Gackt
Týden utekl jako voda a Gackt za celou tu dobu nebyl schopný vyřešit svůj problém s Mirai. Neměl ani ponětí o tom, že byla u Zyeana doma, že se tam seznámila s jeho rodiči, že nejspíš vypadali jako pár a ona zase neměla ponětí o tom, že se se Zyeanem líbal v autě a vlastně si s ním začal. Jako kdyby ale fungovalo něco ve vesmíru, Mirai se mu celý týden úspěšně vyhýbala, z důvodů studia chtěla spát doma a on jí poprvé v životě nebránil a nepřemlouval. Byl to jednoznačný začátek jejich konce a nejspíš to věděli oba, jen nebyli připraveni si to říct. Dokonce za to mohlo jedno jediné jméno, na které teď mysleli oba dva. Vzhledem ke svému nevyřešenému vztahu s Gacktem se Mirai zdráhala Zyeana kontaktovat jako první, ale… on se jí neozval také a to bylo matoucí. Podle poslední návštěvy to vypadalo, že si spolu začnou, tak proč její telefon mlčel? Měla nepříjemnou předtuchu, že by nakonec nemusela mít ani jednoho z nich, i když jí zatím nedovedla nikam zařadit. Gackt si dlouho lámal hlavu, kam Zyeana v sobotu večer vzít. V Tokyu existovala asi miliarda míst, tu více či méně luxusních, ale měl ještě poslední den na to, aby na něco přišel. Dneska byl pátek a on byl na cestě k Toshiyovi domů. To samo o sobě bylo hrozně divné, protože Toshiya k sobě nikdy nikoho nezval a pokud šlo o ně dva, většinou skončili v drahé restauraci nebo baru, kde si prostě chlapsky pokecali a zahráli kulečník nebo karty. Jenže Toshiya nebyl celý týden ve škole a jeden nemusel být génius, aby si domyslel, že ten workoholik bez touhy po dovolené, musel být nejspíš nemocný. Jen by ho ani ve snu nenapadlo, jak moc a čím. Toshiya měl velké ambice, nemělo skončit jenom u téhle školy, pokud by jí časem nedělal ředitele a na to musel ještě hodně dřít, takže by nezůstal marodit s kdejakou rýmičkou. Zároveň by ale určitě neriskoval, že by nakazil Gackta a tak v něm narůstá nepříjemný pocit, zatímco parkuje auto v garážích pod tímto bytovým domem. Po cestě koupil nějaký alkohol a něco málo k jídlu, protože chodit s prázdnou se prostě nesluší a za chvíli už zvoní na jeho dveře. Když mu Toshiya otevře, vypadá… "Vypadáš hrozně." Řekne mu upřímně, když zůstane několik dlouhých vteřin opařeně hledět do jeho tváře. Je bledá a strhaná bolestí, Totchi není ani pořádně učesaný, na sobě má tepláky a pohodlné tričko a byt nese známky neustálého polehávání, kde se dá. Křeslo, pohovka, otevřené dveře do ložnice… Nepořádek tu vyloženě není, ale asi ho stojí všechno, aby uklidil. Vejde a zavře za sebou dveře. Jakmile si odloží projde jeho bytem. Po cestě míjí jeho zvonící telefon. Zvuk je vypnutý, ale displej svítí a na něm září jméno Boo-chan. Za chvíli snaha ustane a naskočí oznámení Zmeškaný hovor číslo třicet šest. Gackt povytáhne obočí. Totchi s tímhle Boo-chan hodně nechtěl mluvit. Odloží stranou nákup v papírové tašce a opře se dlaní o desku stolu.
"Toshiya-kun… co se děje…?" Broukne svým hlubokým hlasem v ustarané otázce. Očividně je jediný, s kým chce Toshiya mluvit. Možná mu říct něco, co asi nechce slyšet. Ztěžka dosedne na židli a v duchu vzdá všechny možnosti nabídek kávy, čaje nebo čehokoliv. Možná za chvíli. Telefon se rozzáří znovu. Boo-chan to není. Je to nějaký email a na oznámení svítí Máte sto dvacet jedna nepřečtených emailů. Asi práce, rodiče studentů a tak podobně. Gackt stočí oči zpět na Toshiyu.
Toshiya
Toshiyův svět se smrkl na něco příšerně titěrného a přitom tak obrovského, že by si to nikdy sám nevymyslel. Bolesti hlavy přicházely a odcházely a nezáleželo na tom, kolik prášků do sebe narval. Během posledního týdne absolvoval první chemoterapii, bylo to před dvěma dny a od té doby mu bylo příšerně. Boogie…svou ignorací pálkoval jeho snahy ho jakkoliv kontaktovat a slíbil sám sobě, že mu rozhodně neotevře i kdyby před jeho dveřmi postavil tábor. Nešlo o to, že by ho nechtěl vidět, ale o to, jak moc mu na něm začalo záležet. Nemůže kluka v jeho věku nutit, aby s ním prožíval tohle všechno. O to víc se zatvrdil, když strávil dva dny a dvě noci, aniž by se dokázal pohnout z toalety. Nic horšího nezažil, ale sám moc dobře věděl, že je to jen začátek. Dneska už konečně přestal zvracet. Nedostal do sebe vůbec nic, protože jeho žaludek protestoval jen při pohledu na jídlo a tak to ani nepokoušel. Podobné muka už zažívat nebude. Rozhodl se, že skončí s léčbou. Jednou to skončit musí a on to prostě a jednoduše vzdá. Stejně to nemá cenu, i když se ho doktor snažil přesvědčit o opaku. Pár věcí si přečetl a pravděpodobnost, že by se uzdravil je mizivá, tak proč se trápit? Najde doktora, který mu předepíše silnější léky a prostě…Tak nějak se s tím smířil. Je to až k podivu, na to, jak se prezentoval před ostatníma, ale tenhle boj byl nad jeho síly. Courá se zrovna z ložnice do kuchyně, aby si alespoň uvařil čaj. To je asi jediné, co snese. Ne, to dlouho nevydrží. Šklebí se, když nalévá do hrnku horkou vodu a nejradši by s ním praštil a poslal celou rakovinu do prdele. Nespravil by tím nic, ale možná by se mu ulevilo. Gackta zavolal jen z jednoho prostého důvodu. Musel někomu předat všechny své podklady, protože do školy se už nevrátí. A komu jinému, než jeho jedinému příteli. Ne, nikoho jiného vedle sebe nesnesl a tak byla volba jasná. Ohlédne se přes rameno, když se ozve zvonek a mále mu z toho upadne hlava. Zamíří ke dveřím s podmračeným pohledem a když je otevře, jen mu kývne hlavou a zamíří zpátky ke kuchyni."Arigato, upřímnost nadevše." Dostojí své vlastní povaze, ale není to takové jako dřív, spíš jen chabý pokus o to, aby nebylo nic poznat. Když se však rozhlédne kolem…jakoby to celou dobu neviděl. Těkne očima telefonu, protože vibrace slyší, ale jen se ušklíbne a nechá ho klidně zvonit. V duchu se modlí, aby už konečně přestal volat a prostě zapomněl. Boogieho věci mu poslal domů, přesně jak slíbil, ale na lince leží celou dobu jedno neotevřené Capri sone. Mučí tím sám sebe, ale je to jakési znamení, že ještě pořád žije. No spíš přežívá. Toshiya sáhne po sklence s vodou a pošle do krku další dva prášky. Žaludek zaprotestuje, ale přijme je a on doufá, že se jeho hlava dá za chvíli do pořádku.
"Chřipka to není." Utrousí ledově, trochu chraplavě, než se otočí čelem ke Gacktovi. Je to asi jediná osoba, které hodlá říct, co mu je. Potřebuje zařídit ještě spoustu věcí a nemá moc času, tedy myslí si to. Krátce se nadechne, než vezme složku a přejde pomalu ke stolu, kde se ztěžka posadí a posune mu ji otevřenou.
"Skončil jsem, Ga-kun." Zní to trochu poraženě a je to něco, co sám kouše dost těžko. Sáhne po rozpité lahvi na stole. Otevře ji před chemoterapií a hodlá ji dorazit.
"Vodku?" Zeptá se. Nečeká na odpověď, než rozlije třesoucí rukou do panáků.
"Jo, je to v prdeli." Zkonstatuje skoro netečně a tím dá najevo, že je se svým koncem smířený.
"Ale nevolal jsem tě kvůli nějakým pitomostem, jako je soucit. Potřebuju, aby někdo přebral moje věci a taky…Nechci si ani představit, že by na mém majetku někdo rýžoval." Zamračí se.
"Myslí tím notáře a podobné příživníky. Vím, co s ním ale potřebuju, aby to někdo ohlídal." Krátce očima těkne k telefonu. Má sice rodinu, ale nikomu z nich rozhodně přilepšovat nebude. Nemá je rád a oni nemají rádi jeho. Tahle vzájemná nenávist mu vždycky dost době vyhovovala.
"A taky někoho, kdo to se mnou vypije." Dodá, pozvedne panáka.
"Čekal bych na zdraví, ale to už to nezachrání." Uchechtne se ledově, než do sebe panáka obrátí. Málem to z něj hned vyletí zpátky, ale nakonec ho to příjemně zahřeje.
Gackt
Jako kdyby snad Toshiya někdy ocenil plané lichotky. Sám musel vědět, že vypadá šíleně a cokoliv jiného by Gackt řekl, byl by u něj stejně za pokrytce. Následuje ho pohledem, když zapíjí prášky. Přečte si název. Jenom analgetika. "Od kdy piješ tohle?" Kývne bradou k té parodii na pomerančovou šťávu. Není, to si taky všiml, ale když mu Toshiya se vší vážností řekne, že skončil, jeho mozek si to stále nedovede dát dohromady. Hledí mu pevně do očí, i když ty jeho jsou pořád nevěřícně zaskočené a v duchu se probírá všemi možnostmi, které by to mohly být, aby Totchi mluvil takto. Zase tolik jich není. V podstatě jenom jedna, kterou všichni znají a která ze zdravého člověka udělá během pár týdnů mrtvolu. Jeho mozek se tomu ale zdráhá uvěřit, prostě to odmítá připustit. Sklouzne očima na lahev s vodkou v jeho rukou. Poukázal by na ty prášky, které Toshiya před chvílí spolkl, ale nepochybuje o tom, že to ví a tak si jenom dlaní zamne bradu a přikývne na to, že si panáka dá.
"Tvoje věci..." Zopakuje po něm konsternovaně. +Ještě kruci nejsi mrtvý...+ Vynadá mu v duchu, ale Toshiya nebyl z těch, kteří by něco předčasně vzdávali. Pokud je přesvědčený o tom, že pro něj není cesta, tak prostě není. Musí to být něco hrozně agresivního. Krev? Kosti? Mozek?
"Samozřejmě." Dostane ze sebe trochu přiškrceným hlasem, jak se snaží sám v sobě poprat s faktem, že by o svého přítele měl přijít. Ještě minulý týden dělali vtipy ve škole na chodbě a teď by se mohlo stát, že už ho zítra třeba neuvidí. Kromě toho Toshiya nesnášel slzy, lítost a podobné věci a on měl vážně na krajíčku. Nestávalo se mu to v životě často, ale tohle byla jedna z těch chvil. Dojde mu, že si ještě ani nesvlékl bundu a tak to udělá a pořádně se posadí, jinak se snad za chvíli odporoučí k zemi, jak je mu úzko. Upřímně se pousměje, když Totchi řekne, že prostě potřebuje parťáka na pití. To je asi to nejmenší, co by pro něj teď mohl udělat. Obrátí do sebe první várku a počká, až se k němu posadí.
"Rakovina…?" Zeptá se nahlas na to, co se mu honilo hlavou, když si je jistý, že ho hlas nezradí a zůstane pevný. Konečně si k sobě přitáhne složku, kterou mu Toshiya podával. Ještě chvíli hledí do jeho tváře, než se doopravdy začte. Je to snad ještě horší, než si myslel. Rakovina mozku v pokročilém stádiu, bez metastáz, ale na místě, které nelze operovat. Prognóza maximálně na pár týdnů i s léčbou a fakt, že jakmile nádor utlačí konkrétní místo, Toshiya nejspíš ztratí sám sebe, začne mluvit z cesty a pak už bude čekat jen někde v nemocnici na smrt. Úplně mimo mísu mu hlavou projde myšlenka, že přesně na tohle by měla existovat eutanázie, aby chlap jako on mohl odejít hrdě a důstojně a ne jako troska v cizí posteli. On ale nechce, aby se tohle dělo, nechce aby Toshiya umíral, nechce nic z toho. S novým povzdechem si zamne oči a chvíli tak zůstane jak potlačuje nešťastné pocity uvnitř sebe. Ví, že se na něj jeho přítel dívá. Ze stránek na něj svítí podepsané vypořádání majetku, které je jako němá připomínka nezvratnosti této situace. Nedívá se, co komu odkázal.
"Co všechno mám zařídit?" Slyší sám sebe říkat jako automat. +Nejspíš pohřeb… ještě za tvého života… vždyť je to šílené...+ Pomyslí si. Toshiyův telefon se znovu rozezvoní. Je na něm to samé jméno a hned na to přijde smska. Nevidí ji celou, ale přečte si kousek Prosím, miluju tě…
"Kdo je to?" Rozhodne se vzít přístroj do ruky a podívá se na Toshiyu. Boo-chan to očividně nechce ani za nic vzdát.
"Moc často se nevidí, že bys někomu tak přirostl k srdci, aby byl tak neodbytný. Většinou tě každý pošle hned do hajzlu." Pokusí se zasmát. Podle něj by to Toshiya měl vzít, i když plně chápe jeho důvod, proč to nedělá. Co by udělal on? Představí si Zyeana a ne Mirai a zamne si oči podruhé. Kruci, kruci a kruci…
Toshiya
Pozoruje Gacktovu tvář a zvládne se jen šklebit na jeho výraz. Tuší, na co myslí a vzápětí mu jeho domněnky potvrdí. +Ostatní by skákali radostí, že mi něco tak nakopalo prdel...+ Pomyslí si a ví, že je to pravda. Nesnášeli ho a on nesnášel je. Nechce, aby to věděl kdokoliv navíc, protože co by opravdu nesnesl a chtěl by umřít hned, by byli soucitné pohledy těch, kteří ho nesnášeli."Hm, co taky jiného." Je na vteřinu zpátky, než nad ním protočí očima v sloup.
"Na tohle už se ani nedá říct, že to nějak půjde." Rýpne si do něj a není to ani trochu fér vůči Gackotvi, ale je to spíš Toshiyův momentální humor. Co mu taky jiného zbývá? Koutky se mu upřímně pozvednou, když dojde na otázku, kterou přesně potřeboval slyšet.
"Hodně věcí už jsem zařídil sám." Ujistí ho, že po něm nebude chtít víc, než bylo nutné. Sáhne ještě po jedné složce a otevře ji před ním. Uvnitř jsou vypsané papíry.
“"Pojedu do Švýcarska. Je to jediná země, kde to ukončím já, chápeš. Budu to mít ve svých rukách." Stiskne čelist k sobě. Poslední, co chce je mít pocit, že ho něco dostalo, to prostě nesnese. V černém unaveném pohledu se mu zablýskne.
"Musím ale odjet brzo. Pokud jejich poslední koktejl nedokážu vypít sám, nedají mi ho." Podívá se mu upřeně do tváře.
"Musím to stihnout, dokud mě to nedožene úplně." Stáhne obočí k sobě, protože se jeho hlava zase připomene. Promne si spánky, ale přemůže se a za chvíli bolest na pár vteřin povolí. Ne tedy úplně, ale není tak nesnesitelná. Možná ty prášky začínají působit.
"Pohřeb nebude. Nechám se rozprášit tam. Vyjde to líp, než převoz. Pak už bude jedno, kde zůstanu." Ušklíbne se. Gackt moc dobře ví, jaké vztahy má se svou rodinou, takže se mu asi ani divit nebude.
"Většina mých úspor padne na tuto cestu. Tebe bych chtěl požádat..." Zarazí se a nepatřičně zasměje.
"Nenapadlo by mě, že někdy něco podobného řeknu." Prohodí a kopne do sebe panáka, hned dolévá dalšího.
"Pohlídat majetek. Nedám ti ani yen, ale s tím jsi ani nepočítal." Pokusí se znovu o své typické já, ale jde to čím dál hůř. Sám si uvědomuje, že Ga byl a navždycky zůstane jeho jediným přítelem. Jiného nepotřeboval, ale kdyby to šlo jinak, vynechal by ho z toho. Jenže nikomu jinému nevěří.
"Ten zbytek dostane jen jedna osoba a ta ještě není plnoletá. Potřebuje někoho, kdo se o to postará a předá mu to, až bude čas. Nesvěřil bych je nikomu jinému, Ga-kun." Dojde i na upřímnost.
"No do prdele, ta svině má i vedlejší účinky." Prohodí, když si uvědomí, co z něj leze za slova. Stočí oči k telefonu a povzdechne si.
"Ten, kdo pije právě to. Doučoval jsem ho." Kývne hlavou k lince, kde leží pití a odpoví mu tak i na první otázku.
"Většinou pošle, ale on si nedal říct." Odvrátí od něj pohled a je znát, že o tom příliš mluvit nechce. Pak se na svého přítele přece jenom podívá.
"Nemůžu mu to vzít." Stáhne roletku, aby si přečetl alespoň kousek jeho zprávy a uvědomí si, že se mu svírá hrdlo. Bo je další osoba, kterou by teď měl nejradši u sebe, ale nejde to.
"Nemůžu mu to vzít. Jsem hajzl, ale nemůžu k sobě znovu pustit mladého kluka, který má všechno před sebou. Co by z toho měl? Vidět to, co se ze mě stane? Nechat ho, aby se mnou odjel do Švýcarska a seděl u mojí postele, až to vypiju?" Začíná trochu zvyšovat hlas. Byl náladový už předtím, ale teď je o ještě horší.
"Nebude se dívat na to, jak mě to odrovná, to nedovolím. Do hajzlu." Rozčílí se úplně a vezme telefon, aby s ním mrštil do rohu. Trefí se na pohovku a zapadne mezi polštáře. Toshiya se u toho prudce zvedne, ale hned se mu zatočí hlava. Zapře se dlaněmi o stůl a je vidět, že to jen stěží rozdýchává. Paže se mu zachvějí a nakonec si sedne a složí hlavu do dlaní. Chvíli to trvá, než sáhne pro dalšího panáka.
"Nemám mu co nabídnout…Jen to, co po mě zbude." Pokrčí rameny a pošle další várku alkoholu do krku.
"Vlastně ještě jednu věc bych potřeboval." Zvedne k němu unavený pohled.
"Abys na něj dohlédl a narval mu tu pitomou matiku do hlavy, není to snadné, ale půjde to." Ani si neuvědomí, že se mírně pousměje, nejspíš naposledy.
Gackt
Samozřejmě. Toshiya udělá všechno proto, aby se Gackt náhodou moc nenaběhal, ale on by teď kvůli němu udělal opravdu cokoliv. Nejspíš by i dal výpověď a jel s ním třeba na poslední dovolenou, kdyby to šlo. Je to skoro ironie, když otevře další složku a podívá se na její obsah, protože na tohle před chvílí sám myslel. Chápavě pokývá hlavou. V tomhle jsou oba stejní. Kdyby ho něco takového potkalo, zařídil by se úplně stejně. Koupil by si na to nejlepší oblečení, drahé hodinky a skvělou kolínskou, na cestu by plácl sestřičku po zadku a vypil nejlepší whisky a pak to prostě skončil. Ne jako troska někde v nemocnici, kde mu budou cizí lidé utírat zadek. "Pojedu s tebou." Rozhodne se během chvíle a zvedne dlaň, než Toshiya začne nadávat a vzpírat se.
"Nepolituju tě ani jednou, ale v podobných chvílích by člověk neměl být sám. Kromě toho se ti může po cestě udělat zle. Někde tě sbalej a pošlou do prvního špitálu v cizině, odkud už se nevymotáš. Dostanu tě tam." Připomene mu možná rizika dlouhé cesty, která byla náročná i pro zdravé jedince. Toshiya momentálně vypadá, že se sám není schopný ani osprchovat, nemůže cestovat na druhou stranu zeměkoule bez doprovodu. Pro něj to znamená dost problémů v práci, ale to je mu teď vážně úplně jedno. Na ten pohřeb zkroutí koutky rtů v nesouhlasné grimase. Měl by ho mít tady, pěkně po jejich a s budhistickým obřadem. Ten tělo také zpopelní, ale chápe, že Toshiya nestojí o celou tu rodinnou sešlost. Nemusela by být, mohl by jen on sám vědět, kde je jeho popel. Později si s ním o tom možná ještě promluví. Překvapuje sám sebe, jak pragmaticky o tom dovede přemýšlet, jak praktické kroky ve své hlavě podniká, ale ví, že to je jenom obrana jeho mysli před šokem a vědomí, že před ním nemůže dát nic najevo. Dožene ho to doma. Zcela určitě ano. Ten převoz těla sem zaplatí sám. Poslední dar, který by svému příteli mohl věnovat. +I kdybych měl prodat barák, kruci.+ Zatne trochu čelist, aby zastavil příval smutku uvnitř svého hrudníku a podaří se mu to. Vypije druhého panáka společně s ním a uchechtne se.
"Jsi vážně v hajzlu, když musíš někoho o něco prosit, co?" Nenechá to bez poznámky. Je zvědavý, co s nimi udělá alkohol. Většinou zvedá stavidla. Protočí očima nad těmi yeny. On by kvůli němu prodal dům a ten starý hajzl mu neodkáže ani ponožky.
"Ještě, že jsem mnohem bohatší, než ty." Rýpne si zase v duchu jejich obvyklého humoru. Povytáhne obočí a upře na něj skutečně překvapený pohled, když dojde na dědictví pro neplnoletou osobu.
"Ty máš dítě?" To je to první, co ho napadne. Nějaké tajné nemanželské dítě, kdo taky jiný? Zrovna do sebe otáčí třetího panáka, když mu Toshiya na přímo řekne, kdo to je. Vyprskne ho před sebe a zůstane na něm viset očima, než se naprosto nepatřičně rozesměje a chvíli mu trvá, než ho to přejde. Pořádně se opře do židle a na chvíli si prohlíží sklenku ve svých rukou.
"Nikdy bych si nepomyslel, že tě dostane studentík s džusíkem v ruce… ale… rozejdu se s Mirai..." Začne to lézt na oplátku i z něj.
"Taky ho doučuju. Angličtinu." Teď už se nesměje, ale očekává, že Toshiya začne. Hledí mu do tváře. Vůbec by ho nenapadlo, že se Toshiya se Zyeanem potkal a že jeho kluk a Gacktův kluk jsou vlastně přátelé. Tak tohle je Boo-chan, ten který vytrvale volá a nejspíš vůbec neví, co se děje.
"Měl bych ti říct, ať ho sem vezmeš, strávíš s ním poslední chvíle, ale… naprosto chápu tvoje rozhodnutí." Toshiya už by si je moc neužil v tomhle stavu a bude lepší, když si ten chlapec bude svou lásku pamatovat při síle. Ne zvracejícího v koupelně, i když by měl Boo asi jiný názor. Byl vážně hodně mladý na podobný nápor na nervy.
"Řekneš mu, co se s tebou děje nebo máš v plánu prostě zmizet?" Naťukne pak další citlivé téma, zatímco Toshiya málem kolabuje kvůli prudkému vstávání. Ustojí to a Gackt se tváří, že to nevidí. Prostě kvůli němu. Smutně se usměje a skloní pohled do klína. Přikývne. Takže Boo se to dozví. Jak jinak by mu vysvětloval, kdo je a proč vstupuje do jeho života. Jak jinak by mu předal všechny věci a tenhle byt? Je jen otázkou, jestli až po tom nebo ještě před tím.
Toshiya
Samozřejmě, že mu chtěl okamžitě odporovat, ale Ga je rychlejší. Jde to s ním vážně z kopce, když mu to není ani schopný vymluvit. Hledí chvíli do desky stolu, je vidět, že nad tím uvažuje. Z druhé strany měl samozřejmě pravdu, nemůže tam jet úplně sám přesně z důvodů, které vyjmenoval. Prášky obstojně tlumí všechnu bolest a může s nimi fungovat, ale co když se to zhorší? Bylo ho horší každým dnem."Fajn. Kdo by odolat nabídce, abys ho otravoval celou cestu svými egoistickými a naprosto nesnesitelnými poznámkami." Utrousí s tichým zavrčením, ale v očích má vděčnost. Nikdo nechce být v podobnou chvíli sám. Jel by tam i bez něj, na to si příliš cenní svého života a chce to ukončit sám, ale v hloubi duše ví, že bude rád. Ušklíbne se na něj, když dojde na poznámky, co mezi sebou měli vždycky. Je znát, že něco podobného potřeboval, aby se dal trochu dohromady. Byl v tom bytě zavřený příliš dlouho. Měl rád samotu a chvíle se svou vlastní hlavou, jen toho teď bylo příliš.
"Ani si to nedokážeš představit. Ještě jedna prosba a nemusím nikam jezdit." Prohodí ledově s protočením očí v sloup.
"A ty si to náramně užíváš. Neboj se, kdybych věděl o někom jiném, kdo mě spíš neoškube, vyhnu se ti obloukem." Vrátí mu to i s úroky a už nalévá dalšího panáka. Je mu jedno kolik prášků v sobě má, dneska se nutně potřebuje opít.
“"Možná ti nakonec pár yenů nechám. Kdo by se díval na to, že strádáš. Víš, asi na mě jde soucit." Ošije se jen při vyslovení toho slova a vzápětí protočí očima v sloup.
"Už to nechlastej." Zavrtí nad ním hlavou a pak se pohodlněji opře, když se začne smát.
"Hrozně vtipné." Utrousí a už se nadechuje k další poznámce, než mu málem panák vypadne z ruky.
"Nemáš ten nádor náhodou ty?" Zaútočí na jeho příčetnost, než málem umře, ale smíchy. Tohle je vážně ten nejblbější vtip, který kdo vymyslel.
"A mě se budeš smát, že mě někdo dostal. Jsi na tom ještě hůř se svou dokonalou nevěstou." Vysměje se mu upřímně. Je pravda, že za poslední dny se nesmál vůbec. Nejde o to, že má Ga studenta, ale spíš že do toho očividně spadly oba dva.
"To je neuvěřitelný, že někdo dostal zrovna nás dva." Dodá a už mu nalévá znovu. Ne, dneska se neopije jen on. Vzhlédne k němu, když dojde na Boogieho a zase zvážní.
"Jen představa, že bych ho mohl zničit…" Prohodí tiše.
"A jo, není mi to vůbec jedno." Přizná se nakonec, než si dlaní vjede do vlasů.
"Já nevím." Pokrčí rameny a pohrává si se sklenkou.
"Bude to znít pitomě, ale mám strach. Jakmile ho uslyším, už ho nedokážu poslat pryč. Vidět ho nemůžu vůbec. Asi mu to neřeknu, prostě odjedu." Je to zbabělé ale jinak to nejde.
"Dozví se to, až bude po všem." Pokývá hlavou, jako by ujišťoval sám sebe. Pomalu se zvedne a dojde pro svůj telefon. Vrátí se s ním zpátky, odemkne a s nakrčeným obočím smaže notifikace všech zmeškaných hovorů a zpráv. Nalistuje jednu ze sociálních sítí a najde Boogieho. Vyber jednu z fotek, hned tu poslední, kde je se Zyeanem a posune ho Gacktovi.
"Ať víš, koho hledat. Nakonec ten pitomec vyhraje." Ušklíbne se a propaluje fotku pohledem.
"Kamarád." Prskne si znechuceně.
"Málem jsem ho držel pod krkem, asi budu litovat, že jsem ho v té kavárně nepraštil, když se ho snažil bránit." Je vidět, že to možná nakonec z posledních sil udělá, jen pro svůj dobrý pocit.
"Budu ho strašit. To si vážně užiju." Už zase najde svůj ztracený styl humoru.
"Pořád nechápu, že pustíš Mir. A taky netuším, kdy ses pomátl. Nebo je tak dobrý?" Zavrtí nad ním hlavou, ale je to spíš rýpání, kdo jiný by to měl pochopit, než on sám. Samozřejmě musí narazit i na téma postele.
"Hodláš se zničit hned nebo až za pár let?" Uchechtne se.
"Kolik mu vlastně je?" Vyzvídá, jak dlouho bude trvat, než Gacktův objev ze školy vypadne.
Gackt
Vnitřně se mu uleví, když Toshiya souhlasí s tím, že pojede s ním. Pousměje se nad jeho kousavou odpovědí."Přece neodejdeš na věčnost v klidu, co bych to byl za přítele..." Odtuší ještě, ale vždycky, když to vysloví nahlas nebo na to jenom pomyslí, jeho žaludek se stáhne, protože je to tak nevyhnutelně blízko.
"Nééé..." Odtuší na ten soucit a rozhlédne se.
"Hledám tvoje prasátko. Bude v něm beztak pár drobných, nic víc ani nečekám. Vždycky jsi byl hrozný lakomec. Nikdy jsi mi nedal ani nic k narozeninám." Nedal, ale to Gackt jemu taky ne. V Japonsku byli na dárky a službičky všichni jako vyšinutí, ale tím spíš na to oni dva kašlali. Snad byli dospělí chlapi, no ne? Rozhodí rukama. Málem z něho vypadlo, že doufá, že to tedy ne, ale před Toshiyou by to v téhle chvíli bylo vážně až příliš.
"S tou dokonalou nevěstou máš teda zatraceně pravdu. Nejspíš jsem s ní byl celou tu dobu kvůli tomu. Při honbě za vlastní dokonalostí jsem hledal stejně dokonalou ženu a myslel jsem si, že to je to, co chci a to jediné správné. Že se budeme ctít navzájem a že mě bude následovat až do smrti a nějak mi při tom utekl skutečný potenciál lásky." Začne se z něj sypat upřímnost, protože začíná mít hladinku. Nalije si čtvrtou skleničku a znovu se pohodlně opře s nohou přes nohu.
"Zamilovat by se měl člověk bezhlavě, bez ohledu na to, jak je to vlastně pitomé rozhodnutí..." Například to, že je to student a kluk navrch. S úsměvem pokývá hlavou, ale je to trochu smutný úsměv. Mnohem raději by byl, kdyby to spolu mohli dál sdílet a randit se svými mladými láskami, vyměňovat si historky, možná jít někam společně. Tohle je… začíná to být skoro příliš, ale znovu ovládne svoje slzy a utopí je v dalším alkoholu. Zamyslí se nad tím, jestli Boogieho nezničí i tak. Záleží na tom, jak moc se ten kluk stačil zamilovat. Nejspíš se přes to přenese a jednoho dne bude na Toshiyu vzpomínat jako na to nejlepší, co je ale dávno pryč, jenže se taky někdy stávalo, že se přes to takhle mladí lidé nepřenesli a páchali různé hlouposti. Bude toho mít na hlídání mnohem víc, než si možná myslel.
"Nedopustím, aby se mu něco stalo, Toshiya-kun. Když sám neodmítne, budu na něj dohlížet pořád. Dokud se zase nesetkáte." Řekne naprosto vážně. Boo se možná znovu zamiluje, ožení, ale jestli si patřili, tak se v příštím životě zase najdou. Na tohle doopravdy věří. Koneckonců sám v dětství málem umřel na utonutí, nese si z toho traumatickou vzpomínku a věří, že při tom viděl jiný svět, ale o tom neví v podstatě nikdo.
"Hmm…" Zamručí, ale zní to souhlasně.
"Bude to tak pro něj asi nejlepší, i když už tě nikdy ani neuslyší." Možná nějaký dopis, nebo video? Sám si není jistý, jestli by ho něco takového uklidnilo nebo spíš ještě víc rozebralo. Však on pochopí, že na něj Toshiya myslel do posledního okamžiku. Boogie by koneckonců mohl udělat cokoliv, jen aby Toshiyu ještě viděl. Třeba i pátrat po tom, kam jede a jet tam za ním, kdo ví, co kdyby měl štěstí? Stočí oči na displej telefonu, který mu Toshiya ukazuje a jeho oči se užasle rozšíří. Chvíli mu trvá, než mu dojde, kdo je tím pitomcem a co přesně tím Toshiya myslí a pak si zamne bradu. Koutky mu nepatrně vyskočí nahoru, ale oči od fotky hned tak neodtrhne.
"Víš… vlastně je dobře, že jsi ho nakonec nepraštil, jinak bych musel praštit já tebe." Řekne nakonec a upře pohled do toho Toshiyova. Chvíli mlčí, než pokračuje s vysvětlením.
"Je mu dvacet, umí skvěle matiku, prý ho nemůže dostat ani největší zvíře ve škole. Myslím, že mluvil o tobě." Nechává Toshiyu, aby mu to pomalu došlo.
"V jednom můžeš být v klidu. Osobně udělám všechno proto, aby nevyhrál." Dodá, než se hlasitě rozesměje a znovu mu docela dlouho trvá, než toho nechá.
"Víš, Totchi-kun..." Dolévá jim pátého panáka.
"Já s ním ještě nespal." Dodá, ale málem to ani nedořekne, jak znovu vyprskne smíchy. Ano, on lev salónů a někdo, kdo bez sexu nepřežije ani půl den s ním ještě nespal a stejně ví, že nikoho jiného ani nechce a pustí kvůli němu holku jako je Mirai.
"Možná skočím na Ctčko…, takže nejspíš hned." Odpoví mu i na tuhle otázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat