Hromadné - Možná ses bál o život. - část 1.

(ošetřovna)

Tora

Jakmile ho Hideaki nechal v jeho pokoji, dosedl na postel a promnul si tvář v dlaních. Na spánek neměl ani pomyšlení a probíral se tím, co se dneska stalo. Od té doby, kdy skončil na ulici, to bylo jedno velké peklo a teď to Nevypadalo, že by bylo líp. V obou ohledech si za to vlastně mohl sám, jen…Dokáže vůbec změnit sám sebe, aby to bylo dost? A má smysl nad něčím takovým přemýšlet? Možná už začal opravdu uvažovat nad tím, co řekl Hideakimu ohledně svého konce. Bylo toho na něj příliš a maskoval to svým chováním, jenže tady mu to taky neprojde. Nakonec si dá i tu cigaretu, kterou dostal a u toho pořád přemýšlí nad celým děním v tělocvičně, než skončí u Hideakiho starosti o něj. Bylo to zvláštní, ale ne úplně zlý pocit. Usne o hodně později, vlastně asi hodinu před budíčkem. Je to jako rána pěstí, když se v jeho pokoji rozeřve něco jako siréna. První si připlácne polštář na hlavu a řve, aby toho nechali, ale nemá to smysl. Dostane pracovní oblečení,  kombinézu a je v podstatě vyhnán do sklepa budovy, kde bude tahat pytle a bedny se zásobami a že jich takový barák potřebuje. Za chvíli už má kombinézu do poloviny těla, po kůži mu stékají kapky potu a stejně to nebere konce. Má dobrou fyzičku, ale tohle už i na něj začíná být příliš. Vidí několik otroků, kteří se pomalu kácí k zemi, ale on ne. On jim tu radost nedopřeje. Už je zase paličatý až hrůza. I kdyby měl prostě odpadnout, pojede do poslední vteřiny. Vlastně tím trochu nutí hlavu, aby přestala přemýšlet. Takové malé vysvobození. Při asi stém pytli, si všimne jen koutek oka pohybu ve vedlejší ulici. Nakrčí obočí, protože mu to přijde zvláštní, ale dál se tím nezaobírá. Co on ví, kdo se tu běžně pohybuje a má nad nimi mít dohled. Ani nestihne mrknout a už kolem něj vládne chaos. Připadá mu, že se na ně seběhlo tak padesát lidí v potrhaném oblečení a se skoro děsivými výrazy na tváři. Jsou to ti, co žijí na dně společnosti a nejspíš vytušili šanci, jak přijít k jídlu. Aoiho mužů je taky hodně, ale ani oni očividně nečekali takové přepadení. Většina otroků couvá stranou a nechtějí se do toho zaplétat, prostě se bojí, ale Tora v tom vidí příležitost se pořádně vyventilovat a možná…Co když to celé skončí takhle? Jen si pořád není jistý, komu by to těch zubů měl dát. Ti lidi mají jen hlad…Co kdyby jim pomohl? Sám na tom byl dost podobně. Jeho přesvědčení vezme za své, jakmile mu někdo skočí na záda a začne ho škrtit. V ten okamžik se v něm něco přepne, pud sebezáchovy začne pracovat za něj a….Tohle si líbit rozhodně nenechá a může to být kdo chce. Jeho hlava uměla být nepředvídatelná a teď se to jen potvrzuje. Nemá nic navíc, jen svoje zkušenosti a ruce, přesto se mu pod ruky dostane i bedna, kterou někomu přerazí o hlavu. Sám si není jitý, kdo to byl. Jenže je jich prostě moc. Jak kdyby si mysleli, že proti němu mají větší šanci, než proti Aoiho mužům. Najednou je jich kolem něj snad šest a pěsti ani všechno, co má po ruce nestačí. Pár jich sundá dobře mířenou ranou, několika z nich se obratně vyhne, ale pak sám několik schytá. Do břicha, do nosu, asi i zespodu čelisti. Sám to přestává počítat. Jednoho otrhaného muže chytne pod krkem, ale vzápětí projede jeho tělem příšerná bolest. Ne, tomu noži se vyhnout nedokázal. Několikrát překvapeně zamrká přes krev nejspíš z obočí, uštědří mu pořídnou ránu pěstí, po které se dotyčný sveze k zemi a Tora jde s ním. Odnesl to spíš bok, než přímo břicho, ale i tak se mu dost zatmívá před očima. Už se vyčerpal prací a víc toho vážně nesnese.

"Do prdele." Zanadává si, protože mu plně dojde, že umřít vážně nechce, i když o tom byl před pár minutami přesvědčený. Zůstane sedět v prachu, opřený o auto, než se mu zatmí před očima a nic víc. Nevnímá to, že boj je u konce a zásoby nakonec ubránili, nevnímá ani to, že ho něčí ruce berou a nesou pryč. Probudí se až po několika hodinách a zamžourá na strop nad sebou.

"Psal si někdo poznávačku toho buldozeru, co mě přejel?" Zamumlá ochraptěle a pokusí se posadit. Že to byl pitomej nápad, zjistí hned, jakmile bolest vystřelí do celého těla a tak se zase svalí zpátky.

Hideaki, Aoi

Práce dole ve sklepě byla tím nejnebezpečnějším, kterou mohli otroci v soukromých službách vykonávat. Nešlo sice o kamenolom ani nic podobně strašlivého, ale dole byly celé labyrinty sklepních prostor, některé zavalené, jiné patřící pod ochranu mrakodrapu a jiné zcela ovládané spodinou. Kromě lůzy tam žily i různé věci… zmutovaná zvířata nebo možná i něco horšího, nebylo tam skoro žádné denní světlo a už vůbec ne pořádný vzduch k dýchání a pořád tam byla silná radiace. Proto tam otroci mohli pracovat jen omezeně krátkou dobu a znovu se tam vraceli pouze tehdy, když provedli něco špatného. Byl to jeden z možných trestů smrti. Upracovat se tam dole a buď umřít na vyčerpání nebo na cokoliv, co se z radiace mohlo přihodit. Tora tam byl z jednoznačného důvodu, aby pochopil, že mu Aoi milosrdenství jen tak neprojeví a že si s ním podobným způsobem hrát prostě nemůže. Boje o zásoby dole probíhaly každou chvíli. Hladové davy zkusili všechno, jak jim velel pud sebezáchovy, ale Aoimu se nestávalo moc často, že by šlo zrovna o jeho budovu. Bývaly to spíš okrajové mrakodrapy a navíc měl slušnou pověst nejen mezi horní vrstvou. Prostě se ho báli. Věděli, že když neuspějí, pomstí se jim a když uspějí, pomstí se komukoliv v nejbližším okolí. Pro výstrahu. A stejně to zkusili. Aoi přišel o hodně mužů, trénovaných strážců a taky o hodně otroků. Tora na tom byl tak špatně, že se finančně vůbec nevyplatilo ho léčit. Operace stály celé jmění a otroci se prostě nezachraňovali, ale… 

"Nesmí se o tom nikdo dozvědět. Pochopili by, že jeho koupí něco sleduju." Šeptá Hideakimu, zatímco ve dveřích sleduje Toru, jak se probouzí. Domnívá se, že je omámený analgetiky a nemůže je slyšet. Léky byly obecně nedostatkové zboží, anestezie byla velmi nákladná. Operace samotná nakonec nebyla tak těžká, ale doplnit krevní ztrátu stálo taky hodně. Aoi musel najmout lékaře, kterého přinutil k mlčenlivosti, ale v tomhle světě si stejně nemohl být nikdy pořádně jistý. Bohatí utráceli za hlouposti, plastické operace, ale spravovat rozbité otroky? Na dně jich byly tisíce. To bylo pro všechny plýtvání zdroji a projev přílišné slabosti, který se netoleroval. 

"On sám o tom nikdy s nikým nesmí mluvit. Zařiď to. Musíš mu to vysvětlit." Nabádá dál Hideakiho, který znovu přikývne. 

"Nemějte obavy, Shiroyama-san, promluvím s ním." Ozve se druhý hlas. 

"Dobře." Řekne Aoi. 

"Už bude vzhůru. Jakmile to bude možné, přesuň ho do jeho pokoje. Necháme ho odpočívat, dokud se nezotaví, aby mohl před ostatními normálně fungovat. Něco si vymyslím… Uvidíme se později." Rozloučí se a na chodbě zazní jeho kroky. Nechce, aby Tora věděl, že tu byl a staral se o něho. Musí to být takhle. Hideaki si povzdechne a sám vkročí na ošetřovnu. Nikdo jiný tu není a dokonce nefunguje ani kamerový systém. Tora má na krku aktivní obojek, Hideaki zase ovladač, ale nemá strach, že by se o cokoliv pokoušel. Natáhne se pro sklenici s vodou a podá mu ji před oči. 

"Chceš se posadit?" Broukne. 

"To bylo působivé představení, tam dole. Jeden by si to ze záznamu skoro pouštěl jako akční film." Pousměje se. Samozřejmě, že všechno viděli. 

"Už vypadáš mnohem líp. Co bolest?" Dosedne na okraj Torovy postele a prohlédne si jeho tvář.

Tora, Daichi

Měl pocit, že slyší hlasy, ale spíš se mu to jen zdá. Pokusí se znovu posadit, ale je to marné. Nemá vůbec sílu a bolí ho celé tělo. Nesnáší podobný pocit, připadá si bezmocný a to je k vzteku. Jeho výraz dost napovídá, jak se cítí. Začíná mu docházet jeden dost podstatný fakt. Pořád žije. Rána je zašitá, dostatečně ošetřená a má v sobě nějaké látky, které mu trochu pomáhají od bolesti. Teda pokud se nehýbá. Proč to dělali? Všichni ostatní z téhle společnosti by ho nechali zemřít. Jeho rýpavými poznámkami to asi nebude. Nepatrně nakrčí obočí, když se podívá do stropu, musí nutně přemýšlet nad tím, co s ním mají v plánu. Tohle nebylo jen tak. Nejspíš se to nedozví, pokud bude pokračovat, jak začal. Chce to vůbec vědět? Zatím si tu neměl v podstatě na co stěžovat, možná by tomu opravdu mohl dát šanci. Na chvíli, pak se uvidí, co se bude dít. A že ho to bude stát přemáhání. Bude se v rámci možností chovat slušně, ale za poznámky neručí. Ostatně, už zjistil, že umírat vážně nechce a že s ním musel někdo pořádně zatřást. Spíš ho pobodat. Málem by nad sebou protočil očima v sloup, když zaslechne hlas. Pokusí se pozvednout hlavu a nakonec se mu to i podaří, když se podívá na Hideakiho. Staral se o něj i předtím a teď je tu taky. Má to nějakou spojitost?

"Vypil bych asi i celou cisternu." Oznámí mu jako první a výraz v jeho očích je dost vděčný. Pokusí se alespoň nadzvednout, jen to prostě nejde.

"Teď si připadám spíš jak z hororu se zombie." Uchechtne se a hned se chytí za bok. Ano, tohle taky bolí.

"Kecám, ty jsou na tom mnohem líp." Ušklíbne se a konečně se mu podaří sáhnout po sklence.

"Moc si z toho nepamatuju. V určitých chvílích prostě vypínám hlavu." Prozradí mu něco ze své osobnosti a ani se nezarazí.

"Arigato." Poděkuje mu upřímně a chvíli si prohlíží jeho tvář.

"Vědět, že přijdeš a budeš se o mě zase starat, asi si pořídím hezkou bodnou ránu mnohem dřív." A je to tady, bez poznámek to prostě nejde. Plácne sebou zpátky na postel.

"Ale to říkat nesmím že?" Vydechne krátce, když se všechny svaly uvolní. Je to příjemné.

"Vážně? Já si o moc líp nepřipadám. Ale bolest se dá vydržet." Hraje si troch na hrdinu, pořád to bolí jako čert. Stačí, že si připadá nepoužitelně, nemusí k tomu fňukat.

"Kolik jich to odneslo?" Zeptá se, když se na něj znovu podívá a chce si promnout krk, ale teprve teď mu dojde, že mu tam něco překáží.

"Jsem úplně ve stavu, kdy bych mohl zdrhnout." Dojde na osobitý vtip a pak se mu blýskne v očích.

"Pouštěl sis to víckrát?" Pravý koutek se mu pozvedne. 

Černé auto zastaví před vchodem do komplexu. Po chvilce se dveře otevřou a vystoupí vysoký kluk zahalený v černém kabátu. Dlouhé navlněné vlasy mu částečně spadají do tváře a trochu zakrývají pravé oko. Když správně foukne je vidět nezvykle modrošedý pohled, který je ještě zvýrazněný líčením. Má hezké oblečení z lepší materiálů a je znát, že rozhodně nepatří k otrokům. Byl sirotek, vychovala ho jedna rodina, která pracovala pro odboj a od malička věděl, že bude někomu sloužit, ale ne jako otrok. Učili ho, být nejlepším, jen…Ne vždycky se mu chtělo chovat se tak. Trochu drzosti a nezkrotné povahy mu koukalo z očí. Tvář měl ale jako panenka a dost mu díky tomu procházelo. Samozřejmě musel vědět, kdy a co udělat a kdy se radši držet zpátky. Dneska byl ten den, kdy se začne opravdu učit, aby splnil, co mu bylo určeno.

"Nadšení bych mohl rozdávat." Broukne si pro sebe s nádechem pobavení, nasadí svůj milý, jemný úsměv a vykročí po boku Aoiho mužů dovnitř. Tam je nasměrován do určitého parta, kde by se měl setkat s Hideakim a ten ho má všechno naučit.

"Budeš toho hrozně litovat." Uchechtne se s dlaní před rty a zahne za roh. Byl hodně, ale nikdy ne příliš šikovný. V ten okamžik narazí na překážku. Není to kus nábytku ale osoba. Několikrát překvapeně zamrká, když mu v podstatě visí v náruči.

"Uhm, zachraňujete pocestné často?" Vypadne z něj místo omluvy a v očích se mu rozverně blýskne, než je na chvíli sklopí a když vzhlédne podruhé, už je zpátky okouzlující úsměv.

"Je mi líto, ale nejspíš jsem se ztratil. Poslali mě, abych počkal na majordoma." Pokrčí zlehka rameny, ale z náruče muže s neskutečně hlubokýma a černýma očima nespěchá. Ne neviděl Aoiho ani na fotce a vůbec netuší, s kým se srazil.

"Asi zase poputuju hezky zpátky, můj orientační smysl nestojí vůbec za nic." Zasměje se zvonivě.

"Tak já se zase zkusím udržet sám." Zapře se dlaněmi o jeho boky, aby se oddálil.

"Ale je moc hezké vrazit do někoho, kdo nevypadá jako měsíc před smrtí. Takové štěstí nemívám." Složí mu upřímný kompliment a rozhlédne se kolem.

"Náhodou nevíte, kam bych měl jít že?" Upře na něj naprosto zoufalý pohled a jeho oči vypadají snad dvakrát tak velké, než ve skutečnosti jsou.

Hideaki, Aoi

V okamžik, kdy mu podává sklenici, se ho letmo dotkne a jeho pokožkou projde letmé zabrnění. Když vidí, že se Tora není schopný posadit sám, podá mu dolů trojúhelníkovou hrazdičku a s pomocí ovladače postel zvedne do sedu. Ne příliš, aby se rána moc nenapínala a nehrozilo popraskání stehů. To tahání by asi navíc i dost bolelo. 

"Je to neuvěřitelné, co všechno dokážeme, když nás pohání adrenalin, že?" Řekne a pokývá hlavou. Člověk má najednou sílu a obratnost, často i odvahu, o které by si nepomyslel, že ji v sobě nalezne a dokáže věci, které by bez toho nešly. 

"Možná ses bál o život. Zemřít prostě nechceš..." Prozkoumává opatrně nový terén v jeho hlavě. Nebylo by od věci zjistit, jak přesně to Tora má, budou to koneckonců potřebovat, jestli mají ukázat byť jenom střípek skládačky. Torova poznámka už by ho neměla překvapovat, ale stejně se to stane. Zaraženě se mu podívá do očí o dost déle, než by měl a nakonec se upřímně usměje. 

"Ty by ses kvůli mně nechal pobodat? Z mých posledních slov sis nevzal vůbec nic." Skloní tvář a zavrtí nad ním jemně hlavou, ale když odmyslí jistý fakt, jedná s ním vlastně naprosto otevřeně. On nic neskrývá, co se jeho povahy týká, na rozdíl od Aoiho. 

"Ne, nesmí." Ubezpečí ho, že už zase překračuje pravidla, ale v jeho hlase nezní žádná výčitka ani napomenutí. Pak se posadí na okraj jeho postele v jejích nohou a přehodí si elegantně vlastní nohu přes koleno. 

"Hmm..." Rozhodí rukama. 

"Opravdu hodně. Víš, oni to nepočítají, jenom naše vlastní ztráty a ty taky nebyly malé, ale podle toho, co bylo vidět na kameře jich bylo nejméně padesát, později nejspíš i víc a zůstala jich tam větší polovina. To je můj odhad." Zvedne k němu oči a zadívá se do těch hnědozelených. 

"Když uvážíš, kolik lidí je tam dole, je to jako nic." Dodá, ale tón jeho hlasu poprvé něco prozradí. On to tak nebere. Měl by povýšeně zatleskat tomu, že jich ubylo, ale jemu je to líto. Chyba a první přešlap. Uvědomí si ho vzápětí. Toho obojku je mu líto, ale on jeho sejmutí nařídit nemůže. Pak se upřímně rozesměje. 

"Ne, Tora-chan, nepouštěl. Mám občas i práci." Úmyslně uvede zcela jiný důvod, než by mohl a měl. 

Mezitím Aoi kráčí dlouhým krokem skrz patro a mračí se, jak má hlavu plnou myšlenek. Jde to moc pomalu a Torovo zranění to všechno ještě zdrží. Možná by do toho měl skočit víc po hlavě? Jenže má strach… co když mu to nevyjde? Co když prostě není schopný zkrotit jeho povahu? Bude se muset rozhodnou a hodně rychle. Vůbec si kvůli tomu neuvědomí, že jde někdo proti němu, dokud mu doslova do náruče nevletí drobný kluk. V první chvíli, kdy zvedne oči k jeho tváři, se mračí opravdu hrozivě, ale patří to jeho myšlenkám, ne jemu. 

"Cože?" Vypadne z něj nejdřív tónem, který jako by napomínal děti z toho, že si dělají z dospělých dobrý den. Teprve potom trochu povolí sevření svých dlaní, aby mu ještě neudělal modřiny, svěsí ruce a víc se narovná. Podle tváře ho hned nepozná. Tohle vyřizoval Hideaki osobně, pro Aoiho to bylo příliš podřadné. Ten mladík se ale sám prozradí a Aoi chápavě pokývá hlavou. Do nezvykle velkých očí hledí o trochu déle, než je obvyklé a ty jeho trochu změknou. 

"Je to výtahem do sedmnáctého patra, po chodbě A, pak doleva kolem… počkej, dovedu tě tam." Je to příliš složité. A navíc nechce, aby tam viděl Toru na lůžku. Daichiho slova o smrti ho znovu vyvedou z míry, pozastaví se v pohybu, jak už odtud chtěl vykročit a zase se na něj podívá. Jak tohle kruci myslel? Kmitne koutky, ale na vtipy byl vždycky hrozný. Prostě to nepochopil. Nakonec ho ale za sebou přece jen provede budovou a jakmile se ocitnou příliš blízko ošetřovně, nařídí mu, aby zůstal stát, zatímco sám odejde stranou a zavolá Hideakimu. Jenže ten u Tory ještě není hotový a Aoi se po zavěšení rozčarovaně ohlédne na chlapce za sebou. Co s ním teď má asi dělat? 

"Hmm… počkáš na něj jinde." Oznámí mu a o dvacet minut později už Daichi sedí na židli dva metry daleko od Aoiho pracovní desky, kde s nosem zabořeným do papírů Aoi vyřizuje svou práci. Ta židle je tam schválně, aby dostál své protivné pověsti a vyváděl návštěvníky z míry. Ani se na něj nepodívá. Daichi přece čeká na majordoma, tak ať čeká tiše.