Ruki x J - Ten nos ti sluší. - část 1.

(přístav)

Ruki

Po kolikáté už bezcílně bloumá tokyským přístavem, prohlíží si všechny kotvící lodě a snaží se vzpomenout si, jak vypadala ta, na které plul při svém vlastním únosu? Neviděl toho z jejího vnějšku moc, jenom špici, zábradlí a všechny lodě mu připadaly stejné, ale věděl, jak byla natřená, jak byla asi velká a jak moc drahá. Všechny luxusní jachty kotvily v jiné části přístavu a neexistovala možnost, jak na ně nepozorovaně vlézt a prohlédnout si je zblízka. Nechtěl nikomu lézt přímo do kabin, ale projít se po té přídi… Mohl si vytipovat nějakých sto kusů a navázat kontakt s majiteli, aby ho tam vzali sami od sebe a možná by někdy za deset let zjistil, že ani jedna není ta Jova. Nemělo to vůbec žádný smysl a jiné vodítko neměl. Plno hodin strávil také surfováním po netu a pokusy najmout si únosce. Dokonce si sehnal hackera, co se dostal na deep web, ale když mělo dojít tvrdé na tvrdé, dostal strach a radši všechno vypnul. Co by mu pak řekl? Jé to nejsi ty, jdi zase domů? Ještě by znovu skončil v průšvihu. Teď sedí v podřepu na jednom z mol u prázdného provaziště a s protivnou náladou hází drobný štěrk do moře, zatímco se zamyšleně dívá k obzoru, kde krouží malé loďky a létají ještě protivnější rackové. Má ho kruci plnou hlavu. Chlapa, kterého nikdy neviděl, který ho unesl a způsobil mu trauma, ale místo, aby se mu zdálo o tom, jak ho vleče do auta, se mu zdá o tom, jak ho jeho silné ruce zvedají a opírají o studené kachličky. Snad i teď by cítil tlak v klíně. Švihne kamínek ještě protivněji a schová tvář do dlaně. +Cos mi to provedl...+ Pomyslí si. Je do něj prachobyčejně zabouchnutý, tak jako do nikoho nikdy nebyl. Je jako puberťačka, co nedovede nic, než snít za chůze. Všechno, co J slíbil, se taky splnilo. Ruki se vrátil domů, nikdo se na nic neptal, nikdo se ničemu nedivil. Druhý den šel do práce, kde ho všichni zdravili po krátké dovolené a ptali se, jestli si odpočinul a na poradě se dozvěděl, že šéf těžce onemocněl a nejspíš se už nevrátí a že dozorčí rada momentálně hlasuje o tom, kdo to vezme za něj. Všichni se chovali, jako by těch několik dní, kdy byl Ruki pryč, vlastně neexistovalo. Život tam byl zastaven a spuštěn zase po jeho návratu. Byla to tak dokonalá iluze, že jí Ruki za pár dní začínal sám věřit a získával pocit, že se mu to celé jenom zdálo, že si to nějak vysnil a nikdy se nic nestalo. Dokonce chtěl jít za svým šéfem do nemocnice, ale… vlastně by ho tam nikdy nenašel. Bylo to jako Matrix, běhal mu z toho mráz po zádech a jenom to dokazovalo, jak dobrý J vlastně je. To nebyl jen tak někdo, to byl možná jeden z nejšikovnějších kriminálníků v Japonsku, ne-li na světě. Tohle prostě nebylo možné, jak to všechno dělal? Jak to zařídil? Kdo to krucinál byl? Od svého návratu Ru nenavrhl vůbec nic a působil, jako by býval nikde nebyl nebo rovnou přišel o talent. Mohl si to dovolit, ale frustrovalo ho to úplně stejně jako ty ostatní věci. Doma bylo ticho a prázdno, podlaha se nehoupala a nikdo mu neříkal, aby chodil bez prostěradla… Tolik k nové mentální poruše, děkujeme, pane J… To štípnutí injekce tehdy ani necítil. Za to pořád dokola slyší v uších jeho hlas. Ru-chan, arigato… Mimoděk sáhne do kapsy a vytáhne odtud zapalovač, který mu J dal. Protočí ho mezi prsty, aniž by odtrhl pohled od vlnek. Z těch cigaret nevykouřil ani jednu. Nejspíš by se rozbrečel, kdyby se jim něco stalo, takový artefakt. Pásku měl pořád v autě nebo v tašce. Tahal ji s sebou jako děti tahají medvídky a chytal záchvaty paniky, kdykoliv si myslel, že ji někde zapomněl. V práci bez ní, to se rovnalo celodenní smůle, v autě bez ní, určitě nabourá… prostě nemoc. +Jednoho dne tě nakopu do zadku, vážně jo.+

J

Počítal každý den, každou hodinu, kdy odešel z jeho bytu a nechal Rukiho dál žít svůj vlastní život. Nemohl se rozhodnout jinak, pokud ho chtěl zachránit a stejně…Neskutečně mu chyběl. Měl spoustu práce se zakrytím všech stop o sobě samém a udělat z únosu něco, co se mohlo zdát jen jako přelud. Neexistovalo nic. Zmizeli všichni, kdo by mohli cokoliv vědět beze stopy. Byl si jistý, že už Rukimu nic nehrozí a věří, že za pár dní na to všechno zapomene. Ale on ne… Další zakázky nepřijímal, všechno odsunul stranou a na den a noc zmizel na vodě. Nespal, stál celou dobu na přídi, kde se mu přehrávaly všechny okamžiky, které tu s ním strávil. Bylo jich tak málo a přesto…Opíral se předloktími o zábradlí, hlavu svěšenou mezi lopatkami a nadával sám sobě, že se mu něco podobného děje. Nemohl jít ani spát, protože postel byla cítit Rukiho parfémem. Byl tam, ležel na ni s rukama pod hlavou, očima zavřenýma a…Musel nakonec prostě utéct. Měl by odplout, začít pracovat v zemích, kde ho taky dobře znali, ale když kotví při východu slunce v přístavu, je to ten samý, ze kterého vyplul. Ne, nedokáže odejít, nedokáže ho nevidět. Nedokáže ani vyměnit tu pitomou loď, kde ho vidí na každém kousíčku a stejně ví, že si sežene pro svou práci druhou. Tohle bude jeho vzpomínka.

"Víš, kolik mě budeš stát peněz?" Zavrčí si pro sebe, když stojí na rohu a pozoruje Rukiho, jak proplouvá davem a usedá do auta. Každý den si ho na nějakém místě našel. Potřeboval ho pár minut pozorovat a mohl konečně zase trochu vnímat realitu. Dlouhé potáhnutí z cigarety a je pryč přesně ve chvíli, kdy se Ruki podívá jeho směrem. Ne, nemá v plánu se mu ukázat. Nemohl by být překvapenější, když ho několikrát po sobě nachytá v přístavu. Myslel si, že sem nikdy nepřijde. Každý, kdo byl unesený a spojil by si to s přístavem, by sem ani nepáchl a on sem chodí, jak kdyby si to musel pořád připomínat. Byli tu vždycky spolu. Jeho loď kotví nedaleko, ale jsou to soukromá, hlídaná mola, kam se nikdo bez dovolení nedostane. Dneska to není jinak. Dřepí na střeše jedné z menších budov, kde lodě opravují a pozoruje ho, jak hledí do vln. Sám už si připaluje a přistihne se, že se usmívá. Vždycky se musí trochu usmát, když ho vidí. Najednou má pocit, že je všechno, jak má být. Už zase v sobě přemáhá nutkání za ním jít a ukázat se mu. Vůbec neví, co by Ru dělal, ale tak moc by to chtěl zkusit. Uchechtne se tiše, když si představí, jak mu pěkně od plic vynadá, možná dostane i ránu. To by mu bylo podobné, i když by si asi zlomil ruku. Pokaždé, když ho vidí, by k němu nejradši šel a položil mu ruku na rameno. Vždycky má nakročeno, ale zatím to neudělal. Dneska je to snad ještě silnější. Možná je to tím, že Ru sem chodí pravidelně, kdyby na něj zapomněl, co by tu dělal? A kdo je vlastně J, že dělá rozhodnutí za něj? Jenže Ru si neuvědomuje všechna rizika. Povzdechne si, když si uvědomí, že už schází po schodech ze střechy a míří rovnou k němu. V duchu si přehrává, co by mu měl říct. +Čau, jak se vede. Mám ti hodit pytel přes hlavu, aby ti to nebylo líto?+ Ne, to je vážně pitomý nápad. Zatřepe hlavou a odhazuje cigaretu na zem, když už je několik kroků od jeho zad. Neslyšeně se nadechne, než stane za ním a rovnou mu dlaní přikryje oči.

"Hádej kdo?" Řekne místo všech ostatních, možná trochu normálnější vět. Svou dnešní návštěvu ospravedlňuje tím, že mu pořád může oči zakrýt. Minule jim to docela šlo. Jen si tak trochu myslí, že ho s tím Ruki pošle rovnou do háje. Zatím neřekne vůbec nic, jen své víc natiskne na jeho záda a skoro úlevně vydechne. Kdyby jen věděl, jak mu chyběl, jak moc se musel přemlouvat, aby ho na té posteli nechal. Trápil sebe, možná i jeho a proč? Aby se mu za nějakou dobu ukázal?

"Neučili tě, že se v přístavu pohybují jen samé pochybné existence. Co kdyby tě někdo přepadl a znásilnil?" Tiše se zasměje a s jistou spokojeností si opře bradu o jeho rameno.

"No, teď už asi ne, nikdo horší, než já tu není." Dojde i na jeho osobitý vtip.

"Možná jen ty, až se začneš vztekat." Rýpne si do něj, aby to náhodou nebyla moc romantika.

Ruki

Lekne se a málem zapalovač upustí do vody. V hlavě se mu v několika vteřinách přehraje celý únos a všechen strach, když ještě nevěděl, kdo to je a co mu chce. Klidně by to mohl být někdo, kdo ví, že ho J nechal odejít a teď se ho chce zbavit a stejně jako minule, se ani teď nedovede bránit, jak je jeho tělo paralyzované. Probere ho jenom fakt, že o ten zapalovač málem přišel a to ho strašně namíchne. Vrátí ho to nohama na zem a přiměje získat trochu odvahy, ale v další vteřině si uvědomí, že nemá pytel na hlavě, nikdo ho nikam nevláčí… jsou to jenom ruce. Něčí ruce a ten hlas. Ruki strne, třeští oči před sebe do cizí pokožky a přemýšlí, jestli už se úplně zbláznil nebo jestli to může být pravda. Není schopný se pohnout, vlastně ani nadechnout a nakonec víčka pevně sevře a skrz řasy se prodere několik slz. Každou chvíli čeká, kdy to celé zmizí, ale ty ruce na obličeji pořád má. Až se otočí, podívá se do tváře nějakému známému, co tady dělá blbé vtípky a dojde mu, že ten hlas zněl úplně jinak. +Tři, dva, jedna...+ Odpočítává si v duchu, aby sebral odvahu. Nestihne to. V dalším okamžiku se totiž J přitiskne k jeho zádům a Rukiho tělem projede silné zachvění. Jeho parfém by poznal všude, ale mnohem víc to, jak je stavěná jeho postava. Tohle si přece nemůže splést! 

"Za bílého dne?" Řekne konečně trochu přiškrceně, než se mu pod rukama mrštně přetočí, ale místo, aby se konečně podíval do jeho tváře, prostě mu protáhne ruce okolo krku a pevně se k němu přitiskne. 

"Proboha dělej!" Vydechne horoucně a jeho tělo se trochu probudí. Je mu úplně jedno, kdo se na něj dívá a že se tady v podstatě na ulici objímá s jiným mužem. Jestli mu teď někdo něco řekne, budou mít racci v přístavu co žrát, no vážně. Pousměje se jeho slovům a za normálních okolností by se do něj okamžitě pustil. Milionkrát si v hlavě přehrával chvilku, co by se stalo, kdyby ho zase viděl a pokaždé mu chtěl říct něco pěkného od plic a aspoň vrazit pár facek, ale teď… Teď má pocit, že se celé jeho tělo vpíjí do náruče před sebou a konečně dochází jakéhosi vnitřního klidu. Začne mu docházet, že by se na něj mohl poprvé podívat. Teď a tady… prostě jen tak, aniž by mu někdo vyhrožoval smrtí. Povolí trochu svoje sevření a začne oddalovat svoje tělo. V žaludku mu brní trémou, srdce se rozeběhne o něco divočeji a pak… Několik nádechů proběhne jako ve vakuu, než si uvědomí, že se dívá do tváře, kterou si vlastně představoval… Jak si ho vůbec představoval? Vlastně nijak. Tolik vnímal jeho podstatu a tělo, že ho nikdy nenapadlo přemítat, jaký známý obličej by mohl být jeho. Nakonec se usměje. 

"Ten nos ti sluší." Narazí na to jediné, co komentoval i na lodi. J má opravdu výrazný nos. A je zatraceně sexy. Možná ne krasavec podle běžného konceptu, ale jemu se líbí neskutečně. Je mnohem hezčí, než vymodelované obličeje z reklam. Žádný katalogový Ken, ale chlap, ze kterého začíná jít do kolen. Dlouze se nadechne, promne si obličej dlaní a volnou ruku si dá v bok, než se na chvíli podívá stranou a přistihne se, že trochu červená. Pomalu k němu zase stočí oči a nějak se nemůže vynadívat. Vlastně ani neví, co říct. 

"Je to hrozně divné, když najednou můžu." Pokrčí rameny, než jeho tvář zvážní a v očích se odrazí strach. 

"Ztratíš se zase v davu?" Protože jestli ano, snad se ho ani nechce znovu dotknout. Jenom ten pocit v něm zvedá novou vlnu neskutečné lítosti a prázdnoty, srdce se mu svírá už teď a on… jak tohle unese? 

"Jak se máš?" Zeptá se ho alespoň, ale do očí se mu už zase tlačí slzy a nějak nedovede uvěřit, že by J mohl zůstat.

J

Pro J se vteřiny neskutečně natahují. Jak si byl jistý, že vydrží jakoukoliv reakci, už o tom tolik přesvědčený není. Ani ho nenapadlo, jak moc si přeje, aby od něj Ru neutekl, dokud není reálná šance, že by se to stát mohlo. Všechny podobné myšlenky jsou zapomenuty, když konečně ucítí drobné tělo na tom svém. Málem mu unikne dlouhé povzdechnutí. Připadá mu, že od doby, kdy byl Ru u něj na lodi uplynuly měsíce a přitom si pamatuje snad každé slovo, každý pohyb, který udělal. Je to neskutečné, jak moc věcí mu dokáže připomenout jen jeho vůně. A co si budou…Probouzí toho mnohem víc a ještě chvíli a asi to bude i cítit. Jen o tohle ale už dávno nejde. Nešlo o to ani ve chvíli, kdy si připustil, že by to mohlo být reálné.

"V noci sem nechodíš, je to škoda, mohlo to mít daleko větší efekt. Chtěl jsem tě unést. Víš, ta předehra, ale zapomněl jsem doma pásku." Pošeptá mu tiše a práskne na sebe, že ho tady viděl už několikrát. Kdyby jen Ru věděl, kolik času stráví jeho pozorování, asi mu pár facek dá. Zatím to vypadá, že se toho nedočká a možná ani nadávek. Vypadá hodně překvapeně, když se k němu Ru začne otáčet čelem. Čekal by, že ho jako první bude chtít vidět, ale to se nestane. Přijme ho do své náruče, jakoby ani jinam nepatřil a tiskne ho k sobě. Jemu úplně jedno, jestli kolem nich někdo je. Neohlížel se na ostatní a nehodlá s tím vůbec začínat.

"Ru-chan." Zavrní jeho jméno hlubokým hlasem a zaboří tvář do jeho pramenů. Jejich vůně je mu tolik známá. Jemně proplouvá nosem mezi vlasy a je znát, jako moc si to užívá. Na jeho pobídku nedokáže nic jiného, než pozvednout obočí.

"Teď a tady? Ne, že bych se styděl, ale…" Napadne ho jen jediná věc a taky je v tom malé rýpnutí. V očích se mu odráží, jak moc je rád, že tohle setkání dopadlo právě takto. Dokonce začne být nervózní, jakmile si ho Ru poprvé prohlédne.

"Tak co lhal jsem nebo ne?" Pousměje se, přece mu říkal, že je sexy. Jestli mu řekne, že ne asi mu ty oči znovu zaváže, odveze ho s sebou a zkusí to za týden později. Jeho pohled znatelně změkne, když mu řekne, že mu to sluší.

"To jsem rád." Není v tom nic frajerského, jen trochu upřímné úlevy. Jeho osobní životní maturita, no vážně. Prohlédne si ho od hlavy až k patě. Vidět ho takhle z blízka jej nutí, odvléct ho k lodi a už ho odtud nepustit. Zatím se částečně krotí.

"Věříš, že jsem měl strach, co řekneš?" Pokrčí krátce rameny a už mezi prsty protáčí cigaretu. Jo, pořád je z něj nervózní, tak moc nebyl ani při prvním rande. Dokonce se mu neplánovaně přiznal, že nad jejich setkáním přemýšlel. Jasně, že jo, ale taky to Ru nemusí hned vědět. Prohlédne si jeho výraz ve tváří, když se tam objeví strach. Tuhle emoci zná moc dobře, viděl ji v tolik různých podobách, ale tohle nemá nic společného s tím, co už viděl. Nechápe, jak se to mohlo stát, ale zastihne ho to dost nepřipraveného. Krátce si povzdechne a odvrátí pohled stranou, když dojde na náznak slz. Nechá nezapálenou cigaretu spadnout do písku, než překoná vzdálenost mezi nimi a přitáhne si ho za pas k sobě. Prsty volné dlaně mu odhrne pár pramenů z tváře, zastrčí je za ucho a pousměje se.

"Teď už se mám naprosto skvěle víš." Pošeptá mu, když se trochu skloní, aby jeho rtům byl mnohem blíž.

"Ru-chan, už se nechci schovávat v davu, abych tě mohl vidět." Ano, už se rozhodl, teď je to jen na Rukim, co si vybere.

"Vím, že bych byl často pryč, ale pokud se vrátím, chtěl bych být s tebou. Partie, kterou by ti schválila máma nebo kamarádi zrovna nejsem. Ale to je mi fuk. Nechám je zmizet, když bude potřeba." Zavtipkuje trochu, z části to ale myslí vážně. Pohladí ho palcem na líci v podstatě pod okem, jakoby mu chtěl setřít slzy, které tam ještě nejsou a snad ani nebudou.

"Chtěl jsem ti vrátit tvůj život, ale přišel jsem na to, že sis sebou odnesl ten můj." Uchechtne se sobě samému.

"Vrátil jsi mi to, ty jsi pak unesl mě." Podívá se na něj káravě, než se znovu pousměje.

"Můžeme si třeba udělat výlet na lodi." Nabízí mu hned.

"Pořídil jsem si druhou na práci, v té naší to už nešlo. Nemůžu tam vzít nikoho jiného, jenom tebe." Dokončí trochu té romantiky, o které ani nevěděl, že v sobě má. Asi ano, jen to chtělo správnou společnost.

"Vlastně když si to spočítám, stál jsi mě dost peněz." Vrátí se do svého běžného rozpoložení, kdy si ho dobírá.

"Tenhle kšeft se mi úplně nepovedl. Ale…Snad zjistím, že jsem vydělal úplně v jiném směru." První ho ani nenechá odpovědět a prostě nepřitiskne na jeho rty. Jeho polibek je stejně dobyvačný jako jindy, rozhodně se nekrotí a dává mu okusit, jak moc mu chyběl. Jak si dřív vždycky našel společnost na dlouhé večery, od té doby, co zná jeho, se mu ta představa příčí.

Ruki

Chvíli na něj zírá jako na ducha, než mu to v hlavě všechno zapadne na správné místo. 

"V noci?" Zopakuje po něm a v jeho tváři je zřetelně vidět, jak se mu po ní míhají všechny emoce. Uvědomění, že ho J musel sledovat, fakt, že ho doteď neoslovil, i když musel vidět jeho trápení… Nejdřív začne krčit obočí v předzvěsti bouřlivé reakce, aby se jeho tvář vzápětí zase vyhladila, protože to, že nakonec přišel, by mohlo znamenat… Trochu nejistě se pousměje a sáhne do vnitřní kapsy svého saka. 

"Pořídil jsem si zbraň. Čekal jsem na tuhle chvíli, abych byl ten, kdo tě dokonale zaskočí a dostane tě. Už se o to snažilo hodně lidí, že jo?" Řekne skoro bez výrazu, ale pak se měkce usměje a v ruce se zhoupne páska. Už jenom to, že ji u sebe má, mluví samo za sebe. 

"Tak se sejdeme znova o půlnoci?" Podá mu ji. Musí se měkce rozesmát, když se ho J tak sebevědomě zeptá a zavrtí hlavou na znamení, že nelhal. Krátce se zamyslí. 

"Věřím. Taky bych měl strach. Někdy může něco fungovat, dokud to nevidíš a pak zjistíš, že to prostě nejde. Oči jsou silný vjem. Když jsme na lodi uzavřeli tu sázku, byl jsem celý pryč z pocitu, že nevím, jak vypadáš, ze strachu, co budu dělat, když se mi to nebude líbit..." Trochu se rozpovídá. Co kdyby třeba smrděl, chyběly mu zuby nebo byl vážně, vážně ošklivý? Vysnil by si prince a pak by zjistil, že mu pohled na něj prostě nic neříká? To se opravdu mohlo stát. V první okamžik, kdy J po jeho otázkách odvrátí tvář, se něco uvnitř něho sevře, že je to proto, že s ním být nechce nebo nemůže a tohle téma je mu nepříjemné, ale vzápětí na to skončí v jeho sevření a dostane ujištění, že dobře se máš až teď a s ním. Cosi obrovského mu spadne ze srdce, i když ještě vůbec nic nebylo řečeno a jakmile se J skloní, jeho srdce se divoce rozeběhne. Ještě se nepolíbí, ale hledí na jeho rty s očekáváním a bez dechu. Jova další slova mu zvednou koutky nahoru. Vyprskne smíchy, když dojde na partii pro mámu a co se přátel týká… 

"Už bys mohl vědět, že papírům a návrhům je to jedno." Na žádné neměl čas. Byli to známí, bez kterých se dost dobře obejde. Vlastně to býval docela smutný život, i když v blahobytu. Ví moc dobře, že ty Jovy pracovní cesty by nebyly jen tak. Že by se skrývali, šlo by mu o život. Nikdy by netušil, kdy se vrátí, jestli se vrátí, jestli někoho zabil nebo ne a nejhorší na tom všem bylo, že mu to prostě bylo jedno. Tedy to poslední. Myslel si to. Nemusel to nutně sám dělat nebo se vyptávat na podrobnosti, ale zavřít oči nad tím dovede dost dobře. To už si ostatně vyzkoušel se svým nezvěstným šéfem. Jedině on věděl, kam zmizel a neřekl nic. A v noci celkem dobře spal. 

"Ty bys nechal zmizet mojí mámu?" Zamračí se z ničeho nic a plácne ho dlaní do prsou. 

"To pěkně začínáš." Zvedne bradu uraženě do strany. Musí se znovu usmát, když J začne mluvit o tom, jak mu to pěkně vrátil. 

"Ještě chvíli a budu na měkko… myslel jsem si, že jsi specialista na opačný způsob." Musí to říct, jinak bude zase bulet, jen tentokrát kvůli něčemu jinému. Znovu se na něj honem podívá, když mu J nabídne výlet na lodi teď hned, ale šťastně přikývne. Po cestě k ní poslouchá jeho vyprávění a musí si přiznat, že s ním J opravdu cvičí. Zní tak hrozně upřímně. 

"Asi je to dobře. Přece jenom bych nerad nacházel krev na palubě nebo si představoval, kde všude ležela mrtvola." Prohodí. Z toho by asi opravdu zezelenal. Zastaví se v půli kroku, když ho J z ničeho nic políbí a on stačí jenom pevně sevřít jeho předloktí. Když z ničeho nic dostanou kabelkou, trhne sebou leknutím a s otevřenou pusou hledí za pohoršenou stařenkou, která vrtí hlavou. Kdyby tušila, koho praštila! 

"Máš se chovat slušně." Shodí to celé na J.