Hromadné - Možná ses bál o život. - část 2.

(ošetřovna)

Tora, Daichi

"Adrenalin je skvělý ale nesmí se to přehánět." Ušklíbne se Tora.

"Znám to až moc dobře." Dole to byl adrenalin každý den a jen díky občasnému zatmění před očima, hlavně ze začátku vůbec přežil. Tentokrát se mu to skoro nepovedlo. Nebýt nejspíš Aoiho, už tu není, tím si je jistý. Měl by asi ukázat, že umí být taky trochu vděčný. Občas jen trošičku, aby si zase moc nemyslel. Vydechne krátce, jakmile bolest v boku povolí, jak se víc opře na částečně zvednuté posteli pohodlně se opře. 

"Nechci, v tom máš pravdu." Zamračí se na svá vlastní slova. Chvíli si doopravdy myslel, že by to možná bylo lepší, ale on prostě nebyl ten typ. Jeho podvědomí se snažilo razit si cestu za jakoukoliv cenu. Asi by se s tím měl naučit doopravdy žít.

"Některé věci, asi budu potřebovat zopakovat několikrát. Občas mi to hrozně trvá." Pokrčí rameny, jak kdyby to nebyl on, kdo to vypustil z pusy. Oplatí mu pohled, když ho Hideaki k němu konečně zvedne a pozvedne nad tím obočí. Jistě, takové věci se prostě nepočítali, čím míň jich dole bude, tím lépe pro ty nahoře. Nesnášel tyhle myšlenkové pochody té zpropadené vrchnosti, která si s ostatními vytírala zadky. Jenže u Hideakiho podobný pohled nevidí. Zabrání mu to v dalších slovech, asi by byl trochu…No jo, nejspíš zase přidrzlý. Poprvé po dlouhé době se opravdu zkrotí.

"Ale ty jsi je počítal." Zkonstatuje nakonec a podívá se kamsi za jeho záda. S bolestným výrazem se trochu víc narovná, aby mu byl maličko blíž. Neuvědomí si, že zvedá ruku pomalu k jeho bradě a natáčí si ji svým směrem.

"Není ti to jedno, co se dole děje. Nikdy nebylo." Trochu se ho snaží odhadnout, když se jeho palec krátce proběhneš kůži a pak ruku zase spustí.

"Jasně, akční filmy už vyšli z módy." Opáčí mu na jeho slova a pak se zatváří skoro omluvně. 

"Tohle bylo tak přes čáru, jen tomu nešlo odolat, když jsem vidět, že tě to trápí." Prozradí mu neplánovaně to, co ho jako první napadlo. Tedy po tom, co se ho chtěl dotknout.

"Měl bych ti hlavně poděkovat. Za to, že jsi tady." Zarazí se, když si uvědomí, co řekl.

"A jsem rád, že jsem tě alespoň troch pobavil. Nemůžeš se pořád jen tvářit vážně. Já to nikomu neřeknu." Dá si pár vteřin, než se zase pohodlně opře. I tohle ho dost vyčerpalo, ale bude se muset dát co nejdříve do kupy, aby byl vůbec k něčemu. Dlouho ho jen tak při životě udržovat nebudou, to je mu jasné.

"Promiň, ale když se směješ, prostě ti to sluší." Pomalu si založí ruce na hrudi a okázale hledí do stropu, jakoby to neřekl on, ale někdo úplně jiný, i když tu nikdo není. Chce ten smích prostě slyšet znovu.

Daichi není daleko od toho, aby tiše syknul. Je rád, že ho neznámý chytil, ale stisk má mnohem pevnější, než by čekal. Jeden by snad i dostal strach. Jenže to by nebyl on, aby ho to spíš nepopíchlo ve zvědavosti. Ten strach ne a ne přijít. Mile se usměje, jakmile ho propalují černočerné oči, ale neucukne pohledem ani na chvíli. Chce si je prostě užít. Ztratí se asi po první odbočce a už se nadechuje, aby mu to řekl. No jo, nějak si ho nemohl přestat prohlížet a obsah slov šel už mimo něj.

"Teď se mi opravdu ulevilo. Bylo teď trochu těžké se soustředit." Pípne tichým hláskem a u toho už se zase malinko culí. Je jako malá holčička, které mávají před obličejem lízátkem a u toho se jí snaží vysvětlit, že se to nedělá. Bere si jen to, co se mu líbí.

"Děkuju moc. První den bych asi moc dojem neudělal, kdybych se ztratil. Asi pak budu hodně dlužný." Ujistí ho, že na tohle rozhodně nemá v úmyslu zapomínat.

"Nechci dělat ostudu a zároveň mě některé věci dokážou rozptýlit. Ale vážně se snažím." Zamrká nevině jako panenka a jeho očka už jsou zase o něco větší. Následuje ho pomalu, ale neptá se na jméno. Snad mu ho bude chtít říct sám, až na to přijde vhodná chvilka. Strne uprostřed kroku, když ho Aoi zastaví a zvědavě natahuje krk, aby věděl, proč se to stalo. Málem do něj narazil, když se trochu loudal za ním. Tentokrát se to naštěstí nestane. Popravdě, vnímal spíš jeho pozadí před sebou, ale to mu asi radši říkat nebude.

"Problém?" Zeptá se nechápavě, než změní směr, zamíří úplně jinam.

"Ale já…" Mávne rukou za sebe, aby mu řekl, že musí úplně jinam, aby neměl hned první den problémy. Vzdá svůj boj předem.

"Dobře." Souhlasí pokorně a za chvíli už sedí na židli neznámo kde. Pořád ještě neví, co je zač a stojí ho to hrozné přemáhání, aby nezačal být otravný. Stejně mu to nedá.

"Nebudou mě hledat?" Zeptá se a několikrát kmitne chodidlem nožky, kterou má přehozenou přes druhou.

"Není to vlastně špatná práce, zatím jsem nic nemusel, jen sedět." Broukne si pro sebe a už se zase zlehka usmívá.

"Můžu s něčím pomoct? Jsem šikovnější, pokud zrovna do někoho nevrazím." Začne se po očku rozhlížet kolem a nakonec ho přemůže jeho povaha, vstane a udělá několik rychlých kroků k obrazu na stěně. Dojde mu vzápětí, co dělá a otočí se s rukama propletenýma před tělem.

"Chtěl jsem ho jen narovnat." Promne si rty o sebe.

"Aby nerušil v práci." To on sám ruší v práci, ale on ho prostě chce rušit, aby mu řekl, co má dělat.

"Jaký je pán? Mám vůbec šanci se tu chvíli udržet?" Vyzvídá najednou, kousajíc se do rtu.

"Jak vypadá?" Ne, pořád ještě netuší, s kým je v jedné místnosti.

"Dostanu, když se mi něco nepovede?" Vypadne z něj další otázka a teď vypadá opravdu vyděšeně a křehce.

Hideaki, Aoi

Hideaki už si myslel, že to zůstane nepovšimnuto, ale na tohle měli lidé zezdola zvláštní radar. Zarazí se, trochu si povzdechne a dlouze se podívá Torovi do očí. 

"Počítal." Řekne upřímně. +I Aoi je počítal...+ Řekne mu v duchu, ale nahlas nesmí. Už takhle ohrožuje všechno, co s Aoim dělají, ale najednou to chce zkusit alespoň jednou po svém a ne tak, jak přikazuje Aoi. Je to risk, ale Aoi byl příliš pragmatický, Hideaki to chce zkusit přes intuici svého srdce. Torův dotek ho zaskočí. Na chvíli v zamyšlení úplně vypnul hlavu a vůbec ho nepostřehl a to by se mu rozhodně stávat nemělo. Stočí oči k jeho a nechá si říct další pravdu do očí. V tuto chvíli na to nic neřekne. Ani nemusí, Tora stejně všechno ví a odporovat už nemá smysl. 

"Jsem tady, protože jsi zraněný a musel jsem tě přijít zkontrolovat. Některé věci dělám proto, že mi to někdo nařídil a ne sám od sebe." Usměje se, ale přišel by, i kdyby to Aoi nechtěl, to je pravda. Jenom se nesmí zamotat do toho, jestli čistě ze starostlivosti nebo pro jedny zvláštní hnědozelené oči. Nakonec se rozesměje. 

"Já se netvářím jenom vážně. Jsou chvíle, kdy nejsem v práci a potom umím dokonce i zajít do hospody a pořádně se bavit." Prozradí mu na sebe. Jen je to už opravdu dlouho, co si s Aoim udělali nějaké volno a podobně se uvolnili. Jednoho dne bude tohle všechno za nimi a pak si to bude moci dovolit kde kdo. Musí se rozesmát ještě jednou a mírně zavrtět hlavou, když Tora pochválí jeho smích, ale jakmile se pohodlně opře, je to on, kdo se k němu nakloní blíž a položí dlaň na jeho předloktí. 

"Tora-kun. To, že tě Aoi-san zachránil je mezi všemi tajemství. Myslím, že si dovedeš domyslet proč. Nezbývá mi, než tě požádat, aby to tak zůstalo. Navždy a přede všemi." Hledí mu naléhavě do očí. Pak ztiší svůj hlas na úplný šepot. 

"Kdyby se někdo dozvěděl, že platí léčbu na smrt nemocných otroků, bralo by se to jako vzpoura proti režimu a k tomu ta jeho pověst. Chrání ho a přišel by o ni. Teď máš možnost ho nezklamat. Nebo ho zničit." Neví, jak líp s ním mluvit, než otevřeně a na rovinu. Tora nebyl idiot. Tohle by si mohl domyslet i sám a kdyby chtěl Aoiho potopit, prostě to udělá a vezme ho ke dnu s sebou. Stejně v jeho případě nejdál dojdou jenom s upřímností, o tom je Hideaki přesvědčený.

Mezitím v Aoiho pracovně čas poměrně utěšeně plyne. Samozřejmě napsal Hideakimu, aby se u něj stavil, jakmile bude s Torou hotový, ale zpráva je zatím jen doručena a nezobrazena. Převaluje to v hlavě, ale nařídil mu, aby mu nějak šetrně vysvětlil tu záležitost, tak to asi ještě trvá. Tak dlouho…? Na Daichiho opodál by málem zapomněl, kdyby se ten kluk nepřipomněl vlastní otázkou. 

"Přijde přímo sem, neměj obavy." Vysvětlí mu, že lepší místo, kde by na Hideakiho mohl počkat, neexistuje. Ke všem předchozím poznámkám je jako pařez. Ostatně jako obvykle. Obočí nepatrně pozvedne až ve chvíli, kdy si Daichi začne pochvalovat, že ve své nové práci nemusí nic dělat. +Jen se neboj, ten tě zapřáhne, že budeš litovat.+ Pomyslí si, ale ve výrazu jeho tváře se to nepromítne a mimoděk natáhne ruku po Daichiho složce. Podle obalu není poznat. Otevře ji a začte se. Musí si připomenout, proč vzali zrovna jeho. Má takový hraniční profil. Některé jeho činy naznačují, že se mu stávající zřízení moc nelíbí, ale nikdy nepřekročil hranice. To proto… Je to stejný hazard jako s Torou. Je ale čas začít shromažďovat podobné lidi. 

"Ne, děkuji." Odmítne klidným tónem hlasu nabídku jeho pomoci, ale jakmile se Daichi bez svolení zvedne, černé oči se pohnou k jeho zádům a Aoi nevěřícně sleduje, jak si tady dělá, co chce. Vzápětí se jejich pohledy setkají. 

"Nebyl nakřivo." Tón jeho hlasu trochu ochladne. Chápal zvědavost mladého kluka, ale… Jeho pověst. Nesmí tolerovat nic. Nová otázka ho znovu překvapí. On ho nepoznal? A jak si myslí, že by lépe mohla vypadat panská pracovna? 

"Přísný. Velmi přísný. Má rád ticho." Rozhodne se s ním chvíli hrát tuto hru. Pak se v křesle narovná, odloží složku a spojí prsty do stříšky, zatímco si povzdechne.

"Nevím, mě se nelíbí. Nemá ani trochu smyslu pro humor, je dost divný a vlastně ho ani není moc často vidět." Pokračuje a je zvědavý, co se ještě dozví. 

"Mohl bys..." Rozhodne se ho trápit. 

"Záleží na prohřešku, ale když budeš plnit, co ti řeknou a nebudeš opakovat svoje chyby, vyjdeš s ním dobře." +Vážně mu dávám rady, jak mě zmáknout?+

Tora, Daichi

Tora se upřímně pousměje, když mu Hideaki potvrdí své myšlenky. Nespustí z něj pohled a kývne krátce hlavou.

"Mělo by být víc těch, kteří to počítají." Samozřejmě to nikomu neřekne, on přece moc dobře ví, jak se tady žije. Zná obě strany, moc dobře si je vědomý toho, jak to chodí. Pak mu trochu koutky odpadnou, aniž by si to uvědomil, když mu řekne, že je tu díky Aoimu. Přebere si to v hlavě ještě několikrát a…Poslal ho Aoi? Takže mu to není jedno nebo v tom jsou jenom jiné cíle, o kterých do nedávna nic netušil? Teď už možná tuší, ale nahlas to říkat nebude.

"Škoda." Prohodí nakonec a v očích mu hravěji zasvítí.

"Kdybys řekl, že jsi tu sám od sebe, asi bych tě zkoušel balit." Přemáhá smích, i když to svým způsobem myslí vážně.

"Asi to zkusím i tak." Dodá ještě a tohle je taky upřímně. Jde ale spíš o to, aby ho přinutil znovu se smát. V této době těch důvodů moc nebylo a on se prostě cítí dobře, když se to povede. Navíc Hideaki je vážně kouzelný a na ty chvilky opravdu zapomíná, kde je. No a taky na tu bolest, která tu asi ještě chvíli bude pořád s ním.

"Hm, vážně bych tě chtěl opít. Úplně si tě nedokážu představit, ale chci to vidět." Rozesměje se, ale vzápětí toho zalituje. Ne, tohle si bude muset ještě nějakou dobu odpustit, dokud se to aspoň maličko nezahojí. Zvážní a dívá se okázale do stropu, když dojde na Aoiho záchranu. Jo, to už mu taky došlo a trochu umanutě si pomyslí něco o tom, že se to vůbec nemuselo stát, kdyby…No dobře, za tohle si taky tak trochu může sám. Pokusí se znovu trochu předklonit, aby mu byl blíž. Jde to ztěžka a dost se u toho šklebí, ale nakonec se mu to podaří, i když ho to stojí několik kapek potu na čele.

"Já vím." Řekne první jen prostě a nakonec po krátkém zavání, sevře jeho zápěstí a přitáhne si jeho ruku k sobě a pohrává si s jeho prsty. Ani neví, proč to udělal, uklidňuje ho to a možná to samý pocit dostane i Hideaki.

"Nemám v plánu vás zničit." Zavrtí hlavou a pozoruje jejich ruce.

"Možná začínám trochu tušit, o co tu jde a…" Odmlčí se na moment, jak kdyby si rozmýšlel, jak to říct. 

"Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat. Je na čase, aby se konečně něco pohnulo a jestli to zařídím jen svým mlčením, je to to nejmenší, co můžu udělat. Nechci umírat, ale taky nechci jen sedět se založenýma rukama a sledovat, co se tu děje. Tohle byly jen jedny z mnoha životů." Pokrčí krátce rameny.

"Měl bych ti poděkovat." Řekne zničehonic.

"Tohle mi nikdy moc nešlo, ale arigato za starost." Zvedne oči k těm jeho, když si pozvedne ruku ke své tváři a přitiskne rty do jeho dlaně.

"Teď bych tě normálně asi zkusil povalit do postele, pak bych měl zase problém a byli bychom na začátku. Asi je dobře, že bych u toho nejspíš umřel bolesti." Uchechtne se, ale jeho ruku zatím nepustí, jen ji zase položí na pokrývku do svého klína.

Zády k Aoimu se Daichi ušklíbne. Jistě, žádná pomoc, ideálně žádné otázky a už vůbec ne něco, co se nedělá. +Nejsi ty přímo můj šéf.+ Napadne ho, ale spíš jako vtip, než aby si to doopravdy myslel. Ne, že by se na jeho momentální skoro věznitel nehodil, ale…Přece by ho hned zapřáhl, ne? Trochu sebou trhne, když se ozve chladnější hlas a pořádně se na něj podívá, jakoby čekal, že teď přijde nějaký trest.

"Jen maličko." Pípne sotva slyšitelně a už si mne konečky prstů, jak kdyby byl v rozpacích. Není, ale obratně to dokáže zahrát. Udělá několik kroků po místnosti, než dojde na popis, jaký by jeho možná budoucí šéf měl být.

"Tak to jsem v pytli." Zareaguje bez rozmyslu hned na první poznámku o tichu. Hned na to stiskne rty k sobě a naznačí, jak si zamyká ústa. Dlouho mu to asi nevydrží.

"Tak to by ho to někdo měl naučit. Anebo přijít na to, jaký smysl pro humor má. Každý ho má, jen je potřeba ty správné vtipy." Vyřeší to bez váhání a dost rychle po svém.

"Hlavně nenápadně." Pokývá rozhodně hlavou. Tohle by mu klidně mohlo jít. No dobře, od toho tu není.

"Snažím se nedělat chyby." Vydechne krátce a trochu našpulí plné rty.

"Rozhodně to nedělám schválně, ale většinou je kolem dost věcí k vidění, je to těžké." Promluví taky trochu o sobě, jenže to není omluva, spíš jen konstatování.

"Budeme si rozumět." Shrne to nakonec se skoro dětským jiskřením v očích. Je vidět, že mu to zatím nedělá vrásky. Nikdy si nepřipouštěl, že by něco nezvládl, dokud se to nedělo.

"Asi není jednoduché pracovat pro někoho, kdo se ti nelíbí." Pokračuje dál, ale je vidět, že nad jeho slovy přemýšlí. Kecne si znovu na zadek a propálí ho zkoumavým pohledem. Přes pravé oko mu spadá pár tmavých pramenů.

"A nemůžu pracovat pro vás?" Nadhodí se skoro nevinným pousmáním.

"Trochu poklidím, támhle je myslím pavučina." Kývne hlavou k jednomu z rohů místnosti. Není, to on ví, ale nějak nedokázal zabránit tomu, aby to řekl.

"Nachystám koupel. Umím skvělé koupele. Skvělá na uvolnění je levandule nebo třeba heřmánek, ten je taky uklidňující. K tomu třeba kapku medu, která prostě miluje pokožku." Vypadá nadšeně, když o podobných věcech mluví. Prostě ho to vždycky bavilo.

"Svíčky, příjemná atmosféra a ráno…by mohl být svět třeba mnohem zářivější." Nechá se unést až příliš. Tohle by kde kdo mohl brát úplně jinak, než to myslel.

"Chtěl jsem říct, že byste se tak cítil. Světlejší barvy oblohy a tak." Dodá rychle na vysvětlenou a přitom doopravdy zrudne.

Hideaki, Aoi

+Je jich docela dost.+ Potvrdí mu v myšlenkách, ale nahlas se s ním o podobných věcech bavit nesmí. Hideaki si zřetelně povšimne, jak Tora posmutní a vzápětí na to dostane i vysvětlení. Co mu má na to pořád říkat? I kdyby dovolil, aby se mu zalíbil, stejně jejich vztah neměl žádnou budoucnost. Ne dokud Aoi… Byli by zase u něj, kdyby něco řekl nahlas, takže se jenom mile usměje a skoro stydlivě skloní oči. 

"Takže sis vzal do hlavy majordoma… alespoň to má sestupnou tendenci..." Narazí na jeho předchozí vztah se Shinyou, který je pánem. Ještě kousek a možná mu to vyjde. Nejspíš, až se z Hideakiho stane otrok, protože tady s ním rozpráví a nejspíš i flirtuje, místo aby si plnil svoje povinnosti. Dojde mu to vzápětí, že měl někoho vyzvednout a honem se podívá na telefon. Samozřejmě je tam i zpráva od Aoiho, že na něj čekají v pracovně. 

"Řekl bych, že mě budeš stát všechno, ale mám strach, že by se to mohlo splnit." Prohodí z ničeho nic a naléhavě se mu podívá do očí. 

"Kvůli tobě jsem na někoho zapomněl." Rozhodí rukama, aby bylo jasno, že tohle už není žádné předstírání, ale Tora je paličatý až hrůza a zrovna mluví o tom, jak moc by ho chtěl vidět opilého. Hideaki se znovu rozesměje a zajede dlaní do vlasů. 

"Není to nic extra, věř mi. Většina lidí si podobnou ostudu ráda ušetří." Málem vyskočí na nohy, když vidí, jak se Torovi od smíchu změní tvář bolestí, poposedne a automaticky ho vezme za obě dlaně s vážným výrazem. 

"Není ti nic? Mám někoho zavolat?" Tora nepředvedl nijak dramatickou reakci, ale možná by si měl začít připouštět, že se o něj stará vážně až moc a to od samého začátku. V tomhle byli s Aoim tolik rozdílní… Nechá se vzít za ruku, i když by rozhodně neměl. Ví, že kamery jsou vypnuté a stejně se neubrání ohlédnutí ke dveřím, i když ví, že Aoi je na druhé straně budovy, nikdo si nedovolí vstoupit a nic nevydává žádné zvuky. Tohle už nebylo jen o poslušnosti pánovi, ale i o nedovoleném stýkání sluhy a otroka. I kdyby to snad Aoi dovolil, společnost to nedovolí nikdy. Torovo ujištění ho znovu donutí se upřímně usmát. 

"Ne? Už jsme tě přesvědčili?" Broukne a podívá se mu dlouze do očí. Začíná tušit? A jak? Podle čeho? S Aoim nedali nic najevo, žádnou chybu neudělali, kromě jeho záchrany… ale Tora mluví jasně a vypadá to, že se ve své domněnce asi trefil. A chce pomoct. To je důležité. Jen jeho prozření přichází trochu dřív, než čekali. Sleduje jeho tvář, když mu Tora děkuje a líbá ho na hřbet dlaně a hrozně moc by mu chtěl všechno říct, ale nemůže a začíná to být k zbláznění. Bude si muset s Aoim promluvit. Musí zaskočeně a trochu šokovaně vyprsknout smíchy, když mu Tora na plná ústa řekne, jak by ho chtěl vyválet v peřinách. No tedy… 

"Tora-chan..." Přejde najednou k mnohem důvěrnějšímu oslovení. 

"Možná brzy dostaneš příležitost udělat mnohem víc, než jenom mlčet. Jen buď ještě chvíli trpělivý. Věř mi, už to nebude dlouho trvat." Začne na něj znovu naléhat. Snad ho Aoi nezabije. 

"Teď budu muset jít. Musím se vymluvit na povinnosti, abych zamaskoval, že se studem prchám před tvými komplimenty a narážkami." Pousměje se. 

"Za chvíli by si pro mě přišli sami, už mám zpoždění." Zakončí vážně.

"Ani maličko." Ukrojí Aoi nepříjemně, ale kmitne obočím, jakmile Daichi prohlásí, že je v pytli. Vypadá to, že se dozví ještě něco zajímavého. Víc se opře ve svém křesle, až kůže tiše zavrže a protáčí mezi prsty drahé pero, zatímco si prohlíží tu jeho hezkou tvářičku. Vypadá jako na klíček. Malý, mrštný, se snahou zůstat sedět a být tiše, která je ale úplně k ničemu. 

"Myslíš?" Broukne o něco přívětivěji a obrátí tvář k oknu, ze kterého se dlouze zadívá. Kdo ví… Je to už hodně dlouho, co si mohl dovolit být uvolněný a bezstarostně se smát. Na místě, kde nemusel dodržovat tuto roli a kde se dalo zapomenout na všechno to svinstvo. Někdy mu to připadá jako dávný život někoho úplně jiného. 

"Když chceš být nejlepší, musíš se ovládat." Pokračuje v tom smířlivém tónu, aniž by pohled od okna odvrátil. Je to takové zamyšlené a možná mluví o něčem úplně jiném. Možná sám o sobě? Nakonec obrátí skoro dravčí pohled zpátky k němu a ostře se do něj zapíchne. Nic víc. Jen ho ta sebevědomá věta zaskočila. S ním si nechce jen tak každý rozumět a zbytek si myslí, že to ani nejde. Daichi mu chvíli vyká, chvíli tyká a Aoi skloní pohled zpět do papírů, aby z něj nešlo vyčíst až příliš. 

"Ani ne. Mám dost své vlastní práce, než abych ho řešil." Zkonstatuje, ale konečně se pousměje a pohled zase zvedne. 

"Proč bys chtěl pracovat zrovna pro mě?" Tohle ho upřímně zaujalo. Prská po něm nebo si ho nevšímá, je protivný a odměřený a ten kluk mu řekne, že chce trávit čas s ním? Daichi ani neví, jak moc se trefil s těmi koupelemi. 

"Na tohle tady máme otroky. Ty nejsi otrok." Připomene mu. Majordomus měl na starosti mnohem důležitější věci, než je jeho vana. Jenže Daichi ještě pořád brebentí a zajde opravdu hodně daleko. Aoi si málem neuhlídá otevřenou pusu, pero klapne o desku stolu a on začíná špulit rty. 

"Nemám rád příliš světlé barvy, víš? Mám rád černou a taky hlubokou noc." Hned mu zkazí iluze a navíc je to vidět všude kolem i na jeho oblečení. Chvíli poklepává perem o stůl a přemýšlí, jak s ním naložit. Nakonec vstane a s rukama za zády dojde znovu k oknu. Ta rudá v Daichiho tvářích jasně značila, že si buď uvědomil dvousmysl nebo mu uteklo nahlas, co nemělo. Když si vzpomene na Toru a jeho snahu ho líbat v tělocvičně… co se všemi bylo? Tora… Kde je ten Hideaki, krucinál, co tam dělají? Začíná toho mít dost. 

"Jdeme!" Zavelí najednou a vyrazí rázně ke dveřím pracovny. Daichi by pro svoje vlastní dobro měl honem upalovat za ním. To přesvědčování nemůže trvat tak dlouho. Vrací se budovou až k místu, kde si měl Hideaki vyzvednout nováčka. Nahlásí mu tam, že tam vůbec nepřišel ani se po něm jinak nesháněl a z reakcí okolo začíná být jasné, kdo Aoi je. Na jednu šílenou vteřinu ho napadne, že se Hideakimu něco stalo, ale to už by přece všichni věděli? Vrazí na sesternu ani nepozdraví. 

"Kamery!" Poručí rázně, sestry nadskočí a jedna z nich nejistě vstane. Od Hideakiho mají přesně opačné pokyny.