Ruki x J - Takže tobě se nelíbí moje práce?- část 1.

(loď)

J

J byl přesvědčený o tom, že vedle Rukiho bude spát až do rána a užije si probuzení vedle něj. Jenže jeho spánek netrval dlouho. Probudil se ještě za tmy a chvíli pozoroval svou oběť. Jakmile se přistihl, že to vůbec dělá, v hlavě si patřičně vynadal a zvedl se, aby zmizel z jeho vlastní kajuty. Na stole naškrábal sotva čitelně dopis o tom, že si má užít snídani a že se brzo vrátí. A ještě malinkou poznámku v rožku ohledně zamknutých dveří. Pořád tu byl maličkatý střípek pochybností a on…za to roky nemohl jinak, stejně mu to nedělalo dobře, když odložil snídani na stůl, k tomu samozřejmě kávu v termosce a krabičku cigaret se zapalovačem. Bude jen doufat, že se nepokusí loď podpálit, ale…To by si moc nepomohl. K tomu několik knih a přehrávač s hubou, aby se náhodou nenudil. Sám nasedne do přivolaného motorového člunu a nechá se odvézt na břeh. Musí vyřídit jednu schůzku, kvůli další práci a pak zařídit ještě jednu věc. Spíš vyzvednou zásilku, kterou si objednal brzo ráno. Není to úplně bezpečný krok, ale má nutkání pro Rukiho udělat něco navíc. Jakmile si přebere kufr, dojde mu, co za poznámky od něj přijde a musí se pobaveně uchechtnout. Vážně se na ně těší. +Dávej si pozor.+ Zkouší ho ještě jeho hlava varovat. Marně. Nejspíš už je na to dost pozdě. Když se vrací, je něco málo k poledni. Prohlíží si z dálky svou vlastní loď a vážně si oddechne, že to jeho láska přežila a není někde u dna.

"Jedna nula pro mě." Prohodí si pobaveně pro sebe, než vytáhne kufr na palubu a pak na ni vyskočí i sám. První jeho kroky míří za kapitánem, aby se poptal, co je nového a pak zapluje do podpalubí, aby navštívil Rukiho. Zaklepe na dveře nechá mu několik chvil, aby si nasadil pásku a pak vstoupí.

"Vážně jsem čekal, že svou loď už nenajdu." Zavtipkuje skoro ve dveřích. 

"Jak se ti spalo? Netlačilo tě nic?" Spustí rovnou a odtáhne kufr do koupelny.

"Mám pro tebe oběd, Ru-chan, ale první jsem ti něco přivezl jako omluvu, že jsem si tě nemohl ráno dobírat za to, jak rozcuchaný jsi byl. Určitě ti to chybělo." Dojde mu vzápětí, že to zní, jak kdyby spolu začínali žít nebo něco podobného. +No kruci.+ Místo, aby ho nechal vydechnout si ho přitáhne k sobě a s dlaní na jeho zadku, si urve jeho rty pro sebe. Tomu nešlo poručit a asi tuší, jak moc prskat bude, ale…udělal by to klidně znovu.

"Tak pojď." Pobídne ho, když ho vezme za zápěstí a vede ho do koupelny.

"Vím, že jsem říkal dva dny, ale třeba to líp přežiješ." Dodá ještě, než ho popostrčí dovnitř a zavře dveře. Uvnitř kufru je pár jeho kousků ze skříně, vlastně všechno, co se tam vešlo a taky nějaké věci z koupelny, které by mohl postrádat. Jasně, asi by toho vzal víc, kdyby se měl balit sám, ale třeba to ocení. On sám si kecne na postel, pak se na ni položí horní polovinou těla a připálí si cigáro. Nenápadně natahuje uši ke koupelně, aby zaslechl nějaký náznak toho, co se tam bude dít. +Dovezl jsi mu to proto, že tu bude chtít zůstat? Co se to s tebou děje?+ Probíhá mu hlavou pořád dokola a možná si malinko připouští, že na tom je dost pravdy. Kdyby Ru chtěl, koupil by mu toho hodně, přivezl přesně to, co by si přál, jen by mu tím dal najevo, že by vážně z jeho lodi odcházet nemusel. Rozhodně ne po těch dvou dnech, na kterých se domluvili. +Měl jsi říct týden.+ Protočí sám nad sebou očima. +Unesl si ho, takhle se nikdo nebalí.+ Rýpne si sám do sebe. Problém je v tom, že on ho balit nechtěl. Teda ještě včera ne a dneska?

"Já mu snad řeknu, ať si to nastěhuje do skříně." Prohodí si šeptem pro sebe.

"Žiješ nebo jsi dostal infarkt?" Houkne směrem ke koupelně, aniž by se zvedl.

Ruki

Spal opravdu velmi tvrdě, ale poznal, když se v noci nebo spíš ráno J vracel do postele. Nedonutilo ho to otevřít oči, jenom podvědomě zaznamenal, že je s ním. Nechal se obejmout hřejivou náručí a spal dál. Když otevřel oči, už muselo být snad poledne, ale nenašel tu žádné hodiny na stolku. V první chvíli se lekl a dezorientovaně rozhlížel po kajutě, kterou nepoznával. Jeho hlavě trvalo, než si vzpomněla, co se včera všechno stalo a ne, opravdu to nebyl sen. Byl unesený, nejspíš mu šlo o život a měl za sebou vášnivou noc s někým, kdo ho možná zavraždí. Oběma dlaněmi se opírá o matraci a hledí před sebe. Začíná mu zvolna docházet, jak moc ho bolí celé tělo a především zadní partie. A taky stehna. Odhrne přikrývku stranou a najde na nich promodralé otisky prstů, památku na jejich společný vrchol. Pootočí hlavu do strany a na nočním stolku si všimne občerstvení a nové pásky. Vypadá stejná jako ta předešlá, ale není pomačkaná. Ohlédne se za sebe, je tam okno, zatažené závěsy, aby ho slunce nerušilo. Je slyšet lodní motor a loď se neustále mírně pohupuje. Kupodivu mu není špatně a nejspíš to hodně přispělo k tomu, že spinkal jako miminko. Vyštrachá se z přikrývek, přetočí na všechny čtyři a prudce závěsy roztáhne. Hledí na nekonečnou mořskou hladinu a obzor, kam jen oko dohlédne. Není poznat nic, rozhodně ne to, kudy teď loď proplouvá. Zase si sedne a znovu si prohlédne vlastní tělo. Nikdy se necítil víc zmatený a dezorientovaný jako dnes. To všechno, co se dělo, by ho mělo k smrti děsit, ale místo toho si připadal jako po vydařeném rande. Vzpomíná na hlášky svého věznitele a koutky mu jdou nahoru a když si vzpomene na jeho ruce na svém těle… Zčervená a prudce se rozhlédne kolem, jako by ho J mohl vidět. Teď má jedinečnou příležitost propátrat jeho soukromí. Pochybuje, že před ním stačil všechno odnést a schovat. Jistě techniku, počítač, možná papíry, ale těžko úplně všechno nebo osobní věci. Nakonec se to rozhodně neudělat. Jednak neví, jestli tady nejsou kamery a jednak pořád ještě bojuje o svůj život. Když zklame jeho důvěru, nepomůže si k ničemu jinému, než vlastnímu konci. I kdyby tu našel cokoliv, co by s tím pak dělal? Doufal, že se dostane na svobodu a pak ho udal? +Měl bys. Měl bys zařídit, aby ho chytili a pověsili. Kolik lidí asi nechal zmizet? Je to vrah, Ru!+ Křičí na něj jeho svědomí, ale místo čehokoliv se natáhne pro sklenici s vodou a pořádně se napije. Měl příšerné sucho v krku. Jako další se natáhne pro cigaretu a zapalovač, aby si trochu užil ranní pohodu. Stejně nemůže dělat nic jiného. Při tom se rozmýšlí, co z nabízených věcí bude snídat, i když obvykle nesnídá a naprosto ho vyvede z míry, když se ozve zaklepání na dveře. Cože? Už? Je pořád tak, jak usnul, tedy zcela nahý a nemá po ruce vůbec nic! Honem se rozhlédne, vytáhne z pod vrchní přikrývky slabší a omotá se jí. Málem to nestihne, když si cpe pásku na oči, ale okamžitě natáčí hlavu za zvuky a hlasem. 

"Dobré ráno." Skoro ze sebe vykoktá, protože J ho vůbec neposlouchá a zasype ho sprškou vlastních slov. Očividně je na nohou už dlouho. Oběd? Zmateně se natočí ke snídani, které se ještě ani nestačil dotknout. Jeho tváře jemně zčervenají při narážce, jestli ho něco netlačilo. Moc dobře ví, co by mělo! Hned na to vystřelí rukama ke svým vlasům a pokouší se je uhladit. Rozcuchaný ještě pořád je! Shodí nohy z postele a chce alespoň vstát, ale J už je u něj, vytahuje ho na nohy a do své náruče a Ru se málem přerazí o lemy prostěradla. Má co dělat, aby mu nespadlo. Nechá si vtisknout polibek a pak už cupitá za ním. Prostěradlo mu to moc neusnadňuje, ale nepouští ho! Prostě se stydí. Teď je to jiné, než v noci a po tom všem! A taky není upravený! Zůstane stát a dveře za ním zaklapnou. Po dvou vteřinách strhne pásku a prudce se po nich ohlédne. Hned na to najde kufr. Cože? 

"Je v tom bomba? Narafičíš to jako nehodu?" Ozve se z koupelny. Pak si ale klekne a kufr opatrně otevře. Nemůže uvěřit vlastním očím, když hledí na vlastní věci, oblečení, kosmetiku… Chvíli se tím prohrabuje s úsměvem na rtech jako by držel poklad a pak mu to dojde. A k tomu to popíchnutí. Vyskočí na nohy a rozrazí dveře. 

"Ty…!" Spustí, ale v poslední vteřině mu dojde, že se na něj nesmí podívat, honem si dlaní zacloní oči a prudce skloní hlavu dolů. Tak tak to stihne a při tom mu upadne to prostěradlo. Honem se pro něj sehne a zůstane radši v podřepu. Místo všeho se však začne smát. Málem přišel o život! A už je z toho všeho tak vyřízený, že svůj stres ventiluje smíchem.

J

Celou tu dobu z něj nepustil oči. Musel si ho nutně v tom jeho úboru prohlížet a několikrát po sobě jej napadlo, že by mu to prostě strhl a kochal by se dál. Proč to vlastně neudělal? Proto, že by byl na něj naštvaný? A odkdy mu to vadí? Už zase nad sebou protáčí očima. S ním to dělá nějak podezřele často a ještě podezřelejší jsou myšlenky, které přitom má. Už se ani nebrání poznámkách ve své hlavě, jak moc roztomilý byl, když na jeho posteli seděl a snažil se si upravit vlasy. Vlastně ten kufr s jeho věcmi nebyl ten nejlepší nápad, když se nad tím teď zamyslí. Asi by mu nejradši zabavil i ten zbytek oblečení a nutil ho chodit jen v tom prostěradle. Jen pro ten dráždivý pocit, že stačí zatáhnout a…Ne, na tohle myslet nemůže nebo na tom bude podobně, jako když se vedle něj vzbudil.

"Jo po ránu to funguje skvěle." Prohodí si pro sebe a škrtne, aby si vychutnal první pořádné potáhnutí, když se z koupelny ozve Rukiho hlas.

"Jasně a do povětří vyhodím i sebe." Zasměje se krátce.

"Vstával jsi před chvílí, že? Já si počkám, až se zase dostaneš do formy." Dobírá si ho přes dveře a vytáhne z vnitřní kapsy obálku, kterou schová do trezoru ve skříni. Ne, tohle by rozhodně vidět neměl. Stejně se ten pocit, že by si před ním měl hlídat úplně všechno, nedostavil. Nechal tu spoustu věcí, kterých by mohl Ruki zneužít, ale buď to nestihl anebo…Nebude naivní a zůstane u té první možnosti. Sáhne pro jeden závitek, který tu se spoustou jiných věcí zůstal, protože Ru očividně ještě nesnídal a zacpe si jím pusu. Měl dost často ve zvyku na jídlo zapomínat, pokud měl spoustu práce a dneska vypadl opravdu brzy a pak se nezastavil. Po očku se podívá na postel a nejradši by zaplul zpátky. Jasně, že se uměl válet celý den, u toho třeba koukat na televizi a jen tak existovat. Vzhlédne ke koupelně, kde se chvíli nic neděje a koutky mu lezou pomalu nahoru. Zná ho sice jeden den, ale přesně tuší, co přijde. Málem se rozesměje znovu, když se ozve jeho hlas a hned pěkně zostra. Dokonce si na to stoupne s úmyslem ho odeslat dom peřin, jestli ho bude chtít mlátit. Co ale nečeká je fakt, že vyjde bez pásky na očích. Zarazí se, zatváří se překvapeně a zároveň dost vyděšeně. Hned mu naskočí podmínka to, co by měl udělat vzápětí. +Ne, prostě to nedělej.+ Okřikne ho ve své hlavě a opravdu znatelně vydechne, když si Ru zacloní oči a sklopí hlavu. Teď měl vážně infarkt. Jen představa, že by mu měl ublížit, mu zvedá žaludek. +Dostal tě.+ Ujasní si něco, čemu asi nemá smysl vzdorovat. Druhé překvapení nastane, jakmile se Ruki rozesměje a obočí jde nahoru, stejně jako oči dolů, když prostěradlo padne k zemi.

"Tušil jsem, že mi budeš chtít poděkovat, ale takto…" Ozve se jeho hlas s hladovým podtónem, který se objevil během vteřiny. Myslel na to už ráno a teď když ho vidí, sice v podřepu ale v celé kráse, je těžké tomu odolat. Típne cigaretu, dojde k němu a vlastní dlaní mu zakryje oči, než ho za předloktí zvedne k sobě.

"Už jsi úplně zešílel, že se směješ?" Neodpustí si poznámku, ale už se pochechtává taky.

"Přiznej se, že to prostěradlo bylo cílené svádění." Prohodí a už se sklání blíž k jeho rtům. Dopřeje si jen krátký, ale rozhodně ne pomalý nebo něžný polibek, než ho plácne po zadku.

"Běž se obléknout, pak si dáme společně jídlo." Stáhne ruku z jeho očí, za boky ho otočí zády k sobě a naposledy se na něj natiskne, nosem přejíždějíc po jeho rameni. Neodolá pokušení mu sáhnout do klína, ale je to vlastně jen trochu vtip v jeho podání.

"Vidím to na dezert po obědě." Prozradí mu, na co právě myslí, jak kdyby to nebylo patrné z jeho chování a vyšel ho znovu vstříc koupelně.

"A žádné nadávání. Do bytu jsem ti sice vlezl, ale rozhodně nedělám dobře skutky jen tak. Prát se můžeme, ale leda v posteli. Mimochodem, pěkné bydlení, jen trochu přehnaně uklizeno." Nebyl tam, ale pár detailů chtěl vědět a něco si nechal nafotit, čistě ze zvědavosti.

Ruki

Asi by to nebyl J, kdyby nepřišla nějaká podobná poznámka, ale v tuto chvíli na ni ani není schopný vymyslet odpověď. Možná bude později přemýšlet nad tím, jestli to vzal tak chladnokrevně, jak teď působí jeho smích nebo jestli se o něj doopravdy alespoň trochu bál. Rukimu to všechno dochází až teď a jeho ruce se začnou zvolna třást. +Skoro jsi umřel.+ Oznámí sám sobě a je to k smíchu čím dál tím míň. 

"Málem jsem tě viděl." Broukne. 

"Nechceš se na tu podmínku vykašlat? Oběma by se nám ulevilo..." Láká ho trošku. Po té noci by doopravdy chtěl vidět jeho tvář. Slíbil by mu, že ho nikdy neudá, ale nahlas nic neřekne. Má dojem, že by to byla jen planá slova. J by mu nikdy nevěřil, stejně jako by mu nejspíš nevěřil, že by nehledal nic v tomto pokoji, ani kdyby tady zůstal sám mnohem déle. Slyší jeho kroky, když jde k němu a pak ucítí jeho prsty přes oči. Jsou cítit nikotinem. Nechá si pomoct zase na nohy. Jednou dlaní pořád svírá lem prostěradla, ale kdo ví, jestli ještě nějak kryje jeho tělo nebo visí nakřivo a Ru teď ukazuje úplně všechno. V tuto chvíli je to už vedlejší, protože se snaží potlačit přirozenou reakci svého těla na to leknutí. Stejně to ale ještě chvíli potrvá, než ho třes v rukou přejde. Znovu se usměje pod jeho dlaní, když se J zasměje společně s ním. 

"Nebylo, přišel jsi moc brzy. Nebo jsi prostě čekal někde u kamery, až se proberu, abych se nestihl obléknout, že jo? Sám jsi říkal, že jsou všude a o všem se dozvíš. Takhle to bylo." Hned to otočí proti němu. J se mu rozhodne zacpat pusu a Ruki celý čas odolává nutkání dotknout se jeho dlaně a stáhnout ji pomalu ze svých očí. Už ho ta hra přestává bavit, i když je vzrušující. Nikdy nebyl moc trpělivý. Trochu sebou cukne proti jeho tělu, když ho J plácne po zadku, ale nechá se otočit a nasměrovat zpět do koupelny. Teprve v tu chvíli otevře oči. Je tam zrcadlo, přesně naproti, ale… teď, když se nelíbají, má najednou strach to udělat. Co kdyby si ho J všiml? A co kdyby skutečně splnil svoje slovo, i když mu chodí domů pro věci? Dveře zaklapnou a Ru se o ně na chvíli opře zády a dlouze si povzdechne. Skloní oči k oblečení. Kupodivu to k sobě docela pasuje, i když u něj to není zase tak složité. Hodně z těch věcí je jednoduše černých, je tu jedna krémová mikina a jedna bílá košile a jinak je to fuk, jak to na sebe navěší. Tedy jemu ne, samozřejmě, ale nezkušené oko by si to myslelo. Ještě pořád cítí v klíně jeho ruku. Jenom ten letmý dotek se postaral o to, že se trochu probral k životu, ale to potlačí ve sprše. Nechá prostěradlo klesnout k zemi a rovnou do ní zamíří. Podle čichu pozná mýdlo, které včera J použil a pod zavřenými víčky mu běží všechno to, co si z toho pamatuje. Jeho doteky cítí zřetelně na svém těle, stejně jako jeho rty a strniště a pak ta chvíle, kdy ho zvedl nahoru… Dobře… Otočí kohoutek na studenou, protože jinak by musel použít svou pravou ruku a to se mu s ním za dveřmi nechce. Opře čelo o studené kachličky a snaží se nějak sebrat. Oči znovu otevře a vrátí teplotu na příjemně teplou. Už se na něj nedovede ani zlobit za ten vpád do bytu, a že opravdu chtěl! Jak se tam dostal přes ty bezpečnostní dveře? Mělo by ho to všechno k smrti děsit. Jak ví, kde co má? A jak ví, jak moc má uklizeno? Z toho by si měl vzít příklad! Ne, že by tady byl bordel, ale Ru byl přehnaně pořádkumilovný, pokud šlo o jeho vlastní byt. Nakonec se postará o svou tvář i vlasy, oblékne se do pohodlných černých džín a právě té krémové mikiny a… několik dlouhých okamžiků hledí na svůj odraz v zrcadle, než si s novým povzdechem nasadí pásku na oči a vyjde ven. Zůstane stát hned za dveřmi, aby se nepřerazil. Pěkně si počká, až se o něj J postará. 

"Tobě se nelíbí moje oči?" Pokouší ho dál. 

"Nechceš se do nich dívat?" Ani si je neupravoval, pod páskou to nemá cenu.