Ruki x J - Jediná výhra je to, že bude ten druhý mrtvý. - část 2.

(nemocnice)

J

Teď už jsou v bezpečí. Možná je to bláhové, si něco podobného myslet, protože s ním Ru nikdy v úplném bezpečí nebude, ale už ho nepošle pryč. Dohlédne na to, aby mu nikdo, nikdy neublížil. Dneska pořádně zažil jaké to je, když chcete položit vlastní život za někoho jiného. Dneska poprvé zažil sílu strachu o někoho, koho miluje. Už to nikdy nechce zažít, i když strach o něj bude mít pořád, právě ten ho požene do extrému, stejně jako dnes. Ví, že pár jeho mužů sedí v autě, které má kufr nacpaný zbraněmi. Ve skladu zůstalo mnoho kulek, musí se jich zabit a později vyzvednout další z jejich zásob. Měl celý arsenál a teď se bude hodit. J už si v hlavě skládá, kam se pohnout teď. Není dobrý nápad tu zůstávat, měli by na chvíli Tokyo opustit a třeba za rok se sem vrátit. První se ale musí postarat o Rukiho zdraví.

"Nechceš se semnou hádat, že ne?" Mírně se na něj zamračí, ale nevydrží mu to dlouho, vzápětí se pousměje. Teď už si může dovolit být klidnější, ale úplně bude, až odsud zmizí. Přitiskne ho k sobě blíž, když promluví Ru znovu.

"Šel bych pro tebe i do pekla. Nikdo ti beztrestně nemůže ubližovat. To nedovolím. Štvát tě můžu jenom a jenom já a to musí všichni kolem vědět." Vrátí se ke svému vtipkování. Nedochází mu úplně, jak by z toho mohl být Ru otřesený. Pro J to nic nového nebylo, i když podobný masakr už dlouho neměl před očima. Jenže už viděl hodně a tak…On to někdo uklidí. Hladí Rukiho po zádech, v hlavě počítá kilometry a nakonec natočí tvář mírně stranou, aby ho mohl líbnout do vlasů. Stočí pohled k okýnku mezi prostorem, kde jsou a kabinou.

"Ptají se, co všechno mají připravit." Ozve se hlas Jova muže a J si telefon přebere.

"Nezdržíme se přes noc. Potřebujeme čistě oblečení, hai jídlo si dáme." Domlouvá se, aby bylo všechno připraveno na jejich příjezd. Nadiktuje mu i velikost oblečení pro sebe a pro Rukiho, protože v tomto určitě nebudou déle, než je nutné. Pak telefon vrátí a přitáhne Rukiho k sobě.

"Ošetří nás." Použije množné číslo, aby se s ním nezkoušel hádat.

"Dáme si sprchu, převlékneme se, něco sníme a pak se vrátíme do přístavu. Nechal jsem loď převézt do jiného, aby nás nikdo nepřekvapil. Pojedeme spolu autem. Teď musíme za město, je tam doktor, který mě ujistí, že ti vážně nic není. Víš, mám v plánu tě později zřídit, chci mít čisté svědomí." Pokračuje dál a ne, úplně mu nedochází, jaký nápor to bylo na Rukiho psychiku. Asi by nad tím přemýšlet měl, aby se mu nakonec takovým tempem za chvíli nezbláznil. Přece jen jeho život není klidné soužití. Budou se pořád ohlížet přes rameno, protože Masao není první ani poslední, kdo má J spadeno.

"Zásoby na lodi budeme mít a naše první zastávka bude na Filipínách. Je tam nádherně a můžeme tam chvíli zůstat. Mám tam pár kšeftů, které jsem teď chvíli odkládal. Dáme si pár dní na chatě u moře." Taková malá dovolená pro Rukiho a on si tam zařídí, co potřebuje.

"Po cestě vyřešíme i tvou smrt." Podívá se na něj a jakoby mu teď teprve došlo, co to pro Rukiho bude.

"Připravený na nový život?" Zeptá se ho opatrně a není si úplně jistý, jestli dokáže dost dobře přečíst reakci. Asi za další půl hodiny už dodávka zastaví ve dvoře u jednoho z domů. Dveře se otevřou a muži jim pomůžou ven. Jdou rovnou dovnitř, část vypadá jako obyčejný dům, dokud nedojdou do druhé část. Je to malá soukromá klinika. Záštitou je plastická chirurgie. Za chvíli k nim přijde doktor, který se jim oběma představí a J ho pošel rovnou za Rukim. Prohlédne ho, dokonce dojde i na sono břicha a nakonec ho pustí do sprchy jako prvního. Tam už je nachystané oblečení. J pro Rukiho dostane léky na uklidnění, pokud by měl večer problém usnout. On sám potřebuje několik stehů. Nechá si dát injekci, i když už má za sebou šití bez toho, ale proč se trápit, když to není nutné. Je vidět, že odpočívá, když má oči zavřené a nechává se ošetřit. Nevnímá nikoho kolem sebe, ani sestřičku ani doktora a vlastně ani doporučení, že by přes noc měli zůstat tady. Hlavně on po tolika ranách do hlavy.

"Auto tady bude do hodiny, pak odjíždíme." Utne doktorova slova bez váhání, aniž by otevřel oči.

Ruki

Je v tom cosi zvláštního, když mu J řekne, že všichni kolem musí vědět, že na něj se nesahá. Nikdy si nemyslel, že podobný pocit zažije. Asi proto, že je muž a měl by se takhle chovat on k nějaké dívce. Bylo ale nanejvýš příjemné si to dovolit. Možná už byl vážně na hlavu, ale cítil vlastně hrdost nad tím, kdo J je. Jak je pro tenhle jeho svět důležitý. Teď, když vyhrál proti svému sokovi, se to určitě rozkřikne. Možná tím někoho naštve, ale zároveň vyšle jasnou zprávu, že s ním se nehraje a ti slabší to přijmou. Bude jich hodně, tím si je Ruki jistý. Právě se ocitl rovnýma nohama v tomhle světě na obrácené straně mince a bude se v něm muset rychle zorientovat, ale už je jeho součástí. Už nebude někam utíkat a jenom se schovávat. Přizpůsobí se mu. Cítí se odhodlaně, jako by se narodilo nějaké jeho nové já. Je tak strašně vyčerpaný, že nedovede ani přemýšlet nad tím, co všechno se tam odehrálo. Neviděl, jak ten parchant umírá a šok zařídil, že si neměl ani příliš čas prohlížet všechna ta mrtvá těla. Zavíral před tím oči, když ho nesli a jemu zrak náhodou zavadil o nějakou válející se nohu nebo ruku. Věděl, že by se mu o tom zdálo. Chce žít s J, ale není žádný řezník, který by chtěl někoho připravovat dnes a denně o život. To zatím nedokáže a kdo ví, jestli někdy. I tak nikdy nezapomene, jaké tam pak najednou bylo ticho, rušené jenom sténáním. Jak tam všude čpěla krev, někdy i něco horšího a taky střelný prach. Bylo tam hodně dýmu. V duchu ho napadne hodně zlý vtip, že už nebyl sám, komu povolily svěrače, protože tak to mrtvoly mívají. Osud měl prostě zvláštní smysl pro ironii. Jakmile šok odezní, začne se mu nejspíš všechno vracet a potrvá dlouhé měsíce, než se mu na to podaří zapomenout alespoň nějak. Nejhorší nejspíš budou dny, kdy bude J pryč. Když J domlouvá, co všechno se bude dít dál, připadá mu, že ty hlasy slyší jenom z dálky. Jako když podřimujete a někde hraje televize. Vnímáte ji, ale jenom okrajově a mnohem tišeji, než jak to ve skutečnosti je. Maličko se probere, když J začne mluvit přímo na něj a přikyvuje, ale teď by se sebou nechal dělat asi opravdu cokoliv. V jeho náručí je mu dobře a teplo a nechce se mu z ní už nikdy. Koutky se mu zvednou nahoru při tom jeho rýpnutí, ale je to unavený úsměv. Už tehdy na lodi mohl J pořád a vůbec si neuvědomoval, že Ruki pracoval, nespal a ještě byl unesený. Nic se nezměnilo a to bylo dobře. 

"Na Filipínách?" Vydechne po něm udiveně. J ho dokonale překvapil. Neví, jaké kontakty tam má, ale rozhodně se začíná těšit. Tam ani na žádném podobném místě nikdy nebyl. Byl to tropický ráj s azurovým mořem a bílými plážemi a Manila byla velké město, plné mrakodrapů, rozhodně žádný zapadákov, kde lišky dávají dobrou noc, tedy pokud se nebudou schovávat v nějaké malé vesničce. Rukiho největší problém je, že neumí odpočívat a má pocit, že bez telefonu a internetu zemře dřív, než v tom skladišti, ale to bylo jenom zdání. Jakmile dojde na jeho smrt, chvíli mlčí. Cítí na sobě Jův pohled a tak k němu pomalu zvedne ten vlastní. Přikývne. 

"Hai. Dnešek mi všechno dokonale srovnal v hlavě." V jeho očích už není žádná stopa po pochybnostech. Když auto zastaví a oni vystoupí před domem, Ruki si uvědomí, jak vypadá a začne se za to vážně stydět. Jenže nemá na výběr a tak následuje J dovnitř a zvědavě se rozhlíží. Jak tyhle lidi napadlo starat se o kriminálníky? Asi dobře platí… Místo sprchy musí nejdřív k lékaři a tak se stydí ještě dlouho. Nemluví a dívá se stranou na strop, dokud není všechno hotovo. Je dokonale zdravý, přesně tak, jak říkal. Ve sprše je snad hodinu. Je příjemná, dostatečně luxusní a jako by tím ze sebe rituálně smýval svůj předešlý život. Odplouvá někam do kanálu se vší špínou, kterou měl na sobě a Ruki si slíbí, že nějaký rituál doopravdy provede. Důkladně se upraví, oblékne a jakmile vyjde ven… Bude někým jiným. A už nikdy mu nikdo nepřipomene, že se v tom skladišti počůral. Nadechne se a… +Pravou nohou, Ru-chan, pravou nohou.+ Popřeje si v duchu štěstí. Dveře za ním klapnou přesně ve chvíli, když J odmítá přenocování. Hlasitě mu zakručí v břiše do nastalého ticha. 

"Gomen..." Zamumlá a zvědavě se rozhlíží.

J

Ru je naštěstí v pořádku. Je mu jasné, jak moc uvítá sprchu a nikdy by mu nepřipomněl, jak vypadal. Spíš si to ukládá do hlavy pro sebe a dává si za cíl, aby se to nikdy neopakovalo. Celé to byla jeho vina a hlavně toho, jak žije. Kdyby byl někdo jiný, potkají se třeba na ulici nebo v baru a prostě ho sbalí. Takto…Mu převrátil život na ruby a není z toho cesty zpět. Taky jak to dopadlo, když to zkoušel a pak i Ru. On sám dopadl líp, než to vypadalo. Obočí už má zašité, nos…Paradoxně měl větší obavy, že by třeba mohl být rovnější. Přece jen to bylo takové jejich poznávací znamení a on by o to nerad přišel. Musí se pobaveně ušklíbnout, když si na Rukiho slova vzpomene. Má trochu pohmožděná žebra, ale kupodivu ani jedno naštípnuté. Naštěstí, už tak mu leze na nervy, že se příliš hýbat nemůže, ale to za chvíli přejde. Během toho, co je Ru ve sprše, ještě stihne obvolat pár svých mužů, aby jim na jeho lodi udělali zásoby, jak jídla, tak zbraní a oblečení. Zbytek seženou na své první zastávce, ale on už se v Tokyu déle zdržovat nechce. Potřebuje se dát nutně do pořádku, aby si byl jistý, že v případě nouze se o ně dokáže postarat. Pochybuje sice, že si někdo dovolí další pokusy, je jasné, že se zprávy o Masaovi rozšíří rychle, sám se o to postará. Vyšel z toho jako vítěz a nikdo nebude vědět, že teď není úplně ve formě. Musí se trochu odklidit stranou, aby to nikdo nepoznal a k tomu jsou Filipíny, jak stvořené. Navíc Ru vypadal nadšeně, což je jen plus a díky tomu se i na pár vteřin usměje. Když ho nikdo nevidí, samozřejmě. Udělají si menší, trochu pracovní dovolenou a pak se ostatní můžou zase třást, až se vrátí na scénu v plné síle. A už na to nebude sám. To uvědomění ho celkem dost vyvede z míry. Doteď žil sám, nikoho k sobě takovým způsobem nepřipoutal a najednou si není jistý, jestli je vůbec schopný něčeho takového. Ne, že by pochyboval o tom, co k Rukimu cítí, šel pro něj do pekla, ale spíš jde o to, jestli Ru vydrží s ním. Zatřepe hlavou, aby podobné myšlenky z hlavy vyhnal a pomůže mu k tomu i fakt, že je Ru zpátky. J se začne zvedat, ale vzápětí se upřímně rozesměje.

"Kde komu by žaludek dávno zdrhl a tobě v něm kručí." Dobírá si ho protočením očí v sloup.

"To je jak s tou tvou logikou, tohle miluju." Nedojde mu, co řekl. Sám na chvíli odejde do koupelny. Cestou si ho pomalu přitáhne k sobě a líbne na tvář.

"Trochu se najez, zbytek doženeme na lodi." Pošeptá mu, než ho pustí a zmizí za dveřmi. Potřebuje se opláchnout, aby se mohl obléct do čistého. Před Rukiho zatím postaví lehčí svačinu, stejně jako něco k pití. Sestřičky ho obletují, jako by byl nějaký prominentní pacient a taky mají jediné štěstí, za to je totiž platí a dost dobře platí. V každém městě, kde se zdržoval, měl podobné místo. Nikdy by tohle nepodcenil, nebylo to poprvé, kdy mu podobná klinika zachránila život. Navíc, tihle to dělali hlavně pro peníze, pro něj rozhodně nejlehčí cesta.

"Nejvyšší čas vyrazit." Ozve se jeho hlas, když vyjde z koupelny. První samozřejmě zkontroluje, že se Ru najedl. 

"Musíme stihnout dnešní zprávy. Budou pro tebe důležité." Prozradí mu tiše a už ho vede k přistavenému autu. Není to dodávka, je to dost luxusní povoz, ale on by stokrát radši na motorce. Vlastní jich několik a velmi drahých, hodně z nich je zakázková výroba, ale teď si musí nechat zajít chuť. Odloží injekce na bolest, které dostal stranou a přitáhne si Rukiho k sobě.

"Chvíli se prospi, cesta nějakou dobu potrvá." Oznámí mu, nabídne prášky na zklidnění, aby opravdu zabral a sám se na chvíli poddá spánku. Ten jeho byl vždycky lehký, probere ho každé šustnutí i hlasitější motor auta vedle nich. Když oči pořádně otevře, už auto zastavuje v přístavu, kde kotví jejich loď, jejich staro nový domov.

"Hlídejte nejnovější zprávy, chci o všem vědět. Nové zakázky přijímám, to ať všichni ví." Oznámí svým mužům.

"Nikoho od Masaa neberte. Nevěřím jim a nikdy nebudu. Uvidíme se za pár týdnů." Podá si ruku se svým nejvěrnějším kumpánem a pořádně si oddechne až na palubě a když opustí přístav. Jejich němý kapitán je tu s nimi.

"Něco pro tebe mám a pak si pustíme televizi, je to důležité." Vezme ho za ruku a vede pomalu do jejich společné kajuty. Zpoza dveří se ozývá nějaký šramot.

"Až se ti nebude chtít vstávat, vzpomeň si, že to byl tvůj nápad." Upozorní ho ještě a pak dveře otevře. Uvnitř je miniaturní štěně, které jim právě rve kousky nového oblečení na kusy. Tedy snaží se o to, ale oblečení zatím vyhrává.

"Hm, tohle bylo triko pro tebe." Ušklíbne se J pobaveně. Očima zkontroluje hostinu na stole a rozejde se k němu. Nalije jim oběma dvě plné broušení sklenky a jednu podá Rukimu.

"Nevím, jestli ti mám popřát hodně štěstí nebo upřímnou soustrast, ale vítej v novém životě." Podívá se mu upřeně do tváře s trochu tajemným pohledem a pak zapne ovladačem televizi. Běží zrovna zprávy a ukazují záběry z vrtulníku při přeletu nad mostem. Hlásí Rukiho jméno a oznamují tragickou nehodu, kdy jeho auto prorazilo hrazení a zřítilo se do řeky. Náraz byl podle zpráv tak prudký, že auto ještě stihlo vybouchnout, nejspíš zkrat v elektrice.

"Je to hrozná tragédie. Jel si tam pracovně, všichni ve firmě to vědí. Tvůj řidič je nemocný, proto zůstal doma a ty jsi nechtěl čekat na jiného, jsi hrozný workoholik, víš to?" Pozoruje Rukiho tvář a čeká na jeho reakci.

"Pravděpodobně mikrospánek. Ještě ve tři ráno jsi posílal emaily svým podřízeným." Pozvedne sklenku a dlouze se napije.

Ruki

"Víš, jak dlouho jsem tam seděl?" Brání se dotčeně Ruki, zatímco si nejistě objímá dlaní zápěstí druhé ruky a doufá, že nevypadá příliš nenažraně. Kdy naposled jedl? Už si to ani nepamatuje. 

"Dal bych si třeba špagety..." Povzdechne si. Bohužel mu pro ně nikdo neběží… Jeho život významného návrháře je v troskách, žádná asistentka v dohledu. Loupne po něm očima, když se k němu J blíží, ale vyslouží si jenom políbení a pak zůstane na chvíli sám. Dají mu nějakou svačinu, ale je toho docela málo a navíc se to těstovinám neblíží ani z rychlíku. Klasická rýže, zelenina a kousek ryby. Jak na snídani, jenom ještě menší. Péče, kterou mu u toho ale věnují, je velmi příjemná. Taková, jakou by si sám představoval a děvčata občas prohodí i nějakou celkem trefnou poznámku, takže se s nimi maličko zasměje. Všechno, co se stalo, jako by se událo někde daleko v minulosti a pomalu se to vytrácelo v sen. Jeho mysl se toho nejspíš snažila zbavit, aby se tím příliš netrápil a neupadla do problémů. Když se J objeví a oznámí okamžitý odchod kvůli zprávám, Ru zvážní. Přikývne, rozloučí se a vstane, aby ho došel. Tak nějak tuší, co by v nich mohlo být, ale nahlas neřekne nic. V žaludku se mu usadí zvláštní pocit. Na jeho odhodlání se nic nezměnilo, ale stejně si vybaví tváře rodičů a několika málo známých. Budou ho oplakávat, vystrojí mu pohřeb a on mezitím zmizí bez rozloučení. Ale takhle si to vybral. Takhle to prostě musí být… V autě chvíli sleduje jeho dlaň s nabízenými léky, ale pak si je od něj převezme, zapije vodou z lahve, schoulí se na bok s hlavou v jeho klíně a doopravdy usne. Probere ho až chladný noční vzduch přístavu a silná vůně moře. Trochu omámeně se vymotá z auta, aby se rozhlédl kolem. Dnes je to poprvé, co si jejich loď opravdu důkladně prohlédne, stejně jako jejich kapitána. Má pořád trochu nejisté nohy, když s J nastupuje a ta věta, když mužům oznamuje, že přijímá zakázky… J je jako opravdový boss. Rukimu z toho mimoděk přejede mráz po zádech. Přesto J nikam nepatří a pořád zůstává sólistou. 

"Něco pro mě máš?" Zeptá se udiveně. Jak pro něj něco mohl mít, když byli od sebe a sešli se až v tom skladišti? Kdy to stihl zařídit, v té koupelně? Už by ho to nemělo udivovat. J byl občas jako Superman a nejspíš mu tak začne říkat. Něco mu našeptává, že ho to bude hrozně štvát. Následuje ho po jemně se houpající palubě až ke kajutě. I on slyší ten hluk za dveřmi a tak se na J udiveně podívá. Pak ale vezme za kouli, otočí jí a otevře. Oči mu padnou na nejmenšího pejska, jakého kdy viděl, který ale statečně trhá Rukiho košili. Hodně drahou košili. 

"Jééééé!" Řekne Ruki místo, aby nadával a vtrhne dovnitř s rukama napřaženýma. Hned si klekne a jakmile je pejsek uvidí, nadšeně se k nim rozeběhne nejistou chůzí. Ruki ho zvedne a nechá si olízat celý obličej. 

"Koron-chan!" Pojmenuje ho hned a je jasné, že to má rozmyšlené už dlouho. 

"A kde ho na lodi budeme venčit?" Zeptá se hned. O kus dál se leskne loužička. Podívá se na tričko, které také mělo být jeho dárkem. Snaží se při tom maskovat slzy. 

"Prstýnek tady schováváš taky?" Rýpne si, ale je to jenom jeho forma slov Děkuji ti. Pobrat sklenku i pejska je nelehký úkol, ale přiťukne si s ním a napije se. Na ty prášky to působí blahodárně. Ještě pořád klečí na zemi, když se kajutou rozezní zprávy. Natočí se tak, aby viděl a zároveň drbe Korona, ale jeho pohyby zvolna ustávají. Rty má mírně od sebe. Neštěstí, které probíhá před jeho očima, není malé. Zamrazí ho. Dlouze se nadechne nosem. Právě umřel. Pro jeho rodiče a kamarády… Bylo to tak zvláštní… 

"Jak se teď jmenuju?" Myslí novou identitu v papírech. 

"R? To je jak Man in Black..." +Posílal jsem maily?+ Naprosto nepatřičně se pousměje. To by mu bylo podobné…

J

Málem se neudrží, aby neprotočil očima v sloup. Jak kdyby věděl, že Ru bude ze psa tak nadšený. Trochu mu připomíná krysu, ale on mu sežene pořádný ocvokovaný obojek v jeho velikosti. Naučí ho na krční tepnu a to bude teprve pes pro ně. Pozvedne koutky nad svými myšlenkami a zarazí se, když Ru bez přemýšlení vystřelí jméno. Obočí jde v tu ránu pomalu nahoru.

"Vidím, že kdybych to neudělal, táhl bys mě pro psa hned, jak bychom se dostali do přístavu." Rýpne si do něj, ale na očích mu je vidět jistá spokojenost. Chtěl mu udělat radost. Po tom všem, čím si prošel a co ho ještě čeká…Měl by mu koupit něco mnohem většího. Možná domek někde na pláži? Nebo by radši byt v nějakém větším městě? Ostatně může si vybrat, jeho rozhodně neomezují hranice Japonska. Pro něj byl celý svět jeho kanceláří a mělo to i své výhody.

"Ve vedlejší kajutě je psí záchod a pak šup s tím do moře." Pokrčí rameny s výrazem, já to rozhodně dělat nebudu. Ať se Ru snaží, když je tak nadšený.

"A zapomeň na to, že s námi půjde do postele." Varuje ho rovnou, aby mezi nimi bylo hned od začátku jasno. Přeostří na loužičku opodál a dlouze si povzdechne. Ne, tohle úplně nedomyslel, ale už se stalo. Je dost pravděpodobně, že mu bude podstrkovat kde co, ale taky něco za něco. Bude mít pořádnou výchovu a je mu jedno, že by se mu schoval do boty. Zarazí se na otázku o prstýnku a vypadá najednou dost nejistě. Trvá to pár vteřin, než mu dojde, že to bylo rýpání.

"Mám i se zbytkem prstu, chceš se podívat a vybrat si?" Vrátí mu to i s úroky a tím trochu maskuje, že ho pěkně nachytal. Koupil by mu ho? Vzal by si ho? Ta myšlenka ho neděsí tak, jak by měla a to ho teprve vyděsí. +Stejně by tě s tím poslal do háje, tak klid.+ Ujišťuje sám sebe v duchu, ale asi z toho nebude chvíli spát. To si teda pěkně zavařil, že ho tady má. U těchto myšlenek mu vyskočí koutky nahoru.

"Je to jen maličkost za to všechno." Dojde na zcela upřímná slova. Zatáhl ho do vlastního, trochu šílené a hlavně nebezpečného života, unesl ho první on a pak jeho největší konkurence. Musí ho nutně obdivovat za to, jak to Ru všechno nese. Čekal malý uzlíček nervů, ale on má radost ze štěněte. Asi to na něj dolehne později, ale to budou spolu a on ho v tom nenechá. Sám sleduje zprávy, u toho tahá cigaretu a tváří se nadmíru spokojeně. Všechno vyšlo, jak bylo naplánováno, nikde žádná chyba. Vlastně se mu uleví. Pak pomalu stočí oči na Rukiho a musí si povzdechnout. 

"Je to divný, vidět sebe samého na dně, co?" Zeptá se na první věc, která ho napadne. Na Rukiho rodinu ani přátele nemyslí. Je pro něj těžké si něco podobného uvědomit, protože on to nezná.

"Můžeš se jmenovat, jak jen chceš. Je to na tobě." Dává mu klidně na výběr, než poodejde kousek dál a začne otevírat větší trezor. Je tam toho spousta od peněz v různých měnách, kopie smluv od účtů a několik kupních smluv na domy po celém světě. Vytáhne větší krabici, kterou položí na postel a zvedne víko.

"Můžeš mít těch jmen klidně tisíc." Podívá se mu do tváře, než se pousměje a těkne očima na srovnané pasy. Každý na jiné jméno a všechny se stejnou fotkou. Vedle toho jsou řidičáky a průkazy totožnosti.

"Znovu ses narodil, Ru-chan. Máš proti klasickému narození výhodu, můžeš si vybrat úplně cokoliv. Jméno, místo narození, datum, které se ti líbí. Můžeš být každý den někdo úplně jiný." Prozradí mu to, co ho ode dneška čeká. Pak odloží sklenku a típne cigaretu, než vykročí k němu. Okázale velkým obloukem obejde loužičku a vezme jeho tvář do dlaní. Koron po něm štěkne a on se na něj ušklíbne, než vrátí oči do těch Rukiho.

"Ale tady a pro mě budeš vždycky jen Ru, můj Ru, kterého jsem si unesl, schytal od něj pěkných pár poznámek a nejspíš dojde i na nějaké facky." Nepochybuje vůbec, že by to Ru udělal. Jako jediný na světě mu klidně jednu střelí, když ho bude štvát. Těší se na to.

"Pro mě zůstaneš vždycky ten samý člověk, který mě donutil toužit po něčí společnosti. Po jediné společnosti na celé roky." Doje na upřímnost a když si to uvědomí, tak nad sebou zavrtí hlavou.

"Asi to mělo být spíš, celkem v posteli ujdeš, Ru-chan a mě nebaví si pořád hledat někoho dalšího, proto tu jsi." Zatváří se pobaveně a pak se skloní, aby si pořádně vychutnal jeho rty. Trvá to jen chvilku, protože Koron štěkne znovu a tak trochu si momentálně kope vlastní hrob. Tohle mu dělat nebude.

"Ještě je spousta věcí, co musíme zařídit. Asi i nějaké hodiny na střelnici a možná ještě pár soukromých kurzů sebeobrany." Začne vyjmenovávat.

"Řídil jsi někdy motorku?" Zeptá se a skoro to vypadá, že si v hlavě dělá poznámky.

Ruki

Samozřejmě, že s nimi Koron-chan půjde do postele. Kde jinde by měl spát? Zatím na to nic neřekne, ale J nejspíš brzy pozná jeho mnohem panovačnější stránku. Protočí očima nad tou poznámkou, že prstýnky se tady válejí společně s částmi lidských těl a výrazu Jovy nejistoty si nevšimne, protože je pořád zaměstnaným Koronem. Byla to jenom taková spontánní poznámka, nad kterou příliš nepřemýšlel, ale pravdou bylo, že svůj život mu už odevzdal stejně úplně celý. Takže neexistoval důvod, proč by se vlastně neměli vzít. Nebo možná proč by měli. Záleží na úhlu pohledu. Zvolna za ním otočí svou tvář, když uslyší cvakat sejf. Zatím by ho nenapadlo vyptávat se třeba na kód, kterým by se dostal dovnitř, ale pravdou bylo, že by před sebou už neměli mít vůbec žádné tajnosti, nebo ne? Jak to teď bude? Bude Ruki poslušná manželka, co bude čekat doma a do ničeho se nebude plést nebo ho J postupně zasvětí úplně do všeho? Dlouze si zívne. Tohle byl hodně dlouhý den na podobné myšlenky a možná by bylo nejlepší nechat tomu prostě čas. Začíná obdivovat svou vlastní odolnost. Už zase vůbec nespal, spoustu hodin strávil svázaný ve skladišti a psychicky mučený, pak noční cesta k doktorovi a sem a místo, aby se svalili do postele, hrají si se psem a dívají se na televizi. Není si jistý, že má takovou výdrž jako J, někde ho to doběhne, ale zítra si snad bude moci dovolit dlouho spát. Korona vyvenčí J. Nebo kapitán. Na posteli se objeví zvláštní krabice a Ruki na ni zaostří svoje oči. Zatím nevidí, co je uvnitř, ale jakmile J začne o tisíci jmen, začne mu to být docela jasné a taky, že se nemýlí. Dobře tedy… bude nikdo a všichni. Sleduje každý Jův pohyb, když jde k němu a zakloní hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Musí se opravdu zamilovaně usmát jeho slovům. Pejsek na jeho klíně se vrtí a snaží se nacpat čumáček mezi ně, ale je moc malý. Vzápětí se rozesměje, když J celé to vyznání pozmění v duchu jeho osobnosti. 

"To jsi měl v posteli jenom samé neschopné nešiky, když ti nakonec stačí někdo kdo ujde..." J mu naštěstí zacpe pusu svými rty. Zvedne ruce, aby mohl prsty zaháknout za jeho rukávy a Koron je na několik okamžiků zapomenut, i když se zrovna snaží štěkat. J mu tak moc chyběl. Možná ho teď bude mít až moc a nebo ho nebude mít doma vůbec, pokud bude hodně pracovat, ale teď… teď je čekají Filipíny. Potěší ho, když mu začne plánovat, co všechno se musí naučit. Ruki nechce sedět jenom doma se založenýma rukama. Chce mu pomoct alespoň tak, jak bude v jeho silách a v silách jeho svědomí. Přikývne. Střílení zní jako něco, co by mohl zvládnout. S tou sebeobranou si není tak jistý, přijde si jako pako na jakékoliv fyzické aktivity, ale už nechce dopadnout jako dnes v noci. Chce mít alespoň mizivou šanci ubránit se. Nebo alespoň zareagovat a utéct. Po té jeho poslední otázce doopravdy zbledne. 

"Motorku?" Vypadne z něj, jako by se ho J ptal, jestli má pilotní průkaz na vesmírný raketoplán s modulem pro cestování v čase. Pomalu zavrtí hlavou a výraz jeho tváře napovídá, že na tenhle peklo stroj tedy nastupovat vážně nechce. 

"Nepůjdeme spát?" Řekne z ničeho nic a začne vstávat, aby všechny šílené rozhovory o motorkách zahnal co nejdál. Jsou vykoupaní a převlečení, stačí jenom skočit do postýlky. Sehne se pro Korona, přecupitá k posteli, jediným tahem odhrne peřinu a hupsne tam. A jakmile mu do nosních dírek zaleze ta vůně, okamžitě se vybaví chvíle, kdy tady ležel a nic neviděl… Horké chvíle… Dnes bude spát s ním. Svobodně… bude se moct dívat, jak dlouho bude chtít.