Hromadné - Klídek, mám pozvánku. - část 1.

(Takeshiho ateliér)

Shinya, Takeshi

Dlouhá limuzína míří právě na okraj Tokya. V ní sedí starší muž, který si podpírá hřbetem pace bradu a hledí na obrazovku tabletu, kde hodnotí své novou kolekci fotografií, které právě dokončili. Tyto budou patřit na výstavu, jejíž zahájení je už za měsíc. Jenže to není jediný směr, kterým se Takeshi zabývá. Pokud mu přišel koncept dost zajímavý, byl schopný nafotit kolekce i do módních časopisů, všechno záleženo na nabídce. Byl na té úrovni, kdy si může vybírat, jak práci, tak i objekty a pokud nemá chuť, nemusí si vybírat vůbec nic. Koutek se mu nepatrně pozvedne, když si dopřeje krátké potáhnutí z doutníku. Jeho oblíbená slabost a nebyla jediná. V tomhle odvětví nebylo o mladé kousky nouze a on…Hlavně žádný skandál, ale pokud se to udělalo šikovně…Samozřejmě, že měl ženu a ideální manželství, které plnilo jen střídmě noviny, aby ukázal, jak moc spořádaný život, navzdory své práci vede. Dost mu to pomohlo při cestě nahoru a teď…Je dobré, když se v tom jeden naučí chodit. Na odkládací ploše se mu rozezní telefon.

"Hai, jsem na cestě. Doufám, že je všechno dokonale připraveno. Ne, samozřejmě, že jsem si to nerozmyslel." Dodá do telefonu hlasem, který je sice pořád zdvořilý ale taky nenese námitky.

"Pro příští portfolio chci někoho úplně nového. Je právě vhodný čas vsadit na divokou kartu. Tahle soutěž je skvělá příležitost." V očích se mu zvláštně zablýskne, když to vysloví a pak si vyslechne krátký seznam věcí, které jsou zařízené.

"Ano, už se nemůžu dočkat, jsem na padesáti účastnících. Přihlášek přišlo asi tisíc a vybrat bylo dost náročné, ale ne všechny poslaly jejich objekty." Osvětlí celou situaci, než přijdou poslední detaily. Pak už přišly na řadu pozvánky na odpoledne v jeho ateliéru.

"Pořád nějaké obavy." Zhodnotí si pro sebe a pokračuje v práci, dokud auto nezastaví před jednou z  luxusních vilek. Je to jeho oblíbený ateliér, kde právě pořádá podobné akce. Tato není první. Někdy jen obyčejné konkurzy s těmi, kteří už plní stránky novin a časopisů a stojí před objektivem na jeho výstavách, ale dneska je to jiné. Bude objevovat nové, neokoukané drahokamy a to, jak dokážou čelit nekompromisní realitě na fotce. Několik kol, každé v jiném městě. Cestování, náročné přesuny a hlavně vypadat vždy skvěle. To bude náročné. Říkají o něm, že je schopný poznat potenciál na první pohled a ano, Takeshi sám si to myslí taky. Někdy jeho výběr okolí nechápe, dokud nepřijde na den, kdy se fotky dostanou do oběhu. Záleží na hodně věcech a on si je uměl zařídit, ať už to byl jiný střih oblečení, jiný make-up nebo třeba odlet na pustý ostrov kvůli dokonalému zátiší. Vystoupí z garáže před domem, kde už je dost rušno. Je na místě jako první, aby zkontroloval, zda je všechno připraveno. Zázemí pro příchozí, společně s dostatkem jídla a nápojů, ať už alkoholických nebo ne. Taky pokoje, kde dnes stráví noc.

"Výborně, vidím, že všechno je připraveno." Sáhne po nabízené sklence se zlatavou tekutinou a už si vkládá do koutku cigaretu.

"Půjdu se ještě podívat do ateliéru a pak bude nejvyšší čas. Arigato, za skvělou práci." Ukloní se svému zástupci, muži středního věku, který rozhodně upoutá pohled a občas ho na tu fotku dostane, ale brání se zuby nehty.

"Pořád to nechápu." Zavrtí nad ním hlavou. Cestou si obhlíží obsluhující mladé muže, kteří jsou taky pečlivě vybíraní, někteří nejspíš doufají, že si jich všimne. Všimne, ale až přijde na řadu zábava. Když se vrací do velké haly, je v ní už plno.

"Krásné odpoledne vám všem a jako první bych vám chtěl poděkovat za zájem a chuť sem vůbec přijít. Prosím, buďte tu jako doma, to všechno je připraveno pro vás. S detaily vás seznámím o chvilku později." Pozve je gestem paže k otevřeným dvoukřídlým dveřím, za nimiž se to jen blýská.

"Můj asistent vás bude volat do ateliéru, kde pořídím několik zkušebních snímků. A myslím, že to bude…" Prohlédne si několik tváří, které ho zaujaly na první pohled a na jedné z nich se zastaví očima o chvilku déle. Ty rysy jsou opravdu nepřehlédnutelné, ale to ty vlasy taky.

"Okouzlující. Rozhodně velmi inspirativní. Přeji hezkou zábavu." Ukloní se a sám se ještě chvíli zdrží stranou. Popíjí ze své sklenky a očima pozoruje procházející adepty.

"Hm, lov na krásu může začít." Zavtipkuje a podívá se na světlovlasou osobu s průzračně modrýma očima.

"Shin-chan, ty už jsi taky tady." Zatváří se spokojeně.

"Vybral sis?" Zeptá se ho a Shin zrudne, ale v očích se mu blýskne.

"Někteří mě ani nebudou potřebovat." Pípne sotva slyšitelně a těkne očima ke svému kufříku.

"Ale já tě tu přece potřebuju." Prohodí chraplavě Takeshi, nabídne mu rámě a vede ho do sálu.

Sena

Bylo to jako obrovská reality show. Zatímco v Americe frčely talentové soutěže typu Superstar, Idol a podobně, v Japonsku se už loni odehrál první ročník podobné soutěže jenom z modelingové branže. Takeshi Kitano byl velmi známý fotograf, který se proslavil hned v několika odvětvích, ale především to byl hledač krásy, kterou uměl dokonale zachytit. Nebyl to žádný mladíček, ale ani nemohl být, protože když Japonci něco pilovali k dokonalosti, trvalo to celé roky a on dokonalý prostě byl. Loňský rok nebyl plán, ale nakonec Takeshiho cestu za výběrem toho nejkrásnějšího, co Japonsko nabízí, sledovala celá země. Sledovanost byla tak obrovská, že se producenti rozhodli udělat další ročník a Kitano souhlasil. Možná se z toho stane tradice na spoustu dalších let. Zatímco loni hledal mladé dívky, letošek měl být zaměřený na chlapce a vyhrát chtěl skutečně každý. Spolupráce s Kitanem otevírala cestu do světa bohatých, příležitostí a konexí a ten, kdo pro něj a pro celý tenhle průmysl fotil, mohl být tváří luxusních značek a mít se do smrti jako v pohádce. A tak se na produkci sesypaly tisíce přihlášek těch, kdo chtěli zkusit svoje štěstí. Navíc výherce bude nějaký čas fotit přímo pro Kitana. Kde kdo věděl, že makeup a oblečení dělají opravdu divy a schovají mnoho nedostatků a tak na první pohled vypadali všichni naprosto exkluzivně. Vyšňoření, nalíčení, učesaní… Sena se nepřihlásil sám. Kupodivu to byl nápad jeho matky, která minulý ročník soutěže hltala jako divá. Do té doby jeho netradiční styl oblékání a barvení vlasů zavrhovala jako všechny ostatní matky, ale najednou jako by jí došlo, že ve vedlejším pokoji sedí někdo, kdo by se do podobné soutěže možná hodil. Samozřejmě za tím viděla peníze a možnou kariéru, ale všichni chtěli pro svoje děti to nejlepší. Kdyby se to Senovi podařilo, samozřejmě by byla zajištěná i ona a jeho otec. Když jim domů přišla pozvánka, Sena na ni hleděl dost užasle, ale… Měl rád módu, znal dobře makeup i svoje vlasy a do těžké práce se taky zrovna nehrnul. Možná měla máma pravdu. Nikdy by si nepomyslel, že to řekne. Nikomu z přátel o tom neřekl a když došlo na den D, vyrazil prostě jenom tak, jak chodil každý den. Jeho máma hned lomila rukama ve dveřích, že se umí udělat tak krásným – najednou – a on jede takhle, ale odbyl ji se slovy, že ví, co dělá. Měl k tomu svůj důvod. Byla to hodně divoká karta, ale někdy to vyšlo. Teď už stojí v sále plném lidí, hledí užasle kolem sebe, protože některé kreace jsou neskutečně podařené a jiné zase strašně vtipné až k pláči i přesto, že je to úzký výběr a sám má na sobě volnou bílou mikinu, upnuté džíny, černé kotníčkové botky na podpatku a na hlavě kšiltovku. Vážně. Decentní zvýraznění očí, lesk na rtech a to je všechno. I tak si připadá trochu jako pitomec, že sem vůbec lezl. Najednou si není jistý, že na podobné věci má, cítí se nepatřičně a asi se i stydí. Z jeho pokukování a úvah ho vytrhne krátký proslov a nepatří nikomu jinému, než tomu hlavnímu. Kitano vypadá dobře, mladší, než ve skutečnosti je, alespoň odtud, ale Sena je dost daleko. Peníze z něj sálají na metry daleko, hlas je sexy a kluci jdou do kolen. Sena si zacloní dlaní ústa a tiše se jim zasměje, je to samé ach a och, ale v tu chvíli se oči fotografa upřou přímo na něho jako by ho slyšel a chtěl ho pokárat. Sena ustrne, potká se s nimi svým pohledem a na prázdno pootevře a zase zavře ústa. Hledí za Kitanem ještě, když zmizí za dveřmi a pak na sobě ucítí i pohledy svojí konkurence. Už si šeptají. Tohle bylo na něj??? Opravdu uvažuje, že se ještě teď vytratí dveřmi pryč. Zatímco ostatní míří na raut, on se nenápadně blíží k nim. Nějaký řidič ho určitě odveze.

Shinya, Takeshi

Sál už se naplňuje a Takeshi věnuje pozornost Shinovi už jen na půl. Oba ale vědí, že si prohlíží soutěžící a hodnotí je už teď. Koutky se mu občas mírně zvednou nahoru, když Takeshi uvidí, co ho opravdu zaujme. Většina z nich je opravdu nádherná, někteří hodně odvážní, když si prohlédne jejich outfit, ale něco jim chybí. Nemají to pravé kouzlo a jejich krása prostě nezáří. Je v tom něco víc, když se na ně podívá jen očima a to něco se velmi líbí objektivu. Většina z nich je o takový dar ochuzena. Viděl však několik jedinců, kteří tím vyloženě oplývali. Už teď dokáže odhadnout, kdo se dostane do nejužšího výběru. Vyruší ho až tichý hlas vedle něj.

"Myslím, že bych si odvážil tipnout." Prohodí Shin s nesmělým pousmáním a tváře mu jemně zrůžoví. Kdyby Takeshiho tak dobře neznal, asi by si to ani neodvolil. Je to pár let, kdy ho našel v jednom salónu a donutil ho, mu ukázat své práce. Hrozně se bránil, ale nakonec z toho byla dlouhá spolupráce. Takeshi o něm říkal, že umí zvýraznit to, co je uvnitř. Shin radši říkal, že všeho moc škodí. Samozřejmě záleželo na okolnostech, ale i tak. Viděl tu tváře, kterých by se nemusel skoro ani dotknout a zářily by na kilometry. Je si jistý, že ty samé vidí i Takeshi.

"Půjdu si to dát dozadu." Prohodí tiše a vymaní se z jeho rámě, aby zaplul za několik dveří. Takeshi mezitím proplouvá sálem a sem tam s někým prohodí pár slov. Několik soutěžících se vehementně snaží o jeho pozornost. Je k nim zdvořilý, ale nevydrží v jejich blízkosti dlouho. On sám hledá jistou osobu, která ho zaujala, ale v sále není. Nakonec ho opustí, aby zahlédl postavu mířící ke dveřím. V očích se mu blýskne a krátce se napije, než tiše vyrazí za ním o něco rychlejším krokem, aby ho dohnal. Položí mu zlehka dlaň na rameno.

"Všichni se nahrnuli dovnitř a ty jdeš ven?" Padne jako první otázka.

"Čím to jen může být?" Zamyslí se nahlas.

"Špatným jídlem to nebude, ještě jsi ani nebyl uvnitř." Sdělí mu, že o tom ví.

"Sebevědomí ti podle mého asi taky nechybí. Kdyby ano, pokusíš se to zakrýt, ale ty jsi přišel jako ty sám a ne nikdo jiný." Pokračuje dál ve svém rozboru.

"Je možné, že je konceptem celé soutěže anebo mou osobou, což by mě velmi mrzelo." Zahraje na trochu jinou strunu a teprve dlaň z jeho ramene stáhne.

"Můžu se pokusit změnit tvůj názor." Nakloní se k němu malinko blíž.

"Kdyby někdo stál o můj názor…Myslím, že ty jsi jeden z mála, kdo tu opravdu být má. A taky se můžu mýlit." Narovná se zase s příjemným úsměvem a pokyne mu gestem paže k jednomu z kloučků, který roznáší tácy s nápoji.

"Skleničku? Když mi prozradíš jméno, bude nám lépe chutnat." 

Shin se mezitím vrátí do sálu a snaží se tvářit neviditelně. Během chvíle kolem sebe má hotovou hradbu. Všichni chtějí vědět, co by měli udělat pro to, aby zaujali.

"Myslím, že nejsem ta správná osoba, která vám poradí. Jde o jednotlivce, ne o make-up a oblečení." Snaží se vycouvat, ale vypadá to na marný boj. +Že já sem vůbec chodil.+ Očima hledá v davu Takeshiho, aby ho přišel zachránit. Tohle pořád neměl vůbec v rukou. Jedna věc byla zavřít se někde a chystat obličeje na focení a druhá věc byly davy. Ani ty kamery prostě nezvládal a že jich tu je. Příliš moc pozornosti, kdyby to nebyl Takeshi, asi na to nikdy nekývne.

"Já opravdu nevím, podle čeho si vybírá. Asi mu hlavně jde o vnitřní krásu." Tím dokonale smaže úsměv z několika tváří. Očividně několik z nich vůbec netuší, o čem to tady mluví.

"Myslím, že se potřebuju napít." Otočí se, aby jim utekl a málem narazí do kamery. Jen tak tak se jí vyhne a udělá několik rychlých kroků, když se mu kabel zamotá pod nohy. Jestli půjde k zemi, radši se zavře do sklepa a nevyleze odtud týden.

Sena, Taiji

Trhne sebou leknutím, protože doopravdy nečekal, že by ho tu někdo zastavoval. Ohlédne se a málem umře podruhé, protože hledí rovnou do Takeshiho tváře. Takhle zblízka má docela dost vrásek, ale stačí mu košile a úžasný parfém a všechny tam uvnitř hravě strká do kapsy. Sena neví, čím to je, protože to není zrovna typický krasavec od přírody, ale má neskutečné charisma. V televizi to nemá takovou sílu, ale osobně je to něco neúnosného. To proto je tak úspěšný, to je jasné. 

"No já..." Trochu se zakoktá, ale pomalu se k němu otočí čelem. Není zase o tolik vyšší, než on sám. V televizi rozhodně vypadá vyšší. Prý špatným jídlem. Podle toho, jak to tady vypadá, to musí být delikatesy, které Sena nikdy nejedl. 

"Moc nejím." Špitne místo toho. Okamžitě by přibral a to se prostě nikdy nestane! Sklopí před ním oči i přes to, že se mírně narovná v zádech a chvíli přemýšlí, jestli s ním mluvit na rovinu nebo dál utíkat. Nakonec řasy přece jen zvedne a upře modrý pohled do černých očí naproti sobě. 

"Protože jsem si myslel, že některé věci formujete rád osobně. Jako když se tvoří šperky. Člověk někdy shání prsten a nic není ono. Nejradši by si ho navrhl sám." Tohle bylo docela troufalé. O co se tady snaží? Modelky byly od toho, aby hezky vypadaly, ne aby se snažily být hrozně chytré a byly moc slyšet. No a co, stejně je na odchodu. Takeshi mu ale řekne něco, co ho donutí otevřít pusu a chvíli na něj zírá jako by se zbláznil. On chce měnit Seny názor? Nemá to být náhodou opačně a Sena by měl přesvědčovat jeho? Jenže mu koutky konečně pomalu vyskočí nahoru a opravdu upřímně se na něj usměje. Takeshi přišel za ním. Zastavil ho a mluvil na něj. Měl by eufórií na místě umřít. Následuje očima pohyb jeho paže, když ukáže na tác se sklenicemi a přikývne. Omotá prstíky kolem nožičky a naznačí přípitek. Jen si lízne a trochu vytřeští oči přes špičku svého nosu. Tak tohle je neskutečně dobré. To se nedá srovnat s ničím, co kdy měl v puse a je to na něm hrozně vidět, když na Takeshiho valí kukadla přes okraj. 

"Jsem Sena." Dojde mu, že se ho ptal na jméno. 

"Promiňte. Ageiwa Sena." Ukloní se mu, jak měl hned na začátku.

Taiji jede pozdě. Vážně se snažil, ale prostě jede zase pozdě. Zábava už bude v plném proudu a nejspíš ho nikdo ani nepustí dovnitř, ale stejně to zkusí. Při nejhorším ty dveře vykopne. Tahle soutěž byl jeho způsob, jak se za drzý úsměv dostat k hromadě peněz, aby si mohl pořídit další stroj. To je asi tak veškerá jeho motivace. Pak ještě zábava v luxusu za nic. Prostě to mělo jenom samé výhody. Je mu jasné, že uvnitř to bude samá princezna, takže to musí pro jednou vzít do ruky pořádný chlap. Totiž on. Zapsal se samozřejmě sám, opilý jako Dán se vsadil s partou, že to vyhraje a teď byl tady. Na hlavě mu sedí kovbojský klobouk, na nose sluneční brýle kulatého tvaru, v koutku má připálené cigáro a v uších i kolem krku bohémské peří. Na nahé hrudi sedí džínová vestička, džíny má i na nohou a pěkně je podtrhují. S touhle výstrojí, odhalující kérky s burácením zaparkuje motorku přímo přede dveřmi a dřív, než se k němu nahrne ochranka a bude ho chtít vypakovat z ní seskočí a vyběhne tři schůdky do budovy. 

"Klídek, mám pozvánku." Mává lístkem mezi dvěma prsty. Jen přeleze práh, už rozpřahuje náruč, protože mu v ní doslova přistane… asi kameraman? Sklouznou mu při tom brýle na špičku nosu, jak se prudce předkloní, ale udrží ho. 

"K nohám mi padneš, až odejdu s těma prachama, jo?" Řekne mu a doširoka se usměje. Dvě vteřiny si myslel, že je to holka, ale ono ne. Je to kluk a jaký! 

"Jestli taky soutěžíš, asi ti dám něco do pití, jinak tě neporazím."

Shinya, Takeshi

Takeshi nakloní mírně hlavu na stranu, když přijde mírné zakoktání. Trpělivě vyčkává, co se mu rozhodne říct na jeho slova…Tak nějak tušil, že před ním stojí někdo úplně jiný, než je většina a stejně ho příjemně překvapí.

"Hm, máš pravdu tak na půl." Nadhodí jako první a musí se víc zamyslet, jak by svá slova mohl formulovat.

"Já raději dotvářím něco, co je…" Odmlčí se na chvilku a krátce se ho dotkne na hrudi.

"Uvnitř. Nejde o tvoření, jde jen o objevování. Pokud to v sobě nemáš, není co tvořit. Ale toho se u tebe nebojím." Prozradí mu svůj první dojem z něj. Asi šestý smysl nebo vytrénované oko za ty roky.

"Příroda je hodně rozmanitá a její krásy ne každý dokáže plně ocenit. Já jsem rád, pokud dokážu objevit něco, co by třeba někdo jiný obdivovat nedokázal. Ale ani to přesně není tvůj případ." Pokračuje dál a nakonec mu oplatí úklonu, když se mu představí. Pozvedne skleničku k přípitku.

"Velmi mě těší, Sena-chan." Ujede mu malinko oslovení a je jen těžko říct, jestli to byl úmysl.

"Já se nejspíš představovat nemusím, ale poprosil bych tě o tykání i když je to možná troufalé." Pousměje se mírně, než ho gestem paže pozve dál a nabídne mu rámě.

"Budu velmi rád, když se projdeš se mnou. Něco ti ukážu." Pobídne ho ještě, než společně s ním vkročí do sálu. Vzápětí mají pozornost všech, ale ani to mu nezabrání pokračovat.

"Většina z nich si přišla splnit svůj sen, ale hodně z nich bys na ulici přehlédl. Jsou lidé, kteří tě donutí se za nimi otočit a na pohlaví nezáleží, stejně jako na tom, co mají na sobě. Prostě tě zaujmou, aniž bys tušil proč. Mým úkolem je najít takové a ukázat je světu. Zachytit do detailu jejich kouzlo a poslat ho dál, aby ho mohli vidět opravdu všichni. A podle mě tohle splňuješ právě ty. Je to soutěž, sám nemůžu říct, kdo by mohl vyhrát, ale troufám si říct, že zvládnu odhadnout, kdo se probojuje na nejvyšší příčky." Pokračuje dál tlumeným hlasem a vede ho dál. Za chvíli by to celé mělo vypuknout, ale on si nedokáže odpustit Senovu přítomnost.  Je jím opravdu okouzlený.

"Mým úkolem je zachytit z vás to nejlepší. Světlo, líčení, oblečení, celková kompozice musí mít nějaký smysl a zároveň by to nemělo být příliš. Je to jak misky vah, jakmile přidáš moc, prostě se překlopí. Rovnováha má i tady své místo. Vlastně…bych ti mohl něco ukázat a uvidím, zda tě přesvědčím, že sem patříš. Zatím si nabídni, jídlo je vážně skvělé, asi dám prémie kuchaři." S mírnou úklonou se omluví a na pár minut zmizí.

Shin už má úplně před očima, jak se tu válí na zemi za hlasitého smíchu všech ostatních. Takeshi tu není, ten by to mohl třeba nějak zamluvit, aby mu neudělal ostudu. Něco mu ale říká, že to prostě nezvládne. Jak kdyby nemohl mít jedno odpoledne bez katastrof, je to hrozné. Pokud však vzal do ruky svůj milovaný majetek, byl v jiném světě a přestával přemýšlet nad sebou samým. V tu chvíli existovala jen tvář před ním a chuť ukázat z ní to nejlepší. Jen zvýraznit, nikoliv zastínit. Není to však zem, do čeho narazí, ale něčí tělo, kterému vběhne do náruče. Tváře má okamžitě rudé a skoro se bojí podívat na svého zachránce i když by mu měl poděkovat. Pomalu vzhlédne a několikrát překvapeně zamrká, když si prohlédne jeho tvář. Malinko zatřepe hlavou, aby se vzpamatoval. 

"Arigato za záchranu." Ozve se jeho tichý hlásek a zrudne snad ještě víc, když si uvědomí, že svírá jeho vestu skoro křečovitě. Vzápětí mu doje, co mu řekl a jak to vyznělo.

"Já podobné věci stíhám většinou hned." Vypadne z něj úplně pitomě, ale ne, rozhodně to nemělo vyznít, jak to právě znělo. Konečně ho pustí, když troch vyplašeně o krok ustoupí.

"Já…" Zakoktá se, než se konečně odhodlá k další souvislé větě.

"Já určitě nesoutěžím. Neměl bych tu co dělat." Takeshi ho přesvědčoval o opaku. 

"To pití bych měl spíš já přinést tobě. Vděčím ti za hodně." Zaplete ruce do sebe před tělem a konečně zase vzhlédne.

"Jsem Shin a …Co si dáš?" Očima vyhledá jedno číšníka, který k němu hned přiběhne. On tu má taky dost slovo, ale nikdy by to nepoužil.

"Je tu snad všechno."