pomalu lézt docela pikantní historka. Očividně se se svým Boogiem dostal o honě dál, než on se Zyeanem, ale tomu se nedivil. Totchi byl v tomhle horší, než on. Nejdřív sex a pak všechno ostatní.
"Divím se, že se tě nebojí..." Odtuší a je mu naprosto jasné, co tam prováděli. Jak k tomu tohle poupátko přiměl?
"Vezmu ho tam." Řekne s úsměvem, ale souložit tam asi nebude. Musel by tam myslet na mrtvého přítele a to by nemusela být ta nelepší kombinace. Rozesměje se na jeho poslední slova.
"Musím na záchod." Alkohol klepe na dveře. Jak půjde jednou, bude lítat už pořád.
"Doufám, že jsi mi nepozvracel prkýnko..." Řekne mu a zvedne se. Zamotá se mu hlava a s odsunutím stolu kus stranou pod něj málem zahučí.
"No kruci…"
Toshiya
Snaží se tvářit, že Gacktův pochybovačný pohled nevidí. Radši začne protáčet sklenku v prstech a klopí pohled. Jak kdyby ještě tohle potřeboval, když sám hodně pochybuje. Možná by ho měl vidět, všechno mu vysvětlit, bylo by to fér. Nikdy nebyl takový, že by někomu neřekl pravdu do očí, i když šlo většinou jen o negativní věci. Málokdy si na někom našel něco pozitivního, tohle je ale úplně jiná situace. Zvedne oči ve chvíli, kdy se Ga usmívá. Zdá se, že jeho přítel je stejně v pasti, jako byl on sám. Přeje mu to. Je to snad jediná osoba, u které by kdy na něco podobného pomyslel. Je v něm trochu vzteku a možná i závisti. On si to měl užívat taky, ale ta pitomá nemoc na to má jiný názor. Kdyby byla nějaká naděje, vyzkouší úplně všechno. Není, tedy doktor žádnou neviděl, i když se ho snažil lákat na léčbu. Totchi to ale poznal, to prostě člověk vytuší, i kdy to neřekl napřímo."Nakonec si ho ještě vezmeš." Protočí nad tím Toshiya očima v sloup. Má pocit, že mu vidí do žaludku. No, ostatně jemu by se asi honilo hlavou něco podobného, kdyby…No kruci. Krátce, téměř neznatelně si povzdechne. Na podobné věci myslet rozhodně nemusí, ale kdyby přece jen chtěl, ví, že nikoho jiného, než Boogieho nechce. Ta kombinace provokace a nevinnosti ho dostávala do kolen od začátku. Měl by se přestat užírat, ale jde to čím dál hůř. Podvědomě si pořád pohrává s telefonem. Je k vytočení čísla, čím dál blíž. Asi je rád, že Ga obálku neotevřel, ale neubrání se úšklebku, když ho prosí, aby Zyeho nikam neposílal.
"Neudělám." Prohodí úplně jednoduše.
"Přece nebudu před smrtí dělat dobré skutky." Zaobalí to úplně jinak, než jak to bylo myšleno. Proč by jim to měl kazit? Většina ho měla za škodolibého a sebestředného hajzla. Byl takový, ale jen k devadesáti devíti procentům populace, Ga byl snad jediná výjimka.
"To se divíme oba. Ze začátku se asi trochu bál." Přizná se s pokrčením rameny.
"Rychle ho to přešlo, dokonce mě zkoušel i provokovat. Ten kluk nemá vůbec žádný pud sebezáchovy." Zavtipkuje na adresu Boogieho a už se usmívá i on. Pošle do krku dalšího panáka a pak vzhlédne, když mu stůl v podstatě odejde pod rukama.
"Jistě, že ne, ale mám obavy, že to tomu záchodu dlouho nevydrží. Měl jsem za to, že máš větší výdrž. Ty, takový formát." Rýpne si do něj se smíchem. Co si budou, on už ho tak nějak vidí dvakrát a má pocit, že když se zvedne, dopadne úplně stejně.
"Jestli půjdeš k zemi, prostě tě na ní nechám, i kdybych byl zdravý." Ujistí ho, že ho s radostí překročí a nechá tak do rána.
"Tref se do dveří." Poradí mu a pozoruje ho, jak míří k záchodu. Sám po chvilce stočí oči k telefonu. Otevře Boogieho zprávy promne si kořen nosu. Sice už vidí dvojitě, ale přečíst je dokáže. Ten pocit, že mu chce volat, ještě zesílí. Možná za to může i ten alkohol. Ani nemrkne a už ho má ucha. Slyší, jak to vyzvání a nejednou doufá, že to Boo nezvedne. Jak měl hromadu odvahy a kuráže, přešlo ho to hodně rychle.
"Ahoj, Boo-chan. Bylo by fér, kdybys to věděl ode mě. Nikdy jsem před ničím neutíkal, ale teď jsem to udělal. Nezasloužíš si to." Prohodí tiše, když Boo telefon zvedne. Zapře se o opěrku a podívá se do stropu. Vůbec neví, jak začít, co mu říct a co ne. Prostě si vybere mlčení a ani mu nedojde, že se mu po tváři sveze jediná, opuštěná slza.
"Potřebuju nutně vědět, že jsi v pořádku. Že budeš v pořádku, ať se stane cokoliv. Poprosil jsem svého přítele, aby na tebe dohlédl a předal ti pár věcí." Hlasitěji polkne a přemáhá se, aby těch slz nebylo víc. Zapře se loktem o stůl a volnou dlaní si podepře čelo.
"Záleží mi na tobě, proto jsem tě poslal pryč. Nemůžu tě k sobě připoutat, bylo by to jen na chvíli." Částečně mu prozradí pravou podstatu věci. Je to poprvé v životě, kdy se mu hlas zlomí.
Gackt, Boogie
"Tsss..." Dostane skrze rty na dobré skutky a pomalu vykročí směrem k toaletě. S tím zvracením to Toshiya nakonec docela trefil, protože teď má pocit, že to tak skutečně dopadne. Jenom na něj mávne rukou přes rameno a zapadne na záchod. Všechny ty jeho další poznámky slyší, ale už není schopný reagovat ani na jedinou, jinak by do těch dveří vážně naboural. Jakmile je ale sám a ztěžka dosedne na záchod, protože vstoje by mu počůral prkýnko, všechno na něj dolehne. Tady, za zavřenými dveřmi a naprosto o samotě si to může dovolit a tak zaboří obličej do dlaní a poprvé od dětství se nepokrytě tiše rozbrečí. Někudy to musí ven, aby mohl před Toshiyou dál předstírat, že to ustojí a že se mohou v klidu bavit o tom, že v tom černovláskovi dřímá i provokace, která ho tolik dostala. Všechny myšlenky mu víří v hlavě jedna přes druhou. Od faktu, že přijde o jediného přítele po představu, jak s ním letí do Švýcarska jenom proto, aby se vrátil sám. O tom, jak bude dál zbytek života dohlížet na jeho lásku ani nemluvě… Bylo toho prostě příliš a při tom to nebyl on, koho čeká celý tento osud. Je na záchodě nepatřičně déle, než by měl, ale osud ví proč, protože Toshiya potřebuje taky vyřešit něco, na co by měl být sám.
Když Toshiya telefon konečně zvedne, Boogie to málem položí, jak už s tím automaticky nepočítal. Pak se mu ale srdce málem zastaví, aby se o vteřinu později zběsile rychle rozeběhlo, ruka se mu silně roztřese, takže přístroj málem ani neudrží a drží si ho u ucha oběma rukama, aby nepřišel o nic z toho, co uslyší na druhé straně. Snaží se, aby nebylo poznat, kolikrát kvůli němu brečel, ale když slyší jeho hlas, stavidla se zvednou okamžitě a naplno.
"Totchi-koi..." Dostane ze sebe přiškrceně, ale ani za nic nemůže přijít na to, co by měl vědět a před čím Toshiya utíká. Neznal nikoho, koho by se na to zeptal, neměl za kým jít a Toshiya sám zmizel z jeho života během jediného okamžiku. Dlouhou chvíli je na obou stranách ticho, než se Toshiya rozhodne pokračovat.
"Nejsem v pořádku a nemluv takhle." Řekne Boogie a nakrčí obočí. Jak by mohl být, když je bez něj a rozešli se tak ošklivě? Celý jeho život se změnil na černočernou ubrečenou depresi. Ať se stane cokoliv? Taková slova se mu vůbec nelíbila a nepříjemně dokreslovala to, proč Toshiya odešel. Tentokrát to nebyl jen záchvěv jeho protivného já. Bylo v tom o hodně víc.
"Proč mi je nepředáš ty sám?" Pípne plačtivě a hlas se mu zlomí. Nechce mu tady vyvádět, ale nejde to ovládnout. Nikdy nebyl kdo ví jak silný, co se zvládání emocí týkalo.
"Na chvíli?" Zopakuje po něm jeho slova a jeho mozek odmítá připustit jakoukoliv variantu jejich významu.
"Můžeme se vidět?" Hlesne tiše. Samozřejmě, že to zkusí.
"Jsi doma?" Doluje z něj. Nejspíš se tam teleportuje, jestli ano. V tu chvíli Gackt tiše vyjde z koupelny. Je mu jasné během chvíle, s kým Toshiya mluví, ale nijak ho neruší svou přítomností. Odejde se posadit na pohovku a s nohou přes nohu vyhlédne ven.
Toshiya
Toshiya je rád, že sedí. Stačí mu jen slyšet Boogieho hlas a je v koncích. Kde kdo říká, aby si člověk poslední dny před smrtí užil, obzvlášť když ví její datum, ale copak si může dopřát to jediné, co chce, když tím způsobí bolest? Pocity, které se v něm kumulují, ho vyloženě odrovnávají. Není na ně zvyklý, nikdy nic podobného necítil. Najednou se celý jeho pečlivě vystavěný svět hroutí a on se cítí bezmocný. Ostatně jako celou dobu, kdy se dozvěděl, co mu je. Ta jeho obvyklá sobeckost jde momentálně stranou, vlastně se možná na chvíli vrátila, když se rozhodl Boogiemu vzít telefon. Povzdechne si, jakmile uslyší oslovení. V ten okamžik už to nejde dál ovládat. Jak se celou dobu držel, nepustil skoro ani slzu, najedou si razí cestu po jeho tváři. Jen tiše stékají a vyplavují všechno, na co za poslední dny myslel. Ani by ho nenapadlo, že na záchodě se děje něco podobného. Mírně se předkloní a podrží si dlaní čelo. Nechá víčka na pár vteřin klesnout."Promiň." Podaří se mu ze sebe vydolovat jen tiše. On tušil, že není v pořádku, ale copak to šlo jinak? Neví, co pro Boogieho je větší trápení, možná měl ten telefon zahodit a nechat to tak, jak si prve naplánoval. Zmizel by a Boo by byl za čas v pořádku. Takhle jen prohlubuje rány. Ne ty své, ty už hlubší být nemůžou. Další dlouhý výdech na sebe nenechá dlouho čekat. Co mu má říct? Protože by ho nepustil a donutil by ho to celé prožívat s ním? V tu chvíli ho k sobě přiváže rovnou. Krátce se ohlédne do strany, když postřehne pohyb a vidí Gackta, jak se usadil na pohovku. Nakrčí obočí, ale je vděčný, že je tady. Jestli ho někdo měl vidět v podobné chvíli, byl jediný, koho vedle sebe teď snese.
"Protože jestli tě uvidím, tak nedokážu odejít a s sebou tě brát nechci, Boo-chan." Vybalí ze sebe nakonec to, co se mu prohání hlavou od chvíle, kdy zjistil, jak vážně to je a kdy se rozhodl to skončit po svém.
"Chtěl jsem tě naposledy slyšet a taky jsem dost pil." Práskne na sebe i tohle. Snaží se zastavit slzy, ale nejde to. Sáhne po další skleničce a obrátí jí do sebe. Ještě pár panáků a už opravdu nevstane.
"Nejezdi Boo, prosím." Povzdechne si, to je přesně to co nechtěl a zároveň.
"Je to jediné, co si teď přeju, nikdy to nebude jinak a zároveň vím, že to není dobrý nápad. Chtěl jsem se jen rozloučit." Při posledním slově se mu hlas trochu nalomí.
"Chtěl jsem ti říct…" Odmlčí se.
"Chtěl jsem tě požádat, abys na sebe dával pozor. Abys žil život za nás oba, Boo-chan." Následuje další odmlka.
"Potřebuju vědět, že jsi v pořádku a pak můžu klidně odejít, víš. Půjdu pod kytky tak jako tak, ale když mi to slíbíš, bude to snazší." Dlaní sklouzne z čela do vlasů, které pevně sevře. Krčí u toho obočí a snaží se, aby ho hlas znovu nezradil. Asi to není v jeho silách.
"Já…Bylo tak snadné se do tebe zamilovat a doufám, že se najde někdo, kdo to bude mít stejně jako já. Ne, věřím tomu, je to snadné, víš." Zatne silně čelisti k sobě a znovu sáhne po panáku, ruka se mu ale tak chvěje, že je schopný ji jen položit zpátky na stůl.
"Je mi líto, slíbil jsem ti toho tolik a nedodržím ani půlku." Prudce se nadechne a pak ho to prostě semele. Skloní ruku s telefonem a prostě to konečně pustí. Nevzlyká, jen nechává slzy dělat si, co chtějí. Pozoruje prázdným pohledem displej telefonu, kde je Boogieho fotka. Právě svůj koktejl vypil až do dna a nemusí nikam jezdit. Ta bolest a zároveň prázdnota uvnitř jeho hrudi je nesnesitelná. Z druhé strany má zvláštní pocit. Možná jakási úleva, že to udělal. Jakoby by byl Boogieho hlas jakési požehnání, že může odjet. Nakonec zvládne ruku s panákem pozvednout a obrátit ho do sebe. Nenajde už víc odvahy, než že hovor típne. Ještě dvě vteřiny a poprosil by ho, aby přijel.
"Zvoral jsem to." Pomalu stočí pohled ke Gacktovi na pohovce.
"Všechno." Na nějaké dobírání nemá ani pomyšlení.
Gackt, Boogie
Promiň… Opravdu Toshiya řekl tohle slovo? Boo si na druhé straně poposedne a rychle se podívá na dveře svého pokoje, ale nikdo ho nevyrušuje. Je pátek večer a rodiče mají zřejmě svojí zábavu, asi u televize. V jeho pokoji je tma a ticho, rolety jsou zatažené jako už několik dní a taky trochu zhubl. "Neomlouvej se." Šeptne, ale jeho hlas je najednou sotva slyšet. Za to, co mu Toshiya řekl naposled, by se měl omlouvat rok v kuse, ale on takový nikdy nebyl. Je vděčný za to, co je teď a co bylo, hodně rychle zapomíná.
"Odejít kam?" Šeptne znovu, protože Toshiya mu ještě pořádně nic nevysvětlil. On ví, že je to vážné, uvnitř sebe cítí, jak moc, ale jeho hlava to pořád odmítá. Koutky mu kmitnou sotva patrně nahoru, když mu Toshiya řekne, že pil. To by odpovídalo. Sice to na jeho hlase není nijak poznat, ale kdy jindy by se mu omlouval a byl tolik upřímný? Teď za to děkuje všem kami.
"Neříkej naposledy..." Napomene ho znovu. Choulí se uprostřed koberce na bobku do klubíčka, s lokty vraženými do klína a oběma dlaněmi stále svírá telefon. Není schopný ani změnit polohu, aby Toshiya náhodou nezavěsil. Jeho další slova ho přinutí začít se mračit a nalezený klid je pryč. Cítí, jak uvnitř něj roste tíseň a začíná trochu hysterčit. Nejezdi?
"Když si to tak přeješ, tak co je na tom špatného?" Začne znovu dorážet, ale se slovy o žití za ně oba jeho hlava konečně přijme fakt, že Toshyia nejspíš umírá a začne nekontrolovatelně brečet. Viděl přece, co se s ním děje. Všechno se mu vrací v záblescích jako jediný rychlý film. Všechny ty prášky, bolesti hlavy, nehoda, náladovost… Pak šli společně k lékaři a když Toshiya vyšel ven, stalo se to všechno a… Přitiskne si dlaň na ústa, jak mu to najednou všechno dojde, oči třeští před sebe a skoro se mu zajíká do telefonu. Neměl by, takhle mu nepomůže ani ho tím nepodrží, ale nejde to ovládat. Když mi to slíbíš, bude to snazší… Tahle věta mu víří hlavou pořád dokola a dokola. Jak by mohl něco takového slíbit?
"Slibuju." Dostane ze sebe sotva srozumitelně mezi novými a novými vzlyky. Jeho pláč sílí, když mu Toshiya vypráví o tom, jak lehko se do něj zamiloval, ale ze všech sil si tiskne dlaň na rty, aby to všechno alespoň nějak utlumil. A pak už najednou není slyšet vůbec nic. Displej telefonu mu hlásí, že Toshiya zavěsil. Nepočkal ani, aby mu Boogie řekl, že ho miluje. Ne, to on nebyl schopný to říct. Z ničeho nic vyskočí na nohy a jenom tak jak je, v teplácích a tričku proběhne chodbou a ven z domu. Jeho rodiče si nejspíš ani nestačí všimnout, že je pryč. Gackt to celé poslouchá ze svého místa na pohovce a dost rychle u toho střízliví. Tohle je šílené, prostě šílené. Nedívá se na Toshiyu, ale někam stranou. Vnímá všechna jeho slova Boogiemu, ale na jeho hrudi jezdí parní válec sem a tam a nechce toho nechat.
"Nic jsi nezvoral, Totchi-chan. Je to dobře, že jste spolu mluvili. Všechno to měl slyšet od tebe. Tebe měl slyšet." Říká smířlivým a konejšivým tónem, než pomalu vstane na nohy.
"Jaká je nejpravděpodobnější cesta, kterou se sem bude chtít dostat? Autobus, metro, taxi?" Je mu úplně jasné, že Boogie míří sem a pokud se s ním Toshiya nechce střetnout nebo lhát, že není doma, odchytí ho sám a zkusí ho nějak ukonejšit a vrátit domů.
"Hned se vrátím, dneska tady nebudeš sám." Řekne vlídně, ale rozhodně. +Doufám, že to dítě má dost síly na to, aby někde netropilo hlouposti...+ Má na mysli skákání pod vlaky, řezání žil a kde co…
Toshiya
Všechna slova, která Boo v telefonu řekl, mu pořád znějí v hlavě. Jeho otázky a vzlyky, které slyšel, se zabodávají do mozku a nechtějí odtud ven. Má problém potlačit nutkání sednout do taxíku a jet za ním, naposledy ho vidět, prostě si ho přitáhnout k sobě a na pár vteřin ho nepustit. Jen naposledy si dopřát něco, co doopravdy chce a po čem jediném touží. Vlastně ne, je to ještě jedna věc, mnohem víc času s ním. Sedí u stolu s hlavou podepřenou, pozoruje svítící displej, kde je pořád zobrazený kontakt, který před chvíli vytočil a…Nejradši by mu volal znovu. Je to jako prokletí a zároveň si začne pořádně přehrávat jednotlivé okamžiky, které společně zažili. Bylo jich jen pár a přesto mají neskutečnou sílu. Podvědomě to věděl i předtím, ale teď je to uvědomění nesnesitelné. Dělí ho jen jediný impuls, aby se zvedl a začal jednat a přesto ví, že to není dobrý nápad. Ne kvůli němu a jeho rozhodnutí, ale kvůli Boogiemu. Už tak to podle něj zpackal. +Co je na tom špatného?+ Ozve se v hlavě otázka Boogieho hlasem."Vlastně všechno a nic." Odpoví téměř neslyšně s krátkým povzdechem. V těch pár minutách, kdy se ztratil ve vlastní hlavě, úplně zapomněl na Gackta, který je tu s ním.
"Asi máš pravdu." Souhlasí s ním nakonec, ale pořád v tom není větší dávka přesvědčení.
"Slyšel jsem to, co jsem potřeboval." Dojde na část povahy, za kterou skrýval úplně všechno. Teď se k tomu vyloženě nutí. Boo mu slíbil, že na sebe dá pozor a že bude v pořádku. Potřebuje něco jiného, aby mohl odjet? Nakrčí obočí, když si uvědomí, že se ho Ga na něco ptá.
"Podle mě taxi. Pochybuju, že by měl malé kapesné." Odpoví mu trochu odměřeně, jak kdyby to říkal někdo jiný. Zvedne se, ještě než Gackt odejde z jeho bytu a zastaví ho dlaní na rameni. Je rád, že k němu došel, rovnováhou teď zrovna neoplývá.
"Ga-kun, vážně díky za všechno." Navzdory svému odvěkému přesvědčení, si ho krátce přitáhne k sobě. Trvá to jen pár vteřin, kdy si podobné chování dovolí a pak ho pustí a pošle ke dveřím.
"Doprovoď ho až domů. Já si od tebe alespoň odpočinu." Zavrčí jeho směrem a vydá se ne příliš jistě zpátky ke stolu. Jakmile uslyší cvaknout dveře, sáhne po notebooku a začne dolovat nejbližší spoje do Švýcarska. Rozhodl se ve vteřině. Nějak si nedokáže představit, že by to Boo jen tak vzdal a teď nejde o ego. Zabookuje si letenku, zaklapne notebook, který si vezme s sebou společně s pár věcmi. Ostatně, co taky bude potřebovat? Hromadu prášků, aby přežil cestu a pak už nic. Zpátky se stejně nechystá. Převlékne se, hodí tašku přes rameno a vyrazí z bytu. Klíče bez váhání nechá pod rohožkou. Už při zamlouvání letenky si objednal taxi, které ho potká v další ulici, aby se náhodou nestřetli. Oddechne si opravdu, až usedne na zadní sedačku. Ještě ho čeká dlouhé čekání na letišti. Po cestě ještě sáhne po svém telefonu a nacvaká smsku.
Vypij všechno, co tam mám, jestli něco zůstane, hodně mě vytočíš. Klíče máš pod rohožkou. Odešle zprávu Gacktovi. Nakonec si to ještě rozmyslí a připíše.
Dej vědět, jestli je Boo v pořádku a postarej se o něj. Bude lepší, když zůstaneš s ním.
To je taky to jediné, na co právě dokáže myslet. Čekání na svůj let si krátí u jednoho ze stolků, kde vypisuje poslední detaily, aby měl všechny dokumenty připravené. Zprávy od doktora má po kupě v jedné ze složek a pak už nezbývá nic jiného, než si zamluvit ubytování, dokud mu jeho žádost neschválí. Prý to příliš neprodlužují, tak to snad nebude dlouho trvat. Pohodlně se zapře, natáhne si nohy před sebe. Cítí, jak z něj alkohol pomalu vyprchá, není to příjemné, žaludek se ozývá čím dál víc i přesto je odhodlaný, že tu cestu dokončí úplně sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat