Ricko x Daichi x Zyean - Můžeš jen získat. - část 2.

(ulice Tokya)

Ricko

Je to tak, jak si myslel. I když to na Daichim v podstatě není vidět, jeho nervy už jsou pocuchané. Možná kvůli Rickovi a tomu, co se děje a možná kvůli tomu, co si přečetl v té zprávě. Daichi ještě pořád přemýšlí, ale v podstatě už se rozhodl. To je na něm vidět. Ricko nespouští oči z jeho profilu, dokud stojí za ním, ale zároveň mu dává potřebný čas k tomu, aby odpověděl sám od sebe. Tak on prý nemá strach? Jeden by to mohl považovat za bláhovost. Daichiho odpověď ho přece jenom překvapí. I to, jak ji pronese. Mohl by si myslet, že to na něj zase zkouší, ale přece viděl, co se v něm odehrávalo, než si ho všiml? To nebyl herecký výstup, to byla realita. To malé tajemství, které ukrýval Daichiho telefon, zlomilo během jediné vteřiny jeho přesvědčení a otočilo všechno vzhůru nohama. Jako kdyby někdo věděl, co se stane a jejich setkání tak nebyla náhoda. Pokud Kami drželi nad Daichim ochrannou ruku, neměl by si ho u sebe Ricko držet jako talisman pro štěstí? Podobné věci se v jejich zemi nebraly na lehkou váhu. 

"Jak ti říkají?" Zeptá se ho, protože to je něco, co si zatím nezjišťoval. Na chvilku zadrží dech, když se drobné tělo před ním nakloní dozadu a na chvíli se mu opře o prsa. Potlačí nutkání vzít ho dlaněmi za ramena a jemně je sevřít. I bez toho mu stačí jenom malinko sklonit hlavu, aby cítil vůni z jeho šampónu. Pomalu ho obejde a Daichi se rozpovídá. 

"Prodali..." Zopakuje po něm tiše a mlaskne jazykem o patro. 

"Za co asi? Ty jsi jim chtěl být opravdu věrný, že? Co umíš, že jim stálo za to se tě zbavit? Nebo spíš neumíš?" Trochu na něj doráží, ale už chápe tu silnou motivaci a náhlou změnu názoru. Tohle udělá jenom člověk, který v někoho pevně věřil a ta víra se během sekundy rozpadla v prach. Daichi se chce pomstít, takže ho opravdu rozzlobili. Cestičky pod zemí… tak takhle to dělali… Ví, že se tam schovávají děti ulice, ale nebylo to ani trochu bezpečné místo a on by si nikdy netipl, že by tam dlouho přežila krasotinka jako byl on. Divil se, že ho dávno neodvlekl nějaký pasák nebo neskončil znásilněný a zavražděný. Bude ještě šikovnější, než to vypadá. Aby to přežil… samozřejmě. Bojuje o život. Ricko pomalu pokývá hlavou. Proč by to neměl přijmout? Je to jenom zlodějíček, zase tolik toho neudělal a snaží se to královsky odčinit. Za to jeho lidé to zkopali a očividně se to děje už dlouho, když si uvědomí, že tady krade polovina města. Vypadá jako idiot, nejspíš se mu v jistých kruzích dávno smějí a on už ví, že jeden malíček mu rozhodně stačit nebude. 

"Abych si tě chtěl nechat?" Zopakuje po něm. Daichi přemýšlí opravdu daleko. Ví, že bez kumpánů by přežíval jenom těžko a tak se rovnou pokusí vyměnit strany a najít si domov? 

"Úplně všechno." Řekne mu a ani neví, že cituje dávná slova svého otce. 

"Loajalitu, oddanost… to se nedá získat přes noc. Jak můžu vědět, že ti nenařídím něco, co se ti nebude líbit a ty nepřevlékneš kabát rychleji, než to dopovím?" Zeptá se ho, aby bylo jasno, že si s ním zase tak moc hrát nemůže, ale pak ho vezme okolo ramen. 

"Pojedeme..." Řekne a vykročí s ním k zadním dveřím z této místnosti. Musí projít ještě několik chodeb a jedno schodiště, než vyjdou na soukromém parkovišti a nasednou do poměrně nenápadného vozu. Nechá Daichiho, aby řidiči nadiktoval, kam přesně by měli jet. Je sice noc, ale je to na opačné straně města a tak to nebude hned. Ricko se chvíli mlčky dívá z okna. 

"Podle toho, co jsi nakradl dnes v noci se divím, že ses ten skútr nepokusil odnést..." Prozradí mu po chvíli, že ho viděli. Daichiho jistě zaskočí, že má Ricko oči všude, ale pravdou bylo, že to byla jen náhoda. Nebo ne? +Kami, Kami...+

Daichi

"Jsem Daichi." Prozradí mu své jméno, tedy to, které si vybral. Své rodné, už i radši zapomněl, tohle se mu líbilo mnohem víc. Zahodil svůj předchozí život, aby mol žít po svém a teď to dělá znovu. Ne, že by chtěl, nedali mu na výběr. Kdyby se podařilo a Ricko by si ho opravdu vybral, byla by to jeho volba. Mohl přijít o život nebo se mu nenabízet, ale on potřebuje kolem sebe nějakou rodinu. Byl na ni vždycky zatížený, možná proto, že žádnou neměl. Je to risk, zkoušet to zrovna tady, ale z druhé strany, kdo nic neriskuje, nic nemá. Rozhodně se nenechá prodat, jako nějaká šlapka. To ani náhodou! Trhne sebou, když přijde další otázka a v jeho očích je vidět jistá zkoumavost. Přemýšlí, o co se ten proti němu snaží. Chce ho vyvést z míry? To už se mu podařilo dávno. Krátce sklopí oči a promne si rty o sebe.

"Chtěl, je to má rodina, nikdy jsem jinou neměl, ne takovou." Pokrčí zlehka rameny, než znovu vzhlédne. Pohled v jeho očích je zase ublížený.

"Nevím, za co. Pravidelný příjem, odkup zboží…těžko říct. Já byl pro ně ochotný zemřít a oni tohle." Našpulí rty, aby bylo jasné, že tohle mu nikdo dělat nebude. Chtěl tady zemřít, jen aby je zachránil a oni mu to takto vrátí. Skoro to vypadá, že letí, kam zrovna foukne, ale tak to není.

"Když oni udělají tohle, co bych měl udělat já?" Dovolí si otázku a hned na to zase sklopí hlavu. Možná si dovolil příliš.

"Pardon, to nešlo ovládnout." Omluví se mu radši, aby Ricko věděl, že se umí chovat. Emoce jsou pro něj ale dost silné, aby to dokázal ovládnout.

"Oba víme, že pokud mě nezabiješ ty, udělá to někdo jiný, pokud budu sám." Sdělí mu naprosto upřímně realitu, jaká panuje na ulici. Vždycky je jistější, když vám někdo kryje záda, než když se potloukáte sami. Věřil špatným lidem, ale klidně to zkusí znovu, pokud cítí, že by se mu to mohlo vyplatit. Ricko se rozpovídá, co všechny by po něm chtěl. Je to hodně a nejde to získat přes noc, to ví, ale vlastně je to dost malá cena za vlastní život. Jemu se rozhodně umírat nechtělo. Ať už by to bylo jeho rukou nebo na ulici. Obojí bylo dost reálné a on uměl být věrný a oddaný. Měl to zakódované ve své povaze, upínal se na lidi, kteří se o něj starali a dělo se to, aniž by chtěl. Nakonec by to mohlo být jednodušší, než se na první pohled zdálo.

"Chtěl jsem zemřít pro někoho, kdo mě zradil. Nepřevlékám kabát tak snadno." Odpoví mu, ale tohle musí opravdu dokázat, další slova by asi byla zbytečná. Začne s tím, že mu dá své kumpány a těší se, až to celé uvidí. Nechá se vzít kolem ramen a jeho tělem projde zvláštní pocit, rozhodně příjemný. Asi už se úplně zbláznil, ale nebude přemýšlet, proč to tak je. Prostě se tím nechá pohltit.

"Můžu tě jen požádat, abys mi dal čas, to dokázat." Ne, teď nemá smysl cokoliv slibovat, i když by to klidně udělal. Činy budou daleko lepší způsob. Prochází s ním chodbami a po očku ho pozoruje. Je mladý na to, že tady tomu velí. Vlastně…Potkat ho na ulici, rozhodně se za ním otočí. Neměl by přemýšlet podobným způsobem, ale nemůžeš pomoct. Líbí se mu, jak si ho vede a je mu snad i líto, když ho u auta pustí.

"Ukážu ti jednu z cest pod zemí. Kdybychom přijeli napřímo, měli by šanci utéct. Viděli by nás." Prozradí mu výhody jejich úkrytu a nadiktuje řidiči adresu. Pak se pohodlněji opře a pohrává se s několika prsteny. Prudce se na něj ohlédne, když dojde na skútr.

"Jak to víš?" Vypadne z něj úplně pitomě a hned se rozverně uculí.

"Chtějí za to hrozně moc a píšou si jména, jen na chvíli jsem si ho půjčil, je to skvělý pocit projíždět se na vlnách." Odmlčí se na moment a zatváří se nevinně.

"Mnohem lepší, když tě někdo sleduje. Trochu adrenalinu není na škodu." Stočí pohled z okýnka. Vůbec si ho z té pláže nevybavuje, viděl úplně jiného kluka na molu, ale Ricka ne.

"Netušil jsem, že mě sleduje ještě někdo, tebe bych si pamatoval." +A hlavně, že by mě poznal.+ Prozradí na sebe neplánovaně a doplní si v duchu.

"Na té adrese bude boční ulička. Mohl by zastavit tam?" Vrátí se k předchozímu tématu.

"Je tam vchod pro městské služby, pak šachta ještě o kousek níž. Prochází se jí do technických tunelů k metru." Prozradí mu, aby Ricko věděl, co ho čeká.

"Je to trochu labyrint, ale když víš, jak se chodby stáčejí, není takový problém se v tom vyznat."

Ricko

Nutně musí přemýšlet nad tím, co mu Daichi řekl, než nastoupili do auta. Že ti kluci byli jeho rodina a jinou nikdy neměl. Takže sirotek? Z děcáku nebo na ulici odjakživa? Z těch rostli buď psychopati bez jakýchkoliv snah o vazby nebo naopak jedinci, kteří k sobě nutně někoho potřebovali. Daichi vypadal jako ta druhá varianta, jen nevěděl, jestli bude dělat ramena, že to není pravda nebo z něj rovnou bude klíšťátko. Pokud je typ klíšťátko není divu, že špatně nese, že ho vypekli. Stávalo se to. Ulice byly plné předstírané bratrského lásky na život a na smrt a jak šlo o kus žvance nebo o peníze, prodali by vlastní mámu, pro kterou před týdnem stříleli… Bylo to ironické, ale byla to realita. Dai byl očividně od přírody zásadovější, se skoro samurajskými hodnotami a teď se jim chce přirozeně pomstít. To je dobře, jinak by se sebou nechal definitivně vláčet a takové typy vážně končili v černém pytli. Byla to pro něj tvrdá lekce, že ho tak snadno vyměnili a už se to jednou stalo… To když ho odložili rodiče. Pokud tedy nejsou mrtví… Ricko sice patřil k Yakuze, ale rodina byla v jejich domě posvátný termín a s jejich komplikovanou minulostí tím spíš. Ricko se musí doopravdy zamyslet. Když oni udělali tohle… co by udělal on, kdyby mu někdo z jeho rodiny vrazil kudlu do zad? Asi by záleželo kdo, ale kdyby to byl brácha? Nebo třeba strejda Myi? Vraždil by nebo by ze šoku nechal zavraždit sebe? Vyhnal by je? Zmohl by se na to vést s nimi válku? Nakonec asi ano a teklo by hodně krve… jeho srdce by bylo definitivně rozervané. Je takové i to Daichiho? 

"Máš pravdu. Pomstíme se jim." +Násilí plodí jenom další násilí. Zabředneš do kruhu nekončící pomsty. Přetáhneš ji na svoje děti… Křivdy budou přibývat...+ Tohle kdysi slyšel. Byly to pěkné kecy. Nenechá si přece dělat na hlavu. 

"To je pravda." Řekne tiše na fakt, že Daichimu bez jeho pomoci hrozí velké nebezpečí. Yakuza si ráda hrála na zachránce chudých a těch, co trpěli. Přece by nevyhnal potřebného. Přesně takhle vznikaly závazky a oddanost do konce života. Jakmile mají adresu, auto okamžitě vyrazí na místo a není jenom jedno. Ricko po cestě obvolává další svoje muže, aby jich tam bylo víc a ještě další rozestaví i na dalších možných výstupech z tunelu a taky poblíž místa setkání. Nemají tušení, s kým se ti grázlíci mají setkat a kdyby se jim podařilo utéct a bylo to něco většího, bylo nutné, aby Ricka nic nezaskočilo. Pro jistotou zavolá i Zyeanovi, aby se podíval na kamery poblíž místa setkání. Přímo na místě žádné nejsou, ale v ulicích, které k němu vedou ano. Přesně takhle vystopovali i Daichiho. Když dojde na skútr, musí se usmát. Nebylo to levné, ale při jmění Rickovy rodiny to nebylo něco, nad čím by musel vlastně přemýšlet. 

"Mohl sis nějaké jméno vymyslet. Netvrď mi, že nemáš falešnou občanku." Broukne s očima stále upřenýma z okýnka. Míhají se za ním světla nočního města. 

"Byl jsi na pláži plné lidí a za tebou jel majitel a hrozně řval. Samozřejmě, že tě sledoval i někdo jiný." Konečně se na něj podívá, ale teď se nedívá zase Daichi. Zas tolik lidí tam nebylo, byla to tichá pláž pro tradiční vzpomínkový obřad jejich rodiny, ale stejně… 

"Samozřejmě." Řekne a pobídne řidiče, aby zastavil na tom místě. Jeho lidé nejsou vidět, ale jsou tu. 

"Dobře, jdeme tam." Má v plánu s ním jít osobně a ještě další lidé s nimi. Vystoupí a nechají auto odjet. Ricko sáhne pod lem saka a vezme do ruky svou zbraň. Stříbrně se zaleskne ve světle měsíce. Vymění si tiše pár pokynů a spěšně vyrazí k šachtě. Už před tím se Daichiho zeptal, kolik jich tam je, aby s sebou vzal dost lidí a teď může jenom doufat, že to není nějaký podraz, aby se z toho Daichi dostal, ale v kontextu celé dnešní situace si to nemyslí.

Daichi, Zyean

Dai ho ve chvilkách pozoruje, jak telefonuje. Přistihne se, že na něj zase kouká o chvilku déle, než by měl. Rickovi to sluší, když ostatní úkoluje a ne, pořád se nedokáže krotit v podobných myšlenkách. Chtěl ho připravit o život a Dai se asi úplně zbláznil, když mu teď přijde sexy. Zároveň se trochu vnitřně děsí, co se uvnitř skladu stane. Nebylo mu to úplně jedno, i když se tak snažil tvářit. Chce se pomstít a když je to bude stát život, mělo by to tak být, když ho prodali a stejně je mu to svým způsobem líto. Znali se dost dobře, za ty roky vybudovali něco, co se jen tak někomu nepovede. Možná za to mohl osud, že ho chytli právě v tento večer a on nenaletěl nebo neskončil někde jinde. Tak to mělo být. Ukončí poslední debaty ve své hlavě a znovu vyhlédne z okýnka.

"Mohl." Zareaguje na Rickova slova o falešném jméně.

"A falešnou občanku mám." Souhlasí s ním a samozřejmě není jen jedna. Stálo ho to dost, aby si je obstaral, ale pro toulání po klubech a různých akcích to byla nezbytnost.

"Jen už by to nebyla taková zábava." Uculí se trochu a tiše se zasměje. Měl by se třást strachy, ale neděje se to. Bojí se, byl by blázen, kdyby ne, ale přesto je i z části podivně klidný a v této společnosti mu je dobře, cítí se v bezpečí. Ano, tohle už je na psychiatrickou léčebnu. Koutky mu znovu vyběhnou nahoru po podobných myšlenkách.

"To ano, ale pochybuju, že by mě někdo znovu poznal." Pokývá hlavou. Možná je to dobře, že ho poznal, třeba mu budek plusu, že mu dokázal utéct a ztratit se nepozorovaně v davu. A možná taky ne. Není si vůbec jistý, jestli by mohl mít nějaká plus, která by mu zachránila kůži a možná dala nový domov. Pokud bude mít tu možnost, je rozhodnutý se o to místo poprat, i když na to nevypadá, ale ulice ho naučila hodně. Za své věci se muselo umět bojovat, jinak by skončil po prvních týdnech někde v zapadlé uličce a rozhodně by nebyl mezi živými. Jakmile vystoupí z auta, letmo se rozhlédne po dalších mužích. V podstatě si je všechny vede domů, opravdu zvláštní pocit. 

Mezitím Zye Rickovi potvrdí, že kolem je zatím čisto. Rozhodně ale kamery sledovat nepřestane a klepe poctivě do klávesnice příslušné algoritmy, které dokážou odhalit dané vzorce chování. Je to jen malá výpomoc, ale už několikrát se mu vyplatila. Daichi projde opotřebovanými dveřmi, kde zamíří na druhý konec chodby a tam otevře dveře v podlaze a odhalí žebřík. Sám jde první a dole míří rovnou k jedné ze zdí, kde sáhne dost malého otvoru a vytáhne malou svítilku, která ale vydá dost světla.

"Mám rozpis služeb, které tu procházejí. Je to jen jednou za týden a trvá to asi dvě hodiny." Prozradí Rickovi dalších ze svých znalostí a schopnosti si zapamatovat co potřebuje. Jakmile ho něco nezajímá, do vteřiny to zapomene, ale tohle jsou otázky jeho přežití, to se mu doslova vypálilo do hlavy.

"Občas jsou tu nějaké krysy, ale na to si člověk zvykne. Naštěstí to tu nějak víc nesmrdí." Ušklíbne se malinko. Neví, co by dělal, kdyby to bylo jinak, asi by si něco strčil do nosu pokaždé, co by sem musel. Tady dole člověk ztrácí pojem o čase, je to skoro nekonečná chodba plná odboček a zatáček, ale Dai jde na jistotu. V jedné chvíli se zastaví přede dveřmi, které odemkl jedním ze svých klíčů a on koukne na svůj telefon.

"Ještě minutku." Zastaví všechny, když se zpoza dveří ozve projíždějící metro.

"Můžeme." Kývne na ně a projde dveřmi přímo do tunelu.

"Máme asi deset minut a musíme támhle." Podívá se na dveře na druhé straně, než k nim vykročí. Následují další ztemnělé chodby plné děsivých zvuků, než se zastaví na rozcestí u jednoho ze žebříků. To už Dai ztlumí svůj hlas.

"Jeden vchod je tady, pak další na konci chodby vpravo poslední v chodbě vlevo. Jinudy už utéct nemůžou, leda by chtěli ven." Vysvětlí všem a je mu jasné, že pár mužů je tady opustí. Pak se pomalu přitočí k Rickovi.

"Jakmile vylezeme nahoru, je tam menší místnost, odkud se dostaneme do obýváku, teda do hlavního prostoru. Kluci mají postele tady, já mám svůj vlastní prostor stranou a o dost dál." Snaží se mu všechno popsat. Pak se otočí k žebříku a vyleze nahoru. Počká na všechny, než vykročí právě do centra jejich skladištního sídla.

"Ale ale, Dai-chan, je doma. To se ti to tolik líbilo, že jsi přišel dřív?" Dobírá si ho jeden z kluků, který se válí na pohovce. Všude panuje dost velký bordel, kromě Daichiho koutku, který je uklizený a všechno je pečlivě srovnané. Jakoby mezi zbylou část vůbec nepatřil. Jak mu bylo kluků líto, po první větě ho to přejde.

"Ne, ale přišel jsem vám dát odpověď osobně." Sykne trochu a jeho svůdný hlas se v momentě změní.

"Ostatně poslat do prdele, se dá různými způsoby." Pozvedne koutky v nebezpečném pousmání. Konečně se jeden z nich ohlédne a v tu chvíli jsou všichni na nohou a sahají po zbraních. Střílet pořádně umí jen jeden, ale to Rickovi taky říkal, stejně jako to, že žádný velký arsenál nevlastní.

Ricko

Jakmile začnou sestupovat do podzemí, Zyeanovy kamery na ně začnou být krátké. To ale neznamená, že se svým bratrem není ve spojení jinak. Na těle na lemu spodního prádla nosí drobnou ozdobičku, ve které je lokátor. Tak Zyean neustále ví, kde přesně Ricko je a kdyby bylo potřeba zjistí to i Ricko o něm. Kde kdo by si mohl myslet, že je to šílenství nechat se neustále stopovat, ale on věděl, že na to Zye kouká jenom ve chvílích akcí. Navíc jsou dvojčata, vědí o sobě všechno a jemu je jedno, jestli Zye ví, že zrovna souloží, zvukový přenos u toho stejně není. Kromě toho nikdy neměl v plánu pracovat na vlastní pěst. Vždycky počítal s tím, že se Zyeanem budou už napořád podnikat společně. Teď má v uchu ještě navíc sluchátko s kabílkem, aby s ním mohl tiše mluvit a jeho očima sledovat, co se děje venku, stejně jako posílat muže tam, kam mu Zye radí. Díky tomu byli při akcích nedostižní a rychle si budovali svoje jméno. Když šel Ricko do banky pro cennosti, Zye mu odemykal zámky přímo před očima a to byla jenom špička ledovce. Sestup zvládnou všichni hladce. Ta svítilna je pěkná věcička, i když dneska má baterku každý telefon. Ten ale nemusíte mít vždycky po ruce a taky nechcete, aby vám třeba upadl. Pousměje se, když dojde na krysy, ale ty nikomu z nich nevadí. Už se museli vypořádat s mnohem horšími a na některé teď taky jdou. Těch kluků by nahoře nemělo být moc, maximálně čtyři, ale nemohli vědět, jestli tam nebudou mít kamarády nebo ty, se kterými uzavírají obchod a nastražili tuhle past. Jakmile se vydají chodbami, teprve v tu chvíli si Ricko plně uvědomí, jak jsou sítě pod městem spletité, nebezpečné a taky plné možností. Nikdy tady nebyl, ale chodeb bylo snad tisíce, mnoho z nich zamčených. Tady snadno ožívaly všechny hororové filmy a představy o tom, co by tady klidně mohlo žít. Tma zkresluje prostorovou orientaci i vnímání času a všechno začne za chvíli splývat v jedinou šmouhou a chodbu. Není to úplně blízko, ale Daichi jde neomylně a na Ricka to skutečně udělá dojem. Kde vzal ty klíče, to se Ricko ani neptá, ale na svazku jich bylo ještě dost. Probouzí to jeho zvědavost. Tunel za dveřmi patří metru, to je poznat. Brzy na tváři ucítí vítr přijíždějícího vlaku a ten se za chvíli skutečně prožene okolo nich. Deset minut do dalšího…. Stačí, aby změnili jízdní řády a všichni jsou po smrti. Spěšně na všechny kývne, aby sebou pohnuli, protože to není úplně blízko a zejména na žebřík musí jeden po druhém. Ještě než po něm začne stoupat, musí se rozdělit. Rychle si poslechnou, kde co je, teď není čas se splést. Ricko rozdělí svoje chlapy, určí každé skupině velení a nahoru jde rovnou za Daichim. Jakmile Dai proleze poklopem, Ricko zůstane schovaný těsně pod ním. Poslouchá, zbraň připravenou. Počítá hlasy, kroky, před očima mu běží imaginární plán místnosti. A pak se prostě ocitne nahoře a v jeho očích začíná planout mírná nepříčetnost, dědictví po jeho otci. Objeví se tam vždycky, když dojde na podobné situace. Jako by v něm seděly dvě osobnosti. Namíří svou zbraň. Jeden… druhý… Jsou to dvě vteřiny, dvě ohlušující rány a na zemi se válí dvě mrtvá těla. Jeden z kluků skáče za postel, druhý probíhá dveřmi, aby tělo vzápětí prolétlo vzduchem po ohlušující ráně z brokovnice. Doslova opíše oblouk a narazí na betonový sloup. Všude kolem se mohutně rozšplíchne krev a vnitřnosti. Dveřmi projde jeden z jeho mužů a za ním další. Čistí prostor i přilehlé chodby. 

"Nikde nikdo další, šéfe." Oznámí. Ricko projde prostorem a dojde až k poslednímu klukovi, který se třese za postelí na zemi. Vyděšeně na ně zírá a okolo něj stojí chlapi s pistolemi. 

"Daichi-chan, Vánoce…! Tenhle je pro tebe, dělej si s ním, co chceš." Řekne Ricko a špičkou boty strčí do bezvládné ruky jednoho těla. Tohle ti chlapečci asi nečekali, když se zaplétali s mafií. Pozdě…

Daichi

Všechno se najednou odehraje hrozně rychle. Pomstychtivý úsměv mu z tváře zmizí během vteřiny. Vždycky měl respekt ze zbraní. Naučil se střílet, kdyby to někdy bylo potřeba, ale nikdy ho to nějak extra nebavilo. Prostě to byla na něj příliš velká síla. Uměl utíkat, uměl krást, ale na boj nebyl užitečný jako jeho kumpáni. Ne, vůbec si nemyslí, že by na Rickovu armádu stačili, ale rozhodně se snaží bránit. Zvládne jen několikrát zamrkat a podvědomě udělá několik roků dozadu a jeden do strany, aby se schoval za Ricka. Je to podvědomá reakce, kterou nedokáže ovládat. Stačí mu další vteřina, aby se malinko přikrčil a zakryje se dlaněmi uši. Jsou to příšerné rány, na které není zvyklý ani stavěný. Má pocit, že se mu každou vteřinou rozskočí hlava a když velmi opatrně skoro vyděšeně vyhlédne zpoza Ricka a vidí tu spoušť obrátí se mu žaludek. Viděl toho na ulici hodně a asi by mohl být i zvyklý, ale není. Měl problém ve škole i s pitváním žáby! Prostě mu to přišli nechutné a ta krev všude taky. Jakmile výstřely dozní, v uších mu pořád píská, až se mu z toho zatmívá před očima. Myslel si…Ani neví, co si myslel. Sotva zvedne hlavu, ozve se poslední ohlušující rána a jakmile vidí, jak se tělo v podstatě rozstříkne, už stahuje dlaně na své břicho a v předklonu ovládá dávení. Jasně, drsní kluci, ale tohle…Ne, už to nechce vidět nebo…Mohl by to zvládnout. Nechce před Rickem vypadat jako nějaká slečinka, ale krucinál je mu dvaadvacet, pořád se schovával v tunelech a většinou stačil zmizet dřív, než se něco podobného semlelo. Pomalu znovu zvedne hlavu a snaží se připravit na pohled, který se mu naskytne. Rychle odvrátí oči z těla na zemi, které už člověka moc nepřipomíná a přeostří na své věci. Část z nich je zacákaná krví. Nafoukne tváře a ve vteřině zapomene na všechen strach. Na jazyku má věty o to, že mu právě zničil polovinu šatníku. A proč? Dojde mu, proč tu vlastně jsou. Chtěli ho prodat, každý jeden z nich ho chtěl vyměnit za nějaké pitomosti. Pomalu se narovná a poupraví si černé prameny, aby je zase pěkně srovnal. Ten pohled mu není ani o trochu příjemnější, ale je stavěný na výzvy a překonávání sám sebe. Kdyby ne, nemohl by se živit, jak se doteď živil. Opatrně se podívá na Rickova záda a zlehka se zachvěje, teď už spíš strachy, když viděl, co dokáže. Ve vteřině se v něm však přelije zvláštně příjemný pocit, když ho tak hezky osloví, jak kdyby on tu byl princezna, které někdo šlápl na kapesníček. Bílý!! A hrozně ho zašpinil, všichni do jednoho, zmetci jedni. Mírně pozvedne bradu v hrdém gestu.

"Nemá mašličku." Prohodí a v jeho hlase dokonce opravdu zazní malé pobavení. Je jeho, může si s ním dělat, co chce. Ten pocit moci je opojný a hned celé jeho nitro naplní, nikdy nic podobného nezažil. Pomalu se rozejde směrem k nim a ne, na ty mrtvoly se nepodívá, aby si zdržel tvář. V očích se mu rozhoří pomsta a jeho mírně pousmání je až přehnaně milé, skoro si drží podobné svůdný nádech, stejně jako v casinu.

"Arigato." Poděkuje Rickovi naprosto upřímně a věnuje mu snad dokonalou úklonu. Přeostří na Katsura, který se třese strachy a dokonce se ho snaží prosit. To se Daichimu líbí ještě víc.

"Chtěli jste mě prodat, jako nějakou děvku." Pošeptá medovým hlasem.

"Tohle se nedělá, bráško." Dokončí svou větu, než se otočí na jednoho z Rickových mužů.

"Můžu na chvíli." Poprosí ho o nůž a jemu jasné, že si musí počkat na svolení. Jakmile ho má v rukou sáhne po spletených, dlouhých vlasech Katsura a prostě mu je uřízne. Ví, jak je miloval, nevyžíval se v oblečení, ale vlasy, na ty byl vyloženě pyšný, i když nebylo na co. Daichi sám měl mnohem hezčí. Hodí cop, před jeho nohy, než se pomalu narovná a spokojeně si prohlédne své dílo.

"Jak ti je hm?" Zeptá se, ale odpovědi se mu nedostane.

"Svlékni se." Nařídí mu bez mrknutí a jeho výraz je tvrdý. Uvnitř se tak necítí, pořád má v hlavě spoustu vzpomínek, ale to co udělali, je všechny pomalu vymazává. Sleduje ho, jak se s roztřesenýma rukama svléká a když je nahý pobídne ho na kolena. Přistoupí k němu a nenápadně se nadechne, než mu na několika místech pořeže tvář. O tomhle se mu bude asi nakonec i zdát, protože krev nemá rád, ale zasloužil si to. Pomalu se ohlédne na Ricka.

"Mohl bych mít prosbu?" Upře na něj velká očka s trochu nebezpečným leskem v nich. Vytáhne svůj telefon a najde jistou adresu.

"Mohli by ho odvést sem?" Klesne očima na místo na okraji města a jeden vyhlášený bordel. Pěkná špína. Katsuro si bude přát, aby ho zabili už po prvním dnu.

"Budou ho tam prodávat dnes a denně a on bude vědět, jaké to je." Pravý koutek se mu zlehka pozvedne a už se na nikoho jiného, než na Ricka nepodívá. Natáhne ruku dozadu a vrátí nůž.

"Vrátil jsi mi život." Ukloní se rickovi.

"Teď patří tobě." Poděkuje mu svým osobitým způsobem a pak se pomalu narovná. Oči mu zabloudí k jeho posteli a věcem. Pokud má žít, některé by si rád vzal s sebou a je to znát. Katsura se po něm natáhne, aby ho uprosil. Dai to zabere periferně a rozmáchne se, aby mu uštědřil pořádnou ránu do obličeje. Ne, není holka ale kruci, bolí to jako čert. Do očí mu skoro vyhrnou slzy a hned si schová pěst do druhé ruky.

"Zlomil jsem si určitě prsty." Začne malinko hysterčit, protože bez nich neumí vůbec nic.