Hromadné - Odpusťte, můj pane.- část 3.

(palác)

Tamaki, Toshiya

Tamaki vypadá, že je celkem na koni, dokud na něj Die nepráskne, proč je vlastně tady. To si mohl myslet, že to jednou přijde, ale že to bude tak brzy, to vážně nečekal.

"No totiž…" Zarazí se na chvíli a hledá slova, kterýma by to vysvětlil. Naštěstí jeho mozek funguje dost rychle. Když se podívá na Aquiho, nechce souhlasit s tím, že je to za trest. Střetnou se na chvíli pohledy a najednou mu přijde líto, kdyby si to myslel.

"Za trest jsem na pevnině." Osvětlí celou situaci tak, aby to nevyznělo pitomě vůči princi.

"Není to tak, že bych za trest hlídal prince. Máš snad pocit, že by něco takového náš císař udělal? Vlastnímu synovi?" Podívá se s jistou dávkou vzdoru na Die.

"A nehraju si na vládce všech moří." Utrhne se na něj ještě, přece tady nebude jen tak stát, musí se bránit.

"Nebo mi snad budeš tvrdit, že máš zloděje rád?" Práskne na sebe tak trochu, co na palubě vyváděl. No jo, myslel si, že se na to nepřijde, ale Aki měl zvědy všude a to nebylo fér.

"V paláci jsem za trest, ale u Aquiho proto, abych nabral zkušenosti. Zjistil, jak to tady funguje a co je potřeba dodržovat." Ne, nenechá to jen tak. +A to bude problém tak i tak, nevadí.+ Proběhne mu hlavou, ale naštěstí se udrží a neušklíbne se. Toshiya se šklebí nad Tamakiho vysvětlením.

"To se můžeš rovnou vrátit zpátky, ty se to nikdy nenaučíš." Prohodí s ledovým klidem.

"Bude potřeba udělat menší čistku ve sloužících." Pokrčí s krátkým povzdechem rameny, ale na očích mu je vidět, že si to náramně užije. Tamaki znovu přeostří na Aquiho, když jim znovu slibuje, že si s ním můžou dělat cokoliv.

"Tak fajn, tak fajn, já se obětuju." +Ale jenom proto, že tam tak moc chceš.+ Doplní si v hlavě a je mu jasné, že bude na pranýři do pěti sekund, jakmile k tomu dostanou příležitost.

"Ale, ale, odkdy nejsi sobecký, Tama-chan?" Popíchne ho Toshiya s pozvednutým pravým koutkem.

"Že by chtěl na prince udělat dobrý dojem. Marná snaha, zkazil sis to už před nějakou chvílí." Dál si do něj pěkně rýpe a je vidět, že se to jejich dávnému známému zrovna nelíbí. Tamaki se několikrát po sobě nadechne, aby neudělal něco, čeho by později litoval.

"A já měl dojem, že to má být krátká cesta? Na vodě, to bude dvakrát rychlejší, s tím už by nikdo nemusel mít problém." Snaží se to Diemu vrátit, protože na tu loď opravdu moc chce. Navíc ví, že by ho za ty nosítka vážně přivázali. U nich je všechno možné.

"Rozhodně ho budou ohrožovat mnohem méně, než na cestě vnitrozemím. Pokud vím na kupecké stezce se přepadává pořád, na moři toho není tolik. Dost jsem jich osobně vyhnal." Pozvedne nepatrně bradu. S nimi se hádat vážně nemá smysl a stejně to bude zkoušet.

"A dost, kdo tě má poslouchat!" Práskne Toshiya dlaní do stolu, až svitky nadskočí. Nadechne se, aby mu znovu vynadal, ale to už má Aquiho kolem krku. Protočí očima a doufá, že ho to brzo přejde, aby ho konečně pustil.

"Čeho já se ještě nedočkám. Navíc…Pořád ještě není rozhodnuto." Upozorní ho, že zatím nemá vyhráno. No dobře, kdo by pochyboval o jeho schopnostech a musí bohužel uznat, že lodí to bude rychlejší. Ne, bezpečnější určitě ne, když se na Tamakiho podívá. Ale Aki mu kami ví proč věří, tak by Aquiho mohl pustit. Musí to uhrát na všechny dostupné prostředky. Die vypadá naštvaně, ale když se Aqui pověsí pro změnu na něj, poukáže na to gestem dlaně a s výrazem, zkus mu říct ne, když se tak tváříš.

"Pokud s tím císař bude souhlasit." Připomene Aquimu ještě jednou.

"Vyrazíme za pět dní." Oznámí jim všem, aby bylo jasno. Pak se začne pomalu zvedat a přejde k další hromadě svitků.

"A ty do té doby tohle budeš znát nazpaměť. Tento obchod bude na tobě." Podívá se upřeně na Aquiho. No jistě, že to nebude zadarmo. Tím spíš to prodá Akimu jako dobrý nápad. Položí před prince hromadu svitků, kde jsou kurzy z dané země, politické věci a taky dění posledních měsíců, které pečlivě sleduje. Je toho tak na měsíc, ne na pět dní.

"Měl bys začít, co nejdříve, dnešní hodina je u konce." Oznámí jim Toshiya a jeho pohled patří už prioritně Diemu. Má na práci jisté žehlení a to zrovna s těmito svědky nepůjde. Navíc, už toho pro prince udělal dneska dost a ještě udělá, copak je nějaká jeho chůva? Přejde pomalu k Tamakimu a bez váhání si ho za látku přitáhne k sobě.

"A ty se od něj drž dál. I to, že se známe, má své meze." Tamaki se v tu chvíli napne a jen vteřiny ho dělí od toho, aby se do něj pustil.

"Mám ho hlídat." Oponuje mu skrze zatnuté zuby.

"Ty víš, jak to myslím. Je mi úplně jedno, co by mě mohlo stát, poslat tě na dno k těm pitomým rybám." Zavrčí Toshiya nepříjemně a pak ho pustí.

"Hodina skončila nebo si to ještě celé rozmyslím." Podívá se n Aquiho a očima ho popožene ven. Vyhodit ho nemůže, pořád je to princ, to ale neznamená, že ho tu bude trpět déle, než je nutné.

"Pitomec." Zamumlá si pro sebe Tamaki hned za dveřmi.

"Divím se, že ho ještě nezabil." Zopakuje svá slova, spíš si je mumlá pod nos.

Aqui, Die

Pomalu se na Tamakiho ohlédne, když začne vysvětlovat, jak přesně to podle něj bylo s tím jeho příchodem. Takže to není trest? Tedy jen částečně… Ne to, že je s Aquim. Tak mu z toho asi právě trest udělal, když pojedou s Die a Toshiyou na výlet, ale chce zoufale pryč a to za každou cenu. Kromě toho je měl oba dva rád a po cestě se může dál cvičit v matematice a ekonomice. Takže Tamaki podniká na vlastní pěst výboje proti lodím? To by mohlo být hodně nebezpečné. Možná by tím mohl dokonce i rozpoutat válku nebo naopak mařit některé obchody. Nediví se, že se jeho otec zlobí, i když rozhodně neví o tom, že by některá plavidla měla povoleno jen tak vstupovat do vod císařského veličenstva. Tamaki tak zřizoval pořádek vlastní rukou spravedlnosti, jenom se vždycky zapomněl dovolit. Na druhou stranu pravdou bylo, že kdyby to měl pokaždé udělat, než by se posel dostal tam a zpět, jmenovali by se Čína. Bylo to těžké, ale jejich země vyrostla na tvrdé disciplíně a Tamaki ji nabourával. Ukazoval ostatním, že se to dá a smí a bohužel každý nedosahoval jeho kvalit. Ze širšího hlediska to mohlo nadělat hodně škody. Pánové se dál přou, jestli chce Tamaki udělat dojem nebo jde vážně jenom o praktické hledisko a Aqui znovu skloní oči. Jistě… proč by na něj měl dělat dojem? Přece viděl ten pohled na svou sestru… +A co proto, že jsi princ?+ Ne, to dávno na nikoho dojem nedělalo… Už zase zamyšleně okusuje pero a vůbec neví, co se okolo něj děje. Die si se založenýma rukama odfrkne, když se Tamaki pasuje do role zachránce všech nebohých námořníků. 

"Jsi stejný mordýř jako oni. Kdyby nebylo koho vyhánět, kdo ví, koho bys přepadával. Možná dokonce císařské lodě?" Tohle je slovní válka a oni s Toshiyou ji rozhodně vyhrají. Už jen proto, kým Toshiya je a v jaké pozici je tady Tamaki. Aqui sebou prudce trhne a vyčítavě se podívá na Toshiyu, když ho tím prásknutím probere ze zasnění. Nemá ani ponětí, proč to udělal, ale Toshiyovy oči se upírají na Tamakiho. Pět dní se zdá jako nekonečně dlouhá doba, ale nemá smysl dál naléhat. Musí se těšit a taky dobře připravit. Co by měl udělat? Pokoušet se otce přemluvit sám nebo radši vůbec ne a nechat to všechno na Toshiyovi? Posune oči ke všemu, co se má stačit naučit. Je to samozřejmě zhola nemožné, ale i tak nadšeně přikývne. Udělá proto úplně všechno. Ještě jednou zvedne k Toshiyovi trochu překvapené oči, když se dozví, že tento obchod bude uzavírat sám, ale nic neřekne a znovu přikývne. Je mu už dvacet. Touhle dobou jeho otec sám vládl provincii a vedl válku. Tohle zvládne a jestli ne, tak se pro trůn vážně nenarodil. Přivolá si sloužící, aby všechny ty věci pobrali, protože sám by je nikdy nemohl odnést a nechá si to donést do svých komnat i s věcmi, které měl na Inoranově hodině. Toshiya má pravdu, měl by začít asi hned. Kdyby mohl, asi by ani nespal, jenže on nesmí… sežrali by ho zaživa, že nenasbíral dost důležité energie. Už by chtěl odtud vykročit, když se Toshiya pohne směrem k Tamakimu a on užasle sleduje, jak ho bere za oblečení jak kdyby něco provedl. Honem se ohlédne po Die, ale ten nehne ani brvou. Toshiya ho chce očividně chránit, ale před čím? Vždyť spolu budou ve dne v noci a na té cestě taky a… Uvědomí si, že Toshiya už se dívá na něj a naznačuje mu, aby odešel a tak to udělá, ale je z toho vážně zmatený. Na chodbě se podívá na Tamakiho. 

"Tohle už nikdy neřekneš." Řekne mu, i když jeho hlas je měkký. Co by si bez Toshiyii počali? Především jeho otec. Chvíli přemýšlí a pak vykročí chodbou pro změnu ke svým komnatám. 

"Máš dělat stráž nebo mého osobního ochránce?" Zeptá se nakonec na něco, co ho napadlo až teď. Protože v tom prvním případě ho za chvíli nechá přede dveřmi. V tom druhém… se Tamaki bude nudit z druhé strany komnat, až se Aqui bude učit. Nikdy mu to tak nepřišlo, jenže si nikdy se strážemi takhle nepovídal. Ony o sobě vůbec nedávaly moc vědět a jeden snadno zapomněl jejich přítomnost. To se o Tamakim říct nedalo.

Tamaki

Tamaki si ještě chvíli mumlá pod nos a všechna Toshiyova slova mu vrátí asi tak stonásobně. Samozřejmě jen v duchu. Ať se tvářil, že ho nemá rád sebevíc, stejně by si to nikdy nedovolil. Viděl jeho práci se svitky, viděl ho, jak se dokáže otáčet při boji a všechno dohromady ho nutilo, aby ho měl v úctě. Dává to zvláštním způsobem najevo, ale je to tak. V duchu se dohaduje, kdo z těch dvou, které nechali za dveřmi, je větší mrcha a jak dlouho jim bude trvat, než se pustí do sebe. Podle toho, jak se Toshiya díval, se ani ty dveře zavřít nestihnout. Koutky mu vyskočí nahoru, když si to uvědomí a krátce se ohlédne přes rameno. Ne, že by u toho chtěl být, ale zajímalo by ho, kolik nábytku to už nevydrželo. Tohle musela být hrozná vichřice, ale v přístavu už takových slyšel a vlastně i viděl, i když se k tomu nachomýtl jen náhodou. To by se asi Aqui hodně divil, čeho byl svědkem. Styděl by se tak, že by utekl nebo se jen tváří a rudne schválně? Dá si další úkol, že to vyzkouší, jen musí vymyslet, jak se zbaví těch dvou. Překvapeně se podívá na Aquiho, který ho napomene, ale tak nějak hezky. Spíš to zní jako prosba, než nařízení a těch Tamaki moc neslyšel. Většina byla spíš rozkazy a hodně z nich rozdával on sám. Dokonce nad tím zvedne mírně obočí a pak se usměje. Je to skoro omluvný výraz.

"Omlouvám se, můj princi, už se to nestane." Ukloní se mu a je vidět, že to myslí opravdu upřímně. Aqui má pravdu, měl by se začít chovat úplně jinak, pokud se chce na svou loď zase vrátit natrvalo. Palác není špatné místo a je tu vážně na co koukat, na Aquiho se dost dobře kouká, ale pořád to není jeho domov. Pro něj je to paluba, jeho vlastní kajuta a ráno s výhledem na širé moře. K tomu banda uslintaných, smradlavých chlapů. No dobře, tohle trochu přehání, ale bavit se tím může, no ne?

"Já vím, že nikdo podobný s jeho schopnostmi není, ale krev umí pít dost obstojně." Promluví znovu a ne, tohle asi taky nebylo úplně dobře. S Aquim se cítí podivně uvolněně a zapomíná na to, že by si měl dávat pozor na pusu.

"Možná bude snadnější, když budu mlčet, nadělám mnohem méně problémů." Snaží se tvářit vážně, ale příliš mu to nejde. Po očku pozoruje Aquiho, jestli ho pobavil nebo vůbec a měl by toho nechat. Pořád se víc cítí jako kluk, než jako dospělý, tedy v nestřežených momentech a teď se mu to děje zase. Vykročí za Aquim a místo toho, aby se rozhlížel po chodbách, pozoruje jeho postavu. Představuje si ho na lodi, přemýšlí, jestli bude chtít něčemu učit nebo bude sedět zavřený v kajutě. Mohl by ho dostat ke kormidlu, aby si to vyzkoušel? A nenamotá se mu na něj, jak foukne pořádný vítr? Ne, to nedovolí, bude na něj dávat pozor, aby si nezadřel ani třísku, šlo by to na vrub jemu. Ukáže mu všechno, ale nedovolí mu ani zakopnout. Aquiho otázka ho zaskočí. Je tu jen jako stráž, ale…Má nutkání být v jeho blízkosti. Co se stane, když na něj bude dávat pozor nepřetržitě?

"Osobního ochránce, ostříž, který bude hlídat váš každý krok, můj pane." Lež z jeho rtů vyjde ani neví jak. Jestli tohle praskne, má asi po kariéře, ale stejně to řekl.

"Už se mě jen tak nezbavíte." Následuje ho dál, dokud se nedostanou k jeho komnatám. Měl mít večer volno, nastudovat si Aquiho rozvrh, ale to může dělat i přímo u něj. Asi se moc soustředit nebude, když ho bude mít před sebou. Bude improvizovat, ostatně dělá to v podstatě celý svůj život. Projde dovnitř a nestačí zírat. Tohle se jeho kajutě nepodobá ani v nejmenším.

"A mám být…?" Rozhlédne se kolem a první mu oči padnou na zapadlý koutek v místnosti. Skoro by to připomínalo boudu pro psa.

"Tady?" Těkne očima k němu.

"Nebo…někde jinde?" Oči mu padnou na pohodlné polštářky, kde by se s radostí rozvalil. To by asi taky neměl. Víc si nedovolí, protože tu nejsou samy a i kdyby byli, tak se mu asi taky rovnou nenakvartýruje do postele. Nebo ano? Prohlédne si Aquiho zkoumavým pohledem.

"Já jen, abych vás měl na očích ve dne v noci, můj pane." Při slově noc se mu blýskne v očích něco trochu jiného, než do teď. Asi si bude krátit dlouhou chvíli představami, jaké by to mohlo být. Ale musí opatrně i když uniforma skryje hodně.

Aqui

Tamaki je prostě zvláštní. Jak jinak si vyložit, že se po jeho napomenutí usmál, jako kdyby mu Aqui býval řekl něco pěkného? Neví nic o tvrdém drilu na moři a tak si to nedovede dát dohromady. Ticho trvá přibližně pět vteřin, než Tamaki znovu promluví, aby obhájil slova, za která se před chvílí omluvil. Aqui musí na chvíli zavřít oči a trochu se vydýchat. Ještě, že jde o krok před ním a není mu vidět do tváře, jinak by ho asi roztrhl dokonce i on. Však on ví, že má pravdu, ale takhle se o jedním z nejvyšších vládních činitelů na veřejnosti mluvit prostě nemohlo. Chodby tady měly uši. I bez dalšího napomenutí Tamaki ihned okomentuje, že tohle taky říkat neměl a Aqui se pro sebe usměje. Tohle bude zdá se náročné období pro ně pro oba. Oba si budou zvykat na něco, co ještě v životě neviděli. 

"Ahá..." Vydechne, když dostane odpověď na svou otázku a ani na chviličku by ho nenapadlo, že by si to Tamaki mohl vymyslet. Nikdy v životě si mu nikdo nedovolil lhát a tak to okamžitě vezme jako fakt a nepře se s tím. Stejně by to nemělo žádný smysl, pořád ho někdo hlídal, jenom dosud ne ve dne v noci. Možná mají rodiče ještě větší strach, než kdy dřív. Kde kdo by si nejspíš myslel, že jeho komnaty budou nahoře, na nějakém pěkném balkónku s ještě pěknějším výhledem, ale tohle byla jedna z věcí, kterou Aqui všechny překvapil už před několika lety. Přál si mít pokoje úplně dole v přízemí. Takové, které by mohly být přes den otevřené rovnou do velké soukromé zahrady, do které se nikdy nikdo jiný nepodíval. Měl rád ten pocit, že může sedět u psacího stolu, jenom odsune stěnu a vidí rovnou do zeleně. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu to rodiče umožnili, i když celé prostory byly mnohem náročnější na hlídání. Kdo by ho ale tady přepadl? Okolo zahrady byla vysoká zeď a za ní další veřejné prostory a zahrady. Tedy veřejné pro obyvatele paláce. A pak další zdi a vodní příkop. Kdyby mu chtěl někdo ublížit, musel by být přímo z paláce a nejspíš šikovný jako ninja. Kromě toho jsou vlastně docela skromně zařízené. Neměl rád to zlaté a rudé obložení, které kralovalo většině pokojů nahoře a tak byly sice velké a nábytek luxusní, ale jinak připomínaly spíš samurajský dům, než komnaty prince. Jejich dominantou byly ještě dvě zvláštní věci. Jednou z nich byla zahraniční postel místo klasického futonu. Měla vyřezávané čelo, sloupky se závěsy a nebesy a těžké polštáře a přikrývky a stála na nožičkách, umístěná na maličkém pódiu o dvou schůdcích, vysoko nad podlahou. Tou druhou byly velké dřevěné šachy. Každá figura měla asi metr a uprostřed jednoho z pokojů stála šachovnice. Druhá byla venku, kdyby měl Aqui chuť. Plno lidí nad tím žaslo a Toshiya s Inoranem u něj byli na partii co chvíli. Jednou tu dokonce měli turnaj s generálem a oba se tu hrozně opili… Aqui by nejradši, aby to tak bylo pořád. Byly tu uvolněné chvilky. Aqui Tamakiho v první chvíli nepochopí. Trochu zmateně se rozhlédne okolo sebe, než mu dojde, na co naráží. 

"Promiň, nikdo mě neinformoval, že bys se mnou měl bydlet. Není tu nic připraveno." Přivře na něj trochu podezřívavě oči, když dojde na hlídání přes noc. Přece musí mít i nějaké soukromí? Nikdy o ničem podobném neslyšel. 

"Hlídat v noci mě můžeš i z toho pokoje vedle." Smíří se s tím celkem rychle, ale ne tak, jak chce Tamaki. I tak bude tohle všechno vyžadovat mnoho příprav, to o tom opravdu nikdo neví? Nikdo se nebude divit, na co chce Aqui do pokoje další postel? Hmmm… Zatím to zařídí tak, že pošle služebné pro futon, který se dá pohodlně přenášet a najde mu nějaké soukromí v jednom z vedlejších pokojů, kde je alespoň paraván. Šeptem se domluví, které truhly nechat vyklidit na Tamakiho věci, aniž by tušil, že už je ubytovaný někde jinde a nakonec je s celým dílem docela spokojený. Tak… a teď se musí učit!

Tamaki

Počítá skoro vteřiny, když Aqui nic neříká. Možná věděl, co tu má dělat a jen ho zkoušel. Tohle byl hodně riskantní krok, kterým by si mohl zařídit hodně rychlou cestu na dno společnosti. Jen si nemohl pomoct. Prostě s ním chce strávit trochu víc času a poznat, jaký opravdu je. Pořád má pocit, že se hrozně drží zpátky a přijde mu, že o hodně věcí přichází. Ta touha se o něj starat v něm roste neúměrně rychle, na to jak se ze začátku jen pomalu plížila. No co, když už má být tady, ať je v příjemné společnosti a ne někde na samotce ve vlastním pokoji. Navíc, kdo by mu mohl vyčítat, že chce osobně dohlédnout na princovo bezpečí? To je jak s tím napadnutím lodě, jedná v nejlepším zájmu, ale rychleji, než by si to stihl pořádně rozmyslet. Stejně už s tím nic nenadělá a bude doufat, že až se na to přijde, už ho Aqui nebude chtít dát. Třeba bude mít dost velké slovo, aby zabránil nejhorším anebo se z toho on sám dokáže vymluvit. Zatím mu to šlo a trest sice přišel, ale pořád to nebylo nic, proti tomu, co se mohlo stát. Tím dokončí své myšlenkové pochody v hlavě a hodí to za ni, jak kdyby se nic nestalo. Však ono se nic neděje. Aquiho komnaty jsou překvapivé, ale jemu se hrozně líbí. Vysoko v paláci to jistě bylo hezké, se skvělým výhledem, ale on se tam necítil moc dobře. Měl radši volnější prostory a tady to bylo jen krok na zahradu. Není to paluba, necítí slanou vodu a asi si jí trochu nechá přivézt, ale necítí se tu tolik jako v kleci. Je to vidět na jeho výrazu, když se rozhlíží kolem.

"Teda, tohle je vážně něco. Kdo by řekl, že princ může žít i takto?" Zamumlá si pro sebe, ale hned mu dojde, že ho Aqui asi slyší.

"Nikdy jsem nic podobného neviděl, většina šla spíš nahoru." Přece jen měl občasná poslání, kdy se objevil v honosnějších sídlech, ale nikdy podobné pokoje neviděl a ta postel! Kdyby byl o pár let mladší, asi mu do ní prostě skočí, jen pro ten pocit, že to vyzkoušel. Naštěstí se udrží a vzápětí si srovná postoj. Pak m oči padnou na šachy.  Nakloní hlavu na stranu.

"Viděl jsem to v přístavu už několikrát, ale nikdy jsem nepochopil, co na tom mají." Okomentuje to hned.

"Jasně, strategie, promyšlené tahy předem…ale od stolu? Od podlahy?" Upřesní, když si uvědomí velikost šachů. Vrátí oči k Aquimu, jakmile se začne starat o jeho pohodlí.

"S tím si nedělejte starosti. Můžu spát úplně kdekoliv, jsem zvyklý." Ne, asi mu nebude vyprávět, kolikrát to přehnal s pálenkou a zůstal ležet na horní palubě. Vzbudilo ho až ranní slunce a kýbl vody, který na něj ostatní vylili. To byla taky oblíbená zábava.

"Na lodi jsem měl jen zavěšenou plachtu, houpala se. Spalo se v tom vážně skvěle." Skoro to vypadá, že se zase vidí na moři. Na to, že ho odsune do vedlejšího pokoje, by měl jen jedinou poznámku. Asi by to bylo něco jako stydíte se můj princi, ale hned to zase spolkne, tohle by bylo už vážně příliš a je tu hromada lidí kolem.

"Ano, to můžu." Odsouhlasí mu to s menší úklonou a sleduje svůj nový futon na spaní. Aby si ho nakonec nestěhoval do zahrady, Jen pro ten pocit, že uvidí noční nebe a hvězdy. Pomalu přejde ke katanám na podstavci a dlouze si je prohlíží.

"Co na tom všichni vidí?" Dojde na další poznámku.

"Bojujete s nimi, můj pane?" Ohlédne se přes rameno s další zvědavou otázkou. Může se ptát nebo má být tiše a zalézt si do svého koutku? No, pokud ano, tak ho snad Aqui napomene.

"Učili mě s nimi hodně dlouho, než přišli na to, že to není dobrý nápad." Vypráví mu, ani neví proč.

"Na mě byli vždycky příliš dlouhé a zaměstnávali v jednom pohybu obě ruce." Nedovolí si na ně sáhnout, i když si je dál prohlíží. 

"Proč se spokojit s jedním úderem, když může člověk v jednom kroku zasadit rány dvě?" Dojde mu, že asi zase příliš mluví a ohlédne se s pažemi založenými za zády.

"Tohle není moje práce." Napomene v podstatě sám sebe a ustoupí o krok dozadu blíž ke stěně u dveří do zahrady. Je vidět, že se musí hodně přemáhat, aby nic víc neřekl. Jestli něco opravdu neuměl, tak být ticho. Aki vážně věděl, co za trest mu dát. Nemyslí Aquiho, ale pevninu a dodržovat chování, které by měl. +Poslal jsi mě na smrt.+ Počastuje Akiho v duchu a doufá, že se mu alespoň škytá.

Aqui

Aqui už si sedá za velký psací stůl, který má dokonce židli a není přímo u země. Z neustálého formálního klečení jednoho bolí kotníky a on si potřebuje ulevit alespoň v soukromí. Má tady přichystané všechny materiály, které mu sloužící od Toshiyi přinesli a zrovna vkládá tenký štětec do inkoustu, zatímco si těžítkem přichytí rožky svitku, aby se mu nerolovaly. Zvedne oči k Tamakimu uprostřed místnosti. Očividně se mu tady líbí a on se pousměje. 

"Princ si může žít ledajak, je to princ." Řekne, ale ono to má hodně svých pravidel a omezení. Jde spíš o design komnaty, než přání domečku na stromě. 

"Kolik paláců a jiných princů už jsi viděl?" Zeptá se ho a je opravdu zvědavý, jestli jenom tento nebo byl na podobných místech i v cizích zemích. Otec tam vysílal svoje vojáky na různé mise, někdy i mírové, průzkumné, diplomatické, udržování vztahů… ale že by tam byl i bojechtivý Tamaki? Zase oči skloní a chvíli čte, než Tamaki znovu promluví. Musí se podívat, o čem přesně mluví a pohled mu padne na šachy. Byly skutečnou raritou, mistrně vyřezané. Každý mu je záviděl. 

"Tím od stolu myslíš, že to není skutečnost?" Ujistí se, že pochopil jeho slova. 

"Vždycky mi říkali, že šachy tříbí myšlení. Nutí tě reagovat na myšlenky soupeře, taktizovat. Pomáhají v tréninku tvého mozku tímto směrem. Víš… ode mě se asi nečeká, že pojedu na koni rovnou doprostřed střetu, ale nejspíš se ode mě čeká, že budu rozumět terénu, dovedu naplánovat pohyb jednotek a předvídat nepřítele. Šachy jsou příjemná možnost, jak tomu pomoct." Pokrčí rameny. Jeho to bavilo. Ví, že skutečnost musí být jiná, situace se nárazově měnící, ale to je jako kdyby se naučil číst a už nikdy nevzal do ruky knihu. Četl by hodně špatně. 

"Proto tomu říkají Hra králů. Ne proto, že je to snobské." Dodá ještě s nosem už zase ve svitcích. I přes jeho nízký věk mluvil občas jako kniha. Inoran říkával, že je moudrý po Akim. Klidný po Keiko. Ale klidný potůček se mohl změnit v ničivou povodeň. Voda jediná dokázala opracovat každý kámen. Zase pero odloží. 

"Zavěšenou plachtu?" Zopakuje po něm zaujatě. Jistě, moudrost byla jedna věc. Nevyřáděný kluk ta druhá. 

"V tom se dá spát?" Nikdy o ničem podobném neslyšel, ale kdyby tady Tamaki plachtu měl, asi by se do ní pokusil vlézt. I kdyby se sebevíc snažil učit se, Tamaki nevydrží potichu déle než pár minut a tak už se zase musí podívat, na co ukazuje tentokrát. Vystavené meče jsou skutečné, precizní práce, ale zub času už je poničil natolik, že nešly zachránit. A tak byly tady, protože byla škoda je zničit a připomínaly muže a skutky z dob své slávy. 

"Ne." Zavrtí Aqui hlavou. 

"Tedy… základy znám, ale..." Nechce se mu v tom příliš rýpat před mužem zoceleným bitvami jako je Tamaki. Nemá v očích zase takovou lítost, protože násilí nikdy nepřivykl a kromě toho s tím není moc šikovný, ale jde samozřejmě o jeho fyzickou kondici a vyčerpání, které boj přináší. 

"Už s nimi nikoho nepodřízneš." Odvede šikovně řeč od sebe k těm mečům a vysvětlí, proč nebojuje s nimi. Na to se přece Tamaki přesně ptal. Nedovede si přestavit, že by Tamakimu něco takového nešlo. U pasu má samozřejmě meč příslušníka stráže. 

"Je to problém, kvůli tvým očím?" Zeptá se možná až příliš nevhodně a přímo, ale z biologie věděl, že obě oči potřebujeme ke správné prostorové orientaci a člověk bez oka vidí trochu zkresleně. Pak například zakopává na schodech, protože má pocit, že jsou o kousek jinde, než doopravdy jsou. To samé se týkalo střelby a dalších věcí. Je to zázrak, že je Tamaki i tak stále vynikajícím bojovníkem. Asi cit a paměť, kde to bývalo dřív. A pak mu dojde, že by měl stát u dveří a hlídat a ne si s ním povídat a prohlížet si komnaty. Aqui by rád, ale má od Toshiyi naloženo opravdu hodně práce a pokud chce jet, musí si s ní nějak poradit. 

"Co kdyby sis prohlédl zbytek komnat a zahradu a zhodnotil všechny bezpečnostní prvky? Potom si o nich promluvíme." Navrhne mu, aby získal chvíli času a Tamaki se nenudil. Od kdy se snaží zabavit vlastní stráže?