Aqui x Ju-ken - Dostanu nás z toho. - část 2.

(cesta)

Ju-ken

Kdyby k tomu měl možnost, obdivoval by Aquiho schopnost utéct snad před vším. Později mu nejspíš bude probíhat hlavou, co všechno má za sebou, že to vůbec dokázal. Vidí pohyby muže, jak se mu vyhýbal, stejně jako schopnost okamžitě reagovat, když si k tomu připočte masku, dají se všechny dílky skládačky dohromady. Díky svému bratrovi ví asi mnohem víc, než jeho kolegové a je si jistý tím, kdo to je. A ne, toho by rozhodně neporazil, i když si byl svým výcvikem dost jistý. Tohle byla úplně jiná liga, na kterou měl jen málokdo. Kdyby se mu podařilo muže zabít, mluvil by asi ještě dlouhé roky o štěstí. Teď je nejlepší volbou útěk a pak zmizet z povrchu zemského. Bude je hledat a nepřestane, dokud je nenajde. Je jasné, že budou potřebovat ochranu. Značně se mu uleví, když cítí Aquhi tělo za sebou, v ten okamžik schovává zbraně a nakopne stroj, aby mohli zmizet. Jede spíš stranou, aby bylo pravděpodobnější, že trefí jeho místo Aquiho. Musí se pořádně soustředit, aby nenabral strom nebo nějaký větší kořen, který by je mohl rychle sundat k zemi. Ani tak se nevyhne několika nebezpečným místům. Může být rád, že doma motorku má, i když je to trochu jiná, přesto se mu zkušenosti hodí. Krátce se ohlédne, když škrtnou, jak kdyby se bál, že Aquiho ztratí, ale nic z toho se nestane. Nezpomaluje ani když se dostanou až na cestu. Právě naopak, tříská ze stroje nejvyšší možný výkon. Nepotřebují teď být daleko, rychlost jim dává čas, aby mohli zastavit. S tím čipem, co má v ruce, se stejně neschovají, musí se ho první zbavit. Zaparkuje motorku u benzínky, kousek stranou. Záchody jsou skvělé místo, aby nebudili přílišnou pozornost, stejně nemají moc času. Jakmile za nimi zapadnou dveře, konečně si ho může pořádně prohlédnout a zaostří na ránu na jeho noze. Potřebuje to nutně ošetřit, alespoň provizorně a pak ideálně zašít. Ale tady to nejde, stejně jako bez ničeho nejde vytáhnout čip. Nůž sice má, ale je na něm cizí krev a dezinfekci by tu hledal jen těžko.

"Potřebujeme lékárničku." Uvažuje nahlas s dlaněmi na Aquiho ramenou. Nakonec si přetáhne svůj svršek přes hlavu a zaváže mu to. Nic víc, teď dělat nemůže.

"Poslouchej mě." Skloní se k němu a nepatrně se pousměje.

"Dostanu nás z toho." Ujistí ho, protože už si rozmyslel, kam půjdou. Nevěřil by, že nad něčím podobným bude vůbec uvažovat, ale...Jiná možnost není. Nemůže teď věřit vůbec nikomu, kromě…

"Já teď půjdu ven, počkáš tu na mě, dokud neuslyšíš troubení. Bude to dvakrát krátce a jednou dlouze. Dobře?" Několikrát se nadechne

"Pak vyběhneš ven a naskočíš hned do prvního auta u dveří. Nebudeš se ohlížet ani váhat." Dává mu jasné instrukce. Ano, chystá se ukradnout auto, jiná možnost není. Bude sice na kamerách, ale to je mu teď jedno. Stejně budou vědět, že tu byli. Skloní se k Aquimu a líbne ho na rty.

"Vím, že to bolí, ale v každém autě je lékárnička, tím to vyřešíme, pro teď a já tě pak dostanu k doktorovi. Věř mi." Pozvedne koutky, pak ho pustí a opatrně vyhlédne ze dveří. Oči mu padnou na jednoho sedana, který zrovna parkuje u stojanu. Bez trika bude nápadný, ale když bude rychlý, tak to půjde. Sleduje muže, jak tankuje plnou a pak odchází. V ten okamžik vyjde ze dveří a obloukem zamíří k autu. Vidí přes sklo ke kase, je tam dost fronta, chvíli to potrvá. Auto je starší, žádná nic moc elektrika, to půjde celkem snadno. Vtáhne se na místo řidiče, chvíli zápasí nožem s plastem a pak se konečně ozve zvuk motoru. Hned to sešlápne, s dýmem od pneumatik to stočí přímo k záchodům a zatroubí domluvený signál. Počítá vteřiny, než Aqui naskočí do auta a pak už jsou na silnici a ženou si to k dalšímu místu, kde se musí chvíli zdržet.

"Čeká nás ještě jedna zastávka, než nás odvezu do bezpečí, jinak to nejde." Stiskne jeho dlaň. Nejede směrem, který by je dovedl k jeho bratrovi, ale bere to hodně oklikou. Nejsou ani ve městě a když mu do oka padne starý malý sklad, který očividně chátrá, rozhodne se zastavit tam. Řetěz se zámkem překoná snadno a najede autem dovnitř, aby ho nebylo z cesty vidět. Pomůže Aquimu ven, vyloví z kufru lékárničku a s paží kolem Aquiho pasu míří dovnitř. 

"Budeme tu jen chvíli." Usadí ho na starou bednu a začne mu ošetřovat ránu. Nemůže toho moc, ale za chvíli už má na noze čisťounký obvaz.

"Chceš i něco od bolesti?" Zeptá se ho, protože našel i nějaké léky. Jakmile vyrazí, bude se moct trochu prospat, přece jen ještě chvíli pojedou.

"Potřebuju, abys pomohl ty mě." Podívá se mu upřeně do očí.

"Mám pod kůží čip, který je potřeba dostat ven. Mám ho zezadu v paži, opatření, abych ho nemohl vytáhnout sám. Neboj, půjde to lehce, to zvládneš." Pobídne ho optimisticky a podá mu do ruky svůj vlastní, vydezinfikovaný nůž.

"Někdo z mého oddělení tě prodal. Nemůžeme riskovat, že nás najdou." Osvětlí mu celou situaci.

Aqui

Ju-ken nejdřív vůbec nic neřekne, jenom si ho celého prohlíží a pohled mu padne na Aquiho koleno. Aqui stojí, ani se nehne, ale oči se mu plní slzami. Teď, když se okolo nic jiného neděje, si uvědomuje, jak to bolí. Je to asi malicherné, ale on nikdy nebyl zrovna odolný. Dívá se pořád vyděšeně do jeho očí a ty jeho se úžasem rozšíří, když se Ju začne svlékat. Pak musí pohled zase sklonit, protože si Ju kleká, aby mu ošetřil koleno. Chvíli těká pohledem okolo sebe, do jeho paměti naskakují další bezvýznamné detaily tohoto místa, které později už nikdy nevyužije a snaží se vzpamatovat ze všeho, co se v domě dělo. Ju si myslel, že je to nedobytná pevnost, ale čínská mafie ukázala, jak moc se mýlil a jak málo stačilo, aby bylo po všem. Teď ho nejspíš odveze na další policejní místo nebo rovnou do vazby a Aqui o něj přijde. To je vážně to jediné, na co teď dovede myslet, i když před chvílí málem přišel o život. V jeho hlavě věci vždycky fungovaly trochu jinak. Co si počne, až přijde o jediný záchytný bod svého života? Nejspíš se tak jako tak zblázní. Začal z minuty na minutu plně důvěřovat v podstatě cizímu člověku. Ju-ken jako by mu četl myšlenky, protože mu slíbí, že je z toho dostane a Aqui přikývne. Věří tomu. Sám se dostal z čínského zajetí, jeho život je prostě šílený, tak přece zvládnou i tohle. Zavrtí hlavou, když chce jít Ju-ken ven sám. Má strach, že ten zabiják číhá přímo za dveřmi. Ale i kdyby stokrát odporoval, stejně tady nemohou zůstat na vždycky a tak skloní hlavu a popotáhne nosem. Má velký strach. Co chce Ju dělat? Posadit ho do auta k někomu jinému? Co když tam zrovna zaparkuje někdo cizí? Chce se mu z toho ještě víc brečet, ale jenom si otře nos rukávem a přikývne. 

"Dvakrát krátce a jednou dlouze." Zopakuje po něm trochu jako automat. A co když se někdo trefí do stejného kódu? Jeho mozek si umí spočítat pravděpodobnost, ale stejně! Přikývne, že mu doopravdy věří a noha je v tuto chvíli to poslední na co myslí. Jeho srdce svírá strach z toho, že tady zůstane sám a vědomí, že jde po nich zabiják je… cítíte se jako krocan na Den Díkůvzdání. Zítra nebo pozítří to prostě přijde. Připadá mu to jako celá věčnost, co za Ju-kenem zaklapnou dveře. Nikdo jiný na záchody nevkročí, ale kdyby ano, asi by ho umlátil zásobníkem na mýdlo ze strachu, že je to ten vrah. Nechce se na sebe ani podívat do zrcadla, jenom neklidně přešlapuje a když konečně zazní ten signál, málem mu to ani nedojde. Honem vyskočí ze dveří, doufá, že to nepopletl a neobjeví se v autě třeba s nějakou rodinou, ale je to Ju a smykem se vyřítí z benzínky. V bezpečí auta je mu mnohem líp, než na motorce. Sveze se úlevně níž, ani nesáhne po pásu. Proč taky… Za poslední dny udělal mnohem horší věci, než je tohle. Stočí oči k Ju-kenově tváři, když na něj promluví, že se musí ještě někde zastavit. Podle něj nebyli v bezpečí nikde a naopak ohrozí všechny, kdo se je pokusí schovat, ale jinak to nešlo. Umírat nechtěl. Cukání v koleni se vrátí. Klouže očima po Ju-kenově polonahém těle, po špíně z toho, jak se popral. Sluší mu to. Dovede na to myslet i po tom všem. Ani ho nenapadne pohled odvracet. Jeho hlava je příliš jiná na to, aby ho napadlo, že by ho třeba mohl znervózňovat nebo že se to nedělá. Trvá to docela dlouho, než si Ju-ken vyhlédne vhodné místo. Aqui se celou cestu díval do zpětných zrcátek, ale nevypadalo to, že by je kdokoliv sledoval. Teď se ukryjí uvnitř starého skladu i s vozem a Ju vypne motor. Aqui se rozhlíží kolem, vystupovat se mu moc nechce, ale nakonec to udělá. Uvnitř se nechá vysadit na nějakou zaprášenou bednu a celou dobu mlčky sleduje, jak mu Ju ošetřuje koleno. Musí ho vyčistit a jakmile se toho roztrženého a oteklého místa dotkne, Aqui stiskne pevně rty. Stejně mu unikne zakňučení a z očí se vyhrnou nové slzy. Když noha při sezení ztuhla, bylo bolestivé se na ni zase postavit a tohle bylo mnohem horší. Neměl by tak fňukat, ale jinak to nejde. Pořád mu v tom škube, i když už je všechno hotovo, ale Ju ho požádá ještě o něco. Musel mít v sobě kvůli své práci nějaký čip? O tom nikdy neslyšel. Hledí na něj sice mokrýma, ale udivenýma očima a těma pak klesne i na nůž v Ju-kenově dlani. Připadá mu obrovský a děsivý. Někdo ho prodal… někdo u něj v práci s nejvyššími prověrkami ví, co viděl a chce se ho zbavit. Tak moc, že na něj poslali toho nejlepšího. Někdo z policie. Aqui nenajde zastání nikde. Jenom v tomhle muži, který kdo ví proč kvůli němu riskuje úplně všechno. Rozhodně by mu to měl oplatit. Za to, co udělal, by se určitě postarali, aby šel sedět. Chvějící se rukou si převezme nůž. 

"Já nevím, já..." Má strach. Nakonec si nechá ukázat přesné místo a přejede po něm bříšky prstů, aby čip nahmatal. Není moc velký, ale je hlouběji, aby se nerozbil každým bouchnutím. Dlouze vydechne nosem, když špičku opře o pokožku, ale nemůže se přinutit to udělat. Zavře na chvíli oči a vzpomene si na všechno, co prožil, na svůj útěk a na Senu, který mu pomáhal, na Ju-kena a na to, jak vlídně se k němu choval, na jahodový koláč, který nikdy neochutnal. A řízne ho. Slzy mu u toho tečou proudem, že mu ubližuje, ale pokračuje tak dlouho, dokud to není hotové. Na jeho rukou, na noži i na Ju-kenovi je tolik krve, jako by mu tu ruku býval uřízl, chvílemi kvůli ní neviděl ani na to, co dělá, ale nakonec ta věc spadne k zemi a v Ju-kenově paži zeje docela velká rána. Taky potřebuje zašít. Zírá na ni a není schopný sáhnout pro obvaz. Ju ani nepípl a on tu brečí kvůli koleni. 

"Promiň." Hlesne a zní to, jako by se mu omlouval za celou svou existenci.

Ju-ken

Ju-kenovi bylo jasné, že bude pro Aquiho těžké zůstat zrovna teď o samotě, ale jinak to nešlo. Potřebovali auto, potřebovali lékárničku, ať už pro ošetření Aquiho a taky pro to, co musí udělat on jemu. Byl by rád, kdyby ho mohlo toho celého ušetřit, ale jinak to bohužel nejde. Doufá, že se brzo dostanou do bezpečí, že ho jistá osoba po letech nepošel do háje, ale nemají kam jinam jít. Musí to risknout. Může jen doufat, že ho jistí pánové neodstřelí hned, jak ho uvidí. No snad ne, to by asi Aquimu moc nepomohl. Cítí na sobě Aquiho pohled a není si úplně jistý, proč se na něj dívá. Ale vždycky, když má chvilku, se na něj ohlédne a usměje se. Pořád má tendenci ho zkoušet uklidňovat, i když si není úplně jistý, jestli v tom má úspěch. V těchto věcech on nikdy moc neuměl chodit, ale naučí se to, no vážně. Skladiště vypadá dlouho opuštěně, přes se Ju pořád tváří ostražitě, jakoby celou dobu čekal, odkud kdo vyskočí. Nemůže si pomoct, je to za ty roky součást jeho samotného. Úplně jiný výraz ale má, když se podívá na Aquiho. Vidí, jak ho to bolí a hrozně rád by mu pomohl víc, ale nemá jak. Potřebuje doktora, ten mu pomůže mnohem víc. Prášky očividně nechce, nutit mu je nebude, bude radši, když bude při smyslech, i když by se potřeboval vyspat. Třeba nakonec v autě po cestě usne. Vidí obavy v Aquiho tváři a není mu z toho dobře. Na výběr ale nemá.

"Neboj, zvládneš to a bude to rychlé, ani to nestihne pořádně bolet." Pokouší se ho uklidit a dává si za cíl, aby nevydal ani hlásku, i když to bude hrozně těžké.

"Jenom prostě jednu řízneš. A to je celé. Možná mi to můžeš zalepit pofoukat a dát pusu jako bolestné." Snaží se ho trochu rozptýlit, když se otočí, aby měl Aqui lepší přístup.

"Jen do toho." Pobídne ho ještě jednou a podívá se upřeně před sebe. Před tělem zatíná ruce v pěst, aby se zvládl opravdu udržet a nepřidělal Aquimu další vrásky. Už tak je to celé šílená situace, do které ho dostal. Ano, je to jeho vina. Měl tušit, že mají na oddělení nějakou krysu, který po něm půjde. Jen se mírně ohlédne přes rameno a vidí Aquiho slzy. Už zase je tu ten pocit, že je příliš mladý, aby něco podobného zažíval, komu co udělal, že po něm teď jdou? Ne, tohle rozhodně nebylo fér. Sevře ruce v pěst, když čepel pronikne jeho kůží a podívá se před sebe. Syknutí ovládnout nedokázal a hned si za to vynadá, protože to přesně nechtěl. Připadá mu, že nůž zajel až ke kosti, jak moc to bolí, ale už se jen šklebí a asi si brzo poláme prsty. Oddechne si, jakmile bolest částečně odejde a znovu se ohlédne s pousmáním přes rameno.

"Neomlouvej se. Já se přece o tebe chci postarat a teď je to přesně naopak. Staráš se ty o mě." Ohlédne se na obvaz, sáhne po něm a podá ho Aquimu.

"Pojď, musíme zase vyrazit, už jsme tu moc dlouho. Po cestě koupíme něco na jídlo, kávu a hlavně cigarety, oba dva je potřebujem." Pár yenů našli v přihrádce, to jim na jedno jídlo a pár drobností stačit bude. To, že budou muset vyměnit auto, mu radši neříká. Tohle auto už jistě hledají, když budou mít štěstí, narazí na jaké odstavené a majitel si třeba pár hodin nevšimne, že jim chybí. Počká, až mu to Aqui zaváže, než se k němu otočí čelem, vezme jeho tvář do dlaní a dlouze ho políbí.

"Budu tě bránit, ať se děje cokoliv." Mírně se pousměje a krátce ho obejme.

"Pojedeme." Dodá a odvede ho do auta. Sám ještě zaloví v kufru, kde viděl tašku s oblečení. Potřebuje něco na sebe. Triko, které vyloví, je mu rozhodně těsnější, ale naštěstí není krátké, což je k podivu, vzhledem k tomu, jak velký je.

"Nechceš si lehnout dozadu a trochu se prospat?" Dá Aquimu možnost, než vyrazí na cestu. Zastaví ještě kousek od benzínky, kde všechno nakoupí a pak pokračují v cestě. Podaří se jim ukradnout auto o pár kilometrů dál. 

"Asi bych ti měl říct, kam jedeme." Prohodí Ju po chvilce ticha. Jednou už další hodinu a za chvíli budou ve městě. Cesta přes něj jim ještě chvíli zabere. Nakonec se rozhodne odbočit na odpočívadlo, kde pomůže Aquimu ven nabídne mu cigaretu. Sám se usadí na kapotu auta a prohlédne si své prsty.

"Jedeme za mým bratrem." Ohlédne se na Aquiho.

"Patří k Yakuze." Osvětlí mu celou situaci.

"Nemám lepší nápad, kde se schovat, než právě u něj, ale…Nevím, co se může stát, až tam dorazíme. Jen bez peněz a bez dokladů…Prostě bychom jinak moc dlouho nevydrželi." Podívá se krátce před sebe, než zase stočí oči na Aquiho a čeká, jak se na to bude tvářit. Sám si dlouze potáhne a najednou vypadá víc unaveně, než kdy předtím. Jde hlavně o to, že není schopný to vyřešit sám. Nemůže jít nikam jinam, protože jeho kontakty oddělení zná a navíc…Kdo ví, které kontakty už nejsou jen jeho.

Aqui

Jak se stará on o něho? Není schopný podat mu ani obvaz. Pořád tam stojí, zírá na všechnu tu krev a není si jistý, jestli se mu nedělá špatně. Zároveň s tím si vzpomene na mrtvoly v lese, o které zakopl. Jejich tváře se mu vybaví do nejmenšího detailu a jemu se zhoupne žaludek. Rychle přitiskne dlaň na ústa, ale ustojí to a sleduje Ju-kena, jak mu podává obvaz. Nakonec ho vezme do ruky a ránu pevně zaváže. Obvaz je okamžitě nasáklý krví. Pousměje se na ty cigarety a stoupá očima zároveň s tím, jak si stoupá i Ju. Nechá si vzít tvář do dlaní a políbit se a trochu ho to vnitřně uklidní. Jeho slova jsou nádherná, jenom pořád nechápe, proč se do něj tolik zbláznil, že pro to zahodil celý svůj život. Možná za pár dní oba umřou… i kdyby ne, co s nimi bude teď? Následuje ho ven k autu celou cestu sleduje, jak mu po ruce stéká pramínek krve a dopadá na zem. Kap… kap… Zavrtí hlavou a posadí se znovu na místo spolujezdce, když mu Ju navrhne ten spánek. Nebude spát, dokud nebudou oba v bezpečí. Stejně by měl před očima jenom ty mrtvoly. Chce spát v jeho náručí a nikde jinde a kromě toho by Ju mohl začít usínat a to teď nesmí dovolit. Musí být alespoň nějak užitečný a tak, i když jinak není zrovna upovídaný, začne mu vyprávět o své cestě do Číny. Tedy především o tom, co po cestě viděl a jak je tam krásně, až na ten režim. Ale památky a příroda, to je vážně něco úžasného. Velkou část cesty má v klíně celý jejich nákup, spokojeně pokuřuje a pije kávu, zatímco Ju-kenovi podává kelímek a připaluje další cigára a když jsou nuceni ukrást další auto, už celkem pokojně čeká, než ho Ju sežene. Je to trochu jako stopování, však si ho nechtějí nechat. Někde ho zase odstaví a policie ho vrátí majiteli. Trochu tím v duchu obhajuje sám sebe před svými hříchy. Mnohem větší strach má, co by policie udělala s těmi Ju-kenovými vraždami. To už nebylo v rámci služby. Oni by to určitě tvrdili. Za to se v Japonsku věšelo. Byli jednou z mála zemí, kde pořád existoval trest smrti a vražda byla jedním z těch zločinů. Už začíná být unavený z pocitu, že po něm jde celý svět. Od mafie po policii. A teď do toho zatáhl ještě jeho. Je mu to vážně líto. Nikdy se neměl nechat chytit tím policajtem a Ju ho nikdy neměl tak paličatě vléct do svého auta. Nejspíš už by teď byl mrtvý, ale takhle umřou oba. Ani tak ale nechce přestat bojovat. Uvědomí si, že je už chvíli ticho a ospale mžourá ven, když Ju prohodí, že by mu měl něco říct. V další chvíli auto zahne na odpočívadlo a zastaví. Teprve když se zase postaví na nohy, aby se trochu protáhl, uvědomí si, jak moc to koleno bolí. Nechce se hýbat, když ztuhne. Ještě si odskočí a jakmile se vrátí, hladově se zakousne do tyčinky, než k němu zvedne svoje oči. Sluší mu to na tom autě. Vypadá jako opravdový gangster z filmu. Mimoděk se pousměje. Sklouzne očima na rudý obvaz na Ju-kenově paži. Už ho několikrát měnili a teď už z něj nekapalo, ale stejně to sáklo. Museli to stáhnout tlakem, takže tam nacpali klubíčko smotaných čistých ponožek z té tašky. Pomohlo to. Bratr… má bratra? Ten správný pocit něčeho studeného v žaludku se dostaví, když zjistí, kam patří. 

"Máš bratra u mafie?" Vystřelí a nechápe. Je to jako z nějakého filmu. Špičkový policajt a mafián. Teď už jsou na dně společnosti oba… Snaží se to celé pochopit. Hodně to závisí na postavení jeho bratra v některé z rodin. Snad je co nejvyšší. A pak na jeho ochotě jim pomoct před čínským zabijákem. Pověsil by na sebe Čínu samotnou. Který blázen by tohle udělal? Slyší se, jak polkne. Hlas se mu chvěje, když promluví. 

"Jaký spolu máte vztah?" +Někdo tě prodal.+ Zní jeho myslí. Prodá je i on? Rozhodně by vydělal. Odměnu i vztahy s policií… co je jeden bezvýznamný kluk? +Prosím mějte se hodně rádi.+ Pomyslí si zoufale a je mu to vidět snad i v očích. Ani on ale nemá lepší nápad, co si počít. Nemůžou jen utíkat a krást. Emigrovat… ale kam? Vrah si nedá pokoj a najde je i na Marsu, jen to třeba nebude hned. Shlédne na svoje nohy. Pak přikývne. Není to v jejich situaci už jedno? 

"Slib mi, že až nás bude chtít zastřelit, budeš mě držet." Řekne nakonec a není to vtip. Je v tom něco těžkého, co se připravuje na konec. Do očí se mu trochu tlačí slzy. Kruci… je mu dost málo… 

"A kdyby nás chtěl prodat..." Hlas mu zakolísá. 

"Slib mi, že nás zabiješ sám." Zvedne k němu oči. Sám by to nedokázal a tak to ujištění potřebuje od něho. 

"Slib mi to. A pak můžeme jet." Podívá se mu přímo do očí.

Ju-ken

Celou cestu se snaží přesvědčit sám sebe, že je mu dobře. Dokonce tomu věří i jeho hlava a drží se. Víčka pomalu těžkou, přistihne se chvilkami, že vidí cestu malinko rozmazaně, ale pořád tvrdohlavě řídí dál. Přišel o hodně krve, ale nemá v plánu se vzdát, dokud Aquiho nedostane do bezpečí. Byl trénovaný na to, aby dotáhl svůj úkol do konce a teď si dal za úkol ochránit Aquiho. Tam, kam jedou, ho možná spíš vleče na smrt, ale pokud někde nenajdou útočiště, nemají nejmenší šanci. Nikde se sami neschovají, navíc potřebují nové doklady. Možná nafingovat vlastní smrt, něco jako nehodu, aby je už nikdy nikdo nehledal. Ano, je to dobrý plán, ale sami dva nic nezmůžou. Jejich cesty s bratrem se rozdělili už dávno. Dávno je tomu, co vzdal svůj boj, aby ho přetáhl na stranu policie. Teď by za to měl být jenom rád, kdyby to bylo jinak, nemají nejmenší šanci. Sám ale není schopný vymyslet důvod, proč by mu měl Haku pomáhat. Možná kdyby mu v jiné zemi nabídl své služby. Upsal se mu duší výměnou za jejich života. Nejednou mu říkal, že by se mu hodil, i když na půdě Japonska a v řadách policie, ale….Je to jen několika procentní naděje, že to vyjde. Trochu si povzdechne s podívá se do Aquiho roztomilé tváře. Ani neví, kdy si uvědomil, že je pro něj schopný zemřít. Bylo to tak rychlé a mohl s podobným závazkům vyhýbat, jak chtěl. Možná za to mohla Aquiho povaha, to jak po něm všichni jdou a on se jim neumí bránit. Tento ochranitelský komplex měl vždycky, proto byl u policie, ale tentokrát je to mnohem intenzivnější.

"Mám, našel si svou vlastní cestu a já…mu to měl dost dlouho za zlé. Matka říkala, že tím pošpinil naši rodinu a já ji dával za pravdu." Prozradí mu část z minulosti.

"Nikdy jsem ho nepřestal mít rád, nejde zahodit vlastní krev a byl to vždycky můj mladší brácha. Slíbil jsem ho chránit a spíš jsem to nakonec bral jako vlastní selhání. Jen…začínám nad tím přemýšlet trochu jinak. Co když to není selhání, ale úspěch, dostal se tak daleko a bez pomoci kohokoliv z nás? Vlastně je na tom mnohem lépe, než já sám." Pokrčí krátce rameny.

"Nakonec měl nejspíš pravdu on. Mafie je mnohem mocnější, než policie. Podívej se, kam tě dostala." Podívá se na něj krátce a je vidět, že ho to trápí. Ve tváři má sice odhodlaný a pevný výraz, ale oči říkají úplně něco jiného.

"Neznám nikoho jiného, kde by nám mohl pomoct. A taky nikoho jiného, kdo by měl ještě méně důvodů to udělat." Přizná mu přesně jejich situaci. Nechce mu brát naději, ale měl by vědět, do čeho je veze.

"Můžeme to zkusit bez něj, ale jsem si téměř jistý, že bez dokladů a peněz nepřekročíme ani hranice prefektury, natož tak země." Řekne mu narovinu, jak to vidí. Mohl mu tvrdit, že to sami zvládnout, ale on není lhář. Nedokázal by mu lhát a dívat se mu přitom do očí. To, co přijde vzápětí, by od něj rozhodně nečekal. Stočí k němu pohled a ani mu nedojde, že cigareta už dohořívá. Típne ji o nárazník a pak zahodí. U toho už stahuje obočí k sobě. Nechce mu slibovat ani jedno z toho. Pořád věří tomu, že to spíš nepřežije on, než Aqui. Měl dost informací, aby se z toho dostal a pokud to jeho samotného bude stát život…Nevadí. Pomalu vstane a postaví se před auto. Ignoruje krátké zatmění před očima, stejně jako fakt, že se mu zatočí hlava. Vezme jeho dlaně do svých, položí si je na boky a přistoupí mezi jeho nožky. Aquiho tvář se skoro ztratí v jeho dlaních.

"Slibuju ti, že pokud nás budou chtít zastřelit, budu tě držet v náručí a nepustím ani v dalším životě." Slova se mu vyslovují těžko, ale opravdu mu je schopný slíbit cokoliv

"Slibuju ti, že pokud tě bude chtít prodat, zabiju nás oba dva i kdyby mi nabízel cokoliv. Jedinou cenu pro mě má tvůj život." Dívá se mu upřeně do očí.

"Slibuju ti, že udělám úplně cokoliv, abych tě udržel naživu a v bezpečí i kdyby mě to mělo stát všechno, co mám." Koutky se mu mírně pozvednou ve smutném pousmání.

"Ty mi taky něco slib. Pokud bude cenou za tvůj život ten můj, neváhej. Pokud to neuděláš ty, udělám to já sám, nezachráníš mě, rozumíš?" Jeho výraz je pevný a odhodlaný.

"Pojedeme, ještě nás čeká kus cesty a musíme jít i pěšky." Skloní se k němu a políbí ho.

"Víš, nikdy by mě nenapadlo, že někdo otočí můj život vzhůru nohama. Nemyslím to, co se děje kolem nás, ale jak se od první chvíle vedle tebe cítím. Arigato, Aqui-chan i kdyby to bylo jen na chvíli." Mrkne na něj, než mu pomůže z kapoty, vezme ho kolem pasu a opatrně položí na zem, aby nenamáhal nohu víc, než je nutné, i když jemu samotnému v tu chvíli projede tělem ostrá bolest. Pomůže mu i zpátky do auta a sám se usadí za volant, aby mohli vyjet na cestu. Je rád, když za dvě hodiny může konečně zastavit. Došlo i na menší mikrospánek a musel na chvíli ven z auta, aby ho čerstvý vzduch probral. Cestou po ulici na sebe poutají příliš mnoho pozornost. Ju-kenovi se podaří ukořistit jeden lehký kabát pro sebe na jedné zastávce a pak i novu mikinu pro Aquiho, která voní čistotou, stejně jako kšiltovku, aby zakryl jeho rysy. Trvá to docela dlouho, než se dostanou k velkému sídlu, které sousedí s vodní hladinou, ale to z této strany skoro nejde vidět. Zastaví se s Aquim v povzdálí a podívá se na něj. Přitáhne si Aquiho ke svému boku a líbne ho do vlasů.

"Asi tě miluju, jen abys to věděl." Prohodí jen tak mimochodem. Tak nějak mu přišlo, že by to měl vědět a možná je to poslední šance, jak mu to říct. Jakmile vykročí blíž k bráně, je mu jasné, že už je mají v oku. Možná už je sledovali dřív, než vůbec vkročili do této čtvrti. Nepustí ho ani na vteřinu a zastaví se na metr od brány, to už ukazuje své prázdné dlaně, i když ne příliš nápadně a krátce skloní hlavu.

"Žádám o přijetí k vašemu šéfovi. Řekněte mu, že za ním přišel Shiba." Neřekne jim své jméno, ale přezdívka z dětství bude stačit. Nikdo neví, jaká byla jen Haku a on.

Aqui

Ju-kenův příběh je delší, než by se mohlo zdát a je to zvláštní, že si na to vybrali chvilku teď, když jsou oba tolik unavení, ale některé věci se nedají odložit na lepší chvíle. Vyhoupne se na kapotu vedle něho a v dlaních žmoulá dlouhé rukávy, zatímco poslouchá. Před očima vidí dva malé kluky, jak si spolu hrají, potom o něco starší… Každý starší bratr a dědic rodiny čelí nelehkému úkolu převzít všechnu zodpovědnost. Mnohdy dědí rodinný podnik a společně s otcem se o všechny stará. Když Haku odešel, nebylo divu, že si to Ju kladl za vinu víc, než bylo zdrávo. Bylo to selhání jich všech a teprve na poslední místě Hakueie. Tak se to v Japonsku bralo. Pokud jste si s takovým nezvedeným dítětem nedovedli poradit, nezbývalo vám, než od něj dát ruce pryč a tak už se Haku neměl kam vrátit, ale Ju uvnitř musel cítit vinu ještě větší. Vídali se? Věděli jeden o druhém nebo pro sebe zůstali dvěma cizími lidmi, oddělenými zákonem? Haku byl nepochybně velmi nadaný, když se prodral podsvětím až někam nahoru, ale… za jakou cenu? Proč odešel od rodiny, která byla společensky tak dobře situovaná? Proč například nedělal stejnou práci jako jeho bratr? Pokud ho měl Ju rád, tak přece nemohl být veskrze zlý psychopat nebo ano? Zmizí vaše láska k rodině, pokud víte, že páchá samé zlo? Nakonec ale zavrtí hlavou. 

"Ne. To mafie po mě šla jako první a policie je do toho zapletená. Tím se z ní stává jen další sluha mafie." Podívá se mu do tváře. 

"Není mocnější, je to prostě zlo, i když si nalhávají něco jiného." Zdá se, že v těchto otázkách má naprosto jasno. Jeho žádná touha po luxusu a snadném životě nepohání. Ví, co je trávit čas na ulici, dovede se tam schovat a i když má rád svůj makeup a pěkné oblečení, vlastně se bez toho obejde. Sleduje Ju-kena, jak vstává a jakmile má dát nohy od sebe, celý se zřetelně zachvěje. Prostě to nešlo ovládnout, i když je tahle chvíle o něčem úplně jiném. A pak se překvapivě a opravdu upřímně a krásně usměje, když mu Ju slíbí všechno to, co po něm chtěl. Znají se tak krátce a přesto z jeho srdce spadne něco obrovského a těžkého a odlétne odtud jako motýl. Jako by všechno bylo tak, jak má být. Přikývne. Ju má taky jednu podmínku. Nelíbí se mu ani trochu, ale… kdyby na to snad došlo… Ne, o tom mu teď nemusí nic říkat a tak prostě znovu přikývne. 

"Slibuju." Svůj slib neporuší, ale jeho život by nemělo smysl zachraňovat. Žádný by pak už neměl. A tak by ho stejně rychle dohonil. Tím ale nechce toho obra před sebou trápit a tak mu o tom nikdy neřekne. Opětuje mu nesmělý polibek. Jakmile zazní, že musí i pěšky, Aqui trochu zbledne, ale tohle musí zvládnout! Pak si odpočinou, ať už na věky nebo jenom než naberou síly. Nasedne s ním zase do auta a po jeho nových slovech chvíli mlčí a jenom tak se dívá z okénka. 

"Mě by to taky nikdy nenapadlo." Mluví o sobě. 

"Po dlouhých měsících si připadám trochu… příčetně." Řekne upřímně. Za celou cestu neměl čas uvažovat nad všemi nápisy a značkami. Netížily jeho paměť ani neuvažoval nad tím, jestli některá z nich není skryté poselství někoho… třeba někoho, kdo po nich jde. Vždycky byl na všechno sám a najednou se odnikud objevil tenhle muž a obětoval mu svůj život. Zdálo se to být nemožné a Aqui to rozhodně nemínil odmítat. Pokud mu ho osud poslal, tak to vděčně přijme. Když auto nakonec zaparkuje, cítí se podivně klidný a odevzdaný. Snaží se statečně klást nohu před nohu, dokud neprojdou touto čtvrtí až k luxusnímu sídlu. Podle toho Aqui bezpečně pozná, že i kdyby byl Hakuei jen člen této rodiny, rozhodně není jenom tak někdo. Celou cestu na sobě cítí pohledy, jako by všechny domy a střechy měly oči. Možná to nejsou pohledy, ale spíš hlavně. Je na to už zvyklý, ale stejně… Pevně svírá Ju-kenovu ruku. Dům je krásný, ale připadá mu jako přízrak, co se marnivě dívá do tváře vody. Nejde z něj pozitivní energie, spíš jeden čeká, kdy se ta nestvůra pohne a podívá směrem k nim. Ju-kenovo vyznání ho vytrhne z myšlenek a trochu zaskočí, ale pak se podívá nahoru do jeho tváře a znovu se usměje. On už tohle přece ví. Cítí to. 

"Já tebe taky." Oplatí mu jednoduše. Nikdy ten pocit nezažil, ale co jiného by to mohlo být, když někomu tak moc věříte, že s ním klidně umřete? Mlčky sleduje Ju-kenovo jednání u brány. Špatně, všechno špatně. Yakuza měla naučený systém větiček a službiček, každá něco znamenala a podle nich se poznal jejich člen i to, co žádá, odkud jde, jak moc je to nebezpečné nebo ne. Teď už vědí, že tohle rodina není. Mohli by je zastřelit přímo na místě. Muži si je nepříjemně měří, v jejich očích je pohrdání a nikdo z nich se ani nepohne. Trvá to dlouho, hrozně dlouho, když se objeví ještě někdo další, nechá otevřít branku a mlčky jim kývne dovnitř. Zahrada a příjezdová cesta není zase tak velká, jak by se mohlo zdát a brzy jsou odvedeni do velmi tradičního a však podivně moderně zařízeného pokoje, jednoho z mnoha, které jsou odděleny pouze papírovými zástěnami. Tento je určen k čekání. A tak čekají a neděje se vůbec nic. Dokonce jim nikdo ani nenabídne čaj. Dokud se za jejich zády neozve zvláštní hlas. 

"Ta přezdívka mi vždycky připomene toho psa..." Řekne Hakuei a Aqui se po něm rychle otočí. Úžasem mu klesne brada. Někoho takového prostě nečekal.