Hide x Uruha - Tenhle byznys tě semele... - část 3.

(Yoshikiho dům)

Hide

Ta Uruhova otázka ho překvapí. On si připadá jako po lobotomii a nic kromě Uruhy se mu do hlavy nevejde, ale jeho intuice bývala vážně neomylná a hodně lidí říkalo, že dovede být velmi empatický. Když se zrovna někoho nesnaží zavraždit vzteky. 

"Bylo by mi líto, kdybych nedovedl číst v tobě. Je to dobře, že se nepletu." Zašeptá a usměje se. Nerad by dělal něco, co by mu mohlo být nepříjemné, ale ty jeho povzdechy, pohyby, to jak si pohazuje vlasy, všechno to vypadalo, že Uru si tyto chvíle maximálně užívá. Čekal by, že bude zdrženlivější, když mu posune dlaně do vlastního klína. Že uvidí nějaký ostych a nejistotu, jestli tam vůbec sahat, ale Uru pokračuje sám a nevypadá, že by ho to jakkoliv vyvedlo z míry. Rozhodně ne navenek. Stačí jen nepatrný dotek na stejných místech u něho a Uruhova reakce v něm nakopne vlnu touhy, která skoro nejde ovládat. Nejraději by s ním prostě práskl o pohovku a udělal to bez dalšího zdržování, ale ještě chvíli bude napínat sám sebe. Je oba. Uru si vezme do hlavy, že ho svlékne a v Hideho očích se na okamžik cosi mihne, ale rozhodně mu nechce ukázat jakoukoliv nejistotu ve svém jednání. Žádné slabůstky a bourání obrazu, který o něm Uru třeba má, teď ne. Teď musí být všechno perfektní. A tak si nechá zvednout ruce nad hlavu, aby přišel o tričko a ukáže mu, co vidí opravdu jen málokdo. Dokonce ani kluci v šatně ne… Uruha nemá šanci něco podobného vědět, ale to je teď vlastně dobře. Shlédne na svoje prsa a na to, co s nimi Uru provádí. Užívá si to a on si zase užívá pohled na něj. Jestli se Uru někdy styděl, je to ten tam, protože za chvíli už Hide zvedá svůj pohled nahoru, když si stoupá. Klesne jím pomaličku po jeho těle zase dolů, všechno si pečlivě prohlédne, hlavně tu bouli v jeho klíně a pak se kalhoty svezou dolů. Jeho boky jsou štíhlé, ladně se pohybují a on si musí poposednout a zhluboka se nadechnout. Uměl by si představit, že si zapálí cigáro a chvíli se na to bude jednom dívat, ale to by už museli mít alespoň jedno kolo za sebou. Trpělivosti nikdy moc nepobral. Trochu víc dá kolena od sebe, aby si mezi ně Uru mohl stoupnout a nechá si navést dlaně na jeho boky. Znovu se mu podívá do očí, když promluví. Je to jako by mluvil spíš sám na sebe a ujišťoval se o tom, co se mu honilo hlavou. Trochu tím Hidemu odkrývá svoje přemýšlení. Znamená tohle, že on by měl být doopravdy ten, kdo mu dá všechno to, o čem spolu mluvili? Ještě před hodinou by si nemyslel, že bude mít milence a chráněnce v jednom. Teď už z toho ale necouvne. Postará se o něj, když mu tohle všechno navykládal. Vlastně by asi jen těžko nesl, kdyby na něj sahal někdo jiný. Byl opravdu krásný, brzy zjistí, jestli je i tak talentovaný a pak bude vraždit za každý blbý pohled. A lidi z branže vědí, že jemu je lepší jít z cesty. Uru se skloní níž a on zřetelně ucítí jeho vůni a pak se tiše zasměje. Jen blázen by ho neposlechl. Nadzvedne boky, aby ho mohl připravit o všechno, co má ještě na sobě, ale nedá mu ani vteřinku na to, aby si to mohl prohlížet. Stáhne ho zpátky na svůj klín a dlaně hned posune na jeho pozadí, které pořád vězí v prádle. Jsou to hladové doteky, mnohem agresivnější a když při tom ucítí i dotek na nahém klíně, zatmívá se mu z toho před očima. Vášnivě si vezme jeho rty, za zadek ho jednou dlaní pevně tiskne proti sobě, zatímco mu pomáhá v těch jeho vlnících se pohybech a volnou rukou najde jeho klín, který nutně potřebuje prozkoumat, osahat a maličko ho dohnat k šílenství. Ve tváři ho šimrají jeho vlasy, zatímco ho sám střídavě pevně tiskne, než dlaň povolí, chvíli rychle, chvíli pomalu a zase stisk. Cítí pár kapek jeho touhy prosakujících látkou a ví, že je na tom úplně stejně. Skrz rty už mu co chvíli unikají roztoužené povzdechy. A pak ho prostě přizvedne, přinutí na chvíli se postavit, sám se vyšvihne částečně do kleku a částečně do stoje a za boky ho pošle břichem napřed proti opěře pohovky. Dlaně mu pevně ukotví taky na ní, takže Uru klečí na kolenou s klínem proti ní. 

"Pohodlně se opři." Pošeptá mu, když si klekne přímo za něj a něžně jej kousne do šíje pod vlasy. Trochu si ho podá, aby pochopil, že zkušenosti jsou výhoda.

Uruha

Ještě chvíli by si Hideho klidně rád prohlížel, ale to by spolu museli být aspoň stokrát, aby na to měl vůbec myšlenky. Připadá mu, že každý dotek je málo. Vystupňoval v něm touhu a z části za to může pocit, že nemusí nad ničím přemýšlet. Tohle asi už vážně potřeboval, dělat něco, co by ostatní odsoudili a nedělat si z toho vrásky. Ty ještě nepřijdou dlouho, ale už jim nechce pomáhat. Hideho pohled, který mu ukázal, když se před ním postavil…Jak to jen popsat? Dodal mu tolik sebevědomí, že už se rozhodně stydět nebude. Když vidí, jak se na něj dívá, je jasné, že nemá za co. Jen to mu stačí, aby se pořádně odvázal. Je to jako na pódiu, předtím hrozná tréma, kolena se mu třesou, ale jakmile začne, není schopný přestat a když k tomu publikum šílí…Ale no tak, může klidně šílet víc. Koutky se mu spokojeně pozvednout nad tím, kam se jeho hlava ubírá. Je to dobře, podobné myšlení bude ještě potřebovat a nemyslí tím jen postel. Mírně pozvedne obočí, když se na něj Hide po jeho slovech podívá a rozverně se pousměje.

"Copak? Snad ses nelekl?" Dobírá si ho malinko, ale není to tak, že by po něm něco chtěl. Jen mu dává najevo, že se tomu bránit nebude. Tedy teď v tuhle chvíli, možná pak uteče na druhý konec planety, až si uvědomí, co tu prováděl a říkal, ale spíš ne. Jakmile má prostor, aby ho svlékl, zpomalí. Očima si užívá každičký kousek kůže, který mu látka kalhot a prádla odhalí. Jakmile je vysvobodí z kotníků, zvedne oči k jeho klínu a nakloní hlavu na stranu. Skoro to vypadá, že objevuje úplně nový svět. Částečně to je pravda. Mohl by si hrát a zkoušet, co s ním dokáže. Prostor k tomu však nedostane. Hide je mnohem rychlejší. Ani se nenaděje a už je zase na jeho klíně. Tentokrát už jsou víčka dolů úplně a neuhlídá své hlasivky. Ty doteky nutí jeho tělo znatelně přitopit. Má co dělat, aby vůbec našel prostor mezi nimi a svou ruku mohl Hideho klíně nechat. Nehodlá se toho vzdát, moc se mu tam líbí a Hidemu očividně taky. Klidně si tu ruku dobrovolně nechá rozdrtit. No dobře, to zase ne, potřebuje hrát, ale ono se to určitě nestane. Jakmile má Hideho dlaň ve vlastním klíně, už to nevydrží, vytáhne ruku nahoru, silně mu stiskne rameno a nechá se plně unášet pocity, které uzpůsobuje. Zatmívá se mu z toho před očima a ještě asi dvě vteřiny a bude po všem. Vydrží to, ale je to příšerně krásné mučení, které by si dal klidně i víc. Asi brzo začne děsit sám sebe. Ocitne se úplně v jiném vesmíru, než ho Hide zase nepošle na půl cesty zpátky na zem. Vypadá, že ho vůbec v první vteřině nevnímá, dokud nemusí sám vstát a dovolit mu, aby vstal taky. Ani se nenaděje a už klečí, opírá se o pohovku a snaží se podívat přes rameno, aby mu nic neuteklo.

"Klidně se opřu i nepohodlně." Broukne skrze prameny, které mu teď spadají do tváře. Pořád má potřebu ho provokovat, i když by ho nejspíš neměl víc dráždit. Vůbec netuší, čeho je Hide schopný, ale ani na vteřinu ho nenapadne, že by mu třeba mohl ublížit. Choval se k němu tak hezky, proč by to dělal? Tohle myšlení je dost naivní a je možné, že na to jednou doplatí.

"Budeš mě dál hezky mučit?" Zeptá se ho na něco, co mu proběhalo před chvílí hlavou a se spokojeným výrazem se odevzdaně opře o pohovku. Tiše si sykne a vzápětí povzdechne, jakmile ucítí Hideho zuby na své kůži. Je to tak příjemné, že se neovládne a zavrtí se zlehka pozadím, aby mu jeho péči oplatil. Zjišťuje, že se nemusí jen tak opírat a možná se to jeho dnešní společnosti bude líbit. Rozverně se pousměje, než se zavrtí podruhé. Zlehka zatne prsty do látky pohovky a znovu se ohlédne.

"Nějak se nemůžu opírat v klidu, promiň." Zatváří se skoro nevině a pohne se víc dozadu. Má pocit, že by mohl být hotový jen z toho, co právě dělá. Něco mu ale napovídá, že jsou teprve na začátku. Nejspíš u toho umře, ale to nevadí, jen ať s tím nepřestává. Nechá ho klidně, aby ho trápil až do rána a pak bude týden v kuse spát.

"Hide-chan." Broukne jako první měkce a opře si bradu o svou paži.

"Co to s tebou dělá?" Je to jako droga slyšet jeho slova, nutně ho potřebuje mnohem víc.

Hide

Rozhodně má v plánu dokázat mu, jak moc se pletl se svou otázkou, jestli se snad Hide něčeho nelekl. Lekl, toho trička, ale to nikdy v životě nepřizná. Tiše se zasměje té jeho odpovědi o nepohodlném opírání, očividně to chce opravdu hodně a on by teď nemohl nic slyšet raději. Taky ho hodně chce a představa, že by musel couvat, je naprosto nereálná. 

"Ano, přesně to chci udělat." Pošeptá mu rovnou do ouška a tiše si zavrní, když ho Uru potrápí svým pozadím proti jeho klínu. Nepřestává se k němu tisknout, jenom rukama provléknutýma pod jeho pažemi hladí jeho hrudník i břicho a co chvíli se vrací i na bradavky, kterým se věnuje mnohem víc. Vlastními pohyby svých boků mu dává najevo, co všechno by mělo přijít, ale snaží se, aby to byly smyslné, skoro líné a neuspěchané pohyby. Málem vyprskne smíchy do jeho pokožky, když mu Uru řekne, že v klidu to prostě nejde a znovu se zavrtí. Líbí se mu tahle jeho iniciativa a hravost. Líbí se mu, když s ním někdo zapomene a začne se chovat prostě spontánně a přirozeně. Není potřeba si na nic hrát, na žádnou přehnanou zkušenost ani se klepat strachy. Z čeho taky? Chtějí si jenom užít pěkné chvilky. Pomalu sjede dlaněmi až na jeho boky, zatímco si bradu opírá o jeho rameno, aby mohl dobře poslouchat každé zachvění jeho dechu. Najde lemy jeho prádla a začne ho mučivě pomalu stahovat pod oblinky jeho boků a pozadí. Chvilku s ním přejíždí na přechodu stehen a pozadí sem a tam a pak pokračuje ještě níž, až skončí nad koleny. Nechce ho z něj svléknout úplně. Vjede dlaní do prostoru mezi jeho koleny a začne ho nutit dávat nohy pomalu od sebe. Ne moc daleko, ale dost na to, aby to bylo provokativní a odevzdané. Prádlo mu brání v tom, aby to bylo moc a věří, že tah látky bude mít také své dráždivé účinky, než kdyby byl zcela svobodný. Ještě jednou olíbá jeho ramena i šíji, naposledy ho hravě kousne a pak se začne rty posouvat dolů po jeho těle. Po každém obratli, velmi pečlivě až na dvě jamky těsně nad pozadím a pak přes jednu polovičku, přes druhou, až se dostane do rýhy mezi nimi. Teď musí z gauče zvolna dolů, ale když si sám klekne na zem, má ho přesně v té úrovni, ve které potřebuje. Jednou rukou oddálí jednu z jeho poloviček a hranou té druhé přejede přímo středem, aby ho trochu vydráždil. Protáhne ji až dopředu a chvíli si hraje s jeho klínem a jakmile uslyší patřičnou odezvu, přitiskne k bráně do jeho nitra svoje rty. Nemá další ruce na to, aby ho mohl přidržovat a přesně to tím myslel, když mu říkal, aby se pevně držel sám. Ani se o to nesnaží, protože teď zrovna potřebuje obě dlaně na to, aby mohl držet jeho polovičky co nejdál od sebe, aby svým jazykem dosáhl co nejdál. Trápí ho tak dlouho, jak to jenom jenom jde, dokud ho nevyžene až na samotný vrchol. Neměl žádnou snahu ho od něj držet dál. Chce ho na pokraji příčetnosti a to dostane, jakmile se do těch míst podívá znovu, teď hned, dokud jsou takto přecitlivělá. Dá mu jen několik málo chvil na vzpamatování, než se vrátí do polohy za něj na pohovku a potěšeně sleduje kapičku potu, jak klesá mezi jeho lopatkami až k tomu dokonalému pozadí. Teprve pak se k němu znovu přitiskne, ale tentokrát už s jasným cílem vstoupit dovnitř. Musí se opřít o opěru před nimi, čímž ho klínem přibije mezi sebe a gauč a věří, že těmi pohyby mu znovu dá co proto, až se o něj bude třít. Zatím se snaží sám přežít těsnost jeho nitra a jeho rozechvělé steny to dávají jasně najevo. Musí si dát několik vteřin, než ho znovu popadne touha ukázat mu, jak moc se lekl nebo ne a jakmile se jejich pohyby jenom trochu sladí, tempo začne zvyšovat na maximální únosnou mez. Má pocit, že se s nimi ta pohovka musí každou chvíli převrátit, i když je bytelná, ale nejspíš by pokračoval i potom.

Uruha

S pootevřenými rty poslouchá Hideho hlas, jak mu šeptá do ouška. Tohle se snad ani nemůže omrzet. Má pro něj krásnou barvu hlasu, možná je to tím podtónem a situací, ale nedokáže přemýšlet jinak. Mírně zakloní hlavu, aby byl mu byl blíž a už hluboce vydechuje ve stejně rychlém tempu, jako se mu zvedá hrudník.

"Tak to udělej." Zvládne mu jen říct, protože už se nemůže dočkat, až se to opravdu stane. Jeho tělo vytlačuje myšlenky a žádá si svůj let do nebes. Už, aby tam byli. Skoro pohoršeně se ohlédne přes rameno, když Hide vyprskne smíchy, ale už se culí taky.

"Ty taky nejsi v klidu." Ušklíbne se na něj, než se znovu ozve jeho hlas, jakmile ucítí dlaně na svých bocích. Klidně by ho mohl stisknout víc, potřebuje ho cítit, jak jen to jde. Konečně začíná přicházet o poslední kousek látky. Mohl si myslet, že Hide ho bude hezky trápit a svlékáním. Zlehka se pod ním nakrucuje, aby sám sobě způsoboval, co nejvíce slastných pocitů. Je to pořád málo a nutně by potřeboval víc.

"Je něco, co od tebe nechutná podobně?" Neubrání se, aby si jazyk dělal, co chce. Má pocit, že i kdyby na něj jen koukal, bude z toho vyřízený. Každý pohyb na své kůži cítit milionkrát víc, než kdy jindy. Srdce mu buší do hrudi a každým dalším dotekem a hrozí, že za chvíli vyskočí. Jen ať klidně uteče, tohle prostě dotáhne do konce. Poslouchá na slovo, na tu nejmenší pobídku. Je to skoro k podivu, že se spontánně nesnaží mít vlastní hlavu a zkoušet, co si může dovolit. Nechce, prostě se mu vydává na milost. Nožky už má víc do sebe, tváře mu hoří, jak se do nich přelije mnohem víc krve. Je to něco mezi studem a vzrušením, ale to vzrušení rozhodně převládá. Za žádnou cenu si to nemá v plánu rozmyslet, i kdyby o něm chtěl cokoliv. Jsou to dost nebezpečné myšlenky, kterým nedokáže poručit. Prohne se v zádech, když ucítí Hideho rty na kůži. Pálí ho každý nepatrný dotek a musí jim nutně vycházet vstříc. Dokonce i pozadí mírně povystrčí, aby ho ještě víc vydráždil a hlavě sám sobě dopřál ještě trochu. Je teď malinko sobecký, když si chce co nejvíc urvat pro sebe, ale…Hide to určitě přežije. Nic jiného mu nezbývá. Napůl se zhroutí na pohovku obrovskou vlnou slasti, kterou mu způsobí Hideho rty přímo na místě, kam se snad hodlá podívat. Svírá pevně opěradlo mezi prsty, konečky mu bělají, jak moc silně se potřebuje přidržet, aby neskončil příliš brzy. Hide ale chce, aby došel na svůj vrchol. Něco v Uruhově hlavě se přepne, až si to uvědomí a s pár doteky v jeho klíně, se propne proti pohovce a s hlasitým zasténáním ho Yoshimu pěkně zaneřádí. Ráno bude doufat, že už se nikdy nepotkají a nebude schopný se mu podívat do očí, ale teď…Je mu to úplně jedno. Opře se čelem o dlaně, jeho svaly trochu povolí, ale pořád má dokonalou tmu před očima a na rtech blažený úsměv. Vytočí tvář trochu stranou, aby si Hide mohl jeho výrazu pořádně užít. Sotva se zvládne nadechnout, aby mu řekl, jak úžasné to bylo, už zase ho Hide připraví o slova. Stačí jediný dotek látky na jeho chloubě a společně s hřejivým teplem Hideho těla si zasténá. Tohle už je snad i příliš. Další zmučený sten na sebe nenechá dlouho čekat, když se začne dobývat do jeho nitra. Pouští ho dál a dál, aniž by se musel snažit o uvolnění, je teď trochu jako hadrová panenka a kompletně všechny svaly se tváří podobně. Dost jim to všechno usnadní. Jedna Uruhova dlaň vystřelí dozadu k Hideho boku a donutí ho poslední milimetry překonat rychleji. Potřebuje ho nutně cítit celého. Aby nekřičel na celý dům, utopí svůj hlas ve vlastním předloktí, do kterého se zlehka zakousne, aby nějakým způsobem ventiloval novou vlnu vzrušujících pocitů. Má dojem, že dojde vrcholu v další sekundě, ale tím, že má jeden za sebou, to není tak snadné. Další slastná tyranie v Hideho podá a nemá to konce. Nechce, aby to mělo konce. Stačí mu jen pár okamžiků, než mu začne vycházet boky vstříc. Sem tam mu ze rtů unikne tiché Hide-koi, které jasně značí, že je úplně mimo a nejspíš by ho požádal, aby to udělali ještě několikrát, kdyby někdy měl možnost. Snaží se svými vlastními pohyby zrychlit tempo, v plicích mu hoří kyslík a stejně nemůže přestat nebo zpomalit. Pohovka dokonavá své dílo a on je příliš mladý, aby to dokázal vydržet dlouho. Aniž by tušil, že to umí, stahuje s jednotlivými přírazy své nitro kolem Hideho chlouby, jak moc blízko je druhému vrcholu. Je to hrozně rychlé, ale nejde to dál protahovat. Zakloní hlavu, prohne se v bedrech, co to jen Hideho tělo dovolí a sténá mu s pravidelností kamsi do tváře. Víčka skoro křečovitě tiskne k sobě. Paži už má nahoře, svírá v dlaní Hideho šíji a sem tam mu dlaň vyjede do jeho pramenů, které uvězní mezi prsty, možná víc, než vůbec chtěl.

"Hide-koi, já…" Chtěl mu říct, že už to dál nevydrží a místo další slov dojde na další koncert jeho hlasivek, když dosáhne druhého vrcholu, který je snad mnohem intenzivnější, než ten první. Jeho štíhlé tělo se napne a chvíli zůstane tak, než se na půl zhroutí, kamsi mezi gauč a Hideho. Nakonec se na měkkou látku odevzdaně položí.

"Tohle byla dost V.I.P. terapie." Vydechne trhaně několik slov, ale má pocit, že mu ani nemůže rozumět.

Hide

Nemá ani ponětí, co všechno se honí Uruhovou myslí, ale řeč jeho těla mluví jasně. Plně se mu odevzdává a podvoluje a on mu na oplátku dává plnou náruč všeho, čeho je jen schopný. Nechce nasytit jenom sebe a odejít spokojený, zatímco je mu jedno, jak dopadl jeho milenec. Naopak, chce mu ukázat, jak dobré by to mohlo být, kdyby zůstali společně. Jak moc se umí postarat, když mu to někdo dovolí. Moc se mu líbí spontánnost všeho, co se tady děje i absence jakéhokoliv studu nebo předsudků. Uruhovo tělo pod jeho rukama reaguje naprosto přirozeně, z toho kousku jeho tváře, kterou vidí, vnímá, že se mu to opravdu líbí a dalším takovým ujištěním je i vstup do jeho těla. Asi nikdy nezažil, aby to šlo tak snadno, jako kdyby k sobě celý čas patřili. Uruhovo tělo je povolené, nebojí se, naopak… on chce. Jeho neskutečný hlas naplňuje jeho uši, je mu srdečně jedno, kdo by to mohl nebo nemohl slyšet, teď by ho nic nepřinutilo přestat. Na boku ucítí stisk Uruhových prstů, když se ho k sobě snaží přirazit víc a rychleji, pousměje se a dá si za úkol, že příště u toho na sebe vážně uvidí. Ano, jeho hlava už si dává dohromady nějaká příště a to se mu nestává moc často. Teď už ho drží oběma rukama za boky, aby z toho gauče vážně nespadl. Snaží se, aby jim příliš nebránil v pohybu a zároveň není schopný zpomalit a užívat si to, co nejdéle to jenom jde. Do mysli se mu probojují konkrétní slova. Jeho vlastní jméno, pronášené Uruhovým hlasem s dovětkem miláčku. Krátce zvedne oči k jeho zádům jako by si tam snad dovedl přečíst víc, ale zároveň cítí, jak se mu vinou toho všeho začíná hrnout krev jenom do jednoho místa. Už to nebude dlouho trvat a stahy Uruhova nitra mu v tom rychle pomáhají. Nechává si hýčkat tvář, když se otírá o tu jeho. Musí se mu trošku naklonit přes rameno a je to asi poprvé v životě, co se u toho takhle mazlí. Pak už ale zakloní hlavu prudce dozadu, snaží se nebýt moc nahlas, ale jeho výdechy jasně doprovázejí i jeho hlasivky a nakonec bezpečně pozná, že Uru je na vrcholu podruhé. On sám potřebuje ještě kousíček, nepouští ho a v posledních prudkých přírazech ještě chvílí trápí jeho tělo, než si konečně zalétá v oblacích na křídlech tohoto motýla. Pálí ho z toho na hrudi, kolena se mu na vteřinku podlomí, ale hned to zase ustojí a přiměje se z něj vystoupit teprve ve chvíli, kdy se Uru na pohovce svalí bokem. Sám dosedne na paty a pak se skácí do sedu jako byl na začátku, s koleny od sebe, hlavou zakloněnou přes opěru a snaží se sehnat alespoň trošku kyslíku. Vydá ze sebe zvuk, který je křížencem mezi smíchem a uříceným výdechem a konečně se přiměje hlavu narovnat a podívat se do jeho očí. 

"Nakonec mám na ně asi talent… ještě že tak." Řekne. Nepřežil by, kdyby mu tenhle mladý kluk řekl, že to teda nestálo za nic a už si užil mnohem líp. Neutrpěla by jenom jeho pověst legendy, ale především jeho klasické pánské ego. To se vám může stát při prvním sexu, ale ne teď, proboha! Teď by se mu hodila postel. Byl venku už s klukama před tím, než sem přišel, pak tohle a jasně na sobě cítí, že cesta domů je prostě moc náročná. Konečně se předkloní a sáhne po cigaretách, aby si jednu z nich strčil do koutku a připálil. Najednou je mu úplně jedno, že tady sedí nahý, jako by si toho ani nevšiml. Spokojeně vydechne a stočí ještě spokojenější pohled k Uruhovi. 

"Sluší ti to." Řekne mu. Tváře má pěkně červené, oči uspokojené, rty naběhlé… je vážně krásný. 

"Nikdo z tvých kamarádů tady není. Yoshiki ani Zyean tě pořádně neznají. Takže… víš, jak jsem mluvil o tom Yoshikiho pokoji pro hosty?" Povytáhne mírně obočí. Nabízí mu přespání v tomhle domě. S ním. V jedné posteli… Samozřejmě se tady ráno potkají s klukama. Možná je to dotaz na mnohem víc. Jestli teď Uru bude chtít domů, Hide to bude respektovat, ale nejspíš to bude znamenat, že pochyby jsou zpět.

Uruha

Ví, že Hide nebyl společně s ním, ale nechává se klidně ještě chvíli dobývat, jen ať je taky spokojený. Zase na chvíli nedokáže myslet jen na sebe. Dokonce se i po očku ohlédne, aby ho pořádně viděl. Nakonec nechá víčka klesnout a přehrává si jednotlivé momenty. Hlavně pocit, který uvnitř sebe měl, když se k němu tulil. Jak to, že se mu něco podobného dostalo do nitra, když….Ne, teď to vážně nevymyslí a asi ani nechce. Tohle bude muset ještě řádně prodiskutovat sám se sebou a není vůbec jisté, jakým směrem se ta diskuze vyvine. Je rád, že se může odporoučet na pohovku, protože by jeho svaly asi déle nevydržely. Je hrozně zničený, ale je mu skvěle. Trochu se na pohovce přetočí, aby se mohl líp opřít a hlavně, aby na Hideho viděl. Pozoruje ho zkoumavýma očima, které odhadují, jak moc se mu právě líbí. Hodně, asi víc, než by měl. Ne, hlavně se nezaplétat. Dost dobře si vzpomíná, co mu Hide před chvíli povídal a jak to celé nejspíš bral. On sám přece taky! Začíná malinko děsit sám sebe, ale zatím to není panická hrůza, kdy by chtěl utíkat. Stejně si nemůže pomoct a přijde mu, že ten sex byl…Ne, to asi není možné.

"To teda máš." Pousměje se trochu unaveně a hodně upřímně.

"Kdyby ostatní věděli, jak moc velký, nakonec by zaplnili celý diář, kdybys nějaký měl." Následuje další kompliment. Je to pravda, tak proč by to neřekl. Jestli se kvůli tomu bude Hide cítit dobře, bude vážně rád. Ani ho nenapadne, že se tu válí nahý na cizím gauči a že kdokoliv z domácích by mohl přijít. Prostě jsou v domě, kde nikdo není. Hide mu asi z hlavy vy…No dostal všechny myšlenky na okolí svět a pořád to trvá. Je to možná zlé, ale všechno, co bylo je najednou pryč a on se cítí příjemné volný. Žádné urážky, žádné posměšky, nic z toho, co se dělo doma. O to víc si ukládá do hlavy, že v Tokyu chce zůstat. Tady má teď doma a bude se rvát zuby nehty, aby to tak zůstalo. Kluci to mají přece podobně a když na to budou v pěti…Moment, jen ve čtyřech vlastně. To zvládnout i tak. Věří tomu a díky Hidemu už nemá žádné pochybnosti. Musí se hodně snažit, ale copak už nedokázali, že se nenechají ničím odradit? Z jeho hlavy ho vytrhnout Hideho slova a rozzářeně se pousměje.

"Arigato. Jsem rád, že i teď, když se na mě všechno lepí." Zavtipkuje trochu, ale v očích má upřímnou radost, že se mu líbí.

"Teda skoro všechno." Dodá ještě odvážně, protože Hide je dost daleko. Stydět už se asi nebude, přece jen spolu před chvílí spali, asi by to bylo na hlavu. Trochu se protáhne, jako kocour, který si dělá na pohovce pohodlí a podepře si dlaní bradu. Nechá víčka klesnout a spokojeně odpočívá. Ještě pořád na sobě cítí jeho ruce, před očima mu běží Hideho tvář, když byl u něj tak blízko a…Měl by honem myslet na něco jiného nebo si to klidně můžou zopakovat a pak ráno nejspíš nevstane. A to ho ještě čeká cesta do bytu, kde bude spát. +Naložit a poslat na správnou adresu.+ Rýpne si do sebe samého, než očka otevře a podívá se na Hideho. Vážně to řekl? Měl by tu s ním zůstat do rána? Moment a tohle se dělá vždycky? Měl pocit, že by mělo zůstat jen u té chvíle a pak možná trochu popít a rozloučit se. Hide ale nechce. Dělá mu v tom pěkný bordel. Trochu se narovná a nakonec se na pohovce posadí, aby sáhl po svém prádlu a kalhotách. Zatím beze slova si natáhne jeden kousek. U toho se kouše do rtu a je vidět, že si není jistý. Ne tím, že by tu chtěl zůstat, ale tím, co by se mohlo stát, kdyby se probudil vedle něj. Před chvílí se zařekl, že si sprostě užije a zůstanou…no přátelé, asi? Budou se tulit celou noc? A co když se mu to v hlavě přepne? Nebo už se to stalo? Asi tím trochu Hideho trápí a nakonec vstane, svírajíc kalhoty ve svých dlaních. Vypadá to, že se vážně oblékne, popřeje mu dobrou noc a vyrazí ne cestu k posteli. Ohlédne se na něj přes rameno a když vidí jeho tvář a oči…Udělá několik kroků k němu a natáhne k němu ruku. Asi dělá velkou chybu, jen to prostě nejde jinak.

"A ukážeš mi ho? Jestli tam není dost pohodlná postel, budu ráno hrozně protivný, Yoshiki tě zabije." Upozorní ho s cukajícími koutky. Rozhodl se a už není cesty zpátky. Jakmile ho zahřeje Hideho dlaň, už nepochybuje o ničem. To rozhodnutí bylo správné.

"Víš, měl bych ti asi říct, že…" Nahodí trochu utrápený výraz ve dveřích pokoje, kde dneska budou spát společně. Pak k němu vzhlédne a rozesměje.

"Že se budu v noci hrozně tulit. Teď už máš smůlu." Zavrní s nádechem pobavení, vtáhne ho za sebou za dveře, které se s tichým cvaknutím zaklapnou.