Hide x Hitomi - Nekoukej na mě, můžeš za to ty. - část 2.

(Hideho dům)

Hitomi

Možná měla opravdu mlčet, ale taky už si zvykla, na fakt, jak se Hide občas tváří. Skoro to vypadá, že ji vůbec nevnímá. Taky už ale věděla, že to není pravda a většinou jí připomene její slova, až to nejméně čeká. Stejně…Neměla to říkat, protože to mělo úplně jiný podtext, než kdykoliv jindy. Neví vůbec, co se změnilo, ale připadá si v Hideho společnosti nervózní a přesto je s ním ráda. Zvláštní kombinace uvnitř, kterou nedokáže ovládnout. Neměla by s tím mít problém, často bývala nepředvídatelná a občas impulzivnější, než se hodilo. Pár lidí z vesnice už o tom ví své. Po očku se ohlédne přes rameno, když se ozve posouvání zástěny a dovnitř pronikne o něco víc světla. Milovala, když byla otevřená. Vypadalo to, jako by byli přímo v lese a ten pocit byl úžasný. Kdyby mohla, tráví v lese všechen svůj čas, ale to nešlo. Upřímně se umívá a nervozita je skoro pryč. Tak málo stačilo a podezřívá Hideho, že to moc dobře ví. Na chvíli zavře očka a užije si zvuk potoku, který teče opodál. U toho se nevědomky kouše do rtu. Kdyby věděla, že to dělá, přesně ví, odkud to odkoukala. Zarazí se v půli pohybu, když si všimne kytky na stole.

"Odkdy je z tebe romantik?" Vypadne z ní neplánovaně a vzápětí znovu otevře rty, aby to zase nějak zamluvila. Nemyslela to tak, že by měli mít nějaký romantický oběd, že by o něco podobného vůbec stála. Celý dnešní den je podivný. Prsty ji zlehka pálí a tak k nim skloní oči. Není to nic hrozného, ale aspoň se může tvářit, že si svá slova ani neuvědomuje. Ano, jak šlo o mastičky a lektvary, byla šikovná. Jakmile, měla jít na ryby, donesla jich dost. Kuchání….bez problémů, ale připravit je? Nemožné. Možná měla někde na očích něco zkusit uvařit. Když by všichni kolem viděli, jak moc nepoživatelné to je, už by ji nikdo nechtěl. +Proč mě to nenapadlo dřív?+ Táty z ní asi jednou vážně klepne, ale té myšlenky se jen tak nevzdá. Musí to minimálně vyzkoušet a uvidí, jaký to bude mít úspěch. Kdyby odradila alespoň jednoho, poplácá se po rameni. Zamrká a vrátí se do reality ve chvíli, kdy už je Hide u ní. Vůbec ho tak blízko nečekala. Několikrát zamrká, jakoby přemýšlela, jestli se jí to nezdá a pak hned sklopí oči a mile se pousměje.

"To nic není, nebylo to tak horké." Ujistí ho, že to vlastně ani nebolí, ale spíš by mu ráda řekla, že jí nemá vůbec pouštět. Už vážně začíná děsit samu sebe. Tváře jí zrudnou, kdy Hide narazí na její neschopnost v kuchyni a pak pomalu oči zvedne. S mírně pootevřenými rty kouká do těch zvláštní naproti sobě a tváře ne a ne nabrat normální barvu. Bude si hodně nadávat, až si to uvědomí. Nadechne se, aby mu odpověděla, ale slova ji uváznou v hrdle. Je to jen okamžik, než ucítí úlevu a po bolesti už není ani památky.

"Arigato." Poděkuje mu tichým hlasem upřímně, než nevědomky pozvedne dlaň a poupraví mu šátek na čele, který mu trochu zakrývá obočí.

"Tak." Usměje se znovu a pak se zarazí. Rychle ruku stáhne a nafoukne tváře.

"Ještě jednou něco podobného řekneš a budeš mít tu polévku na hlavě." Dá si ruce v bok a je jasné, že na její jezdecké umění se nenaráží. Ne, pokud ji nechce opravdu rozzlobit.

"Jenom se mi prostě dneska nedaří, to je toho. Cestu sem jsem zvládla dvakrát rychleji, než když jsem sem začala jezdit." A je to tady, její povaha se začíná projevovat.

"Ty sice umíš nalévat polévku, ale na koni jsi hrozný." Vrátí mu to i s úroky, než se rozesměje. Nikdy jí to naštvaní nevydrží dlouho, ani to předstírané. Málem by díky tomu i zapomněla, co udělala před chvíli. Vždycky se o Hideho starala, tak to třeba bude brát jako něco podobného. Určitě!

"Běž jíst nebo to budeš mít studené. Budu to muset ohřívat znovu a je jisté, že se popálím nejspíš ještě mnohem hůř. Chceš na mě plýtvat svoje umění?" V podstatě ho vyžene ke stolu. Sama se vrátí do kuchyně, aby popadla láhev s pálenkou a k tomu dva kalíšky. Využívá toho, aby se dokázala vzpamatovat z chvilky, která proběhla. Ne, už není pochyb o tom, že se jí Hide líbí. Musí to rychle dostat z hlavy, než udělá něco, čeho by mohla později litovat. Jeden naplní rovnou, aby ho poslala do krku a trochu se obrnila proti svým šíleným myšlenkám a pak se konečně vrátí ke stolu.

"Tai se dušoval, že je to obzvlášť skvělý ročník. Budu mu to pak muset pochválit, jinak mě nikam nepustí." Vtipkuje na jeho adresu, nechá pálenku pálenkou a pustí se do polévky. Málem se opaří podruhé, tentokrát ale své rty. Ozve se znovu její smích a natáhne se po váze, aby ji posunula mezi ně a Hide ji nemohl vidět.

"Nekoukej na mě, můžeš za to ty." Obviní Hideho bez váhání.

"Tajně mi podstrkuješ nějaké bylinky, abych pak byla nemotorná." Najde si vlastní vysvětlení všeho, co neumí.

Hide

"Uhm..." Broukne jenom, když se Hitomi brání, že to tak horké nebylo. Nejspíš doopravdy ne, protože jinak už by měla na rukou puchýře. Její pokožka je ale jenom trochu červená a za chvíli už nebude vědět, že se něco přihodilo. 

"Co je to romantik?" Naváže s typickým zpožděním na něco, o čem se bavili ještě před nehodou. Samozřejmě, že ví, co to je, ale momentálně se mu podobné otázky hodí do krámu, protože snad poprvé v životě cítí jisté přistižení. Proč by jinak dával doprostřed stolu květiny, pokud by z nich nechtěl něco vyrábět? Na podobná gesta byl dokonale imunní, však k nim ani nebyl důvod. Možná proto teď působí tak neohrabaně. 

"Přijde ti ten hrnec přes celý stůl s těmi dvěma chudinkami romantický? Nesmysl..." Chce pokračovat, jako by se snad musel obhajovat, ale Hitomi proud jeho slov zarazí, když mu začne opravovat šátek. Na jeho vzhledu je k upravení snad úplně všechno. Vždycky bylo. Ušklíbne se. 

"Jestli chceš, abych vypadal líp, asi bys mě musela celého svléknout..." Dobře, tak tohle už si plně uvědomuje i on. Zkřiví rty do zamyšleného výrazu, zatímco se jí dívá přímo do očí a pak se prostě otočí na patě a znovu odejde ke stolku. 

"A převléknout, samozřejmě." Dodá rázně, aby bylo jasno, že pokud si někdo myslel něco jiného, je to nestyda a on to rozhodně nebyl. To poslední co chce je, aby se tady Hitomi začala cítit nevhodně, protože jsou kupodivu žena a muž a on by si mohl moc dovolovat. To by mohlo jejich vztah naprosto změnit. Pokud už se to nestalo právě teď. Překvapeně si uvědomí, že by nesl hodně těžko, kdyby odešla a už se nikdy nevrátila. Jak dlouho se znali? Deset let? Možná déle…? Byla ještě pískle, když jí přinesl z lesa v náručí a dával do kupy její kotník. Běhá po něm jako srnka, žádné trvalé následky. Během jeho myšlenek už Hitomi dávno nadává kvůli narážce na její jezdecké dovednosti. Polovinu z toho neslyšel a uvědomí si to někdy teď. Zvedne k ní oči a mimoděk se usměje. Sluší jí to, když se vzteká. Vždycky to tak bylo. K potěšení mnoha očí se vztekala často, ale ti pitomci ve vesnici to nedovedli ocenit. Mírně nakloní hlavu k rameni a chvíli ji pozoruje. Z jeho tváře se nedá nic vyčíst. Tak on že je hrozný na koni? Pak kdo bude mít polévku na hlavě. Z ničeho nic se ale rozesměje společně s ní. Oba přece vědí, že na koni nikdy neseděl. Vzápětí dostane vynadáno, že nejí a tak znovu sáhne po hůlkách a konečně se pustí do jídla. Shinyova polévka byla jako vždycky úžasná, i když teď už byla pro změnu zase skoro studená. Bylo znát, že si všechno vypěstoval sám včetně bylin a některého koření. Hide podobné věci prostě poznal a dovedl ocenit. Všechno čerstvé, nic sušeného nebo z dovozu. Po očku ji sleduje a když ji přistihne, jak si sama dává prvního panáka, protáhne dotčeně obličej. 

"No tohle, tak mě zalepí pusu polévkou a sama pije? Tak to je ten pravý důvod, proč bys měla zůstat na ocet." Mračí se na ni a gestem prstů ji popohání k sobě, aby mu taky honem nalila. Když Hitomi začne mluvit o skvělém ročníku, honem vypije obsah svojí skleničky a zašklebí se. Zabilo by to vola, jako vždycky. Stejně jim ale rozlije podruhé. Někdy Taijiho podezříval, že destiloval i neprané ponožky, hlavně aby bylo co pít. Překvapeně zvedne obočí, když se Hitomi popálí pro změnu na rtech, ale musí se hodně nahnout do strany, aby na ni přes tu vázu viděl. 

"Co děláš, proč si to nepoložíš na stůl, heee?" Zase jí vynadá, jak kdyby snad bylo na stole nějaké místo. Netrvá dlouho a musí se znovu rozesmát. 

"Na..." Podá jí kalíšek a hned tam pošlou druhé kolo. Samozřejmě musí zase dolít. 

"Není toho nějak málo?" Strachuje se, ale pravdou je, že jako každý Japonec, i on vydrží zoufale málo a tohle mělo opravdu hodně procent. 

"Není to náhodou čistý líh na ošetřování ran z tvojí nemocnice?" Nedůvěřivě si prohlíží lahev bez jakéhokoliv označení. Musí se usmát těm bylinkám. 

"To jsem zatím nikdy udělat nemusel." Rýpne si, že to zvládá sama a koleduje si o to, že ta váza poletí jeho směrem.

Hitomi

Je ráda, že je pořád dělí ta kytka. Najednou jí vůbec nepřekáží. Už jen to, co Hide řekl, jí pořád rezonuje v hlavě, když k tomu přidá chvilku, kdy si koukali do očí…Ne, tohle už není jako dřív. Něco se hodně změnilo uvnitř ní a nejde to ovládnout. Ještě pořád má pocit, že má rychlejší dech i tep, když si znovu přehraje jeho větu o svlékání. Najednou tu je všude kolem neskutečné horko a polévka ani pálenka za to nemůže.

"A já měla za to, že jsi svéprávný a schopný se převléknout sám. Asi si pro tebe budu muset vyšetřit víc volna." Dojde na poznámku, ale mnohem později, než bylo u ní obvyklé. Všimne si toho nebo vůbec ne? U Hideho to bylo těžké odhadnout a teď, když se na něj zatím radši ani nepodívá, je to ještě horší. Jak má vědět, co si myslí? Ale vždyť ví, co si myslí. Znali se dlouho, poznal ji v podstatě jako malou holku. Copak by se mohlo něco tam moc změnit? Jistě vyrostla, ale to přece na věci nic nemění. Prozatím to celkem úspěšně uzavře ve své hlavě, ale klid necítí ani náhodou.

"Hm, to víš, dámy přece mají přednost. Nebuď netrpělivý nebo si ji nechám pro sebe." Vyhrožuju mu bez ostychu a u toho už se zase usmívá. Jak došlo na pálenku, Hide byl vždycky první. Ona sama si klidně dala, i když Taijiho podezřívala, že je rok od roku silnější. Dělal to určitě schválně kvůli Totchimu, byl hrozně roztomilý, když byl opilý. Vlastně oba dva s Diem. Protočí nad Hidem očima, ale hned mu nalije a sobě doplní kalíšek taky.

"Já jsem ráda na ocet, to ti ještě nedošlo?" Vyplázne na něj špičku jazyka. Polévku nechá polévkou a sama do sebe obrátí druhý. S dalším už by měl opatrně, jinak neodejde ani od stolu. Připadala by si hloupě, kdyby se to stalo. Ví, že by se o ní Hide postaral, vždycky to dělal, i když došlo na rýpání.

"To by to muselo být, kam položit. Já vím, že jsi nám chtěl udělat pěknou atmosféru, ale je to malinko nepraktické." Narazí zase na tu romantiku. Ještě u něj podobné chování neviděla, ale musí říct, že se jí to líbí. Vůbec sice netuší, co ho to popadlo. Bude dělat ještě něco jiného nebo ho svými slovy úplně odradí? Krátce se podívá ven na potůček nedaleko a už je zase u svého polemizování nad změnami mezi nimi. Teď si v hlavě počítá pravděpodobnost, s jakou by tohle všechno mohlo být cílené. Vytrhne ji z toho Hide, který už jí podsouvá další. Vezme si ho mezi prsty a chvíli ho protáčí, než se rozesměje na celé kolo.

"Promiň, ale jestli chceš celý sud, budeš si muset dojít sám. S tím se s Korim tahat nebude a křísit tě taky ne." Nakloní se do strany, aby na ni přes vázu viděl a nevinně na něj zamrká s podobným úsměvem. Úsměv jí opadne hned, jakmile jí to Hide vrátí i s úroky. Pošle do sebe další kalíšek, který už rozhodně v hlavě ucítí.

"Co tím jako chceš říct?" Naštve se na něj, ale je to spíš na oko. Nikdy se na něj nedokázala pořádně zlobit.

"Tak já ti ukážu, jak moc šikovná jsem." Blýskne se jí v očích a je jasné, že je zle. Popadne kytku, kterou vytáhne z vázy, vyhoupne se na nohy, u toho trochu zavrávorá a pak si stoupne před něj. Nafoukne tváře, než ho plácne kytkou po hlavě.

"Tak, abys věděl, že některé věci se prostě neříkají. Slušné chování se tomu říká." Přemáhá smích, protože kousky sušených květin mu zůstaly zaklíněné ve vlasech. Je vážně roztomilý. Nakonec se přece jen rozesměje a přiklekne k němu.

"Vypadáš jak rusalka. Sluší ti to." Řekne a najednou vtom není nic hravého, spíš upřímné. Kousne se zlehka do rtu, než natáhne dlaň k jeho pramenům a začne zaujatě lovit lístky z nich.

"Pár ti jich tam nechám, budeš jako princezna." Uchechtne se tiše a jeden lístek si prohlédne mezi prsty, než pokračuje s dalším. Oči ji pomaličku klesnou do těch Hideho. Připoutají si ty její natolik, že je nedokáže odtrhnout. Dokonce přestane vybírat lístky z jeho vlasů, jen si maličko pohrává s jedním z pramenů. Vteřiny se natahují, už je zase s tepem na hranici sprintu a přestává ovládat to, co dělat může a co by dělat chtěla. Její povaha ji v tom dost dobře pomáhá.

"Příště tam ty kytky můžeš dát znovu. Slibuju, že už tě s nimi nepraštím." Odmlčí se na chvilku a pak se uculí.

"Možná." Šeptne už do ticha kolem, které ruší jen zvuky z lesa. Její dlaň klesne k Hideho rameni, o které se opře. Uvědomí si, že se k němu podvědomě naklání, ale neovládne se. Dojde jí, jak dlouho už něco podobného chtěla udělat. Asi za to trochu může Taijiho pálenka, protože by nikdy tolik odvahy neposbírala. Přitiskne rty na Hideho před sebou. Nedokáže v tento okamžik domyslet důsledky, ale…Je to vážně skvělé a díky tomu pocitu, nechá oči zmizet pod víčky.

Hide

"Volna kvůli dohledu nad mým převlékáním?" Povytáhne obočí nahoru a pokrčí rameny v neurčitém gestu.

"Však vidíš, jak to tady všude vypadá..." Prohodí, když dojde na tu nesvéprávnost. Hodně lidí z vesnice si myslelo, že je blázen. Možná by ho nejraději někam zavřeli, kde by nad ním mohli mít dohled nebo se ho zbavili úplně bez ohledu na to, kolika z nich už pomohl. Navíc teď tady měli Hitomi a čím víc lidí vyléčila ona, tím víc si mysleli, že čarodějnice je spíš na obtíž. Nastane mezi nimi dlouhá odmlka, kdy Hitomi zcela zjevně něco převaluje v hlavě a dívá se střídavě před sebe a ven na potok. Hide ji celou dobu upřeně pozoruje, ale nezdá se, že by si toho všimla. To znamená, že to bude nějaké důležité téma. Buď o něm chce mluvit a neví jak nebo ještě ne, ale nedá jí příliš klidu. 

"Já si to klidně přinesu, ale ty bys mě musela představit." Připomene jí tiše, i když vypočítavým tónem hlasu a u toho se vítězně usmívá. Nebyl líný zajít si pro takové věci jako je pálenka, ale i když měl pocit, že z Hitomina vyprávění zná Taijiho a Shinyu už velmi dlouho a vlastně důvěrně, nikdy se s nimi za těch deset let nesetkal. Nemyslel si, že by se na něj dívali stejně jako ostatní z vesnice, dokonce si myslel, že Taiji by mohl být jeho krevní skupina, ale přes to. Bylo to tak nejspíš lepší. Jen oni dva věděli, kde přesně sídlí a kým je. Jakmile by do toho zasahoval někdo další, všechno by se mohlo změnit. Tedy rád si namlouval tuto odpověď namísto takové, kde by Hitomi řekla, že se za něj třeba stydí nebo tak něco. Zostražití, když si uvědomí, že se na něj Hitomi dívá z poza vázy a začne mu vyhrožovat, že mu předvede svou šikovnost. Z toho koukalo mnoho možností a některé z nich končívaly katastrofou. Tak třeba když se rozhodla destilovat jeden obzvlášť složitý elixír a všechno tady bouchlo. Saze byly na té stěně, kde stály baňky ještě teď a odlétla mu polovina střechy nad tím místem. Bylo namáhavé dostat sem další materiál jako třeba rákos a došky, aniž by si toho někdo nějak zvlášť všiml. Navíc sem nevedla žádná cesta pro vůz a všechno odnosil Kori. Samozřejmě na etapy, takže Hidemu asi dva týdny pršelo rovnou do kuchyně. Pomalu zaklání hlavu s tím, jak si Hitomi stoupá nad něj. Ještě pořád sedí v tureckém sedu s dlaněmi na kolenou a pak se přikrčí a stiskne víčka, když kytkou dostane. Dotčeně otevře pusu, ale ona ještě nekončí. Kolem jeho tváře se k zemi snese několik různých usušených částí té kytky. Pohledem zase klesá, když si Hitomi kleká přímo k němu a hledí do jejích očí. Teď vážně neví, co by měl čekat. Další zásah? Pořád čeká na důkaz té šikovnosti. Asi by se měl omluvit, že ano? 

"Řeknu to, co mám před očima." Popíchne ji znovu, ale místo toho se dozví, jak vypadá on. 

"Ty mi budeš kázat o slušnosti?" Povytáhne obočí a jeho hlas je o něco tišší. Nechá si od ní obírat vlasy a pořád se nemůže přimět dívat jinam, než na jednotlivé rysy její tváře. Ruce má pořád v klidu, ale uvnitř už tak klidný není. Zvedne jeden koutek nahoru nad tou princeznou, nějak si otočili role. Ta zvláštní atmosféra mezi nimi tak nějak houstne, zřetelně cítí, jak by si na ni za chvíli mohl sáhnout. Hitomi už nesbírá lístky, ale hraje si s jeho vlasy a její hlas je pořád tišší. 

"Od kdy jsi romantik?" Vrátí jí to, když mu řekne, že příště si mohou dát květiny na stolek zase. 

"Nevěřím ti." Stačí ještě dodat a pak už cítí její rty na svých. Poprvé v životě je překročena pomyslná hranice povolených doteků. Chvíli hledí před sebe, než nechá víčka klesnout a za nimi se mu odehrají všechny možné chvilky, které byli spolu, od těch, kdy jí bylo patnáct až po nedávné. Když dnes ráno vstával, nenapadlo ho, jak by tento den mohl skončit a nevyčetl to ani z hvězd ani z čajové sedliny… Není si jistý, co se bude dít dál, přesně pro tohle nemá rád, když ho někdo vytrhává z jeho stereotypu. Měl své zaběhlé jistoty jako že Hitomi přijde a budou dělat to nebo ono a teď… co když už nikdy nepřijde? Stejně zvedne dlaně a opatrně je položí na její paže, které jemně sevře. Chvíli se neděje nic, neodstrkuje ji, jak by to mohlo vypadat a pak ji za ně k sobě prostě přitiskne víc. Bylo mu dvacet dva, když jí poznal. Nejlepší roky prožili jenom tak, vedle sebe a teď, když už je skoro pozdě, dělá tyhle hlouposti, kvůli kterým o ní nejspíš přijde. Nepřestane s tím.

Hitomi

Měla by tolik odpovědí na Hideho slova. Jindy by mu to hezky pěkně vrátila do poslední kapky a asi by se tomu celý večer společně smáli a rýpali do sebe dál. Naprosto milovala chvilky mezi nimi, kdy nemusela vůbec nic a hlavně po ní nechtěl, aby si dávala pozor na pusu. To nemusela ani doma, ale přece jen tam byli tátové, to bylo něco úplně jiného. Ve městě a mezi ostatními se snažila, aby jim nedělal ostudu, i když to moc úspěch nemělo. Naštěstí to Tai bral s humorem a Shin viděl všechno optimisticky. Osud jí nemohl vybrat lepší rodiče. To o představení, ji nutně vrtá ještě chvíli hlavou. Mohla to udělat už tolikrát. Několikrát už to vypadalo, že se Hideho zeptá, jestli nepůjde s ní, ale pak…Stačí, že je pro ostatní z vesnice divná ona. Kdyby někdo zjistil, že k nim Hide domů chodí, odnesli by to tátové a to nechtěla. Jí to bylo úplně jedno, ale Shin měl tolik přátel a ví, že by ho trápilo, kdyby o ně přišel. Byla to složitá situace, a proto to vždycky zavrhla. Je toho hodně, co jí lítá hlavou a všechno jako na povel zmizí, jakmile stoprvé dotkne Hideho rtů. Uvnitř se najednou všechno vyjasní a přijde neskutečná úleva. Teprve v tu chvíli si uvědomí, jak moc to chtěla už dlouho udělat. Tolik jí to k němu táhlo a nepřiznala si to. Až dneska se to celé zlomilo, už nechtěla na nic čekat a prostě to udělala. Díky Taijiho pálence a své povaze. Jinak by tu kole sebe asi chodili dalších dvacet let, než by konečně dospěli k něčemu jinému, než zábavnému dobírání. Trochu jí dojde dech, když si uvědomí, že se Hide zatím ani nepohnul, ale pak ucítí jeho ruce na svých pažích a dojde na další neskutečnou úlevu. Mohla to celé zkazit, jejich dlouhé roky přátelství mohla smazat jedním dotekem rtů, ale naštěstí jí od sebe neodhání. Musí se při dalším prolnutí pousmát a zlehka protáhne paže kolem jeho krku, aby se k němu mohl víc přitisknout, přesně jak Hide chce. Její tělo na Hideho přítomnost reaguje víc, než jak by to kdy dokázala přestavit a měkké rty vymazávají všechno kolem nich, stejně jako plynutí času. Jakoby se i ten potok opodál zastavil a dal jim chvilku jen pro sebe. Trvá to dlouho, než se rozhodne mírně odtáhnout a opře si čelo o to jeho. Po chvilce dokonce otevře oči. Na tváři ji září jemný úsměv, když se pomalu podívá Hidemu do očí.

"A tohle mi věříš?" Promne si rty o sebe, než se rozverně uculí.

"Je to očividně skvělý způsob, jak tě přinutit, aby sis ze mě neutahoval." Pošeptá mu téměř do rtů a je vidět, že se jí z jeho náruče vůbec nechce. Pár vteřin je ticho, než se rozesměje.

"Mám pocit, že budu potřebovat ještě pár kalíšků. Nevěřím vůbec, že jsem to udělala." Prozradí Hidemu, jak se cítila ještě před chvílí a nad čím vlastně celou tu dobu přemýšlela.

"Nebo jsem to neměla dělat?" Dostihne ji i trochu pochybností, ale moc si je nepřipouští. Nevěří tomu, že by si ji Hide tiskl k sobě, kdyby to neměl alespoň trochu podobně, přece už ho znala nebo ne?

"Kdybych to neudělala, chodíš kolem mě ještě dalších pět let a ani mi neřekneš, že mě máš rád." V očkách se jí blýskne, když si zase neodpustí poznámku. Asi by to nebyli oni bez toho všeho. Je to to, co jí na tom hrozně baví. Trochu zvážní a konečky prstů ho pohladí po tváři, než si zase pohrávat s jedním zapleteným pramínkem. Ani ji nenapadlo, jak ji něco podobně jednoduchého, může tak moc bavit.

"Já…" Odmlčí se, protože si není jistá, jestli to nevyzní úplně jinak zrovna teď, když si dovolila udělat další krok v celém jejich vztahu.

"Pořád tu můžu zůstat?" Pozvedne nepatrně obočí, než krátce sklouzne očima na Hideho rty a pak je zase vrátí nahoru. Srdce se jí rozběhne mnohem rychleji a téměř bez dechu čeká, co jí na to Hide odpoví. Jak kdyby na tom celém záviselo, co se bude dít dál. Pokud ji teď pošle domů, může si do zítra vymyslet, že už ji tu třeba nechce a to…Bylo by jí z toho opravdu smutno.

"Nikdy jsem s nikým netrávila tak ráda čas, jako právě s tebou. Nechci o to přijít." Prozradí mu část svých myšlenek, se kterými se potýká. Měl by to vědět. Možná to bude k ničemu, ale teď už je pozdě něco brát zpátky. V očích se jí odráží strach a náklonnost, která se mezi nimi zhmotnila snad odnikud. Když už ví, jak to chutná, nedokáže si představit, že by to bylo jinak.

"Ale kázat o slušnosti ti budu pořád." Snaží se vrátit k zajetým pořádkům, aby to celé nebylo tak moc zvláštní, jak už to je. Stejně má pocit, že právě takto to mělo skončit, jen by si najednou přála, aby se to stalo mnohem dřív. Tolik týdnů, kdy mohly jejich chvilky vypadat úplně jinak. Pohladí ho konečky prstů znovu a pak pohne pomalu bradou, aby si znovu dopřála pár polibků. Jen velmi opatrně, jakoby se bála, že si to najednou může Hide rozmyslet.

Hide

Jsou to sotva vteřiny, ale jemu to připadá jako věčnost, než Hitomi omotá svoje ruce okolo jeho krku a dá mu tím najevo, že tenhle krok nebyl tak úplně špatný. Vnitřně si trochu vydechne. Díky tomu dostanou jeho myšlenky prostor a on do nich konečně pustí uvědomění, jak štíhlý a pevný je její pas. Jeho ruce už se totiž posunuly z jejích paží přímo tam a hodně s nimi bojuje, aby nezačaly bloudit po celém jejím těle. Nejde to ovládat. Nakonec je jenom muž, který žil až příliš dlouho v ústraní a sám. Ne že by se nikdy nenašel nikdo, s kým by mohl něco mít, ale byly to spíš ojedinělé příležitosti. Když ten polibek ustane, už dávno se zkoumavě dívá do její tváře, zatímco má Hitomi oči ještě zavřené. Usmívá se… to je dobře. 

"Ještě nevím, zatím mám spíš pocit, že se mi něco zdá." Řekne po pravdě, ale taky se pousměje. Pak trochu vyprskne, když mu Hitomi šetrně sdělí, že mu tím alespoň zavřela pusu. Ne, on tomu taky nevěří a zrovna tak jako ona z ní svoje dlaně zatím dolů nedává. Ta otázka ho zaskočí nepřipraveného. Měla nebo neměla? Nezná na to odpověď. Podvědomě nikdy nic podobného nezkusil právě proto, aby se jejich vztah nijak nepokazil a doufá, že se to nestane ani teď. Bylo trochu legrační, že to nakonec byla ona, kdo prolomil ledy a zatřásla s ním, aby ho to vůbec napadlo. 

"To je nejspíš pravda." Připustí docela tiše na zmínku o tom, jak dlouho by ještě chodil okolo, aniž by něco řekl. Má ji rád? Samozřejmě, že ano… V tom slova smyslu, v jakém to myslí Hitomi? Zkusí si představit, jak by mu bylo, kdyby mu ji někdo bral. Nejspíš by se pokusil o vraždu. Takže ano? Zní to tak zvláštně, když se to vysloví nahlas. Máš mě rád… mám tě rád, miluji tě… Hitomi ho znovu pohladí a v něm se ozve něco až bolestného, jak příjemné to je. Konečně se jí zase podívá do tváře. Měl by konečně něco říct. Ten dotaz ho nepatřičně pobaví, prostě se musí rozesmát, jakkoliv nevhodné to je. 

"Celou dobu čekám, kdy dostanu pár facek a už tě nikdy neuvidím." Konečně se přizná i on. Řekl by jí, že teď už tady přímo musí zůstat, ale bylo by to v rozporu se svobodným vztahem, o kterém celou dobu hlásá, takže to ve svém srdci nechá jenom jako toužebné přání. Znovu se usměje a se zalíbením v očích ukloní hlavu trochu do strany. Hitomi měla možností. Znala snad všechny ve vesnici i blízkém okolí a taky plno nóbl pánů přímo v hlavním městě a v paláci. A stejně byla pořád ze všeho nejraději tady. Zvedne jednu dlaň, aby jí mohl zaťukat na čelo. 

"Jsi na hlavu." Řekne jí, ale… zaplať všem Kami za to! Udělá něco jaká aháá a vážně pokývá hlavou, když dojde na to kázání. 

"No tak teď bych si to měl hodně rozmyslet..." Potrápí jím maličko. Ucítí nové pohlazení a pak se jejich rty znovu prolnou. I tohle trvá docela dlouho a kupodivu u toho nikam nespěchají. Pravda je i taková, že si Hide není jistý, co by měl dělat dál. Pokračovat? Jako úplně? Nebo to nechat tak a jít se věnovat běžným záležitostem? Nad podobnými věcmi by se nemělo takto přemýšlet, ale tahle situace je pro ně pro oba ve všech směrech zvláštní. Nutně ho musí napadnout, že futon je zavřený v truhle a je krajně trapné běžet ho teď vytahovat. A vůbec…. Protáhne ruce pod jejími pažemi a nahmatá na stolku kalíšek a láhev s pálenkou. Dívá se jí u toho chvíli přes rameno a chvíli do očí, zatímco se snaží trefit a nalít si a pak si obsah pošle celkem obratně rovnou do úst. 

"Tak… měli bychom vybalit ten zbývající pytel." Řekne naprosto vážně, ale místo toho jí k sobě oběma rukama přitáhne v polibku výrazně hlubším a vášnivějším, než byly ty předchozí. Za chvíli už se společně skácí někam mezi otevřenou stěnu a lakovaný stolek a reálně jim hrozí, že spadnou z dvou dřevěných schůdků rovnou na kamení kolem potoka. Hide se při tom hrozně bouchne do holeně, ale stačí jen na chvíli zatínat čelist a v duchu jadrně nadávat, než ji znovu políbí.