Toshiya
"Ne, řekl jsem, že tohle na jídlo prostě nebude a je mi úplně jedno, kde to seženete." Ozve se Totchiho v hlas z kajuty, kde stojí nastoupení sloužící a on jim dává pěkně co proto. Pokud něco řekne, tak to prostě platí a on nebude mít o dva chody k večeři méně, jen proto, že zásoby ještě nedorazily do přístavu."Je mi úplně jedno, jestli budete běhat po trhu polovinu dne. Tanako-san se nespokojí jen tak s něčím a ani jeden z vás moje obchody nezkazí. Jasné?" Zavrčí na ně tichým hlasem, ale je vidět, že jim z něj běhá mráz po zádech.
"Jestli mi to kdokoliv z vás zkazí, přísahám při všech Kami, že skončíte u drhnutí podlah ve vězení." Podívá se jednomu z nich do očí a pak je gestem ruky propustí všechny. Ne, za ty roky se u něj vůbec nic nezměnilo, tedy kromě jeho vlastního v podstatě křídla v paláci, hodnosti a Dieho jako v podstatě manželky, jeho vlastní Císařovny, jak mu radostí a hrdostí říkal. Aki dodržel své slovo a nechal Die rozhodnout, kde bude po boji žít. Toshiyu v tu chvíli málem odváželi, protože si to ta potvora samozřejmě hrozně užila a trápila ho několik dalších dní. Byla to jediná osoba, kromě císaře a Akiho, před kterou opravdu poklekl a poprosil ho, aby s ním zůstal. Viděl mu na očích, jak moc si to užíval, ale udělal by to pro něj klidně znovu. Vzal Dieho i do místa, kde vyrůstal, aby ho oficiálně představil. Nikdo neřekl ani půl slova, i když si mysleli svoje, ale Totchi je jako vždycky okázale ignoroval. Díky svému novému místu, kdy hlídal kasu a domlouval veškeré obchody pro teď už císaře, získal nejvyšší postavení v rodině, o kterém si všichni mohli nechat jen zdát. Vmetl by jim to klidně do obličeje, kdyby si kdokoliv dovolil říct jen malou připomínku. Stejně jako bránil Die při boji, postavil by se za něj klidně i před Akim, ale ví, že k tomu by nikdy nedošlo. Ten malý kluk, který kdysi přišel do paláce, se stal mužem, který dokázal vládnout zemi. Uvnitř sebe Totchi ví, že mu věřil od první chvíle, ale nahlas by to nikdy nepřiznal. Přesto měl jeho loajalitu a dělal všechno proto, aby jeho země po finanční stránce vzkvétala. Samozřejmě se z toho měl dobře i on a Die. No a vlastně i jejich syn Shinya. První roky se mu snažil naoko rozmlouvat jeho výběr společnosti pro další život, ale nakonec se z toho stalo jen přátelské popichování mezi ním a Taijim. Hodně osobité, ale co v jeho případě nebylo. S Diem často cestovali, protože se snažil obohatit jejich zemi o různé zboží, které běžně k dostání nebylo. Po každé cestě měli vždycky zastávku v jednom domečku, kde byla opečovávaná zahrada a no bordel. Hitomi zapadla do rodiny hodně rychle a byla jejich milovanou vnučkou. Tolik k rodinné hierarchii. Dárek, ke kterému se přiznali, se schovává v truhlici kousek do jejich postele a ten největší v nákladním prostoru lodi. Věděl, že Hitomi s Mei často jezdí na vyjížďky, když k nim přijede na v podstatě prázdniny a Totchi nesnesl pomyšlení, že by někdo z jejich rodiny jezdil na půjčených zvířatech. Chvíli to trvalo, než sehnal toho pravého koně pro ni, protože samozřejmě přicestoval z daleka, ale…Co by pro ni neudělal.
"Die-san se ještě z trhu nevrátil?" Zeptá se ledově, když opustí prostor jejich společné kajuty, která zabírá pomalu čtvrtinu jejich vlastní lodi a ve své hlavě se náramně baví nad tím, jak sloužící zarůstá do paluby. Byla pravda, že je s radostí trápili oba dva a v jejich službách už chtěl dělat jen málokdo. Kdo se však osvědčil, měl velké výhody, ale…To byl jen málokdo, spíš nikdo.
"Skvělé, vážně skvělé." Vylije si vztek na něm a je mu úplně jedno, že za to nemůže, než doslova vydupe z podpalubí, aby se na přídi opřel dlaněmi o zábradlí. Měli už dávno vyrazit a Die měl být zpátky. Věděl, že jeho císařovna si dá schválně na čas, aby na ni musela celá posádka i on sám čekat. Pozvedne hlavu a odívá se do dáli s pobaveným úsměvem. Dokazoval mu svou cenu dnes a denně a jeho to ani jednou za ty roky neomrzelo. Mírně se překloní, opře předloktími o zábradlí a pozoruje blížící se procesí v čele s nosítky, kde je bez pochyby jeho milovaný.
"No už bylo na čase, počkej v ložnici." Sykne si pro sebe výhružně, narovná se a založí ruce na hrudi. Stačí mu první sloužící, který vstoupí na palubu a je jasné, že je zle.
"Řekl jsem, že bude zpátky v sedm. Je po osmé a vy pořád nikde." S pozvednutým obočím sleduje koktání a vlastně i poslouchá obvinění Dieho směrem.
"Prosím?" Ne, to rozhodně není příležitost, aby se opravil, jen ticho před tajfunem.
"Zmiz z mé lodi a buď rád, že to přežiješ." Nechá sloužícího v tomto přístavu a domů, ať se dostane, jak chce.
Die
"Hrozné horko." Řekne Toshiyovi místo pozdravu a nevinně zamrká. Jeho vlastní doprovod pobíhá kolem, aby všechno naložil a rychle se ztratil z dohledu a dobře dělá, protože Toshiya očividně není příliš dobře naložen.
"Představ si, že na tržnici měli ten čínský porcelán. Jsou na něm motýlci." Toshiyovi musí být jasné, kam Die míří. Jsou to všechno dárky pro Shinyu. Možná je někde něco na dně truhly i pro toho bláznivého kněze… no dobře, je tam toho víc. Vedle nich žuchne o zem další naložená bedna.
"Hitomi-chan." Řekne jenom Die, aby bylo jasno, proč se zdržel tak dlouho. Není to samozřejmě vysvětlení ani omluva, je to oznámení. Tak jako vždycky, ehm. Vrazí slunečník do ruky procházejícímu námořníkovi, protože už ho najednou zase nepotřebuje.
"Kde je můj šál?" Sekne hlasem kolem sebe. Copak nikdo nevidí, že je mu zima? Těšil se na Shinyu jako malý a to pak býval ještě nesnesitelnější, než jindy. Dokonce už strávil fakt, s kým žije, protože s Taijim si Die užil vážně svoje. Pošťuchovali se celé ty roky a teď je to jeho rodina. Život měl vážně divný smysl pro humor. Když si ale vzpomene, co potkalo Senu, klidně bude mít kolem sebe dvacet takových Taijiů. Hlavně, když je Shinya šťastný. Taky mu dlouho vadilo kde žijí, v jakých podmínkách a že si nechtějí nechat pomoc. Taiji byl jako mezek a nutil Shinyu strádat, tak to bylo! A on je tak ušlechtilý, že mu ještě vozí dárky!! V tu chvíli se stane něco, co ho málem zabije. Ozve se hrozné zapraštění jako když se lámou prkna, pak rána, několik mužů zakřičí a po palubě se prožene kůň, který vypadá jako divoký.
Tak tak, že do něj někdo strčí a on přistane rovnou Toshiyovi v náručí, jinak by se připletl koni pod nohy. Die se částečně vyděšeně a částečně rozhořčeně podívá kolem sebe a pak na Toshiyu.
"Ne… Ne!! Na tomhle nikdy jezdit nebude!!" Začíná nabírat.
"A chyťte to zvíře, nemehla! To s námi popluje? To tedy ne! Vystupuju! Dej ze mě ty ruce pryč!" Snaží se zbavit Toshiyových dlaní, i když se ho držel především on sám. Kůň se u protějšího hrazení postaví na zadní, kopne do dřevěné stěny lodi a rozeběhne se zpátky. Die znovu skočí Toshiyovi kolem krku. Kruci, tady je zdraví nebezpečno!
"Tak zachraň mě přece." Vydechne zblízka do jeho rtů, smyslněji než měl původně v plánu.
Toshiya
Toshiya už protáčí očima, protože Die se chová…No jako vždycky. Jeho okouzlující císařovna má očividně svůj den a nehodlá si ho nikým vzít. Líbí se mu to a zároveň ho to neskutečně vytáčí. Ještě že mají nekonečné množství sluhů, které může vyházet. Pozoruje, jak se záclonka odhrne a spatří i jeho dlaň. Už jen to mu vyhání tlak neskutečně vysoko a je velmi pravděpodobné, že ze své kajuty nevylezou celou cestu domů. Kdyby byl muž, se kterým má zítra večeřet jen o trochu méně vážený, si ho pošle do všech temnot a bude mu to úplně jedno. V tu chvíli by je totiž rušil a to by nedovolil. O to mrzutější začne být, když si uvědomí, že nemůže. Jako ostříž pozoruje dlaň Kena, který pomáhá Diemu ven. Byl několik týdnů Toshiyovi trnem v oku, protože ho dokázal vnímat jako konkurenci. Došlo i na jisté vyříkávaní věcí, které by se rozhodně dít neměly a nakonec i Totchi uznal, že mu z jeho strany nic nehrozí. Stejně ho po Dieho boku neviděl úplně rád. Byl však jeho stráž, které v tomto ohledu důvěřoval a tak se přiklonil k variantě, že si ho nechají. Ostatně, podříznout ho může kdykoliv se mu bude chtít, když uvidí jediný nepatřičný dotek. Jakmile šlo o Die, byl neskutečně žárlivý. Obočí jde nahoru, jakmile dojde na důvod Dieho zdržení, tedy několik důvodů."Výborně, takže půjde do té jejich odporné staré chatrče, tam se tedy bude vyjímat." Samozřejmě, že by Shinovi přivezl úplně cokoliv, o co by si řekl a už nějaký ten pátek přemýšlí, jak je oba tajně přestěhovat, ale…Ne, nemá to řešení. Koutky se mu téměř neznatelně pozvednou, když dojde i na truhlici pro Hitomi. Jejich holčička. Trochu šílená po jednom otci, krásná po tom druhém a to mu nikdo nevymluví. Stejně v sobě má oheň a to se mu líbí. Skloní se krátce, aby nahlédl pod víko a očima zhodnotil, co Die všechno nakoupil.
"Tak proto trávím celé dny nudnými schůzkami, abys ty mohl utrácet?" Ušklíbne se, ale v očích mu žhne něco mnohem vřelejší. Samozřejmě, že bude vydělávat a Die si klidně může utratit, kolik chce. Jen představa, že by jeho milovaná, vražedná vichřice kdy sáhla na práci, byla nemyslitelná. Nikdy ho to ani na vteřinu nenapadlo, musel by spáchat seppuku, kdyby se o něj nepostaral. No to asi ne, spíš by zabil všechny kolem, kdo by na to jen pomyslel. Mávne rukou ke sloužícím, když se Die shání po svém šálu. Během vteřiny ho má v ruce a je to on sám, kdo mu ho hezky přehodí přes elegantní krček. Všichni kolem už jsou mu u zadku a hlavně má s tím šálem nekonečně moc plánů, kdyby se neozval příšerný hluk. Ani sebou netrhne, když se na něj Die pověsí a znechuceně se podívá po mužích, kteří hřebce nahání. Pak se pomalu podívá na Die s pozvednutým obočím.
"Nesháněl jsem ho víc jak rok, abys jí to potom zakázal." Dojde na jeho dotčené ego, že se mu dárek nelíbí.
"Je stejný jako ona, budou si rozumět. Už teď krotí všechny koně v paláci, s ním si hravě poradí. Nebo snad naší milované nevěříš?" Přivře na Die oči a ledově si povzdechne, když mu skončí v náruči podruhé. Pevněji ho sevře, aby se mu z ní nemohl dostat.
"Pojede! Víš, kolik mě stál?" Sevře ho ještě pevněji.
"A věř mi, že tě hodně rychle donutím zapomenout na to, že je tu vůbec s námi." Šeptne mu skoro děsivě do rtů, než si je ukradne pro sebe. Dusot nepřestává a jemu to leze na nervy. Vezme Dieho za boky, nejspíš ho sevře víc, než by musel a odsune ho stranou, spíš za sebe, aby on sám byl mezi ním a hřebcem. To zvíře jim za chvíli rozbije loď. Znovu se ledově pousměje, když na podobné myšlenky dojde. Je dokonalý. Ga pukne vzteky. O to víc se zatvrdí, že koně s sebou přiveze. Toshiya mírně pozvedne hlavu a postaví se hřebci do cesty. Rozpřáhne dlaně a počká si, až se znovu vzepne. Jakmile s hlasitým dusotem dopadne, popadne ho za ohlávku a přitáhne k sobě. Ne, nebojí se ho, je to jen zvíře, už u něj byl a nic se mu nestalo. Drží ho pevně, i když s sebou několikrát cukne a zkouší pohodit hlavou. Dokonce i zahrabe do paluby, aby bylo jasno, že Toshiya tady nevelí. On ho milerád vyvede z omylu.
"Zachránil jsem tě, čekám odměnu." Prohodí přes rameno k Diemu.
"Jen se na něj podívej. Vidíš tu dokonalou šíjí a linii hlavy. Je z ušlechtilého rodu, z daleka. Podobného koně nikdo jiný mít nebude. Je naprosto úžasný, jako vichřice, kterou nikdo nezkrotí. Hitomi bude nadšená." Ohlédne se na Die znovu a lesk v černočerných očích napovídá, jak moc se těší, až ho jejich holčička uvidí.
"Ti dva by jí nic podobného nedopřáli. Ty pro nic nechceš jen to nejlepší?" Vyvine ten správný nátlak.
"Odveďte ho dolů. Jestli bude mít na sobě jen jediný škrábanec nebo vám znovu uteče, skončili jste." Varuje sloužící, než se podívá na Kena.
"Dohlédneš na ně?" On jediný si podle něj zaslouží otázku a ne přímý rozkaz. Zatím. Otočí se na Die.
"Víš moc dobře, že Hitomi ti drahá kimona s radostí oblékat nebude." Ušklíbne se pobaveně.
"Shin bude taky nadšený." Dodá ironicky.
Die
Víc jak rok? A proč mu o tom neřekl? No, nejspíš přesně kvůli téhle Dieho reakci, jenže copak nemá pravdu? To zvíře tady lítalo jako pomatené, mělo sílu a dělalo si, co chce a na tohle by měla Hitomi sednout? Samozřejmě, že to udělá, protože je praštěná a za to může Taiji a proto má Die, aby se o její zdraví postaral! Prý byli stejní… Toshiya v ní tuhle vlastnost pěstoval schválně, Die ho někdy podezříval, že si tím vynahrazuje, že sami nemají žádné dítě v opatrování a taky mu vyhovovalo, že je Hitomi napůl kluk. Když na něj ale Toshiya zaútočí, že Hitomi nevěří, stiskne rty a jenom pevně zatíná prsty do jeho svršku, zatímco otáčí hlavu za koněm a za lidmi, kteří se ho snaží chytit. Věří jí celým svým srdcem a ví, že na to má, jenom nechce být u toho, až si srazí vaz. Ona, to zvíře klidně může. "To tedy nevím, dělá dost hluku." Popíchne ho pochybovačně. Toshiya je taky schopný dělat hodně hluku, až s ním bude bourat kajutu, ale stejně. To zvíře jim demoluje palubu a zní to, jako by se loď potácela středem bouře. Oplatí mu divoký polibek, ale pak už zůstane stát za Toshiyou. On a jeho přetahovaná s Gacktem, co se koní týkalo, to bylo hrozné. Toshiya nikdy na koních zase tak moc nejezdil, ale k smrti rád je sháněl, sázel na ně a taky je rád vlastnil. Pronajímal je za šílené ceny, ale vzhledem k tomu, co stálo v jeho stájích, se všichni mohli přetrhnout, aby se na takovém koni mohli projet. Měli v nájmu hodně vznešených pánů ze starobylých rodin, co se chlubilo exotickými plemeny Toshiyových koní a hlavně jejich rodokmenem. A ano, generál často pukal závistí a sám si nikdy žádného nepronajal. Vlastnil taky skvělého koně a sváděl to na to, že je pro něj víc, než zvířetem, ale Die mu to viděl na očích. Pořád byl skvělou konkubínou, co uměla číst v mužských očích. Toshiya vyrazí koni do cesty a v tu chvíli Die polije studený pot. Chce na něj vykřiknout, co to dělá, ale hlas se mu zadrhne v hrdle a má strach, že kdyby ho teď vyrušil, kůň mu kopyty rozdrtí lebku. Zamává prsty ve vzduchu jako by na ostatní křičel Dělejte něco a srdce mu vynechá jeden úder, když se kůň postaví na zadní a zase dopadne. Pak už ho Toshiya zkrotí jako nic a on si úlevou málem sedne na zadek přímo na palubu. Je v obličeji celý bledý a někdo honem přiskočí se sklenicí vody. Rychle se napije a zase ho vyhodí, protože Toshiya už se otáčí a on má plné ruce práce s výrazem Ani omylem jsem se o tebe nebál. A ne s takovým, co by říkal, že ví, že dokáže všechno, ale s takovým co říká A je mi to všechno fuk! Založí si ruce na prsou, když Toshiya začne milenecky vrkat o koňských přednostech.
"Jestli mi řekneš, že mám taky tak ladnou šíji, budu si myslet, že vypadám jako kůň a potom si mě nepřej." Trucuje. Málem umřel strachy a ten blázen si to užívá. Toshiyova láska k Hitomi je však neuvěřitelná. Jediný kůň v zemi bude stát v malé maštali ještě menšího domečku té nejmenší vesnice.
"Někdo jí ho ukradne." Prohodí. Takoví koně se dávali hlídat na noc za spoustu peněz a tenhle bude postávat jenom tak. Obecně vzato, kdyby někdo vykradl Shinyův dům, – Shinyův, ne Shinyův a Taijiho – přišel by si vinou jejich dárků na slušné jmění.
"Samozřejmě, že chci. Třeba aby si nic nezlomila." Ideálně ani nehet. Ken tu celou dobu stojí, ale vidět nebyl. Die se ho skoro lekne. Po Toshiyově otázce se hluboce ukloní a odejde splnit jeho přání.
"Jistě, Shinya se bude bát projít kolem domu a ty se na to budeš celou návštěvu dívat." Usměje se jako medík.
"Jako by nestačilo, že Hitomi jezdí do té jejich nemocnice a přibližuje se ke všem těm nemocem." Občas celé noci nespí strachy o to, aby tam neonemocněli nějakou hrůzou. Nakonec se sluhům podaří hřebce uklidnit a odvést dolů. Není okolo toho o nic menší hluk, ale najednou jsou skoro sami. Die na okamžik upře oči někam na obzor.
"Ty už tu odměnu nechceš?" Prohodí po chvíli, když ještě zahálejí nahoře.
Toshiya
Málem se upřímně rozesměje, když dojde na ladnou šíji Die. Včas se zastaví, aby nebyl úplně mimo svůj koncept, protože je tu kolem nich ještě spousta lidí. Jen Die pozná, jak blízko k tomu byl. Vlastně byl asi jediný, který ho viděl upřímně se smát a taky bude rozhodně poslední. Zkazil by si reputaci a to nikdy nedovolí."Myslím, že bych tvoje křivky mohl popisovat dost dlouho, ale znělo by to úplně jinak." Klidně ho nechá ještě chvíli trucovat, protože po tom bývá odměna daleko lepší a že to Die uměl. Byl schopný se s ním nebavit klidně i měsíc, když na to přišlo. Totchi už ale věděl jak na něj. Naučil se to za ty roky a už dlouho se nestalo, že by Die trucoval tak dlouho. Měl jeden osvědčený způsob, jak mu podobné pitomosti dostat z hlavy. Sice se ze začátku vždycky trochu bránil, ale to bylo jen divadélko. Co přicházelo po tom, no stěny paláce by mohly vyprávět a ti v nejbližším okolí taky, ale co je mu po nich. Mohl by si zkusit kdokoliv, cokoliv říct. Obočí mu jde nahoru a v očích se zablýská, když mu Die připomene, kde žijí.
"To by se mohli opovážit." Zavrčí nepříjemně.
"Mám dost lidí na to, abych je brzo dostal do svých rukou." Je jasné, že by nedopadli vůbec dobře a on by si to náležitě užil. Jeho sebevědomí v tomto ohledu nemá hranice. No, ono je nemá ani tak, ale to je vedlejší. Odfrkne si a protočí očima v sloup. V tomhle byli se Shinyou úplně stejní a on sympatizoval s Taijim. Jen v duchu samozřejmě. Jak šlo o Hitomi, nejradši by ji zamkli na dvacet západů, aby se na ni nemohl nikdo ani křivě podívat.
"Nic si nezlomí. Nikdo jí neublíží. Umí se bránit. Zkrotí ho stejně, jako všechny kolem." Už si zakládá ruce na hrudi a začíná to v něm vřít. Ostatní už se klidí z dohledu. Hřebec tancuje skoro na místě, ale přesto se ho opaří odvést do prostoru v podpalubí. Tam to asi všechno rozbije. Ale to je Totchimu jedno. Loď klidně vymění.
"Shin si zvykne. Zvykl si i na Taijiho. To je taky nebezpečí samo o sobě." Zkusí zabrousit na společné téma. Dokázali si z něj utahovat dost dlouho a společně vymýšleli, co by mu mohli provést. Jen zlehka, kdyby mu chtěli opravdu ublížit, už by bylo po něm. K jejich smůle ho měl Shin rád. Ne, že by nikdy nad pěknou nehodou nepřemýšlel, ale to bylo spíš ze začátku. Říká se, že člověk si zvykne na cokoliv.
"No vidíš, další pozitivum, nebude mít na nemocnici čas. Víš, kolik zabere starost o takové zvíře?" Dál si hájí svůj výběr dárku. Před ostatními by se ani nesnažil, prostě by to bylo jeho rozhodnutí, ale u Die mu přece jen záleží, aby s ním nakonec souhlasil. Asi ho to bude stát mnohem víc, než jen pár slov. No, věděl by o způsobu. Ten jeho, který si na Dieho vymyslel, platí ve spoustě situací. Možná by to pomohlo i teď? Vypadá zaujatě, když Die odměnu přece jen zmíní. Pravý koutek se mu pozvedne ve zlověstném pousmání a z očí mu jasně sálá, na co právě myslí.
"Ty vždycky přesně víš, na co myslím." Šeptne tiše svým typickým hlasem a přejde k němu, dokud se na něj nedívá.
"Jedině ty víš, co si myslím." Pošeptá mu skoro zamilovaně. Ne, ještě ho to nepřešlo. Vezme ho za boky, přitiskne si ho zády k sobě a natiskne na zábradlí. Nějak zapomíná na fakt, že nejsou v kajutě.
"Přesvědčím tě, že to byl ten nejlepší nápad." Pokračuje dál, když se jeho hlas trochu ohřeje. Přitiskne ho víc k sobě jednou paží, než volnou dlaní zapluje do jeho klína.
"Ukážu ti teď a tady, jak moc tu odměnu chci. Neměl jsi mě provokovat, je to tvoje vina." Dodá vzápětí, když ho silněji stiskne v klíně. Nečeká na nic a druhou, kterou ho svírá ve své náruči, zvládá potýkat se s rozvazováním jeho oblečení. Jsou sice na opačně straně od břehu, ale rozhodně bude všem jasné, co tu provádějí a jemu to ani v nejmenším nevadí. Spíš nad tím přestává přemýšlet.
"Je nejvyšší čas rozšířit seznam míst, kde si to pořádně užijeme." Nepokrytě ho tu svádí a dlaní v klíně se ho snaží připravovat o myšlenky. Za chvíli už má několik vrstev náskok a tu poslední jen odrhne stranou, aby se dostal rovnou na sametovou pokožku. Ne, nebude ho tu svlékat, nesnesl by pomyšlení, že z Dieho někdo viděl byť jen milimetr kůže navíc, ale…Slyšet ho můžou klidně všichni. Sám už chvíli cítí, jak je připravený úplně na všechno.
"Odměnu si zasloužíš ty, pokud konečně přestaneš trucovat." A je to tady, přesvědčovací taktika číslo jedna. Druhý bod, je ohnout ho přes to zábradlí. Už od něj není daleko.
Die
"No to doufám..." Broukne s pohledem upřeným pořád před sebe. V přístavu svítí petrolejové lampy a pořád se tam pohybuje dost lidí, ale teď už to začne být také nebezpečné. Vrátil se opravdu na poslední chvíli. Nosítka s někým bohatým a drahocenný náklad k tomu, to by bývalo bylo velké lákadlo pro kde koho. "Kéž bys měl pravdu..." Broukne podruhé, když dojde pro změnu na Hitomi a na Toshiyovy představy, že je nedotknutelná. On si v nitru nosí mnohem větší strach o ní a to ani nemusí tušit, kde tráví celé dny. Protože kdyby to tušil, asi by Taijiho roztrhl za to, že s tím dávno něco neudělal. Shinyu ne, samozřejmě. To zlatíčko jenom neví, jak s tou situací naložit a Taiji to má vyřešit, to on je hlava rodiny a vůbec! Bylo dobře, že už jedou, aby si tam na vlastní oči prohlédl, že je všechno v pořádku a měl zase na pár dní klid. Musí to tam vždycky jednou za čas zkontrolovat a rozdat úkoly, jinak by tam snad nepřežili. Tedy… rád si to myslí. Vyprskne smíchy a chvíli se hlasitě směje, když dojde na Shinyovu odolnost, jakmile si na něco zvykne. Tohle bylo vážně trefné. Smích vystřídá pochybovačný pohled, když dojde na to, že kvůli koni Hitomi nepojede do nemocnice. Podle něj bude pacienty obrážet tím spíš, protože jich víc stihne, když nepůjde pěšky. Všechno se jenom zhorší, ale Toshiya ne, ten musí mít vždycky pravdu. Co na tom, že je nakonec po Dieho, prostě Toshiya a jeho neomylnost. Znovu se zasměje. Ono nebylo zase tak těžké odhadnout Toshiyovy myšlenky, obzvlášť, když se na nich v jednom kuse shodli a především… Toshiya byl nakonec typický chlap, myslel na to opravdu často. Samozřejmě, když byl s ním. Jakmile by Die přišel na to, že okolo něj brousí někdo jiný, asi by se děly hodně zlé věci. Koutky se mu jemně zvednou a tiše si povzdechne, když ucítí jeho pevný stisk na svých bocích a vzápětí hekne, když břichem narazí na zábradlí lodi. Toshiyův hlas mu napovídá, jak moc k němu cítí i jak moc mu záleží, aby spolu byli za jedno úplně ve všem, zatímco jeho dlaň, bloudící v Dieho klíně už hlásá, že se s cestou do kajuty nemíní zdržovat. Dieho oči se rozšíří a honem se ohlédne. Na palubě nikdo není, můstek je vytažený, přístav je na opačné straně lodi a oni jsou částečně ponořeni do tmy, ale stejně budou vidět. A taky slyšet.
"Totchi-chaaan..." Protáhne a pokusí se otočit pod jeho rukama, ale nejde to snad ani o milimetr. Býval by mu omotal ruce kolem krku a pokusil se ho odvést, ale na to měl myslet před tím, než začal trucovat. Teď už je pozdě a s Toshyiou nehne, dokud k pohybům nebude mít úplně jiný důvod. Kruci… Ne, že by se styděl, ale přes to… Musí si vzpomenout na jeden vůz při jedné cestě a především jeho okýnko…
"Tvoje je to vina, ty jsi začal s tím koněm a věděl jsi, jak budu reagovat. A stejně jsi prostě musel!" Vyčte mu. Nikdy nic není jeho vina! Hlas se mu s posledním slovem zlomí do tichého zasténání, když ho Toshiya víc stiskne a vrstvy látek už povolují jedna za druhou. Povytáhne obočí, když dojde na to, že je to vlastně on sám, kdo si zaslouží odměny. Ano, to je tedy pravda! Za to, že mu o tom Toshiya neřekl a že ho vůbec neposlouchá! Die je prostě úžasný a samozřejmě mu všechno promine, všechno snese, jenom pro něj, takový je! Znovu si hrdelně zasténá, když ho ucítí na nahé pokožce, víc zaryje prsty do dřeva před sebou a pozadím se natiskne proti němu.
"Polámu si nehty." Broukne, zatímco jeho tělo mluví úplně jinak. Hrozně ho chce, ta vášeň nikdy nevychladla ani o trošičku. Čím víc se znali a poznávali skrytá zákoutí svých povah, tím to bylo horší. Nebyli dvě strany jedné mince, byli propojeným a proplétajícím se celkem a Die byl přesvědčený, že si nikdy nesedly dvě osobnosti tak moc jako oni dva. Ani jednou se neotočil za nikým jiným. Proč taky, když jeho král démonů byl právě tady, nejkrásnější, nejnebezpečnější a nejtalentovanější ze všech. Byl chytrý a mazaný a všichni byli slepí nebo neschopní, takže na něj nedosáhli. Ještě, že tak!
"Toshiya-koi… miluj mě… a já ti pak zahraju na shamizen." Vydechne do tmy, pootočí tvář tak, aby mu mohl zaplout dlaní do vlasů a políbí ho.
Toshiya
"Hmm." Zavrní spokojeně pořád částečně chladnějším hlasem, ale už nese jasné známky vzrušení, které se v Dieho přítomnosti špatně krotí. Když se k tomu přidá fakt, že to nikdy krotit nechce, někdy bylo opravdu na problémy zaděláno. Platilo to hlavně při návštěvách v domech vážených pánů. Je až k podivu, že nikdy neměli větší problém. Vypočítavě se usměje, když Die hází celou vinu na něj. Samozřejmě, že to věděl a stejně si bude paličatě stát na svém.
"Musel, rozhodně jsem musel, když vím, jak to dopadá." Pošeptá mu roztouženě do ouška a spokojeně si povzdechne, když se dlaní dostane až na nahý klín, který pevně sevře ve svých prstech.
"Ještě nějaké protesty?" Zeptá se ho schválně, aby dostal patřičnou reakci. Svým vlastním klínem se už pravidelně pohybuje proti Dieho pozadí a je znát, jak moc si to užívá. Ne, žádná brzda v tuto chvíli neexistuje, i kdyby mu za zadkem stála celá osádka. Nahází je přes palubu, pokud budu muset a pak to dokončí…Nebo obráceně? Ušklíbne se znovu, jakmile mu Die připomene své nehty. To mu bylo podobné, takové pitomé starosti.
"Nepolámeš, budeš si dávat pozor." Nedopřeje mu ani chvilku klidu a je jasné, že jeho nehty rozhodně nebudou důvodem, proč by měl přestávat. Konečně se mu podaří odrhnout látku Dieho kimona stranou, aby měl blíž k jeho nahému pozadí. Znovu se pohne boky proti němu. Je znát, že už to dlouho nevydrží. Die přesně ví, kdy co říct a jeho pobídka je…Poslední kapkou, když se Totchi ještě drží své příčetnosti. Po jeho slovech dokonale vypne svět okolo nich. Pustí jeho pas, navlhčí si prsty mezi svými rty a zamíří mezi Dieho polovičky, aby mu dopřál jen krátkou přípravu a nezmrzačil ho úplně.
"Hru si nechej až na ráno, to bude ta správná doba, kdy s tebou skončím." Slíbí mu vzápětí, ale to už se ho cíleně snaží připravit o rozum něčím úplně jiným, než svými slovy. Loď by se v tyto okamžiky mohla klidně potápět, ale ani jeden by to nedokázal vnímat. Tich povzdechy, stejně jako typický zvuk pohybu zábradlí se roznáší po palubě. Netrvá to příliš dlouho, ale ani krátce, než společně skončí. Dokonce Toshiya postřehl jednoho z jejich sluhů, jak se odvážil na palubu. Přes rameno se na něj nebezpečně usměje, ale ani na chvilku nezastaví, dokud nemusí Dieho jistit, aby mu nepřepadl přes palubu. Sám má co dělat, aby se udržel na nohách. Přesto zvládne strast o svou lásku i o sebe, aby zase látku svých kalhot vrátil na ta správná místa. Nenechá Dieho příliš nadechnout, jak jen je to možné, ho vezme do náruče a zamíří s ním do podpalubí. Cestou ještě zvládne vyhodit sluhu, který je viděl a pošle za ním jednoho ze svých mužů, aby nikomu nemohl říct, čeho byl svědkem. Některé věci bylo potřeba si prostě pojistit. Když se Slunce objeví nad vodní hladinou, je v jejich ložnici konečně úplně ticho. Toshiya odpočívá s hlavou položenou na Dieho břiše a hledí do jeho spokojené tváře.
"Už víš, proč zrovna toho koně?" Vrátí se k jejich dohadování s pobaveným výrazem.
"Život bez pořádné vichřice nestojí vůbec za nic." Natočí tvář trochu dolů, aby ho mohl líbnout na kůži.
"Zjistil jsem to přesně v okamžiku, kdy jsem tě poprvé potkal." Svěří mu své vlastní myšlenky. Nestávalo se to často, ale ani to nebylo potřeba, Die přesně věděl, co se mu prohání hlavou.
"Dokud budu dýchat, budu tě potřebovat." Asi za to může vyčerpání, že dojde i na vyznání. Pak se ale ušklíbne, když mu to dojde.
"Teď mě můžeš klidně několik hodin mučit hrou, kterou jsi mi slíbil." Rýpne si do něj, ale pravdou bylo, že jeho hru miloval. Pomalu se napůl zvedne, aby se mohl uvelebit vedle něj s rukama pod hlavou.
"Pokud se zvládneš posadit." Zasměje se upřímně, sjede očima celé jeho tělo a za pár vteřin, už je zase nad ním.
"Nebo ne, ještě nemám dost." Ďábelsky se mu blýskne v očích. Jak nejlépe oslavit východ Slunce? Zrovna oni dva to za ty roky už moc dobře ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat