Aoi x Takeshi - Pokud bys raději nešel do ložnice… - část 1.

(loď)

Aoi

Pobyt v Hong Kongu si opravdu užili. Trval dva dny a za tu dobu navštívili všechna důležitá místa jako například Viktoria Peak, kde měl Takeshi další kontakty a skvělé místo, kde jíst nebo Noční trhy v chrámové čtvrti. Aoi byl nejvíc uchvácený třicet čtyři metrů vysokou sochou Velkého Budhy a chrámy jako Wong Tai Sin nebo Chrm tisíce Budhů a konec druhého dne trávili při soukromé večeři na jedné z příměstských pláží. Takeshi se celkem obstojně domluvil čínsky, ale stejně se hodně nasmáli pokaždé, když intonací vyměnil nějaké slovo za jiné, občas dokonce za sprosté. Jako Japonci, kteří krčili nos nad vším čínským měli v tomto městě oba trochu ambivalentní pocity, ale na druhou stranu Aoiho pohlcovala velkolepost starobylé civilizace, ze které vyšlo mnoho japonského. Čína byla prostě obrovská a sama o sobě by vydala na celý život k prozkoumání. Byla nádherná a její příroda musela být ještě úchvatnější. Nejraději by vyrazil s batohem do některého z národních parků, ale to nebylo možné. Čím víc toho viděli, tím víc měl Aoi pocit, že neviděl vůbec nic. Bylo to skoro k pláči. Na širý svět jednomu život prostě nestačil. Ani se nedivil, že toho chtěl Takeshi ještě vidět, co nejvíc. Teď sedí oba dva v autě, které je veze zpět na loď a protože za ty dva dny spali asi jenom dvě hodiny, Aoi se v tuto chvílí nachází spící smotaný do klubíčka a v podstatě opřený o Takeshiho rameno. Skácel se tam, aniž by o tom věděl, přes sebe jeho sako místo deky a zatímco za okýnky se míhají světla dálnice, on se nechává unášet sny o všech místech, na kterých byli. Teď je čekala nádherná místa jako Filipíny a Nová Guinea, ale nejdříve tam museli doplout a to chvilku potrvá. Zítra je čekal další volný den na lodi, aby trochu dobyli baterky, ale co si budou povídat. Nejspíš vymetou další desítku barů a restaurací, které loď nabízí. Tu noc v onsenu, když se za ním zavřely dveře jeho pokoje, několik dlouhých desítek minut jenom seděl v křesle s hlavou v dlaních a marně přemýšlel nad tím, co by měl udělat. Trvalo mu to neskutečně dlouho, ale hlavu jako by měl úplně prázdnou. Nakonec si nevybalil ani jedinou tašku, nedotekl se postele ani ničeho jiného, aby po něm na druhý den nemuseli pokoj znovu chystat pro dalšího zákazníka. Prostě si vzal všechny věci, odnesl klíčky na recepci a zaťukal u Takeshiho dveří. Cítil se trochu divně, když do nich vstupoval, jako by se k němu stěhoval a dával mu souhlas k čemukoliv, ale tak to nakonec nebylo. Oba byli vymydlení, nebylo potřeba se s ničím zdržovat a tak Aoi potlačil veškerý stud, svlékl se do spodního prádla a vlezl si do postele. Do jedné postele s Takeshim. Chvíli leželi prostě jenom tak, než mu Takeshi nabídl místo na svém rameni. A on se přisunul blíž, opřel si o něj spánek a nic víc se nestalo. Už zase dostával svůj prostor k dýchání. Prostě tam jenom tak byli, dokonce vůbec nic neříkali, ale ono to ani nebylo potřeba. Jako by tak nějak věděli, co a jak a jak se asi cítí ten druhý, i když Aoi netušil nic o tom, jak moc se Takeshi bál, že nepřijde. Aoi si zvykal na pocit přítomnosti jiného muže, o dost staršího muže. Na to, že je tu s ním a že by v tom nemuselo být nic divného ani zlatokopeckého a Takeshi ho nechával být. Nakonec Aoi usnul a spal jako miminko, dokud ho nevytrhl ze snění budík. Netušil, jestli spal Takeshi taky nebo ho celou noc pozoroval, ale ráno byl odpočatý vážně dobře a byl tím tak moc překvapený, že měl celý den neuvěřitelně dobrou náladu. A pak přišel na řadu Hong Kong a v něm bylo všechno stejné jako dřív. Proč by to taky mělo být jiné? Aoi konečně pochopil, že není žádnou lovnou zvěří a že by si přece mohli jenom tak rozumět, aniž by ho Takeshi musel ohýbat o každý roh. Nic takového se nedělo, jen pár doteků, pár ukradených polibků a Aoiho důvěra postupně rostla. To, že se už dostavila, toho byl jeho přirozený spánek jasným důkazem. Podvědomě se stočil tam, kde mu bylo nejlépe a spal dokud auto nezastavilo v přístavu. Teprve po chvíli si uvědomí, že se Takeshi tlumeně baví s řidičem, který už vynáší jejich věci k lodnímu stevardovi, že jsou dveře auta otevřené a dovnitř proudí chladný noční vzduch od moře plný soli a svěžesti a že ho tím Takeshi nenásilně budí. Za chvíli bude slunce vycházet a pravděpodobně to bude nádherná podívaná, to proto tu ještě zůstávají. Aoi se trochu rozlámaně posadí, sako mu spadne do klína a rozespalýma očima zamžourá kolem sebe. Dlouhé vlasy mu teď trčí do všech stran a ze všeho nejvíc připomíná ospalé kotě. 

"To už jsme tady?" Zamumlá a zívne si. Jak se to stalo? Takeshi vypadá jako by na žádném výletě nebyl, byl odpočatý a jako rybička a Aoi to nechápal. Stačili mu dvě hodiny denně zatímco Aoi by jich potřeboval tak patnáct.

Takeshi

Takeshi se přistihl, že by nejspíš v tom pokoji v lázních seděl až do rána v křesle a vážně by čekal. Byl to zvláštní okamžik, jakési uvědomění, které i jemu chvíli trvalo. Myslel si, že dokáže své myšlenky odhadnout za ty roky už dost dobře, s Aoim bylo všechno jiné a uvědomil si to až v potemnělém tichu. Skoro to vypadalo, jak kdyby se jeho svět na chvíli přestal točit a začal přesně v té vteřině, kdy se Aoi objevil ve dveřích. Pocit radosti zaplavil jeho tělo i mysl, pomohl mu odložit tašky a spokojeně se uložil vedle něj. Nedošlo na žádné otázky, jen na konejšivé ticho, jež prozářilo celou noc. Spal jen krátce, užíval si každou vteřinu, když Aoi klidně oddechoval na jeho rameni. Říkal mu, že sbírá zážitky. Nic z toho, co zažil a co si mohl zaplatit, by nevyvážilo to, jak se v tu noc cítil. Najednou měl pocit, že do té doby nic nezažil. Kdyby měl nějaké album, kam by si všechno zakládal, tato chvíle by měla to nejčestnější místo a měl by ji pořád na očích. Jednou mu to poví, možná na konci jejich cesty, když mu za všechno poděkuje. Není naivní, aby si myslel, že tu bude ještě dlouho, jeho čas se pomalu chýlí ke konci a roky nezadržitelně přibývají. Tohle je však přesně to, co si přál zažít. Kdyby jen na chvíli, jen pár dní nebo týdnů, když bude mít štěstí, možná to předčí i celou tuto dovolenou. Opravdu by si to přál. Měl ve svém životě hodně štěstí a právě začal doufat, že už si ho nevybral všechno. Čas strávený v Hong Kongu byl úžasný. Většinu míst už sám viděl, protože tu nebyl poprvé, s Aoim však dostaly úplně nové kouzlo. Viděl jeho nadšení, každý užaslý výraz, když se k nějakému místu víc přiblížili. Potkal za tu dobu několik svých známých, zjistil, jak se jim daří a že je všechno, jak má být. Díky nim se dostali i na místa, kam jindy veřejnost přístup neměla. Dokonce i do jedné z obyčejnějších kuchyní, která byla ale vyhlášená. Dokonce si Aoi mohl vyzkoušet přípravu jídla. Takeshi seděl opodál, opírajíc se ležérně o opěrku židle a koutky mu ani na vteřinu nespadly dolů. Byl to další z momentů, které by si nejradši uchoval v paměti. Za ten den by jich bylo tolik, že by je rukách nespočítal, možná by mu ani klasické počítadlo nestačilo. Jakoby stačil jediný okamžik a pro něj se pohled na celý svět změnil. Ano, tohle je přesně to, co celou tu dobu hledal a trpělivě na to čekal. Přemýšlí nad tím i v autě, když si z okýnka prohlíží ubíhající město za okny. Najednou ho rameni zatíží Aoiho hlava. Ohlédne se na něj a nepatrně se pousměje. Našel novou zálibu v pozorování, když spí. Ten klid, který z něj vyzařuje je opojný. Natáhne se rukou k Aoiho saku, aby ho víc přikryl a oči mu padnou na zpětné zrcátko, kde zahlédne pohled řidiče.

"Dovolená je prospěšnější, než jsi doufal, Takeshi-san." Zkonstatuje muž, který toho jindy moc nenamluví. Takeshi se krátce uchechtne a vzápětí přikývne.

"Mnohem, mnohem víc, než jsem si troufal doufat." Prohodí tichým hlasem.

"Jsem rád, že jsem se k ní přiklonil, i když jsem měl jisté pochybnosti." Dodá ještě s nádechem zamyšlení. Doktoři byli zásadně proti, aby se na podobné cesty pouštěl, ale kdy on na jejich rady dal? V tu chvíli sáhne pro tabatěrku a připálí si. Dým vyfukuje z pootevřeného okýnka.

"A už nejsou žádné." Prohodí postarší muž za volantem a Takeshi jen zavrtí hlavou. Auto znovu naplní jen tlumená hudba z rádia. Zastaví nedaleko vody, aby na ni měli ten nejlepší výhled, jaký jen jde. Řidič se ujme zavazadel a nechá jim soukromí. Takeshi odtrhne oči od panoramatu před nimi, když se Aoi začne budit. V očích se mu zablýskne jistá touha, jakmile ho vidí tak roztomile rozcuchaného a rozespalého. Další z okamžiků, které si velmi oblíbil.

"Ano, doufám, že nejsi příliš rozlámaný, Aoi-chan." Dělá si hned starosti, přece jen spát v autě nebylo to nejlepší, co by mu chtěl nabídnout.

"Tvé tašky jsem si dovolil nechat odnést, já sám bych tu ještě chvíli zůstal." Podívá se do jeho tváře, než si ho pomalu přitáhne zpátky ke svému rameni. S pohledem upřeným na pohyby svých prstů mu rovná vlasy a dokonce si dovolí letmé políbení do vlasů.

"Je to už patnáct let, kdy jsem tady byl poprvé. Tehdy jsem taky sledoval východ slunce, jen bez auta." Začne mu vyprávět, spíš šeptá chraplavým hlasem.

"Potkal jsem zde muže, dneska jsi ho potkal i ty." Vypráví dál a sleduje, jak se nebe začíná překrásně barvit.

"Řekl mi, že každé nové ráno je dar, který je potřeba řádně ocenit. Myslím, že tehdy jsem nedokázal plně pochopit význam jeho slov. Bylo to příliš…Komplikované pro někoho, kdo toho má hodně před sebou. Bylo přede mnou tolik rán, která jsem měl prožít, bez jednoho speciálního, se to přece nezblázní." Krátce vydechne a sáhne po další cigaretě.

"Myslím, že jeho slova jsem pochopil až v onsenu. Opravdu pochopil." Podívá se krátce na Aoiho profil a pravý koutek se mu pozvedne.

"Kdybych tušil, jaká rána můžou být, chtěl bych je mnohem dřív." Je to vlastně kompliment pro Aoiho. Rána s ním jsou úplně jiná, než jaká by si kdy vysnil. Popotáhne trochu sako, aby mu nebyla zima a podá mu cigaretu, pokud by chtěl.

"Tolik toho máme ještě před sebou. Jistě věci, které mi v mysli utkví dost znatelně. Přesto jsem si jistý, že rána vedle tebe je bez mrknutí předčí. Myslím, že máš na mě špatný vliv, Aoi-chan. Všechno mi najednou přijde trochu obyčejné, když se mé oči zase stočí na tebe." Potáhne si dlouze a nechá víčka na chvíli klesnout.

Aoi

Zavrtí hlavou a trochu se protáhne, ale pravdou je, že je rozlámaný hrozně. Na podobné věci není zase tak moc zvyklý, přece jen v letadle nebo autobuse jde alespoň sklopit sedačka a mívá s sebou polštářek. Takeshiho rameno je přece jenom o něco tvrdší. Už se chce hrnout ven na čerstvý vzduch, když ho Takeshi zastaví, že by tady ještě rád chvíli zůstal. Nechá se přitáhnout zpět, jenom už se o něj neopírá spánkem, ale svým ramenem. Stejně na něj přenese celou váhu. Ještě pořád si zvyká na polibky do vlasů a všechny ty jemné doteky, jakými by se jakýkoliv jiný muž dotýkal své dívky, ale už se jim nebrání. Takeshi má očividně něco na srdci a tak ho nepřerušuje, ani se zbytečně nevrtí. Patnáct let… To byl Aoi ještě na základní škole… Bez auta, protože ještě žádné neměl? Nebo prostě jenom nebylo po ruce? Jaký byl Takeshi z tohohle příběhu? On sám má nejspíš pro slova toho muže větší cítění, než mladý Takeshi, ale stejně mu zřejmě uniká, co přesně tím myslel. Co přesně tím myslí oba dva. 

"Jak jsi mohl vědět, že jich bude hodně?" Konečně promluví. Od mala je přece učili, že život se má žít přítomným okamžikem, protože nikdy nemůžete vědět, co se stane za minutu a kdy bude ukončen. Možná byl Takeshi ambiciózní a samolibý a na podobné věci příliš nemyslel jako mnoho mladých úspěšných podnikatelů. Konec konců Aoi na to taky moc nemyslel. Další Takeshiho slova mu ale vezmou kyslík z plic. Zapomene se nadechnout a chvíli hledí jenom před sebe. Mohl by ho podezřívat, že mu to říká jenom tak, aby mu udělal radost a dostal se k němu blíž, ale už ho přece jen trochu poznal. On něco takového prostě neměl zapotřebí. Nejspíš by neměl ani kdyby neměl na každém prstu zástupy mladíků, kteří by mu ochotně skočili do postele a on je tam navíc má. Natáhne z pod saka dva prsty, aby mohl sáhnout po cigaretě a vloží si ji mezi rty, ale jakmile mu Takeshi řekne, že tato rána budou ještě krásnější, než všechny krásy světa, co mají před sebou, musí se v sedě narovnat a vážně se podívat do jeho tváře plné vrásek muže středního věku. Musí se pousmát a jemně zavrtět hlavou, protože on si opravdu nepřipadá jako něco mnohem krásnějšího, než divy světa, ale je to rozhodně nádherné poslouchat. Nechá si připálit a k okýnku se neodvrátí. Teď už je to jedno, když kouří oba dva a jsou tu sami. Slunce začíná vycházet po Aoiho levé ruce a tak se poposune tak, aby se o Takeshiho mohl opřít zády a skrz otevřené dveře auta mohl hledět ven. Levou nohu nechá pokrčenou na sedačce, tu druhou někde pod ní a spokojeně kouří.

"Ten klid..." Pronese, i když jsou vlastně v přístavu, kde šumí moře a skřehotají racci a jiní ptáci. O kus dál kotví obrovská loď a lidé nastupují, ale oni stojí dostatečně stranou, takže je neslyší. Ještě pořád přemýšlí, co by mu měl na jeho slova říct. Začíná si na něj zvykat. Na jeho ruce, úsměv, hlas… především na způsob, jakým mluví, jistou rozvahu a zdání, že s ním není nic problém. Jako kdyby byl napříč všem společenským očekáváním jediným pevným bodem ve vesmíru. A Aoi měl vždycky sklony uchylovat se k podobným. Lidi by si ťukali na čelo, jak se mladý kluk zakope se starým chlapem nebo by naopak tvrdili, že je s ním Aoi jen kvůli penězům… 

"Ty víš, že trpělivost růže přináší. Podezřívám tě, že jsi věděl, že mě zlomíš, když pár dní počkáš. Daří se ti to..." Nechá do svých slov proniknout kousek svého kousavého humoru, ale ve skutečnosti mu tím říká, že mu začíná propadat. Slunce už vykouklo nad horizont a třpytí se na hladině jako obrovská oranžová koule. Jako znak na jejich vlajce. Opravdu nádhera.

Takeshi

Takeshi se jen zlehka pousměje a pokrčí rameny na Aoiho otázkou.

"Tak jako většina mladých jsem si myslel, že se mi nic stát nemůže a stáří bylo přece tak daleko." Dá mu odpověď, kterou nejspíš čekal.

"Jistá naivita doháněla i mě. Postupem času jsem zjistil, že nic není jisté. Ale to uvědomění přišlo až o hodně později." Přizná se mu, že nebyl tolik jiný od ostatních. Nemohl se tehdy víc mýlit a teď už si to nemyslí vůbec.

"Nebyl jsem zrovna vzorným dopívajícím a typické myšlení, mě nikdy příliš neříkalo. Šel jsem svou vlastní cestou, nebyla lepší, jen mi víc vyhovovala k nechuti těch kolem." Zatváří se nad míru pobaveně. Kolikrát slyšel, že podobným způsobem žít nemůže. Takto přece svět nefunguje a musí se přizpůsobit okolí. Přece někdo z nižší vrstvy nemůže jít po cestě, která vede k přehnanému úspěchu. A stejně po ní šel a došel dle jeho názoru dost daleko. Nevyměnil by ani jediný okamžik ze svého života a přesto v něm něco chybělo. Dřív si to nepřipouštěl, později ano, ale nepřikládal tomu takovou váhu, s postupem času se propast uvnitř prohlubovala. Hledí pořád před sebe, užívajíc si svítání. Pohle na Aoiho stočí ve chvíli, kdy cítí jeho oči. Jeho výraz je roztomilý, jak kdyby si až teď pořádně uvědomil, co mu říká celou dobu. Bylo to tolik nemyslitelné, že se tomu pořád zdráhal uvěřit? Ano, pro většinu světa a hlavně jejich domoviny to bylo opravdu nemyslitelné, ale kdy se Takeshi naposledy staral, co se smí a co ne? Nejspíš nikdy.

"Pořád se tomu tolik divíš." Prohodí jen tak, aby bylo jasno, že není čemu. Jde to těžko vysvětlit, Aoi by to musel vidět jeho očima. Nepochybuje o tom, že podobným způsobem by na něj koukal kde kdo. Opře se pohodlněji, když se Aoi uvelebí a kouká střídavě na něj a na východ před nimi, který dává světu mnohem jasnější barvy. Je to opravdu kouzlený okamžik a to je něco, co Takeshi opravu zbožňuje. Ne majetky, ne místa, ale okamžiky.

"Po všem chaosu světa je nádherný pocit zjistit, že se dají prožít klidné chvíle a moc k tomu není potřeba." Prohodí tichým hlasem, aby příliš nevyrušoval. Dál klidně pokuřuje a jakmile je cigareta daleko opírá se o Aoiho hedvábné prameny. Překvapeně se ohlédne, jakmile se ozve Aoiho hlas a čeká hodně, ale podobné přiznání vůbec ne. Opravdu to řekl? Najednou je sám plný pochybností, které se ale rychle vytratí.

"Neřekl bych, že jsem to věděl. Ale ano vím, že trpělivost se většinou vyplácí." Souhlasí s ním nakonec.

"V prvních chvílích jsem se neodvažoval doufat, že by to tak mohlo být. Později jsi mi dal drobné náznaky, abych svůj pokus nevzdával." Pokouší se mu vysvětlit svůj pohled na všechno od chvíle, kdy ho potkal. 

"Vlastně jsem se spíš snažil věřit, že za tu dobu, kterou budeme trávit společně, bych tvůj pohled na věc mohl změnit." Prozradí mu směr, kterým se ubírají jeho myšlenky.

"Pokud ale po ničem netoužíš, nedáváš si cíle, které by mohly být obtížné, jen těžko se dá někam posunout. Nepodaří se vždycky dosáhnout toho, co chceš, ale je zlé, když se tím necháš zlomit." Pokračuje dál tichým hlasem. Měli by se vrátit na loď, ale jemu se místa hnout vůbec nechce.

"U tebe…Když nad tím teď tak přemýšlím, asi by to byl nejhorší neúspěch v mém životě." Dál mluví naprosto otevřeně.

"Většina z naší společnosti si jde za rodinným štěstím. Vybudovat domov a začlenit se. Já nikdy podobné ambice neměl. Hledal jsem někoho, kdo bude po mém boku a udělá ze života něco neobyčejného. Čekáš celý život na něco, i když nevíš, co to přesně bude. Dává to smysl? Asi moc ne." Zasměje se krátce, než típne cigaretu do popelníku.

"Jakmile to ale máš před očima, víš, že je to ono. Prostě to cítíš." Pozvedne dlaň, aby se dotkl Aoiho vzdálené tváře, kterou malinko natočí k sobě a trochu se poposune, aby měl jeho rty blíž.

"A já už mám něco za sebou, abych věděl, že podobné věci nesmíš nechat odejít. Nechceš dovolit, aby měli chuť odcházet." Ukončí svou myšlenku, než si na chvíli ukradne Aoiho rty v delším polibku. Když se oddálí, vypadá opravdu spokojeně.

"Napadlo mě, že bychom si mohli dát na dalším místě menší výlet vrtulníkem? Vidět celé okolí jako na dlani." Navrhne mu a čeká, co on na to. Sice neuvidí nic zblízka, ale za to rozmanitost okolí ano. Na každou destinace mají omezený čas a takto by mohli vidět opravdu hodně i když jen z dálky.

Aoi

Pousměje se jeho odpovědi. Je to přesně tak, jak si myslel. 

"Nebyl? O tom mi musíš něco vyprávět. Byl jsi delikvent nebo jsi jenom neplnil očekávání svých rodičů?" Zeptá se ho. On je momentálně taky neplní. Cestování bylo samo o sobě něco, co Japonce přivádělo do nejistoty a ze všeho nejvíc proto, že jste vytrženi z vaší sociální skupiny a vrátit se můžete „jiní“. Poznamenaní lidmi, které jste potkali. To přesně se koneckonců Aoimu stalo, takže jejich obavy byly oprávněné. Kromě toho se tu neděje nic, na co by jeho rodiče mohli být pyšní. Buď se naučí hodit to vědomí za hlavu a žít jako Takeshi nebo se z toho zblázní a měl by okamžitě utéct. Kdyby Takeshi tušil, že jen co v jeho hlavě pokořil jednu hradbu, ocitl se zase před jinou, asi by ho odtud vážně vezli rovnou do nemocnice. Nevybral si s ním zrovna nejlépe, to Aoi ví. 

"Vážně dal?" Povzdechne si tak trochu sám nad sebou a musí se nad tím zamyslet, zatímco pozorují stoupající slunce. Asi je to pravda, ale nebylo v tom nic vědomého. Jednala za něj intuice a možná právě proto by tomuhle všemu měl dát šanci? Jenže životní osudy lidí okolo něj byly plné touhy vydat se vlastní cestou, která končívala hodně špatně. Ne nadarmo se říkalo, že to, co je dobré pro tebe nemusí být dobré pro druhého. Myslíš si, že svým jednáním ovlivňuješ jenom sám sebe, ale tak to nebylo. Pokud se rozhodne pro život s Takeshim, už nikdy se nemůže vrátit domů, aby svojí rodině nezpůsobil hanbu a fakt, že by s nimi nepromluvili ani sousedé. Musel by si něco vymyslet a zkrátka zmizet a do jejich sousedství se už nikdy ani nevplížit. Má mámu rád, není si jistý, že to snese a hlavně ví, jak nešťastná bude ona. Žádná žena, žádná vnoučata… Promne si obličej nad těžkou myšlenkou a típne dokouřenou cigaretu do popelníčku auta. Takeshi je momentálně jako čertík na jeho rameni. Jako by mu četl myšlenky, začne mluvit o rodinném životě a o tom, že to přece není všechno, co mu život může nabídnout. A taky jak zle by nesl, kdyby o Aoiho přišel. 

"Co tvoji rodiče? Smířil ses s nimi někdy?" Zeptá se po chvíli. Dřív než se Aoi stačí utopit ve svých myšlenkách, Takeshi se skloní k jeho rtům a věnuje mu na ně procítěný polibek. Aoi nechá víčka klesnout a na několik vteřin ho to doopravdy pohltí. Tak moc, až ho to vyvede z míry. Je tohle znamení nebo ho jenom pohlcují pekelné plameny? Překvapeně zamrká, když Takeshi zmíní vrtulník. Nebojí se. 

"Tak ty jsi na adrenalinové zážitky?" I výlet vrtulníkem se může nepěkně zvrtnout. Takových už bylo hodně. Posadí se a pootočí se tak, aby byl rovně a viděl na něj. Musí si ho celého prohlédnout. Nechce tím říct, že by snad Takeshi byl starý a nemohl by, jenom ho to prostě překvapilo. Zatím působil jako uhlazený džentlmen, který si potrpí spíš na osobního řidiče, než akční jízdu ve sporťáku a co si budou povídat Aoi byl mladý a i když byl uvnitř zdrženlivý, podobné věci miloval. Často potřeboval trochu nakopnout a vyřádit se. 

"Tak jo." Usměje se upřímně a už teď se na to těší. Podobné výlety bývají hodně drahé, ale je čas přestat nad tím přemýšlet. Slunce už vystoupalo nad obzor a přístav začal žít svým běžným životem. Parník zahouká a vyplaší hejno racků. 

"Pojďme." Aoi se vyhrabe ven z auta a konečně se cítí úplně probuzený. 

"Tak co budeme dneska dělat?" Čeká je den na lodi.

Takeshi

"Byl jsem trochu impulsivnější." Pokrčí nenuceně rameny, ale víc mu zatím neřekne. Ještě budou mít spoustu času na to, aby si po jeho minulosti popovídali. Je to už hodně dlouho zpátky. Nejde o to, že by se vzpomínkám na tyto okamžiky vyhýbal, právě naopak, vzpomíná na ně vlastně rád. Pořád jsou to zkušenosti, kterýchsi cenní.

"A ano, neplnil jsem zrovna jejich očekávání, i když později uznali, že i jeho cesta má nějaký směr. Trvalo to." O jeho tajnějších zálibách neměli ani ponětí samozřejmě, tím je nechtěl zatěžovat. Krátce se ohlédne, jakmile se ho Aoi zeptá. Pozvedne nad tím obočí a pak přikývne.

"Nejspíš ano, tedy já si je tak přebral, jak si je myslel, to už je druhá otázka." Zatváří se trochu pobaveně. Byl si jistý, že je vidí, ale copak on ví, co se Aoimu prohánělo hlavou, to ví jen on sám a možná si to opravdu pořádně uvědomuje až teď. Nic neříká, takže Takeshiho odhad byl dobrý. Aoi dál pokračuje ve vyzvídání o jeho rodině. Stočí pohled zpátky ven na oblohu. Bude k němu upřímný, ale není snadné o tom mluvit.

"Aoi-chan, naše společnost některé věci naprosto odsuzuje. Má rodina nebyla jiná. Bořil jsem hranice jejich zajetých pořádků, takže to nikdy nebylo v pořádku i kdybych měl pod placem celé Japonsko. Pořád tam byla nějaká ale, která jim vrtala hlavou." Sdělí mu pravdu o své minulosti.

"Ano později jsme si volali a několikrát jsem tam byl na návštěvu, ale sám jsem cítil, že to není jako dřív. Pořád mě pozorovali a hodnotili." Zase se na něj krátce podívá.

"Pro mě ale bylo důležitější, jak žiju svůj život, než to, jak bych ho měl žít. Je to krok, který uděláš ve své hlavě. Žiju celý život, abych ničeho nelitoval a paradoxně je tou cestou lítost ze zklamání rodiny. Je na každém jak se rozhodne." Tím by Aoiho mohl klidně odradit, ale on mu lhát nebude. Pokud je tohle důvod, proč by se měli po cestě rozloučit, samozřejmě, že to pochopí, ač nebude rád. Je rád, když toto téma na chvíli opustí. Vrtulník je zdá se dost velké lákadlo.

"Hm, ano občas opravdu ano. Pokud je odměnou za takový zážitek rozhled a jistá svoboda, pak na jim podobné rozhodně sem." Prozradí mu, jak to vidí on sám a je rád, když Aoi souhlasí.

"Dobře, zařídím nám vyhlídkový let a nemusí být jen jeden, pokud se ti to bude líbit." Je mu skoro líto, když Aoi auto opustí, ale má pravdu, už mají nejvyšší čas. Sám se vytáhne na nohy a následuje ho na loď.

"Nevím, jestli máš nějaký konkrétní nápad, ale program už mám." Dotkne se ho dlaní na bedrech.

"První bych to však viděl na nějakou dobrou snídani a nejspíš kávu." Prozradí mu své myšlenky, než se v jeden okamžik nakloní blíž.

"Pokud bys raději nešel do ložnice…" Odmlčí se na chvilku, aby ho řádně potrápil a nechal ho myslet si úplně jiný podtext. Teď už si je může dovolit a Aoi mu snad neuteče.

"Spát samozřejmě, mohl bys být unavený." Nabídne mu i tuto možnost. 

"Pokud ale nejsi, mám domluvenou menší exkurzi za kapitánem této lodi." Nepouští ho a vede do jejich salónku, kde už mají připravenou snídani. Nebudou tam ale sami, ke snídani jim bude hrát muž na piano. Takeshi sám hrát umí, ale to by nemohl s Aoim snídat, takže to radši přenechá profesionálům. Někdy za něj možná sedne sám, třeba se to Aoimu bude líbit. Projdou do salónku a s prvními kroky se rozezní i první tóny.

"Dáme si výbornou kávu, možná i skvělý čaj, dopřeje si chvíli pro sebe a pak se vydáme a bližší průzkum lodi. Prý můžeme jít kamkoliv jen budeme chtít. Večer je tu menší párty na přídi trochu snobský karneval, nabízejí celou místnost plnou škrabošek a masek, můžeme si jí prostě jen zatančit." Na telefon mu chodí upozornění o nejlepších akcích zde. Pokud tu mají strávit celý den, jistě se nebudou nudit.

"Anebo můžeme zůstat tady nebo v naší ložnici." Prohodí na plnou pusu a i před hudbu je slyšet cinkání sklenic, jak se vyklopí na baru. Očividně svým chováním nepřekvapuje jen Aoiho.

"Ostatně ty jsi tu průvodce, měl bych to celé nechat na tobě." V očích se mu blýskne a pravý koutek se pozvedne. K baru se prozatím ani neohlédne. Jsou věci, které vyřešil už na začátku a mě za to, že v tom mají jasno. Pokud ne, je načase dát najevo, že svá slova myslel vážně.