Ruki x J - Jediná výhra je to, že bude ten druhý mrtvý. - část 1.

(skladiště)

J

J vůbec nechápe, co se přihodilo. V jednu chvíli si byl jistý, že na tu loď společně nastoupí a odejdou vstříc společné, i když ne moc snadné budoucnosti. Vážně si myslel, že Rukiho nepřesvědčí, aby zůstal žít svůj život. Vypadal tak rozhodnutý. Z jedné strany si přál, aby s ním odjel, z té druhé to nebyl život, který mu chtěl dát. Podle něj si zaslouží něco lepšího. Je to snad první osoba, u které dokáže podobným způsobem přemýšlet. Ne, s nikým nechodí na pivo, ne pravidelně. Ať už byla jeho práce jakákoliv, nikdy by nikoho známého nechtěl vědomě ohrozit a že by se to stalo, kdyby je společně viděli. Ruki by musel být opatrný, pokud by s ním chtěl odejít. Oba by museli. Stalo se něco, co se stát mělo a stejně nebyl rád. Zmohl se jen na pozorování Rukiho zad, jak mizí v davu. Trvalo mu to několik okamžiků, než si pořádně přebral jeho slova. Nešlo o to, že by musel zahodit celý svůj dosavadní život. Šlo o to, že by ohrozil jeho? Aniž by si to uvědomil, už zvedá telefon a volá svým mužům, kteří jsou nedaleko. Nařídí jim, aby Rukiho sledovali, ale tak, aby je neviděl. On sám se vydá ke své lodi. Nejradši by se za ním rozběhl rovnou. Jen…Nebylo by to tak lepší? Předtím Rukimu nedal na výběr, teď ho měl a rozhodl se sám. Je to tak lepší a stejně se cítí pod psa. Jde rovnou na příď své lodě, cestou nakopne kýbl, který tam někdo nechal, nejspíš on sám.

"Sayonara." Zašeptá si pro sebe, když se ztěžka usadí a složí hlavu do dlaní.

"Měl bys ho nechat jít." Srovnává si myšlenky v hlavě. Měl by, ale nechce. Jak se jen rozhodnout? V kapse mu brní telefon s informacemi o Rukim. Je jasné, že nemíří ani k sobě domů ani do práce. Nakonec stráví na palubě zbytek dne a celou noc. Ráno jeho pocity nejsou o nic jasnější. Pořád tápe, co by měl dělat dál. Měl by odjet a nechat jeho život plynout. Je něco málo po poledni, když stojí u zábradlí a tahá už asi stou cigaretu. Přijde další zpráva. Sáhne do kapsy a jakmile si na displeji přečte, co se děje, na jeho tváři se objeví výraz, který nechce vidět nikdo. Něco se dokonale přepne a hned vytáčí první číslo.

"Okamžitě zjisti, kde ho mají. Pak tě zabiju sám, za to, že vám ho sebrali pod rukama." Jeho hlas je nepříjemný, skoro jakoby jím dokázal vraždit i přes přístroj. Myslel si, že má čas to celé promyslet, že je Ruki v bezpečí a přitom…Museli je vidět spolu, jinak si nedokáže vysvětlit, že by jeho hlavní konkurence unesla zrovna jeho. Pak přijde další zpráva. Po jejím přečtení už není pochyb, že ho mají kvůli němu. Tohle bylo přesně to, čeho se bál. Neváhá ani vteřinu a začne jednat. Svolá všechny své muže a rozdá několik příkazů. Sám seběhne do své kajuty a vytáhne dvě zbraně a nůž. Nepoužívá je často, ale trénoval s nimi dost dlouho. Smskou mu přijde místo, kde Rukiho mají. Během dalších pár vteřin už sedí na své motorce a míří přímo k jednomu starému skladišti. Není to daleko, jeho muži tam budou přibližně stejně rychle. On se proplete provozem bez z větších obtíží, i když si vyslechne několik troubení. V duchu si přísahá, že jestli ještě někdo zatroubí, asi mu prostřelí gumy. Prudce zastaví kousek od skladiště, kde už čeká několik viditelně dobře vytrénovaných mužů.

"Půjdu první, zjistím, co se tam děje." Protesty utne mávnutím ruky. Mohli by tam naběhnout, prostřílet se dovnitř, ale to hrozilo, že Ruki nějakou kulku schytá. Odevzdá své zbraně, nechá si jen nůž a zamíří ke skladišti s rukama nad hlavou. Nepochybuje o tom, že ho vidí. Obrovské dveře se začnu pomalu otevírat a silné ruce ho vtáhnout dovnitř.

"Mohl jsem si myslet, že si nedáš pokoj Masao." Zavrčí J nepříjemně, jakmile uvidí staršího muže stát uprostřed skladu.

"Kde je?" Pokračuje dál J a střelí pohledem k jedné z goril, která s ním smýkne dopředu.

"Co mě zastaví, abych vás tu nenechal všechny vystřílet?" Pozvedne J obočí, musí jim být jasné, že nepřijel sám.

"Co myslíš, že bych po tobě mohl chtít? Jsi má jediná konkurence, ale vážím si tě natolik, abych tě jen tak neoddělal." Masao vypadá nadmíru pobaveně.

"A najít tě, je taky trochu oříšek. Kdyby věděl, že jednou přijdeš sám, ušetřil bych si práci." Vysmívá se Jovi dál a ten stahuje obočí k sobě čím dál víc.

"Mám pro tebe návrh. Po těch letech si to zasloužíme oba." J už to stihl promyslet, aby věděl, jak z toho ven.

"Dáme si souboj, beze zbraní." Vytáhne nůž, který měl schovaný a odloží ho na zem.

"Pokud vyhraješ….Skončím a přenechám ti všechny svoje kšefty." Dojde na první a J ví, že tím by si na záda namaloval obří terč. V tohle branži si jeden nemůže jen tak říct, že končí.

"A pokud vyhraju, pustíš Rukiho a necháš nás odejít." Natáhne k Masaovi ruku, aby mohli dohodu potvrdit.

"A už na něj nikdy nesáhneš." Je to riskantní prozrazovat mu podobné podmínky, ale jinak to nejde.

Ruki

Zrovna vystupoval z vlaku na stanici, kde chtěl přestoupit na jiný, který by ho dovezl na letiště. Hlavou mu vířily myšlenky na to, jak prodá byt online, co se všemi věcmi, které jsou uvnitř a jak si zařídí úplně jiný život někde v cizí zemi. Nic menšího nepřipadalo v úvahu. Byl vlastníkem části velké společnosti, možná by pro ni mohl dál pracovat, ale jeho konto a místo pobytu by muselo zůstat nevystopovatelné. Copak on se uměl pohybovat v podobných vodách? Samozřejmě nemohl odletět bez dokladů. Jako první si zavolal na operátora, kde požádal o přidělení nového telefonního čísla a ukrytí linky. Stálo to hodně peněz, ale odteď bude pro většinu vlajících neznámé a nesledovatelné číslo. Pak se dovolal kamarádce, kterou požádal, aby navštívila jeho byt, vzala tam některé potřebné věci a poslala mu je rovnou na letiště. Měl v plánu tu přespat dokud všechno expres nedorazí, ale ne v hotelu. Prostě na sedačce v hale jako kdyby čekal na nějaký mezinárodní let, který má velké zpoždění. Odtud poletí na Hokkaido, kam si nechá poslat zbytek důležitých věcí a pak vymyslí, co dál. Měl hodně známých, kteří by mu mohli ledacos domluvit nebo zařídit, ale stejně ho čekalo spoustu měsíců čirého šílenství a to jenom proto, že si jeden idiot domluvil jeho únos. Nemyslel si, že by ho J nenašel, kdyby chtěl, dělal to spíš kvůli těm, kteří by mu mohli kvůli náklonnosti k Rukimu chtít ublížit. Cítil se ohrožený sám, protože je jasné, že když mu někdo bude chtít šlápnout na kuří oko, půjdou nejdřív po Rukim. Konec konců, kdyby ho J chtěl zadržet, už by to dávno udělal. Kdykoliv si na to vzpomene, hořce se mu stáhne hrdlo. Lhal by, kdyby měl tvrdit, že by ho nechtěl znovu spatřit v davu mezi lidmi. Že by jeho srdce neroztálo nad tím, že za ním hned vyrazil a bránil mu v odjezdu, ale zároveň to takhle vážně bylo nejlepší. Stejně je mu z toho hrozně těžko u srdce a ví, že až bude někde alespoň na chvíli úplně sám, popláče si nad tím. Byl hrozně naivní, když si přál jejich setkání. Momentálně neviděl, jak z toho jinak ven, aby J nešel kvůli jeho náklonnosti ke dnu. Kdo mohl tušit, že se tohle přihodí? Díky všem těmto myšlenkám nedával pozor vůbec na nic kolem sebe a tak bylo snadné ho polapit. Stejně mu to takhle za bílého dne a hlavně tak strašně rychle přijde k neuvěření. Kdyby tušil, že nemá šanci udělat ani krok, aniž by někomu padl do rukou, zůstal by s J a už by žádné obavy neřešil. Místo toho už má zase na hlavě pytel a podle hlasů kolem sebe ví, že tohle není žádný Jův vtípek. Tohle bylo reálné, dělo se to zas a on tentokrát ví proč. A taky ví, že mu hrozí opravdu hodně velké nebezpečí. Málem se strachy pozvrací, když ho vlečou do auta a odtud někam do nějaké budovy. Pozná to podle toho, jak se nesou jejich hlasy. Nějaká velká hala, možná skladiště, prostě klasika. Problém byl, že takových bylo v Tokyu snad tisíce. Ještě klasičtěji ho posadí na židli, kde ho přivážou, nechají mu zavázané oči, roubík a dokonce i ten pytel na hlavě a nikdo se nestará, jestli má žízeň, potřebuje na záchod nebo cokoliv jiného. Zatím mu nikdo neubližuje ani ho nevyslýchá. To znamená, že z něj nepotřebují vyrazit, kde J je ani žádné jiné informace, které by od něj mohl mít. Chtějí ho nalákat. Přijde? Chce Ruki, aby přišel? Pro pána ano!!! Není připravený na smrt ani mučení. Má strach, že by ho Jovi posílali po částech a čekali jestli vyměkne a ještě větší má strach, že nevyměkne, protože jeho kariéra je důležitá a protože ho Ruki poslal do háje. Nemá ani ponětí, kolik času uplynulo, stihl se jenom prachobyčejně počůrat a za chvíli se to stane zas, jaký má strach. Vynadali mu do čuňat a smáli se mu a on sám by nejradši spáchal sebevraždu nad tou hanbou, ale nešlo tomu zabránit. Když moc dlouho nejdete a moc dlouho se bojíte, prostě se to stane. Ubližovali mu psychicky mnohem víc, než kdyby ho zbili a nejspíš to věděli. Všichni jsou někde ve předu, v jiné místnosti a jeho nechali vzadu. Nejspíš ho někdo hlídá, ale nic kolem sebe neslyší. Hlavu má skloněnou a natahuje uši. Občas sem dolehl halas, jak se vpředu bavili. Teď bylo už dlouho ticho. Odešli? Nemyslí si. Něco se tam dělo? Nutně musel uvažovat i nad tím, jak asi muži z Jovy branže zareagují na to, že je… no gay? To bude teprve posměchu…

J

Je vidět, že Masao nad jeho návrhem přemýšlí. Bylo to nejjednodušší řešení a v jeho hlavě jasně září egoistický nápis vítězství. Ani jeden se nikdy neviděli v přímé akci a tak je v této hře nejistý kurz. J na sobě nedá znát žádné pochybnosti. Ví, že to nebude lehké, ale musí vyhrát, přece nebojuje za svůj život. Ten jeho není tak podstatný, pokud by zemřel on, nikdo se o tom ani nedozví, kromě jeho mužů a ti si najdou jinou práci. Jediný, komu by to nejspíš nebylo jedno, byl někde svázaný a čekal, až pro něj přijde. A on přijde.

"Dobře J, tohle bude mít rozhodně úroveň." Odkývá mu to Masao, stiskne mu ruku a tím přijme jeho výzvu.

"Chci ho ale první vidět. To víš, důvěra v tomto ohledu prostě neexistuje." Blýskne se Jovi v očích a s jistou úlevou sleduje jednu z goril, jak po kývnutí svého šéfa odchází. Kdyby nešel, bylo by pravděpodobné, že je Ru mrtvý. Takto si může oddechnout. Ne příliš vysoký, ale statný muž vejde do místnosti, kde je svázaný Ruki, vezme ho nevybíravě pod paží a smýkne s ním na nohy, aby ho mohl částečně táhnout za sebou do prostoru, kde se rozestupují Masaovi muži, aby měli dost místa na boj.. Jakmile J uvidí Rukiho, uleví se mu ještě víc, dokud nepostřehne v jakém stavu je. Ne, v jeho tváři není ani titěrný náznak znechucení, spíš se mu v očích zaleskne nefalšovaný vztek, který snad prostupuje skrze celé jeho tělo.

"Nikdy bych nevěřil, že zrovna tebe dostanu na malého kluka." Vysměje se mu jeho dlouholetý sok.

"Až tě porazím, odejdeš s hanbou a všichni budou vědět, že je nebezpečné se před tebou ohýbat. Nebo snad ohýbá on tebe?" Baví se nad tím, stejně jako jeho muži, kteří se smějí a J nehne ani obočím. Jen zlehka propne prsty a zase je sevře v pěst.

"Trochu pozměníme podmínky. Jediná výhra je to, že bude ten druhý mrtvý." Sykne na něj ledově.

"Nebo se snad bojíš, že na to nemáš?" Prohodí tiše podruhé, až z toho mrazí.

"Jaké to bude, když ti ten tvůj ksicht vymáchám v tvých vlastních vnitřnostech? Věř mi, že si poradím i bez nože." V očích se mu nebezpečně zablýská a čeká na jediné kývnutí. Už se na Rukiho ani nepodívá, protože moc dobře ví, že jediná chvilková nepozornost, by ho mohla stát výhodu. Tohle rozhodně nebude fér souboj, ale tak funguje celý jeho život, ten totiž taky nebyl fér.

"Bát se a tebe?" Vysměje se mu Masao.

"Budeš fňukat jako holka, abych tě dorazil, až s tebou skončím." Začne odkládat koženou bundu, stejně jako zbraně pod ní.

"Platí, po svých odejde jen jeden z nás a budu to já. Stihnu to ještě před večeří." J si dovolí jen krátce těknout očima po celém prostoru skladu, když Masao odkládá oblečení. Mohl toho využít pro první ránu, ale není kam spěchat. I kdyby vyhrál, nemá jistotu, že je nechají jen tak odejít. Tady platilo jen jediné pravidlo, myslet několik kroků dopředu. Pár vteřin mu stačí, aby se zorientoval a vymyslel způsob, jak přivolat své muže dovnitř, pokud vyhraje. Mírně si nakročí, než se začnou obcházet v jakémsi kruhu. Oba čekají na první krok, první výpad, který to celé začne. Je to Masao, komu povolí nervy a zaútočí jako první. J nastaví svou paži, aby dostal ránu do ní a utlumil bolest, hned na to se mírně přikrčí a uštědří mu ránu do boku. Masao ale protiútok čeká, odrazí ho a J schytá jednu přímo do obličeje. K jeho štěstí je protivník příliš sebejistý a vysměje se mu.

"Divím se, že ještě žiješ." J se jen ušklíbne, odplivne krev, která se mu hromadí v ústech a srovná si postoj.

"Nebudeš se divit dlouho, neboj." J se nebezpečně pousměje a dojde na další krátké obcházení, než přijdou další údery. J jeden obratně vykryje a najde vteřinu, kdy si Masao nechrání bradu a tentokrát se trefí. Donutí ho zacouvat několik kroků zpátky, ale nedá mu příležitost, aby si zase srovnal. Má dost času, aby si dobře nakročil a dobře mířeným kopnutím ho poslal ještě dál. Periferně sleduje pohyb Masaových můžu a tím mu potvrdí jeho myšlenku na nemožný odchod.

"Varoval jsem tě, že nemáš sahat na věci, které jsou moje." Připomene mu.

"Varoval jsem tě už kdysi, že mě nasrat nechceš a to se teď stalo." Zavrčí na něj. Udělá několik rychlých kroků k němu a chystá se na další ránu, Masao se ale vzpamatuje mnohem rychleji, než počítal. Dostane pěstí do břicha, druhou ránu do obličeje a pak se najednou ocitne v kravatě, ani neví jak. Pomalu přichází o drahocenný kyslík. Ano, byla to chyba, nechal se příliš unést svým vlastním vztekem. Proto se držel od všech pocitů daleko, byla to slabost, kterou si nemohl dovolit. Ale…Ne, větší chyba bylo to, že nechal Rukiho odejít.

Ruki

Když se kroky přiblíží k židli, na které je svázaný, trochu hlavu pozvedne, ale je už celkem vyčerpaný. Trvá to jen chvilku a už ho někdo tahá na nohy. Má je celé dřevěné a neposlouchají ho a dost to bolí. Skrz pevně semknuté rty mu unikají ztrápené povzdechy a kvůli zavázaným očím co chvíli klopýtne. Roubík v ústech má nasáknutý slinami a celkově na něj musí být žalostný pohled. Teď, když nemá na hlavě ten pytel, uvědomí si, jak špatně se mu dýchalo a jak to jeho tělu najednou chybí. Má obrovský strach, protože neví, co se tak najednou děje. Jestli už se ho chystají zastřelit nebo o co jde? Nejspíš se počůrá zas. Prostě teď hned. To až když vůdce téhle smečky promluví, Rukimu je jasné, kdo je tady. Najednou ožije, do jeho žil se doslova nalije adrenalin a zpevní svůj postoj, zatímco pozvedá tvář. Neví, kterým směrem ho hledat a upřímně je mu úplně jedno, jak teď vypadá. Asi tak poprvé v životě. Ani na chvíli si nepřipustí, že by třeba mohli umřít společně. Je to jako když si pro vás přijede princ na bílém koni, jen tenhle má spíš bílou jachtu a místo meče pistoli. Někdo mu strhne pásku z očí, asi aby se mohl dívat, jak J přijde o život. Musí se trochu rozkoukat, naštěstí je tady šero a potlačí nutkání ho nejdřív běžet obejmout. Někdo ho pustí a on se sveze na kolena. Je to lepší, než stát. Ruce, svázané za zády, už ani necítí. Ví, proč chce J bojovat na život a na smrt. Nejspíš se chce prostě pomstít a nesnesl by nic menšího a Ruki si uvědomuje, že ať už se má stát cokoliv, pojedou v tom už napořád společně. Prostě se bude muset naučit žít tak, aby mu nebyl přítěží. Žádná původní práce, žádné večírky, žádné navrhování hadrů. Dnes v něm umřela jistá naivní část a narodilo se něco, co se chce chlapům jako jsou tihle hajzli pomstít. Když to začne, Ruki přestane na několik vteřin dýchat. S pootevřenými rty se dívá na scénu před sebou a první vteřiny vypadají pro J docela bledě. Trhne sebou, když ho Masao praští a jeho výraz se změní na trochu poplašený. Vůbec se mu nelíbí, že mu do J někdo tluče a nejradši by si šel praštit taky, i když by si nejspíš urazil ruku. Pak se ale J sebere a vrazí mu do zubů takovou, že Ruki nadšeně poposedne. 

"Zabij ho!" Křikne na něj, ani neví, kde se to v něm bere. Cítí nutkání ho podpořit a věty jako Do toho a Nandej mu jsou docela k smíchu. Tohle není rvačka o cigára, dneska uvidí, jak někdo umře a on nechce nic jiného, než aby to byl ten parchant, co ho unesl. Tedy ten druhý. Když si do něj J ještě kopne, na tváři mu vyskočí úsměv. Na rozdíl od J si nedovede všimnout toho, co se děje okolo nich, ani že hrozí mnohem větší nebezpečí, než je to, že J dostane další nakládačku. V jednu vteřinu zažívá euforii z toho, že se mu daří a ten chlápek vypadá, že už dostal co proto a v další se všechno otočí a stane se z toho čistokrevný horor. J dostane z ničeho nic dvě pořádné rány a ocitne se v sevření nepřítele. Ruki čeká nějaký dokonalý chvat jako z akčního filmu, ale nic takového se neděje a barva Jovy tváře se rychle mění na sytě rudou. Dokonce vidí, jak mu modrají rty. Co? Co to má být? Co se to děje? 

"J!!!" Protne vzduch jeho skoro hysterický výkřik, aby ho vytrhl z omdlévání nebo co to chce krucinál udělat, dostane se na nohy a udělá několik kroků k nim, než ho někdo popadne a strhne zpátky. Začne se vztekle zmítat na místě a nakonec schytá kopanec do břicha. Se zaskučením se stočí do klubíčka a vyplivne krev skrz prokousnuté rty.

J

Samozřejmě, že slyší všechno, když se ozve Rukiho hlas. Tak moc by ho chtěl uklidnit, že všechno bude v pořádku, ale je jen malá pravděpodobnost, že se odtud dostanou. Sám ví, že to bude velké štěstí, když se mu podaří dostat je oba ven. Nejde jen o výhru v souboji, který momentálně prohrává, ale spíš o to, co se stane, pokud vyhraje. I kdyby mohl, tak nejspíš nic neřekne, jen aby mu nemusel lhát. Černé myšlenky se hlásí o slovo, ale nenechá se jimi ovládnout. Spíš mu připomínají, že ještě žije a ne, rozhodně s Masaem neskončil. Jen co se z toho dostane. Nutí své tělo dostatečně se uklidit. Snaží se dostat z hlavy Rukiho hlas, který na něj křičí. Nechá víčka pomalu klesnout a zavře se do vlastní bubliny, přes kterou nepronikne nic. Před očima mu vyvstane pár chvilek na lodi, které trávili společně. To, jak se k němu Ru choval. Musí ho osud dostat, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělá. Tohle si nezaslouží a je to jen Jova vina. Povolí všechny svaly, skoro to v první chvíli vypadá, že přichází o vědomí. Vlastně to tak částečně je, jen spíš odpoutává vědomí od situace ve skladě. Žádný vztek, jen čiré soustředění, které nutí jeho tělo ze sebe vydat maximum, stejně jako nahromadit poslední kyslík, který mu zbývá. Poklesne zlehka v kolenou, v podstatě se Masaovi pověsí do paže a nutí ho vydat další a další síly svou vlastní váhou. Daří se, vnímá, jak tělo za ním pomalu klesá, společně s tím jeho. Počká si na správný okamžik. Ve vteřině se mu pozvedne koutek nahoru a pak se prudce rozmáchne loktem, aby ho trefil do necitlivějších míst břicha. Vyvede ho z rovnováhy a pak už není problém, dostat se ze sevření. Sotva popadá dech, ale mysl má jasnou. Další rána, které nutí jeho protivníka zacouvat, pak ještě několik, aby se dostal dostatečně daleko. Potřebuje ho natlačit až na stěnu, protože je to další krok v jeho šíleném plánu. Může se jen modlit, že v tu nejkrajnější chvíli, půjdou Masaovi muži první po něm. Ještě mu chybí asi metr a tak zkoncentruje poslední zbytky sil, aby Masa silně kopl do hrudi a odeslal ho přímo ke krabičce s červeným tlačítkem. Může jen doufat, že požární hlásič funguje pořád, ale sklad nevypadá úplně opuštěně. A pak už jen další prosba, aby jeho muži zareagovali včas. Přidrží Masaa u zdi pod krkem a pěstí prorazí sklo. Během chvíle se skladištěm rozeřve ohlušující siréna. Jeden ze střepů mu zůstane zaklíněný mezi prsty, zuby ho vytáhne a prořízne Masaovi hrdlo, aby se ho zbavil na dobro. Jeho muži už běží k němu a J neváhá ani na vteřinu. Nemá v plánu se s nimi prát. Rozběhne se proti nim, nakrčí se, aby mohl ramenem jednoho sundat a dostal skrze ně. Skladem zazní první výstřely a on potřebuje jen jediné, aby se dostal blíž k Rukimu. Bez váhání ho popadne za pas a sebere snad už nemožné síly, aby ho s sebou odtáhl za obrovské bedny, kam se oba spíš svalí. Jen díky tomu, jaký měl o něj strach, v sobě dokázal najít mnohem víc, než kdy jindy. Podsune ho pod sebe, aby ho chránil vlastním tělem, když se za bednou strhne neskutečný rachot stupňovaný sirénou. Ozývají se další a další výstřely. Je jasné, že Jovi muži nakonec pochopili a vtrhli dovnitř. Dokázal si spočítat, že to bude hodně vyrovnané a teď musí spoléhat na to, že postřílí všechny krysy a oni dva odejdou po svých.

"Ru-chan." Šeptne mu tiše do vlasů. Nevnímá krev, který stéká po jeho tváři a plní mu ústa, nedokáže vnímat bolest, která ochromuje jeho svaly teď, když je v klidu. Jediné, co ho zajímá je Rukiho bezpečí. Dokud bude dýchat, bude ho bránit.

"Prosím, odpusť mi to." Dostane ze sebe tiše a ochraptěle. Musí se mu omluvit za to, co udělal s jeho životem, nikdo ho to tak nezasáhlo, jako právě s ním. Jak kdyby ani netušil, co podobné pocity znamenají.

"A mám tě." Ozve se za jeho zády. Ohlédne se prudce přes rameno, aby spatřil Masaova muže, jak na ně míří zbraní. Přikryje Rukiho tělo ještě víc a doufá, že případná kulka se zastaví o kost, aby je nezabila oba.

"Moc tě miluju, nezapomeň na to." Pošeptá mu skrze stažené hrdlo. Nebojí se o sebe, ale jen a jen o něj. Stiskne víčka a čeká výstřel, ozve se jen prázdné cvaknutí a pak až teprve rána nedaleko od nich. Bolest nepřichází, asi to bylo příliš rychlé, než aby nějakou cítil. Všechno kolem nich utichne a on zjistí, že může otevřít oči a podívat se za sebe.

"Špatně počítal." Prohodí hrubší mužský hlas a za chvíli už je několik rukou tahá na nohy.

"Musíme vypadnout." Upozorní J jeho kumpán, který s ním strávil už hromadu let.

"Jsou tu pěkná jatka a rozhodně to bylo slyšet." Ušklíbne se Keru, podpírajíc J. Ru už má ruce volné a nese se v náruči dalšího z Jových mužů. Trvá to jen pár minut, než je oba naloží do dodávky a vyrazí na cestu pryč. Z dálky jsou a jasně slyšet policejní majáky. J si ho přitáhne do náruče a konejšivě ho hladí po vlasech. Oba musí vypadat uboze a nejspíš je oba vezou rovnou za jejich zaplaceným doktorem. Nařídil to sám J, aby Rukiho prohlédl a ujistil se, že je v pořádku.

"Ošetří tě a pak se vrátíme na loď a zmizíme odsud. Budu tě hlídat a už nedovolím, aby na tebe kdokoliv sáhl, rozumíš." Ukládá mu do hlavy a ne, už se od něj nehne ani na krok, dokud nebude vědět, že je v bezpečí s těmi správnými lidmi.

Ruki

Svíjí se na zemi a drží se za břicho, ale i tak se mu podaří pootočit tak, aby viděl na J a jeho zápas o život. Vidí, jak jeho tělo povoluje v náručí jeho soka a několik dlouhých děsivých okamžiků to vypadá, že umírá. Ruki si to doopravdy myslí a v tu chvíli se zastaví všechen čas. Dokonce zapomene i na svou bolest, přetočí se na břicho, zvedne na předloktí a zírá na scénu před sebou. Nestačil mu říct vůbec nic, byli spolu tak málo a všechno je to jeho vina. Chce se mu zakřičet jeho jméno, ale skrz stažené hrdlo to vůbec nejde. Cítí, jak se mu po tvářích skutálejí horké slzy a pak se najednou něco stane. J se postaví na nohy, žije a bojuje dál! Jedna rána, druhá, pak kop, který by kde koho odeslal snad až na druhou stranu skladiště a v další chvíli se skladištěm ozve ohlušující řev požární sirény. Ruki si okamžitě přitiskne obě dlaně na uši a pevně semkne víčka. Právě včas, aby neviděl, jak J podřezává střepem svého nepřítele. Vůbec mu nedochází, co se teď stane a je dobře, že leží na břiše, protože nad hlavou mu začnou létat kulky a kdyby stál, vypadal by jako cedník. Je tím vším naprosto otřesený, ale v první vteřině se mu vůbec nikdo nevěnuje. Rány z pistolí trhají celým jeho tělem a rvou mu uši. Na nic podobného není zvyklý a akustika skladu to jenom umocňuje. Tenhle kravál musí být slyšet snad až na druhou stranu zeměkoule. Kdosi ho popadne kolem pasu, vyděšeně se pokouší ohlédnout a jen stěží může uvěřit tomu, že je to J. Neměl šanci si všimnout toho, jak se k němu dostal. Díky vlastní váze i faktu, že se nijak nebrání, nedá žádnou práci skočit s ním za bedny. Je to tvrdý náraz, ale J leží na něm a odmítá ho pustit a on se ho pevně drží okolo pasu. Jako by všechno utichlo a nic okolo nich se nedělo. Jeho hlava odmítá vnímat cokoliv jiného, než je J, živý a zdravý, tady u něj. Schovává si tvář do jeho ramene, zatímco ho J hladí ve vlasech a konejší ho. Je to jako sen… možná už jsou oba mrtví. Nemá ani ponětí, za co se mu to J omlouvá, že to má mnohem širší souvislosti a je mu to úplně jedno. Jediné, co teď chce, svírá pevně v náručí. Říká se, že v takovém stavu můžete klidně i umřít a budete šťastní. Nad jejich hlavami se ozve cizí hlas, který do jeho snu vůbec nepatří a když otevře oči, aby vykoukl z poza Jova ramene, hledí rovnou do hlavně pistole. Na několik úderů mu vynechá srdce. On vážně nechce umřít a bude to určitě hrozně bolet. Z koutků očí se mu sveze několik tichých slz. 

"Taky tě miluju." Hlesne honem, aby to ještě stihl. Musí na ně být patetický pohled, jak se tam k sobě mačkají a vyznávají si lásku, ale ať jdou všichni k čertu. Ozve se rána, Ru se málem počůrá potřetí a pak najednou… Nic. Jedno velké nic. Je ticho. Po tom zmatku se zdá naprosto nepatřičné a divně se natahuje. Ruki zjišťuje, že se může pohnout a dokonce slyší i svůj dech. Kousek od nich se ozve něčí hlas. Trochu povolí svůj stisk a udiveně se tím směrem podívá. Toho muže nikdy neviděl. Někdo ho znovu tahá na nohy, normálně by toho už měl plné zuby, ale teď je vděčný, že nemusí vůbec nic. Provazy povolí a ruce se ozvou. Má na nich skoro vyryté rýhy a navíc je má děsně ztuhlé. Musí si přidušeně heknout. Kdosi ho zvedne jako dívku v nesnázích, ale je mu to jedno. Oba dva skončí v nějaké dodávce a je to zvláštní, jak Rukiho zaplaví naprostý pocit bezpečí. Slyší příjezd policie, ale stejně ví, že je už nemůže nijak ohrozit. Nebojí se, že by je dopadli. Opírá se o Jovo tělo, odpočívá… 

"Nic mi není..." Brání se sotva slyšitelně. To J potřebuje ošetřit. Naprosto se odevzdává do jeho rukou. On ví nejlíp, co by teď měli udělat. 

"Přišel jsi pro mě." Broukne po chvíli do ticha. Vlastně je dobře, že už podnikl některé kroky k tomu, aby zmizel ze světa. Teď se mu to bude hodit. Dovolí si zavřít oči, dokud nebudou na místě.