Aki
Dnes je to přesně deset let, kdy umřel Sena. Vždycky v tento den se život v jeho zemi zastavil. Udělal z něj svátek, kdy se nevyšlo žádné prohlášení, nekonaly se porady s jeho podřízeními, obyčejní lidé nepracovali, pokud to nebylo nezbytně nutné. On sám trávil tento den se svými dětmi nebo v zahradě, pokud si chtěli dopřát jiný program. Nebyl důvod jim nutit svou společnost. Tentokrát měl den pro sebe. Většinu z něj strávil ve stáji, kde všechny ostatní poslal domů a sám se věnoval svému hřebci. Bylo to nádherné zvíře, ale stejně neměl v očích to, co jeho první kůň, jeho první dárek. Rád by se jel projet, ale to by znamenalo stráž a to nechtěl. Potřeboval být chvíli sám.
"Deset let, mé slunce." Prohodí si tiše pro sebe.
"Všichni říkají, že to jednou bolet přestane, že se jednou mé srdce dá zase dohromady. Je to hloupost, nemůže se přece zpravit, pokud ho velká část chybí." Povzdechne si se smutným pousmáním a nakonec vyjde ze stájí. Všude kolem je zvláštní klid, tedy až na muže, kteří jsou mu už zase v patách. Nechá je stát u brány do zahrady a sám se vydá dovnitř. Před očima mu probíhají vzpomínky na dětství, kdy se tady s Rickem proháněli. Není to zas tak dlouho a přesto mu to přijde jako hrozně dávno. Usadí se na zem kousek od udržovaného rybníčka a pozoruje vodní hladinu, jak se jemně vlní.
"Znáš ji taky, byl jsi tu." Povídá si tiše se Senou, dělá to často, když je mu smutno.
"Měli jsme tu jednou kráčet společně." Nechá vzpomínky prostoupit jeho hlavu a nakonec se natáhne do trávy. Hledí na jasnou oblohu, nechá se pohltit spoustou vzpomínek a aniž by si to uvědomil, začne si broukat. V prstech protáčí náramek z růžového zlata se zapínáním ve tvaru slona, který nikdy nedokázal odložit a nosí ho všude sebou. Pro štěstí a pro to, aby měl dostatek síly. Nikdo tu není, může si to dovolit a ví, že jediný kdo by mohl přijít je Keiko. Před tou nemusí nic skrývat, ani si hrát na nedostižného císaře. Ona opravdu ví, kým vlastně je.
Aqui
Stojí před plátnem v životní velikosti, na kterém je osoba, kterou nikdy v životě neviděl, ale která je v jeho zemi uctívaná jako nějaký hrdina. Dlouze si prohlíží jeho tvář i držení těla, útlá ramena, krásný účes i doplňky a především neskutečně modré oči, které nikdy v životě u nikoho jiného neviděl, snad jenom u strýčka Kamija. Do dneška neví, co si má o tom obraze myslet. Něco mu z těch očí kouká a on neví co. Celé jeho vzezření je laskavé a při tom… Mírně se mu zachvějí ramena, jak po nich přeběhne mrazík. Kvůli tomuto muži o jeho otci říkají, že už nikdy nebude jako dřív. Kvůli němu se děje plno věcí, které Aqui nechápe, jako například tento svátek. Po něm se jmenuje plno staveb v hlavním městě i jedna z nemocnic. A lidé okolo si velmi šeptem, ale dost často na to, aby si toho všiml, šeptají o tom, že měl být jeho otcem tak jako císař. Společně s jeho matkou? Nebo místo ní? Aqui neví a nikdy neměl odvahu se na něj zeptat. Vlastně se tématům o něm vyhýbal jako by to bylo něco zakázaného. Bylo mu teprve deset let, zpola byl pořád malým dítětem, které hračky odložilo jenom nedávno a ten muž na obraze ho někdy děsil. Připadalo mu, že na to, že byl už dlouho mrtvý, ovlivňoval stále až příliš mnoho věcí v tomto paláci a především život jeho otce. To on ho měl vychovávat? A jak by to bývalo dopadlo? Aqui svou matku miloval. Byla krásná a moudrá a vypadalo to, že se s císařem doopravdy milují. Jejich vztah nikdy nenarušil nikdo jiný. Když byl s nimi oběma, měl pocit naplněné a spokojené rodiny, ale když byl otec sám jako by se to někam ztratilo. Aqui z toho nejčastěji vinil ten obraz. Někdy si říkal, že kdyby tady býval nebyl, třeba by otec trochu zapomněl. Ještě nemohl rozumět velkým láskám a zlomeným srdcím a tak pro něj tohle všechno bylo nepochopitelné. Zároveň byl ale velmi poslušným a nikdy nic neřekl nebo neudělal nahlas, aby to otce netrápilo. Jeho sestra byla mnohem divočejší, ale té to taky bylo jedno. Nikdy si o tom nepovídali a nevypadalo to, že by jí oči z obrazu přidělávaly vrásky nebo ji jinak provázely. Aqui byl obecně vnímavější a citlivější na všechny detaily a nejednou se někdo podřekl, že Meisa by nakonec možná byla vhodnější císařovnou, než on. Byla silná, učila se bojovat od útlého věku, byla mnohem divočejší a bezstarostnější, kdežto Aqui byl malý, hubený, meči se vyhýbal a o průbojnosti nemohla být řeč už vůbec. Byl vlastně tím nejhorším možným kandidátem na trůn v dějinách této země, alespoň si to myslel, hodně se podceňoval, i když byl velmi chytrý. Známky měl vynikající. A hodně lidé ode dvora podceňovalo jeho a šeptalo se o tom, že na svůj budoucí post prostě nemá a že by to císař měl všechno přehodnotit. Nevypadalo to, že by měl mít Aki další děti a tak nebyl nikdo jiný, než oni dva, kdo by zdědil trůn. Pro Aquiho to nebyla výhodná pozice, protloukat se skrz ambiciózní konkurenci v paláci, čelit všem pohledům a šeptandám, synům jiných významných úředníků, kteří by ho mohli zastoupit jakmile by ho svrhli nebo se ho jinak zbavili a on… z nich měl upřímně strach. Jeho otec ale ze svého záměru neustoupil a jeho matka mu často kladla na srdce, že nemají pravdu, že se v něm skrývá mnohem víc síly, než jak se může na první pohled zdát a aby jí věřil. Bylo to těžké. Konečně odtrhne oči od obrazu a pokračuje chodbami až k zahradě, kde je jeho otec. Původně měl být dnes sám. Meisa trénuje s kapitánem své tělesné stráže na vnějším nádvoří a jeho matka chystá oslavy na večer. Bude i ohňostroj, jako každý rok, ale jen maličký, komorní, pro jejich rodinu. Jinak je tento svátek velmi tichým. Pozná se hlavně podle všudypřítomných květin. Svého otce najde po hlase. Chvíli to trvá, než projde kolem všech keřů až k rybníčku a překvapí ho, když ho najde ležet na zemi v trávě. Takto ho vídá jen ojediněle. Tiše přeběhne okolo něj a klekne si do trávy přímo k němu. Oči mu jako první padnou na náramek v jeho dlani, se kterým si hraje. Zná ho moc dobře, i když se na něj nikdy víc neptal. Teď po něm spontánně natáhne dětské prsty, aby si ho mohl prohlédnout víc zblízka. Líbí se mu. Nemá ani ponětí, že by v některých ohledech mohl být Senovi podobnější víc, než jenom jménem. Ano, dokonce mu dali jeho jméno. A on si kvůli tomu raději nechával říkat tím otcovým. Jenže i to vybral Sena. Bylo to zvláštní, ale i když jeho rodiče i sestra měli skoro černé oči, on jediný je měl modré. Ne tak světle, jako Sena, ale vody v nich bylo až moc. Jak to mohl vědět? A nedostal je od něj dárkem když… Ne, o tom raději taky nikdy nemluvil. Stačí, že je slaboučký, nemusí být ještě blázen.Aki
Sem tam očima klesne na náramek ve svých rukách. Ani za ty roky vzpomínky na Senu nevybledly. Pravidelně je oprašoval, aby nezapomněl ani jediný detail jeho tváře, jeho úsměv, to jak mu zářili oči, když se na sebe podívali. Je to jako prokletí a zároveň by to nechtěl jinak. Potřeboval myšlenku na něj, aby se ráno donutil vůbec vstát. Byl rád za svou rodinu, za své děti, díky kterým si zachovával zdravý rozum. Nebýt toho všeho, asi by se nenechal vzpomínkami příliš pohltit. +Hm, je tu taky jezírko a lodičky.+ Proběhne mu hlavou, když vzpomíná na společné chvilky. Na tváři se mu objeví upřímné pousmání. Jistě by si přivlastnili i místa tady, kam by společně chodili. Všechno by bylo úplně jiné, úplně všechno. Ještě není u konce své písně, když mu do zorného pole vběhne Aqui a přivlastní si Senův náramek. Aki se vřele pousměje, klidně mu ho předá, než se začne pomalu zvedat do sedu. Dobrouká poslední tóny, než usadí s rovnými zády a podívá se na náramek v Aquiho rukách. Byl by mu ještě velký, ale jednou mu ho rozhodně nechá. Byl by rád, kdyby se památka na Senu zachovala, co nejdéle. O část se postaral Kamijo se svým příběhem, který nesčetněkrát přepsal. On má svůj originál schovaný kousek od postele a když je mu příliš smutno, prostě ho vytáhne a začte se."Aqui-chan, líbí se ti?" Zeptá se měkce, než ho zlehka pohladí po vláscích. Stačí se jen podívat do jeho očí, jsou tak jiné. Možná…Hledá pořád nějaké znamení, že je Sena s ním. Rád věří, že ty oči jsou jeho připomínkou.
"Jsem rád, že jsi za mnou přišel." Dodá ještě, aby bylo jasné, že k němu může přijít kdykoliv jen bude chtít. Akiho oči zase září, když se na něj dívá. Často v něm vidí sám sebe. Musel na sobě hodně pracovat, aby se nebál vůbec vystoupit před lidi. Aqui možná jednou bude potřebovat někoho jako je Sena, aby ho podporoval a stál za ním. Z druhé strany má Keiko, která ho vychovala opravdu skvěle. Aki na svou matku radši ani vzpomínat nebude, pokaždé se v něm probudí nenávist, která neopadla ani po letech.
"Jednou bude tvůj, můj synu. Jen do něj musíš malinko dorůst." Uchechtne se krátce Aki, když ho cvrkne do nosu. Do většiny věcí musí ještě jeho nástupce dorůst a ano, slyšel pomluvy na Aquiho adresu, donesly mu je věrné služebné nebo s tím přišel Totchi nebo Ino. Kdyby je slyšel přímo Aki, došlo by na tresty. Ví, že se pletou, z Aquiho bude podle něj skvělý císař, jen to v sobě musí objevit.
"Je ještě hodně věcí, do kterých musíš pomalu dorůst." Prohodí tichým hlasem a prohlédne si jeho tvář.
"Asi bych se ti měl omluvit, nebudeš to mít jednoduché, jsi mi příliš podobný." Zatváří se pobaveně, protože je to pravda. Vzpomíná si na den, kdy byl poslán do vlastní provincie a přemýšlel, jak rychle utéct, aby nemusel všemu čelit.
"Ještě jsem ti nevyprávěl, jak moc jsem se bál, kdy jsem poprvé odsud odjel. Měl jsem dokázat, že jsem hoden stát se císařem a já…" Odmlčí se na chvíli, aby si přesně vybavil pocity, které v ten den měl.
"Byl jsem strachy bez sebe a přemýšlel, jak se stát neviditelnou housenkou, abych se tomu všemu vyhnul." Možná to Aquimu pomůže v dalších letech. Nikdo se jako císař nenarodí, musí se jím stát.
"Hrozně jsem se klepal a Ricko se mi hodně smál." Ty vzpomínky jsou vlastně krásné. To bylo v době, kdy ještě mohli lítat po zahradách a dělat samé pitomosti.
"Je hodně důležité, koho kolem sebe máš, blízké osoby utvářejí tvou osobnost, aniž bys chtěl nebo to vůbec tušil. V den, kdy jsem dorazil do provincie, do svého nového domova, jsem potkal Senu." Podívá se Aquimu do tváře, aby se ujistil, že má pokračovat. Všude kolem nich byli jeho připomínky a přitom si o něm ještě nepovídali. Zajímá ho to nebo vůbec?
"Vím, že je možná ještě brzy a nejsem si jistý, jestli dokážu přesně popsat pocity, které jsem v ten den měl ale…Přál bych ti, abys potkal někoho podobného. Když jsem se poprvé podíval na Senu, celý svět se zastavil. Neexistovalo nic kromě mě a jeho, všechno kolem se ztratilo v tom okamžiku." Podívá se na několik vteřin do dáli a musí se upřímně pousmát, než se očima vrátí k Aquimu.
"Když jsem se na něj podíval, měl jsem pocit, že dokážu úplně cokoliv a zároveň se mi třásla kolena, jakmile přišel blíž." Zasměje se krátce. Připadal si proti němu hrozně nemotorný a měl strach, že něco pokazí. Nakonec se to pokazilo úplně jinak.
"Podobné slabosti, tě další silnějším, víš. Stejně jako strach. Není špatné se bát, ale nesmíš se jím nechat ovládnout. Ale ano, lehko se to říká, mnohem horší je to zvládnout." Pozvedne pravý koutek. Taky mu to vždycky říkali, ale ze začátku spíš utíkal, než by mu čelil.
"Chceš slyšet víc?" Zeptá se Aquiho, jestli pokračovat dál ve svém vyprávění.
"Máš svá jména díky němu, rozhodně si zasloužíš znát víc detailů."
Aqui
Spokojeně se usměje a pokývá hlavou, když se ho otec zeptá, jestli se mu náramek líbí. Zrovna si ho zkouší okolo drobného zápěstí. Je mu opravdu velký, snadno by ho ztratil, kdyby si nedával pozor. "Co je to za zvíře?" Prohlíží si exotického slona, kterého nikdy neviděl. Připadá mu legrační. Nemá ani ponětí, jak je velký. Takhle vypadá asi jako zubatý pejsek. Zvedne oči k těm Akiho a upřímně se usměje, když se na něj nezlobí, že ho dnes vyrušil. Neměli na sebe zdaleka tolik času, kolik by si Aqui jako dítě přál a navíc ho všichni kolem pořád nabádali, aby nerušil a neobtěžoval a když už za císařem musí jít, aby byl potichu. Jako by se mezi nimi snažili postavit nějakou zeď, jako kdyby byl Aki někdo cizí. Aqui poslouchal, ale příliš to nechápal. S matkou to nebylo tak složité. Býval by se mazlil celý den, ale to se neslušelo a ke chlapci ani nehodilo a tak nesměl. Jeho největším problém bylo, že neustále vypadal částečně duchem nepřítomný a dokonce ani Inoran-sensei občas nevěděl, jestli Aqui zrovna poslouchá, nebo hledí skrze něj někam do jiného světa. I přes to měl Aqui neskutečně dobrou paměť a obvykle všechny kolem překvapil, jaké detaily rozhovorů si pamatuje, když si zrovna všichni okolo mysleli, že je něčím zaměstnaný. Udiveně si prohlédne otcovu tvář, když mu řekne, je mu velmi podobný. Jemu se to nezdá ani trošičku. Otec byl silný, dobře stavěný, uměl bojovat a taky vládnout. Měl pevný postoj i pohled a podle toho, co se stalo babičce i pevné rozhodování. Aqui ji nikdy nepoznal, ale slyšel o ní. Šeptalo se o tom jako o všem tady… Někdy ho napadaly takové hrozné věci, jako jestli by dal otec useknout ruce i jemu, kdyby málo poslouchal, ale zároveň věděl, že je to hrozná hloupost. Nikdy, ani na vteřinu se ho nebál. Naopak… Kdyby mohl, byl by jenom s ním. A tak si krade podobné chvilky kdykoliv může, i když ho varovali, aby otce zbytečně nerušil a nezatěžoval jeho už tak těžkou císařskou hlavu. To byla pravda. Otec mu o tom ještě nevyprávěl a tak se zaujatě posadí vedle něj, před sebou jemně krouží zápěstím, na kterém se otáčí náramek a se spánkem opřeným o jeho rameno poslouchá.
"Já budu muset taky odjet?" Vpadne mu do toho hned na začátku, místo aby trpělivě počkal. Vůbec si nedovede představit, že by se to stalo. To už ho tady nebudou chtít? To bude nejspíš po cestě tajně brečet. Najednou dostane hrozný strach, že by to mohlo být už brzy. Představa otce jako housenky mu připadá zábavná. Zvedne k němu znovu oči, kterými se ho ptá Opravdu? Při tom náramkem provléká stébla trávy. On takového kamaráda jako byl Ricko nemá. Za to má sestru, ale ta by se mu ve většině případů spíš smála. Bylo hodně důležité, koho má kolem sebe a on vlastně nikoho neměl. Svým podivným chováním a samotářskou uzavřenou povahou ostatní děti spíš odháněl. Zavrtá pohled do země a pak dojde na Senu. Jako vždycky se zachvěje a není si jistý, jestli před tím jménem spíš neutéct, ale před otcem to nechce dát najevo. Ne, nikdy si o něm nepovídali, až dnes… Znovu se na otce podívá, když mu přeje někoho podobného. A když mu postupně vylíčí svoje pocity, je si jistý, že nikoho takového nikdy neviděl. Těm slabostem vůbec nerozumí. Kolena se mu chvějí jedině tehdy, když má něco před někým předvést a co se týkalo strachu, to bylo ještě horší, ale najednou má pocit, že Aki mu doopravdy rozumí. Neví, jestli chce slyšet víc, normálně by mu odpověděl, že ne a utekl, ale dnes… možná je na čase to celé konečně pochopit. A tak přikývne.
"Ano, prosím." Podívá se za sebe k místům, odkud přišel. V pokoji tam visí obraz v životní velikosti s podobnýma očima, jako má on sám, jen světlejšíma. Tak si to pokaždé opakuje, když ho vidí. Taiji-sensei tvrdil, že reinkarnace existuje a často funguje tak, že když například manžel spáchá sebevraždu a ženě se pak narodí dítě, může být jeho vtělením, aby se pokusilo odčinit svůj předešlý hřích. Funguje to i mezigeneračně. Může to být třeba dědeček nebo někdo další. Už se neopakuje ten vztah, ale stejná duše znovu vstoupí do stejné rodiny… Jestli je to takhle, je tedy spíš Aquim nebo spíš Senou? A co si o tom myslí otec, pokud s Taijim mluvil? Možná ten kněz jenom hodně pil a kouřil, jak říkával strýček Toshiya. Podle něj to byla jeho slovy Pěkná blbost.
Aki
"To je slon. Žijí daleko odsud a jsou to velká zvířata, mnohem větší, než koně." Vysvětlí Aquimu."Ino- sensei ti určitě ukáže obrázky, klidně ho požádej." Objeme ho paží, když se o něj Aqui opře a krátce přitiskne rty do jeho vlasů. Je neskutečně rád za každou chvilku, kterou spolu mohou trávit. Je to pořád méně, než by si přál, ale pořád víc, než s ním trávil jeho otec.
"V některých zemích věří, že vyobrazení slona s chobotem nahoru přináší štěstí." Dodá ještě, co sám ví. Pozoruje ho po očku, jak si pohrává s náramkem. Je to zvláštní pocit, vidět ho v jeho rukách, ale ne nepříjemný. Jak kdyby Aquimu patřil. Ale komu taky jinému? On měl své vzpomínky, za to Aqui nemá nic, jen vlastně jeho vyprávění. Podívá se na část jeho tváře, když dojde na otázku. Chápe to, on sám byl příšerně vyděšený, že má opustit svůj domov. Místo, které moc dobře znal a odjet do neznámého paláce a neznámými lidmi.
"Ne, Aqui-chan." Ujistí ho hned, aby se uklidnil. Nechtěl ho děsit a neuvědomil si, že by se to mohlo stát. Aqui byl ale očividně rád, že je tady s nimi a nikam se mu nechtělo. Další výhoda změn, které zavedl.
"Dřív to bylo všechno jiné. Císař měl víc synů s několika ženami. Mezi nimi se vybíral ten nejlepší následník. Proto jsem musel odjet, abych vedl svou vlastní provincii a dokázal, že se na to hodím. Podle mě jsem se na to rozhodně nehodil." Zasměje se tiše, protože tak to bylo. Nikdy si nepřišel jako císař. Dokonce ani teď, kdy jím je.
"Když jsem dostal možnost, změnil jsem toho hodně. A ano, většinu z toho díky Senovi. Dřív jsem nepřemýšlel nad tím, jaké tradice se tady dodržují. Nikdo mi neřekl, že by to mohlo být jinak." Pokusí se mu přiblížit své vlastní myšlení. Ani s odstupem času to není tak jednoduché. Počítal s tím, že ho Aqui požádá, aby vyprávěl dál. Jednou ten den přijít musel a vždycky si říkal, že se na to musí připravit. Ví, že to zase bude bolet, ale nyní mu to spíš připomíná, že stále žije. Bez toho už si to nedokáže představit. Podívá se krátce před sebe a rozmyslí si, kde by měl začít.
"Dobře. Nebude to dlouhý příběh, Aqui-chan. Nebylo nám přáno příliš společného času. Pokud budeš chtít vědět ještě víc, běž za Hydem. On znal Senu mnohem déle. Vychovával ho a připravoval na den, kdy se potkáme. Dokonce by ti možná víc pověděl o tvém dědečkovi. Dřív se lidé dávali jako dary. Patřil do harému, kde mi měl sloužit, stejně jako dříve Hyde. V té době už byl jeho mentorem. Mám dokonalý obraz před očima, kdy jsem ho poprvé uviděl. Měl jsem pronést řeč, přivítat je a poděkovat za dary. Když jsem ale uviděl Senu, nedokázal jsem pokládat souvislou větu. Prostě jsem tam stál přede všemi jako úplný idiot a dokázal jen zírat do jeho očí. Dokázal rozzářit celý sál jen tím, jak vešel dovnitř. Jako když po dlouhém dešti a bouřkách vyjde slunce. Od té chvíle jsem dělal všechno proto, abychom společně trávili, co nejvíce času. Zamilované procházky, pozorování hvězd…" Chvilky na balkoně a co se dělo v noci to vynechá, přece jen je Aqui o něco mladší, než byl v tu dobu on sám.
"Projížďky na loďce. S ním jsem si opravdu užíval života, i když to byly jen ukradené chvíle. Stačil ale jen jediný jeho úsměv a já věděl, že nechci být nikde jinde. Stačil jediný jeho pohled a já věděl, že dokážu úplně cokoliv, pokud bude poblíž. Díky němu jsem začal být přesvědčený, že zvládnu to, co se ode mě očekává. Objevil ve mně vnitřní sílu, o které jsem neměl ani tušení." Trochu zasněně se pousměje.
"Ale nebyl jsem to jenom já, koho zachránil. Díky němu mohl být Hyde se svým generálem." Uculí se nad vzpomínkami na jejich návštěvu v ležení, kdy Gacktovi Hyda předal.
"Aqui, myslím, že pro tebe je asi nejdůležitější úplně jiná událost." Odmlčí se, není si jistý, jak se bude tvářit na to, co mu hodlá prozradit.
"Víš, že byla tvoje babička potrestána, že?" Zeptá se ho jako první, než pokračuje.
"Po cestě od Gackta nás napadli. Málem jsem v ten o Senu přišel, ale v tu dobu jsem ještě netušil, že to byl útok proti němu. Za pár dní odstartovala válka. Náš palác byl v obležení a bránil jsem ho se svými nejbližšími. Už to skoro vypadalo, že prohrajeme, ale nakonec přijely posily společně s císařem. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že Sena bojuje svůj vlastní boj uvnitř paláce. Byla to právě tvoje babička, která se ho snažila připravit o život. Strh se boj, tvá matka chtěla Senu bránit a místo toho on bánil ji. Ještě jsi nebyl na světě, chybělo ti pár měsíců do narození. Postavil se mezi vás a vyměnil svůj život za ten váš, za ten tvůj. Věděl, jak moc jsi důležitý a těšil se na tebe. Já taky, jen jsem byl mnohem vyděšenější." Smutně se pousměje.
"Dal jsem ti jeho jméno a přidal to, které po sobě nechal v jedné z truhlic. Našel jsem ho mnohem později." Odmlčí se na chvíli, než se podívá na Aquiho a usměje se.
"Hlídá nás, vím to. Díky tvým očím vím, že je pořád s námi a hlídá naše životy, hlavně ten tvůj. Bude nad tebou vždycky držet ochrannou ruku."
Aqui
"Je to jako mistička." Řekne mu.
"Mistička na štěstí." Náramek se mu líbí pořád víc. Nejraději by si ho nechal hned. Něco velmi těžkého spadne z jeho srdce, když ho otec ujistí, že nikam odjíždět nemusí. Nepamatuje si svět, který tady byl před jeho narozením, i když se mu učitel snažil dějepis pomalu zařazovat do rozvrhu učiva, ale ať to bylo jakkoliv, je rád, že jeho už se to netýká. Je nejspíš úplně první generací princů, která o titul soutěžit nemusí. Neví, jestli mu to nemá být líto, protože kdyby měl nějaké bratry, nemusel by se na to připravovat on sám. Nemá při tom ani ponětí, že konkurence často nepřežila. Kde vlastně byli všichni Akiho sourozenci? Padli ve válce? Odešli? A kolik jich bylo?
"A Sena ti to řekl? Odkud to věděl on?" Zajímá ho. Odkud přišel tenhle Sena, co věděl, jaké tradice jsou k ničemu a jaké ne? To se daly vážně tak lehko změnit a zahodit? Tak jestli je to pravda, tak on už nechce večeřet se všemi hodnostáři, byla to nuda a trvalo to hrozně dlouho. Když se dozví, že Senu vychovával Hyde, napadne ho, že ho to možná naučil přímo on. Ale jestli sloužil jeho dědečkovi, proč to nezměnil už dědeček? Nic z toho nedávalo žádný smysl a svět dospělých mu přišel pořád záhadnější.
"Neměli jste moc času a stejně jsi ho měl tak rád…?" Broukne, zatímco si pohrává se stébly trávy u svých kotníků. Inoran mu říkal, co je to harém, ale Aquimu to téma přišlo příliš… divné. Nechtěl o něm moc mluvit. To, že by dostal dárkem jiného člověka mu připadá naprosto nepředstavitelné, ale ještě pro jeho otce to bylo úplně normální. Zvláštní… Zvedne obličej nahoru k tomu otcovu, když o Senovi začne vyprávět. Podle obrazu byl opravdu velmi krásný, ale víc to zatím moc nechápe. Jeho matka byla taky krásná. Ani zamilované procházky a hledění na hvězdy mu toho moc neříkají, ale jedno ví už teď. Ode dneška si nejspíš vykroutí krk, aby mu neunikla ani jedna osoba, kterou bude míjet, která by jako slunce mohla působit zase na něj. Podle všeho by někde někdo takový měl existovat. Nemělo by být zase tak snadné ho přehlédnout, když bude tolik zářit. Tím, jak osamoceně se často cítí, se na ten okamžik začíná těšit. Už aby byl tady. Aki ani netuší, co mu právě nasadil do hlavy a jak snadno by ho díky tomu mohl někdo ovlivnit. Čím víc si uvědomuje nepřítomnost kamarádů, tím víc by si přál někoho jako je Sena, kdo všechno vyřeší. To, že by to mohl být on sám, o tom nemá ani ponětí. Hyde a generál Camui… pro něj milí strýčkové, kteří žili někde jinde, ale dost často se tu objevovali. Měli teď nového kluka v Aquiho věku. Viděl ho jednou a už věděl, že přátelé nebudou. Raději nic neřekne. Ten jejich nový kluk ho převálcuje jako nic a on mu nechci ani vkročit do cesty, i když je korunní princ. A pak dojde na babičku a důvod jejího potrestání a všechno se vyjasní, jako by se na zataženém nebi doopravdy objevily sluneční paprsky. Všechno najednou začne dávat smysl. V tom příběhu nejde o jeho sestru, protože ta se narodila až o tři roky později. Jde v něm o něj a o to, že i když by Sena mohl nechat jeho i matku zemřít a žít s otcem šťastně až na věky, vyměnil svůj život za jejich. Proč? A proč mu odkázal jména i svoje věci? Teď už se ho nikdy nezeptá a jak se mu snažil celou dobu vyhýbat, najednou je mu to líto a hrozně by ho chtěl poznat a mluvit s ním. Cítí se provinile za to, že mu nevěnoval pozornost a taky ublíženě za to, že tady není. Z ničeho nic se mu do očí nahrnou slzy, které tam nemají co dělat, protože to přece není jeho ztráta, ale otcova. Hledí celou tu dobu na něj, ani si neuvědomuje, jak se mu v očích odehrává přehlídka všech pocitů, které teď lomcují s jeho nitrem, ale jedno ví jistě. Nebyla to jeho matka, koho Aki miloval a i tak s ní jedinou zůstal až dodnes. Hrozně moc mu na tom záleží. Aby byli spolu. Proč to babička udělala, proč se ho chtěla zbavit? Má asi tisíc otázek, vyvstávají v jeho mysli jedna přes druhou. A když přijde na jeho oči, ví měl možná Taiji pravdu. Je spojený s ním, ne s Meisou. Po tvářích se mu skutálí první slzy rozjitřených pocitů, pomalu se postaví na nohy, rychle se ukloní a rozeběhne se zpátky dokud přišel. Po cestě jen těsně mine přicházející Keiko, která za ručku vede sedmileté děvče, celé zamazané od bláta a v roztržených šatech. Meisa se brání, že chce zpátky, Keiko kráčí tiše, vyrovnaně a elegantně jako vždycky. Jen se s jemným úsměvem ohlédne za svým synem, než dojde až k Akimu, kde si elegantně klekne do trávy vedle něj.
"Co to do něj vjelo?" Zeptá se měkce, zatímco se dívka nadšeně věší otci kolem krku a špiní ho taky. Aqui doběhne až k obrazu. Chvíli si prohlíží tu náhle známou tvář a nakonec se vytáhne na špičky. Nedosáhne tam. S námahou si přisune velkou truhlu na oblečení, vyleze na ni a na levý horní roh ozdobného rámu pověsí náramek z růžového zlata se šťastným slonem. Chobotem nahoru.
Aki
"Ano, máš pravdu, je to jako mistička na štěstí." Souhlasí Aki se svým synem, který vidí věci trochu jinak, než ostatní. Ale to on kdysi dávno taky. Vlastně se toho drží pořád, možná proto víc mění jejich zemi podle sebe. Je to dobře nebo ne? Na to si sám odpovědět nedokáže a možná se to ani do své smrti nedozví. Mírně se pousměje, když dojde na Senu a to, co věděl a nevěděl. Ani jeden nevěděli o životě příliš, když se potkali, za to věděli, jak chtějí žít a taky to, jak by lidé měli žít. Ne jako majetky někoho jiného. Lidská duše nebyla zboží, se kterým se mělo obchodovat. Ale popravdě, dělali to hlavně kvůli sobě."Nevěděli jsme to ani jeden. V tu dobu jsme dělali věci hlavně kvůli sobě. Tak by rozhodně císař přemýšlet neměl. Taky jsem ale později zjistil, že nemůžu být dobrým císařem, pokud nebudu věřit v sebe samého. Díky Senovi jsem věděl, že to dokážu, našel v sobě vnitřní sílu, která poháněla mě a později i má vojska při první bitvě v provincii. Bojoval jsem kvůli své lásce k němu, kvůli lásce k zemi, která ho stvořila a kvůli lásce k rodinám svých poddaných. Všechno dohromady nám zajistilo, že jsme nakonec vyhráli, udrželi palác tak dlouho. Každý bojuje v první řadě za něco svého, co je jeho srdci nejblíže. Pokud ty cíle dokážeš spojit, dokážeš cokoliv." Usměje se vřele na svého syna.
"Věřím, že to jednou budeš umět taky. Ve svém srdci máš na to dost místa." Ujistí ho, jakýma očima se na něj dívá on sám.
"Hai, Aqui-chan. Pokud potkáš pravou lásku, část své duše, nezáleží, kolik času pro sebe máte. Propadneš mu během okamžiku a každým slovem či gestem se cit jen prohloubí. Nepotřebuješ desítky let, aby ses opravdu zamiloval. Já byl na celý život od prvního pohledu." V očích se Akimu objeví náznak smutného stínu, který nikdy úplně nezmizel. Nešlo Senu milovat víc, nebylo to v lidských silách. Něco podobného se dá zažít jen jednou za život a většina nemá takové štěstí. Štěstí v neštěstí. Je toho tolik, co by mu ještě měl vyprávět a stejně tuší, že na Aquiho to bude možná příliš. Byl citlivá povaha a konečně se dozvěděl úplnou pravdu. Možná to bylo příliš brzy, aby to dokázal úplně pochopit. Aki však věří, že tohle je ta správná chvíle. Jinak by nepřišel zrovna v tuto chvíli a nezajímal by se. Po očku ho pozoruje, stejně jako měnící se výrazy ve tváři. Je mu jasné, že si to všechno dává dohromady a skládá dílky pečlivě k sobě. Nestrávili společně tolik času, kolik by si přál, přesto měl ke svému synovi dost blízko, aby tušil, na co přesně myslí. Všimne si i slz, které se proderou na Aquiho tvář. Potřeboval ty pocity dostat ze sebe. Tady si to mohl dovolit, když je nikdo neviděl. Aki sám k nim nemá daleko. S každým slovem byly vzpomínky zase příliš živé. Skoro by přísahal, že cítil Senův parfém a teplo jeho těla. Zatváří se první překvapeně a pak v jeho tváři svitne pochopení, když se Aqui zvedne a rozběhne se pryč. Troufá si odhadnout, kam běžel, ale nepůjde za ním. Tedy ne hned, jistě je to něco, co musí udělat. Je ještě malý, přesto je to první krůček k dospělosti. Jednou ho ten zlom dožene a…Ano, bude to příliš brzy. Jinak to nešlo. Krátce si povzdechne, než se ohlédne za hlasem Keiko.
"Aqui právě přišel na to, že nemá jen jednoho otce." Sdělí ji jednoduše a věří tomu, že to velmi rychle pochopí. Pak očima těkne k Mei a upřímně se zasměje.
"Kterou bitvu jsi vyhrála dnes, má malá bojovnice?" Zeptá se s nádechem pobavení. Znovu vrátí oči ke své ženě a vřele se pousměje.
"Arigato, Keiko-san. Za tvou lásku, vřelou náruč, nádherné děti, které jsi mi dala a za podporu, kterou si snad ani nezasloužím." Nechá koutky vystoupat nahoru, než ji vezme za dlaně a přitáhne si je ke rtům.
"Bez tebe bych nebyl tím, kým jsem. Nemohl bych lásku svému lidu, ani vedení, kdybych necítil lásku kolem sebe a oporu, kterou v tobě mám." Ukloní se jí dlouze, než se začne pomalu zvedat ze země a pomůže Keiko. Zvedne do své náruče malou Mei, která zrovna probíhá kolem.
"Šetři síly, princezno, po hostině tě čeká souboj se mnou. Na život a smrt, máš dost odvahy?" Zeptá se jí s úsměvem a je mu jasné, co přijde za odpověď. Natáhne dlaň ke své ženě, aby mohl sevřít tu její a společně se vydají ze zahrady vstříc honosnému paláci.
Stal se jejich domovem. Po generace vítal nové císaře, kteří si vybojovali cestu na trůn. Časy se ale pomalu mění, tradice jsou pozměněny dalšími rozhodnutími a ukážou až roky, jestli nakročili tím správným směrem. Brzy je na jejich místech nahradí děti, které uvidí dospívat a snad jim osud bude přát. To je ve hvězdách a jakmile v dnešní noc vyjde ta nejjasnější, třeba jim nastíní jejich cestu. Třeba jim Sena pošle znamení, že vykročili správně.
Žádné komentáře:
Okomentovat