Aqui x Tamaki - Odpusťte, můj pane.- část 4.

(Aquiho komnaty)

Tamaki

"To je pravda, že může. Právě proto by mě nenapadlo, že to může vypadat takto." Kontruje na Aquiho slova. Přece všichni, kteří si to mohli dovolit, by žili úplně jinak. Tohle sice vypadá hodně hezky, ale rozhodně ne jako výkvět extrémního luxusu. Je znát, že Aqui se nemá potřebu chlubit tím, kým je, i když to vždycky vidí. Tedy tak na něj působí a i tím, jak žije. Ohlédne se na Aquiho, když přijde otázka na jeho předchozí život, tedy spíš na to, jak moc toho viděl.

"Asi dost, abych to mohl posoudit." Vrátí se očima k vybavení jeho komnat a dál zabírá všechny detaily výzdoby, moc jí tu není.

"Můj opatrovník byl lepší důstojník, než já. Pro něj byly diplomatické mise jako dělané. Naučil mě hodně, v boji velmi mnoho, ale co se týká diplomatických rozhovorů, neměl moc úspěch." Přizná se mu nakonec k mínusům, o kterých už Aqui určitě už dávno ví. S rukama založenýma za zády se k němu znovu obrátí a pak přikývne. Přijde mu, že od stolu je dobrý trénink ale nikdo, kdo nebyl v boji, nemůže tušit, co se může stát. Těch proměnných tam bylo opravdu hodně.

"Kdybych nevěděl, že kolem má pár dobrých rádců, řekl bych, že tohle se nedá od stolu plánovat bez zkušeností. Ovšem pokud dáváš na rady těch, kteří už si bojem prošli a dokážeš vidět širší okruh, v tom případě taky." Ne, nebude ho shazovat, podle něj je Aqui dost chytrý a pokud takto mluví zrovna o této hře, počítá s tím, že ho baví a je v ní dobrý. Ostatně kdyby nebyl chytrý, nemluvil by s ním zrovna Toshiya. Toho znal až příliš dobře a viděl, jak se k Aquimu chová. Rozhovor se stočí ke katanám.

"Ale nejde to tak, jak by sis představoval." Zkonstatuje.

"Možná, jak si představují jiní." Pokrčí zlehka rameny. On si už dlouho myslí, že každému člověku sedí něco jiného, je potřeba to najít. Nedokáže přemýšlet jinak, protože na lodi nepotkal nikoho, kdo by zbraním neholdoval. Je pravda, že nosil zbraň, která byla součástí uniformy a nevyhovovala mu tolik, rozhodně nebyl tak obratný. Zaskočí ho však, když dojde na jeho malý handicap.

"Hm, už ne." Přejde několika kroky blíž k němu a upře na něj viditelné oko.

"Za nějakou dobu si prostě zvykneš a už to nevnímáš. Mozek se dost dobře přizpůsobí a víš, kam mířit, aby ses trefil. Navíc můj otec mě trénoval se zavázanýma očima." Mluví o tom, jako by to bylo typické odpoledne a podobně ho trávili všichni.

"Pokud jsem nebyl dost dobrý, dost rychlý, dostal jsem ránu. Časem modřin ubývalo a naučil jsem se slyšet pohyb kolem sebe. Ve výsledku se to hodilo, když jsem přišel o oko." Pozoruje ještě chvíli Aquiho a s potěšením si uvědomí, že se učení zatím ani nedotkl. Baví ho povídat si s ním? Mohlo by a klidně tak bude trávit celý den. Aquimu to bohužel dojde a Tamaki se neubrání, aby si nepovzdechl. Tak přece jen se chce učit a ne se zabavit jinak. 

"Nebylo by lepší to projít společně? Někdy je to lepší vidět na vlastní oči. Rozhodně by to bylo zábavnější, znám hodně historek." Prohodí, než si uvědomí, že to je celé zase špatně. Ušklíbne se nad sebou samým a pak jen krátce přikývne.

"Hai, samozřejmě to projdu, můj princi." Ukloní se mu ještě, než rázným krokem vykročí ke dveřím do zahrady. V nich se ale ještě zastaví.

"Ale kdybyste si to přece jen rozmyslel, stačí zavolat. Třeba bych vám mohl pomoci ještě s něčím jiným, než s bezpečností." Podívá se na něj přes rameno.

"Třeba rovnou v tom boji. Znám pár triků, jak využít svých slabin." Tohle bylo asi taky hodně troufalé, princ přece nemá slabosti. Zvládl odhadnout, že boji se Aqui spíš vyhýbá a má chuť mu v tom pomoci, i když nezná všechny okolnosti. Viděl ale tolik mužů, kteří nebyli zrovna bojovníci a stejně našli způsob, jak z toho něco vytěžit. Nemá ani tušení, že v tom je mnohem víc, než jen nějaké nesympatie ke zbraním nebo přímo k boji. Pak už vyjde na zahradu a rozhlédne se. Nadechne se dlouze čerstvého vzduchu, ale není to ono, něco tomu chybí. Rozhlédne se kolem a snaží se dávat dohromady nějaký seznam, co by rozhodně změnil. Není pro něj snadné nad něčím takovým způsobem přemýšlet. Přece jen to nebylo něco, co by dělal celý život. Během pár minut, kdy s prochází kolem, se začne nudit i tak. Mnohem víc ho bavilo povídat si s Aquim, ale kdyby se teď vrátil, asi by už i on došel na hranici trpělivosti. Sklouzne očima ke svému meči u pasu. S typickým zvukem ho vytáhne a prohlédne si jeho ostří. Krčí u toho obočí, protože už teď mu přijde…Ne, to není nic pro něj. Vrátí ho zase zpátky a stočí své kroky zpátky k princovým komnatám. Zůstane stát opodál, aby ho nerušil a stejně si ho prohlíží. Aniž by si to uvědomil, stojí mezi dveřmi, opírá se o ně zlehka bokem s dlaněmi založenými na hrudi.

"Obejít to tady netrvá tak dlouho." Nevydrží to zase a na tváři se mu samovolně objeví jeho typický, trochu přidrzlý úsměv.

Aqui

Dost, aby to mohl posoudit. Tak tuhle odpověď neočekával. Myslel si, že se Tamaki trochu rozpovídá o tom, kde přesně byl a jaké to tam je, ale Aqui nemá dost odvahy a v tuto chvíli vlastně ani času, aby se ho víc ptal. Stejně ho to vnitřně trochu mrzí, protože to cestování mu prostě nedává spát. 

"Ano..." Dodá jenom, protože toho už si nejenže všiml, ale Tamaki to už i říkal. Není si úplně jistý, jestli ho Tamaki s těmi šachy pochopil. Nevyvracel mu jeho názor, ani nijak neobhajoval ten svůj, jenom se snažil poukázat na fakt, že hraní v podstatě jakýchkoliv her trénuje mozek. Raději na to už nic neřekne, jenom přikývne. Vlastně se nechápou ani s tím mečem, ale to není Tamakiho vina. Zřejmě o něm ještě vůbec nic neví. Na to, že mu má dělat osobního strážce je skoro divné, že mu nikdo neřekl nic o Aquiho zdravotním stavu a tělesné kondici. Je to další věc, která mu na tom všem připadá divná, ale ještě pořád ne tak moc, aby vyrazil do chodeb paláce a něco o tom zjišťoval. Když se Tamaki rozpovídá o svém tréninku, zase na chvíli zvedne hlavu a pozoruje jeho tvář a pohybující se rty. On tohle nikdy nezažil, ale slyšel, že samurajský trénink je velmi tvrdý. Především u nižších společenských vrstev. Pokud byl někdo z obyčejné rodiny a chtěl se stát vynikajícím šermířem, nešetřili ho už jako malé dítě. On by zřejmě nevydržel ani pár dní něčeho podobného. Přijde mu neuvěřitelné, že Tamaki opravdu dovede bojovat i bez očí, ale věří mu. Toshiya s ním v tomhle směru mluvil s dostatečným respektem a to bylo co říct. Nad jeho novou otázkou se zatváří trochu lítostivě. 

"Rád bych, ale mám opravdu hodně povinností a Toshiya není jediný, kdo mi zadal práci." Pousměje se a tím je to pro něj uzavřené. Má toho nad hlavu. Už musí někde začít. Jak rád by poslouchal celé dny pěkné historky, jenže život prince není zdaleka tak svobodný, jak by se mohlo zdát. Tamaki ho láká ještě na odchodu, ale naštěstí na souboj a to není nic po čem by Aqui zatoužil. Jenom zavrtí hlavou a nechá ho odejít. +Kdybych uměl využívat všech svých slabin, zneškodnil bych nepřátelskou armádu jenom tím, že se objevím na bojišti.+ Pomyslí si trochu hořce, ale sám se tomu v duchu zasměje. Po chvilce o samotě se mu konečně podaří pohroužit do matematiky a to tak moc, že ještě hodně dlouho neví o tom, že ho Tamaki pozoruje. Teprve když znovu promluví, trochu se ho lekne a zvedne k němu oči. Je zpátky dřív, než si myslel. Nic ho venku nezaujalo? Kruci… co si s ním počne? Mohl by mu dát papír a pero a říct mu, ať si kreslí? To by asi nepomohlo, u toho se dá mluvit. 

"Ne..." Splyne mu ze rtů nejdřív a podívá se trochu bezradně do papírů. Právě zapomněl, co před chvílí vypočítal, protože si to nestačil zapsat. Takhle to prostě nepůjde. Chvíli těká pohledem mezi jím a papíry a přemýšlí. +Pošli ho za Meisou… To ani omylem!+ Jeho podvědomí se ozve žárlivěji, než by očekával. 

"Pokoušel ses někdy postavit loď uvnitř lahve?" Napadne ho najednou. To vyžaduje tolik soustředění, že by si jeden překousl jazyk. Možná by si tím Tamaki mohl krátit dlouhou chvíli, než to všechno dodělá? Sice by se měl sám pozastavit nad tím, proč se snaží své neviditelné stráži vymyslet činnost jako aristokratickému dítěti na hlídání, ale je už prostě takový. 

"Podívej." Vstane a odejde vedle, aby mu jednu donesl. Je celkem malá, ale precizní. 

"Nechám ti přinést lahev a všechny díly. Je k tomu i štětec na barvení a když ti bude připadat, že něco neodpovídá realitě, můžeš se pokusit to vyrobit po svém. To je výzva, nemyslíš?" Úmyslně mu nechá přinést vážně velkou lahev a vážně velkou loď. Vypadá to jako něco, co jeden nemůže nikdy dokončit. Pro některé zábava na celé měsíce.

Tamaki

Aqui a spousta práce…To je téma, ke kterému by se rozhodně rád vrátil. Přece nemůže kluk jako on sedět jen u povinností. Jak by to mohl vydržet, vždyť za pár let bude vypadat na sedmdesát a sedět shrbený nad papíry, no ne? Ne, že by tak císař vypadal, ale podle něj Aki sem tam blbnul taky, když byl mladý. Sem tam něco zaslechl, když se motal kolem paláce nebo na jeho lodi byl někdo, kdo tu žil. Nabídl by mu bez váhání, že mu s tím pomůže, ale to by to asi Aqui moc nevyhrál. Trvalo by to tak maximálně pět minut, než by svitky vyhodil nad hlavu a nechal to tak. Co se týká trpělivosti, nebyl na tom zrovna nejlépe. Potřeboval dost pohybu, ideálně čerstvý vzduch a byl spokojený. Samozřejmě, že se dřív dost učil, aby měl přehled a nebyl za pitomce. Vystačil si však s tím důležitým a zbytek…Vždycky na to nějak přišel. Ještě chvíli si Aquiho zkoumavě prohlíží a zaujatě hodnotí to, jak vypadá, když se na něj konečně podívá. Usměje se skoro nevinně, protože zase vyrušuje. I s učiteli zvládl vždycky po napomenutí jen chvilku a pak zase začal. Nedokázal to příliš ovládat, i když s přibývajícím věkem to bylo o něco lepší. Rozhodně nebyl ten typ, který by vydržel sedět mezi váženými muži hodinu a nic neříct. Už se znovu nadechuje, aby začal zase něco povídat, ale Aqui je v tuto chvíli rychlejší. Obočí mu jde překvapeně nahoru a zkouší si to představit. Už podobný výtvor viděl a chvíli ho zkoumal. Samozřejmě, že došlo na zatřepání, jestli to loď vydrží, když se nikdo nedíval a bylo hned vidět, jak moc dobře je postavená. Tváří se trochu pochybovačně. Ne, že by se mu to úplně nelíbilo, ale…

"Ještě před chvíli padl dotaz na zrak a orientaci v prostoru a teď se mám piplat s lodí?" Připomene mu, že to pro něj možná bude ještě složitější, než pro ostatní. Boj byl něco jiného, to měl v krvi, ale podobné, titěrné práce…A teď úplně nemyslí svou schopnost u něčeho vydržet déle jak deset minut. Je ale hezké, jak se Aqui snaží ho zabavit. Ani na vteřinu ho nenapadne, že by to bylo kvůli tomu, aby byl zticha. V tomto ohledu byl typický chlap, dokud mu někdo neřekne, drž hubu, samotného ho to nenapadne.

"Tak dobře." Souhlasí s ním, jako by měl na výběr a sleduje, jak Aqui zmizí a za chvíli mu donesou všechno, co bude potřebovat.

"Ale až to lehne popelem, nebude se čemu divit." Upozorní ho na fakt, že své šance na dokončení nevidí zrovna růžově. Převezme si od něj všechny věci a uvelebí se nedaleko něj na volné místo na zemi. Ani ho nenapadne, že by měl někam odejít. Ostatně má ho hlídat a to se nejlépe dělá tady. Začne si prohlížet loď a už se pro sebe pochechtává.

"Teda arigato za zábavu, ale tohle je úplná pitomost." Baví se nad tím dotyčným, kdo původní model stavěl. Ne, takovou plečku on z toho rozhodně neudělá. Vždyť by to takto ani nikam nedoplulo.

"Kdyby příď měla podobný úhel, nikam neodpluješ nebo hrozně pomalu." Protáčí and tím očima. Překvapení jeho samotného se přistihne, že se snaží do lahve rvát první kousíčky. Dokonce i špička jazyka se objeví v koutku, jak se soustředí. Na jeho tváři jde vidět, že po chvíli ho to začíná pěkně štvát. Nejde o to, že by nebyl šikovný, ale přece jen má trochu problém s orientací, musí si zase zvyknout na nový pohled na novou věc a to chvíli trvá.

"Pitomost." Ozve se najedou, když všechno odloží, nutno říct, že celkem prudce a jde na vzduch. Je znát, že moc není zvyklý, když se mu něco nedaří na první dobrou. Trvá to několik dalších minut, než se vrátí do Aquiho komnat a už se zase trochu usmívá. Potřeboval se prostě uklidnit.

"Zkouška trpělivosti…" Prohodí s nádechem pobavení.

"To jsem totálně v pytli." Usadí se kupodivu zpátky k lodi a jde to zkusit znova. Zdá se, že paličatosti je tam víc než dost. Aqui to tím moc nevyřešil. Protože se občas ozve Tamakiho s nějakou poznámkou, jak moc to nejde nebo tichou nadávkou, když se mu něco nedaří, ale obecně má do něj na chvíli klid. Nakonec to celé na chvíli odloží a zadívá se na Aquiho. Zase ho pozoruje příliš dlouho. Kupodivu je to několik minut, kdy opravdu mlčí a nic neříká. Najednou to nějak není potřeba, jen ho napadne, že to celé bylo z druhého pohledu tak trochu špatně. Kdo koho tu vlastně hlídal celou dobu, když opomene zdánlivé bezpečí?

Aqui

Dobrá poznámka. Tohle ho nenapadlo. 

"Pokud můžeš jako slepý bojovat, třeba můžeš s jedním okem stavět lodě v lahvích." Řekne mu s dobrosrdečným úsměvem a chvíli ho sleduje, jak se usazuje na tatami před stolem a i s tím vším. Nečekal, že ho bude mít stále tady, potřeboval mít ticho a klid, ale není schopný ho vyhodit za dveře. Mlčky se skloní zpět k papírům, i když Tamaki pronáší něco o pitomostech a o tom, jak je návrh nevěrohodný. Nezbude mu, než to přestat nějak poslouchat, ale u matematiky to jde opravdu těžko. Není to totéž, jako když se pohroužíte třeba do zajímavého případu od soudu. Pak se ale skutečně ponoří do počtů a kurzů a několik desítek minut je v pokoji ticho. Než Tamaki všechnu snahu odhodí v jejím počátku. Zvedne k němu oči, aby se podíval, co se stalo. Nevidí nic, co by bylo špatně, ale Tamaki i tak opustí vnitřní prostor a odejde do zahrady a on získá zase chvíli klidu a ticha. Tedy než se vrátí, aby se pokusil znovu. Aqui se pro sebe usměje, kývne mu a pokračuje. Trvá to dlouho, opravdu dlouho, jemu se konečně začne dařit a pak mu z ničeho nic dojde, že tady nebyl sám. Trhne sebou a prudce se rozhlédne jako matka, která se začetla do knihy v parku a její dítě najednou zmizelo. Na místo aby využil minut ticha, je najednou celý pryč z toho, že ticho je. Tak krátký čas Tamakimu stačil, aby otočil všechno vzhůru nohama. Vůbec nečeká, že se okamžitě střetne s jeho pohledem a tváře mu pokryje červeň. 

"Um...promiň já..." Proč se mu vůbec omlouvá? Vůbec by ho nenapadlo, že Tamakiho budou shánět už brzy, jakmile dojde na střídání stráží. Nová služba na noc ho totiž u dveří samozřejmě nenalezne. Místo toho se mu pokouší vysvětlit tohle celé. 

"Když to neudělám, nikdy na ten výlet nepojedu, víš? Toshiya mě tam vezme, ale jedině, když všechno dokončím. Splní svou podmínku, to víme oba. Proto si s tebou nemůžu dál povídat." Řekne mu, aniž by Tamaki cokoliv říkal nebo namítal, což je skoro divné. Nakonec si oba na dlouho najdou to svoje, dokud po Tamakim nezačne být sháňka. U dveří se něco děje, ale Aqui tomu nevěnuje pozornost, dokud za ním nepřijde správce jeho komnat, aby mu s hlubokou úklonou oznámil, že před jeho dveřmi chybí voják, který tam údajně nikdy ani nepřišel a že nová hlídka nemá koho střídat. Aqui povytáhne obočí a dokonce ani teď si to nedovede spojit s Tamakim. Ten má být přece jeho tělesný strážce a to není totéž. U dveří musí někdo stát už jenom proto, kdyby chtěl kdokoliv přijít a vstoupit. 

"No tak pošlete někoho, kdo prošetří chystané služby pro dnešní den. Nejspíš se stala chyba v plánování a nikoho mi sem neposlali." Připadá mu to jako nejjednodušší řešení, ale až se o tom dozví otec nebo dokonce Tosyhia, bude zle, to ví. Aquiho bezpečí tady všichni brali smrtelně vážně a prostě neexistovala omluva proto, aby ho někdo takto zanedbal, i když omylem. Aqui posune oči na Tamakiho. 

"Dohlédneš na to prosím? Zní to jako tvoje část úkolu." Usměje se. Nemá ani ponětí, že by ho mohl poslat zametat vlastní stopy, i když správce to celé nahlásí tak jako tak. Do doby, než se Tamaki vrátí, se učí a pak půjde spát. Je to opravdu dlouhý den. Ještě si nechá nachystat lázeň a čisté noční oblečení a hupky dupky do postýlky! Už stojí vymydlený v župánku u svícnu, kde zhasíná svíčky jednu po druhé. Tamaki pořád nikde. Co se asi přihodilo? Je zvyklý na ticho, ale teď je vyloženě protivné.

Tamaki, Aki

Nemůže se od Aquiho tváře odtrhnout, aniž když se na něj podívá. Neměl by na něj podobným způsobem koukat, ale už zjistil, že za to napomenutí nedostane, spíš něco podobného rozpakům a to se mu líbí. Mohl by podobným způsobem trápit prince, aniž by za to přišel trest? Nejspíš ano. Koutky se mu zvednou, když si to uvědomí, aniž by v první chvíli cokoliv řekl. Ta omluva je roztomilá a Tamaki začíná přemýšlet, odkdy je na podobné věci. Totiž tu roztomilost a rozpaky. Možná proto, že nic podobného nevídal běžně. V přístavu by s takovým přístupem asi dlouho nevydržel, na lodi taky ne. Ani jemu nedochází, že se brzo nejspíš provalí, kde je a že není na svém místě. Nějak na to nemá čas myslet. Pořád tak trochu sází na svou schopnost se ze všeho dost dobře vymluvit. No, ono to asi není tak slavné, když je tady, ale pořád žije, to se taky počítá. Konečky prstů si pořád pohrává s jednolitými dílky lodi, i když tomu nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Nakloní hlavu na stranu, jakmile mu začne Aqui říkat, proč si s ním nemůže povídat. Chápe to, opravdu ano. Kdyby byl jako on zavřený pořád tady, taky by se držel každé příležitosti, která by se mu naskytla. Toshiya mu ji dal cestou do nedalekého města a Aqui ho nechce zklamat, přesto…Nakonec jen přikývne. Nechce mu to kazit, navíc je pravděpodobné, že pojede taky, takže by zkazil příležitost i sobě. Když budou mít možnost společně odsud odjet, bude mít dost příležitostí k povídání a taky k dalším věcem. Musí popřemýšlet, co všechno by mu mohl ukázat, aby ta cesta byla nejlepší zážitek, jaký kdy měl. Od té chvíle je opravdu ticho. Věnuje se lodi, teď už s mnohem větší trpělivostí a když se dveře otevřou. V tu chvíli Tamakiho polije studený pot. Je to tady a přišlo to nakonec hodně rychle. Aqui očividně netuší, o co jde, ale on ano. Podaří se mu tiše polknout, ale Aqui mu nabízí jednoduché řešení, kdy by to celé mohl nějakým způsobem ututlat. Stočí oči na Aquiho, který mu dá jednoznačný úkol, který mu možná zachrání kůži. Najedou Tamakiho oči vypadají vděčně, i když pro Aquiho to bude asi nepochopitelné.

"Hai, můj princi, zařídím to." Ukloní se mu a v tu ránu je hbitě na nohou.

"Vrátím se co nejdříve." Ukloní se podruhé tentokrát už ode dveří. Rychle to vyřídí a bude dál na Aquiho dohlížet, v tom má jasno. Tedy, pokud neskončí ve vězení, když se něco nepovede. Zatím si dost věří, že to dokáže zahrát správným směrem. Jakmile zmizí ze dveří, rozejde se chodbou, aby našel někoho, kdo by tu hlídku mohl vzít za něj a netušil by, že dělá jeho práci. Místo toho, aby vyřešil svůj problém, ho popadne za loket muž, který má rozdělování hlídek na starosti a vede ho rovnou k Akimu.

"Ale já…" Snaží se bránit, podle výrazu muže je to ale marné. Dovedou ho přímo do jedné z Akiho komnat. Ten sedí u stolu a vyřizuje potřebné svitky, které mu Inoran nachystal. Za ty roky už mu věří natolik, že si pročítá jen Inoranovy poznámky a podle toho dokumenty podepisuje. Vzhlédne, jakmile se Tamaki ocitne před ním a pozoruje s nic neříkajícím výrazem je úklonu.

"Hm, dávám ti příležitost, jak své pochybení odčinit a ty si to stejně uděláš po svém." Řekne jako první, nic shovívavého v tom však není.

"Dal jsem ti důležitý úkol a ty…" Odmlčí se Aki na chvíli a s jistým potěšením sleduje, jak Tamaki kouká do země. V tu chvíli se mírně pousměje.

"Proč?" Zeptá se ho napřímo. Tamaki jako vždycky příliš nepřemýšlí, než začne odpovídat.

"Já totiž…Přišlo mi mnohem bezpečnější, když budu na prince dohlížet po celou dobu. Má průchod do zahrady a to dává další možnosti, jak mu ublížit." Snaží se to vysvětlit po svém.

"Máš pocit, že zabezpečení paláce není dostatečné?" Vrátí mu to hned Aki a Tamaki se ošije, s tímto by souhlasit rozhodně neměl.

"No, menší mezery jsem v něm našel." Dostojí své typické upřímnosti a sleduje, jak jde Akiho obočí nahoru.

"Myslel jsem to tak, že když budu u prince celé dny i v noci, tak není potřeba tolik stráží v okolí." Snaží se to objasnit Tamaki a začíná být nervózní z toho, jak Aki mlčí. Díky tomu má potřebu mluvit dál.

"Pokud někdo bude u něj celé dny, bude vědět, co se kolem děje, bude mít přehled, tím se snižuje prostor na chyby a Aqu-…Ehm, princ bude mít víc klidu na studium." Opraví se a skoro vyděšeně se podívá na Akiho.

"Tolik ti leží na srdci bezpečí mého syna během jednoho dne, stejně jako jeho klid a prostor kolem něj?" Zeptá se císař a Tamakimu nedojde menší podtext, který by tato otázka mohla mít.

"Záleží, opravdu ano." Vyhrkne možná až příliš rychle a už zase sklání hlavu. Akiho úsměv se objeví znovu. Jakmile Tamaki vzhlédne, už tam zase není. Když Tamaki opouští císařské komnaty, je už hodně pozdě večer a v doprovodu muže, který ho sem přivedl.

"Měl bys být dole pěkně v kobce." Sykne na něj starší muž a Tamaki se snad poprvé zatváří provinile, protože ví, že má pravdu. Místo jakékoliv odpovědi potichu otevře dveře a vejde do Aquiho komnat. Ano, Aki ho nakonec poslal zpátky s novou funkcí, kterou si to Tamaki sám udělil a taky s podmínkou, že pokud se Aquimu cokoliv stane, bude to Tamakiho konec. Ne, nepotřeboval podobná ultimáta, aby něco podobného nedovolil, po Aquiho otázkách si totiž něco uvědomil.

"Můj princi." Ukloní se mu.

"Všechno je zařízeno." Pomalu se narovná.

"Zítra vás čeká náročný den, hned ráno máte schůzku s Inoranem." Další část toho, co dělali s Akim. Musel se během pěti minut naučit Aquiho rozvrh na následující dny.

"Budu hlídat váš spánek, můj princi…" Odmlčí se na chvíli, než se mu v očích zablýskne.

"Vedle." Dodá s nádechem pobavení. Sám ale spát hned nejde, ještě dlouho sedí u otevřených dveří do zahrady a pozoruje klid kolem. Stejně by asi neusnul, chybí mu houpání lodi na vlnách. Ohlédne se k Aquiho ložnici a mírně se pousměje. Některé věci mu to tady ale skvěle vynahrazují, začíná si být jistý, že toto není trest, ale spíš odměna pro něj a taky podezřívat Akiho, že vtom celém je nějaký hlubší smysl. Trvá to několik hodin, než začne klimbat na místě, kde zůstal sedět. Jakmile se cokoliv šustne, je vzhůru, ale není to nic co by neznal, ráno zase klidně může Aquiho rozptylovat svým mluvením.