Epilog - Ruki x Kamijo

 

Ruki

Bylo to už deset let, co dostali od Akiho milost a požehnání jít kamkoliv chtějí. Dokonce jim nabízel, aby zůstali v paláci, že se pro ně místo vždycky najde, ale nakonec nechtěli. Nejspíš tím překvapili všechny okolo. Kamijo si odtud nesl dost vlastích špatných vzpomínek a křivd a na každém rohu potkával někoho, s kým dřív musel jít, koho musel bavit, kdo ho znal jenom jako konkubínu. I po rozpuštění harému na něj pořád hladově koukali a nestoudně pokřikovali a všichni si mysleli, že tady Kamijo zůstane, protože tady má všechno pohodlí a přepych, bez kterých se neobejde a život tam venku pro něj bude utrpením. Chyba lávky. Kamijo se nového začátku bál snad ještě méně, než Ruki. Chtěl pryč, začít někde něco vlastního, kde je nikdo nebude znát a kde si vybudují od začátku plnohodnotný respekt a Ruki ho byl ochotný následovat kamkoliv. Sám nikdy nebyl vzornou konkubínou, ani nepotřeboval přepych paláce. Vždyť když ho přivedli do harému, dělal všechno proto, aby se odtud zase dostal. Na místě ho držel jenom Aki. S nikým jiným v paláci pouto příliš neměli. Snad jen trochu s Hydem, Inoranem a Die. Když zemřel Sena, zůstali Akimu se Shinyou jenom oni dva a Shinya s Taijim v paláci zatím zůstávali. Ruki se se Shinyou nikdy sblížit nestihl, ale slyšel o něm, že se také chystají odstěhovat a bylo mu Akiho nesmírně líto. Byli v podstatě nejlepšími přáteli, trávili spolu hodně chvilek, to Aki naučil Rukiho bojovat a nakonec se mu to hodilo v tu osudnou chvíli, kdy byl u Senova skonu. Viděl to všechno na vlastní oči, stejně jako viděl Akiho, když o chvilku později dorazil. Aki nikdy nahlas neřekl, že kdyby býval přišel dříve, třeba by Senu zachránil, ale Ruki mu to viděl na očích. A teď ho měli opustit i oni dva. Ne jen jako konkubíny, ale aby odešli za vlastními životy. Rukimu to trhalo srdce, nespal kvůli tomu, ale jeho volba byla jasná. Kamijo vedle něj, ten jediný, kterého miloval. Věděl, že bude Akiho navštěvovat, budou si psát a stejně tak věděl, že to bude zoufale málo. A stejně se nedokázal cítit, jako že ho zrazuje a opouští. Věděl, že Aki by taky odešel, kdyby měl následovat Senu. A tak byl jeho odchod z paláce velmi bolestný a plný emocí. Kamijo měl našetřené neskutečné jmění a Aki mu všechno nechal, včetně oblečení a výbavy, která patřila paláci. Dal na výběr dvěma sloužícím, aby šli s nimi a oni šli. Na cestu jim věnoval další dárky a Rukimu plno peněz a tím se postaral, že jejich život odstartoval víc, než v blahobytu. Nakonec odjeli do nejstaršího města říše. Nebylo úplně blízko hlavnímu městu, ale bylo tady všechno. Město bylo druhé největší, plné zábavních čtvrtí a s o něco uvolněnějšími obyvateli. Když s Kamijem přemýšleli o tom, co dělat, Kamijo v tom měl jasno v podstatě od začátku. Chtěl plně využít všechno, co se s Rukim naučili, vytěžit potenciál ze svého umění, ale jiným směrem, než jakým musel v paláci. A tak otevřeli největší a nejpřepychovější čajovnu v Říši společně s domem gejš, kde si mohli dovolit přímý dozor nad jejich výchovou a uměním. Dívky vybírali nesmírně pečlivě a dokonce tu měli i jednoho chlapce. Zaměstnávali plno dalších dívek z jiných domů, početný personál a služebnictvo a měli tu i tři pokoje na přenocování. Jejich dům však nikdy v životě nebude hampejz. Na žádnou z dívek nikdy nikdo nesáhne tak, jak nebude chtít sama. Kamijo měl na ně ty nejtvrdší nároky, učily se od útlého věku a uměly plno věcí, které jiné gejši neuměly, protože mísili jejich starobylé umění s tím palácovým. Kde kdo nad tím ohrnoval nos, protože porušovali tradici, ale protokol z paláce už neporušovali. Se zrušením harémů už žádný neexistoval. Kromě toho měli neskutečný úspěch, byli vyhlášení široko daleko, objednávky přijímali s půlročním předstihem a za nedostavení se na rezervaci vybírali vysoké pokuty. Pobývat byť jen krátký čas u nich znamenalo nejvyšší prestiž a dokonce tu několikrát hostili přímo Akiho. Ty dny Ruki zbožňoval a vždycky mu dělal společnost přímo on a Kami. I přes jejich teď už o trochu vyšší věk. Ru měl pořád krásných dvacet sedm a nezměnilo se na něm skoro nic. Zamyšleně poklepe koncem špičky, ve které je vložená cigareta o účetní knihu, pak ji zavře a elegantně vstane. Bylo další nové ráno a všichni v domě už se činili. Okolo něj proběhne několik malých dívek, ze kterých snad také jednou budou gejši. Nesou snídani Kamijovi. Není už u sebe, ale vzadu v soukromé zahradě. Sedával pod rozložitou švestkou, která kvetla a voněla a poslouchal melodii, která se nesla z nitra domu, kde se maiko učila na nástroje. Čekal na chybu. Ru potichu projde po dřevěném ochozu okolo domu a tiše si klekne vedle něj. Sleduje dívky, jak Kamijovi nalijí čaj, ale podá mu ho on sám. Teprve potom se podívá do jeho neskutečných ledově modrých očí a usměje se. 

"Dobré ráno, Kami-koi." Povytáhne se, aby mu vtiskl polibek na tvář.

Kamijo

To, co Kamijo Senovi slíbil, když ho držel v náruči, taky udělal. Byly to zvláštní dny, když se dostali do hlavního města a zůstali na nějaký čas v paláci. Aki měl spoustu povinností a na ně přišla řada o něco později. Kamijo trávil tyto dny po boku Rukiho a taky Hyda. Asi za to mohla jejich dřívější dohoda a taky Hydova pověst. Vážil si ho za jeho zkušenosti a v době, kdy všichni truchlil s Akim, on byl s ním. Nešlo jen o to, s každým večerem poznával kousek minulosti právě Seny a pečlivě si je ukládal do hlavy. Své slovo totiž chtěl dodržet. Nikomu nic neřekl a v každé volné chvíli precizními znaky spisoval detaily Senova života. Nejvhodnější k tomu byly chvíle, kdy byl Ru u Akiho. Ne, už nežárlil, neměl k tomu nejmenší důvod. Věděl moc dobře, jak smrt Seny jejich budoucího císaře zasáhla a žárlivost se vytratila. Jakmile se ale někdo jiný motal kolem Rukiho, zase měl pocit, že jim vyškrábe oči. Nakonec i oni dva odešli žít svůj vlastní život. Žádné obvinění jim nezůstalo na krku. On sám měl hodně našetřeno a vydělal ještě víc několika prodeji části svých šperků, na které se nechtěl ani podívat. Některé osoby stály za to, aby si je zapamatoval, jiné vůbec. V hlavě už ho pálil úplně jiný cíl a tím by zajistil sebe i Rukiho do konce života. Ano, bude to ta správná investice. Čajovna, kterou si společně pořídili nesla ozdobně vyvedený název Sakurový sen. Nebylo to proto, aby Akiho trápil, když se tu ukázal. Bylo to hlavně pro velké cíle, které s ní měli. Sena měl taky velký cíl a dosáhl ho, i když po své smrti. Byl tak mladý, ale ušel dlouhou cestu. To byl další důvod, proč na něj Kamijo často vzpomíná. Nešlo o truchlení, spíš jako motivaci pro sebe samého. Ano, občas i on ji potřeboval. Jakmile ale začali vybírat dívky do jejich domu, bylo jasné, že to je přesně ten směr, který potřeboval. Dokonale se v tom vyžíval a byl rád, že Ruki sdílí jeho nadšení. Bez svého osudu, který ho málem stál život, si to ani nedokáže představit. Bylo to zrovna dnes, kdy dokončil poslední přepis. Napsal jich tisíc, které poslal do světa, aby se všichni dozvěděli o hrdinství jedné konkubíny. Legenda se rozšířila a na jeho tváři se objevil upřímný úsměv, když k nim dorazila návštěva z daleka a příběh znala. Tím zajistil, aby na Senu nikdy nezapomněli. Byl sám se sebou spokojený. Nechá víčka klesnout, když se ozvou další tóny zevnitř. Zatím je vše v pořádku, ale nepochybuje, že přijde chyba a pak se zvedne, aby ji rychle napravil. Všechno muselo být dokonalé a mladé dívky čekal nespočet zkoušek, než byly puštěny do čajovny, aby dělaly společnost hostům. 

Pak tu byl Saga. Jednoho dne k nim přišel, nesl s sebou drobné jmění, které vzal kami ví kde a žádal tak dlouho, dokud ho k sobě nevzali. Kami si nebyl jistý, že bude dobrý nápad vzít chlapce. Saga byl ale velmi vytrvalý a jemu se jeho odhodlání zalíbilo natolik, aby ho začal učit. Měl talent, ale taky brzo zůstal dost velké sebevědomění. Kami si byl jistý, že s tím jednou budou velké problémy, ale přesto…Zůstal s nimi. Ovládal všechno, co ostatní dívky v mnohem kratším čase, o své minulosti ale nikdy nemluvil a Kamijo se neptal. Od té chvíle, kdy překročil práh jejich domu, žádná minulost neexistovala ani žádné závazky. Zaplatil za sebe a tím se staly otázky zbytečné. Bylo mu teprve čtrnáct a stejně už zvládal Kamiho oblíbený tanec s vějíři, ne dokonale, ale velmi obstojně. Neotevře oči, ani když před něj začnou dívky servírovat snídani. To se stane ve chvíli, kdy zaslechne Rukiho hlas.

"Dobré ráno, Ru-koi." Pozdraví ho svým sametovým hlasem a koutky se mu pozvednou. Za vteřinu na to stočí oči k jedné z tenkých stěn, když se ozve chyba v melodii. Vzápětí se přidá i Sagův hlas, který dívku kára. Mohl si to dovolit, i přes svůj věk byl mnohem výš a rozhodně nadanější. 

"Zdá se, že už se nemusím ani namáhat." Prohodí se spokojeným podtónem, převezme si s krátkým kývnutím hlavou od Rukiho čaj a při polibku na tvář odhrne pár pramenů z jeho tváře. Podívá se na dívky kolem a popožene je, aby je nechaly o samotě.

"Za chvíli jsem chtěl jít za tebou. Musím zkontrolovat, zda je na večer vše připraveno." Dneska byla čajovna zavřena, tedy pro širokou veřejnost. Jeden z jejich zákazníků si měl slavnostně přijít pro jednu z dívek. Dělali to tak, pokud dosáhla určitého věku a byl někdo, kdo ji chtěl mít doma. Ne, neprodávali je, záleželo na rozhodnutí obou. Kamijo by se nikdy nesnížil k tomu, aby jejich svěřenkyně prodával. Navíc, je to první odchod, který má na starosti Saga. Kamijo je naprosto klidný, opravdu mu věří a vlastně v něm vidí jejich nástupce.

"Vypadáš spokojeně, dobré zprávy?" Zeptá se, když si prohlédne Rukiho tvář. On sám měl vždycky dobrou náladu, pokud měl Rukiho u sebe. A ne, nebyl na dívky méně přísnější, jenže to bylo potřeba, už to nebylo jen z nudy či jako rozptýlení.

"Nebo snad dopis od Akiho?" Zatváří se naoko naštvaně, jak kdyby pořád žárlil, není to tak, ale malé popíchnutí si odpustit nemůže.

"Máš snad přijet a naplácat mu na zadek?" Baví se dál. Kdyby ho kdokoliv slyšel, měl by problém, ale nikdo tu není, tak proč by to neřekl, když o jejich dávné ložnicové bitvě ví.

Ruki

Chce něco říct, ale tu chybu slyší neomylně i on. Samozřejmě očekává, že se Kamijo zvedne a půjde tam, ale nakonec je to Sagův hlas, kdo možná až zbytečně moc vypeskuje dívku, která hrála. Nicméně jakmile ho slyší, jak jí ukazuje, jak na to a pak se ozve několik bezchybných sebejistých tónů, jako vždycky mu nemohou nic vyčíst. Saga byl přísný, ale to byla v tomto světe spíš nutnost. Měli tvrdou konkurenci, hodně domů by bylo raději, kdyby tady nebyli a nikdo s tím nemohl nic dělat, protože měli jistou protekci u císaře. Nevyužívali ji, ale to nehodlal nikdo testovat. Sagovou jedinou drobnou chybičkou byla jistá… namyšlenost? To bylo silné slovo, ale někdy si sebou byl jistý až moc. A to mohlo vést k nějaké osudové chybě, ale jak Kamijo rád připomínal, on byl také takový, když byl mladý a když si Ruki vzpomene třeba na Die, asi by to nikam nedotáhl, kdyby nebyl na ostatní jako pes. Takže nechávali Sagu na pokoji i v tomto ohledu. Saga nebyl typicky krásný. Ne jak se od geishy očekávalo. Neměl jemný obličejík, který šel snadno zaměnit se ženským. Byl ale velmi elegantní, uměl se pohybovat i oblékat. Měl na podobné věci prostě cit a kdo ví proč z něj muži šíleli mnohem víc, než z těch pěknějších tvářiček. Pro ně to zase byla výhra, protože měli něco jiného, neotřelého, co chtěl každý vidět na vlastní oči. Ach ano, dnešní událost. Dívky, které vychovali a které jim prošly pod rukama, pro ně byly trochu jako vlastní děti a tak jim vždycky vystrojili jakousi předběžnou veselku na rozloučenou. Byla to hostina a zábava do ranních hodin jen pro pozvanou společnost jako byla rodina ženicha a nejbližší přátelé a sem tam někdo důležitý z jejich pracovních kruhů. Pokaždé to muselo být perfektní, stejně jako dnes a přípravy jsou od rána v plném proudu. Musí být naklizeno, navařeno, budoucí nevěsta dokonale oblečena a to kimono jí samozřejmě později věnují do začátků a jako vzpomínku. Bylo to drahé, pokaždé shánět takové kimono, aby měli do čeho oblékat mladší dívky, ale tak to prostě bylo. Jejich dům nebyla žádná levná díra. Kdysi dávno by Rukiho nenapadlo, jak bude jednou žít a jaký snob se z něj vlastně stane. Ruki se zatváří trochu tajemně, když se ho Kamijo zeptá, proč je tak spokojený a jakmile dojde na zmínku o Akim, musí se tiše zasmát. Rád s ním Kamija dráždil, jenom tak. Měli to jako takovou hru. 

"To by byl skandál, kdyby se opravdu něco dělo, že? Teď, když je už tak dlouho… no, svobodný zrovna ne, ale víš jak to doma mají..." Zmíní. Co kdyby se Ruki po těch letech začal nudit a rozhodl se, že by mohl oprášit některé… ehm styky? Ruki na chvíli protáhne obličej a pak vyprskne smíchy. Naplácat Akimu? 

"To jsi myslel jeho syna?" To asi moc nevylepšil, protože kdyby měl pletky ještě s Aquim, asi by to byl už vážně gól. Byla tu ještě princezna, ale Ruki byl vždycky spíš na to druhé pohlaví. Natáhne ruku pro listu rýžového papíru, který je celý popsaný drobnými, úhlednými znaky. Kami jich napsal snad už tisíce a dnes, po deseti letech, měl být tento poslední. 

"Nebude se ti po tom stýskat?" Zamumlá tiše a prohlíží si poslední slova. Úplně první přepis měli doma oni dva. Originál dostal Aki. Zbytek už létá po světě. Bylo až neuvěřitelné, jakou modlu ze Seny společně vytvořili, když o něm kolovaly příběhy, stavěly se budovy a nemocnice pojmenované po něm a dodnes Aki slavil jeho narozeniny. Zase list odloží a opatrně ho zatíží těžítkem ve tvaru kočky. Znovu se podívá do Kamijovy tváře. 

"Jen jsem zkoušel počítat. Je to spíš tvoje parketa, ale vypadá to dobře, hm?" Naráží na sumu, která je dvakrát podtržená na konci. Vypadá to na nejvyšší výdělek, jaký kdy měli. 

"Co si… udělat dovolenou? Saga by to mohl zvládnout..." Nadnese opatrně. Chtěl by ty peníze rozházet. Nezřízeně si s ním něco užít, když tolik pracovali. Kamijo se odtud ale většinou odmítal hnout. Měl strach, že by to tu bez něj nezvládli nebo by jejich dům ze závisti někdo podpálil.

Kamijo

Kamijo se pořád tváří spokojeně, možná ještě víc, kdy se zevnitř ozvou bezchybné tóny. Saga si své místo rozhodně zasloužil a taky ví, že mu to nespadlo jen tak do klína. Přišel až k nim a každý den dřel až do noci, aby byl nejlepší. Měl nos nahoru, ale taky byl dostatečně cílevědomý. Mohl by mu jednou dát mnohem víc….Nechá se na chvíli pohltit myšlenkami, než si jeho pozornost ukradne Ru zpátky. Jakmile dojde na Akiho je to takové špičkování, ale stejně na něj podezřívavě přimhouří oči. Ať to bylo, jak chtělo, stejně by žárlil zase. Z druhé strany se může v podstatě uklidnit, protože zprávy z paláce jasně říkají, že Aki pořád Senu nepustil z hlavy. Taky má jediné štěstí.

"Zatoužil si měnit rodinné pořádky v paláci?" Pozvedne nepatrně obočí. Ta představa se mu rozhodně nelíbí. Stačí jen pomyšlení, že by tu zůstal bez Rukiho a…Ne, nebylo by s ním k vydržení už vůbec. Jeho povaha se maličko změnila, už nebyl tak pomstychtivý jako v harému. Tady si taky nemusel razit cestu mezi dalšími konkubínami. Všichni okolí však věděli, že naštvat ho nechtějí.

"Mám se svléknout a připomenout ti, proč jsi tady?" Připomene mu jeho pohled, když se před ním tenkrát v lázni svlékl. Protočí očima, protože Ru s popichováním nekončí.

"Nakonec myslím naplácám já tobě, abych ti dostal podobné myšlenky z hlavy. Když se nudíš, máš mi to říct. Rozhodně bych ti rozptýlení vymyslel." Nasadí svůj dokonale svůdný podtón, který už používá jen u něj. Proč by jím plýtval na kohokoliv jiného? Už to nepotřebuje. Už už se natahoval, aby Rukiho chytl za zápěstí a přitáhl ho k sobě, když mu připomene vlastně tak trochu celoživotní dílo. Podívá se na popsaný svitek a je vidět, že nad tím vším přemýšlí.

"Nejspíš trochu ano." Přizná se nakonec. Přepsal to tolikrát, příběh má hluboce vyražený v hlavě a stejně mu bude chybět. Cítil při psaní zvláštní pocit, možná jakési propojení se svými vzpomínkami. Nakonec mírně pozvedne koutky a podívá se Rukimu do tváře.

"Mohl bych začít psát úplně jiný příběh." V modrých očích se mu blýskne a je jasné, že v tom bude nějaká provokace.

"Třeba právě ten tvůj. Jak jsi mě miloval od první chvíle a jak jsi doufal, že se na tebe jednou podívám úplně jinak." Pozvedne hrdě bradu, ale pravdou je, že měl dřív on pro Rukiho, než že to bylo obráceně. Muselo to tak být, jinak by si ho nevybral. Nikdy předtím neměl potřebu si brát svěřence, s příchodem Rukiho se hodně změnilo, on sám se změnil.

"Vždycky ti to šlo skvěle, vlastně se divím, proč to dávno neděláš sám." Podpoří jeho sebevědomí. Ru v tom uměl za ty roky už chodit, jen měl pocit, že si na to netroufal, ale nechtěl ho do ničeho nutit. Je to jejich čajovna, ať si dělá, co se mu zlíbí. Ani jeden už není ničí otrok a je jen na nich, jak se rozhodnou. Pomalu přeostří na sumu a je vidět překvapení v jeho tváři.

"Hm, musím říct, že mě dřív nenapadlo, kolik budeme jednou vydělávat." Prohodí spokojeně a pak konečně udělá to, co chtěl udělat celou dobu. Vezme Rukiho zlehka za zápěstí a přitáhne si ho na své tělo a usadí bokem na stehna.

"Tak ty bys rád dovolenou?" Dobírá si ho ještě trochu a ve tváři se objeví hraně přísný výraz.

"Myslíš, že máme opravdu splněno, abychom si to moli dovolit?" Samozřejmě, že by našel dalších tisíc věcí, které je potřeba doladit, než bude všechno podle jeho představ, ale to by nebylo nejspíš nikdy. Odmlčí se na dlouho, je vidět, že jeho nápad převrací v hlavě a párkrát se ohlédne i na tenkou stěnu, za kterou tuší Sagu.

"Nejsem si úplně jistý, že je to ten nejlepší čas. Ještě není dostatečně vyzrálý." Dojde na argumenty, ale jsou to spíš výmluvy.

"Je potřeba ho ještě spouště věcí naučit." Vede si dál svou. Ruce protáhne kolem Rukiho pasu a se stále zamyšleným výrazem si položí bradu na jeho rameno.

"Navíc za necelý měsíc přijedou páni z jižní strany. Utratí tu tolik, co když bude něco špatně a už se nevrátí?" Nejde tak o Sagovu schopnost nebo neschopnost, ale spíš o Kamijův strach z nepotřebnosti. Uvnitř sebe ví, že Saga to zvládne, opravdu mu věří. Je pro něj ale těžké smířit se s faktem, že by to tu bez problémů fungovalo bez něj. Pak už by mu to mohl rovnou předat, odejít s Rukim a malým jměním do…důchod zní příšerně, jsou přece pořád hrozně mladí.

"Já bych s tím možná ještě chvíli počkal, hm?" Je znát, že se snaží oddalovat nevyhnutelné.

Ruki

Nejdřív mu vůbec nic neodpoví, aby ho ještě trochu natáhl na skřipec, ale Kamijo mu odpoví hodně po svém a Ruki musí uznat, že tuhle slovní bitvu vyhrál. Ještě dnes se mu zdají horoucí sny o tom, jak ho viděl poprvé a co se mezi nimi dělo. Uměl by zpaměti odříkat všechna jeho slova z toho dne a jasně cítí olejíčky, které v tu dobu používali. Později už je nikdy nesehnali. Jako kdyby je po rozpuštění harémů přestali vyrábět. 

"Někdy si říkám, jestli někdo někdy někomu vyhrožoval svlékáním." Zasměje se. Kamijo už překročil třicítku, ale nebyl o nic méně krásnější, než před tím. Jeho tělo bylo pořád pružné a pleť napnutá a zvládal všechno stejně sebejistě, jako kdysi. Pořád hodně trénoval a cvičil a Ruki se domníval, že ho čeká dalších deset až patnáct let, kdy to bude takto. Lidé si budou nejspíš šeptat, že je Kamijo nesmrtelný. Nějaké božstvo, které k nim sestoupilo na zem. Však se tak částečně jmenuje. Stárnutí asi ponese hodně těžce, až to jednoho dne přijde, ale on tady přece bude s ním. Nejspíš v té době bude vypadat o hodně hůř, i když je mladší. Znovu se rošťácky zasměje, když dojde na to naplácání. 

"Je možné, že jsme spolu tak dlouho a ještě jsem od tebe neschytal? Myslím, že máš strach, že by sis zlomil nehet, až mě budeš chytat, protože já se nedám tak snadno." Samozřejmě, že by se bránil, ale nakonec by to mohlo být docela sexy… Blýskne po něm nevypočitatelným pohledem. Neví, jestli se má po jeho dalších slovech zamilovaně usmát nebo protočit očima. Kamijo byl úžasný. Myslel to vážně. Nikdy nenechal Rukiho samotného, odstrčeného nebo aby se nedej bože nudil. Asi měl někde hluboko v sobě zakořeněné, že to je to nejhorší na světě, nechat svou společnost, aby se nudila. Ne, nešlo vždycky jenom o postel, platilo to prostě úplně pro všechno. Jakmile dojde na příběh, trochu nostalgicky přikývne a sám se vážně zadívá na papír. Tedy než mu plně dojde, co to Kamijo říkal. 

"Můj? Cože? Ne, ne, to by nikdo nečetl, takový brak… Tedy… do té doby, než jsem tě poznal, samozřejmě!" Začne se honem opravovat a už už vstává, aby před ním začal utíkat. Takhle to nemyslel, jeho život byl úžasný a nevšední jenom si nemyslí, že by někoho zajímalo, co bylo před tím, než vlezl do harému nebo že by byl obecně natolik zajímavou osobou jako Sena. 

"Nebudeme psát spíš o tobě? Tam se taky mihnu..." Vymyslí to nakonec. Nedoběhne vůbec nikam, protože Kamijo začne o tom, jak z něj byl Ruki vyřízený, možná dokonce dolézal. V jeho očích se zablýská, klekne si zase zpátky přímo mezi jeho stehna a dlaněmi ho pohladí po ramenou.

"Cože? Běžel sis pro mě až na dno harému, odtáhl rovnou do lázně, kde jsi na mě vytasil svou největší zbraň a tím myslím tvoje tělo a ne nutně jen tamto a odmítal jsi mě pustit ze své postele. Nic jiného mi ani nezbylo. Kdybych ti řekl ne, našli by mě usouloženého k smrti." Vrací mu to, ale prsty už si pohrává s jeho vlasy. Uhne pohledem stranou, když dojde na jeho dovednosti. Tak jako kdysi v harému si ani teď nevěří natolik, aby nevyžadoval kontrolu. Kami to prostě musí zkouknout. Radši. Nechá si pomoct na to jeho klín, když dojde na tu dovolenou a přikývne. Chvíli hledí na svoje ruce v klíně, než mu jednu z nich položí okolo krku. 

"Ano, myslím si to." Znovu se podívá do jeho tváře a v ten okamžik je znát, že by se mu podřídil, kdyby Kamijo nechtěl. Vždycky to tak bylo. Jako by nikdy nezmizelo to zvláštní pouto mentora a jeho žáka. Postřehne Kamijův pohled na stěnu a domyslí si, proč to gesto. Ne, Saga nebyl ještě plně vyzrálý, to byla pravda. 

"Jedeme na dovolenou, nekončíme tady. Nechystáme se mu přece předat celou čajovnu v jeho čtrnácti." Připomene mu a to ho ani ve snu nenapadne, že by si snad Kamijo mohl připadat starý a nepotřebný. Podle něj těch pár týdnů Saga zvládne hravě a pak přece zase přijedou. Všechnu mu zajistí a nakoupí, dají mu limity na jejich účet, protože občas rád rozhazoval a kde byl problém? Ach ano, ti páni z jižní strany… Na ty skoro zapomněl. Bylo to brzy, nebylo jisté, zda by se do té doby stačili vrátit a rozhodně by nemohli dohlížet na přípravy, ale… 

"Kami-chan, jenže to je pořád něco. Usadili jsme se na tomto místě a od té doby jsme spolu nikde nebyli. Buduješ to tady deset let. Potřebuješ změnu. Hotovo." Řekne rázněji, než zamýšlel, jenže když na něj půjde měkce, Kami nikdy paty nevytáhne. Vážně se podívá do jeho očí i půvabné tváře. 

"Jak jsi to říkal? Mám se svléknout? Tentokrát, abych tě přesvědčil, proč se mnou chceš jet? Jinak budu muset na dovolenou sám. A nikde nikoho neznám, takže asi do paláce..." Začne, zatímco si na prst namotává pramen jeho vlnitých zlatých vlasů.

Kamijo

Téměř neznatelně pokrčí rameny a svůdně se pousměje.

"Tím nemůže vyhrožovat kde kdo. Musíš vědět, že si to můžeš dovolit." Nasadí své typické, sebevědomé chování. Ano, pořád si dostatečně věří na to, aby věděl, že jeho tělo jako patřičné lákadlo působí. Taky se o sebe dost staral, aby to tak bylo. Obočí mu jde pomalu nahoru.

"Nějaké skryté obsese, o kterých nevím? Asi je načase něco málo vyzkoušet a neboj, nebudu muset utíkat, abych tě chytil." Začne mu zase něžně vyhrožovat.

"Ode mě si totiž necháš rád naplácat a já si tvůj roztomilý zadeček rozhodně užiju." Šeptá mu smyslně a ano, klidně ho svede přímo tady, pořád je to jejich zahrada a co tu dělají, je jen jejich věc. V tomto ohledu byla svoboda opravdu nepřekonatelná. Žádné ohlížení přes rameno ani schovávání. Nakloní hlavu na stranu, jakmile dojde na Rukiho příběh. Asi by mu to neměl říkat, ale část už začal psát, samozřejmě tu, kterou sám zažil. Pamatuje si všechno do detailu, pořád jsou ale věci, o kterých si nepovídali.

"Mám lepší nápad. Napíšeme to společně. Můj život totiž opravdu začal až s tvým příchodem, Ru-chan. Před tím to byly jen nepodstatné části, o ty nikdo nestojí." Prozradí mu myšlenku, kterou už nějakou dobu má. Můžou nad tím trávit večery a vlastně si prozradí pocity, které při jednotlivých chvílích měly. Bude to výlet za poznáním jeden druhého. Ano, od toho už se nenechá odradit a je mu to vidět na očích. Kamijovy ruce už se v tu chvíli procházejí po Rukiho zádech. Hýčká si ho každý den, chtěl by pro něj to nejlepší. První jeho motivací, když odešli z paláce, bylo, aby zapomněl na všechno špatné, co se jim stalo společně, stejně jako na to, co se dělo před jeho příchodem. Snaží se o to pořád dál, chce mu dopřát ten nejlepší život, jaký by jen mohli mít.

"Hm, tak usouloženého k smrti." Naoko se nad tím zamyslí a pak se mu podívá do tváře. Dlaněmi sklouzne na jeho pozadí, které si důkladně osahá, jak kdyby ho za ty roky pořádně neznal.

"Myslím, že tohle tvé přání ti jednou rozhodně splním. Bude to krásná smrt, užijeme si ji oba." Tváří se naprosto vážně, jen modré oči ho prozradí, když se v nich pobaveně zablýskne. 

"Něco podobného musíme do příběhu rozhodně naspat a myslím, že se tam bude vyjímat i spousta detailů, třeba přesné popsání tvého těla, tak jak ho vidím já. Do nejmenšího detailu. Budu potřebovat opravdu hodně hodin detailních průzkumů, abych na nic nezapomněl." Konečky prstů se dostane až na lem jeho oblečení kousek pod klíční kostí a mírně ho odtáhne, aby začal provokativně nakukovat.

"Ano, je toho opravdu hodně." Jeho hlas se stane o trochu hlubším a ještě vábivějším, když si ho začíná brát touha po tom, co vidí. V tuhle chvíli i po tom, co nevidí. Nechá toho vzápětí, když dojde na Sagu a jeho vládnutí v čajovně. Je znát, že se mu to pořád nezamlouvá a taky by rád Rukimu dopřál to nejlepší. Je to hrozně těžké. Trochu se ušklíbne, jakmile mu Ru připomene, že se u nich něco pořád děje. V tom má taky pravdu, ale přiznávat mu to nechce.

"Já potřebuju změnu?" Povytáhne obočí mnohem výš a je znát, že ho to zatím vůbec nepřesvědčilo.

"Můžeme si přestěhovat ložnici." Pokusí se to zachránit po svém, ale už teď ví, že je to marný boj. Ru dokázal být dost paličatý, a pokud něco chtěl, dostal to. Na něj jako na jediného se Kami nedokázal zlobit….Vůbec nikdy. Začne nafukovat tváře, protože zmínka o paláci v něm vyvolává menší pocit žárlivost, už zase.

"Tak ty bys jel do paláce a sám?" Už odvrací tvář stranou a ne, teď se na něj rozhodně nepodívá.

"Že se nestydíš mi takto vyhrožovat císařem." Hraje si na uraženého. Pak pomalu stočí oči zpátky k němu a v nich už hoří toužebné plameny.

"Tak dobře, přesvědč mě." Mírně pozvedne bradu v hrdém gestu.

"Svlékni se, teď a tady a já s tebou pojedu, kam jen budeš chtít a na jak dlouho budeš chtít." Udělá to Ru nebo ne? Nikdo kolem nich není, všichni jsou uvnitř a spěchají, aby stihli všechny přípravy na večer. Je jen malá pravděpodobnost, že se tu někdo ukáže, snad jen kromě Sagy.

"Chci vidět úplně všechno, pořádně si tě prohlédnout a pak můžeme začít balit." Začne mu vracet jeho vydírání.

"Víš, jak umím být nerozhodný a pořád si nejsem jistý, že to tady můžeme jen tak nechat." Lže, už se rozhodl, že pojedou, ale přece mu to nedá, jen tak zadarmo.

"Co by to bylo za příběh bez detailního popisu a tato událost bude mít rozhodně úspěch. Učil jsem tě dlouho, je na čase mi pořádně ukázat, jak mě svým svlékáním dokážeš svést." Stiskne víc jeho pozadí a trhne s ním proti sobě.

"Ostatně, tehdy za závěsem ses vůbec nestyděl a klidně bys mě nechal, abych tě svlékl. Mám si začít myslet, že jsi na to úplně zapomněl? To by mě opravdu mrzelo." Snaží se tvářit uraženě, ale příliš mu to nejde. Jeho cukající koutky ho vždycky prozradí a tuto stránku mohl vidět jen Ruki, nikdo jiný.

Ruki

No tohle… Ruki musel uznat, že tady bylo rázem větší horko, než by si kdy představil. I po těch letech stačilo Kamijovi pár slov, aby nastartoval Rukiho představy a dohnal ho do krajností. Zaskočeně se na něj podívá, když mu Kami řekne, že budou psát společně a především ta slova o tom, že před jeho příchodem nežil. Srdce se mu rozeběhne rychleji a v jeho očích se odrazí něha, která tam normálně nebývá. 

"Kami-koi..." Splyne mu jemně ze rtů. Neslyší tohle poprvé, ale přes to to má pokaždé obrovskou sílu. Samozřejmě by se s ním přel, každý chce přece vědět kým, kým byl, než se stal favoritem v harému, ale Kami o tom nikdy příliš nemluvil, dokonce ani s ním ne a pro Rukiho to nakonec vážně nebylo podstatné. Ne proto, že by ho nezajímal Kamijův život a jeho kořeny, ale prostě proto, že chtěl žít přítomným okamžikem a do ničeho ho nenutit. Z výrazu Kamijových očí pozná, že svůj návrh myslí opravdu vážně. Není si jistý tím, jestli by to opravdu k něčemu bylo, ale i kdyby to psali jenom tak pro sebe nebo třeba jednou pro Sagu, proč ne? Nakonec se mile usměje a přikývne. 

"Tak dobře." Vlastně se na to začíná těšit. 

"Můžeme s tím začít hned na naší dovolené." Z tohoto rozpoložení ho Kamijo okamžitě vrhne do toho předešlého, když ho začne hladit po zadku víc, než by na zahradě, kde může kdykoliv kdokoliv přijít, měl. Podívá se na něj a snaží se potlačit červeň ve tvářích, ale Kamijovy dlaně jsou nenechavé. Protočí očima. On na umírání nehodlá myslet ještě hodně dlouho, prostě je to daleko a on to svými myšlenkami nebude přivolávat. Vlastně ho v duchu kárá, i když si s tím tématem začal sám. Zrudne ještě víc a na jeho krku naskáčou typické flíčky, když Kamijo začne vyprávět, co všechno do svých popisů hodlá zahrnout. 

"Tak počkej… myslel jsem, že to budou číst cizí lidé." Připomene mu, ale… vážně by si někdy doopravdy rád přečetl, jak by ho Kami popsal. Asi by se u toho musel zavřít někde na záchodě a styděl by se ještě za deset let, ale chtěl by to vědět. Chtěl by podobně hříšná slova číst. Je to něco úplně jiného, než slova vyřčená v danou chvíli nahlas, něco hmatatelného, co můžete vytáhnout ze šuplíku a číst znovu. Jako kdyby díky tomu dovedl Kamija pochopit mnohem víc. Nechá ho nahlížet do svého výstřihu, zatímco nespouští oči z těch jeho. 

"Takže to budeš psát ve chvílích, kdy budeme spolu?" Myslí tím třeba po jejich milování, až budou nazí odpočívat vedle sebe… Ruki má před očima světlo lampy i papír a kalamář s inkoustem. Budou to krásné a romantické chvilky. Vyprskne smíchy, když Kamijo navrhne stěhování ložnice, ale zavrtí hlavou. 

"Je podle feng-shui, nikde jinde v domě být nemůže." Ubezpečí ho, ale pravda je taková, že je uložena spíš tak, aby byli co nejméně slyšet. Vtáhne ret dovnitř, jak se snaží nesmát se, když dojde na jeho možný výlet do paláce. 

"No, když jinak nedáš a zůstaneš tady? Klidně mě opustíš na mých cestách, protože obchody jsou důležitější?" Pokračuje v jeho dobírání, i když Kamijo právě dělá drahoty. Stydět by se asi opravdu měl, protože kdyby Kamija nebylo, dost možná by nakonec zaujal místo po Akiho boku místo Seny. Aki mu vždycky připadal sexy a rozuměli si a i když se to se spalující láskou, kterou choval ke Kamijovi nemohlo rovnat a byla to spíš přátelsky rodinná láska, kde jinde by býval byl? A pak přijde ta výzva. Rukiho oči trochu zajiskří jistou bojovností. Kami si myslí, že to neudělá. Ví, že je Ruki nakonec pěkná stydlivka, která se odváže až když jí vymaže myšlenky na všechno kolem. Hned za dveřmi je Saga a cvičící dívky. Okolo pobíhají služebné a chystají dům. Má se vážně svléknout tady? Kami nikdy nebyl žárlivý, když došlo jen na pohledy. Spíš vypadal, že ho baví, jak jiní slintají. Ale nedej bože by se na Rukiho někdo podíval trochu jinak, než by měl a chtěl ho třeba balit. Prý tehdy za závěsem… tehdy za závěsem byli zoufalí a šílení touhou po sobě a Ruki chtěl málokdy vzpomínat na všechno, co přišlo po tom. To vězení ho poznamenalo. Byla to hnusná vzpomínka a pořád se vracela. Tak on chce divadýlko? Něco v tom duchu, jak by býval Ruki vystupoval, kdyby byl stále v harému a Kami někdo, kdo si o něj řekl? 

"Tak ty chceš konkubínu favoritku? Zajímá tě, kdo jsem, jaký jsem a co umím? Tak já ti ukážu, čím jsem všechny omráčil. To budeš zírat, protože takové umění jsi ještě neviděl." Už to vlastně splňuje tím, jak mu zrovna jede pusa. Vyskočí na nohy jako čertík a přímými drzými pohyby, začne rvát za šňůrky svého kimona. Jde to rychle, zarputile, skoro vztekle a rozhodně to není žádné nacvičené divadýlko. U toho mu celou dobu hledí do očí a není pochyb o tom, že takhle by útočil i proti komukoliv, kdo by ho byl dostal do rukou. Kimono se rozestoupí a odhalí úplně všechno a Ruki výbojně pozvedne bradu. Vážně si myslel, že se snad lekne? 

"No? Došla ti slova? Tvoje škola! Ty sis taky nenechal nic líbit." Na oko na něj prská, než se posuvná stěna otevře a proti němu stojí Saga. Chvíli na sebe zírají, něž se jeho oči rychle proběhnou po Rukiho těle a pak nabere silně nachový odstín. Ruki by přísahal, že se vsákne do toho papíru. 

"Jdi na druhou stranu těch dveří, Saga-chan, zavři je a rozhodně nikoho napouštěj dovnitř." Udělá Ruki popohánějící gesto dlaní, než se rozesměje do dlaně. Pak smyslně obkročmo klesne na Kamijův klín a položí mu ruce kolem krku. 

"Je čas, abych něco naučil já tebe. Třeba prosit." Přitiskne rty na jeho. Z nitra domu se ozývá Sagův hlas, který vyhání služky z vedlejšího pokoje. Nad hlavami jim přeletí jestřábi a někde v rohu zahrady docela tiše hraje zvonkohra.