Die x Toshiya - Moje nejoblíbenější... - část 1.

(hlavní město)

Toshiya

Byly to už dva týdny, kdy se musel Aki odcestovat na audienci k císaři. Tedy tak to nenazývali všichni, ale nejspíš šlo spíš o kobereček a každý jen trochu chytřejší si domyslel proč. Samozřejmě nejel sám. Hyde tu nebyl a Aki by Senu nenechal bez dohledu. Shinyovi naordinoval pravidelné dýchánky ve svatyni a Rukimu, aby se moc nenudil, předepsal další lekce s jeho mentorem. Přece se musí zdokonalovat. Jen Aki sám tuší, že mu tím nejspíš udělá radost. I Toshiya dostal svou odměnu, Die si hned po odjezdu přesunul k sobě do ložnice, alespoň na noc, víc nemohl a začínal počítat, co by se mohlo stát, kdyby se císař rozhodl, že Aki není vhodný kandidát. Snad poprvé v životě doufal, že se ostatní pletou. Kdyby nejen jeho snahy posadit Akiho na trůn přišly vniveč, asi by už s ním nikdo nevydržel. Mělo to jeden jediný důvod a tím byla jistá osoba v harému. No dobře, možná někde daleko za Diem i celá provincie. Teď to však měl na svých bedrech celé on a jak z toho byl první nadšený, stačila mu hodina a klidili se mu všichni z cesty. Pak že jeho čísla jsou nudná. Proti Akiho denním povinnostem, to byla nejlepší zábava na světě. +I Gackt by vzal čísla na milost.+ Pomyslí si znechuceně, když kráčí po chodbě ke svým komnatám. Už jich má všech plné zuby a nejvíc asi Akiho matky, která se tváří, že je tu náhodou, ale potvora moc dobře ví, co dělá. +Měl bych se jí zbavit a odměnu už mám promyšlenou.+ Dojde i na takové myšlenky, po kterých se mu koutky vyhoupnou nahoru. Celé tohle příkoří mělo ještě jeden bod k dobru. Měl volný přístup do harému a jistou konkubínu pořád k dispozici. To pískle moc dobře vědělo, jak si ho omotat kolem prstu a zařídit si jeho loajálnost. Začínal mít pocit, že to malé princátko mu vidí až do žaludku. To je vážně tak průhledný? Zastaví se uprostřed chodby, když nad tím začne opravdu přemýšlet. Asi ano a nejspíš s tím nic neudělá. Kdyby se mu povedlo něco opravdu velkého, mohl by si o Die říct. Musí nutně něco vymyslet, ale zatím…

"Ty, pojď sem." Zavelí nekompromisně a mladá dívenka k němu se strachem v očích přicupitá.

"Dojdi do harému. Vyřiď správci, aby připravili Die na cestu. Bude pryč tři dny." Pošle ji gestem dlaně pryč a šklebí se pobaveně. Neřekl mu, kam pojede, ani s kým. Tohle ho začíná vážně bavit. Sám musí podepsat ještě několik nařízení, která nesnesou odkladu, ale brzo se Aki vrátí a bude to jeho starost. Pak se snad dá dohromady i sensei. Měl si užívat dovolené a on ho několikrát viděl jen bezcílně bloumat po chodbách. Jeden by mu skoro dal měšec. No dobře on ne, ale ostatní by na to nejspíš pomysleli. Rozdá ještě pár příkazů, co mu mají sbalit, ale pro tuto noc nechá svou potvůrku v harému. Jen ať si namáhá hlavičku, co se děje. Na ten výraz se opravdu těší. Přípravy na cestu budou pro ostatní na celou noc, ale není to nic, co by Toshiyu mělo zajímat. On sám se asi dvě hodiny převaluje v posteli, protože je v ní divně prázdno. Vynadá si do idiotů, než konečně zabere. Ráno je ještě víc chaotické, než večer. Stejně si protlačí Die k sobě do kočáru, vyslechne si jeho nadávky na to, proč mu to neřekl a že se na něj včera vykašlal a pak si zopakují chvilku, když mířili na tržiště a ne jednou. Cesta řece, kde se mají nalodit je dost dlouhá, aby to stihli hned několikrát. Po nalodění, už kašle na úplně všechny. Die si ubytuje rovnou u sebe a nikdo nemůže říct ani půl slova. Jede přece s ním, tak ho nebude lovit v jiných kajutách. Jejich doprovod se tísní v těch malých a oni sami si užijí tu největší, která na lodi je. Je tu přece Akiho jménem a obchody ohledně zásob se nedomluví sami. Potřebují nové kontakty a ať mu nikdo neříká, že některé věci nepůjdou sehnat levněji. To by se na to podíval. Jejich první společná noc zde, je snad víc vyčerpávající jako celá cesta kočárem, stejně tak i druhá noc, kdy hrozí, že tu loď nejspíš potopí a když se k poledni probudí, už kotví v přístavu v hlavním městě. Totchi pomalu otevře oči a upřímně se pousměje, když vidí, že Die ještě spí.

"Začínám přemýšlet, jestli tě nenechám tady. Mám chuť za pohled na tebe sekat hlavy a to by moc obyvatel opravdu nezbylo." Prohodí s trochu ironickým povzdechem.

"No, možná máme ještě chvíli času, než tě začnou oblékat." Ušklíbne se a ani nepočká, než se Die pořádně probere, aby si užili oběd po svém.

"Tak jdeme je čas, aby si ostatní užili, co nikdy mít nebudou." Vede si Die sebou, jak kdyby jeho opravdu byl.

Die

Bylo to přesně tak, jak Die řekl. Druhý den Shinyu okamžitě povýšili, chtěli mu dát jeho vlastní komnaty, které ale odmítli, zahrnuli ho drahými látkami, nějakými šperky a respektem a… nic z toho nestačilo na to, aby ho princ vzal s sebou, když odjížděl do císařského města. Nejel s ním ani Ruki, jenom Sena a tím si dál upevňoval svůj neotřesitelný vliv na prince. Die se stále dokola uklidňoval, že o nic nejde, že se Aki se Shinyou viděl jenom jednou, ale stejně polovinu dne prochodil po komnatách jako lev sem a tam a nakonec Shinyu poslal ven, ať si trochu užije sluníčka sám bez něho. Bylo mu divné, že Kamijo je podivně v klidu, na místo, aby si kvůli tomu dělal starosti tak jako on. Nejspíš měli s Rukim něco slíbeného, nic jiného jeho hlava nedovedla vymyslet. Když se doslechl, že palác dostal na povel Toshiya, cítil opravdovou hrdost nad jeho úspěchy a váženost jeho postavení a tím spíš mu šli všichni v harému z cesty, protože věděli, že mu patří. Po Akim byl teď Toshiya oficiálně druhým nejmocnějším mužem v paláci a on byl jeho jedinou pravidelně vydržovanou konkubínou. Nejednou si pomyslel na Kamijovu adresu, že by se měl začít rychle otáčet, aby nedopadl špatně. Jediné, co by mohlo Die udělat vrásky, by bylo, kdyby se snad Toshiyovi něco stalo. Pak by byl konec s jeho zářivou budoucností a kromě toho už dávno nešlo jenom o tohle. Miloval ho a pravděpodobně by skončil jeho život. Nikdy dřív by si nemyslel, že by se ho pro někoho vzdal, ale… stalo se. Jakmile byl Aki pryč, mohl u Toshiy spát každou noc a rychle si na to zvykl. Dělalo mu starosti, že je Shinya v harému sám, nechtěl ho tam nechávat a tak mu zařídili pokojíčky v paláci. Bylo kolem toho neslýchaně řečí, zejména od královny matky, protože už zase nedodržovali tradice, ale kdyby se mu něco stalo, Die by to nepřežil. A ne, ani v jeho případě už dávno nešlo jenom o jeho zářivou budoucnost. Měl ho prostě rád jako člena vlastní rodiny. V jedno pěkné odpoledne, které si krátil hrou na shamizen, mu však přišli oznámit, že dnes u Toshiyi spát nebude a co víc, že si má zabalit na tři dny a někam jede. Jeho výraz by nemohl být vykolejenější a v první chvíli se na ně utrhl, co má tohle znamenat a že Toshiya by nikdy nedovolil, aby si ho s sebou někam odvedl někdo cizí. Jenže to vážně vypadalo, že se to dělo. Jedna polovina jeho mozku doufá, že je to nějaký Toshiyův povedený vtípek a ta druhá oznamuje světu, že bude zvracet, jestli na něj někdo cizí položí jenom malíček. Tu noc skoro nespal, kvůli tomu ráno vypadal příšerně a byl protivný, že se k němu báli i se snídaní. Mléko bylo moc mléčné, pudřenka byla cítit, barvy na kimonu vybledly, polštáře málo naklepané, tyčinky nepříjemně páchly… prostě všude něco. Cestou ke kočáru s neznámým, který si ho zavolal vážně uvažuje, že spáchá sebevraždu nebo ztropí nějakou scénu při které si jako zlomí nohu. Možná i doopravdy. Nakonec s naprosto protivným výrazem nastoupí a když ho uvidí, nejdřív mu padne kolem krku a pak mu ji pleskne přes celou tvář. Vyříkají si to hodně důrazně a ne jenom jednou a od té chvíle je Die velkorysý tak moc, že musí po cestě stavět, aby mohl rolníkům dát několik mincí. Toshiya mu nechce říct, kam jedou, ale jakmile uvidí loď na řece, je nadšený. Nikdy na podobné nebyl. Býval by se rád podíval i na palubu, ale Totchi ho nechce pustit z kajuty. Kdo by se teď zlobil? O cestě do hlavního města ještě pořád nic netuší, ale to ráno je tak vyřízený, že cítí každý sval v těle a má pocit, že už nikdy nevstane. Na sobě nemá vůbec nic, nejspíš ani přikrývku, leží na břiše s dlaní pod tváří a nastaví uši po Toshiyově hlase. Jinak neotevře ani víčka. Toshiya ho probere velmi osobitě a když se konečně dostanou k tomu, aby vystoupili z lodi, má Die co dělat, aby si udržel svou královskou vznešenost a elegantní chůzi. Co neskryjí vlasy, tomu pomůže vějíř a celou bytostí si užívá pohledy, které se k němu upírají, i když se vlastně přímo nikdo dívat nesmí. Dělá, že si nevšiml, ale ví moc dobře.

Toshiya

Ne, že bych chtěl dostat ještě jednu facku a je pravda, že po ní by ho nejspíš znovu zatáhl do kajuty na lodi a ukázal mu, co po ní bude následovat, ale má co dělat, aby se Diemu nesmál, když leze z postele. Už dlouho se mu nestalo, že by měl takovou potřebu někoho zničit, moc příjemně zničit. Jemu by to dělal klidně denně. Tváří se pořád stejně nepřístupně a chladně, jako má ve zvyku, jen oči se pokaždé na chvilku stočí na Die, aby si jeho přítomnosti pořádně užil. Ostatně proto ho bral s sebou. Aki mu dal obrovskou příležitost, jak mu vynahradit dny, kdy s ním být nemohl. Pořád myslí jen na to, jak ho dostat k sobě nastálo, protože ví, že nikoho jiného nechce. Die je přesně to, co ke svému životu potřebuje. Už si přiznává, že zbožňuje jeho hrdost, stejně jako jistou pomstychtivost, kterou s radostí oba používají proti sloužícím. Ne, nemají s nimi slitování a asi nikdy mít nebudou. No co s nimi se taky nikdy nikdo nemazlil. Toshiyova kůže by mohla vyprávět, kolik rodičovské lásky snesla. Kráčí po ulici s bradou hrdě pozvednutou, ani koutkem oka nezavadí ostatní. Jediný, kdo si vůbec zaslouží jeho pohled je Die.

"Krásně je trápíš, Die-chan, jen v tom klidně pokračuj. Bude se jim o tobě zdát." Pošeptá mu, když se k němu mírně nakloní. Míří cestičkami k nedalekému tržišti. Bohužel jako první musí vyřídit úřední záležitosti, ale to mu nebude bránit v tom, aby si i tuto návštěvu užili. Projdou kolem stánků, kde jsou hromady věcí, které u paláce jen těžko seženou. Postará se o to, aby se to změnilo. Budoucí císař musí mít ve své blízkosti všechno. No dobře, kvůli němu to taky nedělá, ale…Bude to skvělá vizitka. Dojdou až k muži, který před nimi padne na kolena. Když se postaví je vidět dlouhá nevzhledná jizva na tváři. Je vidět, že Toshiyu zná.

"Hm, zdá se, že tvé obchody jen kvetou, Rento-san." Nahlédne na jeho zboží a uznale pokývá hlavou.

"A pokvetou ještě více, pokud se domluvíme. Některé potraviny u nás k dostání nejsou a to se mi příliš nelíbí." Začne s ním po chvíli obchodovat a nakonec svým váčkem stvrdí první dovážku. Pokud se to princovi bude zamlouvat, jistě si už vše potřebné zařídí sám. Totchi se krátce ohlédne přes rameno na Die a pak se nakloní ke svému známému a něco mu pošeptá. Ten jen kývne hlavou a gestem dlaně jim naznačí, aby ho následovali. Vede je ke svému, očividně novému povozu kousek dál. Tak trochu podpultové zboží a Totchi zdá se ví, jak se podobné obchody dělají. Totchi zastaví Die kousek od vozu a sám do něj nahlédne. Chvíli se probírá luxusním zbožím, než narazí na to, co vlastně hledal. Nevěděl jaké bude, ale tušil, že podobné kousky s sebou přivezl. Sáhne po dřevěné krabici a otevře ji. Přes jeho záda Die neuvidí a to je dobře. První potřebuje vědět, jestli to opravdu stojí za to. Musí se spokojeně pousmát, když víko pomalu zavře.

"Vidím, že ty dobré věci se nemění, Rento-san. Tohle si rozhodně vezmu a ještě…" Zamyslí se, když znovu nahlédne do vozu a mírně se natáhne. Ano, tohle tvořili mistři v jeho domovině, pozná precizní práci a lehkost, s jakou je šperk vytvořen. Jemné linie náhrdelníku tvoří náznak motýlků. Kameny v něm vložené se lesknou v paprscích slunce a hrají barvami. Je lehoučký a přitom vypadá, že váží snad tunu.

"Ano, ten si vezmu taky." Kývne hlavou a předá mu platbu za obojí. Stojí ho to hodně, jen…Pro jednou opravdu šetřit nechce.

"Arigato." Poděkuje mu s mírnou úklonou hlavou, než nechá sloužící, aby ukryté dary vzaly.

"Půjdeme ještě kousek. Je čas na jídlo." Popožene Die k jednomu z malých domků, kde budou pohoštěni. Vše je domluvené předem, díky dopisu, která napsal. Čeká je menší soukromá místnost se stolem. Nikdo jiný sem nesmí jen oni dva a obsluhující žena. Nechá Die usadit se a položí před něj truhlu s masivního dřeva.

"Bude ti slušet." V očích se mu blýskne, když si ho přitáhne k dlouhému polibku, na který musel příliš dlouho čekat. Trvá to, než ho dokáže pustit a ještě chvilku a asi by si prostřel na stůl jeho, jen…To si nechá na později.

"Otevři to." Pobídne ho. Jeho známý snad musel vědět, co se Toshiyovi bude líbit. Uvnitř je velmi drahé kimono, které nese temně rudou barvu. Vypadá skoro černé, stačí však jen lehké světlo a rozhoří se svým vlastním plamenem. Je jako samotné peklo a to se podle něj k Diemu skvěle hodí.

"A ještě něco pro tvůj blonďatý poklad." Ušklíbne se. No dobře, už je i jeho svým způsobem a kdyby nebyl, tak se na něj vykašle a nic mu nekoupí. Jen ten náhrdelník mu bude slušet. Podsune malou krabičku k Diemu.

"A může si zkusit říct, že se mu líbit nebude." Spustí svou typickou nevrlost.

Die

Die v přístavu nikdy nebyl, ale ze svého starého života si pamatoval, že lodě a řeky vždycky strašně páchly rybami. Tady to necítil a bylo to proto, že tento přístav byl jenom nákladní. Nikde žádné smradlavé rybářské lodě. Udiveně se rozhlíží, když procházejí největším městem, jaké kdy viděl a to jsou teprve na jeho okraji. Uličky jsou velmi úzké, ale některé jsou dokonce dlážděné, všude je docela dost lidí, kteří se obratně vyhýbají jeden druhému a všechno lemují domečky s posuvnými dveřmi a zdobenými stříškami s došky. Dostanou se dokonce do ulice, která je po jedné straně plná čajoven a po druhé zase nevěstinců. Die na tom může oči nechat, protože je to v podstatě… jeho branže. Jenom pro obyčejnější lidi. Přesto tady nic levného nevidí. Hampejz pro chudinu byl někde úplně jinde a v této čtvrti podobné domy vůbec nesměly být. Přejdou pře klenutý most, na kterém se minou s několika rikšami a Toshiya ho postupně zavede až k náměstíčku, kde se prostírá tržiště. Ani na tomto není nic moc pro chudinu. Nejsou to stánky s běžným zbožím, ani tu nevyvolávají svoje ceny výrobci tofu. Všechno to vypadá jako dovoz, protože drahé látky nebo potraviny bývaly ve velkých hlídaných domech s ještě hlídanějšími skladišti. To se v žádných stáncích neprodávalo, protože by o to majitel mohl velmi rychle přijít. Tihle sem nejspíš přijedou, prodají, co mohou a na noc už jsou zase dávno pryč. Dokonce i jejich vozy vypadaly velmi bytelně a kolem nich se poflakovali muži, kteří byli najatí zřejmě na ochranu. Na podobné místě koupili Shinyu a Toshiya tu měl zřejmě k vyřízení nějaké další osobní záležitosti. Die se rozhlíží kolem sebe, snaží se přes ramena doprovodu dohlédnout na pulty a nakonec i natáhne krk, aby viděl, kam míří Toshiya a co přesně tam řeší. Z hlediska protokolu musí stát stranou, takže skoro neslyší, o čem se tam baví a dráždí ho to. V podobných chvílích si připadá méněcenně. Obchodník jim pokyne, aby šli dál od ostatních, ale ani tentokrát mu není dovoleno, aby se podíval dovnitř, na zboží, které převáží. Rozmrzele mává vějířem před obličejem a okázale se dívá všude jinam, aby to na něm tolik nebylo poznat, ale má chuť je jím oba přetáhnout a prostě se v tom bez dovolení pohrabat. Totchi si očividně dobře nakoupí, protože padnou nějaké váčky s penězi a pak mu jen tak jako by nic oznámí, že pokračují dál. To už má Die místo rtů tenkou čárku, ale ještě pořád mlčí a pochoduje poslušně vedle něj. Přesto je na něm jasně vidět, že má nervy jako špagátky a přemáhá sám sebe. Dokonce se ho nikdo ani nezeptal, jestli si taky nechce něco koupit. Měl nějaké svoje peníze, mohl si to klidně dovolit za své, ale to by ho k tomu zboží nejdřív musel někdo pustit. Proč sem jeli? Aby mu ukázal, že má stát opodál? Kouše se do rtu, protože jsou na veřejnosti, ale v soukromí mu to tedy poví! Dojdou k něčemu, co by mohl být hostinec nebo nějaká malá restaurace či čajovna a dovnitř vejde jenom on a Toshiya. Die mimoděk musí myslet na Shinyu, jak by se mu tady taky líbilo. Už zase se zvědavě rozhlíží na všechny strany a trochu při tom zapomene na svoje předešlé předsevzetí. Jsou vpuštěni do místnosti, ve které je lakovaný stolek a připravené polštáře, na které elegantně pokleknou a najednou je Die zpět ve svém světě. Tohle už zná. Přicházejí na řadu automatické návyky a jakmile jim žena mezi dveře donese na tácku sake a čaj, sám si ho převezme, aby Toshiyu obsloužil. Sebe vždycky až dlouho po něm. Takový byl zvyk, žádný muž si nenaléval sám a žádná obsluha nikdy nevstupovala do místnosti s hosty, podávala věci z uličky. A zatímco čekají na jídlo, objeví se před ním truhla, která se ani nevejde na stolek k těm čajům. Musí ji položit vedle. Zatváří se zaskočeně a konečně mu plně dojde, proč ty tajnosti. Myslel si, že ho Totchi úmyslně trápí, bylo by mu to podobné… Opětuje jeho polibek a koutky se mu zaskočeně a v podstatě nevinně zvednou, jak se najednou nehlídá a je znát, že má upřímnou radost. Vezme víko do prstů, odloží ho stranou a zůstane hledět na něco, o čem by si ani nemyslel, že je možné vytvořit. Chvíli si kimono beze slova prohlíží, než vezme část do prstů a pozvedne. Barvy se přelijí a promění a on okouzleně vydechne. 

"Moje nejoblíbenější..." Zašeptá. Zvedne k němu náhle měkký a vřelý pohled a mírně zavrtí hlavou. Povzdechne si, ale ještě otevře krabičku, která patří Shinyovi a najde v ní podobný poklad, jaký právě sám dostal. Pohladí motýlky konečky prstů a pokývá hlavou. 

"Když bude nosit jenom tohle, třeba na Senu zapomene…" Nadhodí a zase krabičku zavře. Znovu se vřele usměje. Toshiya má Shinyu taky rád. Nechce to veřejně přiznat, ale bylo to tak. Nechá ho, aby šperk uložil a vrátí se ke kimonu, které si prohlíží ještě dlouho a pohrává si s látkou, dokud ho nemusí uložit kvůli jídlu. 

"Totchi-koi… Tohle všechno… dárky pro mě i mého svěřence, tento výlet..." Snad poprvé v životě neví, co říct… Nakonec se ale podívá přímo do jeho očí. 

"Aishite iru, Toshiya-koi."

Toshiya

Je to snad poprvé v životě, kdy má opravdu z něčeho strach. Na Dieho reakci mu opravdu záleží a možná už konečně začíná být ve stádiu, kdyby to přiznal i nahlas. Viděl jeho výraz, když ho nenechal si nic pořádně prohlédnout i to, když koupil tohle kimono a neukázal mu ho hned. Naplánoval si to do detailu, i když netušil, že jeho známý přiveze takový kousek, rozhodně ale měl v plánu mu něco podobného koupit. Je to pravé v životě, kdy měl potřebu někomu udělat radost. Vlastně se o to snaží od té doby, kdy ho poprvé potkal. Vzpomene si na první společné chvíle v zahradě, jak Die chtěl potrestat správce, stejně jako chvíli uvnitř harému, kdy seděl vedle něj. Všechno to do sebe dokonale zapadlo. Aki mu dal příležitost, aby ho vzal dnes s sebou a tím si u něj opravdu pojistil jeho loajálnost. Bylo to snadné a zároveň tak komplikované. Pozoruje ho, když mu nalévá, ale ničeho z toho si ani nevšimne. Dravčí pohledem sjíždí jeho tvář a čeká na každou, byť jen sebemenší reakci. Nutně to potřebuje vidět naprosto všechno. Obočí mu mírně vystoupí vzhůru, když k němu Die zvedne pohled, který…Ne, nečekal by ho u něj, ale zahřeje celé jeho nitro, které bylo doteď většinou jako kus ledu. Právě propadl touze mu pokaždé něco dát, jen proto, jak se teď tváří. Pravý koutek se mu pozvedne. Jindy by to vypadalo sebevědomě, tentokrát mu v očích vřele svítí.

"Já vím." Odtuší pevným hlasem. Krátce se podívá na náhrdelník a krátce pokrčí rameny.

"Máš skvělý vkus. Možná by opravdu mohl zapomenout. Ale nemám strach o to, že by si Shinya nenašel své místo." Prozradí mu nakonec část svých myšlenek. A to vůbec netuší, že si ho vlastně našel, jen na dost daleko od toho, na co právě pomyslel Totchi. Ani na chvilku se nevrátí ke svému pití. Zapírá se dlaněmi o svá stehna a beze slova pozoruje Die, jak si prohlíží látku. Bude mu slušet, to už ví teď. Věří tomu, že kdyby si ho oblékl a prošel se po těchto ulicích, má pozornost naprosto všech. Možná je to jen dojem, ale říct někdo něco proti, vlastnoručně ho uškrtí. Koutky se mu pozvednou v upřímném pousmání, když ho Die osloví způsobem, který se mu zavrtá hluboko do hlavy. Nadechne se, aby mu řekl, že to jsou jen maličkosti a že si svou odměnu ještě dnes večer vybere, aby nebyl tak úplně mimo svůj koncept. Jenže Die ho vzápětí připraví o slova. Naprázdno zavře pusu a pak zatím mlčky pozvedne ruku a vezme ho za bradu, aby si jeho tvář přitáhl blíž. Jeho sevření není nejjemnější, ale pohyb palce na Dieho kůži značí, jak moc vřelý ten dotek je. 

"Aishite iru, Die-koi." Ozve se z jeho rtů tiše po krátké chvilce.

"Jsi mnohem hezčí bez oblečení, ale bude ti opravdu hodně slušet." Přibližuje se pomalu, aniž by spustil pohled z jeho očí.

"Nikdo ti nesahá ani po kotníky a nikdy nebude. To si pamatuj." Pošeptá mu do rtů s nebezpečným pousmáním.

"A já to všem názorně ukážu, hned jak bude příležitost." Vrátí se trochu na jejich vlnu, ale jeho očí pořád nezvykle hřejí. 

"Není nic, co bych pro tebe neudělal. Budeš chtít něčí hlavu, dostaneš ji. Chtěj cokoliv a já ti to dám. Nikdo jiný to nedokáže." Slíbil by mu opravdu cokoliv a stačí mu jen jediný pohled na něj. Nakonec neodolá, aby si neukradl jeho rty pro sebe ve vášnivém polibku. Ani si neuvědomuje, že ho pokládá na zem a dlaň už míří po jeho těle a věnuje mu nedočkavé doteky. Svět kolem nich přestává existovat.

"Celý den je jen tvůj. Půjdeme nakupovat, prohlédneš si celé město…Cokoliv si budeš přát. Tady nejsi ničí otrok." Šeptá mu mezi jednolitými polibky, kterými už klesl na jeho šíji.

"Tady nepatříš nikomu ani mě, dokud nebudeš sám chtít. Jsi tu jako někdo, kdo je mi rovnocenný. Žádný harém, jen ty a já a hromada nepodstatných sloužících, kteří ještě pořádně neví, co je to tyranie. Ale brzo na to přijdou." Ušklíbne se do jeho kůže a s krátkým, ledovým uchechtnutím.

"Musím tě hezky svléknout, aby tě vzápětí mohli obléknout. Ukážeš všem, jak můžou přijít oči." Obratnými prsty hledá schované šňůrky. Svlékl by ho i tak a důvod k tomu nepotřebuje.

"Můžeš mě obsloužit nahý. Jako dárek pro mě." V očích se mu chtivě zablýskne, když si to představí a stiskne víc jeho bok, aby mu dal své rozpoložení pocítit.

Die

Taky se pousměje a skloní tvář, která se částečně schová za prameny dlouhých vlasů. Dlaní se je pokouší dostat za ucho, ale moc to nejde, jsou jemné a pořád se přelévají. Najednou vypadá skoro ostýchavě. Oči zvedne až když Toshiya promluví o tom, že si Shinya sám najde místo. A od kdy to bere takhle? Od kdy mu ho nevybírají oni dva? Chvíli na něj hledí s pootevřenými rty, ale možná je na čase se poprvé v životě odevzdat do rukou někoho dalšího. Prostě mu věřit, že dělá dobře a že to Shinyovi ani Die nijak neuškodí. Potřebovali si udržet svoje místo v harému tak dlouho, dokud v něm budou muset být nebo dokud Toshiya nezařídí, že půjdou k němu. Nejhorší na tom bylo, že Die už myslel v množném čísle. Byl si jistý, že jakmile by z harému odešel sám, Shinya by nepřežil ani pár dní. Nechtěl ho podceňovat, ale on tuhle tvrdost v sobě neměl a pochyboval, že by ji našel, i kdyby mu ublížili. Opětuje mu dlouhý pohled, ale uvnitř necítí žádnou nejistotu, jenom nekonečný klid. A díky tomu ví, že tak to má doopravdy být. Nakonec to ani moc nebolelo a to si kdysi přísahal, že ho nikdy nikdo nedostane a usilovně pracoval na tom, aby ho přesně proto všichni chtěli. Ten Toshiyův úsměv mu už zase připadá roztomilý a to jeho Já vím ještě víc. Nechá se od něj vzít za bradu a už zase se na něj dívá. Nečekal by takovou reakci. Kde komu by mohla přijít vlastně nijaká, ale on viděl, jak na prázdno polkl, ví, že tohle je vrchol jeho emocí a že všechno se odehrává uvnitř něj. Přesto mu jeho slova opětuje a Die se usměje tak kouzelně jako u něj snad ještě nikdy nebylo k vidění.

"Já vím." Odpoví mu teď on jeho slovy a vrátí mu sebevědomý úsměv i lehké pohození hlavou. Toshiya ale ještě neskončil a Die zvedne překvapené obočí. Myslel si o sobě hodně, to ano, ale stejně to zní úplně jinak, když ho o tom přesvědčuje někdo jiný. Skoro by začal odporovat, ale… ne, to by asi musel být nemocný. Tiše se zasměje, když mu Totchi slibuje důkazy svých slov, už jich vlastně dostal bezpočet, ale klidně v tom může dál pokračovat. 

"Ani krok stranou..." Připomene jim ještě jedna jejich společná slova. 

"Myslím, že by sis to měl nechat vyrýt do svého meče a já vytetovat na záda." Dodá, ale… najednou mu to nepřipadá jako tak špatná myšlenka. Říkalo se, že podle tetování se lidé mohou v dalších životech zase najít. 

"Já vím, že ne." Ujišťuje ho o své nehynoucí podpoře a v očích mu zajiskří, když si jenom představí, jaké peklo by mohl rozpoutávat pokaždé, když by si umanul nějaký vrtoch, který by Toshiya ochotně plnil. Budou ale muset být opatrní, pokud si chtějí udržet jeho místo v paláci. Toshiya byl schopný všeho a Die tu byl od toho, aby tuto energii malinko usměrňoval. Rozhodně tím správným směrem. Pak už ale Toshiya vezme jeho rty útokem. Myslel si, že tomu dovede schopně vzdorovat, ale asi je ještě v příliš rozněžnělé náladě, protože ho to smete tak, že si ani on neuvědomí, že už leží vedle stolku na tatami s vlasy rozprostřenými podél hlavy. Toshiya znovu promluví. Vlastně toho říká tolik, že mu to není vůbec podobné a on najednou nestačí lapat po dechu. Ne proto, že by nestíhal jeho tempo, ani proto, že by uvnitř snad nevěděl, jak ho vnímá, ale… takhle nahlas. 

"Kéž bys měl pravdu..." Broukne, ale s ním… mimo palác… může být na chvíli opravdu kýmkoliv. I někým svobodným. Ano, jeho milenec ho nesvázal a nevlastnil. Pustil ho na svobodu. Nechal ho dýchat čerstvý vzduch. 

"Nikdo ti není rovnocenný, Toshiya-san… nikdo..." Musí mu odporovat. Jeho myšlenky jsou sebevražedné. Kdyby tohle někdo slyšel, mohl by ho klidně nařknout z neposlušnosti k dynastii a touze dosadit Toshiyu do vlády jako shoguna. I kdyby… klidně by jim řekl, že to tak je. K Akimu vlastně necítil vůbec nic, proč by měl? Věděl, že ho Toshiya podporuje, ale podle něj byl mnohem vhodnější adept on. Měl pevnou ruku, věk, zkušenosti… +Mě...+ Cítí, jak jeho oděv povoluje a zadoufá, že jde vážně jenom o převlékání. Dovolil by mu cokoliv, ale za těch pár dní už musí myslet i na svoje zdraví, protože… nejspíš narazil na svoje limity. Ono to někdy vážně bolí. 

"Aby ses trefil hůlkami do pusy… udělám všechno proto, aby ne. Budeš mít hlad a budeš rozmrzelý a mě to bude bavit." Slibuje mu.