Hide x Hitomi - Nekoukej na mě, můžeš za to ty. - část 3.

(Hideho dům)

Hitomi

"Sny jsou fajn. Dějí se v nich věci, na které člověk nemá běžně odvahu." Prohodí tichým hlasem s příjemným pousmáním. Je pravda, že tohle nebyla tak úplně odvaha, ale šílenost. Skok ze skály do vody, kdy jeden nevidí na její dno. Asi podobně nedýchala, dokud se nepolíbili. Mohlo to skončit všemi způsoby, ale Hide se usmívá, takže je všechno v pořádku. Uculí se, když Hide připustí, že by sám ten krok nejspíš neudělal anebo o hodně později. Takže je odvážnější, než on? Možná spíš hloupější a nedomýšlí všechny důsledky, dokud to neudělá a nepřijdou. Teď to bylo stejné. Z jedné strany ho chápe, protože se bála taky, z té druhé…Je škoda, že to neudělala dřív. Nemá smysl si nad tím lámat hlavu, čas zpátky nevrátí a musí si užít to, co mají právě teď. Mají nebo ne?

"Dostaneš pár facek, Hide-chan." Připustí s jiskrným pobavením v očích a snaží se tvářit vážně. Moc jí to nejde, koutky jí pořád cukají a je vidět, jak moc spokojená v jeho náruči je. Je ráda že ji Hide nepouští a klidně by se jí mohl dotýkat víc. Rozhodně není z cukru a nerozpadne se pod jeho stiskem.

"Ale jen pokud mě pustíš." Ve tváři se jí dorazí náznak provokace, která tam byla vždycky jen většinou v trochu jiném konceptu.

"Anebo právě po tom, co jsi řekl." Ušklíbne se, když jí zaťuká na čelo a vyplázne na něj špičku jazyka.

"Jsem na hlavu, vždycky jsem byla a to se ti právě líbí." Odůvodní si to po svém, než se ztratí v dalších polibcích. Sama pohladí zadní stranu jeho šíje, kterou první jen zlehka promne, než zapluje prsty mezi dlouhé prameny. Vůbec se jí nechce přestávat a s každým dalším prolnutím, jí začíná být čím dál větší horko. Srdce už jí běží jako o závod a nejradši by se k němu přitiskla mnohem víc. Nemá strach, co by se mohlo dít dál, její tělo i hlava jasně říká, že toho chce mnohem víc. Dojde i na trochu zmučený povzdech, jakmile Hide její rty opustí, dokonce i koutky trochu opadnou.Dožene jí malinko pochybností, jestli toho není najednou příliš. Za co ji bude mít, když v tom budou pokračovat hned? Chce Hide pokračovat hned nebo ne? Tváře jí nepatrně zrudnou, když si uvědomí, nad čím vlastně přemýšlí. Ještě před pár minutami tady byla s dlouholetým přítelem a teď…? Stejně by se to stalo, má vůbec smysl čekat? Na chvíli vypadá zmateně, když Hide něco hledá za jejími zády a když se ohlédne přes rameno, musí protočit očima.

"Tohle umíš vážně jenom ty. Copak potřebuješ se opít, abys to pochopil?" Neodpustí si malé rýpnutí, protože ji prostě baví ho škádlit a k tomu se tiše zasměje, když pálenku pošle do krku.

"Vlastně mi to licho-…" Nestihne to ani doříct a už jsou ponoření do nové vlny polibků. Je vážně ráda, že nedošlo na další vybalování, nejspíš by všeho nacpala na úplně jiné místo, než kam to patří. Tolik s ní mává Hideho přítomnost a stačila k tomu jedna pusa. Tohle se ale té první vůbec nepodobá. Nechá se strhnout na jeho vlnu, schopně mu vrací čím dál vášnivější polibky a nechá se stáhnout na něj mezi stolek a stěnu. Jen tak tak se zvládne rukama zapřít, aby na něj nenalehla příliš a neublížila mu ještě víc, než zvládl sám. Čeká, že přijde hromada nadávek a asi by se vážně rozesmála, ale Hide se drží a nic nepustí ven.

"Zmrzačíš se kvůli mně." Dokáže jen vyslovit, než přijde další pohlazení. Nadechne se k dalším slovům, ale Hideho rty jí velmi rychle umlčí. Je to dobře, nic jiného si nepřeje, než aby pokračovali. Obratně se pere s jeho jazykem, jednou rukou se zapírá, aby udržela alespoň trochu rovnováhu a druhou je už o dost odvážnější. Přestává přemýšlet úplně nad vším a pochybnosti, jestli pokračovat jsou ten tam. Láká jí všechno, co má pod sebou, má nutkání to všechno prozkoumat a rozhodně jí nebude stačit jen pár minut. Najde si cestičku mezi jejich těly, když se trochu vykloní na stranu, aby ho mohla celou plochou dlaně pohladit přes hrudník. Cítí, jak jí z toho doteku brní konečky prstů a dech se jí prohlubuje. Je to znát na častějším a citelnějším zvedáním hrudníku. Dochází jí dech a stejně jí to nedonutí přestat ho líbat. Krátce si povzdechne do jeho rtů, když narazí na vázání a na pár okamžiků se zastaví. Je to přesně ta chvíle, kdy se musí rozhodnout, jak daleko to celé nechá zajít. Jde to vůbec možné teď odpískat? Místo toho, aby si to v hlavě přebrala, zatahá za pásek a povolí ho. Ne, ona rozhodně brzdit nechce. Bez dalšího váhání dlaní zapluje pod látku, která se jen zlehka poodhrne a zopakuje své pohlazení po jeho hrudníku, tentokrát už na holé kůži. Brnění zesílí a touha začíná být neúnosná. Mírně se odtáhne od jeho rtů, přesune se opatrně obkročmo na jeho klín a zvedne se do sedu.

"Promiň, nechci přestávat." Broukne udýchaně, když krátce sklopí očka, aby mohl povolit svůj vlastní svršek a odtáhne látku do sebe. Pak pomalu vzhlédne s hříchem v očích. Ne, už se nebojí, jestli by to mohlo být příliš, spíš je zvědavá na jeho reakci.

Hide

Vážně by se nedivil, kdyby schytal, ať už z jakéhokoliv důvodu, ale teď by ho to asi jedině nabudilo. Ne, že by se chtěl nechat mlátit od ženské, ale už jsou zase u toho, jak sexy Hitomi je, když se zlobí. Rozpoutalo by to v něm vlnu vášně, nějak by jí to vrátil, ale rozhodně jinak, přímo tady na tomhle místě. 

"To je pravda." Řekne trochu zastřeným hlasem. Kdo taky jiný by ho snesl, než někdo, kdo je podobný blázen jako on sám? Hitomi sice ještě nenosila květiny ve vlasech a plno korálků, ale jinak si byli občas podobnější, než by se mohlo zdát. Má strach, aby jí přítomností vedle sebe ještě neuškodil, aby se to celé nějak nezvrhlo, ale… snad Kami vědí, co dělají, když mu ji poslali do cesty. Ano nejspíš má pravdu, potřebuje se opít, aby věci začaly dávat alespoň trochu smysl, ale ještě že řekla tohle a ne třeba to, že se musí opít, aby se vůbec něco stalo. To už by si asi vážně vzal osobně. Vůbec si není jistý, jak by na podobnou poznámku reagoval. 

"Mrzačím se kvůli tobě pořád. Ty už jsi zapomněla na tu střechu?" Připomene jí, stejně jako by mohl několik dalších událostí, hlavně, když je Hitomi kdekoliv okolo kuchyně. 

"Obětuju se pro tebe od první chvíle." Dodává mezi jednotlivými polibky už trochu udýchaně. Ono je to spíš naopak, to Hitomi kvůli němu riskuje svou pověst ve vesnici a ohrožuje vlastní rodiče, když za ním chodí. Pochybuje, že by chtěla přijít o svou práci v nemocnici a zavřít se do téhle chatrče k němu a nikdy nevylézt, takže tu hru budou muset hrát společně dál. Nechce ji tady zavřít před světem, na to byla příliš svobodomyslná. Tohle byl jediný, ale dost velký rozdíl mezi nimi. Hidemu byl svět srdečně někde. Hitomi byla objevitelka. Pak už nezbude čas na vůbec žádná slova. Jejich polibky jsou skoro uspěchané, jeho ruce už se nedrží zpátky, když ji hladí po celém těle a několikrát přejedou i po oblinách jejího pozadí a brzy ucítí i dotek na vlastních prsou. Zřetelně cítí, jak provázek jeho ledabyle zavázaného kimona povoluje, aby vzápětí ten samý dotek ucítil i na svých prsou a v tu stejnou chvíli se jí snaží prudce vykasat yukatu nahoru. Je to právě včas, protože Hitomi se spontánně přesouvá na jeho tělo a obkročmo si dělá místo na jeho bocích, zatímco on už pod dlaněmi cítí její odhalená stehna. Jsou pevná od práce a jízdy na koni a samozřejmě pod tím vším není žádné prádlo. To tady nosil jenom málokdo. Zatmívá se mu z toho před očima, ze rtů mu utíkají tiché povzdechy a v jeho očích se usadí typická mlhovina a jakási vzdálenost od tohoto světa. Začíná všechno prožívat svým klínem a hlava si bere dovolenou. Tedy do chvíle, než se látka Hitomina oděvu rozestoupí a odhalí mu její tělo v celé své kráse. Jako na povel všechny jeho doteky ustanou, zatímco na to zírá s pootevřenou pusou. Hrudník, prsa, ploché břicho, klín… a zase nahoru, pořád dokola, několikrát za sebou, než mu dojde, že se taky dýchá a polyká. Pomalu zvedne oči k těm jejím, dokonale odzbrojený, doslova na lopatkách a nechápe, jak mohl mít celou tu dobu vší tu krásu před očima a neskočit po ní. Hitomi má opravdu nádherné tělo, ženské a vyzrálé a on… se najednou cítí nepatřičně. Nejradši by popadl všechny látky, naházel si je na hrudník a tvrdil, že klín mu k tomu všemu přece bohatě stačí. Zvolna vrátí svoje ruce zpět na její boky pod lemy yukaty a jemně je stiskne. Nemůže uvěřit tomu, že by tohle všechno mělo být ode dneška jeho. 

"Jsi krásná." Dostane ze sebe jenom s obtížemi, zatímco ho v klíně palčivě tlačí vzrušení. Zatím jí nechce zcela svlékat, takhle se mu to líbí o hodně víc, když jí látka jemně splývá podél boků a zároveň neschovává nic podstatného. Položí jednu z dlaní na střed jejího břicha a pomalu jí vyjede nahoru až k jejímu hrdlu. Jemně jej sevře prsty a za něj si ji přitáhne k novém polibku. Neubrání se při něm pohybu vlastních boků nahoru proti ní.

Hitomi

Tiše se zasměje nad Hideho prohlášením. Vlastně to byla pravda, neměl s ní zrovna klid, když se nad tím zamyslí. Snad toho nebude jednou litovat. Najednou se jí v hlavě objeví střípek strachu, který jindy nepociťovala. Je to strach, že by mohla přijít o mnohem víc, než o přítele. S narůstajícími pocity náklonnosti, roste i obava o to, že by si to mohl rozmyslet a poslat jí pryč. Ne, to se snad nestane. Jindy by měla na jazyku několik poznámek, kterými by okořenila jeho prohlášení. Místo toho se zlehka pousměje.

"Já vím, že ano." Prohodí měkce a stejné vřelé jsou i její oči. Hideho ruce na těle jsou víc, než příjemné. Každý dotek jen stupňuje její touhu po dalších, s každým dalším, se srdce rozběhne ještě rychleji a společně s tím se vytrácí všechny ostatní myšlenky. Ty nejité se objeví jen na chvilku, když odhalí své tělo. Najednou si není úplně jistá, jestli to nebylo příliš. Bojí se jeho reakce a toho, že se mu to nebude líbit. Neví, co by v tu chvíli dělala, je možné, že by utekla pryč a někam by se na několik dní schovala. Tak moc tenká byla teď hranice v jejich vztahu. Naštěstí se nic z odmítání neobjeví. S mírně pootevřenými rty sleduje výraz v Hideho tváři, který je…Naprosto kouzelný. Opravdu se mu tolik líbí? Přistihne se, že teprve v tu chvíli vydechla a byla v tom i jistá úleva. Pomalu položí dlaně na Hideho hrudník a zlehka ho pohladí. Tiše si povzdechne, jakmile na sobě zase ucítí jeho ruce a ten stisk…Rozehřívá její tělo snad na tisíc stupňů.

"Hide-chan." Broukne měkce a upřímně se rozzáří, když dojde i na kompliment. Nikdo jí to neřekl takovým způsobem, jako právě on. Ten tón hlasu bude mít v hlavě ještě dlouho. Mírně se prohne v zádech po jeho pohlazení a nechá víčka klesnout. Nemusí oči otevřít, aby se začala sklánět k němu. Znovu ochutná jeho rty, hraje si s nimi a jistou rozverností a zároveň s vášní, která ji dokonale pohlcuje. Vůbec teď netuší, jak bude schopná odejít, až bude muset. Zůstala by tu klidně dlouho, aby mohla objevit všechny stránky nového rozpoložení mezi nimi. Ze rtů ji při jeho pohybu boků unikne tiché zasténání, které nedokáže ovládnout. Stejně tak se neubrání, aby boky svým vlastním pohybem nepodráždila jeho klín a už s tím nedokáže přestat. Nechá je vlnit se v pravidelných pohybech, které dost jasně značí, co by se mělo dít za chvíli. Užije si několik dalších polibků, které nabírají na intenzitě, stejně jako pohybů svého klína, kterým dráždí sebe i Hideho, než se malinko pozvedne, aby našla dlaní Hideho chloubu, kterou první jen mírně sevře mezi prsty.

"Promiň, nikdy jsme nebyla zrovna trpělivá." Prohodí s nádechem vzrušeného pobavení, než se trochu nadzvedne v bocích a s pohledem do Hideho tváře, ho začne pomalu přijímat do svého nitra. Látka svršku jí sklouzne z ramen a zastaví se v polovině paží, jakmile se mírně předkloní a dlaněmi se zapře o Hideho hrudník. Pod přívalem slastných pocitů, zatne prsty do jeho kůže a zanechá po sobě zarudlá místečka, aniž by si to uvědomila. Dlouhé prameny je tak trochu přikryjí, když se znovu skloní, aby dosáhla na Hideho rty. Stačí jen několik prolnutí, aby nechala boky rozběhnout v pravidelnějším tempu, které rozhodně není pomalé. Další povzdechy na sebe nenechají dlouho čekat. Mezi nimi a v okamžiku, kdy potřebuje trochu popadnout dech, jí několikrát unikne jeho jméno. Krásně zní, nikdy si neuvědomila, jak moc se jí líbí. Snaží se v přestávkách mezi dalšími polibky nezavírat oči a pozorovat každý záchvěv ve tváři před sebou.

"Hide-chan budeme se společně projíždět častěji?" Dostane ze sebe přerývavě a několikrát jí přeruší tiché zasténání. Možná by se měla stydět nad tím, co právě vyslovila, ale to by jí nebylo příliš podobné. Popotáhne si jeho spodní ret, než se narovná úplně, pohodí hlavou dozadu, aby se zbavila pramenů napadaných do tváře a s dalším pohybem se prohne v bedrech a nechá hlavu klesnout víc dozadu.

Hide

Tím jednoduchým pohybem jí vybídne k tomu, aby s podobnými už nepřestávali. Zatmívá se mu z toho před očima, když ho po nejcitlivějších místech hladí její vlhkost a zároveň pořád jemně svírá ten neskutečný krček. Líbí se mu, když žena pod jeho rukama není úplně z cukru a může si k ní dovolit jen maličko hrubší zacházení jako třeba teď. Vzrušovalo ho to a nepochybuje o tom, že Hitomi by mohlo taky. Náznak toho, jak by ji mohl krotit, aniž by to chtěl doopravdy udělat. Je to rychlejší, než by si kdy dovedl představit, ale jemu to vyhovuje. Není zase takový romantik, aby se dovedl dlouze válet v peřinách a trpělivě zkoumat každý kousek těla vedle sebe. Potřebuje se nejdřív vybít a uspokojit a teprve potom dostává prostor i něco jiného. Naštěstí i tohle mají zdá se společného. Není to o tom, že by chtěl něco uspěchat nebo že by ho to nezajímalo, jenom jsou teď jisté potřeby prostě silnější. Ona je příliš vzrušující a sexy na to, aby jí říkal Počkej, ještě jsem si dostatečně neprohlédl oblinku na tvém čtvrtém obratli. S jeho zaměřením by na ní nejspíš objevil něco, co jiné obratle nemají a řešil, jestli to tam má co dělat nebo ne a takové zdržení si teď prostě nemohou dovolit. Ještě, než jí stačí sám naznačit, jak by to všechno mohlo probíhat, Hitomi ho už zase předběhne, protože ucítí její dlaň přímo v klíně. Trochu sebou trhne a podívá se jí do očí, ale nedostane ani vteřinku navíc k nádechu a už se noří do jejího nitra, ve kterém se dokonale ztrácí, i přes to, jak těsno tu je. Jeho hlas se skoro zmučeně rozlehne domkem a přilehlým okolím, zatímco se propne v zádech proti ní. Tohle všechno oddalovali tak dlouho, že má pocit, že nezvládne ani dva pohyby, ale Hitomi ho rychle vyvede z omylu, když na jeho bocích rozpoutá vlastní peklo. V tuhle chvíli je rád, že prostě jenom leží na zádech, svírá v dlaních její boky a může se dívat, zatímco slastně umírá. Je to lepší, než všechno, co kdy namíchal, no vážně. Tiše sykne, jakmile Hitomi zasekne svoje drápky do jeho kůže, ale necítí vůbec žádnou bolest, která je doslova drcená extází. Je to k neuvěření, když mu v uších zní její hlas, který pořád dokola opakuje jeho jméno. Oběma dlaněmi se proběhne po jejím těle a skončí na těch dokonalých prsou. Už ho k sobě volají moc dlouho na to, aby jim vůbec nevěnoval pozornost. Stačí mu vnímat je vlastní pokožkou, když přejíždí po vzpřímených bradavkách prsty, zatímco se s ní snaží zápolit v polibcích. Hitomi nejspíš vyhraje i tuhle disciplínu. Sám sobě musí v duchu gratulovat, že ještě stále nevybuchl, ale rozhodně k tomu nemá daleko. Tiše se zasměje, když se ho Hitomi takto zeptá. 

"Vypadám jako…. Idiot… abych řekl ne?" Vyráží ze sebe mezi steny a zní to už dost ochraptěle. Je poznat, jak velkou práci mu to dává. Měl v plánu udělat mnohem víc věcí, ale nestihne vůbec nic. Prostě exploduje v dokonale slastném pekle a rozhodně si neuvědomí takové věci jako třeba přestat včas. Tohle bylo nebezpečné, ale nebyl připravený na to, že by se to kdy mohlo stát, natož aby sám sebe přinutil přerušit to a jít bokem. Něco podobného očividně nenapadlo ani Hitomi. Udýchaně nechá padnout týl na dřevo a hrudník se mu zvedá jako Korimu po sprintu mezi stromy. Takhle nějak se určitě cítí. Pomalu jí pustí a nechá padnout ruce rozpřažené do stran. 

"Od zítřka nekouřím..." Vypadne z něj. Za pět vteřin už křiví obličej. 

"Ne, to jsi neslyšela." To by rozhodně nedokázal. 

"Dej mi chviličku..." +Než umřu...+ Myslel tím, že potom začne pořádně konat a předvede jí taky něco jiného, než válení se na lopatkách, ale… zřetelně slyší, jak v podrostu něco zapraská a není to zvíře. Prudce otevře oči a rychle se zvedne na předloktí. 

"To už je večer?" Zeptá se, i když je jasný den. Že by přišla bolavá záda?

Hitomi

Přestává ovládat své vlastní tělo pohlcené touhou. Každý pohyb jí nutí zavírat oči a zrychlovat tempo, které už jí tak přijde dost vražedné. Nestačí s dechem, srdce jí asi každou chvíli vyskočí z hrudníku, přesto nechce přestávat. Hideho prsty na bocích se jí vypalují do kůže, cítí pod těmi svými Hideho pokožku, která jí neskutečně hřeje. Sem tam se podívá Hidemu do tváře a to jí pohlcuje ještě víc. Jeho výraz je neskutečný, jak moc je mimo. Domem se roznese její hlas, jakmile ucítí dlaně na svých prsou. Jen ten dotek stupňuje slast, která už je tak neúnosná. Zakloní hlavu znovu, když přesune dlaně na jeho zápěstí. Nemá v plánu usměrňovat jeho doteky, jen se za ně přidržuje, aby mohla jejich velký soukromý požár ještě přiživit. Ani ona nemá myšlenky na to, že by si měli oba dávat pozor. Je stejně mimo tuto realitu jako Hide.

"Ne…" Zasténá do ticha.

"Vypadáš kouzelně." Podívá se mu se zamlženým pohledem do tváře a malinko pitomě se usměje. Doslova počít vteřiny, které jí dělí od vrcholu a doufá, že Hide je na tom úplně stejně. Stačí jen pár plynulých pohybů na jeho klíně, společně s několika doteky na jejím hrudníku, než se naposledy prohne v bedrech. Vnímá, jak se všechny svaly v těle napnout a vzápětí rozechvějí. Sotva popadá dech a jediný přijatelný pohyb je předklonění, aby se mohla čelem opřít o Hideho hruď. Je vidět, jak prudce se jí zvedá hrudník. Zadýchaně se zasměje, jakmile dojde na jeho závislost.

"Měl bys, mě jen tak nerozdýcháš." Zasměje se podruhé a konečně trochu pozvedne tvář, aby se na něj mohla podívat. Pohodlně se uvelebí na jeho hrudníku a dlaní pod bradou. Prsty druhé ruky ho zlehka hladí po tváři a občas sklouzne k pramenům, aby si je namotala na prsty.

"Neboj, budu ti to připomínat hodně často." Dojde ještě na špičkování, hned zítra mu řekne, že už by neměl kouřit. Ne, nevadí jí to, ale jako provokace, je to přímo skvělé. Ušklíbne se vzápětí, protože ona rozhodně potřebuje chviličku, aby se pořádně nadechla.

"Není přece kam spěchat, já nikam nejdu." Prozradí mu, než si rozverně skousne spodní ret. Teď už se jí vůbec nechce domů. Ví, že dneska nemusí, ale taky záleží, jestli ji tu Hide bude chtít celou noc. Nebude to pak vypadat nějak moc vážně? Podobným věcem se vyhýbala, co to jen šlo. Teď je ale něco jinak, možná je to tím, že Hide by po ní nic podobného chtít neměl. Nadechne se k dalším slovům, než sebou prudce trhne, když i ona uslyší šramot z lesa. No kruci. Střelí trochu vyděšeným pohledem k němu, jestli se jí to třeba jen nezdálo, ale podle toho, co říká, to slyšel taky.

"Nemůžeme dělat, že nejsme doma?" Zeptá se ho, než se rozesměje a začne se rychle zvedat, aby se dala dohromady. Z toho prudkého pohybu, se jí zatmí před očima a trochu se jí zamotá hlava, takže nakonec zahučí do sedu vedle něj.

"Kruci, to ta pálenka." Uculí se na Hideho, jehož tělo proskenuje očima.

"Když se tak budeš ještě chvíli válet, můžeš to svést na novou terapii. Jen tohle bude asi ročník padesát plus." Vyděsí ho a trochu i sebe, protože jí dojde, že by mohla žárlit. Začne se znovu zvedat na nohy, aby si mohla upravit oblečení. Je to jednoduché a za chvíli už si jen prohrábne vlasy a vypadá tak, jako když přijela. Zářící očka a rudé tváře přece jen trochu prozrazují, co se tu před chvíli dělo. Zvenku se ozve Kori, který jakoby hlásil, že se někdo blíží. Jejich milovaný hlídací pes. Sáhne po lahvi s pálenkou a oběma rozlije do kalíšků, protože tohle vyrušení si to rozhodně žádá, jen by bylo lepší, aby je u toho nikdo neviděl.

"Asi bych měla…" Ukáže za svá záda a má v plánu zmizet uvnitř domu a zůstat tam, dokud návštěva nezmizí. Tak to dělali vždycky a to, co se stalo před chvíli, na tom asi moc nezmění.

"Pak mě můžeš hledat, když se ti to podaří, odměna tě nemine." Láká ho na věci, které by se mohly dít. Dopřeje si pálenku, než začne pomalou couvat do nitra domu, u toho se provokativně popotahuje za lem u krku.

"Nemuselo by ti to trvat příliš dlouho." Ještě si dopřeje poslední provokaci, snad to bude působit tak, jak chce.

Hide

Kmitne koutkem nahoru, když chce Hitomi předstírat, že nejsou doma, ale bohužel to není možné. Mezi stromy už je vidět postavu ženy, která se prodírá lesem v hlubokém předklonu. Kvůli silné bolesti jde velmi pomalu a ještě se s sebou snaží vzít nějakou odměnu pro čarodějnici. Hitomi rychle sleze z jeho klína, což mu způsobí nečekaný pocit absolutní prázdnoty. Vůbec se mu to nelíbí, ale musí se taky honem zvednout a rychle zavázat svůj oděv. Ještě že chodí neustále tak ledabyle upravený, na něm nikdy nic nebude poznat. Ani nepořádně zavázané kimono ani rozcuchané vlasy. Hitomi má pravdu, nikdo by je tady neměl vidět společně a stejně si v první chvíli myslel, že Naroko ošetří oba. Zatřese hlavou sám nad sebou. +Ještě spolu nežijete.+ Připomene si v duchu, i když slova Hitomi zněla skoro jako by chtěla. Říkala, že nikam nejde a i když tím samozřejmě myslela jenom tuto chvíli, možná tento den, rozhodně tím nemyslela celou věčnost. +Nezůstane tady, má svou rodinu, přátele i nemocnici. A taky palác.+ Připomene si, aby nezačal bláznit, ale jde to tak snadno, když máte za sebou podobný zážitek a k tomu vám v hlavě hučí její slova, jak moc kouzelný pro ni je. 

"No dočista jako čarodějnice." Zamumlá skrze rty, zatímco ji sleduje, jak mizí ve stínech jeho obydlí. Dráždí ho u toho a provokuje jeho fantazii. Kdyby to zrovna neudělali, asi by ho vážně trefilo. Takhle je alespoň trochu uspokojený. Už částečně zapomněl, jaké to je a tak mu to zase tolik nescházelo, ale Hitomi dneska všechno oprášila a on bude mít nejspíš neustálou potřebu souložit celý den. Bude to trochu k zešílení… Ale on přece je šílený. Naroko k němu jde jen ztěžka, ale on jí nevykročí na pomoc. Nikdy to nedělal. Věděl, že kdyby nemusela, nepřijde sem. Že jím ve vsi opovrhují a kdo ne, má na něj takový názor jenom tajně. V této zemi nikdo nechtěl příliš vyčnívat z davu a zastávat se podivných a podle vesničanů nebezpečných existencí jako byl on. Kromě toho si úmyslně držel tvář někoho nebezpečného a nevyzpytatelného, aby ještě někoho nenapadlo podpálit mu střechu nad hlavou. Teď se ho báli, báli se, aby se na někoho z nich nenahněval a nezpůsobil neúrodu na několik generací. Ještě jednou se ohlédne do tmy vnitřní místnosti, kde zmizela Hitomi. Teď tam není nikoho vidět. Naroko se konečně dostane až k němu a pokusí se hluboce uklonit. Hide si ji chvíli beze slova prohlíží. 

"Říkal jsem ti, že jediné, co ti pomůže, je přestat s tím." Řekne jí. Jenže vzdát se práce na rýžovém poli by mohlo pro lidi jako Naroko znamenat smrt. Měla už věk a věčně ohnutá záda nad sazeničkami se jí často blokovala. Hide se domníval, že to bylo kvůli kostním výrůstkům na obratlích. Nebyla jiná možnost, než to nechat, jak to je. Podobnou operaci by nepřežila, zemřela by na infekci páteřního kanálu nebo něčeho podobného. Naroko mu dříve nevěřila. Myslela si, že jet o revma a chtěla po něm různá mazání a léky, ale tak to nebylo. Hide neměl, jak jí pomoct a jen těžko by někomu vysvětlil, že podobná kouzla nejsou v jeho moci. Naroko si myslela, že jenom pomoct nechce, protože odměna, kterou nosí, není dost vysoká. Jenže pro vesničany byla vzácnost i vajíčka. Mívali slepice, ale vejce vždycky prodávali. Téměř nikdy si je nenechávali sami pro sebe a tak mu mohli nosit jenom to málo, co sami měli k jídlu. Žádná zvířata ani maso, natož něco cennějšího. Nebyl ani boháč, aby jí mohl dát peníze a ona si mohla dovolit nepracovat. Povzdechne si a nakonec zajde do domku, aby našel něco alespoň na bolest a ztuhlé svaly. Všechno jí to předá a pro jistotu jí ještě jednou vyšetří. Její problém nebyl život ohrožující, mohla ho mít celé desítky let. Je to skoro k zbláznění, když ho žena celé desítky minut prosí na kolenou, aby něco udělal, nechce se smířit s tím, že není co a pak ji zase musí dlouho pozorovat, jak se stejně nešťastně a bolestivě belhá pryč. Po dnešním zážitku s Hitomi si nedokázal vzít nic. Poprvé v životě… Bylo to špatně. Vesničané by si rychle zvykli, sedřeli ho z kůže a ještě by při tom pošel hlady. Takhle je drží respekt na uzdě. Jedna jediná žena u něj v domě a její náklonnost a už měkne. To hodně rychle. Nakonec prostě dosedne na dřevěný schůdek a ztěžka si povzdechne. Chce se mu kouřit a pít a při tom na něj někdo čeká.

Hitomi

Hitomi jen krátce těkně očima k blížící se ženě a pak opravdu zmizí. Nikdy neposlouchala, co se u Hideho děje. Bylo to jedno z mála pravidel, které dokázala dodržovat a nedělalo jí to problémy. Asi jako při práci v nemocnici. Dokud jí nezavolali, neměla tam co dělat. Sama se rozhodne trochu pospořádat věci ve vedlejší místnosti a připravit místo na ty, které přivezla. Věděla, že tu sice vládne částečný chaos, ale i v tom byl systém, který se za ty roky naučila dodržovat. Po chvíli se přistihne, že drží v rukou Hideho část oblečení a kouká na ni s úsměvem. Vážně se to stalo nebo se jí to jenom zdálo? Najednou si vůbec není jistá. Bylo to něco, co chtěla podvědomě udělat už dávno a přesto byla celou tu dobu spokojená s tím, co mezi sebou mají. Ohlédne se přes rameno, jakoby se bála, že někdo vejde a pak pozvedne kousek látky, aby k němu přivoněla. Nechá víčka klesnout a před očima se jí objeví Hideho tvář, která má jasné rysy s výrazem, který měl na jejich společném vrcholu. Už začíná být dost jasné, že to není jen nějaké poblouznění. Dopracovali se postupně k dalším stupníku v jejich vztahu. I když má obavy, co se stane, až se třeba pohádají, stejně jí vnitřně hřeje pocit zamilovanosti. Hitomi není z těch, kdo by se strachem nechal ovládnout, právě naopak. Posouvá jí kupředu a ještě víc si zamane, že se její obavy nenaplní. Jakmile dokončí svou práci uvnitř, rozhodne se projít domem kolem míst, kde je Hide s Naroko. Samozřejmě tak, aby jí neviděla a chce donést Korimu trochu vody. Zastaví ji ale Hideho hlas, který odmítne odměnu. Sama věděla, že ženě nedokáže pomoct, možná jen trochu ulevit, ale překvapí ji, že si za to nevezme nic. Mohlo za to něco, co se před chvíli stalo nebo to byl jeden z Hideho nepochopitelných kousků? Zamyslí se nad tím ještě chvilku, kdy se zlehka zády opírá o stěnu a pak se jen upřímně pousměje, než pokračuje v tom, co zamýšlela původně. Kori je vděčný, když za ním přijde, nechá se škrabkat na krku a za ušima. Je vidět, že by to vydržel i týden a najednou není vůbec divoký, ale naprosto spokojený. Když Hitomi zpoza domu zahlédne, že je stará žena už dostatečně daleko, nechá Koriho, aby si krátil chvíli po svém. Vrátí se do domu, aby ji přece jen nemohl uvidět a zarazí se, když najde Hideho sedět na schodu napůl venku. Opře se bokem o přepážku mezi místnostmi a chvíli ho jen tak pozoruje. Něco jí na tom pohledu fascinuje, ale tak to bylo vždycky. Jakoby se čas zastavil a Hideho myšlenky se mohly zhmotnit jí přímo před očima. Samozřejmě, že se to nikdy nestane. Místo, aby šla k němu se první vydá ke stolu, kde zůstala pálenka, stejně jako dýmka. Vezme i Hideho listí a zamíří k němu. Jako první se mu pověsí zezadu kolem krku, hned tam může vidět, co mu nese. Líbne ho na tvář a pak si opře bradu o jeho rameno a trochu natočí tvář tak, aby viděla tu jeho.

"Teď už nebudou plánovat nájezdy na tvůj domeček s palicemi v rukách." Pošeptá mu s jemným nádechem pobavení, než se tváří otře zlehka o tu jeho.

"Je to dobře, byla by škoda, kdyby tě odsud chtěli vyhnat." Pošeptá podruhé a myslí to vážně, taky je ale ráda, že Hide ukázal, jaký umí být. Viděla v něm podobné chování od první chvíle. K ní se tak chová pořád. Pustí ho a usadí se vedle něj, ramenem se o něj zlehka opírá a sáhne po pálence, aby si dopřála jeden doušek.

"Romantickou večeři se zákuskem máme za sebou." Opře si bradu o vlastní paži, aby na něj dobře viděla.

"Zábavný program už taky. Vlastně to bylo skvělé rande." Uculí se s hraně nevinným výrazem v očích. Měla by spoustu nápadů, jak by dnešní den mohl pokračovat a většina končila jen u jediné věci, ale přesto se dokáže soustředit a vymyslet trochu jiný program. Přece jen na sebe mají pořád minimálně celou noc a ona moc spánku nepotřebuje. Kori naštěstí zná dost dobře cestu domů, takže když na něm bude spát, nic se nestane. Statně nebylo by to poprvé, jen z jiných důvodů.

"Co takhle dát si ještě procházku a cestou natrhat květiny na další večeři?" Nabídne mu variantu. Samozřejmě to nebudou květiny, ale potřebné bylinky a dostanou se do míst, kde se bude sotva dát projít a místy jim bude hrozit sklouznutí ze srázu a podobné hrozně romantické věci.

"Předtím bych od tebe ale potřebovala jeden lektvar." Promne si rty o sebe, aby se nezačala smát. 

"Pro sebe." Zvedá obočí malinko nahoru a čeká, jestli mu to dojde hned nebo ne.

"Nechci za pár týdnů nevylézt na Koriho." Rozesměje se znovu a je znát její věk i přesvědčení, že ona rozhodně rodinu zakládat nehodlá.