Hromadné - Tatíčci dorazí později? - část 2.

(Dračí doupě)

Reita, Zyean, Shinya, Ju-ken, Tora, Miyavi

Zyean se pro sebe culí od chvíle, když se kolem rezidence rozezní ten příšerný kravál. Má svého bratra rád, ale taky ho rád trápí podobnými nápady. No co, stejně se tak pošťuchují od malička. Tohle je snad nikdy nepřestane bavit. Jenže není to jen Ricko, kterému občas dlouho trvá, než se vykopne z domu. On sám je schopný zaseknout se u počítače na dlouhé hodiny a taky často chodí pozdě. Prostě jeden jak druhý, ale nejlepší jsou, když se spojí dohromady. To se pak před nimi třese celé Tokyo. Nevyměnil by to však za nic na světě. Je rád za to, kým je. Někteří z těch, kteří v podobném prostředí vyrůstali, ho postupně začali nenávidět, on sám je však den ode dne spokojenější. Spokojeně upíjí svoje pivo, u toho si pokuřuje a ano, už zase nevnímá nic kromě změti čísel ve virtuální realitě.

Za to Rei je možná v realitě až příliš. Stačil jediný pohled na Hideho, jak klečí a málem si krátce povzdechne. Neměl večer odcházet, teď už to ví. I když je Hide velký kluk, stejně má pocit, že ho zrovna tuhle noc neměl nechávat samotného. Stáhne nepatrně obočí a zakáže si to na další roky dopředu.

"Asi jsi nebyl jediný, kdo nemohl dospat." Narazí na to, že ho nenašel v posteli a zkoumá výraz v jeho tváři.

"Jeden by neřekl, že mi po tolika letech bude smutno. Přiznej se, že v tom máš prsty." Naoko se na něj zamračí, ale se spokojeným výrazem mu polibek oplatí.

"Zařídil jsem společnou snídani. Budíček si vzal na starosti Zye, ale o tom už víš. A asi budeme mít bohaté narozeniny, má za sebou další banku." Pokrčí rameny a upřímně se usměje. Tvář se mu rozzáří jako pokaždé když mluví o jejich synech.

"Možná se nám nakonec podaří sejít včas." Přikývne krátce, než si dopřeje sprchu a pak už pomáhá Hidemu se oblékat, něco si přece jen neodpustí.

"Neměl bych tě raději svlékat?" Zeptá se ho s jasným nádechem provokace, než ho vyšle jako prvního vstříc chodbám. Sám se oblékne stejně slavnostně, i když je jeho kimono mnohem jednodušší. Přesto neupustil od typických barev ohně. Ten k němu už neodmyslitelně patří. Čím víc let má, tím víc si to uvědomuje. Sám se usadí po boku Hideho, než se přivítá s hosty a pozoruje dění u stolu. Zatím nic neříká, jen pozvedne obočí, když jsou jejich hosté pozvání na pláž. No podle něj rozhodně nepůjdou. Už jenom to, jak se tváří. 

Zyean ovšem hned podpoří svého bratra, který ho nakonec musel od počítače vytáhnout, jinak by opravdu přišel jako poslední. Nemají si moc co vyčítat. Zubí se pobaveně, jakmile se navrhne koupání bez plavek.

"No jasné, to je přece nejlepší." Pokývá souhlasně hlavou, ale hned na to loví telefon z kapsy, za nesouhlasného pohledu Reity. On tyhle hračky u stolu fakt nemá rád. Zye se zatváří omluvně, ale stejně přístroj neodloží.

"No, cestou jsou přesně tři prodejny plavek, takže to nebude zase takový problém. Počítám, že i s nerozhodností to zabere tak půl hodiny navíc. Všechno ostatní vezmeme my." Podporuje ten nápad svými slovy. 

"Neuškodí ti, když se trochu opálíš, sestřičko." Zazubí se na ni a už ukazuje plavky, které mají v nabídce Rickovi, hodně sexy plavky, které neschovají vůbec nic. Mirai budou určitě slušet víc, jak té holce na fotce.

"Hezký výběr, určitě se ti nějaké budou líbit." Podívá se na Ricka pohledem, když ne nahá, tak radši v plavkách, no ne?

"Pánské mají taky." Ukazuje Rickovi další fotku. Tyhle jsou spíš k smíchu a mají na sobě růžové slony. U toho klidně kouká na Die, co on na to. No možná o trochu déle, než by musel, ale kruci, je to fakt kus chlapa a Zyeanovi na pohlaví příliš nezáleželo. Nebyl sice příliš na záležitosti jedné noci, jenže to u nich většinou zůstalo. Nebyl schopný přijít na rande, když byl uprostřed zábavy za monitorem. Nepřestane se pochechtávat ani ve chvíli, kdy Mirai oznámí, že Die jí je k ruce úplně ve všem.

"To bys mohla možná trochu rozvést, jeden si pod tím může představit úplně cokoliv. To víš, pořád jsme moc mladí, abychom v tom neviděli úplně něco jiného." Přeměří si oba zkoumavým pohledem a nevypadá to, že by chtěl v nejbližší době zavřít pusu. To se mu podaří až jen díky Reitovi, který to radši utne, než to zajde do mezí, které už moc bezpečné nebudou a že to kluci umí, celý táta.

"Tora se k nám připojí brzy, měl ještě nějakou práci." Ano, to by měl Hidemu taky říct, ale je dost možné, že už to ví a sám ho tam poslal.

"A Shin…" Ohlédne se ke dveřím, kde se objeví několik žen, které jim nesou snídani. Nepřeberné množství táců s různými pochoutkami, jak kdyby tu měla snídat celá rezidence, ne jen oni. A v jejich závěsu Shinya, který má taky jeden tác, se svým vlastním výtvorem. Na tváři mu sedí nesmělý úsměv, když se všem ukloní.

"Shin se nám zapomněl v kuchyni." Prohodí Zye a mírně se vykloní na židli, aby viděl na posledního mladíka, který u nich není příliš dlouho. Pokud si dobře pamatuje má asi devatenáct a může na jejich volavce oči nechat.

"A já už vím i proč, co tahle nějaké hezké detaily." Popíchne jej a přitáhne za rukáv k sobě, až odloží tác s nadýchanými bochánky ve tvaru…to jsou pokémoni? Nejspíš.

"No tak nestyď se, my to nikomu nepovíme." Rýpe do něj s radostí dál a sleduje tváře, jak rudnou víc a víc a nejen u jejich blonďatého pokladu, ale i u kloučka, který se radši rychle vypaří.

"Já to věděl." Prohlásí vítězoslavně Zye, když se uvelebí na židli.

"Já přece nic neudělal." Brání se Shin s náznakem plácnutí po Zyeanově dlani, aby ho pustil a usadí se na vzdálenější stranu stolu, kde má své místo. Žil s nimi, jedl s nimi. Už je to dlouho, co si zasloužil jejich plnou důvěru. Tak trochu se snaží tvářit, že tu není a poupravuje si světlounké béžové, skoro bílé kimono, díky kterému vynikají jeho oči, které se zdánlivou stydlivostí klopí k desce. 

Rei si zatím nenápadně prohlíží oba dva jejich dnešní hosty, ale nedává na sobě nic znát. Jeho mlčení však říká hodně a Hide to ví.

"Je skvělé, že máš někoho k sobě. Není dobré nést všechno jen svých ramenou." Prohodí nakonec neutrálně a společně s ostatními si začne nandávat na talíř a u toho si vymění dlouhý pohled s Hidem, který jasně říká, že si není jistý, co si o tom má myslet. 

Mezitím na druhém konci Tokya vyleze z pelechu i jeden tygr. Dnes měl mít Ju volno, prostě si ho jednou za čas naplánoval. Samozřejmě kromě obřadu. Co by taky ne, ač si to chce přiznat nebo ne, není už nejmladší, vlastně je nejstarší ze všech. A už to na sobě začíná cítit. Neztratil nic ze své obratnosti ani síly, ale častěji se oddával návštěvě lázní, někdy sám, někdy s Kaiem, což byl další, hodně příjemný sport. Několik měsíců viděl, jak se Kai trápí a později se dozvěděl i proč. Dával si za vinu Aoiho smrt. Naštěstí tu byl Boo, ten ho utěšil snad nejvíc, i když se o to Ju hodně snažil sám. Kai už v ložnici není. On má prostě po ránu víc energie a občas ho musel tahat zpátky do postele, aby mu neutekl příliš brzy. K zešílení. Posadí se, protáhne si ztuhlé svaly a prohrábne kratší vlasy, kde se občasně zaleskne blednoucí pramínek. Ne, on se barvit prostě nebude, to ale neznamená, že ho to neštve a umí být i patřičně mrzutý, kdy to na něj dolehne. Jenže má dva skvělé důvody, díky kterým ho to rychle přejde. Natáhne na sebe kalhoty a přetáhne přes hlavu nátělník, aby se vydal domem a našel svou rodinu. Byl hrdým otcem, nikdy si nepředstavil, jak moc někdo dokáže naplnit jeho očekávání a Boogie to předčil levou zadní. Byl jejich dokonalým synem, lepšího by si nemohl přát a bylo to na něm vidět pokaždé, když se na něj podíval. Kai ho vychoval skvěle, byla to hlavně jeho zásluha a o to víc ho miloval. Protáhne se posuvnými dveřmi do zahrady a tam Boogieho uvidí. Je tam každé ráno, několik hodin poctivě trénuje. Opře se ramenem o rám dveří a založí ruce na hrudi. Na tváři mu hraje hrdý úsměv.

"Jeden by řekl, že už lepší být nemůžeš. Zase bych se spletl." Odtuší dost hlasitě, aby ho slyšel, ale zároveň mu dává možnost, svůj trénink dokončit. On by byl tím posledním, kdo by mu bránil.

"Slyšel jsem, že tvá poslední akce měla úspěch." Narazí na slova mužů, kteří byli s ním, i když spíš jako záloha.

"Neměli šanci, hm…" Uchechtne se a ohlédne přes rameno. Domem už se nese lahodná vůně snídaně a on už zase vypadá jako hladová šelma.

"Že by?" Nadhodí si spíš pro sebe, tohle voní úplně, jak kdyby to dělal Kai, jeho jídlo pozná na sto kilometrů a málokdy se plete. Měl moc práce, nikdy by ho nehnal do kuchyně, pokud by sám nechtěl. Ale jakmile jeho jídlo zavětřil, byl v koncích a nic ho nemohlo zastavit, to se nikdy nezměnilo. Byl v koncích, i když Kaie viděl bez…no nic. 

"Za chvíli budeme muset vyrazit Boo. Hned jak se pořádně nasnídám, tohle hladový nezvládnu." Ušklíbne se s krátkým mlasknutím. Nechtělo se mu tam. Ne, že by Hideho nerad viděl nebo kohokoliv z nich, ale podobná výročí si rád nechával ujít. Myslel na všechny a ne jen jednou za rok, ale podobné připomínky z duše nesnášel. Dokonce se těší i na Miyaviho, ten parchant a jeho poznámky a šílenost mu vážně občas chybí. A už jen to ho přímo děsí. +Asi vážně stárnu, kruci.+ Nejradši by se plácnul do čela. Jemu přibývající roky vůbec ale vůbec nesvědčí.

Za to na jižní straně Tokya je dost živo. Tedy v první chvíli ne, ale v ty další. Z kanceláře v jedné z výškových budov se rozlehne neskutečný řev plný bolesti. Ano, je to Tora, který si užívá na své vlastní párty. Výstraha, dva prsty na zemi nasáklé krví. Poplácání po tváři muže, který se kroutí u země a bledne s každou kapkou. Nakonec po něm v místnosti nezůstane ani stín, když se dovnitř nahrnou jeho muži a snaží se zjistit, co se stalo. Ale mají smůlu. Byla to jen výstraha, i když měl chuť to celé dokončit. To byly chvíle, kdy byl spokojený sám se sebou. Dostat se rychle dovnitř a pak opatrně ven. +Jak při sexu.+ Proběhne mu hlavou, když usedá o několik bloků dál do svého auta a míří zpátky k rezidenci. Možná by ještě stihl snídani, ale nikdy neměl pocit, že by se jich účastnit měl. Pořád byl spíš mimo tuto rodinu, i když vycházel se všemi velmi dobře. Bylo to spíš uvnitř něj, ten otravný pocit, že stejně nikam nepatří, ale…Nelámal si s tím hlavu. Tak byl spokojený, tak mu bylo nejlíp. Žádné závazky, žádné přátelské debaty u stolu. Párty ano, příliš vážně vztahy...rozhodně ne. To zavánělo průšvihem. Byl ochotný za ně položit život, jak slíbil, ale nenechával se tím ovlivnit. Však on moc dobře věděl, co stálo Krále a Královnu život a nejen je a to se mu prostě nestane.

"Žádná pouta." Uchechtne se pro sebe, když vystoupí za auta a míří si to ke svému domu. Jeho postava je nepřehlédnutelná. Sluneční brýle kryjí tmavé oči a část tváře. Zpoza rukávů košile vyhrnutých na lokty září jeho tetování, tam už je dokončené.

"Blondýnka je na snídani?" Zeptá se může, který sleduje souboj jeho kolegů a přijímá sázky. Dostane se mu jen kývnutí.

"Škoda." Odmávne to rukou. No tak si na Shina a jeho společnost bude muset počkat několik hodin. Nebo ho vytáhne hned po obřadu? Po dobře odvedené práci, odměna a on byl dost roztomilý a nikdy se nebránil. Nebude lítat po půlce Tokya a shánět si někoho na hodinku povyražení. Zmizí ve svém domě, kde si pečlivě uklidí hračky a uvelebí se do houpací sítě na malé terásce, když mu oči padnou na přijíždějící auto. Ví, čí je. Za tu dobu, už zná kde jakou značku, která se tu pohybuje a tuhle vídá dost často. +No výborně, k těm dvěma ztřeštěncům ještě třetí.+ Proběhne mu hlavou pobaveně, když se z auta vyklopí Miyavi a za ním v závěsu Sugizo. Za chvíli bude na čase, aby se sám zvedl. Převlékat se nebude, na tohle ho neužije. Ještě si dá panáka a pak se může v klidu vydat na místo obřadu. 

"Rodinko jsme tady." Zahlásí Miyavi, jak je pro něj typické, ale v očích mu pořád zůstává ten samý stín, který mizí jen ve chvílích, kdy je doma anebo má na rukou krev. Ne, nikdy ho smutek neopustil, ale dokázal ho potlačit. Sugizo a Mirai, díky nim hlavně. Dost hlasitě se pozdraví s několika známými muži, které zažil ještě on a vymění si několik novinek, než se přimotá k Sugizovi, možná až příliš blízko na to, že jsou na očích, ale kdy on si s tím dělal hlavu?

"Nechybí ti naše ložnice?" Provokuje ho už jen tím, jak se v jeho hlase ozývá nikdy neuhasínající vzrušení. Stačí jen vzpomínka na společně strávené chvilky. Přímo všem na očích a přesto neviděni.

"A, Mir už je tady." Očka se mu rozsvítí, když spatří její auto a vypadá vyloženě nadšeně.

"Tak šup, jdeme." Pobídne ho plácnutím přes zadek a krátkým štípnutím, aby si pospíšil. Bude tam Opičák a Ricko taky, rozhodně bude zábava. A ne, ani jeho roky mu nezbrání v blbnutí, z toho nikdy nevyroste, i přes to, že se mu všechno zlé vrací ve snech, těch se asi jen tak nezbaví.

Hide, Ricko, Mirai, Die, Kai, Boogie, Sugizo

U stolu rozhodně není pochybo tom, kdo tady tomu vládne. Hide se starý necítil. V jeho hlavě mu bylo pořád stejně, jenom tělo si občas myslelo něco jiného. A taky jeho občas zachumřená nálada, která dříve nebývala tak nápadná. V duchu se probírá Reitovými návrhy poté, co přijel domů, těmi o svlékání a uvažuje, proč jenom nezůstali v ložnici a neudělali si tenhle den trochu jiný, než obvykle… ono by se to bez nich u stolu snad chvíli obešlo, ne? Jenže pak se podívá na Mirai a ví, že neobešlo. +Můžeš jít do důchodu. Užít si zasloužený klid a peníze a...+ Ne, nikdy! Musel by jí město předat dobrovolně a co kluci? Co by zbylo jim? Každý otec chce to nejlepší především pro svoje děti a kluci měli ambice. Město je zajímalo a on cítí, jako když se křehký mír, za který Gackt položil život, pomalu rozpadá v prach, tak jako jeho tělo. Byl to sen jejich generace, ne té nastupující… Promne čelo a skloní oči, aby na něm snad náhodou někdo nepoznal, na co myslí. Musí v hlavě převracet i Mirain vzhled. Zatímco oni měli kimona, tak jako nosíval Gackt, ona přišla jako Evropanka. Křiví nad tím rty a rýpe se v topince s kaviárem. Nejhorší na tom bylo, že dvojčata měla Mirai upřímně ráda a ona nejspíš je… Šifra mistra Leonarda, vážně. Mirai se pobaveně rozesměje. 

"Kdo bude vybírat, vy oba? Nebo mi vlezete do kabinky všichni?" Opře bradu o hřbety dlaní a nevinně zamrká. Přenese pohled na Die po svém boku, když mu Zyean ukazuje, jaké plavky by snad měl nosit on a pobaveně se culí, když světlé obočí vystoupá zvolna nahoru. 

"Díky, vyberu si taky nahotu." Zavrtá se do Zyeana sebevědomým pohledem a na chvíli si jeho oči podrží. Je to malý test jeho výdrže. Ricko se začne řehnit společně se Zyeanem, když dojde na možný vztah Mirai a Die. Ti dva si spolu jen vymění tajemné pohledy, ale nijak to nerozvedou. Jen ať si dvojčata namáhají hlavinky. Hide se trochu probere, když dojde na Reitova slova o tom, že má Tora práci, ale nepodívá se na něj. Ne přede všemi. Prostě to na oko není důležité, ale uvnitř hoří zvědavostí. V ten okamžik se na stole objeví i jejich snídaně a v závěsu i Shinya. Ricko protočí očima a podá Zyeanovi ubrousek. 

"Neslintej, prosím tě… takhle ho fakt neohromíš." Snaží se šeptat, ale asi to stejně slyšel celý stůl. Svoje hlasivky moc ovládat nedovedl. Jenže Zye se na Shinyu díval jako na výběrové hovězí. 

"Prostě ho pozvi..." 

"Na pláž." Skočí do toho Mirai a s Die se rozesmějí. Dokonce i Hidemu cuknou koutky. No né, jeho syn a volavka…? A to nemá ani ponětí o Shinyových dostaveníčkách s Torou. Jenže to vypadá, že Shinya byl v noci v úplně jiné ložnici, než je ta Zyeanova, podle toho, jak rudý byl chlapec z jejich obsluhy, co právě utekl. Natáhne dlaň a převrátí jeden bochánek v ruce. 

"Tady tohle je Chimchar. Ohnivá opice. Chytej Zye." Hodí ho přes stůl synovi. Málem ho trefí do čela a zatímco se Ricko může potrhat, Hide se zatváří omluvně za možný trapas před Shinyou. Die mezi nimi přeskakuje pohledem a uvažuje, že puberta bude něco, co se v dračí rodině dědí a nikdy nemizí. Jakmile ho Mirai představí, Reita se k tomu postaví celkem vlídně, ale neujde mu, jak u toho Die kmitne obočím jako by snad sám vedle sebe někoho takového neměl. 

Někde úplně jinde, v jiné rezidenci, se také připravují na obřad v Gacktově vile, ale ani tato příležitost není dost na to, aby Boogieho odradila od tréninku. Měl za to, že stačí jediný den, aby vypadl z prvotřídní formy a to se prostě nikdy nestane. Jeho štíhlé tělo bylo pevné jako kámen a otáčelo se s mrštnou elegancí, zatímco tlačil jednoho z jejich mužů do kouta. Vějíře létají vzduchem tak rychle, že to téměř vypadá, že toho chudáka naporcují na plátky o několik vteřin dřív, než mu to vůbec dojde a umře a ano, nejsou tréninkové, ale pěkně nabroušené. Všechny pohyby ustanou na poslední chvíli, zatímco on sám ještě několik chvil sleduje cíl očima tak, jak ho to naučil otec. Teprve pak se uvolní, narovná a ohlédne po Ju-kenovi. Usměje se tak neskutečně mile, že by si kde kdo myslel, že je obyčejný, naivní kluk ze střední školy. Bylo mu dost na to, aby si pamatoval svého pravého otce, když zemřel, ale zároveň dávno přijal za své i Ju-kena s Kaiem. Jako by začal žít druhý život. Přikývne na Ju-kenova slova, kývne svým mužům a trénink ukončí, aby se došel osprchovat a obléknout. 

Kai sám je doopravdy v kuchyni. Navenek se tváří, že ho nic z těch událostí nepoznamenalo, ale ve skutečnosti to bylo přesně obráceně a to trauma z Aoiho smrti nerozchodil dodnes. Reita taktně dělal, že to nevidí, Ju to s ním trpělivě rozebíral, ale nic z toho nesmyly ani roky. Dnešní výročí nesl rok co rok pořád stejně těžce a tak dělá to jediné, u čeho nemusí myslet. Vaří… Na stole už je asi sedm chodů a zrovna na pánvi obrací lívance, když se objeví Ju-ken. 

"Dobré ráno..." Zašvitoří jako spokojená ženuška, ale je mu vidět hluboko v očích, jak je mimo. Prozrazují ho už jenom ty stohy nádobí za ním a vypadá to, že vařit bude ještě v autě. Nakonec jsou ale i oni připraveni vyrazit na svou cestu k rezidenci a když jejich auto parkuje, je to přesně v okamžik, kdy mohou sledovat záda Miyaviho a Sugiza, kteří už stoupají po schodech.

Dorazili jen malou chvíli před nimi, jak se zdá. Jakmile se Miy a Su objeví u stolu, nastane malé pozdvižení. Jsou jediní, koho Die díky Mirai zná a konečně se tu přestane cítit tak moc navíc, ale zatím trpělivě vyčkává, až se s nimi bude moci pozdravit. Ostatní teď mají přednost. 

"Táto!" Vypískne Mir jako malá, vyskočí na nohy a je první, kdo obíhá stůl, aby Miyavimu padla kolem krku. Potom obejme i Sugiza, kterému jako vždycky sálá z očí jistá dobrosrdečnost. Vypadá vyrovnaně a nedotčeně léty, kromě stříbrných pramenů v hnědých vlasech. Jinak jako by snad ani nežil tento život a neviděl tolik smrti. Hide to pozoruje ze svého místa a pro sebe se pousměje. Láska dětí k otcům je něco, co podporuje, ať je to tak je to. Přesto se musí ptát sám sebe, jak moc Miyavi ví o tom, co Mirai dělá ve volném čase. Možná to přehání a je jenom paranoidní, ale po pravdě… kdy se pletl? Byl psychopat, ale nebyl idiot. Nakonec sám vstane, aby se s pokrevními bratry přivítal a po něm to udělají i všichni ostatní. Ani si nemusí zase sedat, protože vzápětí už vstoupí i Tygři a teď je to zase Reitovo šťastné shledání s Kaiem a především dvojčat s Boogiem. 

"Rodina konečně pospolu." Pronese Hide, když si konečně posedají a Die mimoděk najde Shinyovy oči. Oni dva se do ní asi příliš nepočítají, nejspíš by tu neměli být, ale jsou. Cítí se zvláštně. Částečně povýšeně a částečně jako narušitel. Přesto tento slavností oběd proběhne v klidu v duchu vyprávění všech novinek. Práce jde překvapivě stranou, o té se vzájemně napovídají až až. Dnešek je o vzpomínání a uctění památky a o tom, aby byli pro jednou normální rodinou. Nakonec se všichni mají odebrat do zahrady k pomníkům, kde bude čekat kněz kvůli obřadu. Všem to hrozně trvá a Boogie se nakonec rozhodne vyrazit jako první. Do deseti minut ho nejspíš dojdou, ale on by se moc chtěl jen tak sám porozhlédnout po všem okolo, aniž by ho kdokoliv doprovázel. Nechce strkat nos, kam nemá, ale stejně si pak dovede obratně spočítat, kudy chodí které stráže a obecně jak to vypadá v zastrčených koutcích zahrady, aniž by u toho byla dvojčata a rozptylovala jeho pozornost. Na své toulce narazí až na domek, v jehož blízkosti zatím nebyl. Stál trochu stranou, i když měl výhled na příjezdovou cestu a byl hodně zahalený v bujné vegetaci zahrady. Jako by okolo rostl prales a žil vlastním životem. Jako lasička se protáhne mezi velkými listy nízkých palem a spatří zblízka toho, se kterým osobně ještě neměl čest. Drakův nový objev a chráněnec. Válí se tu v síti, naprosto nenachystaný a Boo nepochybuje o tom, že tam má být s nimi. Taková neúcta! Teď se ukáže, jak dobře trénoval. Prohlédne si očima, co je z domu vidět a obrátí se na patě, aby se tam dostal z jiné strany. Síť je zavěšená mezi dvěma nosnými sloupy terasy, takže to vezme po střeše, potichoučku přecupitá na nižší stříšku terasy a sáhne po noži, který u sebe má. Jedno natáhnutí směrem dolů, přeřízne provaz za Torovou hlavou a bác! Už se válí na zemi. Boo se kousne do rtu, aby se nesmál, ale v očích mu zajiskří a honem se vyhoupne nahoru, aby po stříšce zmizel zpět a do úkrytu komína. Honem, než ho Tora uvidí. Jeho kroky ani nejsou slyšet, je jako přízrak a tak to taky zůstane. Malý trest za laxní přístup toho drzouna.