Hromadné - Odpusťte, můj pane.- část 1.

(palác)

Tamaki

Tamaki se na lodi v podstatě narodil. Vůbec netuší, odkud vlastně připlul, ale ví, že jeho první vzpomínka byla na pašeráckou loď, kde si hrál s kluky v jeho věku. Nechápal, proč je tajně ukrývají v podpalubí a hlídají ve dne v noci, ale byla s nimi zábava. Později mu začalo docházet, proč většina z nich pláče a že to asi nebude tak super plavba, jak si předtím myslel. Nelíbilo se mu to a ač byl vychováván k tomu, aby mu jich nebylo líto, stejně jim nosil kousky vlastního jídla. Nikdy se na to nepřišlo a jeho nikdy nepotrestali, ale osud měl na jeho cestu asi jiný názor. Jednoho dne, když byli blízko přístavu, ho vzbudila neskutečná vřava na palubě. Ještě ani nesvítalo a on se v sedmi letech krčil za svou malou truhlicí s věcmi a neodvažoval se vyjít nahoru. Kapitán mu vždycky říkal, že se nemá do bojů zbytečně plést a vydržet stranou. Učil se bojovat od chvíle, když uměl trochu chodit, ale ne, rozhodně se mu nahoru vůbec nechtělo. Nakonec ho přece jen přemohla zvědavost a vplížil se, aby mohl nahlédnout na palubu. Viděl císařské lodě, muže, kteří nesli uniformu v barvách, jenž už několikrát viděl. V ruce svírá jednu ze zbraní, se kterou si byl nejjistější. Kama byla oblíbenou zbraní jejich kapitána a on k těmto srpům taky hodně přilnul. Rozhodně víc, než k čemukoliv jinému a ne, nebál se je použit, jen teď…prostě nechtěl. Jak kdyby mu něco našeptávalo, že je to správné. Někdo ty kluky musí přece zachránit. Ano, už viděl, kam je vozí a co se s nimi taky děje. Prý by se to měl naučit nebo minimálně vidět, co nejdřív a ne, rozhodně to nepochopil, na to byl příliš malý. Očividně si to ale myslel jen on. Pozoruje očima dění kolem sebe, než vykoukne trochu víc a něčí ruka ho popadne za límec roztrhaného svršku. Přepadne ho strach a začne se bránit, jak nejlépe dovede. Nemá nejmenší šanci a když skončí zády na palubě s ostřím meče na svém hrdle, neodvažuje se ani dýchat. Přesto všechno jsou oči důstojníka nad ním vřelé a taky trochu pobavené. Jeho celý život se změní v okamžiku, kdy se ostří oddálí a on mu podá ruku.

Od té doby uplynulo už dvacet let. Muž v důstojnické uniformě se opírá zábradlí lodě, která zrovna míří do přístavu. Začíná svítat a jemu to vykouzlí úsměv na tváři. Tohle bylo něco, na co si prostě nedokázal zvyknout a brát to jako samozřejmost. Byla to nádherná podívaná a dokázal si ji dosyta užít i za ta léta na lodi. Na pevnině trávil jen minimum času. Jeho život ho poznamenal natolik, že se tam necítil dobře. Jasně, zavítat večer do přístavu, tam si zajít do hospody, pobavit se, něco vyhrát nebo prohrát a ráno se svítáním zpátky na loď. To byl jeho domov. Důstojník, který ho tehdy nezabil, už byl po smrti. Bylo mu to líto, dal mu nejlepší roky života, trénink a taky jeho hodnost. Díky tomu, že ho přijal jako syna a dal mu nové jméno, se mohl stát důstojníkem po něm. K tomu měl samozřejmě i odslouženo a odbojováno, ale na jméno se taky hodně dalo. Páska přes pravé oko mu neustále připomíná, že by se měl zlepšovat. Modré levé oko mu říká, že je přesně tam kde má být. Narovná se a tiše si povzdechne. Musí na pevninu a rovnou do paláce. Ač měl za sebou roky školení přísných pravidel, stejně se občas nedokázal ovládnout a dal najevo, co si myslí. Takový menší větší vroubek na vroubek. Byl pro dát co proto lodím z jiných zemí, které se tu roztahovaly, až to hezké nebylo a byl přesvědčený, že to nikdo řešit nebude. Chyba lávky nebyla to první loď a nebyl to první kázání, pro které si dobrovolně jede. No co, tak měl on a jeho muži něco málo do kapsy navíc, to je toho. Navíc tahle sebranka nedodržovala nic z nařízení jejich země a ještě se jim vysmívali. Tak kde je problém? Ne, tohle asi nepochopí. Asi trest za to, že je jeden z nejlepších. Přesto všechno rozdá ještě pár rozkazů, než stane na pevné zemi. Ošije se, nikdo nevidí a pak narovná záda a jde rovnou k připravenému koni. Další věc, kterou zrovna nemiluje. Samozřejmě, že nespadne ale…Něčemu, co má vlastní mozek vážně nevěří. Počasí na moři sice bylo taky nepředvídatelné, ale s tím si dokázal poradit. Kůň byl podle něj daleko větší problém. Trvá to den a noc, než dojede do císařského paláce a rovnou bez možnosti odpočinku k Akimu. Čeká zase napomenutí a vyhrožování tím, co se stane příště, když zase překročí hranice, ale tentokrát…+Ty ses ale úplně zbláznil?!+ Ovládne se, aby na císaře nevytřeštil oči. Zůstat v paláci? Do doby, než opravdu pochopí zákony jejich země? Déle jak den to nezvládne. Přesto všechno, co si myslí, poděkuje Akimu a konečně je propuštěn. Není si však jistý, jestli tohle vůbec rozchodí. Bude muset, protože se má rovnou připojit ke strážím. Trvá mu jen chvíli, než se převlékne a hlásí se na stanovišti, aby byl poslán hlídat jednu z chodeb. Zatím, než princ skončí svou hodinu. +Až tohle uvidí Inoran, tak se počůrá smíchy.+ Dopřeje si poslední myšlenku, protože toho tu jediného víc zná. Kdysi ho učil. A že ho uvidí, protože tato chodba mu taky není úplně neznámá.

Aqui

"Dejte to sem!" Zavolá Aqui, ale jeho spolužáci si z toho zrovna moc nedělají. Pohazují si růžovým náramkem ve tvaru slona sem a tam přes Aquiho hlavu a využívají toho, že si Inoran-sensei zrovna odskočil pro učební pomůcky. Dokud byl někdo poblíž, všichni se k Aquimu chovali jako k princi, ale jakmile nebyly nikde v okolí ani stráže, občas to nemělo daleko k šikaně. Navíc se Aqui nebránil. Neměl jak. Byl moc tichý a křehký, stavbou těla nepřipomínal zrovna dvacetiletého mladíka v plné síle a o síle jeho hlasu taky nemohla být moc řeč. Nikdy si nestěžoval nežaloval, protože mu to připadalo ubohé a pod úroveň a tak o tomhle všem neměl tušení vůbec nikdo kromě jeho sestry. Když to Meisa viděla, většinou se ho zastala a dokonce se občas pustila do nějaké rvačky, ale Aqui si pak připadal ještě hůř. Musela ho bránit holka a navrch k tomu mladší sestra. Marně se snažil přijít na kloub tomu, jak si zjednat přirozený respekt, ale připadalo mu to naprosto nemožné. Mohl by je všechny potrestat, zařadit na příšerná místa, jenže by si pak připadal, že prohrál. Že jenom zneužívá svojí moci. Vůbec netušil, co s tím a neměl ani, koho by požádal o radu. Náramek nakonec skončí v jeho dlaních, když se spolužáci začnou zase usazovat. Kanto ho při tom rádoby dobrácky poplácá po zádech a řekne mu, že to byla fajn hra, že ho mají rádi a že přeci ví, že je to jenom legrace. Takhle to končilo vždycky a dítka ze šlechtických rodin se pak rozlétla po paláci jako by nic a vždycky jim to prošlo. Aqui na to nezareaguje, jenom si náramek pečlivě prohlédne a připne si ho na zápěstí. Nedělal to rád. Dokonce i ve dvaceti měl tak drobnou ruku, že mu občas sjížděl. Drobnější, než Sena a to byl o kousíček vyšší, než on. Bylo to proto, že Aqui býval často nemocný. Začalo to po jeho desátých narozeninách. Do té doby prý taky stonal, ale nikdy ne tak moc. Od té doby se všechno dramaticky zhoršilo. Byl hubený a bledý, neměl moc síly a často končíval v horečkách na lůžku. Jeho otci i matce to dělalo hodně vrásek a i když se Aqui pokaždé postavil zase na nohy, byl vždycky o kousíček slabší a oni ustaranější. Postupně mu ubírali z jeho povinností, hlavně ze šermu nebo jízdy na koni, očesávali jeho program na to nutné a zbavovali ho toho ostatního a všelijak se o něj starali, aby náhodou ani nenastydl. Jako kdyby všechno mohlo skončit katastrofou. Lékaři si nevěděli moc rady, palácem jich prošly desítky, ale nikdo to nedovedl změnit na trvalo. Nakonec jejich porady skončili závěrem, že může jít o něco genetického a že má rozhodně anémii. Proto ta bledost. Aqui už pomalu nesměl ani na sluníčko, aby se mu neudělala minimálně vyrážka a jeho život začínal vypadat celkem zoufale. Uzavřeně, zklamaně… Bylo otázkou času, než se rozhodne o tom, že nebude císařem, to si myslel, ale důležití lidé okolo něj pořád zatvrzele pokračovali v jeho výuce. Aqui byl neskutečně chytrý, pamatoval si velké množství věcí, víc než kdokoliv jiný a jeho otec, Inoran i Toshiya si tvrdošíjně stáli na svém, že vládnout prostě bude. A tak to nevzdával. Jestli měl něčeho dost, byla to vůle. V učení, v mlčenlivosti vůči šikaně, v tom, že si nebude naříkat nahlas. Inoran se někde zapomene a jim přijdou oznámit jeho asistenti, že hodina skončila, protože už toho víc nestihnou. Všichni jsou pryč ze dveří snad ve vteřince, zatímco on si pečlivě sbalí všechny svoje knihy a svitky, přehodí si přes rameno brašničku s psacími potřebami a vyjde ven o dost déle. Inoran stojí na chodbě a nadšeně se s někým baví. Není přes něj moc vidět, ale sensei se najednou otočí. Slyší ho říkat Ah tady, jsi, pojď hned k nám Aqui-cha… princi. Vždycky mu říkal Aqui-chan, když u toho nikdo jiný nebyl. Aqui se zatváří nejistě, ale vykročí k němu.

Tamaki, Inoran

Tamaki prochází chodbou tam a zpátky. Musí jednou za pár minut udělat takovou malou obhlídku, jinak stojí na jednom konci u dveří do učebny. Zevnitř se ozývá neskutečný hluk a jemu je jasné, že Ino tam rozhodně není. Ne, že by si jeho bývalý učitel šel tvrdě za pořádkem, ale co ho znal, dokázal udržet pozornost svých žáků celkem bez problému. Bylo to až k podivu, když si člověk vezme jeho povahu. Někdo tam tu bandu rozmazlených dětiček nechal bez dozoru a oni za chvíli zboří palác. Co by se stalo, kdyby tam na ně vletěl a udělal tam pořádky po svém? Náramně se baví svými myšlenkami a zavání to představou, jak by na něj koukali, kdyby jim nasekal na zadek. To už by nebyla jen stráž v paláci, v nejlepším případě by přišel o hlavu. Ale co, myslet si to může a díky podobným vidinám tu dobu, kdy bude zavřený na pevnině, přežije. Na tváři se mu neodrazí nic z toho nad čím přemýšlí a ani následný stesk, když si uvědomí, že podlaha se pod jeho nohama nehoupe. Žádné slunce, žádný vítr, který čeří nekonečnou vodní hladinu, žádná svoboda. +Tohle bude dlouhý čas.+ Postěžuje si alespoň v duchu, ale navenek se tváří stejně netečně jako všechny stráže, které za tu dobu, co je tady potkal. Téměř neznatelně si povzdechne, než se rozejde po chodbě, aby zkontroloval, že se tu nic neděje. Taky co by se tu dělo? Sem tam někdo prošel a vypadal dost znuděně. Rozhodně tu na každém rohu číhalo obrovské nebezpečí. Třeba ten otravný hmyz, který mu už dobrou minutu létá kolem hlavy. Otočí se na konci chodby, aby se vrátil na své stanoviště, když se ozve hlas, který jakmile přiřadí k obličeji tak pozná. Už ho neslyšel opravdu dlouho.

"Inoran-san." Ukloní se mu, jakmile přijde blíž a na jeho tváři se objeví upřímný úsměv, který rozzáří odkryté oko.

"Tamaki-chan, to je mi překvapení." Přivátí ho ino nadšeně. S jeho nevlastním otcem se znali dost dobře za ty roky a Tamaki byl…Jako jeho rodina. Od té doby, co jeho otec zemřel, se už neviděli tak často jak dřív. Vlastně ho za posledního půl roku neviděl vůbec.

"Jak se ti daří a co tu vlastně děláš?" Po krátkém objetí Tamakiho stále drží za ramena a zvědavě si ho prohlíží. Zdá se mu, že je ještě silnější, než když ho viděl naposledy.

"No já totiž…" Tamaki najednou vypadá rozpačitě a provinile i ve svém věku.

"Tak nějak tady mám službu a no…Asi tu pár týdnů zůstanu." Pokrčí nakonec rameny a je mu celkem jasné, co přijde.

"Co jsi zase provedl?" Nadhodí Ino káravě, než si to uvědomí a omluvně se pousměje.

"Gomen, pořád si musím připomínat kolik roků uběhlo, kdy jsi byl u mě ve třídě." Ano, Tamaki už je dost starý na to, aby se o sebe dokázal postarat sám.

"Jen takové menší nedorozumění. A tohle mám za trest." Prohodí Tamaki, ale předtím se rozhlédne, jestli v nejbližším okolí nikdo není.

"Náš císař přesně ví, jak někoho potrestat." Ino se už zase tváří pobaveně.

"Až budeš mít chvilku, zastav se za námi. Ricko tě rozhodně rád uvidí. Třeba to tady pro tebe bude snesitelnější." Poplácá ho po rameni a Tamaki se ušklíbne.

"Teď bych řekl něco, co by se ti rozhodně nelíbilo." Prohodí s tichým smíchem. Ino se ohlédne přes rameno a už někoho zve k nim. Tamaki ho zatím příliš nevidí, ale dochází mu, že by měl hlídat a ne se bavit. Zpoza Inorana vystoupí mladík, kterého by snad přerazil pohledem a ještě mu rozhodně chybí trochu sluníčka. +To tě tu drží násilím?+ Pomyslí si jako první, než ho Ino představí. Jistě Aqui-chan, to oslovení jednou budou muset sensei zakázat. Až po pár vteřinách mu dojde, koho mu vlastně představil a hned jde do naučené úklony.

"Můj pane." Jeho hlava se ve vteřině přepne a už stojí v pozoru. +Tohle je princ? Vždyť ho odfoukne vítr, když sedne na koně. Vážně jsem byl dlouho pryč.+ Trochu se baví na jeho účet, ale klidně by ho hned vytáhl ven, aby nabral barvu. I když ty oči…Neměl by mu do nich koukat a stejně to na pár vteřin nevydrží a udělá to, aspoň tím jedním, které mu zbylo. Koutky mu hned vyběhnou nahoru.

"Princi, tohle je nový dočasný člen tvé stráže. Jmenuje se Tamaki a je důstojníkem na lodi tvého otce." Představí ho Ino a Takami se pokloní znovu.

"K vašim službám." +Nedivím se, že máš stráže, ptáčátko, tobě by kdokoliv ublížil snadno. Rozhodně by jich mělo být víc.+ Poznamená si v duchu a znovu se narovná.

"Omlouvám se princi, že se dnešní hodina příliš nepovedla." Ozve se Ino.

"Vynahradíme si to na té zítřejší, mám pro vás menší překvapení." Usměje se sensei vřele. Je vidět, že má Aquiho hodně rád.

"Nyní už mě omluvte, musím jít. Čeká na mě Toshiya a všichni víme, že dvě minuty zpoždění jsou na vyhlášení války." Zavtipkuje klidně na jeho adresu, ví, že před nimi může.

"To ho ještě nikdo nezabil? To se dost divím." Ozve se Tamaki sotva slyšitelně a je znát, že na lodi se nemusí příliš hlídat. Hned se zarazí. A je to tady další problém na jeho hlavu.

"Odpusťte, můj pane." Snaží se tvářit uvědoměle. Za to Ino vypadá pobaveně.

"Tamaki tě doprovodí. Hezký zbytek dne princi. Uvidíme se později." Ukloní se Aquimu Ino, usměje se na Tamakiho a vykročí chodbou.

Aqui

Teprve když se hodně přiblíží, spatří za Inoranem uniformu palácové stráže a v prvním okamžiku nepochopí, proč se s tím vojákem Inoran tak vřele baví jako kdyby ho dlouho neviděl. O dvě vteřiny později spatří cizí tvář, na které na první pohled zaujme páska přes oko. V tu chvíli se ale něco stane. S ním samotným se něco stane. Jako kdyby někdo foukl do chmýří odkvetlé pampelišky a bílá paraplíčka mu vstoupila přímo do cesty. Přímo před očima mu prolétne motýlek, který se sem dostal palácovým oknem, zatřepetá se a odlétne. Aqui ho chvíli provází očima, pak se jimi posune zpět do cizincovy tváře a na té své ucítí slabý závan větru. Okenice se pohne líně tam a zpět a jemu se před očima vybaví modrý pohled z obrazu. A nejen ty oči, ale taky úsměv. Jemný a něžný. V tu chvíli se svět zastaví a Aqui si vzpomene na slova svého otce. Stál tam a kolena se mu chvěla… nebyl schopen poskládat jedinou souvislou větu. V tu chvíli to prostě víš. Až ho uvidíš, budeš to vědět… Jeho svět plný vody a deště najednou dostane nádech slunečného rána. 

"Když se déšť spojí se sluncem, objeví se duha." Řekne zdánlivě nesmyslně, ale on moc dobře ví, co ta slova znamenají. Ve vzduchu je najednou cítit svěžest a cosi slaného. Jako… od moře? Je to trochu ironie, že to zase není žena, asi to budou mít v rodinných genech. A navíc je legrační, jak o tom Aqui hned uvažuje takhle. V tu chvíli mu dojde, že ještě pořád zírá, že už je to nejspíš dlouho a že sensei s cizincem zírají pro změnu na něj. Tváře mu okamžitě zalije červeň jako by mu mohli číst myšlenky, skloní oči a jemně přikývne na znamení, že přijímá Tamakiho úklonu a pozdrav. On sám se klanět nemá, je korunní princ. Neklaní se nikomu jenom radě a svému otci. V očích muže naproti sobě nevidí nic takového, co si právě vysnil on sám. Jeho otec říkal, že tu chvíli měl se Senou společnou. Takže se nejspíš plete, tak je to. Příliš se upnul na jeho slova, která slyšel před deseti lety. Možná je to tím, co se stalo před chvílí ve třídě. Už prostě potřebuje někam ven, s někým mluvit… Jinak se dočista zblázní. Už se na Tamakiho ani nepodívá, jenom v obou rukou svírá svou brašnu s učivem, takže nemůže vidět jeho okouzlující úsměv. Za to pečlivě poslouchá, že Tamaki by měl ode dneška chodit v jeho stopách a že je ve skutečnosti důstojníkem na lodi. To bude asi o hodně starší. Aqui na lodi nikdy nebyl. U moře ano, ale přímo na lodi ně. Bylo to prý drsné prostředí. Přikývne na znamení, že to celé bere na vědomí. Aqui se sotva patrně pousměje, když dojde na Inovy omluvy ohledně hodiny. Kdyby jen věděl, co se na ní nepovedlo. V jeho očích bývá často vidět jistá skrývaná bystrost a fakt, že si o spoustě věcí myslí svoje. 

"To nic. Budu se těšit na tu další." Konečně oči zvedne, aby se podíval přímo do senseiovy tváře a mírně se mu ukloní. Překvapení miloval, nejspíš z toho ani nebude spát. Teď to nemohl dát najevo, ale věděl, že Inoran ví. Znovu se na něj usměje očima. Musí se honem kousnout do rtu a zase se podívat k zemi, když dojde na vtípek na správce pokladny. Nikdy se mu nesmí veřejně smát, ale chudák Ino. Určitě přijde pozdě, i kdyby přišel dřív. Aqui měl i přes tyto Toshiyovy povahové rysy správce státní kasy hrozně rád. Cítil z něj, že je to i naopak a že ho chrání. Vždycky to věděl. Vrhne po Tamakim skoro šokovaným pohledem, když takto promluví v jejich přítomnosti a ještě způsobem, kdy neví, jestli by si snad něco podobného nepřál. Ino se tomu směje a Aqui tomu nerozumí. Přeskakuje pohledem mezi nimi oběma, ale napomenutí od císařského nejvyššího rádce nepřijde. Proč? O vteřinku později už je Inoran pryč a Aqui sleduje jeho vzdalující se záda na chodbě. Pak se obrátí k cestě do svých pokojů a vykročí. Tamaki by měl jít za ním. 

"Co jsi za prominentního důstojníka, co je místo svojí lodi tady, najednou hlídá prince a smí říkat věci, za které by mu mohla být sťata hlava?" Vyptá se ho s očima sice upřenýma na zem, ale bradou hrdě nahoru.

Tamaki

Postřehl jen na vteřinu pohled Aquiho, ale nedokázal si ho k ničemu přiřadit. Nikdo se na něj podobným způsobem nedíval. Jak by taky mohl, když zná jenom pohledy námořníků už od dětství. Ani v přístavu to, co by se Aquiho pohledu podobalo, nezažil. Holky v nich viděli peníze, mladí kluci taky, nic víc, nic méně. Jeho pohled na svět byl ovlivněný vším, co dosud zažil. +Když se déšť spojí se sluncem, objeví se duha.+ Zní mu v hlavě ještě několik dlouhých minut a před očima má loď, na které žije a vidí přesně to, co Aqui řekl. Je to nádherná představa. Přísahal by, že slyší vlny, jak narážení do přídi. Vzduch kolem je nasycený slanou vodou…Jak kdyby byl zase doma. +Teď jsi doma tady, jen na chvíli.+ Připomene si svou situaci a vrátí se zase nohama na zem. To už kolem něj prochází Ino a pohledem ho varuje, aby si dával pozor na pusu. Sensei si dobře uvědomuje jeho povahu a jisté slabiny, které má. Hlavně pusa říká věci, který by rozhodně neměla. Na lodi to bylo úplně jiné. Vtipkovali na adresu vysoce postavených mužů, nikdo se neohlížel přes rameno, protože nebyl důvod. Co se řeklo na moři, tam taky zůstalo. Pokaždé, když byl na pevnině, bylo pro něj těžké si to uvědomit, stejně jako dnes. Tohle chování ho opravdu mohlo stát hlavu a uvědomění přijde, až po pohledu Inorana. Krátce odvrátí pohled stranou, aby si to v hlavě mohl přeskládat. +Prostě nevtipkuj, je to snadné.+ Napomíná se v duchu. Trest by na sebe dlouho čekat nenechal a buď by v paláci musel zůstat na věky nebo by jeho život brzo skončil. Pobavil tím Aquiho nebo ho jen vyděsil? Nenápadně si prohlíží jeho tvář a postupně si uvědomuje, že se nesnaží odhadnout pocity v něm, ale spíš si prohlíží jednotlivé rysy, asi až příliš dlouho. Málem se zapomene, ale rychlým krokem se přiblíží k Aquiho zádům a následuje ho. Jeho pozornost se tříští mezi pozorování Aquiho při chůzi a dění okolo. Měl by být připravený na všechno, vždycky ho tak učili a stejně se nedokáže ovládnout. +Co to kruci je? Tak dávej přece pozor.+ Připomene si, aby potlačil všechno ostatní kromě soustředění. Marná snaha, stačí, aby Aqui promluvil a musí mu věnovat zase plnou pozornost.

"Odpusťte, můj pane." Dojde první na zdvořilosti.

"Jsem jen obyčejný důstojník, který tady pár měsíců žil. Sensei byl tak laskavý a nechal mě u nich bydlet po ten čas, než jsem se mohl vrátit na loď." Prozradí mu ve zkratce, odkud se znají, vlastně dost dobře a nejradši vzpomíná na čas strávený s Rickem. Trénoval s ním a dal mu cenné rady, jak vést muže. Jeho zkušenosti se rozhodně hodily, když měl po otci převzít místo. Záměrně se snaží vyhnout tomu, že je tu za trest. Prostě mu to zrovna Aquimu říkat nechce, ale ne kvůli sobě, ale jemu samotnému.

"Jsem tu proto, abych nasbíral cenné zkušenosti a mohl se posunout dál." Vyřeší to podle jeho názoru celkem obstojně. Může jen doufat, že princ nepoběží rovnou za svým otcem, aby zjistil, jak to je.

"Taky proto, abych se naučil držet jazyk za zuby." Další věta z něj vyletí, ani neví jak.

"Tam mám rozhodně, co dohánět a mé vtipy nejsou vhodné. Na moři, kde jsem se narodil, je to jiné." Pokusí se to vysvětlit, ale má pocit, že v Aquiho přítomnosti není dát dohromady souvislou větu. Ne tak, aby dávala smysl.

"Inoran-san mě zná velmi dobře a ví, že mám nutkání vtipkovat o věcech, které se nehodí. Je příliš shovívavý." Narazí ještě na absenci nějakého napomenutí. Ino se k němu tak choval vždycky. Vedl ho na správnou cestu, aby za týden na lodi mohl zase dost zvlčet. Tam to šlo až příliš snadno a teď to v sobě musí nutně potlačit, aby se nedostal do problémů ještě tady. Ricko byl jiný, ten ho klidně se smíchem plácl přes prsty, když udělal při souboji špatný krok.

"Ino-san vždycky říkal, že boj mám v krvi, stejně jako vedení na vlnách, slušné chování ale vůbec. Opravdu se snažil mě to naučit a dost jsem od té doby pokročil, ale pořád je to dost málo." Řekne s tichým uchechnutím, aby dal najevo, že to rozhodně není Inoranova chyba. Zvládá poklony a oslovení v pravý čas, ale jakmile dojde na konverzaci mezi váženými muži z paláce, měl by radši mlčet. A stejně to občas nedokáže ovládnout. Naštěstí to nikdy nebylo takové, aby přišel o hlavu. Možná je to tím, že se v paláci dlouho neohřál a když už tu byl, měl někoho za zadkem, aby ho včas zastavil.

Aqui, Meisa

Aquiho výraz se krátce změní na překvapený, když mu Tamaki prozradí, že žil přímo u Inorana a Ricka doma. Kdy to bylo? Proč se s ním nikdy neviděl? Jsou od sebe o tolik let a Aqui byl příliš malý? Nebo zrovna stonal? To musí být nějaké důležité příbuzenské vztahy, když si ho k sobě vzal nejvyšší správce? Bude si o tom nějak tajně muset zjistit víc. Krátce se po něm ohlédne a honem rychle si prohlédne jeho tvář i jeho vzhled, něž se zase podívá dopředu. Tamaki zřejmě dosáhl nějaké maximální hodnosti a bez znalosti toho, jak to chodí v paláci a na souši nemůže vykonávat nic nad tím? O lodích toho Aqui ví zoufale málo, na to že je celá jeho osobnost plná vody. Až příliš mnoho vody, říkávali… Překvapí ho, když místo ticha padne další poznámka a znovu se po Tamakim ohlédne. Nevychází z něj z údivu. Nikdy nikoho podobného neviděl. Ta jeho ostrá poznámka očividně nebyla první ani poslední a jeho by zajímalo, co by na to řekl Toshiya-sama, kdyby ho slyšel. Taky ho zná a má ho rád nebo by ho vykuchal na místě? To ostatně brzy zjistí. 

"Ano. Inoran-sensei je příliš shovívavý k nám ke všem. Velmi moudrý muž, který promíjí naše běžné slabosti." Pronese a myslí to upřímně, ale asi zní až moc jako kniha, na to kolik mu je let. +Tak trochu jako… no Inoran-sensei.+ Pomyslí si. Rozuměli si… Když Tamaki začne mluvit o tom, že má v krvi boj, zase se po něm ohlédne a v tu chvíli se s někým docela bolestivě srazí. Kdosi totiž vyběhne zpoza rohu této chodby, doopravdy utíká a jak se Aqui otáčel čelem, dostal rovnou do nosu. Z hlasitým auuu jde on i narušitel do kolen a snaží se navzájem pochytat a teprve když otevře oči, spatří tvář svojí sestry. Zatímco on potřebuje ještě chvíli, aby se z nárazu vzpamatoval, Meisa už je zase na nohách pouští svého bratra a oči má upřené přímo na Tamakiho. Jiskří jí v nich pobavení a zalíbení. Zeširoka se usměje, namotá si pramen vlasů na prst a celého si ho prohlédne. Na sobě má kalhoty a vestu s košilí, rozhodně žádnou yukatu, nedej bože kimono a jako obvykle je celá od bláta. 

"Páni, Aqui-chan, kde bereš takové… uhm… vyvinuté strážce? Pořád ti nadržují, to není fér..." Řekne, zvonivě se zasměje a v tu ránu je zase pryč, když se okolo nich protáhne jako ještěrka a běží za svým cílem. Aqui se přistihne, že za ní ještě pořád zírá. Ona s ním vážně flirtovala? Prostě jenom tak uprostřed chodby řekla členovi stráže, že je… vyvinutý? Aqui mimoděk sklouzne očima po celé Tamakiho postavě až dolů, než se studem odvrátí tvář. 

"Nic mi není." Řekne honem, když si malinko srovná oblečení a znovu vykročí. A jakmile dorazí ke dveřím, které hledal, dva další muži u nich beze slova otevřou a pustí je oba dál. Jeho další hodina totiž není naučná, ale patří vládnutí a vedení země. 

"Toshiya-sama..." Řekne na pozdrav a mírně se ukloní. Pak popojde víc do místnosti a zatímco je Toshiya ještě stále zády a dává na odiv svoje široká ramena, Aqui už si stoupá tak, aby dobře viděl na Tamakiho a jeho výraz v případě, že by se ti dva snad znali. Díky tomu by se mohl objevit další dílek skládanky. Vlastně to začíná být docela zábavné zpestření jeho jinak stále stejných dnů.