Hromadné - Tatíčci dorazí později? - část 1.

(Dračí doupě)

Reita, Zyean, Tora, Shinya

Slunce zrovna vychází na obzoru a k rezidenci se blíží sportovní auto v rudé barvě. Na masce nese hrdý znak utíkajícího koně a uvnitř sedí někdo, kdo je pro Tokyo dost dobře známý. Ano, už je to pár dekád kdy Reitovo jméno nebylo vůbec nic. Po událostech v Čínské čtvrti se však jména všech zúčastněných roznesla jako mor. Rychle a zapamatovatelně. A oni od toho dne začínali v podstatě znovu. Bylo to další těžké období, které přineslo všem hodně vrásek. I jemu. Viděl umírat svého přítele, kvůli své lásce. Viděl šílet svého bratra, protože urychlil smrt někoho, koho považoval za rodinu. A Hide...Ne, už na to nechce vzpomínat. Bylo toho tolik, co museli udělat a na Hideho to bylo moc. On to viděl, i když ostatní to tolik nevnímali. Snažil se mu pomáhat, držet ho nad vodou a pak mu vtisknout do mysli, že by si Uruha přál, aby to byl on, kdo bude mafii vládnout. Stálo je to spoustu sil a obratnosti, aby se tak opravdu stalo. Naštěstí kolem sebe měli pár lidí, kteří jim pomohli. Kai a Ju-ken se přidali k nim, i když jako páni svého vlastního kousku. Kdo by jim to ale měl za zlé, měli syna a chtěli, aby po nich něco zůstalo. Rei to chápal. A pak Sugizo a Miyavi. Sugizo dokázal držet majetky Krále pevně v rukou a ještě se staral o Miyaviho, který po tom všem odmítl vycházet ven. Uzavřel se do sebe a vypadalo to, že se opravdu zbláznil. Několik mužů to odneslo, když se k němu pokusili přiblížit. Nikdo kromě Sugiza k němu nesměl. S Hidem se rozhodl po pár měsících aspoň telefonovat. Nejspíš měl strach se mu podívat očí a čelit tomu, co udělal. I když všichni věděli, že Uruha by zemřel tak jako tak. Vlastně mu jen ukrátil trápení. Ale jemu to vysvětlit opravdu nešlo. Zlomem se stal návrat Mirai. Díky Uruhovým slovům byla pod ochranou Sugiza, který se o ni měl postarat a vrátit ji do života. Je tu už víc jak devět let, kdy se probrala. Vlastně to byl spíš zázrak. A Miyavi...Jak kdyby se probudil z dlouhého zimního spánku. Nikdo netušil, jestli za ním Mirai byla a promluvila s ním nebo to byla jen náhoda. Od té doby ale Orel zase lítá na svém kousku nebe a pravidelně rozviřuje prach v ulicích, aby si náhodou lidé nemysleli, že jim něco jen tak projde. 

Rei sám se spolčil s Kaiem a ovládli značnou část podniků. Jejich spolupráce byla skvělý nápad a byznys jen kvetl. S Ju-kenem zakopali válečnou sekeru už dávno. Hidemu to trvalo mnohem déle, než mu Rei konečně vysvětlil, že je všechno v pořádku. Nebýt popálenin nebyl by tam, kde je. Věří tomu, že si musel tím vším projít, aby se stal….No jo, dneska mají osmé výročí svatby. A ještě pořád žijí oba dva. Uchechtne se za volantem, podívá se na svůj dračí prsten, než pomalu vystupuje za bránou rezidence, kterou pojali za svou. Kousek odtud se leskne jeho dvoukolá kráska, kterou už ale moc ven nebere. Dost často mu ji kradou spíš kluci. Rudou nahradila černá jako památka na Aoiho a ne, nikdy ji nevyměnil. Váže se k ní tolik vzpomínek, že si ji snad vezme do hrobu. Potočí sám nad sebou očima a pak se podívá do vzdálenějšího domu, kde se už svítí. +Ještě pořád.+ Povzdechne si v duchu, ale bez váhání zamíří tím směrem. Rezidence se rozrostla, aby oba kluci měli své vlastní hnízdo. Už bylo na čase, když mají vládnout. Ta původní část však zůstala stejná. Jako památka a úcta ke Králi, který jím snad nikdy nepřestal být. Hide si tak nikdy říkat nenechal a trestal každého, kdo se o to pokusil. Ať ho dřív nenáviděl, jak chtěl, tohle mu upřít nemohl. Opře se do posuvných dveří, aby odhalil velkou místnost plnou různé elektroniky. Několik monitorů svítí na kilometry a kolem zní rocková hudba. Chtělo to speciální stěny, aby Hikaru…ale ne Zyean, jak si nechával už pár let říkat, nebudil polovinu rezidence rockovým nářezem. Z některých věcí prostě nevyroste. Ano, oba měli své vlastní domy, ale stejně byli věčně jeden u druhého. Jejich jména rostla společně s nimi. 

Sleduje chvíli chlapce, vlastně už muže, který sedí u počítače, otáčí se k obrazovce, kterou zrovna potřebuje a prsty mu obratně běží po klávesnici.

"Kam ses naboural tentokrát?" Zeptá se ho Rei pobaveně a sleduje, jak sebou prudce škubne.

"Dvě minuty…" Prohodí Zyean, když se po leknutí vrátí ke své činnosti a zrychlí své prsty, aby byl kód, co nejrychleji napsán a umožnil mu přístup…No dobře, zkouší hacknout jednu menší banku.

"Jsem tam." Vyhrkne spokojeně, rozhodí rukama ve vítězném gestu a zhroutí se do očividně dost drahé a přesně tvarované židle.

"Ahoj tati." Zazubí se na něj a pak a otočí se na něj.

"Kde jsou ty časy, kdy se do banky šlo se samopalem." Povzdechne si Rei s krátkým zasmáním.

"Nebuď sto let za opicemi." Popíchne jej Zyean.

"Tohle je mnohem lepší." Pokývá nadšeně hlavou a vstane, aby si došel pro něco k pití. Skloní se k menší lednici a vytáhne si pivo, nabídne i jemu ale Rei zavrtí odmítavě hlavou.

"Ty jsi opice, už pár let." Narazí na jeho tetování na zádech, které je stejně propracované jako ty jejich.

"Jsem." Zahlásí hrdě Zyean a v očích se mu blýskne.

"Nejdeme si zaběhat?" Pobízí ho a Rei znovu zavrtí hlavou.

"Dneska ne, potřebuju se trochu vyspat. Navíc, přes ploty a na zdi s tebou skákat nebudu." Odmávne mu a otočí se k odchodu. S opicí vážně závodit nebude, a že se Zyean dostane všude.

"Dneska je to deset let." Pípne sotva slyšitelně Zyean.

"Já vím Zye, já vím." Zamrazí Reie, když si to znovu uvědomí.

"Bude to jako každý rok. Ale nesmíme zapomenout. Ani na jednoho." Pousměje se trochu posmutněle.

"Společná snídaně?" Pozvedne Rei obočí.

"Pokud tvůj bratr bude schopný vstát." Neodpustí si poznámku a Zyean se škodolibě ušklíbne.

"Ale bude." Obrátí se k počítači a stačí mu pár minut, než se nabourá do Rickova telefonu a nastaví mu takový budík, že vzbudí polovinu Tokya, k tomu ještě zprávu o společné snídani a hodinu.

"V osm? Bude to stačit?" Rei jen pobaveně kývne hlavou a vydá se k hlavnímu domu. Cestou mine muže o kousek vyššího a taky o něco málo mladšího.

"Tora –san." Ukloní se sobě navzájem a setká se s pobaveným pohledem, který těkne do okolí. Ano, vidí muže opodál. Tora mu bez váhání úklonu oplatí a koutky se mu zvednou v trochu frajerském pousmání. Už si za ty roky, kdy je s nimi zvykl. Pravá ruka kluků, hlídá je, občas trochu krotí, ale oni to pořád ještě potřebují.

"Nějaké novinky?" Zeptá se Rei.

"Na jižní straně města je párty a mě na ni nepozvali." Sdělí mu Tora bez váhání, co se děje ve městě s rukama v kapsách volnějších kalhot a krátce nad tím pokrčí rameny. Úsměv ani na vteřinu neopadne. Tohle bude zábava.

"Je na čase se mrknout, jestli to stojí za to, a kdyžtak jim ukázat, jak to má vypadat." Dodá ještě, když si vloží do koutku cigaretu a mrkne na Reitu, který se uchechtne.

"No tak to bude párty století." Odtuší a málem by nad ním protočil očima. U něj jeden nikdy neví, co myslí a nemyslí vážně. Tora se pohyboval po celém Japonsku a zanechával za sebou s radostí a potěšením tichou, krvavou stopu. Několik let nepatřil nikomu. Nechával si platit za služby a jeho skrytá konta byla dost objemná. A pak přišel den, kdy se jeho cesta změnila. Potkal Hideho na jedné ze svých vražedných misí. Byl dost obratný, aby se dostal nepozorovaně blíž k cíli. Jejich společný nepřítel. Jenže Tora byl v ten den příliš sebevědomý a ta chyba se mu málem stala osudnou. Jen díky Hidemu je pořád tady a je mu zavázán životem. Ani on tohle nemohl přejít jen tak a stalo se, že i on přišel do hnízda a už neodešel. A vlastně…to tu nebylo špatné. Bylo tu dost alkoholu, většinou tu bylo dost živo a jemu to vyhovovalo. On nebyl z těch, kdo by si vyloženě užíval samotu, i když k ní často byl nucený, kvůli svému koníčku. A sledovat, jak se dráčata baví a dělají naschvály jeden druhému? To stálo většinou opravdu za to.

"Ale už tě nebudu zdržovat, je mi jasné, že jsi nebyl celou noc doma." Popíchne Tora Reitu s jasným blýsknutím v očích. Ještě, že ho už dobře znají, jinak by si tohle rozhodně nemohl dovolit a vykročí ležérním krokem vstříc bráně. Na rozloučenou jen pozvedne paži s ledabylým mávnutím přes rameno. Ano, touhle práci zmákne a pak se ještě zdrží. Vždyť do obřadu má ještě spoustu času. Sedne do svého černého Camara, které se na slunci leskne a vypadá to, že sotva sjelo z pásu. Tohle jeho slabost, jeho láska a miláček.

"Čau Lásko, dáme si rande?" Zavrní hlubokým hlasem k auto a za chvíli po něm zbude jen smrad spálených pneumatik. 

Rei za ním chvíli nevěřícně kouká, ale nakonec jen zavrtí hlavou. Nikdy nepochopil, jak někdo jako on může dělat svou práci tak skvěle, ale...Asi dvě stránky, jedna prostě vidět nejde. Byl jeden z nejlepších ve svém oboru a to dokazuje i Torovo tetování, které ještě pořád není celé.

 Prý s každým životem kousek. za tu dobu, co je s nimi už jé víc jak v polovině. Ještě, než zajde do domu, ozve se neskutečný kravál opodál a jde to z domu Ricka. +Zyeanův budík? On ho snad napojil na repreáky nebo co?+Zasměje se upřímně. Tohle vzbudí snad všechny. Jako první zamíří do kuchyně, aby oznámil, že budou snídat společně. K jeho překvapení ale nenajde jen kuchařky ale i..

"Shin-chan, co ty tady?" Zeptá se ho překvapeně s střetne se na vteřinu s modrýma očima a neujdou mu ani rudé tváře. Vypadá, že je mu sotva šestnáct ale Rei ví, že to tak není. Hrozně klame tělem i svým chováním. 

"Já, já omlouvám se, jen jsem chtěl něco vyzkoušet." Pípne sotva slyšitelně Shin a nepatrně se pousměje. Prostě chtěl něco upéct no. Občas má takové nápady, když zrovna nemá nic na práci. Dostal se k nim úplnou náhodou, když ho přivedl jeden z mužů, asi z bordelu. Nakonec to byl Shin, kdo jim přišel říct, že je to krysa. Tolik si s kluky začal rozumět, že se na to nedokázal dívat.

"Jasně, já jen, že jsi mě překvapil." Mrkne na něj Rei a Shin skromně přikývne, i když stačí jen, aby pozvedl očka, a v nich se objeví něco, co k jeho obličeji příliš nesedí. Hravější podtón, který dost často nutí všechny kolem šílet.

"Já radši půjdu." Odkašle si Rei, když vidí jednoho z mladých kluků, kteří jsou v kuchyni k ruce, jak po něm pokukuje. A pak konečně zamíří do jejich pokojů. Ne, není to ložnice Gackta a Uruhy, v ní by nevydrželi ani jeden, ale je velmi blízko.

"Hide-chan, spíš?" Zeptá se tiše. Dost často byl celou noc pryč, aby obstaral cluby a zkontroloval, jak fungují. Vlastně teď už skoro jeho jediní práce tady.

Mirai, Die, Ricko, Hide, Kai, Boogie

Uteklo hodně let, co se probudila z kómatu do hrozné reality. Když zjistila, že ani jeden z jejích otců nežije, neměla vůbec žádnou vůli k uzdravení. Prostě jenom odevzdaně ležela v posteli, plakala a prosila Sugiza s Miyavim, aby ji nechali na pokoji. Měli ji bývali odpojit a nechat zemřít hned, jak se to stalo. Odešla by za svými otci a za svou matkou. Jejím opatrovníkům dalo neskutečně mnoho práce přesvědčit ji, že odkaz její rodiny musí žít dál. Že tu má hodně věcí na práci a hodně majetků, které by se rozprodaly. Všechna práce jejích otců by tak byla naprosto zbytečná. Nejvíc ji ale přesvědčily nekonečné rozhovory se Sugizem, který přišel o pokrevního bratra a především s Miyavim, který vlastní rukou ukončil život Uruhy. Sám to nesl nesmírně těžko a chvílemi nebyl příčetný, ale když byl u ní, byl sám sebou a mluvil s ní neskutečně otevřeně o všem, co se toho dne stalo. Do posledního detailu. V Mirai vzrostlo přesvědčení, že mají oba dva pravdu a že je čas, postavit se na nohy. Rehabilitace probíhaly dlouhé měsíce a ona se musela plno věcí učit zase od začátku jako například dýchat. Přístroje to dělaly za ni a její plíce naprosto ochably. Vlastně se dlouho ukrývala před světem podobně jako Miyavi, kterého přijala jako součást rodiny tak jako kdysi Uruhu, bez ohledu na to, že to byli Draci. Dům jejího otce obsadil Rudý Drak se svou rodinou. Nenesla to moc dobře i přes fakt, že se všichni shodli na tom, že by tam měl žít zrovna on, aby se dům neprodal a nechátral. Pořád patřil Mirai, ale byl odjakživa také základnou hlavy jejich rodin. Sama se kvůli tomu uchýlila do domu Sugiza a Miyaviho a postupem času opouštěla svět medicíny a stávala se někým, na koho by její otcové mohli být hrdí. Ta patnáctiletá dívenka, co poslouchala na slůvko a byla křehkou květinkou, jíž chtěl Gackt od všeho uchránit, byla nenávratně pryč. Potají, tak aby to nikdo netušil, se začala od Miyaviho učit všechno, co uměl a dlouhé měsíce o tom neměl tušení ani Sugizo. Byl to právě Miy, kdo se jí stal novým rodičem. 

Navenek vystupovala a působila jako pravá dáma, nyní majitelka velké farmaceutické firmy a genetické laboratoře. Byla ale čím dál tím lepší s jakoukoliv zbraní a pomalu se připravovala na roli, kterou si sama vzala do hlavy. Drak stárnul, jeho synové byli moc mladí a korunní princezna byla vždycky ona. O svých ambicích nikomu neřekla, i když věděla, že Myavi a Su to oba tuší. Nechtěla rozpoutat další válku gangů, ale potřebovala si zajistit pevné postavení, náklonnost bossů a pak připravit takovou půdu, aby jí žezlo dali sami. Zkrátka na to půjde chytře a po ženském způsobu. Drak byl celé ty roky příliš nepředvídatelný a věci s ním byly nejisté. Rodiny potřebovaly někoho jako byl Gackt a tou osobou bude ona. 

Během let začala vydělávat opravdu velké peníze a tajně střádala vysoké částky stranou tak, aby o nich nikdo nevěděl. Za ně si koupila vlastní kancelářský komplex v centru Tokya, ve kterém byl také apartmán, kde mohla bydlet a pak plno dalšího vybavení, takže se z budovy stala její tajná obrněná pevnost. Byly tu prostory pro arsenál, zasedací místnosti pro mafii i garáže s užitečnými stroji a na střeše heliport. To všechno policii i všem rodinám skrytě na očích. Pod lampou je přece největší tma. O tomhle nemohli vědět ani Miyavi a Sugizo, ale potřebovala někoho, kdo jí s tím vším pomůže, bude oddaný a loajální a především bude prvním členem její vlastní nové rodiny. Pokrevní bratr. 

Die nebyl z Tokya, pocházel z nejjižnějšího ostrova, kde si vybudoval skvělé jméno především v obchodní sféře. Dovedl se dokonale pohybovat na trhu tak, aby se černé peníze točily a při tom na ně nepřišel žádný úřad ani bezpečnostní složky a postupně rozmnožoval jmění Mirai a její tajný vliv. Hodně pro ni cestoval po celém světě, rozšiřoval firmu, našeptával správným uším a nebyl k zahození ani v boji. Na zádech nosil vytetovaného lva, který mu opravdu slušel, vzhledem k hřívě plavých vlasů a dělal čest jeho jménu. Král zvířat, mohl by být i těch v Tokyu. Dneska ho hodlala představit Drakovi, aby nevznikl nějaký problém, že se Die pohybuje po městě a jeho jméno roste, zatímco nikdo neví, ke komu patří. Drak a jeho choť slavili výročí, takže jim chtěla přinést nějaký pěkný dárek a zastavit se na hrobu svých rodičů. Na sobě má černé lodičky, úzkou černou sukni těsně nad kolena a elegantní projmuté sako. Na hlavě jí sedí menší klobouček a oči kryjí sluneční brýle. Die zvolil užší černé kalhoty, kotníčkové boty a dokonale rudou košili, která na sebe poutá pozornost, ale to ostatně on celý. Ženské se z něj mohly zbláznit. Společně s ním se nechá pustit za brány rezidence, která je vlastně její a požádá hospodyni, aby pány uvědomila, že je tady a že na ně počká v zahradě. 

"Jsou přímo tady. Společně, tak jak chtěli. Matka je kousek dál, támhle. Taky se milovali, ale přišlo mi zvláštní, aby měl otec po každém boku jednoho z nich." Prozradí Diemu vedle sebe, když oba tiše stojí před pomníkem. 

"Myslím, že ona to chápe. Možná mu ho dokonce sama poslala… je to naivní?" Otočí se na něj, když stáhne brýle z nosu a Die se měkce usměje. 

"Ne, není. Možná je to tak." Přitaká. Mirai je milovala všechny tři, často mu o nich vyprávěla a nikdy neměla Gacktovi za zlé, že Uruhu miloval nejspíš mnohem víc, než kdysi její matku. Oba se udiveně ohlédnout směrem k domu, když až sem dolehnou zvuky nějaké rockové hudby, až se z korun stromů s leknutím zvedne hejno ptáků. 

"To budou dráčata… pěkná kvítka. Mám je ráda, ale copak můžou něco vést?" Rozhodí dlaněmi a Die přikývne. 

"Je to nesmysl. Miyavi ti to posvětí, uvidíš. Rodiny potřebují pevnou a zkušenou ruku a ta se nedědí, ale získává odvedenou prací. Drak už začíná být starý, mladí o tom mluví čím dál tím víc, touží po změně." Neznal Miyaviho a věděl, že je to Hideho bratr, ale taky strávil poslední roky svého života právě vedle Mirai a dělal jí tátu. Nemyslel si, že by se šílený Orel otočil proti ní. Teď už ne. 

Mezitím se v domku, ve kterém oddechuje Hideaki rozezní takový kravál, že je zázrak, že nedostal na místě infarkt. Tohle je hodně drsné probuzení, obzvlášť potom, co strávil noc v casinu. Byl na své jméno pyšný, ale bylo moc profláklé a jemu se to nehodilo vždycky, takže ho svět pomalu poznával pod přezdívkou Ricko, která se dokonale hodila k jeho světáckému vystupování a rozhazování peněz. 

Ricko byl neskutečně dobrý na čísla a navíc dítě štěstěny. Snad nikdy neměl v ničem smůlu, na co sáhl, to mu vycházelo a to se mu dokonale hodilo při hazardu. Miloval ho, často hrál až do rána a sám se v tom byznysu obratně pohyboval. Od táty měl slíbený vlastní podnik a to už brzo. Jeho druhá specialita byla o něco akčnější a tou byly klasické únosy. Snad nikdo nebyl tak nad věcí jako on, ani Sugizo ne. Dovedl s cigárem v koutku dojít středem nepřátel až na druhý konec, tam si potřást rukou s bossem, sebrat mu pod nosem ženu a zase odejít. Došlo jim to vždycky pozdě. Vlastně byli s bráchou mistři čísel oba dva, protože to jeho hackování a programování nebylo nic jiného, jen v formě. Však taky byli dvojčata. A jemu je úplně jasné, kdo má tenhle budíček na svědomí. Málem u toho spadl z postele jak vyletěl a teď se s nadáváním hrabe pro další cigáro a i s ním v koutku míří do koupelny a pak do šatny. "Snad nehoří..." Nadává pro sebe. 

Kdyby býval Hide spal, tohle by probudilo i jeho, ale on jen klečel u nízkého stolku v ložnici, oknem s polozataženými bambusovými žaluziemi hleděl ven a podmračeně přemýšlel. Na sobě má ještě pořád jednoduchou yukatu na spaní, dlaně položené na kolenou a hlavu plnou věcí, které se musely zařídit. A vzpomínek… Do dneška se budil s pocitem, že je zpět v tom osudném dni, kdy tak divně vyhrál svoje město. Slyšel zřetelně každý výstřel, viděl Reitův krvácející bok, Aoiho rozpárané břicho a Gacktův průstřel mezi lopatkami. Když Gackt s Uruhou zemřeli ve své ložnici, nechtěli ho tam pustit. Rval se s nimi jako o život, vzpíral se a nadával a trvalo to, dokud neodpadl vyčerpáním. Neměl to Miyavimu za zlé, že ukončil jeho život, Uruha by umíral dlouho, ale byl to neskutečný nápor pro ně pro oba. Dlouho si myslel, že se jim Miyavi prostě zblázní, ale naštěstí si našel oporu v Sugizovi a přisvojil si Mirai, se kterou začal trávit všechen svůj volný čas. Bylo to dobře, měl nějaký směr, skoro jako by dovychoval vlastní dceru. On sám často jezdil na tu pláž, kde se potopila loď Aoiho a Inorana a pozoroval obzor, dokud slunce nezapadlo. Přemýšlel teď víc, než kdykoliv dřív. +Jsi starý paličatý dědek...+ Ušklíbne se sám nad sebou a pomalu otočí hlavu za hlasem Reity. 

"Iie, jsem tady." Ozve se ze tmy a zvolna vstane. 

"Máme hosta. Přišla brzo." Řekne mu, když k němu dojde, položí dlaně na jeho předloktí, která sevře a políbí ho na přivítanou. Už delší dobu měl z Mirai divný pocit, ale nechával si ho pro sebe. Byl podezřívavější, než za mlada a už tehdy to bylo hrozné. Kdyby se pletl, nadělal by tím hodně škody a Miyavi by vyletěl z kůže. 

"Pozveme ji s námi k snídani a pak pošleme pro kněze." Mluví samozřejmě o chystaném budhistickém obřadu pro jejich mrtvou rodinu, kterého se zúčastní i Tygři, jenom dorazí ještě o něco později. 

Ju-kenovi a Kaiovi se dařilo hodně dobře, Kai se stal znovu Reitovým nejlepším přítelem a jejich syn Kaoru k nim chodil taky často, i když do sebe s dvojčaty spíš rýpali, než aby se objímali. I tak se ale měli rádi. Vyrostl z něj krásný kluk, kterému říkali Boogie a mělo to co dělat s tím, jak obratně a rychle se dovedl pohybovat. Stal se z něj stín, Číňané by ho pojmenovali ninja. Nebyl moc vysoký, byl štíhlý a dovedl svoje tělo ohnout do takových úhlů, že by mu kočky mohly závidět. V černém upnutém oděvu a s dlouhými černými vlasy ho nebylo za tmy ani vidět a po střechách lezl stejně dobře jako Zyean, jen ne tak rychle. Kai i Ju ho naučili dobře bojovat zblízka a jeho zbraní se stala dvojice nožů, které se daly roztáhnout do vějířů, které byly ostré a smrtící. 

Mohl je házet a mohl je dát před sebe jako štít a s jeho mrštnými pohyby šlo o neskutečnou kombinaci. 

Hide nikdy nic podobného neviděl. Nechá si od Reie pomoct s oblékáním do tradičního kimona, kvůli pozdějšímu obřadu a pak vyrazí naproti Mirai, aby ji přivítal a uvedl ke stolu, kde jsou už i kluci. Oba jsou hluční, až to trhá uši, pošťuchují se kvůli budíčku pro Ricka a Hidemu vždycky dovedou zvednout náladu. Jsou po něm, to musí být každému jasné. Doprovod, který s sebou přivedla Mirai ho zaskočí, ale u tabule se nejspíš dozvědí, co je zač. +Přítel?+ 

"Tatíčci dorazí později?" Zeptá se na Miyaviho se Sugizem hned jak dosedne na židli a už se natahuje pro konvici s kávou. Nejspíš bude pít rovnou z ní a jak se tak dívá na Ricka, nebude sám. 

"Ano, přijedou rovnou na obřad." Přikývne Mirai s elegancí sobě vlastní. Hidemu je jasné, že Miyavimu se stále nechce příliš mezi lidi. Ani po těch letech ne. 

"Pojedete s námi pak i na pláž?" Zeptá se zvědavě Ricko. Mluví o té pláži pro Ina a Aoiho. Vždycky si tam udělají volný den, zablbnou si, dají si piknik… Mirai se zatváří zaskočeně. 

"No já… musela bych přeložit schůzky a..." Vymění si pohled s Die, který vypadá podobně překvapeně.

"A nemám s sebou ani plavky." 

"Nepotřebuješ plavky." Kontruje pohotově Ricko a začnou se se Zyeanem zase řehnit. 

"Nikdo z nás." Spojí Hide dlaně do stříšky a uvědomí si, že by takový den prožil rád. Mirai vrhne po klucích pohledem starší sestry. 

"Nejste na mě náhodou trochu moc zajíčci?" Oba vrtí hlavami, že ne. 

"Vaše sestra je opravdu nádherná, chápu vás." Prohodí Die a Hide na něj přivře oči. Tak chodí s ní nebo ne? 

"Die je teď moje pravá ruka. Úplně ve všem. Už ve firmách sama na všechno nestačím." Začne konečně s vysvětlováním Mirai a Hide se té pláže nemůže dočkat čím dál tím víc. Až tam ten klouček svlékne košili, podívá se na tetování a hned si zjistí, co je zač a odkud. Nepochybuje o tom, že ho má, tohle není civilista. Moc by ho zajímalo, co si myslí Rei. 

"Shinya a Tora nepřijdou?"