Hromadné - Možná ses bál o život. - část 3.

 

(ošetřovna)

Tora, Daichi

Tora se na chvíli zarazí, když mu Hideaki připomene Shinyu. Pořád to pro něj není úplně příjemné téma, protože moc dobře ví, kde ho nechal a hlavně s kým. Jeho otec byl…Zabil by ho, kdyby k tomu dostal příležitost a možná se to jednou stane. Neváhal by ani na vteřinu, protože tohle si Shin nezasloužil. Byl příliš hodný…Na všechny a sám si to vždycky odskákal.

"Jo, možná to za chvíli bude nějaká krysa." Pokusí se o vtip a opravdu se mu podaří usmát.

"Kvůli mně?" Vypadá tím hodně překvapeně a zároveň spokojeně. Nechce mu přidělávat problém, jen ho to potěší, stejně jako reakce po tom, co se ušklíbne bolestí.

"Neboj, něco vydržím, nikoho nevolej. Byl by tu navíc." Podívá se mu do očí a kývnutím hlavou mu poděkuje.

"Jednou ti to třeba celé oplatím." Vypadá vážně, když vysloví svá slova. Opravdu by mu chtěl někdy poděkovat něčím…Asi může začít tím, že se začne chovat slušně a ukázněně. Jo to bude oříšek. Sám se ohlédne ke dveřím, jakoby čekal, že někdo opravdu vejde a dojde na nějaký trest pro ně oba. Tohle bylo nebezpečné místo, počítá s tím, že je pořád pod dohledem a stejně ho nepustí. Kdyby to tak bylo tak na sebe asi Hideaki nenechá sahat.

"Ty jsi mě přesvědčil, že vám prostě věřím." Podívá se mu upřeně do očí a pousměje. Ano, jeho přístup byl úplně jiný a přiměl Toru se trochu zklidnit. Žádné silácké řeči ani pokusy dělat si věci po svém. Vlastně toho udělal hodně a nejspíš to ani netuší. Při tom, jak vyprskne smíchy se široce usměje.

"Jsem rád, že se ti ta představa líbí, třeba se jednou dočkám, abych tě mohl někde vyválet." Klidně v tom pokračuje, když se Hideaki nebrání. Asi mu to není nepříjemné a to je dobře. Nebude to dělat nikomu na očích, ale když jsou tu teď sami, proč by ne.

"Někdy ti povím, jak by to v těch peřinách vypadalo." Blýskne se mu v očích. Chytil se už jen na to oslovení.

"Věřím ti a pokusím se dojít tak daleko, abych mlčet nemusel. Pokud se to podaří, bude to jen tvoje zásluha." Sdělí mu naprosto upřímně, co si právě myslí.  Pak ho zaskočí znovu, jak upřímně mu to řekne.

"Takže jsem zabodoval." Zkonstatuje s naprosto spokojeným výrazem.

"Tebe asi od těch peřin zachrání jen fakt, že jsem momentálně nepoužitelný." V očích mu zazáří něco trochu hladovějšího.

"Budu se tvářit, že ti ty povinnosti věřím, ale příště těch narážek bude ještě víc a komplimentů taky, budu mít dost času je vymyslet." Pokusí se k němu naklonit blíž a asi by ho prostě políbil a pak ho možná pustil, kdyby se jeho rána neozvala znovu. Taky mu trochu připomene, kde jsou a že může opravdu kdokoliv přijít. Pohladí ho konečky prstů vzdálené dlaně, kterou kryjí jejich těla na bedrech.

"Tak utíkej. Už máš kvůli mně problémů dost a já nechci, abys měl další. Možná až se budu moct prát a spráskat je na hromadu. Takže s tím chvíli počkej." Mrkne na něj pobaveně, ale myslí to vážně. Byl schopný vraždit, když někdo sahal na někoho, na kom mu záleželo.

"Dveře jsou támhle." Poradí mu se smíchem.

"A když budeš mít cestu kolem…Víš, asi si pro tebe najdu místo v tak nabitém programu." Zavtipkuje ještě jednou, ale jak se začne zvedat, ještě ho chytí za zápěstí.

"Hi-chan." Prohodí tichým hlasem, aniž by ho pustil. Tentokrát se ani neušklíbne, prostě tu bolest přerazí tím, co mu chce říct.

"Dávej na sebe pozor." Dokončí prostě a pak se úlevně svalí na postel a dlouze vydechne, stálo ho to víc sil, než předpokládal, ale řekl všechno, co chtěl.

Daichi jen pokrčí rameny.

"Možná, že ano. Dost lidí to tak mělo, třeba je to podobné." Sdělí mu bez váhání svůj vlastní názor. Nestyděl se za to a mlčet taky zrovna neumí.

"Dobrý vtip dokáže zpříjemnit den." Dodá ještě a mírně se pousměje. Pak ale přikývne, protože má Aoi pravdu.

"Měl bych, občas mi to uteče, ale většinou se mi to daří, když kolem nic moc není." Tohle je trochu vtip, dokáže se ovládat, ale teď se trochu zapomíná. Mírně pozvedne obočí, když dojde na pána tohoto domu a faktu, že ho Aoi neřeší. Že by mezi sebou neměli dobré vztahy? Tahle informace by se mu do budoucna mohla hodit. Najednou zase vypadá zvědavě a pak se krátce zasměje.

"Prostě mě to napadlo. Sice se tváříš, že nikdo nesmí poznat, co si myslíš, ale máš takové chvilky, kdy se usměješ a je to příjemné. Nevypadáš jako někdo, kdo by si užíval to, že musí někoho trestat. Myslím, když nic neprovede, třeba jen proto, že ses špatně vyspal. No…Víš, co myslím. Prostě mi přijdeš spravedlivý." Jak se snaží něco vysvětlit, vypadá skoro v rozpacích a automaticky mu tyká. Prostě se v jeho společnosti cítí dobře.

"Hai, to je pravda, nejsem. Ale je to pro mě zábava, dělám to rád. Míchat vůně, aby do sebe přesně zapadly, je…Na chvíli zapomeneš na to, co je kolem." Vysvětlí mu to a vypadá spíš zasněně, pak se zarazí. Tak tohle asi netrefil, ale stejně z toho zkusí trochu vybruslit.

"A co takhle měsíc v úplňku s oblohou plnou hvězd? To taky září i uprostřed hluboké noci. Je to kouzlené." Odmlčí se a čeká na reakci. Vypadá skoro vyděšeně, když Aoi prudce vstane, dokonce udělá krok dozadu, tohle už možná přehnal. Nadechne se, aby se omluvil, ale pak jen naprázdno zavře pusu. Radši. Poslušně za ním kluše a nestačí se divit. Ten má teda tváří, ale tahle…Líbí se mu a zároveň ho děsí. Skoro ho dobíhá a začíná mu docházet, s kým a jak celou tu dobu mluvil. 

"Já se omlou…" Snaží se rozdýchat poklus, aby mu vůbec stačil a jemu jasné, že svou šanci propásl. Tohle chování by mu nikdo neodpustil. Když dorazí do sesterny a už ani neví, kudy letěli. Trhne s sebou podruhé, když dojde na další příkaz a sám poslušně mlčí. Jakmile se kamery rozsvítí, vidí zrovna Toru, jak chytá Hideakiho za zápěstí.

"Kdo to je? Co mu je?" Zeptá se s jistou starostí v hlase, i když dotyčného vůbec nezná.

"Nechce mu ublížit?" Napadne ho a nenechá si to pro sebe. Co on ví, co se uvnitř děje. Dokonce chytne bez rozmyslu trochu vyděšeně Aoiho za předloktí.

"Co když se mu něco stane?" Myslí Hideakiho, i když ho nezná. Tora vypadá všelijak, ale spíš jako otrok a co on ví, občas to s nimi bylo dost nebezpečné. Neměl by se do toho vůbec plést a dojde mu to vzápětí, když rychle Aoiho pustí a mne si ruce o sebe.

"Já bych možná měl počkat venku a…" Mávne rukou kamsi za sebe, kde tuší dveře.

"Ani se nehnu, přísahám." Udělá ještě jeden krok dozadu a stejně pořád zvědavě pokukuje po obrazovce.

Hideaki, Aoi

Spravedlivý… Aoi by byl vlastně rád, kdyby na lidi působil zrovna takhle a ať chce nebo ne, toho kluka bude mít asi nakonec rád, ale většinou narážel spíš na nepochopení jeho postoje. Lidem připadal tvrdý a nedostupný, ale tak to prostě muselo být, jinak by nebyl tam, kde je.

"Spravedlnost znamená pro každého něco něco jiného a někdy bývá zásadová a krutá." Kdo ví, proč mu musí pořád všechno vyvracet a vrhat to do černějšího světla… Asi nechce, aby potom zbytečně přišel o iluze. 

"Zeptej se otroků okolo, jestli jsem takový." Třeba Tory… co by asi řekl on, po tom, kde skončil a jak to odneslo jeho zdraví? Mohl za to Aoi, že ho poslal dolů nebo Tora sám, protože se nedovede ovládat? Podle toho, co mu o sobě Daichi prozradil, by asi mnohem raději dělal třeba v parfumerii, než majordoma, ale v tomhle světě si lidé nevybírali. Prostě se narodili dobře nebo špatně. Drtivá většina špatně. Býval by mu odpověděl, že ano a konečně mu tím udělal radost. Měsíc a hvězdy byly nádherné a lidé se k nim dívali tak málo. To by ale nesměli stát na ošetřovně, kde se zrovna aktivují kamery a… Dokonce ani nepostřehl, jak moc Daichiho vyděsil. Snaží se rozklíčovat, co se to před jeho očima právě děje, proč Tora drží Hideakiho ruku a když Daichi vedle něj trochu zpanikaří, sám se hrozivě zamračí a předkloní. 

"Ihned otevřete ty dveře, na co čekáte?! Proč ho nikdo nehlídá?!" Poručí a je vidět, že personál se bojí i Daichiho. Přišel přece s Aoim, určitě je někdo víc. 

"Nic se mu nestane." Slyší Aoi říkat sám sebe, protože dál upírá černé oči na kameru a ví, že tohle není žádný útok. Koneckonců ví, jak je Tora pocuchaný a taky jaký výcvik má Hideaki. Ale proč… Prudce se nadechne a podrží dech v plicích. +Chtěl jsi mě líbat na žíněnce...+ Pomyslí si a uvědomí si, že hlas v jeho hlavě zní žárlivě. Možná trochu zklamaně. Nesmysl! Nikdy by takhle na Toru nepomyslel. Nakonec stočí oči na Daichiho malou dlaň na svém předloktí.

"Zůstaň tady." Řekne mu najednou docela měkce a sám vykročí ke dveřím. V nich se skoro srazí se svým majordomem a několik dlouhých vteřin hledí jeden druhému do očí. V Hideakim je v tu chvíli malá dušička. Co všechno Aoi viděl? Nepochybuje o tom, že kamery už běží. Bylo mu divné, kde je tak dlouho, možná měl strach… Stihli to nebo je pozdě a bude se mít z čeho zodpovídat? Za sebe na Toru v posteli se ani neohlédne, ale v očích je mu vidět dost. Lhát a předstírat nikdy moc neuměl a Aoi těma svýma očima občas viděl snad až na dno duše. V mysli mu pořád zní Torova slova o tom, že mu věří a taky o tom, že zabodoval. Vypadal, že by o to opravdu stál, že to nejsou jenom takové řečičky. Samozřejmě si pamatuje, za co ho Aoi poslal dolů, ale přišlo mu to jako provokace, zatímco tohle… možná byl jenom moc naivní. +Hi-chan… dávej na sebe pozor...+ Takhle mu nikdo neříkal, dokonce ani doma ne a opatrovat se už možná ani nestihne. 

Aoi ho beze slova mine a vejde dovnitř zatímco jeho oči padnou na Daichiho. Ví, kdo to je, i jak vypadá a ví, že na něj zapomněl. 

"Dobrý den. Omlouvám se, že jsem tě nevyzvedl včas. Naštěstí to za mě udělal někdo jiný." Vykouzlí milý úsměv, přijde k němu a podá mu ruku. 

"Jsem Hideaki, budeš se učit ode mě." Dodá. 

"Možná..." Ozve se zavrčení z nitra pokoje, než se za Aoim přibouchnou dveře. Kamery běží, tak co. Aoi stojí tak, aby je měl za zády a nebylo mu vidět do tváře. Kontrolka na kameře hlásí, že se Hideaki postaral o vypnutí zvuku. Dlouze si prohlíží Torovu tvář a hledá v ní jakékoliv zakolísání, cokoliv z toho, co by mu prozradilo víc o tom, co se tady dělo. Tu ruku ale viděl jasně. 

"Balíš mého majordoma? Mě? Oba? Nebo ještě pořád myslíš na něj?" Nakonec udeří přímo a myslí tím Shinyu. 

"Dělám pro tebe první poslední a stejně mám pocit, že jediné, co chceš, je plivnout mi do tváře." Rozhodí rukama. 

"V téhle nejisté době, kdy za cokoliv můžu skončit jako ty, jsem tě zachránil před popravou, když tě nikdo jiný koupit nechtěl. Tohle..." Obsáhne dlaní pokoj.

"Je tvoje druhé z mrtvých vstání… platím ho já. A znovu riskuji, že se někdo zeptá. Proč? Proč ho pořád dokola tahá z bahna, stejně s ním není k hnutí. Ať uděláš, co uděláš, zachová se tak, aby se ti to rozhodně vymstilo. Chceš ho?" Zvedne obočí. Samozřejmě tím naráží na Hideakiho. 

"Myslíš si, že s ním teď a tady můžeš být, aniž bys ho zabil, až to praskne? Co kdybys přestal dělat kraviny a pro jednou udělal něco, co..." Kruci… málem by to všechno řekl. Tady rozhodně ne. Zavrtí hlavou. 

"Možná je čas to s tebou vzdát, Tora-chan. Chceš všechno vědět? Nebaví tě, že neznáš svou roli? Nejspíš už ani nedostaneš šanci trpělivě počkat na odpověď." Nechce počkat na nic z toho, co by mu mohl Tora chtít říct, otočí se na patě a prostě z pokoje odejde. 

"Ty… ubytuj ho, dej mu volno a pak za mnou přijď. Hned." Oznámí Hideakimu a opustí sesternu i všechny zmatené pohledy v ní.

Tora, Daichi

Daichi má v hlavě všechna Aoiho slova a stejně si je momentálně nedokáže přebrat. Jediné, co dokáže vnímat je obraz před sebou. Pořád nedokáže rozklíčovat, co vidí. Jestli je muž na posteli otrok nebo někdo jiný. Nechápe, proč by se muž uvnitř nebránil, kdyby byl. Z druhé strany Aoiho výraz ho v tuhle chvíli děsí. Ne, kvůli tomu, že by mu chtěl třeba ublížit, ale kvůli tomu, že má o neznámého, který je právě držen strach. Copak by se Aoi tvářil takovým způsobem, kdyby mu nehrozilo nebezpečí? Prostě tomu nerozumí.  Trhne sebou podruhé, jakmile Aoiho hlas sekne po ostatních kolem a je vidět, že se s přímým rozkazem perou. Proč? Nic z toho, co se tu děje prostě nedává smysl. Trochu se uklidní, když ho Aoi ujistí, že se mu nic nestane, ale stejně…V podobné společnosti jeden nikdy neví a on by nerad viděl vraždu v přímém přenosu. Jakmile se Aoi rozejde ke dveřím, vystřelí jeho ruka k Aoiho zápěstí, aby ho zastavila. Není si jistý, proč to chtěl udělat, ale málem se ho dotkl. Zabrzdí se v půli pohybu a pak nechá paži klesnout podél svého boku.

Tora jen pozoruje Hideakiho záda, jak se od něj vzdalují. Není si jistý, proč mu říkal, aby byl opatrný, ale už je to venku. Nakrčí obočí a snaží se najít trochu příjemnější polohu, když se ve dveřích objeví Aoi. Nechápe, kde se tu vzal, ale asi tu byli opravdu dlouho. Daichi pozoruje kameru a má pocit, že skoro ani nedýchá. Velká očka se stočí na Hideakiho, který na něj promluví.

"To…To je v pořádku." Mírně se pousměje, ale je mu v očích vidět nejistota, která není tak častá. Upřímně…nejradši by doběhl za Aoim a schoval se za něj. No a co, že je to jeho šéf. No dobře, jedno to není, ale stejně by to chtěl udělat. Povytáhne krk, aby dohlédl za zavírající se dveře, ale je to nemožné.

"Jsem Daichi, moc mě těší." Najde nakonec trochu své sebejistoty a krátce se mu ukloní, jak to měl udělat hned ze začátku. Mezitím v pokoji Tora propaluje Aoiho pohledem a začíná tušit, že tento rozhovor nebude jen tak. Asi viděl opravdu hodně, podle toho, jak se tváří. Bude to asi proto, že se zase choval jak neměl. Jako poslední by ho napadlo, že by se to Aoimu nemuselo líbit z úplně jiného důvodu a ne kvůli klasické nálepce otrok. Odvrátí pohled, jakmile zmíní Shina. Tohle pro něj bude vždycky citlivé téma číslo jedna. Dřív by mu odpověděl, že ano. Prostě to chtěl zkusit, ale tentokrát neřekne nic, prozatím.

"Kdybych ti chtěl plivnout do tváře, udělám to rovnou, to už bys mohl vědět." Ne, tomu prostě odolat nešlo, ale myslí si, že o tom Aoi určitě nepochybuje. Přijdou i další slova a dávají se dohromady s těmi, co mu před chvíli řekl Hideaki. Mísí se mu v hlavě dohromady a společně dávají konečně kompletní obraz a říkají mu, co by měl udělat. Aoiho slova bolí, i kdyby na Hideakiho pomyslel má pravdu, mohlo by to dopadnout stejně jako se Shinem. Ne, tohle by mohlo skončit mnohem hůř. Když na to dojde, stiskne pevně čelisti k sobě, jak kdyby ho něco hodně bolelo a znovu odvrátí pohled. Vrátí ho k němu až ve chvíli, kdy se Aoi otočí zády. Oči mu malinko potemní a přesto v nich září jisté odhodlání. Není nic, co by nedokázal. Aoi má pravdu, dal mu druhý život. Nestál o něj, ale měl by ho přijmout. Sám ví, že nechce umírat a on ho zachránil. Nechá víčka na vteřinu klesnout a za nimi se proběhnou tři tváře. Shin, Aoi, Hideaki. Všechny, stejně jako své poznámky pohřbí někam hodně hluboko a v ten okamžik se rozhodne. Že bylo dost bojování nesprávným směrem. Je na čase dokázat, že on tu cenu má. Ale ne jako otrok. Tedy, ze začátku nejspíš ano. Musí se dostat zpátky do tělocvičny a tam všechno napravit. Ztěžka se začne posouvat na posteli k jejímu kraji. Shodí z ní nohy a i když si je jistý, že ho nejspíš neudrží, stejně s pokusí postavit. Ne příliš plynule klesne na koleno.

"Možná šanci nedostanu, ale na tom nezáleží, můžu si za to sám. Jediné, co bys měl vědět je, že jsem ti vděčný za svůj život. Zachránil jsi mě a hodně ti dlužím. Pro tebe to nejspíš nebude znamenat nic, ale pro mě hodně, takže to stejně řeknu. Máš můj život, máš mou duši, máš mou loajalitu." Skloní hlavu.

"Odteď už ani slovo navíc." Pohřbívá sám sebe, ale ne svou sílu a zkušenosti.

"Každý tvůj úkol splním, udělám, cokoliv mi řekneš, Aoi-sama. Patřím tobě a nikomu jinému. Dám ti všechno, co umím a nikdy necouvnu. To není prosba za odpuštění, je to slib. Pokud znáš mou rodinu, víš, že je to něco, co se porušit nedá. Pokud znáš mou rodinu, tak jak si myslím, víš, co to znamená. Nezmění se to, dokud neřekneš, že jsem dluh splnil." Jeho hlas je celou dobu trhaný, protože bolest mu otupuje smysly a nutí jeho nohy se zlehka třást. Před očima se mu začíná zatmívat a přesto všechno stále klečí a čeká, jestli Aoi něco odpoví. Čím slabší se jeho tělo zdá, tím silnější je odhodlání vydržet na zemi klidně i dva týdny. To je jeho nejsilnější stránka, čím víc se blíží hranice jeho života, tím víc se dokáže bránit. Přísaha rodiny je jediné pravidlo, které má pro něj skutečnou hodnotu. Když hlavu pozvedne, je v místnosti sám. Ztěžka se vydrápe na postel a až leží tak úlevně vydechne. Musel to udělat, cítil to uvnitř, ale nedokáže odhadnout, jestli to mělo nějaký smysl. Je potřeba tomu dát čas. Stejně jako svému tělu, ale je jasné, že začne trénovat hned, jakmile se rána trochu zacelí. 

Daichi hledí na Aoiho skrze časy a ani nepípne. Dobře, teď už z něj strach opravdu jde, ale asi je nemocný, když mu to spíš přijde sexy. +Měl by ses jít léčit.+ Doporučí si a už cupitá za Hideakim, aby viděl svůj nový pokoj, svůj nový domov. Je ale taky možné, že výměnou za to, o něj někdo jiný přijde. Mělo by mu být Tory líto? Asi nad tím před spaním, ještě přemýšlet bude.