Hide x Hitomi - Nekoukej na mě, můžeš za to ty. - část 1.

(Hideho dům)

Hitomi

Plnoletost měla Hitomi už chvíli za sebou. V tu dobu už vlastnila krásného hřebce, kterého dostala od Toshiyi. 

Měla v tu chvíli na jazyku, díky dědo, ale na to neměla dost odvahy ani ona. Ne, nebyla vůbec jako Shin a kdyby to šlo říct, byla spíš po Taijim. Rozhodně se nebála udělat zrovna to, co jí přišlo na mysl. Cítila se líp, když mohla lítat po lese a ne sedět doma. Ráda dotvářela společně se svým druhým otcem Taijiho hračky, ale mnohem raději se proháněla mezi stromy. Její nejlepší přítelkyní se stala princezna. Díky času strávenému v paláci, si k sobě našli cestu. Aqui byl hodný kluk, ale na ni prostě příliš…klidný. Za to Mei se sice tvářila jako pravá princezna, ale když došlo na vyjížďku ven nebo dobu za zavřenými dveřmi, už to rozhodně tak nevypadalo. I Hitomi se uměla chovat a to jen díky snaze Die a Shina. Uměla být dokonalou ozdobou, když se k tomu řádně přioblékla, bylo to ještě lepší, ale radost jí to rozhodně nedělalo. Ne, Meise nebylo, co závidět. Další výhodou života mimo palác, byla možnost se prostě nevdávat. Samozřejmě slyšela ze všech stran, že už to měli udělat dávno a že už je příliš pozdě, aby si ji kdokoliv vybral. Hitomi to vůbec nevadilo a být to na ní, nejspíš zůstane svobodná navždycky. Taky proč se vdávat? Aby do konce života zůstala někde v kuchyni a starala se o svého muže? No to ani náhodou! Byla ráda, že ji do toho nikdo z otců netlačil. Byli oba dva skvělí a stejně ani jednomu z nich neřekla, koho v lese potkala a proč tam tráví tolik času. Tedy v době, kdy nemusela být v obchodě a bydlet ve městě. Hide. Čarodějnice Hide, jak se mu v duchu trochu posmívala. Lidé z vesnice z něj měli hrozný strach a stejně za ním chodili pro rady. Pokrytci. Znali se už dlouho, bylo jí patnáct, když si vyvrtla kotník v lese a Hide ji našel. Pomohl jí na nohy a díky jeho starosti se mohla za pár hodin vrátit domů. Od té doby za ním chodila pravidelně a učila se, jaké dary jí les může nabídnout. Neskutečně jí to bavilo a ještě víc pocit volnosti, který díky tomu měla. Ne, nikdy nebyla ta, kdo by kohokoliv odsoudil jen díky pomluvám. Znala Hideho a věděla, jaký je. Dnes byl další z dní, které měla jen pro sebe. Občas chodila s Taijim do svatyně, ale to ji čekalo až pozítří. Sotva se přiblíží ke stáji, už slyší volání jejího přítele, který už je celý netrpělivý. Měl rád volnost, stejně jako ona sama. Slunce bylo ještě hodně nízko, když vysedala na koňský hřbet. Přes něj přehozené větší pytle plné látek a zásob, které Hidemu dovážela, aby měl všeho dost. Říkal jí, že to není potřeba, ale on a to dělala ráda. Vždycky si je schovávala ve stáji, aby nikdo neviděl, co přesně vozí s sebou. Chtěla se vyhnout rozhovorům se svými otci a měla obavy z toho, že jí budou přemlouvat, aby za ním nejezdila. Taiji vyzvídal jen jednou, ale nic jí nezakázal, stejně by ho neposlechla. Něco jí k Hidemu táhlo a na sama nevěděla, jak to nazvat. Nejspíš za to mohla jeho povaha, byl jiný a nebyl tolik zatížený na předsudky a tradice, jako většina kolem ní. Cestu lesem zná jako své boty a Kori taky. Nechává mu potřebnou volnost a tiše se zasměje, jakmile hřebec odfrkne, když mu nějaký hmyz vletí do nozder.

"Jsou otravné, že?" Směje se mu a když vzhlédne mezi stromy, už vidí Hideho domek. Pobídne hřebce, aby zlehka přeskočil přes zúžené místo potůčku a už se rozhlíží, jestli ho někde neuvidí.

"Zásilka do domu." Broukne hlasitěji, aby zjistila, kde Hide je. Mezitím už seskakuje z koně a odvazuje pytle se zásobami.

"Neuvěříš, co se mi stalo." Pokračuje dál, když zaslechne šramot kousek ode dveří domu.

"Do obchodu za mnou přišel Sachio, víš co u nás nakupoval pitomosti, jen aby mohl přijít." Zasměje se znovu.

"Vlastně mi oznámil, že zajde za Taijim a pak se vezmeme." Protočí nad tím očima.

"Nepochopím, že mu ještě nedošlo, že to se stane leda přes mou mrtvolu." Stáhne jeden z pytlů a opodál ho opře o stěnu.

"Co jsem nějaké zboží, které si přijde do krámu vybrat a pak si ho prostě odnese?" Ne, ona nikdy nebude poslušná holka, která vyletí radostí z toho, že o ni někdo má zájem. Kluci z vesnice jsou fajn, ale taky to má své hranice. Rozhodně tou hranicí nemyslí svatbu. Samozřejmě se to neobešlo bez pomluv, ale na to už si zvykla.

"Nadšení ho přešlo ve chvíli, kdy jsme mu upustila mísu na nohu, tu nejtěžší, co jsem zrovna měla po ruce." V očkách se jí blýskne a zlehka pohodí hlavou, aby přesunula dlouhé prameny přes ramena a mohla popadnout první pytel.

"Jinak jsem tedy nevychovaná, měli by se za mě stydět a rozhodně minimálně někam za trest zavřít." Baví se tím vesele dál. Doma radši mlčela, nechtěla tím Shinovi přidělávat vrásky, i když se to nejspíš dozví.

"Nerozumím tomu, pořád mi říkají, jak jsem stará a stejně…"

Hide

Hide pomaličku vyjde z poza rohu své verandy, opře se ramenem o prkna a upře oči na Hitomi, která zrovna seskakuje z koně. Dlouhé rudé vlasy, sem tam spletené do copánků a prověšené korálky mu spadají do pasu v kaskádách zvláštního účesu, ve kterém by se mohl klidně uhnízdit nějaký větší pták. V jemných, skoro ženských rukou drží špičku, ze které pokuřuje. Jeho tělo je zahalené do látek připomínajících kimono. Jsou opravdu hedvábné, převážně rudé barvy, ale nedrží mu pořádně na ramenou, zavinutí je víc než neupravené a omotané několika pásy a šátky. Obecně působí dojmem, jako by byl spíš nějakou rusalkou. Bosou špičkou nohy si pohrává s klacíkem na dřevěném obložení domku a pousměje se. Hitomi výrazně změnila jeho osamělý způsob života. Byla to jediná pravidelně se objevující osoba, která po něm však nikdy nic nechtěla. Nic kromě jeho znalostí a vědomostí, což by vlastně mohlo být nejvyšší cenou, ale Hide ji učil dobrovolně. Nikdy z ní neměl pocit, že by cokoliv dělala zištně. Pro svou pověst pro něj bylo obtížné vyjít ze své samoty a jít mezi obyčejné lidi na nákup a tak se naučil toho moc nepotřebovat. Lidé se ho báli, srocovali se, když procházel ulicí, šeptali si a ukazovali si na něj a tak se z něj stal samotář, který postupem času ztratil zájem o jakoukoliv společnost. Možná se trochu zbláznil, jak mu taky rádi říkali. Hide byl hodně svůj, měl svůj zvláštní způsob přemýšlení i pohled na svět a Hitomi vypadala jako jediná na světě, kdo ho snad alespoň trochu chápal. Nejspíš se jí tady líbilo. Pomatené děvče. Té myšlence se spokojeně usměje. Přikývne na znamení, že ví, o kom mluví, i když je k němu Hitomi pořád ještě zády a zrovna přetahuje koni otěže přes hlavu. Hide znal úplně všechny široko daleko. Pár dětem pomohl na svět, ale ne, nebyl ani zdaleka tak starý, aby jich bylo příliš a většina je dost malá. Spíš si je všechny do jednoho pamatoval a taky všechny historky, které o nich kolovaly. Nebylo tak těžké podívat se, co říkají Kami… Ironicky ohrne koutky rtů do typického pousmání, když si představí kněze, jak zírá na mladíka, co přijde žádat o ruku Hitomi. Tak se to dělávalo, dívek se tu nikdo na nic neptal a svazky často domlouvali rodiče nebo profesionální dohazovačky. Nebo takový mladík přišel a odvážil se sám. Hitomi bude brzy příliš stará, lidé si o tom začnou šeptat a její šance na dobrý sňatek se výrazně sníží. Hide nepochyboval, že Hitomi sama se na to těší. Dívky i opět let mladší měly dávno děti a ona nic. Jindy by si šeptali, že je stará panna, ale její rodinu mají všichni rádi, stejně jako ji a tak se jí podobné klepy zatím vyhýbají. 

"Když řekneš slovo zboží před Shinyou, vyběhne se všemi ženichy tak rychle, že už se k vašemu prahu nikdy nikdo nepřiblíží." Promluví konečně. Shinya sám moc dobře ví, co to znamená být něčí zboží. Prodávali ho na trhu jako kus hadru. Je mu celkem jedno, co mu Hitomi přivezla, nejde zvědavě nakukovat do pytlů. Vždycky to byly samé potřebné věci a on tím dává najevo, že jí v tom plně věří. Dal jí peníze nebo svoje výrobky, ona něco přivezla a tak pořád dokola. Byl skromný a nenáročný a tak jí nikdy neřekl, že mu něco chybí nebo se mu to nelíbí. Znovu se usměje a konečně se odlepí od rámu dveří. Krokem jako by chodil po vodě se přesune těsně k jejímu boku a s bradou hrdě nahoru si prohlédne náramek, který se objevil na jejím zápěstí. Rychle si dá dohromady, odkud je, pak se jí podívá do očí a věnuje jí jeden ze svých kouzelných a upřímných úsměvů. Ten dělal Shinya… Z jeho vzezření vychází zvláštní bylinková vůně a taky vůně tabáku. 

"Co jsem ti říkal. Musíš ty mísy pouštět tak, aby to vypadalo jako nehoda." Potáhne ze špičky a sleduje ji, tak se tahá s pytlem. Měla páru. Přitočí se k ní, podá jí špičku, pytel jí vezme a odnese si ho sám. Po cestě ještě prohodí přes rameno. 

"Věk je jenom číslo… Ve skutečnosti fungujeme na něco úplně jiného, tohle je důkaz." Je mu úplně jasné, že mu bude v patách s tím dalším. Uvnitř domku je šero, pokud se neodsune celá jedna boční posuvná stěna a ta je teď zavřená. Uprostřed je ještě klasické ohniště, naprosto všude visí bylinky a květiny a po celém obvodu jsou skříně a police plné lahviček, nádob, tinktur, flakónků, mís a kde čeho. Většina těch přísad nejde sehnat ve městě, některé jenom tam. Díky Toshiyovým kontaktům se k němu přes Hitomi dostalo plno nových věcí, o kterých nikdy neslyšel a které teď společně nadšeně studují a zkouší.

Hitomi

Hitomi se krátce rozhlédne po okolí a dlouze nadechne. Tady si připadala prostě nejlíp. Rozhodně lépe, než ve městě. Nikdo na ni nekoukal, nikdo si o ní nešeptal. Doma jí nic nepřekazovali a stejně se tady cítila mnohem svobodněji. Možná proto, že tu od ní nikdo nic neočekával. Hide byl hodně svůj, ale to se jí na něm líbilo. Ohlédne se na něj až ve chvíli, kdy zmíní Shinyu.

"Ten by je asi hnal koštětem klidně i tři kilometry a pak by upadl do bezvědomí." Zasměje se krátce, protože ta představa je šílená. Ale ano, věří tomu, že říct něco takového zrovna před ním…Párkrát spolu o jeho minulosti mluvili, ale nikdy nedošlo na špatná slova, jakmile se dostali svým vyprávěním do paláce. Spíš to, co bylo před tím, jí způsobovalo mrazení podél páteře.

"Stejně si to nedokážu představit. Takové věci se dějí pořád. Je to hrozné. Aki udělal dobře, když začal zavádět nové věci." Ví, že tady může o císaři mluvit podobným způsobem, Jindy si to nedovolila, i když jsou si s jejím otcem blízcí. Kdyby to bylo jinak, asi by byl další velmi oblíbený strýček. Z druhé strany je dobře, že na trůnu sedí právě on. Země je podle ní v dobrých rukách. Ohlédne se vedle, jakmile se Hide objeví u ní a pak sklouzne na náramek taky.

"Toshiya a Die vozí drahé věci, ale stejně se jim to nikdy nevyrovná." V očích ji zazáří hvězdy. Drahé kovy a kameny byly krásné, pro ni však nikdy neměly takové kouzlo jako to, co tvořil Shin. Nakloní hlavu mírně na stranu, dokud dlouhé prameny nezakryjí část její tváře, než se zvonivě rozesměje.

"Promiň, asi budu potřebovat ještě jednu lekci, jak se pořádně rozmáchnout, aby to vypadalo jako nehoda." Pokrčí rameny s nevinným uculením.

"Ale kdybys viděl jeho výraz…Byl to přiměřený trest." Dodá ještě, aby bylo jasno, že by si své chování rozhodně nerozmyslela. Nadechne se k protestu, když jí Hide o jeden pytel připraví. Odnesla by ho sama a trochu se nafoukne, když jí nenechá. Je tu však ještě jeden. Pozoruje zaujatě Hideho, dokud jí nezmizí z dohledu. Prohlédne špičku ve svých prstech a dopřeje si krátké potáhnutí. Vlastně jen proto, aby ho trochu pozlobila. Pohladí hřebce po šíji a pak se chopí druhého pytle, aby ho vzala dovnitř.

"Asi si to nechám vytetovat na čelo, třeba pak dají všichni pokoj." Protočí očima, když překročí práh a míří rovnou do místnosti, kde může pytle odložit.

"Přivezla jsem i nějaké koření od Toshiyi, už si zvykl, že bez podobných drobností to není ono. Napadá tě něco, co by se mohlo hodit a není tady k sehnání? Naposledy se mě ptal, jestli chci něco speciálního. V paláci si povídali o tom, jak v jeho zemi využívají jedy." Zarazí se uprostřed vybalování, když jí dojde, jak by to mohlo vypadat.

"Nechci žádného chlapa otrávit." Ujistí Hideho hned.

"Tedy ne úplně." Dodá se smíchem. Vytahuje kusy látky, než se jí do ruky dostane malá krabička. Převrátí jí v ruce, než se podívá na Hideho. Je ráda, že jí nevidí, na chvíli vypadá opravdu nejistě a rozpačitě.

"Vlastně, jsem ti něco koupila." Rychle najde ztracenou rovnováhu. Když byla včera na trhu, viděla ji a jako první ji napadlo, že by se Hidemu mohla líbit. Chce mu udělat radost? Už to tak bude, ale není si úplně jistá, proč má to nutkání. Možná by si někde hodně vzadu v hlavě uvědomila, že se jí Hide líbí a ne, není to pravé, co jí to napadlo.

"Totiž, viděla jsem to na trhu a…" Vytáhne z krabičky podlouhlou dýmku. Na dřevě jsou vyryté všechny měsíční fáze. S menším očekáváním v očích mu ji podá, jen v nich je vidět, že si tím není úplně jistá.

"Prostě mě napadlo, že by se ti třeba mohla líbit a tak…Navíc po ní pošilhával jeden starý dědek a ten by ji akorát oslintal." Pokrčí nenuceně rameny a tím obstojně maskuje své rozpaky. No, přece by mu ji nenechala. Tady takovému kousku bude mnohem lépe. Tak napůl mu ji vrazí do ruky a radši se otočí, aby mohla pokračovat ve vybalování. Trochu se jí třesou ruce, schovává se za prameny vlasů, které trochu nervózně zastrkuje za ucho, ale je to marná práce.

"Abych nezapomněla, nejspíš tě vyhledá Naroko." Má pocit, že se jí to celé daří dost obstojně zamluvit.

"Mluvila jsem s ní a trápí jí bolest zad. Ale je to jako vždycky. Přijde, až nebude moct vydržet." Povzdechne si. Zajímalo by ji, kdy ostatním dojde, že jim Hide může pomoct.

"Já nevím, že je to baví. Jenom ze strachu z neznámého, se budou trápit dál." Narovná se konečně, když je všechno vybaleno.

"Kdybych se měla tak chovat, tak neznám ani polovinu lesa a nejsem tady." Otočí se na Hideho a upřímně se pousměje.

"Jak chceš něco zažít, když tě pořád ovládá strach? Co z toho života pak máš?" Rozhodí zlehka rukama.

Hide

Ani on si to nedovede představit. Kdyby na něj někdo sáhl podobným způsobem, asi mu tu ruku zlomí. Proto je tam, kde je, aby měl od všech pořádků klid, ať už jsou Akiho nebo něčí jiné. O císaři slyšel jenom to nejlepší a ani ten před ním nebyl špatný, ale Hide byl příliš svobodomyslný i na to, aby se mohl projít po ulici. Musí se pro sebe usmát, když Hitomi upřednostní náramek z kůže a dřevěných korálků před náramkem ze zlata a drahokamů. Vždycky byla taková, to proto je tady. Jinak by Hideho chatrč ani nesnesla. 

"Lekcí, jak se rozmáchnout, není nikdy dost." Prohodí. On si pro ránu nikdy nešel daleko, když ho někdo popíchl, ale naštěstí měl takovou pověst, že to lidé ani nezkoušeli. Báli se prokletí a ano, podobná kouzla byla seriózně vážná věc. Mohla ničit životy po celé generace. Hide tomu věřil. Složí pytel vedle ohniště a Hitomi je za ním jen o pár kroků, než udělá to samé s tím druhým. Hřebec se spokojeně popásá venku. 

"Nikdy se nechceš vdávat?" Zeptá se jí, ale on to nehodnotí. Pro něj to byl svazek, který si vymysleli lidé a jako takový neměl žádnou důležitou váhu v jeho životě. Podstatné přece bylo, že dva chtěli být vedle sebe a žádný obřad to změnit nemohl. Dokonce ani kouzla ne. Pokud by někdo přišel, byl by tu, dokud by chtěl. A až by chtěl odejít, svobodně by šel. Možná by se mu to nelíbilo, ale lidé by se neměli zavírat do klecí, stejně jako zvířata. Sňatek však nesl i jisté výhody. Většinou to, že jste v životě nebyli sami. Někdo vám pomáhal a staral se o vás, když už jste sami nemohli. Život v této době nebyl snadný, nebylo moudré zůstávat sám, ale o tom samotář jako on nikdy nikomu kázat nebude. Konečně trochu ožije zvědavostí, když mu Hitomi ukáže koření. Klekne si k pytli, ve kterém je a začne ho vybalovat. 

"Cokoliv nového. A pak ten bílý prášek." Zkoušeli ho společně a už jim docházel. Hide se nikdy moc neostýchal o něco si říct, když mu to někdo sám nabídl. Netušil, jaká je cena, ale Toshiya se moc neptal na okolnosti, když Hitomi něco chtěla. On mu toho měl taky na oplátku hodně co prodat a o jeho zálibě v jedech věděl. Dovedl namíchat takové, které ani Toshiya neznal a několikrát už v podobných komoditách platil. Zaujatě se podívá do tváře Hitomi, ale pak se hlasitě rozesměje. 

"Ne?" Poškádlí jí otázkou, jenže příroda byla mocná a karma taky. Hide věřil, že když chcete někomu uškodit, musíte něco obětovat. Většinou daleko cennějšího nebo vícekrát. Hitomi se o jedy nikdy příliš nezajímala, hledala spíš způsoby, jak lidem pomoct a tak to bylo dobře. On sám to umění ovládal. Nebyl profesionální travič, ale uměl toho dost. Klečí teď vedle sebe a oba něco vybalují, zatímco se usmívá její poznámce o trávení chlapů. Zatímco Hitomi je systematická a snaží se všechno rychle přetřídit, jeho zaujme co chvíli nějaká drobnost, kterou pak zaujatě převrací v rukou. Na její slova o dárku nezareaguje hned. Nikdy nedostával dárky, všechno to byly platby a tak ho to dočista vyvede z míry. Když mu to konečně cvakne na správné místo, zvedne k ní zaskočený pohled s jemně pootevřenými rty. Následně jím klesne na její ruce, které už vytahují dýmku z ozdobné krabičky. Trochu zaváhá, než zvedne ruce, aby si ji převzal a opatrně si ji prohlédne zblízka. Neměl ani ponětí, že by někdo mohl na dýmky vyřezávat podobné znaky, ale jeho práci to bylo blízké. Fáze měsíce byly velmi důležité, pro sběr bylin obzvlášť. 

"Já jí nejspíš taky oslintám." Řekne tiše, když na ni zblízka přimhouří oči, jak ji drží v jejich úrovni. Pak teprve se podívá do tváře Hitomi a nakloní hlavu k rameni. Je nervózní, ale proč? Hitomi už se na něj nedívá, dál vybaluje věci a k tomu začne o úplně jiném tématu. Hide nic neřekne, ani děkuju ne, ale místo toho se zvedne a odejde najít tabák. Chvíli to trvá, než se dýmka připraví, ale nakonec se místností rozline vůně listí v ní. Tahá dobře. Je to úplně jiné, než jeho špička, ale příjemné. Nějakou dýmku tady někde má. Pořád stojí zády s jednou rukou v bok a pokuřuje, zatímco poslouchá. Dívá se přímo před sebe. Obecně vzato mu to bylo jedno. Když někdo chtěl, ať si na ty bolesti klidně zdechl. Už dávno mu nebylo líto, že si to občas vybrali spíš, než aby sem přišli. Byla to přece jejich volba. Nakonec se pomalu otočí čelem k ní. 

"Strach je důležitý. Varuje lidi před nebezpečím. Když se nebudeš ničeho bát, rychle umřeš." Myslí to smrtelně vážně. Hitomi byla nebojácná. Možná až moc. Nebála se ho, ale co když by měla? Zvolna si dlaní pročísne neuspořádané vlasy a chvíli jeho tvář zůstane nečitelná. Asi ví, jak to myslí. Ustrašenost byla taky k ničemu. Znovu se podívá na dýmku ve své dlani. Jako platba nevypadá. 

"Hmmm, pojď sem." Zapřede najednou, široce se usměje a natáhne k ní obě ruce, aby ji mohl obejmout, pokud přijde. Někdy na ni byl hrozně přísný.

Hitomi

"Nechci, samozřejmě, že nechci." Odpoví Hidemu bez přemýšlení, aniž by se na něj prozatím podívala. Proč by taky měla chtít? Všichni muži v okolí, tedy kromě Hideho, měli za to, že by se měla možná tak starat o domácnost. Odsuzovali vlastní názory u žen a ona mlčet neuměla. Neměl kdo ji to naučit. Tai a Shin žili úplně jinak, navíc to byli dva muži, kteří se milovali. Celkově vyrůstala v úplně jiném světě, o hodně svobodnějším světě, i když věci už byly troch jinak, než dřív. Přesto tu zůstávaly hluboce zakořeněné tradice a většině z nich se obloukem vyhýbala.

"Vezmu si jedině někoho, kdo mě porazí na koni v lese." Tiše se rozesměje. Na rovině by měla problém, ale kličkovat mezi stromy…ne, v tom se jí nikdo nevyrovná. Řekla to spíš jako vtip.

"Copak? Chceš mi chystat svatbu?" Krátce se ohlédne přes rameno s drobným popíchnutím. I oči jsou takové, malinko přidrzlé, ale byly takové odjakživa.

"Dobře, opatrně ho poprosím, aby přivezl zase nějaké neznámé věci. Mám pocit, že by ho tátové zabili, kdyby věděli, co mi občas přinese. Naštěstí Totchi není z těch, kdo by mi v něčem bránil. Shin tehdy vypadal opravdu naštvaně, když mi přivezl Koriho. Viděl jsem ho tak poprvé a šel z něj strach." Zasměje se znovu. Poprvé a naposledy ho v podobném rozpoložení viděla a měla pocit, že najednou před ním couvá i Tai. Nakonec si nového spolubydlícího všichni oblíbili. Shin ho hrozně rozmazloval, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Nosil mu všechny možné dobrůtky a zaplétal hřívu, na ocas si nikdy netroufl. Bylo to roztomilé. A hřebec stál a držel, jak přežraný valach. Trochu se kouše do rtu, když si Hide prohlíží dýmku. Opravdu si nebyla jistá, jestli mu tím udělá radost. Jen…Možná ji kupovat neměla nebo říct, že ji dostal jako proticenu. Co když si bude myslet…? A co by si měl vlastně myslet?

"Ne tak moc." Podaří se jí alespoň něco říct a je to zase maličko přidrzlé, aby tím víc zamaskovala své vlastní rozpoložení. Opravdu jí záleží na tom, co jí řekne a možná i začíná tušit, že se jí Hide líbí. Měl nádherné rysy tváře, přitahoval jí jeho vzhled, ačkoliv byl úplně jiný, než kluci vesnice. Možná právě proto. Strávili spolu tolik času, znali se opravdu dobře a navíc…Hide nebyl z těch, co by ji do čehokoliv nutil. To pro ni bylo hodně zásadní. Nic víc neřekne, protože má jednoduše strach, že pokud by mu naznačila, co se jí honí hlavou, mohla by všechno pokazit a to nechce. Trhne sebou skoro přistiženě, když Hide zmíní strach. Jistě, bavila se o něm sama, ale najednou má pocit, že jí vidí do hlavy. Co když je to tak? Má obavy se na něj podívat, jak kdyby si z očí uměl přečíst, na co právě myslí.

"Já mám strach." Vyvede ho z omylu.

"Jen ne z věcí, kterých se bojí ostatní. Tedy většiny ne." Pokrčí zlehka rameny.

"Bojím se, že když zaváhám, něco mi v životě unikne. Mám strach ze smrti, ale ne z té svojí, spíš lidí kolem mě." Nepatrně se pousměje, ale není na tom nic veselého.

"Bojím se…." +Že jednou můžu všechno pokazit.+ Dokončí ve své hlavě, ale nahlas vysloví něco úplně jiného.

"Je toho hodně, čeho se bojím." Rozhodí krátce rukama, než se zarazí uprostřed pohybu a pozoruje Hideho, jak k ní natahuje ruce. Srdce se jí kdoví proč rozběhne o cosi rychleji. Váhá jen pár vteřin, jí to připadá jako věčnost, co jen pitomě stojí. Nakonec se mile pousměje a udělá několik kroků k němu, aby jej mohla obejmout. Opře si tvář o jeho hruď, nechá víčka pomalu klesnout a znatelně cítí, jak se jí hrne krev do tváří. Moc často tohle nedělal, o to víc si to chtěla užít. Nenápadně se nadechne nosem, aby se nechala pohltit vůní bylinek. Nikdo takto nevoněl, jako právě Hide. 

"Copak vaříš, že tak hezky voníš.?" Vyjde z jejich rtů tiše a v ten okamžik ztuhne, protože to bylo něco, co říct nahlas nechtěla. Teda chtěla, ale najednou jí to přijde hloupé. Pomalu se od něj odtáhne a zůstane stát v jeho těsné blízkosti s dlaněmi na ramenou.

"Na pochvaly si moc nezvykej, tentokrát se ti to ale povedlo." Pokusí se znovu maskovat to, co před chvílí řekla. Několikrát rychle zamrká, když si uvědomí, že ho pořád ještě nepustila. Trochu se ztratila v jeho zvláštních očích, které vypadají, že vidí daleko za hranice lidských možností. Připadala si jak pod rentgenem, ale nebylo to nepříjemné.

"Uhm, přivezla jsem ještě polévku od Shina." Před Hidem jim říkala jmény, aby v tom chudák neměl zmatek.

"A mám tam i trochu pálenky od Taijiho. Vždycky při její výrobě usne, tak jsem kousek vzala pro nás." Uculí se jako malá holky a už má své ruce podél těla mne si dlaně o kalhoty.

"Takže první jídlo a pak můžeme degustovat letošní ročník. Dneska nemusím spěchat domů. Tátové se šli bavit, přijdou až ráno a kami ví, jestli vůbec." Pak po kom je, že ano. Otočí se na patě a začne jim rozlévat příjemné vonící polévku do misek. Vůbec přitom nemyslí na Hideho objetí a důvody proč bylo jiné než jindy. Tiše sykne, když si ještě trochu horkou polévku nalije na prsty a hned si je dá mezi rty, aby je ochladila.

Hide

Musí udělat svůj typický obličej, když si představí podobný závod. Pochyboval o tom, že je někde v okolí muž, který by to dokázal. On sám na koni v životě neseděl. K čemu by mu tady ostatně taky byl? Ještě, že pro něj byly svatby něco k životu zcela nepotřebného. Tedy, kdyby snad měl o něčí ruku závodit na koni, ehm… 

"Já?" Ukáže na sebe skoro vyděšeně a znovu se ušklíbne v němém Ale prosím tě. Na tohle měli asi oba podobný názor. Pokusí se představit si naštvaného Shinyu. Jde to celkem těžko. Když jste ale zvyklí, že někdo nikdy naštvaný není a najednou se to změní, nutně vás musí vyděsit tato skutečnost sama od sebe. Jakmile je Hitomi u něj, svou náruč okolo ní uzavře a chvíli tak stojí. Cítí vůni jejích vlasů v nose a při těchto vzácných chvilkách si uvědomuje, jak hřeje jiný člověk. Pokaždé ho to tak vyvede z míry, že toho hned nechá, ale nikdy to není nepříjemné. Spíš naopak. Taky se bojí. Bojí se, že by mu podobné věci mohly začít chybět. Že by tady už nebyl schopný zůstat sám a to nemohl dopustit. Proto ji po chvíli rozpačitě poplácá po lopatkách, zase ji propustí a s jakýmsi eheh se otočí, aby mohl začít uklízet některé věci z pytlů. 

"Vlastně jsi to řekla chytře. Nejspíš sis to vyžehlila." Řekne jí s dýmkou mezi zuby, zatímco bere do náruče několik štůčků látek. Většinou z nich šije sáčky na bylinky a podobné věci. Převrací v hlavě její otázku o tom, co vaří, že tak voní. Obvykle dělal, že to ani neslyší, ale opak byl pravdou. Hluboce uvažoval téměř nad vším, co kdy Hitomi vypustila z úst a téhle poznámce nedovede přijít na kloub. Po očku se na ní podívá. Hitomi se zrovna dívá někam jinam. Je opravdu krásná. Jediná žena široko daleko, co nosila vlasy volně a ne do složitého drdolu, který na míle daleko vypovídal o jejím věku a společenském postavení. Její věk jí dodával zralost a šmrnc, rozhodně jí neškodil. Musí zavrtět hlavou nad vnímáním mužů tam venku, jako kdyby ani neviděli realitu. A pak že on je divný…Jeden pytel už je vyklizený, když mu Hitomi řekne o polévce a pálence. Nechá zbytek tak jak je, odloží i darovanou dýmku a posadí se na vyvýšené místo na podlaze pod oknem, kde se u malého stolku jí. Není to ono… Zase vstane, zatímco Hitomi ohřívá polévku na ohni a s rachotem odsune celou pojízdnou stěnu domku až se zvedne všeobjímající prach. Zakašle a zamává dlaní divoce ve vzduchu. Tadááá vlastní zahrada! Domek je posazený na kamenné zídce uměle vyvýšené terasy kvůli zarovnání terénu. Celek tvoří dojem, že jsou asi o půl patra výš, i když z druhé strany domku je samozřejmě přízemí. Přímo pod zídkou mezi oblými kameny protéká malý potok, hezky šumí a je neustálým zdrojem čerstvé pitné vody. I proto Hide bydlí zrovna tady, aby nemusel v jednom kuse pro vodu kami vědí kam. Znovu se posadí. Je to až s podivem, jak dneska nevydrží na jednom místě. Za chvíli už zase vstává a přímo doprostřed toho malého stolečku postaví velkou keramickou vázu a hodí do ní několik usušených květin. Na stoleček se teď sotva vejdou pohárky na pálenku. Misky s polévkou už ne. +O co ti jde?+ Napomene v duchu sám sebe, ale to už je Hitomi u něj. Zvedne k ní skoro zaskočené oči, jako by ji tady dneska ani nečekal, ale s díky si vezme misku s polévkou a hůlky. 

"Nespěcháš?" Zopakuje po ní, jako by snad jindy spěchala, pokud tedy nemusela, ale než to stačí v hlavě převrátit vícekrát, Hiotmi si opaří prsty o polévku. Ve vteřince odloží misku i hůlky, vstane a přejde k ní. 

"Jak chceš vyhrát závod na koni, když ani nenaliješ polévku." Už jí zase napomíná. Možná to byl ten důvod. Kůň nebyl polévka. Rychle nechává prokluzovat její prsty mezi svými, jak si prohlíží vážnost zranění. Nic to není. V jeden okamžik prstíky pevně sevře a při tom se jí podívá do očí. Bolest začne velmi rychle odeznívat, až zmizí úplně. Působí dojmem, že nedělá nic, ale ve skutečnosti mačká dva akupresurní body na jejích prstech. Kouzlo!