Die x Toshiya - Moje nejoblíbenější... - část 2.

(hlavní město)

Toshiya

Die je opravdu nádherný, když se tváří ostýchavě. O to víc má chuť si ho zavřít k sobě v paláci a nedát ho vůbec nikomu i za cenu vlastního života. Tohle jsou vážně nebezpečné myšlenky, ale zabránit jim nemůže, stejně jako tomu, co říká. Slova z něj vychází úplně sama a jak, se jindy dokázal dost dobře kontrolovat, aby na povrch nevyšla ani jediná známka emocí, teď to nejde. Vážně ho to jednou zabije, ale je mu to jedno. Koutky se mu pozvednou, když si dá na chvilku pauzu a podívá se Diemu do tváře. Převaloval myšlenku na společné znamení dlouho. Ne kvůli tomu, že by pochyboval, ale spíš kvůli tomu, jak přemýšlel, kde by se to dalo zařídit, co nejdříve.

"Myslel jsem spíš na prsteny, ale tohle by taky šlo." Ještě chvíli ho propaluje intenzivním pohledem, než se zase skloní, aby mohl pokračovat v drancování jeho těla. Vážně ho to baví.

"Já mám vždycky pravdu." Odporuje mu hned ledově a obočí se mu stahuje k sobě. Jen ať o tom ani nezkouší pochybovat nebo mu předvede, jak svá slova umí myslet vážně. Koutky se mu zase pozvednou, když přijdou slova na jeho hlavu, která zase nečekal. Die ho překvapuje s každým z nich a jeho náklonnost a vřelé pocity v něm rostou. Nakonec na to celé zavrtí hlavou a mírně se oddálí. Pořád pokračuje ve svlékání. Pozoruje každý kousíček odhalené pokožky a užívá si to. Jenže není sadista, aby si nedomyslel, že některé věci si bude muset trochu odpustit. Ne, nikdy by ho nenapadla myšlenka, že by Diemu chtěl ublížit, ani za cenu vlastního…ne, půst nebude, však ví, jak si to užít i tak, ale teď se bude krotit. No, možná ne tak úplně jak měl původně v plánu. Jakmile začne odhalovat Dieho postavu, musí nutně sklouznout očima i do jeho klína. Některé věci by rozhodně bolet nemusely. Odrazí se mu v očích, na co právě myslí.

"Ale bude nade mnou." Odporuje mu na jeho slova a je to snad poprvé, kdy dokáže sám sebe odsunout někam jinam.

"Aki bude nade mnou a já ho k tomu klidně dokopu." Prozradí mu šeptem, když si ho přitáhne na klín a svlékne ho úplně. Dlaní zamíří do jeho klína, za pas si ho tiskne k sobě a rty drancuje mezi jednotlivými slovy jeho kůži na krku.

"Jen tak budu mít dostatek času na tebe." Prozrazuje mu zase o kousek víc ze svého nitra.

"A o to se nenechám nikdy připravit." Vydechne do jeho kůže a věnuje mu o trochu silnější kousnutí. Ruka v Dieho klíně mezitím dost spěchá, aby mu připravil místo jídla vrchol, který si přece zaslouží. Bude dneska hodný a možná i večer, když ho Die nebude příliš provokovat. Bude, to ví, ale i tak se o to pokusí.

"Aby ses trefil do pusy ty, ale ještě nevím, čím to bude." V očích se mu zablýskne, když mu vrátí provokaci.

"Budou se ti hrozně třást ruce a budeš rád, když to kimono nezničíš." Slibuje mu na oplátku a zrychlí své tempo. Spěchá, nemají zase tolik času, aby stihl všechno, co si naplánoval. Jakmile na dlani pocítí Dieho touhu, spokojeně se usměje. Nechává ho na svém klíně, dokud se dostatečně nevydýchá a pak ho donutí se postavit, aby ho mohl obléknout. Dává si záležet, všechno pečlivě zavazuje a nic nesmí být ani o milimetr jinde, to by prostě nesnesl. Jak dokázal některé věci ignorovat, na jiné byl perfekcionista a tohle k nim rozhodně patří. Dlouze si ho prohlédne a vydechne s náznakem spokojenosti.

"Hmm." Vyjde z jeho rtů uznale, než vezme jeho tvář do dlaní a dlouze ho políbí.

"Dáme si to jídlo." Pobídne ho, aby donesl přichystanou hostinu.

"Dáme si společně." Přislíbí mu bez váhání. Jakmile je všechno na stole, společně si naplní žaludky vybranými pokrmy. Pak už je čas, aby se přesunuli dál. Vede ho vedle sebe, ignorujíc pohledy okolí, přesně jak mu slíbil. Dojdou až na tržiště, kde ho konečně nechá pořádně se rozhlédnout. Die na sebe rozhodně strhává pozornost a Toshiya vedle něj se tváří neskutečně hrdě.

"Vyber si, cokoliv se ti bude líbit." Pošeptá mu, když se k němu nakloní. Prozatím je všechno vyřízeno, ještě večer ho čeká jeden rozhovor, ale na to je čas. Zastaví se u jednoho ze stánků se šperky, na které Totchimu padne pohled a sáhne po jednom luxusním kousku, který by mohl dost dobře doplňovat Dieho nové kimono. Pomalu sjede dlaněmi po celé jeho paži a pak ho vezme za zápěstí, které zvedne nahoru a zhodnotí, jak mu bude slušet.

"Přemýšlím, kolik toho ještě okolí snese." Krátce se rozhlédne kolem a když vidí kradmý pohled kolemjdoucího probodne ho svým, po kterém zakopne a vyválí se na ulici.

"Doufám, že si něco zlomil." Dodá klidně nahlas a pomstychtivě.

Die

Na okamžik se nad těmi prsteny musí zamyslet. Je to… tradiční… ne, rozhodně to chce mít někde na kůži a klidně tak, aby to každý viděl. Šperků má plno a tradic plné zuby. Tiše vzdychá pod nájezdem Toshiyových prstů i rtů a na jeho rtech se objeví nový, velmi upřímný, až milý úsměv, když mu Toshiya začne vytloukat z hlavy jejich nerovnocennost. Tohle je pro něj víc, než kdejaká svatba. Věří jeho slovům a ničím jiným, žádný kněz to nemůže nikdy změnit. Viděl ten úsměv v Toshiyově tváři, když pronesl to o jeho možném povýšení, ale stejně už v tu chvíli ví, že se to nikdy nestane. Nechává ho dál rozplétat zákoutí vlastního oděvu, zatímco sleduje každý mimický záchvěv, aby mu neuniklo, jestli neřekl něco velmi nevhodného. Ještě před tím, než se to má dozvědět, se Toshiya znovu vrhne na jeho tělo i klín a přinutí ho propnout se proti němu a začít tiše sténat. Stěny hostince jsou velmi tenké a rozhodně to musí být slyšet. Trochu se snaží svůj hlas utlumit, ale ne zase tak moc. Celým svým bytím si užívá jeho pozornost a zároveň má chuť mu říct, že je hlupáček, když si nechá něco takového protéct mezi prsty. Jenže Toshiyův důvod ho naprosto odrovná, připraví o veškerý vzdor a okamžitě ho odešle vstříc vrcholu. Co všechno dovedou emoce a jeden k tomu najednou ani nepotřebuje příliš fyzického kontaktu. Je pravda, že kdyby se stal shogunem, byl by celé dny pryč z paláce nebo by na něj neměl čas. Die možná mohl být poblíž, ale už teď se stávalo, že se potkávali maximálně večer v posteli a Toshiya nechce životní příležitost, protože by měl na Die ještě méně času? Neuvěřitelné… 

"Kdysi bych se ti smál, že jsi přišel o rozum. Tehdy, když jsme se potkali v zahradách..." Řekne mu udýchaně. 

"Dnes prostě jenom chci poslouchat to, co každá žena..." Zní to hrozně divně, protože on přece není žádná žena, ale jeho postavení ve společnosti v podstatě je takové a očekává se od něj zhruba to samé. Nic jiného ani neumí a vedle Toshyi to tak bude navždy. Musí vyprsknout smíchy a najednou si připadá snad o osm let mladší, když si ho Toshiya dobírá s tím, co by měl mít v puse. To si dovede představit, ale jen ať si nemyslí, že se někdy stane, že ho tím Die nedovede k šílenství. Znovu se rozesměje, udělá u toho něco jak tseh, ale ono by se to nejspíš mohlo stát. 

"To se nikdy nestane, jsem profesionál, nikdy jsem žádné kimono nezničil, nikdy, rozumíš?" Neměl by ho hecovat, jinak o tohle přijde a to nechce. Zamiloval se do něj na první pohled. Mohou ničit jiné. Jejich chvilka bohužel nemůže trvat déle, protože je to veřejné místo a navíc to oblékání není na chvíli. Jakmile se látka dotkne jeho pokožky poprvé, je to jako zachumlat se do něčeho velmi příjemného. Pořád ji hladí dlaní a libuje si a co chvíli tím Toshiyovi znemožňuje činnost. Je to samé Tohle patří sem, podívej se tady na tohle, tohle neutahuj a tohle utáhni a pokaždé po něm blýskne nevinným úsměvem. 

"Neboj. Tebe budu šikanovat vždycky jenom trošku." Je to slabý odvárek toho, co běžně dělá sloužícím. Pořád se ale nemůže vynadívat a to tady není žádné zrcadlo. V záhybech původního kimona měl ale maličkou taštičku a v ní alespoň malé kvůli vlasům. Snad patnáct minut se v něm prohlíží a snaží se zachytit, co jde, než ho Toshiya donutí jíst a doopravdy jedí jako sobě rovní. Zpět na ulici Die schovává tvář za vějířem, ale letmé pohledy, kimono i jeho vlasy pracují samy za sebe. Tohle lidé někdy nespatří ani celý život a je to poznat. Mohli by pro pána do města jezdit častěji? Asi tak ob den? Mohli, ale slušelo se, aby lidé jako Die měli vždy krytá nosítka a to je k vzteku, když toužíte po obdivu. Jenže nebyl sprostá coura. Musel. U šperkáře si nechá zápěstí ovinout novým klenotem a zvedne ho dost vysoko, aby mohli všichni okounějící spatřit, co má. Teď mu snad ruku nikdo neusekne. 

"Poděkuji ti později." Šeptne k Toshiyovi. A pak si všimne kováře. Nikdy neviděl Toshiyu s mečem a hrozně po tom touží. Kývne tím směrem povýšeně bradou. Chce se jen podívat na kovářské umění, samozřejmě, ale… místní kovář by nemusel být jen tak někdo, když pracuje v takovém městě. To by v tom byl čert, aby se Toshiya nechytil.

Toshiya

Stáhne mírně obočí k sobě, když dojde na šikanu jeho osoby a pak se mu rty roztáhnou do nebezpečného úsměvu. Samozřejmě, že se mu ta myšlenka líbí, protože pak mu to bude moct beztrestně vracet. Tedy ne, že by se někdy ohlížel na to, co se dělá a co ne. Diemu ale ubližovat nechce, ne tak, aby se mu to nelíbilo. To spíš budou oni společně šikanovat okolí a být jiné povahy, asi mu jich bude líto. Teď to zatím nikdo neodnese, protože je v příliš dobré náladě. Možná pozdě pro pobavení Die i jeho samotného. Nemá ani chvilku času, aby nad tím víc přemýšlel. Spokojeně sleduje, jak si Die prohlíží náramek. Klidně mu koupí úplně všechno, co mu padne do oka, jen aby viděl jeho spokojený výraz. 

"Zařídím s radostí, abys nějaké zničit musel." Pošeptá mu, když se ocitne napůl za jeho zády a ještě mu k náramku přidá i náhrdelník. Sám se ujme jeho zapínání a dosyta si užije Dieho blízkost, hlavně ten pocit, že se dotýkají těly.

"Hm, konečně vypadá opravdu draze. To ty jsi nejlepší ozdoba, ne šperky." Sdělí mu další kompliment a je to vlastně hodně, když to říká on a jeho rodný kraj je výrobou podobných kousků proslulý. Něco jako házím celé pokolení za hlavu jen kvůli tobě a udělá to kdykoliv znovu. Po očku pozoruje okolí a sleduje každý pohled, který se na Die upře. Kdyby měl pocit, že někdo kouká příliš, asi ho nechá hnít někde pověšeného a bude u toho klidně i večeřet. Jen ať trpí, když slintají nad tím, co je jeho. Můžou mu závidět, ale to je tak celé. Aki má vážně štěstí, že jeho pozornost se upírá jinam a že Die nenutí ke společnosti někoho dalšího. Asi by si našel cestičky, jak se všech kolem zbavit. Však by za ně náhradu našel. Nejspíš někoho impotentního. Vlastně to vůbec není špatný nápad.

"Už se nemůžu dočkat, moje Královno." Pošeptá mu na to poděkování do ouška a pak trochu vzhlédne, aby viděl, kam se jeho pohled upírá.

"Dobře, tak pojďme." Souhlasí s ním bez váhání, protože tohle je Dieho výlet a on mu to hodlá dokázat. Nikdy neměl v oblibě meče a taky ho k nim nikdy příliš nevedli. Ne, že by se mu nelíbili, ale… U nich to bylo prostě jiné. Žádné souboje o čest, ale jistá vypočítavost a umění zaútočit ze zálohy. To se tady nenosilo a jemu to vždycky hne žlučí. Nebylo nad to, když kapsáři uříznete ruku a on to ani nestihne postřehnout a že se to často dělo, hlavně kvůli šperkům. U nich se obchodníci nebáli cestovat v noci, měli své zbraně, které nebyly jen tak vidět. Ano, ty nenápadnější měl Totchi v oblibě ideálně ostří napuštěném nějakým pěkným jedem, který rozpouští vnitřnosti. Jen ať trpí, když mu chtějí vzít, co je jeho. Dojde, až ke zboží vystavené před kováčem vezme do ruky meč. Prohlédne si jeho ostří, přehodí jílec z jedné dlaně do druhé a pak se ušklíbne a zase ho odloží. Jenže nezamíří pryč. Ledové oči vyhledají úplně jinou zbraň. Malou dýku s jedovatě zeleným zdobením. Převaluje ji v dlani a v očích jemu vidět zaujetí. Položí si ostří těsně u jílce na hranu ukazováčku, aby zjistil, jak dobře je vyvážená. Dokonalá. Lehoučká, nenápadná a smrtící. Jako jedovatý had v trávě. Krátce se podívá na Die a v očích mu dravě zasvítí. Kovář už je téměř u něj a ptá se ho, zda ji koupí.

"Ještě nevím, nevyzkoušel jsem ji." Odpoví mu ledově, než se hbitě pohne, udělá elegantní otočku a už tiskne ostří ke krku toho hromotluka. Jeho dech je klidný a ve tváři má jasně vepsanou smrt. Mohl by to udělat, ani vykřiknout by nestihl. Pak si klidně vezme, cokoliv bude chtít. Všem na očích a přesto by si toho skoro nikdo nevšiml snad kromě Die. Je to pro něj neskutečně lákavá představa a ukazuje se, že ho nezajímají jen čísla a životech jiných mu příliš nezáleží, trochu druhá o dost temnější stránka. Pak ho ale pustí a kývne hlavou.

"Tuhle si beru." Hodí mu váček, kde je mnohem víc, než kolik stojí.

"Co mi tam necháš vyrýt, Die-chan?" Zeptá se ho, když už je zase u něj.

Die

Musí se jeho slovům o ničení kimon tiše zasmát. Neměli by to s takovými skvosty provádět, ale tím spíš to bylo vzrušující. V tomhle ohledu byli prostě oba zkažení. Volnou dlaní, ve které nedrží vějíř, si přizvedne dlouhé vlasy, aby mu mohl Toshiya náhrdelník připnout a pak vezme do prstů drahé kameny, které jsou na něm. Je nádherný a dokonale podkresluje látku kimona. Vypadá teď, jako by se chystal na audienci u císaře. Ale tu on má přece neustále. Pro něj jím Toshiya navždy bude. Císařem jeho srdce. Dneska za něj doopravdy utrácí. Kolik má proboha našetřeno? 

"Děkuji." Řekne měkce na další kompliment i nové dárky. Žádná slova díků teď ale nestačí, budou muset stačit jeho zářící oči a později úplně jiný způsob vyjádření vděčnosti. Zatváří se spokojeně, když se doopravdy vydají ke kováři. Má pěknou bytelnou kovárnu a kolem něj pobíhá hned několik kovářských učňů. Všechny drahé meče bude mít jistě uložené někde úplně jinde, ale jakmile je spatří, všeho nechá a pokyne hlavou k učňům, aby nějaké zbraně donesli. Ty nejlepší, samozřejmě. Die zvědavě pokukuje po Toshiyovi, když jednu katanu vezme do dlaně. Vůbec tomu nerozumí, neví nic o jejich druzích, délkách ani váze a už vůbec ne o způsobu zdobení jílce i pochvy, ale Toshiya s tím vypadá úchvatně. Kovář nevyrušuje, protože se ho Toshiya zatím vůbec na nic neptal. Možná očekává, že si bude chtít ostří meče spíš rovnou vyzkoušet, ale ani na to nedojde. Die je ještě zvědavější, když ho Totchi odloží, teď si jistě vybere jiný, třeba ten s rejnočí kůží. Ano, v něčem je typická ženská. Zbraně by vybíral z estetického hlediska a nikoliv praktického. Viděl, jak samurajové trénují s meči, jak dovedou jedním máchnutím přetnout bambus jako máslo. Toshiya ale místo toho sáhne po dýce a Die trochu opadne úsměv. Tedy do okamžiku, než předvede sérii smrtících pohybů rychlých tak, že ho málem neviděl hýbat se. Zalapá po dechu, dokonce sotva patrně vyjekne a udělá krok vzad, ale rozpřáhne levou paži, aby zabránil všem okolo udělat byť jenom krůček k Toshiyovi a kováři. V tu chvíli už na ně zírá plno lidí i učni samotní a nikdo neví, co má dělat. Neuvážené jednání by možná mohlo připravit mistra o život. Zdá se, že ten si toho je vědom, protože se sám nebrání ani nemluví a to jistě sám dovede bojovat výtečně. Die vnitřnosti hrají očekáváním. Existuje v něm jistá menší část jeho já, která by ráda viděla krev. Je úplně stejný jako Toshiya. A stejně je nakonec rád, že se nic takového nestane. Shodí vějíř za řemínek na zápěstí a obdivně decentně zatleská. Lidé se k němu okamžitě přidají. Kovář se Toshiyovi hluboce ukloní za jeho excelentní ukázku použití zbraně a pak ještě několikrát za ten tučný obnos. Učedníci z něj nejspíš vůbec nic neuvidí. Die kmitne trochu překvapeně obočím. Tuhle otázku nečekal a jejich oblíbenou odpověď už přece použil. Ani krok stranou… 

"Pac a pusu, tvůj Dai Dai." Řekne a několik lidí kolem se rozesměje. Die se tváří jako anděl a chvíli Toshiyovi oplácí dlouhý pohled. 

"Napiš Nefritový císař." Poručí kováři a jenom oni dva budou vědět, jak kacířská ta dýka je. Toshiya bude jeho Nefritový císař. Titul, který by měl mít a zelená jako symbol jedovatého hadího útoku pro každého, kdo si nedá pozor.

Toshiya

Koutky se mu skoro hrozivě zvedly nahoru, když i Die vyjekl. Nic lepšího by si přát nemohl. Ano, on nepotřebuje okázalé zbraně a nic z představení, které ukazuje kde kdo. On má svůj styl, který mu nikdo nevezme. Neukazuje to jen tak si nechává si své schopnosti pro sebe. Nemusí to kde kdo vědět, v tom to celé spočívá. Jen málokdo razí heslo, nepodceňuj svého soupeře. Mnozí to opravdu neumí. On taky ne, ale schovává to dost dobře za svou typickou povahu. Možná že i trochu očekával větší povyk kolem nich. Nikdo se však ani nepohne a to mu vyčaruje na tváři ještě spokojenější výraz. Mohlo to být hodně přes hranici únosnosti pro okolí a nemuselo to dopadnout vůbec dobře. On ale občas přece jen zariskoval a tentokrát se mu to vyplatilo. Nerozhlédne se kolem sebe, jakmile celý cirkus skončí ani nevypadá, že by na potlesk od ostatních zareagoval. Jeho oči zůstávají viset v Dieho tváři, jakoby záleželo jen na jeho reakci. Chtěl, aby to viděl a věděl, co dokáže. Není v tom však tentokrát zvyšování vlastního sebevědomí. Může se stát cokoliv, ne dnes ani za týden, ale když ví, co od něj může čekat, kdyby se dostali do potíží, bude se mu snáze cokoliv vymýšlet. Kováři jen mírně kývne hlavou, jakmile je obchod u konce a podá mu dýku, aby ji pak mohl upravit. Ohlédne se na Die a znovu se na něj musí pousmát. Opravdu ho pobavil. On to asi jediný umí a ostatní by se od něj mohli učit. To je jako s tou modlitbou, kterou mu odříkal při jejich chvilce v altánku. Mírně se k němu nakloní, aby ho nikdo jiný neslyšel.

"Mohl jsem tam nechat vyrýt obrys tvého zadku. Pak už bych ji nedal z ruky určitě." Prohodí s blýsknutím v očích, aby mu jeho vtípek po svém vrátil. Oni asi nikdy nebudou jako ostatní, jenže by se nudil, kdyby to tak bylo. Potřebuje někoho jako je Die, kdo ví, jak se chovat a stejně si najde tu nejlepší příležitost, aby mu ukázal, že není jen tak někdo. Nadechne se, aby řekl ještě něco dalšího, nejspíš nějakou poznámku, když ho Die připraví o slova tím, co by měl na dýce nosit. V jeho očích zahoří něco velmi vřelého, co za celý život viděl jen právě on. Nakloní hlavu mírně na stranu a kývne hlavou na souhlas, aby tím odeslal kováře dělat svou vlastní práci.

"Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, že?" Prohodí jako první a přistoupí o krok blíž.

"Budu ji střežit jako oko v hlavě. Nosit s hrdostí a poctou, jaká by měla náležet tobě." Pošeptá mu. Už jim příliš lidí nevěnuje pozornost a tomu vyhovuje.

"Otráví každého, kdo bude tvrdit něco jiného." Přislíbí mu bez váhání. Pro něj by to opravdu udělal.

"Je čas na další program tvého výletu." Řekne to tak, jak to celé zamýšlel. Jsou tu i kvůli povinnostem, ale nebýt Die, tak sem osobně nejspíš nepojede. Možná ano, ale později, až se princ vrátí. Přiblíží se k nim v předklonu jeden z Toshiyových mužů.

"Pane, už je čas." Upozorní ho a Totchi chvíli přemýšlí, jestli ho zbít, že je ruší. Asi ne, přece jen nechce, aby cokoliv zmeškali. V ten okamžik je u nich i kovář a předává mu dýku v zdobeném pouzdru. Zhodnotí jeho práci a přihodí ještě několik drobných za snahu.

"Za chvíli začíná kousek odtud divadlo. Rád bych tě tam vzal, pak se necháme obskakovat v čajovně." Prozradí mu už všechno, co má naplánováno. Nakonec je čeká cesta zpátky na loď, kde přenocují a zítra budou mít ještě možnost projít si naposledy trh.

"Půjdeme?" Zeptá se ho, jak kdyby byl jeho právoplatný partner a nabídne mu rámě. Pak míří uličkami, které je brzo dovedou k většímu domu. Už jen podle výzdoby je jasné, co se uvnitř nachází. Nechá ho projít jako prvního, abys vzápětí následoval. Sál je největší ze všech v tomto městě a je tu dost rušno. Je opravdu těsně před začátkem. Jsou nasměrováni k jejich místům, kde se můžou oba usadit.

"Tohle se mi líbí. Nikdo tam zbytečně nemluví." Neodpustí si trochu uštěpačnou poznámku a několik lidí se po něm ohlédne.

"Možná by to mohli začít praktikovat i ostatní." Přidá si ještě, aby se pohledy změnily na pohoršené.

"Přesně proto." Ušklíbne se, než krátce pozvedne Dieho dlaň, aby ji políbil na její hřbet.

Die

Protáhne koutky v krátkém zamyšlení, když dojde na vyrývání linií jeho těla kamkoliv… 

"Jenže to bys poznal jenom ty, že to je můj zadek. Možná, že kdyby to byl předek, bylo by to alespoň vulgárnější. Rozhodně ve chvíli, kdy bys ji do někoho vrazil. Mohl bych pak tvrdit, že jsem byl součástí tvého útoku." Nestydatě rozvíjí Toshiyovy myšlenky, dokud není kovář moc blízko, aby si dýku odnesl. Pak mu ale Toshiya složí nový kompliment. Totiž o tom, že ho Die stále překvapuje. Koutky mu potěšeně vyskočí nahoru. Nepřežil by, kdyby pro něj začal být nudný. Domnívá se, že by to byl začátek konce jejich velké lásky. Totchi možná vypadá jako někdo, kdo je zvyklý na svoje a všechno ostatní ho rozčiluje, ale po pravdě potřeboval neustále vířit tyto své stojaté vody, aby byl doopravdy naživu. Problém byl v tom, že to mohl kde kdo snadno přehnat nebo naopak nenaplňovat a Die ten balanc zdá se našel. Nenuceně pokrčí rameny jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, ale tak snadné to být vždycky nemusí. Zatím mu stačí být sám sebou, ale co když se to Toshiyovi jednoho dne přejí? Ne, to se nikdy nestane! Od jisté doby, má z podobných věcí opravdu strach. Nepřežil by, kdyby o něj přišel. Ne potom, co pro něj vyslovil ta dvě slova. Teď je to zase Toshiya, kdo překvapuje jeho, když mu šeptá nová a nová oddaná slůvka a Die musí rozklepnout vějíř a okázale se začít ovívat, aby odlehčil této atmosféře, jinak mu reálně hrozí, že ho znásilní uprostřed tržiště. Když dáte sami sobě ultimátum Žádný sex alespoň dokud nemůžeš pořádně sedět, je to strašné utrpení… V tomhle ženám doopravdy záviděl. 

"Toshiya-san..." Hlesne. Úmyslně formálně, kdyby je někdo přece jen slyšel. Nikdy by si nedovolil shodit jeho autoritu před lidmi. Uhýbá jeho očím, aby dokázal ovládat sám sebe, ale stejně se mu bude zdát o tom, jak ho Toshiya brání před celým světem a nejspíš je mu to něžné rozpoložení vidět ve tváři. Dokonce oba zapomněli terorizovat všechny čumily. 

"Program mého výletu?" Podiví se, protože Toshiya mu původně říkal, že půjdou, kamkoliv chce Die. Očividně má ale pro něj ještě něco připraveno a on by nemohl být zvědavější. Tolik pozorností v jediný den. Nejspíš ani sám netuší, kam je možné jít. Někdo by mu musel dát do rukou plán města s pojmenovanými budovami. Toshiya ho odvede k divadlu. Die nikdy v žádném nebyl, jenom o nich slyšel. Dokonce ani v paláci s nikým žádné představení nenavštívil a teď je vším okolo sebe naprosto fascinován. Budovou samotnou, všemi lidmi okolo, kteří přišli společně s nimi jako by on a Totchi byli jen další obyčejný pár, samotným jevištěm i místy k sezení… Je toho hodně. Dokonce tu chodí nějaký muž s kárkou a prodává tofu. Nějaké si od něj koupí, pohodlně se usadí a sledují dění před sebou. Die si musí přiznat, že je divadlem nadšený a děj se mu opravdu líbí. Je zasazen do dávné minulosti, plný mytologických postav a démonů a některé masky jsou skutečně děsivé. Ženské tu hrají muži a jeho na tom baví, že je to vlastně tolik podobné světu, který zná. Ten krásný den se tváří, že snad nebude mít konce a k večeru spolu prochodí i zbytek města a nádherný zenový park. Nakonec skončí uprostřed noci na nějakém šíleném zápase místních pobudů. Všechny šperky a drahé oblečení raději nechali u svého doprovodu v hostinci a tady se tváří jako střední vrstva a Die si poprvé v životě připadá jako někdo, kdo nežije v paláci. Takto by spolu jednou mohli doopravdy žít. Každý den. Ten sen si rozhodně vzít nenechá, vždyť se mu přece právě plní.