Ruki x Uruha - Vyvedu tě z omylu po prvním doušku. - část 4.

(Uruhova ložnice)

Ruki

Teprve na začátku… no ano, on ví, ale stejně. Ještě pořád si není jistý, jestli utíkat nebo mu ukázat, jak moc mladý a nezkušený vlastně je. Takový kanadský žertík by mu snad Uru nevrátil, aby ho dostal na lopatky a pak se mu vysmál? Takové šílené myšlenky ho napadají, dokonce i když viděl, co se dělo v kuchyni a jak moc na tom Uruhovi záleželo. To přece nebylo předstírané? Tiše hekne, semkne rty a skoro vykolejeně se podívá do Uruhových očí, když mu z ničeho nic sáhne do klína. Samozřejmě, že tam najde patřičnou odpověď, už je tam nějakou dobu. To by musel být úplně impotentní, aby se to nedělo, ale stejně se trochu stydí a jeho tváře nepatrně zčervenají. Jeho ruka pořád hladí Uruhovu nožku, i když si ten pohyb Uru řídí sám a jakmile si Uru povzdechne, Rukiho oči klesnou přímo na jeho rty, ze kterých ten zvuk vychází. Jsou neskutečné, velmi přitažlivé a on má náhlé nutkání se pro ně natáhnout a políbit je, ale ještě pořád nemá dost odvahy na vlastní iniciativu. Postel se trochu zhoupne, jak se Uru pohne blíž, a on pod prsty najednou ucítí i jeho pevný klín pod prádlem. Znovu se napne, ale ruku neodtahuje. Už nechce. Nechá ji tam dokonce i když ho Uru pustí, aby si mohl rozepnout košili. Zvedne oči od jeho klína k jeho tělu a pomalu si ho prohlédne. Celá tahle atmosféra už ho pohltila, a i když je ještě pořád velmi stydlivý, už nepřemýšlí nad tím, že by utekl. 

"Mně?" Zeptá se trochu užasle, protože on tady není ten krasavec, ze kterého jdou všichni do kolen. A ještě k tomu je navíc pořád dost oblečený. Je vidět, že nikdy ani nezkoušel být tím, z koho by byli ostatní paf. Nevěří si, že by to tak mohlo být, kdyby se doopravdy snažil. Má o sobě dost pochybností, i když o nich nijak nemluví. Ne nadarmo se říká, že za rozpustilostí a jistou zlomyslností se vždycky skrývá nedostatek sebedůvěry. Nechá se přitáhnout k polibku, který chtěl před chvílí sám uskutečnit a při tom položí jednu dlaň na Uruhovo rameno a druhou na jeho stehno, aby se ho raději pevně držel, až se mu z toho zase zatočí hlava. To se taky stane a proto si ani nevšimne, že si Uru prokousl ret. Za to to brzy ucítí na jazyku. Už ví, jak chutná a okamžitě se k němu spontánně přisaje víc a tělem jde proti němu, jako by ho chtěl pevně obejmout. Nějak se do něj najednou potřebuje vsáknout celý. Uruhova dlaň v jeho klíně to jenom umocňuje, brzy docela tiše sténá do jeho rtů a jeho ruku pod oblečením vnímá jenom jako příjemné dráždění. Rozhodně ne jako něco, co ohrožuje jeho oblečenost. Když se Uru posune proti němu a tak trochu si vyleze na něj, dočista ho tím zaskočí. Cože? Takhle? Ne opačně? Už zase je zpátky panika, že naprosto netuší, co si s ním počne. Vlastně by si to docela uměl představit i obráceně, nejspíš by mu dovolil stejně všechno. Ano, povídali si, že to bude Ru, kdo bude trápit Uruhu, ale stejně! Zavrtí hlavou, že on tohle rozhodně nezvládne, ale Uru se ho moc neptá. Ono je to vlastně dobře… Za to jeho prohlášení o hračkách je nakonec taky asi rád. To už by byl úplný trapas. Z myšlenek ho vytrhne dráždění jeho prsou, které ocení dalšími výraznějšími steny a povzdechy a díky nim zapomíná panikařit, ale to neznamená, že by z toho přestal mít strach. +To, co vidíš, je celé tvoje.+ Zazní mu v mysli jeho slova, zatímco cítí, jak jeho stud odplouvá. Není to jeho emoce, ví, že Uru teď zase používá svou schopnost, aby jim trochu pomohl, ale stejně se ho panicky chytá, jako by ho mohl popadnout za cíp a vrátit si ho. Je pozdě… stud je ten tam a on najednou docela vášnivě sklouzne rukama na Uruhovo pozadí, pevně ho promne v malých dlaních a pošle proti sobě. Je to skvělé. Ihned si znovu zasténá do jeho rtů a ví, že těchto pohybů chce mnohem víc. Při tom se po celý čas odmítá vzdát jeho rtů, které už líbá mnohem zkušeněji nebo spíš odvážněji a palci ho hladí po oblinkách, schovaných jenom v tom černém prádle. Celý jeho… Uruha… nemožné…

Uruha

Povzdechne si do Rukiho rtů, když se k němu tak přitiskne. Věděl, co se stane, když mu dá zase ochutnat své krve, ale je to mnohem lepší, než si myslel. Ru ho konečně pouští dál a povoluje ten ostych, který měl. Přesně takto ho chce. Klidně se může ostýchat před ostatními, ale do ložnice to nepatří. Leda jako předehra, když ho bude svádět a že to bude dělat často a rád. Vůbec si nepřipouští možnost, že by si to celé mohl Ru později rozmyslet. Teď, když ho dostal až sem? Nesmysl. Užívá si každý kousíček jeho kůže, na který je mu dovoleno sahat. Vtiskává si do paměti každou linii jeho těla, kterou do dnes mohl obdivovat jen z povzdálí. Kdyby se ho kdokoliv zeptal, co na něm vidí, bude schopný jim vyjmenovat asi tisíc věcí. Dost se těší na výrazy ostatních, až společně opustí jeho ložnici. Ne, vůbec si nepřipouští, že by to mohlo být jinak. Proč taky? Na chvíli se odlepí od Rukiho rtů, aby ho mohl o kousek oblečení připravit. Nedá mu ani možnost, aby upadl do dalšího stydlivého módu a hned se zase přitiskne na jeho rty. Moc by si ho chtěl prohlédnout a pokochat se i očima. Nepřijde mu to zatím jako dobrý nápad. Představa, že by Ru mohl začít zase přemýšlet, není ideální. Jakmile to celé dokončí, už nebude nad čím přemýšlet. Je na Rukiho klíně spokojený. Nevydrží ani chvilku v klidu a zlehka nepohupuje v bocích proti Rukiho tělu, aby tím dráždil sebe i jeho. Tohle už rozhodně zabrzdit nepůjde a doufá, že to ani jeho společnost chtít nebude. Chtěl mu ještě říct, nějaké provokace, ale všechno musí počkat. Díky jeho malé pomoci, se Ru utrhne ze řetězu a konečně mu ukáže, co v něm dřímá. Dokonale se ztrácí v jeho vášnivých polibcích, nechá se strhnout jeho tempem a oplácí mu je stejně náruživě. Jak kdyby nesouložil snad celých sto let. Ale když tohle je tak skvělé a ještě umocněné city, které pro něj má už dlouho schované. Zasténá si mnohem hlasitější, když ucítí dotek na svém zadku a hned mu všechny jeho pohyby oplatí trhnutím.

"Já věděl, že to tam někde je." Podaří se mu vydolovat ze sebe trhaně a tentokrát je to on, kdo se v bocích pohne proti němu. Dlaněmi sklouzne z jeho hrudníku, který zatím dost obstojně trápil a pohraje si obratně se zapínáním Rukiho kalhot. Povolí během sekundy. Je mu líto, že z něj musí na chvíli slézt, aby ho o ně připravil. Je vidět, jak nedočkavý je, když tahá látku z jeho nožek. Naštěstí má natrénováno a jsou rychle dole, samozřejmě i s prádlem. Zůstane klečet u něj, je teď mnohem výš. Sáhne po Rukiho dlaní a navede si je na lem vlastního prádla, aby mu ho sundal. Přidrží si podvazek, aby mu hezky zůstal a košili si asi taky nechá. Za prvé nemá čas na nic víc a za druhé se mu to takto líbí. Pak položí dlaně na Rukiho stehna, vyjede po nich vysoko a přesune se zpátky na jeho klín. Sáhne po jeho dlani a nechá prsty zmizet mezi svými rty. Hraje si s nimi, jak kdyby to bylo úplně něco jiného a ano, to mu taky časem ukáže. Třeba…Hned zítra. V očích se mu zablýskne a snad je i čitelné, na co právě myslí.

"Dáme si další část lekce." Broukne smyslně, když Rukiho prsty propustí a začne jeho ruku navádět mezi své polovičky.

"První jen pomalu dokola." Dává mu instrukce a u toho se zlehka vlní v bocích, aby dráždil Rukiho chloubu tou svou.

"A pak pomalu dovnitř. Tohle se nedá uspěchat Ru-chan a já si to moc užívám." Propouští svá slova skrze rty společně s dalšími, hlubšími výdechy.

"Jen si to pořádně užij. Můžeš si to užívat každou chvilku." Daruje mu znovu sebe samého a pohne se víc pozadím proti jeho prstům, aby je donutil proniknout do něj.

"Hm, tohle je přesně ono." Zasténá si a je mu očividně úplně jedno, kdo je uslyší nebo ne. Stejně už musí všichni vědět, co tu dělají, ale ať…Nebude kvůli tomu žít jako mnich nebo řešit jiná místa. Navíc, jim to jde naprosto skvěle, tak za co by se měl stydět? Jen Ru asi nevyleze, až mu to dojde.

"Ještě jeden." Pobídne ho roztouženým hlasem a nechá hlavu na chvíli zlehka spadnout dozadu a prohne se proti jeho tělu.

Ruki

Uruhovy steny i pochvala ho pobídnou v tom, aby nepřestával, protože je to takhle dobře. Asi se vážně nakonec není proč tolik stydět, ale ono je to těžké přeprat, dokud vám v hlavě ještě zbývá nějaký mozek. To už ale před pár vteřinami vzalo za své. Najednou jako by tohle všechno přestala být nějaká věda a šlo to samo a spontánně, když jeden hodil všechno za hlavu. Nechával se teď vést vlastní přirozeností a vypadalo to, že to funguje, protože Uru se mu poddával. Možná to dělal cíleně, ale to teď bylo Rukimu jedno. Neměl šanci to poznat, ani nechtěl. To už bylo pro pokročilé, rozlišit mezi tím, za co doopravdy může on sám. Uru ale opravdově vypadal. Možná v tom vážně byly ty city…? Ucítí dotek ve svém klíně, ale je jiný, než dosud. Uru má tentokrát jiný cíl a jakmile látka okolo jeho klína povolí, uvědomí si, jak moc už mu byly kalhoty těsné a jak nepříjemně ho vlastně svazovaly. Jako kdyby mu byly o několik čísel menší, což byla vzhledem k jeho vzrušení nakonec snad i pravda. Přijde o Uruhovo tělo na svém klíně i pod rukama. Přísahal by, že snad hřálo, i když to byl nesmysl, ale jim to nepřekáželo. Teplotu už nedovedli vnímat tak, jako smrtelníci. Často se tak cítili, protože to měli zakódované v hlavách, ale reálně to pravda nebyla. Musí si trochu přesednout, aby mu Uruha mohl kalhoty svléknout a brzy na sobě nemá vůbec nic. Trochu nejistě zavrtí palci u nohou, ale Uru ho hned zaměstná, když mu naznačí, aby mu taky pomohl s prádlem. Zvedne k němu nahoru oči, ale udělá to a kdo ví proč se snaží nedívat tak výmluvně rovnou do jeho klína. Prostě už se zase stydí a červená a okusuje si z toho spodní ret, ale i tak mu tam pohled utíká každou chvíli, obzvlášť když Uru takhle klečí. Znovu zvedne oči nahoru k těm jeho, když si teď Uruha navádí jeho ruce po stehnech nahoru a na těch jeho brzy ucítí Uruhovu pokožku, jakmile zvolna dosedne. Nejen tu… Nejspíš shoří přímo na místě, jenže to už má pohled přikovaný k jeho ústům a k tomu, co dělá s jeho prsty. Samozřejmě, že mu jeho klučičí fantazie připomínají jenom to jediné. Je to fascinující podívaná a on se asi na místě zblázní. Co chvíli lapá po dechu a v klíně ho výmluvně brní jako by se ho Uruha dotýkal přímo tam. Když dojde na další část lekce, nenapadlo by ho, kam bude sahat vzápětí. Musí se hodně natáhnout, protože i když je Uru hodně hubený, on je přece jenom pořád o dost menší. V podstatě se teď tiskne k jeho tělu s tváří jen několik milimetrů od té jeho, zatímco pod bříšky prstů ucítí jeho vchod. Maličko rukou trhne jako by ji chtěl stáhnout zpátky, ale pak si ji nechá dál navádět v krouživých pohybech a u toho má oči přikované k jeho pootevřeným a neustále vydechujícím rtům. Jejich klíny se tisknou k sobě a Uru nenechá na pokoji ani ty. Rukimu docela stačí jen to mírné tření, aby byl bezmála na pokraji sil a to se nedá rovnat s pocitem, když jeho prst zmizí uvnitř horoucího pekla. Tiše zasténá, jako by se do něj nořil něčím úplně jiným. Doopravdy nespěchají, táhne se to celou věčnost a on už snad ani nemůže být příčetný. Zatím nechápe, jaký je to pocit, o kterém Uru pořád mluví, ale za to chápe, že mu znovu nabízí sám sebe, aby si s ním donekonečna hrál. To by ho přece mohlo bavit? Pořád hledal čím zabít nudu, jak strávit věčnost a teď mohl popustit uzdu svojí kreativitě, jenom malinko jinak. Ostatní si třeba oddechnou, že po něm není celý den vidu, jenom slechu. Uru sám nasedá na jeho prsty a on musí ze své pozice sledovat alespoň tu ostře řezanou bradu. Když ho pobídne, mírně sebou trhne, jako by zaspal ve škole a napomenul ho učitel. Měl by se konečně probrat a začít něco dělat sám od sebe, ale ono to bylo tak těžké, neodevzdat se jenom jeho vedení. Nejspíš prostě není ten správně dobyvačný typ, ale teď by mu neodmítl nic. Přidá tedy další prstík a spokojeně sleduje odezvu. Už přichází na to, že některá místa jsou lepší, než jiná a nakonec se mu podaří použít i třetí. Připadá mu to, že už by toho mohlo být dost, ale má drobné a citlivé ruce a Uru se ani na chviličku netvářil, že by mu to vadilo.

Uruha

Přemýšlí, co to bylo za výraz v Rukiho tváři, když z něj musel slézt. Asi by byl schopný odpřísáhnout, že se mu to líbilo. To je rozhodně krok kupředu po tom, co se mu snažil utíkat. Už se mu nelíbí, že utíká Uru, takže dost dokonalá výhra v loterii. Baví se královsky nad snahou Rukiho nedívat se přímo dolů. Vydrží mu to dost dlouho, ale jemu by další pohledy vůbec nevadily.

"Podívej se, kam jen chceš. Tohle celé je teď tvoje." Připomene mu bez známky ostychu, co mu prve říkal. Totiž, že se mu klidně vydá, aby si mohl zkoušet, co jen chce.

"Začni si na to zvykat, jinak to nebude." Pošeptá mu, aby bylo jeho mámení ještě účinnější. Asi už to není potřeba, ale když jeho to tak hrozně baví. Hlavně když vidí, co s ním provedlo jenom obyčejné olíznutí prstů. No dobře, zas tako obyčejné nebylo a rozhodně se do toho pořádně opřel. Úspěch zaručen. Pomalu povoluje svou vlastní schopnost a nechává Rukiho na pospas svým vlastním pocitům. Stačilo jen chvíli počkat a na nějaký stud už není místo. Tohle byla většinou překážka a stačilo ji na chvíli utlumit a pak už to šlo samo. Jeho zkušenosti se potvrdí i teď. Jen už nad tím není schopný příliš přemýšlet. První ho vede na místa, kde je to příjemnější. Zná své tělo moc dobře a není problém najít ty správné body, aby byla slast ještě větší. Ruki ale brzo přijde na to, kam by mohl ještě sáhnout a zatím vodit nepotřebuje. Po chvilce přesune své dlaně na jeho ramena a nechá se plně unášet jeho doteky. Zaklání zlehka hlavu, přivírá spokojeně víčka a vlastní sténání už rozhodně neovládá. Jen ať ho klidně slyší a ví, že se mu to líbí. Nebude za to chodit s hlavou v papírovém pytlíku. Zničil by si samozřejmě účes. Právě naopak, pěkně zvedne bradu a bude se nosit stejně hrdě jako do teď. Jakmile ucítí další prsty navíc, podívá se mu s ohníčky v očích do těch jeho. Vezme ho za tváře a dlouze políbí. Učí ho, jak vypadá pravá vášeň, ve které se momentálně topí. Když Ru přidá i třetí, už sám sobě nevládne a něco ze svých pocitů přesouvá i na něj. Jak je v podobném rozpoložení, nejde to ovládnout a stupňuje i slast svého protějšku. Nikdy to není na škodu, tohle se teď naprosto hodí. Mírně se odtáhne, aby se mu mohl podívat znovu do očí. Vezme jeho druhou packu a vloží si znovu jeho prsty mezi rty. Pak ji stáhne a položí rovnou Rukimu do klína a dopřeje mu lehkých stisk spojených dlaní. Víc už potřebovat nebude, tohle bohatě stačí, protože už nechci nic víc, než ho cítit uvnitř sebe.

"Drž se, už nebudeme zastavovat." Broukne mu smyslně do rtů.

"Moje boky ti budou muset stačit." Zavrtí s nimi s trochou rozvernosti. Sáhne po jeho druhé pacce, která se zatím činí mezi polovičkami, už tam pro ni není místo. Odloží si ji na svůj bok, alespoň prozatím, později by to spíš viděl na zadek, ale to klidně nechá na Rukim, kam se s ní podívá. Sám se zlehka pozvedne v bocích a sáhne dozadu, aby si jeho chloubu posunul mezi polovičky a začne pomalu dosedat.

"Jen si to pěkně užij, nemusí to být naposledy." Blýskne se mu v kočičích očích. Pochybuje, že jeho svádění bude příště odolávat tak dlouho. A ne, nemusí to být ani pro dnešek poslední zážitek. Vydrží toho mnohem víc, ale tím svého mladého trapitele nebude zatím děsit. Však on na to přijde sám.

"Ru-koi." Osloví ho roztouženým hlasem, když ucítí první napínání uvnitř jeho nitra. Svírá o něco víc jeho ramena a nechává se unášet každým milimetrem. Jakmile na něj dosedne úplně, zakloní hlavu a přejede prsty po jeho rameni. Pomalu míří dolů po celé paži, sahá po jeho dlani, aby si ji zvedl níž a mohl skončit a u jeho zápěstí.

"Kdybys byl člověk, řeknu ti, ať se pořádně nadechneš. Ty to ale nepotřebuješ." Usměje se na něj s trochu tajemným výrazem v očích, odhalí na krátkou chvíli špičáky, než se přitiskne na jeho zápěstí a protne zoubky kůži. Nepije nenasytně, jen zlehka doušek po doušku a s tím s poprvé pořádně pohne na Rukiho klíně. Nastavuje skoro líné tempo, které se velmi polehoučku zrychluje. Je vidět, že si všechno vychutnává, stejně jako krev, která hladí jeho chuťové pohárky. Když v tom byly city, bylo to lahodnější a návykovější. Nepotřeboval vílí krev, tohle pro něj mělo dost podobné účinky, mnohem lepší. Pro něj jeho vlastní značky drogy. Co víc si přát? Přírazy mu brzo nestačí, nechá Rukiho zápěstí na pokoji, vezme ho za tváře, přitiskne se znovu na jeho rty, aby ochutnal sám sebe. Je to vzrušující, ale ne každému se to zamlouvá, bylo to stejné, jako s jinými tekutinami. Ještě pár rychlých pohybů vydrží, než prudce dosedne naposledy a nechá se ovládnout vyvrcholením. Pocity uvnitř něj doslova explodují a poslední, co dokáže je zhroutit se do Rukiho náruče a opřít čelo o rameno. Úsměv mu z tváře nemizí.

Ruki

Pořád nemůže uvěřit tomu, že ty zvuky, co vycházejí z Uruhova hrdla, vyvolává on sám. Má sice zrovna ruce někde uvnitř něj, ale stejně má pocit, že si počíná hrozně neohrabaně. Platí to jenom do chvíle. Než ho Uruha políbí a jeho mysl znovu začnou zaplavovat pocity, které nejsou jeho. Jsou jim ale velice blízké. Jenom mnohem uvolněnější a procítěnější. Omotají se okolo jeho vlastních emocí, jako by se je snažily sevřít v náručí a nenásilně strhnout na svou vlnu. Je to jasný důkaz toho, že Uru už si nevládne a pustil svoje schopnosti ze řetězu. Ještě že neovládá třeba přírodní živly, jinak by asi srovnal se zemí polovinu města. Rukimu ještě zbývají maličké kousky nepříčetnosti, ale Uruha si je bere stejně chamtivě jako šperky v drahém klenotnictví a nenechá mu ani jediný. Podívá se na něj, když si Uru přivlastní jeho ručku a začne znovu olizovat jeho prsty. Líbí se mu to, jenom u toho trochu zapomíná na svou práci tam vzadu. Mírně se pousměje, protože to občas lechtá, ale tohle laskání nevydrží dlouho. Vzápětí ucítí sám sebe pod vedením Uruhovy dlaně. Zalapá prudce po dechu a je to jen tak tak, že ho tím vším Uru nevystřelí na vrchol. Přestal s tím vážně na poslední chvíli, vzhledem k tomu, co má teď v plánu. Ani tohle škádlení není na dlouho. Ruki naštěstí nemá čas na to, aby mohl být zmatený, protože vzápětí uslyší Uruhův hlas, který mu slibuje jen jediné. A taky že ano. Znovu ucítí jeho dlaň v klíně, tentokrát aby si ho přímočaře navedl rovnou do svého nitra a Rukiho sevře těsné peklo jeho těla. Tohle je na jednoho mladého upíra prostě moc. Jeho hlas zarezonuje ložnicí, je až nepatřičně hluboký, ale sametový a on sám se propne v zádech s pevně zavřenými víčky a nejspíš nebude schopný vůbec ničeho. Nakonec je dobře, že je Uru nahoře a tohle všechno odmaká, protože jemu se teď točí hlava, zapomíná na realitu a jenom do sebe jako houba sákne všechny tyhle dokonalé pocity. Na jeho pokožce se doopravdy objeví krůpěje potu, i když se jinak už dávno nepotí. Je to psychosomatická reakce jeho vzpomínek na podobné situace, i když vlastně nikdy nezažil nic ani vzdáleně podobného. Necítil žádnou okrajovou bolest, když Uruhovy špičáky proťaly jeho pokožku, jenom jakýsi gejzír vybuchující extáze, který to všechno ještě znásobil. Cítí, jak se krev uvnitř něj dává do pohybu, jako kdyby byl zase živý a ten pocit je neuvěřitelně návykový. Něco, bez čeho upír prostě nemůže být, pokud neztratil svou lidskost. Tak takhle to dělají? Užijí si pití krve při souloži? Doopravdy to funguje a Ruki se cítí jako ten mladý kluk, co hopsal po loukách, než umřel. Jakmile ho Uru propustí, musí se dlaněmi na chvíli zapřít dozadu o matraci, než se trochu zkoncentruje, ale když oči zase otevře, dívá se přímo do Uruhovy nádherné tváře, zrůzněné prožívanou slastí. Je to sotva pár pohybů, co vyvrcholí do jeho nitra, ale nejde to nijak ovládat. Až příliš málo na to, jakou třináctou komnatu právě objevil, jenže i z tohohle se nejspíš bude vzpamatovávat do rána. Uru má pravdu, asi bude muset hodně trénovat a už cítí na rtech vlastní vlčí úsměv, když ho bude přemlouvat v ty nejméně vhodné okamžiky a bude vědět, že Uru tomu bude jenom těžko odolávat. Právě se ocitl ve světě dospělých a nejspíš už nikdy nepochopí Aoiho a jeho důvody, proč kolem toho dělá takové cavyky a naopak plně pochopí Gackta nebo Hyda. Může za to ale především jeho smyslně hříšný školitel, protože jinak byl Ruki ten typ, který by nemusel klidně rok v kuse, kdyby k tomu neměl vhodný objekt. Měl svoje požadavky. +Vážně? Najednou nad tím přemýšlíš takhle?+ Musí se zasmát sám sobě, zatímco se snaží trochu vzpamatovat, ale Uruhovo tělo ho ještě odmítá pustit z svého zajetí, protože jeho protějšku ještě pár pohybů chybí. Naštěstí není žádný stařík a neuvadne hned a tak nepokazí tuhle dokonalou chvilku. To by se snad šel dobrovolně projít na slunce. Pak na svém břiše ucítí i jeho horkost a intuitivně ho přijme do své náruče, když Uruhovo tělo povolí.

Uruha, Tora, Hyde

Věděl, že tohle bud naprosto úžasné, až k tomu dojde, ale…Ne, něco takového by si asi nepředstavil. Rukiho tělo a jeho hlas....Nejspíš si to příště nahraje a bude si to pouštět pořád dokola. To se jen tak neomrzí. Kdy k tomu přidá výraz v jeho tváři, který stihl zachytit, nemohl by být spokojenější. Natáhne ruku k jeho tváři, než konečky prstů pohladí pozvednutý koutek. Ten úsměv je taky pěkně návykový, ale ještě ho pořádně nemá k čemu přiřadit. Časem se je naučí všechny, stejně jako číst v jeho emocích. Ze začátku to vždycky bylo o trochu složitější a mohl se jednoduše splést. Dneska se to nestalo a je za to rád. Chvíli odpočívá na jeho rameni, než pozvedne bradu, aby se mohl rty dotknout jeho kůže. Přejíždí po ní, se zavřenými víčky si připomíná, jak chutná jeho krev. Kdyby byl o něco mladší, asi mu neodolá a dopřeje si ji znovu. Moc dobře ale ví, že když si ji bude chvíli odpírat, později to bude stát za to. Skončí až těsně pod ouškem, ke kterému obrátí své rty a zlehka do něj vydechne.

"Jen se hezky uveleb. Nemusíme nikam chodit." Pošeptá mu měkce a sám se začne přesouvat mírně stranou a Rukiho tělo brát s sebou. Skončí na boku s jednou nožkou pod ním a druhou zlehka přehozenou přes jeho boky, aby si ještě chvíli užil pocitu, kdy je uvnitř něj. Natáhne se pro další, tentokrát velmi pomalý a procítěný polibek.

"Pořád jsem ti ještě neukázal všechno." Provokuje ho klidně dál, když ukončí polibky a jen přejede rty po těch jeho.

"Ale to ani ty mě ne a já to chci vidět." V hlase mu zazní trochu umíněnější podtón, který nedokáže ovládnout. Nakonec se zlehka pousměje, když se jeho boky téměř neznatelně pohnou.

"A ty chceš, abych to viděl." Vkládá mu nenápadně svými slovy do hlavy myšlenky, které by mít měl. Konečky prstů ho hladí po tváři, sem tam sklouzne přes hebký krček až k jeho hrudníku, kde ho trochu potrápí svými nehty. Nakrčí obočí a protočí očima, když se mu do uší dostane ještě jiný hlas, než ten který by si přál slyšet.

"My to chceme taky vidět. Tedy Aoi asi ne, ten se asi nedostydí nikdy, ale já tleskám." Zazní Torův hlas, protože tohle jeho uším uniknout nemohlo. Uru si krátce povzdechne a vlastně ještě tak nějak čeká na komentář od Hyda.

"To byl návod, Tora-chan. Abys konečně věděl, jak to má vypadat." Prohodí zpátky s trochu škodolibým úšklebkem.

"Aoiho jsem zatím takhle neslyšel, máš co dělat." Přisadí si ještě, aby toho náhodou nebylo málo.

"Stavím se později za jedním svým známým, sice to bude něco stát, ale takový malý amulet, který to tady odhlučnění se bude hodit." Řekne Tora Rukimu bez známky ostychu a když se ozve Hydovo zmučené ne, to nedělej, už se neubrání povzdechu.

"Tohle je vážně hrozná drbárna." Uru se přitiskne víc k Rukimu, když mu dojde, jak to znělo.

"Asi to jde brát i doslova." Trochu si protáhne krček a nabídne Rukimu pohled na něj. Pomalu přesune ruku na Rukiho zápěstí, aby si mohl jeho dlaň položit nad své koleno. Jede s ní nahoru a zastaví se, až se ocitnou pod látku podvazku.

"Tak co, můj malý pokušiteli. Vybereš si příště to samé nebo snad něco jiného?" Nemůže ani chvíli vydržet, aby ho nedráždil. Je mnoho odpovědí, které by rád slyšel a taky dost, které by od něj nepotřeboval vědět. V očích se mu objeví jisté očekávání, na co přesně dojde. Viděl toho hodně, kdo ví, na co by měl chuť.

"Ale nebudu se vůbec zlobit, když mi řekneš, že ti zatím stačím jenom já." Pozvedne pravý koutek. Vlastně by to byl ten nejlepší kompliment, který by mohl dostat a že je dostává rád. Horší bude, až dojde na dobu, kdy se nedozví to, co by rád slyšel. Zatím však Rukiho nebude děsit faktem, že je s ním dost často k vydržení. Jak taky má vědět, že mu to sluší, když se na sebe ani podívat nemůže a vodní hladina... Ta hrozně zkresluje a tam se sám sobě vůbec nelíbí.

Ruki

Chvíli jenom tak udýchaně sedí a objímá ho, zatímco se jeho tělo pomalu uklidňuje. Uruha se mazlí a nakonec se společně s ním svalí do peřin. Ruki má pořád dost energie na všechno možné, ale přijde mu nepatřičné hned vyskakovat z postele a někam běhat a tak poslušně drží. Bude se muset naučit být trochu trpělivější, možná línější a doopravdy nepovlávat všude okolo, ale vychutnávat si okamžiky tak, jako to umí Uruha. Má se toho od něj ještě hodně co učit. Ne jen to, kam dát kterou ruku, ale taky všechny ty romantické pozornosti a drobnosti, doteky po tom, které jsou nejspíš taky velmi důležité. Uru ještě neví, jak těžké by to s ním mohlo být. Že je takový nevyzrálý ignorant na spoustu věcí. Opětuje mu pár polibků, než mu Uru začne smyslně šeptat, co by chtěl vidět a lákat ho na další věci, možná další kolo. Ještě pořád je v něm, takže když se Uruhovy boky pohnou, rozpoutají v něm malé soukromé peklíčko. Všechno v Rukiho těle je ještě pořád velmi citlivé a dalo by si to klidně zase říct a v klíně ucítí jasnou odezvu. Tedy do chvíle, než ho zchladí Torův hlas a to tak, že by ho hledali snad i s pinzetou. V tu ránu je po spojení, Ru se prudce přetočí a posadí a čert ví jak se mu podaří hodit si přes klín deku. Zírá rovnou na Toru ve dveřích. To je odplata, to je jasné. Řádili u něj v pokoji, možná už tam byl a rozhodně měli čekat nějaké jeho komentáře, když museli být slyšet na celý dům. Pitomé pokoje. 

"Doufám, že si to Gackt rychle rozmyslí a vážně se odstěhujeme k Hydovi." Zavrčí nepříjemně. Hyde měl mnohem větší dům, novější, odhlučněnější a to dokonce i pro citlivé upíří uši, protože v něm sám dělal kdo ví co a nepotřeboval, aby o tom každý věděl. Úplně zbytečně se zdržovali tady v téhle hrobce, div že po tolika zemětřeseních ještě stála. Byl to krásný a starý dům, ale prostě už mimo jejich potřeby. Byli jak desetiletí sourozenci. Všichni na jednom patře s papírovými stěnami. 

"Stejně na něj kouká, tak se může zamilovat a praštit do toho. Ale on ne, musí ho nacpat sem! Co si dokazuje? Že je víc chlap, protože se bydlí na jeho místě?" Vzteká se dál a samozřejmě, že udeřil hřebíček na hlavičku citlivého Gacktova ega. 

"Je na prachy, tak proč by se nenastěhoval k manželce, když je bohatší?" Zmlkne, když k jeho uším dolehne i Hydův hlas. Takže ho slyšel i Gackt? A kruci… teď, když má holý zadek, může na něj klidně dostat, že si tady stěžuje na způsob, kde bydlí. Škodolibě se zasměje, když dojde na Aoiho absenci sténání, ale zase toho rychle nechá, když Tora zmíní ten amulet. Ten by se hodil a tak musí být hodný chlapec a předcházet si ho. Jeho ruka se kdo ví jak ocitne na Uruhově noze i přes to, že narušitel je pořád ve dveřích a Ruki se zatváří jako vlkodlak pod sprchou. Klidně se tady baví o tom, co bude příště a dál ho svádí. Ruki se znovu podívá na Toru. 

"Můžeš už odejít?" Zaprosí ho a on to nakonec vážně udělá. No sláva! Ale stejně tady mít soukromí nebudou. Pomalu otočí už zase rudnoucí tváře směrem k Uruhovi a klesne očima na ruku na podvazku. Vlastně si ho teprve teď pořádně prohlédne. Vážně mu sluší. Uruha má krásné a pevné stehno. 

"Máš jich tam ještě hodně na vyzkoušení." Odkašle si trochu přiškrceně a nervózně. V jeho podání to bude vypadat tak, že mu je bude cpát na nohu všechny najednou a počítat rekord. Nic moc sexy ani předehra. Ale Uru přece věděl, do čeho s ním jde? Pomalu zvedne oči zpět k těm jeho. Moc rád by si řekl o druhé kolo, ale vůbec netuší jak.

"Dáš si dezert?" Vypadne z něj a vyzní to vážně všelijak. Krví počínaje a jinými tělními tekutinami konče. Nebo by se jako dezert mohl počítat sám. Ještě štěstí, že se na něj Uruha vrhl a nedal mu šanci začít to víc rozebírat. Když to ráno sluneční paprsky natáhnou svoje prstíky k těžkým černým závěsům, kterými nikdy neproniknou, v domě je doopravdy nebývalé ticho. Nikdo neklepe toaletní štětkou do okapu ani nepokřikuje u oken sprostonárodní písně… Ruki dočista vyčerpaně a klidně spí.