Hide
Mírně sebou trhne, když se Hitomi objeví hned za jeho zády. Byl natolik ponořený sám do sebe, že ji doopravdy neslyšel přicházet. Sklouzne pohledem na věci, které za ním přinesla jako by dovedla číst myšlenky a pousměje se. Tohle byl jeden z důvodů, proč dva lidé žili společně. Nebyl by na všechno sám. Existoval by někdo, kdo se o něj postará a zná ho natolik dobře, že ví, co v určitých chvílích potřebuje, aniž by o tom musel sám mluvit. Hitomi v něm dovedla číst, jakkoliv komplikovaná byla jeho osobnost. Nic z toho, jaký byl, jí nevadilo a dokonce s ním dokázala mlčky soucítit, i když se jinak považovala za upovídanou a hlučnou. Teď ale bylo vidět, že to přece jenom není taková pravda. Sáhne po obojím a u toho sklouzne konečky prstů po jejích dlaních. Pálenku nejdřív odloží na prkno vedle sebe a připálí si. Teprve když spokojeně potáhne, zvedne i pálenku a obrátí jí do sebe. Rázem je mu líp. Najde zase sám sebe, setřepe ze sebe starosti ostatních a nasadí klasický poloúsměv. "Oni něco takového plánovali?" Podiví se na oko, ale ani by se nedivil. Nikdy si k němu nic nedovolili, ale šeptali si o něm hodně. Jako by se nemohli rozhodnout, jestli jim jeho pomoc vůbec stojí za to, aby ho měli poblíž nebo se obejdou dost dobře i bez ní. Kdysi dávno, když v okolí nic nebylo, ho skoro uctívali, ale to bylo před tím, než se země pod Akiho vedením začala rychle rozvíjet. Města trochu povyrostla, dostala se blíž k vesnicím a ty byly lépe zásobované. A pak ta nemocnice, ve které Hitomi občas pracovala. Přitáhla sem hodně nových lidí a dodala vesničanům pocit, že jim tam pomohou mnohem lépe, než to dovede on. Byla to pravda, ale týkala se jenom určitých věcí. Třeba operací. A ani ty nebyly příliš spolehlivé a většina lidí zemřela na sepsi nebo nepodařený zákrok. Kdyby někdy něco podobného potřeboval, ať ho raději na místě utratí. Pobaveně se ušklíbne, když Hitomi zmíní večeři a zákusek. On sám nejspíš žádný pořádný nikdy neochutnal, kdyby občas nepřinesla něco od Shinyi nebo sladkou rýži z vesnice. Rozhodně nepekl, to bylo mimo něj. On vařil úplně jiné dryáky.
"Zábavný program… Tak přemýšlím, jestli ti přijde zábavná stará a nemohoucí babička nebo to, jak souložím. Obojí zní dost děsně." Napomene jí, ale při tom se směje. Černý humor je mu rozhodně vlastní. Obrátí k ní obličej a vážně uvažuje, jestli mluví o květinách do vázy, které po něm před chvílí házela a které skončili bůh ví jak po tom, co tam dělali nebo jestli je už tak mimo, že ani nepozná, co myslí. Ať je to co je to, klidně tam půjdou. Pak ale dojde na jistý lektvar.
"Není tu." Řekne vážně. Žádný smích nenásleduje. Dlouze jí hledí do očí a na oko klidně si potáhne, ale uvnitř není klidný ani trochu. Vyvolalo to v něm sérii podivných pocitů. Vlastně nemá vůbec nic proti tomu, že ho o to Hitomi žádá, on rozhodně nebyl prototyp otce a už vůbec ne někdy v nejbližší době a jak znal Hitomi, ani ona netoužila zrovna po dítěti. Měl přece svou teorii o volném vztahu, kdy každý může svobodně odejít, kdykoliv to tak cítí. A přece je mu kdesi hluboko v žaludku nepříjemné, že jí tu věc má podat. Kdyby tady tedy byla.
"Poslední jsem odvezl před dvěma dny. Je teď po nich docela sháňka. Pršelo a lidi asi neměli co na práci." Zase se ušklíbne, ale je to trochu nepatřičné, protože ten lektvar se nedal namíchat hned. Tinktura se musela louhovat alespoň tři dny, lépe týden, jenže vypít se musela maximálně do dvaceti čtyř hodin po styku. Existovaly i jiné cesty. Mnohem nebezpečnější byliny nebo houby a on by jí nerad trvale ublížil.
Hitomi
Je opravdu ráda, když se objeví Hideho typický úsměv. Ten značí, že už je všechno aspoň trochu v pořádku a jí se uleví. Nerada ho vídala v podobném rozpoložení, mnohem radši byla, když došlo na rýpavé poznámky a humor, který ji byl blízký. Nejspíš by nebyla ve své kůži, kdyby se jí nepodařilo ho trochu probrat a rozveselit."Znáš to, takové ty řeči v hospodě. Jeden neví, co z toho je pravda a co nemyslí vážně. Spíš to jsou silácké řeči, po kterých jim holky padají k nohám." Protočí nad tím očima a odfrkne si. Ona rozhodně ne, pro ni to bylo vždycky spíš k vzteku a taky si nikdy neodpustila něco říct. Nemuseli všichni vědět, kam chodí, ale poznámky na Hideho adresu nenesla dobře. O to víc si většinou zavařila a někteří jí měli za blázna, ale co? Jí to bylo vždycky jedno. Zarazí se, když si její slova přebere jinak, než to vyznít mělo, ale když se rozesměje, směje se společně s ním.
"Tak jsem to vůbec nemyslela. Je ti jasné, že kdyby to bylo smíchu, směju se rovnou." Vyplázne na něj špičku jazyka, samozřejmě myslí jeho výkon a ne starou paní. To bylo spíš k pláči. Nebyla ráda, když nemohli lidem pomoct. Bylo to smutné a ona se dokázala vcítit.
"Ty víš, že někdy řeknu něco, co se úplně nepovede." Připomene mu jednu svou vlastnost, která ji s radostí dostávala do problému. Ne každý to bral podobným způsobem jako on. Zatím se dobře baví a to se změní ve chvíli, kdy dojde na dost velký problém. Zaraženě se od něj odtáhne a je vidět, že čeká, kdy se rozesměje a jen ji trápí. Nic z toho ale nepřijde a najednou vypadá opravdu vyděšeně.
"Cože?" Vykoktá ze sebe v první chvíli a pak sáhne po pálence, aby si dopřála další pár hltů naráz. Skoro to vpadá, že se v ní chce utopit.
"Hide-chan, nedělej si z toho legraci." Pořád tak nějak doufá, že to je nějaký jeho vtípek, ale smích pořád nikde. Sama moc dobře ví, kolik času je potřeba, než se namíchá další a to je moc dlouho na to, že ho potřebuje ideálně hned. Rychle vstane a začne nervózně přecházet tam a sem. Jistě, není jisté, že z toho něco bude a nejspíš panikaří úplně zbytečně, ale jen představa, že by…Ne, to nejde.
"Můžu zajet třeba za…" Už vymýšlí plán, jak se k nějakému dostat. Tohle bylo dost žádané zboží a byla jen malá pravděpodobnost, že ho někdo bude mít jen tak doma.
"Dobře, tak asi nikam nepojedu." Zastaví se na místě a projede prsty své vlastní vlasy, které tak dostane z tváře. Nechá dlaň ve vlasech a pak se podívá na Hideho. Mozek jí začne zase trochu fungovat a vzpomene si na věci, které zná, které jí učil a několikrát je společně probírali. Jsou to sice krajní možnosti, ale tohle je trochu stav nouze, no ne?
"Není to jediná možnost." Narazí na to hned a klekne si proti němu s dlaněmi na jeho kolenou.
"Pro jednou mě to nezabije, no ne?" Hodí na něj prosebná očka. Bylo to riskantní, ale je přesvědčená o tom, že možné následky, kdyby nic neudělali mnohem víc.
"Ani jeden to přece nechceme pokoušet." Nakrčí zlehka obočí. Přece si nejednou povídali o budoucnosti, nějaké rodině a oba na to měli podobný názor. Ona možná hlavě proto, že byla moc mladá a ztřeštěná, i když holky v jejím věku už měli třeba děti tři. Jenže ony na to měly buňky, ty prostě postrádá a rozhodně se toho bojí. Tohle je ale úplně jiný strach, než na jaký je zvyklá a se kterým si umí poradit. Podle ní byl ukázkovým rodičem Shin a zvládal kočírovat i Taijiho, aniž by to poznal. To ona by nikdy nedokázala. A to je taky důvod, proč něco podobného nechce ani zkoušet.
"Jen si to představ, kdyby náhodou. Já jako máma? To dítě by s křikem uteklo a ještě by ani chodit neumělo." Doráží na něj dál, aby udělal úplně cokoliv. Je vidět, že se asi do vteřiny zblázní, pokud jí neujistí, že to bude v pořádku. Hide by podle ní byl skvělý táta, už jen to jak se choval k ní, to se rozhodně nedá říct zrovna o ní. Její hlava dokáže tak maximálně vymyslet, kterou novou cestou projet a u toho si ideálně skoro srazit vaz. Vždycky jenom skoro.
Hide
Asi by ho to mělo znepokojovat, že se o tom ve vesnici takhle mluví, ale tak se o něm nejspíš mluvilo celý čas. Není si úplně jistý, co by dělal, kdyby na to došlo. Žádnou zbraň nikdy v ruce nedržel a nejspíš by mu nezbylo, než rychle utíkat, ale to se snad nikdy nestane. Zřejmě se bude muset postarat o to, aby se v lese objevilo pár zlých kouzel a varování, aby k jeho domku pokud možno vůbec nikdo nechodil a nechávali mu spíš vzkazy, pokud by něco potřebovali. Už dlouho nikoho pořádně nepostrašil a bylo na čase jim trochu připomenout, že s čarodějnicemi si nikdo hrát nemůže. Teď měl ale maličko jiný problém. Vlastně se Hitomi nemůže divit, on sám pořád existuje v realitě, kde byla pravděpodobnost jejich početí asi tak nulová, ale konec konců, on to nebude, kdo by to dítě musel nosit a porodit. +Jen se o něj do smrti starat...+ Doplní si v duchu. Ale vážně by to bylo tak zlé? Hitomi v tom má očividně jasno. Rád by jí řekl, že si legraci opravdu nedělá, ale to jí za chvíli dojde samotné. Trochu se narovná v ramenou, když začne vymýšlet, za kým by zajela. Doopravdy se lekne, že by si od někoho mohla chtít něco nechat namíchat, ale Hitomi chce nakonec pouze sehnat něco z toho, co už prodal. K němu lidi nechodili, aby si sehnali něco do zásoby. Sem chodili jedině, když byl doopravdy problém. Asi by mu teď hlavou nemělo létat jak moc jí to sluší, když je rozčilená. Měl by tady možná pobíhat úplně stejně, ale kdo ví proč se cítí naprosto klidně. Konec konců nebylo jim tak málo, aby… ne, je to jenom jeden sex. Někdo souloží dva roky v kuse a nic. +A někdo si jednou vrzne...+ Tak to prostě bylo. Hitomi není hloupá a okamžitě si vzpomene na všechno, co jí kdy navykládal. Jakmile řekne ta dvě slova, že to není jediná možnost, udělá jakési eh, odvrátí od ní pohled a dá celou řečí těla jasně najevo, že tohle nepřipadá v úvahu. +Jenže kdo jsi ty, abys o tom rozhodl? Jen chlap, co byl u toho, není to tvoje tělo...+ Připomene si. Když se lidi chtěli dobrovolně mrzačit, nechával je. Ale Hitomi byla někdo, na kom mu doopravdy záleží. Dávalo mu to právo mluvit do jejích rozhodnutí? Nevěděl… Ne, nezabilo by jí to, ale rozhodně by jí to mohlo způsobit neplodnost."Nevíš, o čem mluvíš. Jednou přijde den, kdy si to budeš hodně přát a já nebudu ten, kdo způsobil, že to nejde." Zvedne se na nohy. Pošle do sebe ještě jeden kalíšek pálenky, už poslední a vykročí směrem do domku. Ta její poznámka by bývala byla vtipná, kdyby se tu neřešilo její zdraví. Hitomi jde samozřejmě za ním a naléhá na něj. Po pravdě vůbec nechápe, proč je z toho tak strašně rozčilená. Zastaví se v místě posuvné stěny a otočí se k ní čelem. Zadívá se do jejích očí a ví, že za dvě vteřiny povolí.
"Mrzačit tvoje tělo můžeme i potom, co se dozvíme jestli ano nebo ne. Zkoušet to předčasně je nesmysl." Pokouší se o ten nejklidnější tón hlasu, jaký jenom svede. Musí se dvakrát nadechnout, než pokračuje.
"Jestli na to dojde, namíchám něco po čem dítě odejde samo. Bude to jako silnější menstruace." Prostě potrat… dřív, než se tomu vůbec bude dát říct dítě. Některé ženy měly menstruaci ještě ve třetím měsíci, ale tím ji strašit nebude.
"Když se nic nestane a cyklus projde jako jindy, není to potřeba, hm?" Přiměje se k úsměvu. +Třeba si to rozmyslíš, když k tobě přijde...+ Není to tak, že by si to vyloženě přál, spíš… sám se v sobě nevyzná. Svoje slovo ale dodrží.
Hitomi
Hide jí začíná malinko vytáčet tím, jak je v klidu. Ona není v klidu ani trochu. Prostě si to neumí představit ani nechce. Pořád má pocit, že je na podobné rozhodnutí ještě dost času. No a co, že už jí je pětadvacet, to je pořád hrozně málo a ještě nic ze světa neviděla, aby musel být doma s prckem. Děti jí nevadily, ale vlastní…To by se někdo musel hodně zbláznit. Hide byl většinou imunní ohledně rozhodnutí ostatních a tak doufá, že jí na to prostě kývne a vyberou jinou alternativu. Neřeší následky, moc dobře je znát a stejně si nemyslí, že by toho jednou litovala. Už si zakládá ruce na hrudi a je jasné, že nemá k výbuchu daleko. Její povaha se začíná projevovat a je vidět, že pokud není úplně všechno podle toho, co si právě myslí, není to úplně dobře."Víš, jak se na to celé dívám. Není to stoprocentní, že by se to mohlo stát. Klidně to risknu." V očích se jí zablýskne.
"Nebudeš to ty, kdo to udělá, udělám to já." Stojí si paličatě na svém a je vidět, že ji jen tak něco nepřesvědčí. Jemu se to povídá, když za pár týdnů nebude zvracet zrnko rýže a za několik měsíců se nebude moc vyšplhat ani na žebřík. Dupe za ním, rozhodnutí ho přesvědčit, že je to to nejlepší řešení právě teď. Hide jí točí ještě víc tím, jak v pohodě je. Nepřijde jí, že by mu to dělalo nějaké vrásky. Copak chce chodit po lese s dítětem na rukách? Vážně si myslel, že na tohle mají dost podobný názor. Nebo ne? Už si znovu zakládá ruce na hrudi, když se Hide zastaví a otočí jejím směrem. Propaluje ho naštvaným pohledem, ve kterém je vidět trochu nesmyslná ukřivděnost z toho, že to nechce udělat. Někdy není těžké vyjít s ním, ale spíš s ní. To taky ještě úplně nezná, tedy ne v takové míře.
"Zblázním se, jestli budu muset čekat." Rozhodí rukama a je jasné, že ani trpělivosti nemá zrovna dost. Co se práce v nemocnici týká, je to úplně něco jiného, ale teď? Ani na vteřinu si nepřipouští, že nechce čekat kvůli faktu, že by si to možná rozmyslela. Co když pak dojde na hormony, zblázní se a řekne ne? Co pak bude dělat?
"Co když si to pak rozmyslím, ženské dělají různé věci, když dojde na hormony?" Uhodí na něj rovnou a doufá, že ho tím přemluví, aby zasáhl hned. Pořád jí nedochází, že by o tom Hide mohl přemýšlet úplně jinak a že by možná chtěl, aby si to rozmyslela.
"Budeš pak stěhovat dům vzhůru nohama, abychom se tu vlezli všichni? Asi těžko. Oba dva víme, že je to pitomost už teď." Stojí si dál na svém přesvědčení, které jí asi jen tak nepustí. Otočí se k němu zády a znovu si zakládá ruce na hrudi. Ještě pořád se nezačala vztekat pořádně, to by asi letěly i misky na stole a nejspíš až do potůčku. Je možné, že na to ještě dojde.
"Prostě nad tím nepřemýšlej a dělej to, co děláš vždycky." Otočí se zpátky k němu, ve tváři umanutý výraz.
"Přemlouval bys někoho cizího, že to není dobrý nápad? Ne, že? Řekl bys jim, co se může stát a pak už se nestaral. Proč to nejde i teď?" Očividně to vůbec nechápe a je tak vteřinu od toho, otočit se na patě, sednout na Koriho a sehnat někoho, kdo jí dá přesně to, co potřebuje bez ohledu na to, co by to mohlo mít za následky. Nakonec se trochu uklidní a zoufale si povzdechne, než rozhodí rukama.
"Nechci si to rozmyslet, chápeš?" Zavrtí nad tím hlavou a zamíří k potůčku, flašku si bere s sebou, aby to nějak vstřebala. Nechce jít za někým jiným, věří mu natolik, aby věděla, že riziko bude nejmenší. Pořád dost velké, ale pocit bezpečí je dost důležitý. Sedne si do trávy poblíž vody, pošle do sebe několik další loků, po kterých se málem rozkašle a pak si opře bradu o předloktí položené na pokrčených nohách. Ne, tak takhle si to rozhodně nepředstavovala a je to podle ní, až příliš velký trest za dobrou náladu, kterou ještě před chvílí měla. Podívá se koutkem oka na lahev a dojde jí, že by možná pít neměla. To ji trochu nazlobí znovu, už teď přemýšlí nad nějakými ohledy. Tohle není dobré. Třeba bude Taijiho pálenka fungovat stejně jako lektvar? To asi těžko, jen se nad tou myšlenkou ušklíbne.
Hide
Její slova o tom, že to riskne i o tom, že to udělá ona sama dvakrát odmávne dlaní. Ne, prostě ne, už to řekl a hotovo a jakkoliv rozzuřená ženská mu to nevymluví. Dívá se jí zpříma do očí, pokouší se v nich něco vyčíst a pak pokrčí rameny. "Proč? Není jedno, jestli to dítě zabiješ hned nebo za pár dní? Třeba žádné není. Proč by přicházelo k matce, která ho nechce?" Nechce tnout do živého, ale je to pravda. Oba její otcové věřili na reinkarnaci. Proč by jakákoliv duše přicházela zrovna sem? K nim dvěma?
"Když si to budeš hodně přát, nic se nestane." Není s tím hotový zase tak jednoduše, spíš trochu testuje, co ona na to, co si ve skutečnosti myslí, protože by to mohlo být něco jiného, než co mu říká nahlas. A je to skutečně tak. Hitomi má obavu, že by si to celé mohla rozmyslet. Samozřejmě jedině kvůli hormonům a kvůli ničemu jinému. Pomalu si založí ruce na prsou. Bylo těžké podívat se na to jejíma očima, protože život muže byl lineární a ne cyklický. S ním žádné menstruace nelomcovaly.
"Samozřejmě, od toho hormony jsou. Aby v matce probudily cit k dítěti a starost o něj. Prý to funguje i u žen, co děti bytostně nechtějí, ale něco ti povím… Už jsem viděl hodně takových krav, co svoje děti týraly a hormony s tím nic nedělaly. To jsou ženské, co nemají mít děti, ne někdo jako ty. Ale uklidním tě. Většinou to přichází až po porodu v šestinedělí. Během těhotenství vyšilují i ženské, co děti chtěly." Ušklíbne se svým typickým obličejem. Je to pravda a zároveň to pronáší jako vtip, aby trochu prolomil ledy, ale má pocit, že dostane tak maximálně pěstí a ustele si pod těmi dvěma schůdky, co tady má. Pomalu se ohlédne na svůj dům a dolní místnost, kterou má hned za zády. Co do velikosti, určitě by stačil, jenom těch věcí, přísad a jedů, které sválí všude kolem, je tady opravdu víc, než dost a kdyby měl mít police jenom nahoře, musel by přistavět další patro. Vzhledem k pohybu tektonických desek tady to vůbec nebyl moudrý nápad. Hitomi se otočí zády a on se dlouze nadechne. Se ženskými to někdy bylo hrozně těžké. Netrvá to dlouho a už je k němu zase čelem, aby řekla, co by dělal s cizími.
"Jenže ty nejsi cizí, záleží mi na tobě." Řekne jí velmi spontánně, což je u něj neobvyklé a na chvíli vypadá zaražený sám sebou. Mlčky sleduje její zoufalství, když se odejde posadit k potoku a u toho pije jako Taiji osobně. Pozoruje ji dlouho, dost dlouho. Nakonec se otočí na patě, dojde k ohništi uprostřed domku a začne k němu nosit všechno potřebné. Jeho výraz je nečitelný, oči trochu rozčarované. Třeba jí dojde vážnost situace až uvidí, že na to doopravdy dojde. Že udělá, co chce. A on to nakonec udělá. Je to její přání, její život, i když je tam někde možná i kousek toho jeho. Nejspíš má pravdu, byla to celé hrozná pitomost. Nešlo o to dítě… vážně jí prostě nechtěl dát něco, co by jí jakkoliv ublížilo. Mlčky si sedne k ohništi a nasype do hmoždíře několik druhů bylin. Mezi nimi i dvě prudce jedovaté. Musí se vážit velmi přesně a on takovou váhu samozřejmě nemá. Vždycky všechno dělá od oka, takže bude doufat jako obyčejně. Začne je drtit na jemný prášek a při tom je pozoruje jako by to byl jed, co Hitomi připraví o život. Mohl by… co kdyby byla na něco alergická? Co kdyby její imunitní systém vyvolal nečekanou odpověď?
"Už žádný alkohol." Ozve se ze svého místa. Ten si společně s tímhle dát opravdu nemůže. Mezitím dá na oheň vařit vodu. Je to něco jako čaj, jakákoliv tinktura by trvala celé dny.
Hitomi
Hodně s ní zatřásla Hideho slova o zabití. Když to řekl takhle, znělo to vážně příšerně. Rozhodně jako něco, na co neměla žaludek. Ať byla jakákoliv a před chvíli řekla to, co řekla, není jí to rozhodně příjemné. Jen…Pořád je přesvědčená, že to není dobrý nápad. Kdo ví, co by se mohlo za pár týdnů stát a není si jistý, že to chce pokoušet. Ani k Hidemu nebyla fér. A on jí to vzápětí připomněl. Záleží mu na ní, to přece ví, už dlouho a neměla mu říkat, že to u ní příliš řeší. Takhle to dopadá hodně často, když něco v návalu emocí řekne a pak to nejde vzít zpátky. Přendává si flašku z jedné ruky na druhou a po chvíli se i ohlédne přes rameno, kde je Hide a jak se tváří. Není tam a to ji donutí k dalšímu povzdechu. Tohle si úplně nepředstavovala, když se rozhodla ho políbit. Překročili jistou hranici a hned první hodinu a přijde tohle? Není to znamení, že je všechno špatně? Ne, to je blbost. Ohlédne se přes rameno podruhé a začne přemýšlet i o jiné věci. Co by se stalo, kdyby si to opravdu rozmyslela? Kdyby si jen na chvíli představila, že má mít opravdu dítě. Nebyla by nakonec ráda, že je to zrovna s ním? Kruci, stačila jediná chvíle a už přehodnocuje celý život nebo co to je? Potřebovala by si vyčistit hlavu, pořádně to rozebrat ze všech stran, ale když se z domu ozve věta, že už nemá pít, dojde jí kolik času nato vlastně má. Už si konečně začne uvědomovat i rizika jaké to může mít, ale nejde o její zdraví, ale to, co by mohl a způsobit Hidemu, když mu na ní tolik záleží a nechce jí ublížit. Co když se něco stane a…zvládne se pak na něj koukat, jak si to bere s sebou. Nad tímhle ohledem vůbec nepřemýšlela a měla! Riziko bylo vždycky i u pozdějšího zásahu, ale přece jen by měli čas se na to pořádně připravit. Povzdechne si krátce, než se zvedne z trávy, ještě pár okamžiků hledí na potůček, jak kdyby v něm mohla najít odpověď. Z transu ji vytrhne Koriho řehtání, kterým na sebe upozorní a konečně vykročí směrem do domu. Nespěchá, s sebou nese lahev a ještě několikrát to celé v hlavě převrátí. Odloží flašku na stůl, když kolem něj prochází a jde najít Hideho. Vlastně jde spíš na jisto, protože ví, kde bude. Zastaví se opodál, aby si ho v tichosti prohlédla. Mrzí jí, co se tu stalo a nechce, aby se cokoliv změnilo jen kvůli tomu, že byla zas umanutá. Nechá víčka na chvíli klesnout, než znovu vykročí. Přidřepne si za jeho záda a pak ho prostě objeme a schová si tvář na chvíli do jeho vlasů."Promiň." Broukne jednoduše. Ne, s ní taky není zrovna jednoduché vyjít. Nemá žádnou brzdu a dělá věci, které by nejspíš neudělala, kdyby si to předem promyslela, ale to by to musela umět. Ne všichni to dokázali ustát, ale Hide je jiný, je pořád tady, ať byla jakákoliv. Mírně se odtáhne a přeostří na misku v jeho rukách. Nemá strach z toho, co by se mohlo stát jí, ale spíš se bojí, co potom Hide, když se to nepovede. Na tom jí hodně záleží. Přesune dlaně na jeho ramena a pak s pomalým pohlazením začne klouzat dolů, až k jeho zápěstím, aby zastavila pohyb dlaní. Podívá se na Hideho profil a zlehka se pousměje, i když to úplně veselé není.
"Prostě počkáme a připravíme se." Neřekne na co, ale na tom teď nezáleží.
"Měl jsi pravdu, je to jiné, než kdyby přišel někdo cizí. Ten někdo by taky neřešil, jak nad tím pak budeš přemýšlet ty." Prozradí mu proč je tady a proč si to celé rozmyslela. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Měl pravdu, pořád na to dojít vůbec nemusí, žádné dítě a všechno se vyřeší samo. Usměje se o něco víc, když ho dlaní vezme za bradu a pootočí si jeho tvář k sobě, aby ho mohla líbnout na koutek.
"Ale nemysli si, že tohle byla nějaká hádka a nic horší nepřijde, umím to mnohem líp." V očích se jí zablýskne.
Hide
Ví, že tam Hitomi stojí, dívá se na něj a přemýšlí, ale nedá to najevo. Neví, jestli je to o tom, co si sám myslel, když šel ten lektvar připravit a nebo o něčem jiném, ale rozhodně vyvolal nečekaně zádumčivou reakci a to se nestávalo moc často. Hitomi nebyla hloupá, někdy mluvila až příliš rychle, ale zároveň málokdy musela litovat svých slov. Nebyla horká hlava, co sekne a ublíží a pak lituje. Brzy ucítí váhu jejího těla na zádech a její tvář ve vlasech a zvolna nechá víčka na několik okamžiků klesnout. Pohyb jeho rukou při přípravě ustane a prostě setrvá jenom tak, dokud nezazní to jediné slůvko. Omluvit by se měl možná on, že to celé dopustil. On byl muž a ona žena. Od něj se čekalo, že se o všechno postará, vždycky bude jednat s chladnou hlavou a nikdy nebude brečet, Ženy měly právo projevovat své emoce. Mírně se zachvěje při pohlazení jeho paží a stočí tvář tak, aby viděl do jejího obličeje. Jak to potom ponese on? Až jí ublíží? Neublížil jí už jenom tím, že se jí vůbec dotknul? Možná u toho byli dva, ale stejně to zůstane na věky jeho vina. Usměje se, když mu Hitomi řekne, že tohle byla houby hádka a přijdou mnohem lepší. "Já vím. Ještě jsem ti nikdy neukázal, co umím já, když se rozčílím. Obávám se, že by nám byl les malý a potom teprve můžou všichni říkat, že tady straší." Řekne, aby jí pomohl rozvinout tu bezstarostnou atmosféru, které mezi nimi byla před tím, ale je to jen zástěrka, aby nepoznala, na co myslí. Už jí přidělal dost vrásek a nepochybuje o tom, že teď několik nocí nebude mít lehké spaní. Podobné věci se házejí za hlavu docela špatně, když k nim máte tak vyhraněný postoj. Je celkem rád, když může hmoždíř prostě odstrčit stranou. Těch bylin je škoda, některé z nich nerostly zrovna všude, ale nechce se teď na ně ani podívat, natož je uklízet. Prostě pomalu vstane a vezme ji za ruku.
"Měli jsme v plánu nějaký sběr bylin. Jdu takhle." Poukáže na svůj ledabylý vzhled a kimono, které z velké části courá po zemi. Rozhodně se to nehodí na nějaké šplhání po srázech, ale když si rovnou srazí vaz, třeba tím odčiní tohle všechno a Hitomi se uleví. Najde svůj košík i speciální nůž na bylinky, kterým by ve skutečnosti snad dekapitoval vola, zasune ho za pás obi a vyjdou ven na dřevěný ochoz okolo domku. Pečlivě zabední ona, zatáhne posuvnou stěnu a zamkne dveře, kdyby se náhodou někdo zatoulal lesem až sem a pak společně vykročí podrostem. Míří k blízké hoře, aniž by nad tím zvlášť přemýšlel. Byl odtud nádherný výhled na vesnici, i když nebyla zase tak vysoká. Za nějaké dvě hodinky tam budou a třeba odtud bude celý ten problém vypadat mnohem menší a jasnější. Je to zvláštní, jak je to najednou on, kdo nad tím nedovede přestat přemýšlet. Velkou část cesty jdou mlčky a zatímco míjí jedny zajímavé byliny za druhými, je čím dál jasnější, že tahle procházka je spíš o něčem jiném. V jeden okamžik jí docela nenápadně vezme za ruku. Jakmile mají výstup za sebou, Hide má pocit, že mu snad shoří plíce, ale stejně si neodpustí zapálit dýmku, kterou dostal od Hitomi a kterou si tajně vzal s sebou. Zato nevzal žádnou vodou. Chvíli sedí na kameni a jenom tak se dívá do dálky, než se po ní ohlédne. Hitomi si zrovna hraje s tím jeho nožem.
"Co kdybychom to zkusili tentokrát tak, aby z toho nebyly problémy?" Nadhodí jako by se bavil o odpolední svačině. Podobné chvilky tady nahoře jsou opravdu romantické, to musí uznat i on.
"Teď budeš ráda, že toho nosím tolik na sobě." Zašeptá jí do ouška, když ji pokládá na své vlastní kimono.
Žádné komentáře:
Okomentovat