Hakuei x Show - Umíš se chovat jako vlk, Show-chan? - část 3.

(lázně)

Hakuei

Show je zaskočený úplně stejně jako on sám, kdo by se mu mohl divit? Haku o tom bude muset ještě opravdu hodně přemýšlet. 

"Ano, tak, jak jsem řekl." Potvrdí mu. Právě si vzal pod křídla mládě Takeshiho, které má dost ambiciózní a riskantní cíle, ale třeba mu to mládě jednou ohlídá záda? Možná to už nebude trvat zase tak dlouho. Těch pár let Haku dovede počkat. A zároveň ho bude mít na očích, až bude balancovat na hraně zákona. Svým způsobem by udělal Takeshimu službičku, protože si dá záležet, aby Show nepadl do rukou někomu jinému. Samozřejmě by mohl uchvátit do spárů někoho mnohem zkušenějšího, ale není nad to vychovat si vlastní maso. 

"To je v pořádku, můžeme si tykat." Řekne mu nakonec. Show není jedním z jeho lidí, může mu podobnou věc dovolit. Navíc je to zlaté dítě, které něco podobného jistě ocení. Přikývne na jeho slova a přivře svoje jediné oko, ale úmyslně mu na to nic víc neřekne. Jen ať se udržuje v lehké nejistotě, to nikdy není na škodu. Není nic horšího, než přílišné sebevědomí. Konečně stáhne paže z obvodu bazénku, nechá je zmizet pod hladinou a sjede malinko níž, aby si nahřál i horní polovinu těla. Udělá jakési přemýšlivé hnnn a mírně pokrčí rameny. 

"Asi si v tomhle budeme trochu podobní. Rád si dojdu pro to, co by mi mohlo patřit a nečekám, jestli mi to spadne do klína." Tak tohle vyznělo jako dvousmysl a on si dá záležet, aby mu pořádně koukal z očí, když se na Showa podívá, i když to původně vůbec neměl v plánu. U toho se mu koutky zvednou do málo patrného vlčího úsměvu a zase pohled skloní. 

"Nemyslím si, že mě někdo pochválí za dobré skutky. V téhle době si nikdo ničeho takového neváží. Tvůj táta a jemu podobní si myslí, že ano, ale těch lidí je zlomek. Provedeš starou dámu po přechodu a ještě dostaneš kabelkou, že ji chceš okrást nebo saháš, kam nemáš." Záměrně to zlehčuje. Vždycky to dělal Ju-kenovi na truc, když se ho snažil obracet na „pravou víru“ a on to nesnášel. Myslel si, že pro Hakueie není nic ztraceno, ale problém byl v tom, že Haku se necítil ztracený a Ju to nechtěl pochopit. Měl snahu napravovat lidi jako Takeshi. 

"To rozhodně nezvládneš bez podpory z obou stran, ale jednou přijde den, kdy se každé váhy zhoupnou na jednu nebo druhou stranu. Nic není vyvážené moc dlouho… bohužel. Proto si většina z nás vybere hned." Showova další slova ho mile překvapí. No heleme se. Tohle by měli slyšet někteří známí bossové. Pořád dokola opakovali, jak je Haku mladý a jaký je to nesmysl. 

"Rozhodně si tu ozdůbku vzít nenechám." Ujistí ho. Show se docela roztomile zakoktá. Ne, teď není rétorika jeho silnou stránkou. Haku se z ničeho nic impulsivně odlepí od okraje lázně a přesune se ve vodě přímo k němu. Obě dlaně opře o hrany bazénku vedle Showových ramen a dostane se tak tváří velmi blízko. 

"U soudu všichni udělají co nejvíc pro to, aby tě vyhodili ze sedla. A ty se nesmíš nechat. Nikdy a nikým. Měli bychom začít trénovat, protože se mnou ti to vůbec nejde a to se ještě nesnažím." Šeptá mu podmanivě a sklouzne pohledem na jeho rty. 

"Máš strach, že se o nás někdo dozví?" Samozřejmě, že má! To by mohl být konec jeho téměř neexistující kariéry.

Show

"Arigato." Poděkuje mu za tykání a jemně se poukloní hlavou. Je vidět, že si toho opravdu váží. Měl by začít mít pořádný strach a ideálně s křikem utéct, když mu Haku potvrdí, jak to je. Nic z toho se mu ale do hlavy nedostane a jen se upřímně pousměje. Neví, jak je to možné, ale přijde mu, že to je ta správná cesta. Je dost cílevědomý na to, aby se pokusil být, co nejlepší a jeho momentálně rozhodnutí mu vrátil i s úroky. V tom dobré slova smyslu samozřejmě. Podívá se na něj s hlavou mírně na stranu, když padne věta, kterou si může přebrat dvěma způsoby.

"Nic nepadá do klína jen tak. Někdy je to jednodušší a jindy se musí člověk snažit." Pokrčí krátce rameny a zase ho začínají brát rozpaky. Nějak se nemůže soustředit, když se na něj Haku dívá podobným způsobem. Něco mu napovídá, že jeho společník o tom moc dobře ví a dělá mu to schválně. Tohle ale vůbec není fér. +Život není fér.+ Doplní si v hlavě. Je to vlastně dost nezvyklá myšlenka na někoho, kdo by teoreticky v životě nemusel hnout ani prstem. Jenže to není úplně jeho styl. Užívá si věci, které dostává jako rozmazlené princátko a zároveň nechce svůj život jen tak pohodit a proplout jím. Musí se jemně pousmát, když si představí dámu s kabelkou, jak ho mlátí po hlavě. Jenže i v tomto s ním souhlasí. Jen málokdo si váží upřímné pomoci a většinou toho hodlá jen využít. A on rozhodně nechce být využívaný.

"Promiň, já jsem si to prostě musel nutně představit." Není si jistý, jestli právě nepřestřelil, ale záměrně se tím vyhýbá novým rozpakům.

"Já vím, že to není možné udržet dlouho. Většina lidí podvědomě tíhne k jedné nebo druhé straně i když si to zatím neuvědomuje. Vyvážit něco podobného byť jen na krátkou dobu by…je to velký cíl." V očích se mu zvláštně zablýskne.

"Přesto misky vah zůstanou zhoupnuté pro mě samého na určitou stranu." Malinko se obrní před jeho pohledem a celkem odvážně mu ho oplatí. Musel to vyzkoušet, aby se sám ujistil, že je toho vůbec schopný a že za něco stojí.

"Myslím, že bych byl velmi vděčný za někoho, kdo má spoustu zkušeností a nebude mě od toho všeho držet dál." Podrží si pohled ještě chvíli. Hlavně nepochybuje o tom, že mu Haku jeho myšlenky vyvrátí, pokud by byly špatné. Show si tím upevní svůj pohled na věc a může se pak směrovat mnohem přesněji na cíl, který má v hlavě už nějakou dobu. Srdce mu vynechá několik úderů, jakmile se Haku pohne jeho směrem. Snaží, aby se mu nechvěly ruce, ale znatelně to cítí pod vodní hladinou. Nepohne se ani o kousek a chvíli klopí oči, než je zase pozvedne, aby se potkal s jeho nezvyklým pohledem. +U soudu nikdo nevypadá jako ty.+ Proběhne mu hlavou kompliment na jeho adresu.

"Většinou nepoužívají podobné taktiky jako právě teď ty." Vysloví nahlas něco malinko jiného, než mu proběhlo hlavou. Teď by byl správný čas na ten útěk, ale pořád se k němu nemá.

"Mám strach." Odtuší jako první a promne si rty o sebe. Nemůže se přinutit, aby mu oči netěkaly na jeho rty a zase zpátky.

"Ale jen proto, že by to zkazilo možnou budoucnost. Sám si říkal, že by to nebylo nejlepší, kdyby o nás někdo věděl." Odvážně použije nás i když žádné my zatím není. Jistě řekl mu, co mu řekl, ale stejně…

"Pokud se mnou máš nějaké plány, nezkazilo by je to? Pokud ne…Tuhle otázku bys mi nepoložil nebo ano?" Mírně pozvedne obočí a trochu se napřímí v zádech, aby se mu malinko vyrovnal. Je to marné.

"Měl bych mít strach i z toho, s kým tu vlastně jsem. Nejsem si vůbec jistý, jestli tohle setkání přežiju, ale pořád se nebojím tak, jak bych měl." Prohodí o něco tišeji a trochu se ztratí v jeho pohledu. Hlasitěji polkne.

"Asi bych měl hodně trénovat." Odsouhlasí mu to trochu naivně, protože si pod tím představí úplně něco jiného, než by měl.

"Ty snad nemáš strach? Každý ho má, každý se přece něčeho bojí nebo ne?" Ani si neuvědomuje, že se podvědomě naklání malinko blíž.

"Já se hlavně bojím svého vlastního strachu a taky uvědomění, že jsem prošvihl něco důležitého, co by mohlo změnit můj život."

Hakuei

Vůbec mu nevadí, že jeho slova Showa pobavila, je to přesně naopak. Vzápětí mu sám řekne, jak rád by byl, kdyby tenhle jejich kontakt neskončil jenom při dnešku a Haku nakloní mírně hlavu k rameni v jakémsi hmmm. Jeho hlas zní příjemně a melodicky. 

"To je pravda." Pronese pak nevinně na ty praktiky u soudu, ale nevypadá, že by ho chtěl šetřit podobných zkoušek. Poslechne si i jeho vysvětlení ohledně toho strachu a budoucnosti a pořád se stejně usmívá. 

"No ale co kdyby tě sváděla nějaká sexy dáma… muž… a ve skutečnosti by to bylo jenom proto, aby z tebe dostali informace? Takové taktiky mohou být velmi přesvědčivé." Pohne rukou pod hladinou jako by mu chtěl sáhnout rovnou do klína, ale neudělá to, rozesměje se a trochu se oddálí, aby mu dal možnost se nadechnout. Rozhodí rukama do stran. 

"Ano nebo ne..." Dělá jakési váhavé hm hm a pokyvuje u toho hlavou. Už se zase malinko schovává za komediantské vystupování, kdy si nikdo není jistý, jestli mu trochu nepřeskakuje, ale ne, Haku není a nikdy nebyl psychopat. Ale baví ho nechávat lidi v nejistotě. Co kdyby mu jednoho dne přece jenom přeskočilo? Kdo ví, jak by potom mohl řádit? Když mu Show prozradí, že se ještě pořád bojí o svůj život, konečně se na něj zase pořádně podívá a zvážní. Tak hodně trénovat? A tohle bylo co? Pomaličku se přisune zase blíž k němu. 

"Strach… nemít strach není příliš moudré, že? Ukazuje nám situace, které ohrožují náš život. Neměli bychom se jím nechat ovládnout a neměli bychom se k němu ani otáčet zády. Někdy mám strach, někdy mě doběhne až mnohem později, když už je stejně pozdě..." Pokrčí rameny. 

"O tom se protivník ale nikdy nesmí dozvědět. Nikdy, Show. Nesmíš vystupovat arogantně ani dávat ostatním pocit, že si myslíš, že jsi bůh, ale zároveň si musí myslet, že máš věci vždycky pevně v rukou, i když nemáš." Dá mu ještě jednu radu, spíš postřeh z vlastního života. Občas to všechno byla jedna velká šaráda, předvádění es, která ve skutečnosti neexistují, ale když to vyšlo? 

"Díváš se na moje rty, chvěješ se..." Zkonstatuje nakonec a během vteřiny si musí rozvážit další krok. Nikdy to nedopustit nebo ho k sobě připoutat trochu jinak, než by si kdy pomyslel. Měl opravdu krásné oči, ale co s tím potom? O co vlastně jemu samotnému jde? To je prostě příliš mnoho otázek a impulsivní jednání si už nemohl dovolit. 

"Na jedno odpoledne je toho vážně moc. Odvezu tě domů." Řekne mu, krátce ho pohladí konečky prstů po tváři a pak ho mine, aby z vody vystoupil. Sáhne po nahřáté osušce, kterou mu podá dívka, která se tu jako na zavolání objevila, trochu se osuší a pak ji vymění za župan. 

"Tudy je jezírko se studenou vodou. Měl bys tam skočit, abys nenastydl. Sejdeme se v salónku nebo šatně." Řekne mu měkce. Možná Show ocení několik minut, kdy bude sám se sebou a přerovná si, co by vlastně chtěl. Opravdu ho nechce lámat, ani jakousi přitažlivostí ne. Než se vrátí, chce na něj počkat v salónku nad skleničkou něčeho dobrého.

Show

Pootevře rty, aby mu něco na ty praktiky řekl, jenž když si uvědomí, co by to bylo, jen na prázdno zavře ústa. Ne, říkat mu, že by si asi nikdo nevedl tak dobře, jako právě teď on, by asi nebylo nejlepší, prozradil by tím příliš a taky svou slabost. Naštěstí jeho hlava ještě malinko funguje, něco mu ale říká, že to dlouho trvat nebude. Jeho oči zostražití, když mu předvádí zvláštní divadlo, po kterém se ozve všudypřítomná obava. S ním vážně jeden neví, co si má myslet. Chvílí to vypadá, že…A pak je to zase úplně jinak. Stáhne zmateně obočí k sobě a trochu křečovitě zatne dlaně v pěst pod vodní hladinou. Snaží se tím trochu obrnit, ale nemá to vůbec žádný efekt. Poslouchá ho pozorně, asi víc, než kohokoliv jiného, když mu dává cenné rady. Otec jich měl taky dost a stejně mu nikdy nevěnoval tolik pozornosti, jako má právě teď Haku. Je to zvláštní kouzlo, které ho nutí si všechno pečlivě ukládat do hlavy.

"Hai, budu na to myslet." Vyjde z jeho rtů tiše a sotva slyšitelně. Nebude mu tu naivně slibovat, že se tak bude chovat. Sám ví dobře, že si člověk může myslet cokoliv, ale tváří tvář úplně jiné situaci se tak chovat nemusí. Nadechne se trochu trhaně podruhé, protože mu chtěl odvážně odporovat, že se nechvěje ani nic podobného. Jenže teď by lhal takovým způsobem, že by mu neuvěřil vůbec nikdo. Sám se v sobě těžko vyznává a je mu to vidět v očích, které neopouštějí jeho tvář. Ještě by takhle byli asi pět vteřin a udělal by něco, co už by nešlo vzít zpátky. Vždycky mu připadal, že dokáže kontrolovat situaci, že by měl být ten dominantnější, teď už si tím vůbec není jistý a k jeho velkému překvapení ho to ani nevyděsí. Přijde mu, že je to v pořádku. Jakmile ale dojde na slova, že toho bylo dost a slíbení odvozu domů v očích se mu mihne jakési zklamání, které prostě nedokázal ovládnout. Jediné, co si plnými doušky užije je jeho pohlazení. Najednou mu to přijde hrozně málo. +A co sis myslel? Co jsi mu chtěl dovolit?+ Teď už děsí sám sebe.

"Hai, samozřejmě." Kývne hlavou. Jakmile se Haku vzdálí a vyleze z vody, musí nutně stočit oči jeho směrem a sklouzne jimi po celé postavě, kterou mu dá na odiv. Uvědomí se, že se až teprve teď pořádně nadechl a automaticky shlédne na svůj vlastní klín pod vodní hladinou. Tohle bylo vážně jen o kousek. Zapře se předloktími o kraj, sjede o kousek níž a nechá hlavu klesnout dozadu se zavřenými víčky. Musí se nutně vzpamatovat a dát dohromady a hlavně uklidnit, než odsud vyleze. Nakonec se i on zvedne a zamíří určeným směrem. Má pocit, že mu všechno trvá hrozně dlouho a hlavu má plnou jeho slov i pohledu. Ne, takhle s ním ještě nikdo nezamával. Je mu jasné, že v šatně už ho nepotká. Tam se v klidu oblékne, pečlivě upraví a míří skrze ni, zapínajíc si drahé hodinky na zápěstí. Jakmile opustí šatnu, přijde k němu jedna z dívek, která ho nasměruje k salónku, kde na něj Haku čeká. Koutky se mu nepatrně zvednou, když ho uvidí.

"Omlouvám se, potřeboval jsem chvíli přemýšlet a tam bylo to správné místo." Ukloní se mu mírně, protože svou omluvu myslí vážně. Nechtěl ho nechávat čekat.

"Pojedeme?" Zeptá se malinko nechápavě. Ne, že by chtěl jet, ale myslel si, že pověří někoho, aby ho odvezl domů. Nějak pochyboval, že by to opravdu chtěl udělat sám a už vůbec nepočítal s tím, že by se tu měli ještě zdržet. Co se týče osoby, která je právě před ním, není si už jistý vůbec ničím.

Hakuei

Viděl to zklamání v Showových očích a ať už se týkalo čehokoliv, napovědělo mu, že se mu moc nelíbí, že opouští jeho blízkost. A to bylo vlastně hrozně milé. Bohužel Haku musel být ve svém postavení opatrný, Show nebyl jenom tak někdo, byl to prostě Takeshiho syn. Potřeboval pro sebe získat trochu času k přemýšlení a rozvaze. Možná se z toho všeho oba dva jednoduše vyspí a možná… věří spíš v tu druhou možnost, tyhle věci se podle něj nikdy nestávaly jenom tak. Podle svého očekávání se v šatně nepotkali. Nemyslí si, že se mu Show snažil vyhnout, spíš si myslí, že je na tom úplně stejně jako on sám a hledá svůj čas na přemýšlení. Nespěchá, když na sebe obléká všechno, co předtím svlékl a pak se vydá do salónku. Čas mu tam uteče až příliš rychle, protože s ním téměř pokaždé chce někdo mluvit a on nebyl z těch, kdo by to odmítli, pokud vysloveně nespěchal. Když se Show objeví, zrovna propouští svého muže, který před ním klečí na patách a s koleny od sebe, o které se opírá dlaněmi, jako samuraj a uklání se. Haku ho nechá, aby vstal a narovnal se a teprve potom k Showovi stočí svoje oči. Zrovna se s tím mužem míjejí ve dveřích, když Show pronese svou omluvu a Haku se usměje. Dokonale vychovaný džentlmen. Takhle by to na veřejnosti mělo vypadat, aby nepřišli do řečiček. Pak kmitne obočím, když se ho Show zeptá, jestli pojedou. Mohli by tu sedět a dál rozvíjet svoje myšlenky, ale to mohli zůstat v lázni. 

"Ano, pojedeme." Řekne a gestem ruky přivolá dívku za pultem, aby ona pro změnu informovala jeho řidiče, aby přeparkoval. Nechá kávu nedopitou a vstane. V ten samý okamžik se dveře znovu otevřou a v nich klečí další z jeho mužů, uklání se až k zemi a podává mu telefon. Je to proto, že má zatím nízké postavení a navíc vyrušuje. V předklonu se přemístí k Hakueiovi, znovu klekne a se skloněnou hlavou mu telefon předá, aby podobným stylem zase vycouval. Je to docela působivé představení. Vnitřní etiketa celé organizace. Jméno, které polohlasem zaznělo, bylo čínské. Haku stáhne obočí a chvíli mlčí, zatímco někdo na druhé straně hovoří. Když začne mluvit, je to celkem slušnou mandarínštinou, kterou v Japonsku ovládal jenom málokdo. Naučil se to ze dvou důvodů. I tohle je působivé divadlo a především, Číňané jsou teď jeho hlavní terč. Není nic horšího, než když s nimi jednáte a nerozumíte jejich špitání. Užíval si doby, kdy o jeho znalosti nevěděli, teď už se to bohužel rozneslo. Naučit se to bylo děsné, opravdu namáhavé, ale dokázal to. Nakonec zavěsí a milý výraz je ten tam. Když se ale znovu podívá na Showa, už mu opravdu pokyne k autu.

"Teď bych se měl omluvit já, hm?" Řekne mu měkce. Společně nasednou a on požádá řidiče, aby zamířil k Takeshimu. Nikdy u nich doma nebyl, ale adresu samozřejmě zná. 

"Nebude mamince vadit, že jí pod okny zaparkuje moje auto? Nebo tě mám raději vysadit o kousek dál?" Už zase hazarduje. Domluvili se přece, že je společně nikdo neuvidí. Že by bylo neuvážené, kdyby to Takeshi hned zjistil a s ním i mnozí další. Jeho limuzína nejspíš ve čtvrti způsobí menší rozruch. 

"Promiň mi, že sis nemohl dát ani kávu. Na vem si toto." Loví obsah minibaru v autě, který je docela bohatý a je tam i káva v plechu. Teplá!

Show

Musí vytřeštit oči i když se vážně snaží to neudělat. Jinak se jeho výraz příliš nezmění, ale vidět chování a jistou hierarchii právě takovýmto způsobem je rozhodně působivé. Jistě, slyšel toho už hodně, ale nikdy si nedokázal představit, že to bude až tak…Žaludek se mu z toho zvláštně sevře, ale přesto všechno se mu blýskne v očích s náznakem jistého zalíbení. Ne, on není jako jeho otec. Zažít někdy pocit, když před ním byť jen jediný muž padne takovýmto způsobem je…Ne, teď není schopný najít ta správná slova. Představení však není vůbec u konce. Zvládne jen kývnout hlavou a není příliš nadšený, že už opravdu pojedou domů. Něco ho táhne k tomu, aby chtěl strávit s tímto mužem víc času. Sám si ještě plně neodhalil pocit, který to způsobuje, ale nad tím bude moc přemýšlet později. Stejný výraz má ve chvíli, kdy se k Hakueovi skoro připlazí další muž a podává mu telefon. V jeho očích je ale víc obdivu, než překvapení. +Páni.+ Unikne mu naštěstí jen v duchu a zdvořile odvrátí hlavu stranou, když telefonuje. Nerozumí ani slovu, přesto vnímá každé z nich a jeho obdiv jen roste. Začíná nutně přemýšlet, co všechno ještě dokáže. Ne, ani na vteřinu nezalitoval, že do jeho auta nastoupil. Nebylo to fér vůči jeho rodině, nebylo to fér vůči jeho otci, který se mu snažil dát opravdu hodně. Není nevděčný, jen si svůj život představuje podstatně jinak a Haku mu ukazuje, co by mohl sledovat častěji. +Život není fér.+ Pomyslí si podruhé jednoduše a věnuje mu plnou pozornost, jakmile dotelefonuje.

"Myslím, že se není vůbec za co omlouvat. Ukazuješ mi věci, o kterých jsem doteď neměl ani tušení." Opáčí mu na jeho omluvu. +Možnosti.+ Doplní si v duchu. Následuje ho k autu, do kterého se usadí už uvolněněji, když do něj před stanicí nastupoval.

"Měl bych říct, že jsem plnoletý a tudíž je to čistě má věc, ale nebyl bych slušný." Odpoví mu na jeho otázku, než odtrhne oči od okénka k jeho tváři.

"Ovšem pořád jsem tu ten mladší a..." Odmlčí se na chvíli, aby si promysle, jestli to slovo chce říct. Začíná tušit, že by mohlo být pochopeno jakkoliv.

"Nezkušenější." Odváží se nakonec a nechá koutek vylétnout nahoru.

"Možná bych měl podobná vážná rozhodnutí nechat na někom, kdo by pro mě mohl mít hodně cenné rady." Tváří se pořád stejně ale oči napovídají, že by tohle mohla být cílená provokace. Pořád troch balancuje na hranici toho, co si smí dovolit a co bude příliš, ale…Je to zatím jen drobný pokus a navíc v soukromí jeho auta. Třeba to nebude mít tak hrůzné následky. Přijme kávu s děkovným kývnutím hlavou.

"Se mnou si nemusíš dělat starosti. Myslím, že bez jedné kávy se obejdu. Přesto díky, určitě mi přijde vhod." Chvíli jen protáčí plechovku v rukou a přemýšlí, jestli by si ji spíš neměl nechat a vystavit. Ne, že by na tom byl až tak špatně, ale co kdyby si jednou uvědomil, že to tímhle dnem celé začalo? Celá jeho vysněná budoucnost? Nakonec se rozhodne, že ani za dvacet let nebude sentimentální a plechovku opatrně otevře, aby si nezničil oblečení ani interiér auta.

"Ovšem je tu fakt, že pokud mě přivezeš, až před dům riskuješ můj doživotní zákaz vycházení, možná i zadržovací celu a rozhodně jisté vydědění." Pokusí se zavtipkovat na předchozí téma. Zní skoro, jak kdyby se nebavili oněm, ale o někom úplně jiném.

"Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně záleží na tom, jestli se ještě uvidíme nebo ne…" Pozoruje plechovku ve svých dlaních, než si dopřeje několik krátkých loků. Ona ta poslední věta měla ještě jeden smysl a to, že sám chce vědět, co se po dnešních chvilkách strávených v lázních bude dít. Měl by vystoupit na nejbližší křižovatce a velmi rychle utíkat. Měl by se modlit, aby je někdo společně viděl a on i ve svém věku vážně dostal něco podobného jako domácí vezení. Ani jedno ale není to, co by ve své hlavě chtěl.

"Přišel bych o tolik večírků." Postěžuje si tiše. Začíná pomalu rozeznávat ulice a ví, jak daleko jsou. Znovu pomalu stočí oči na svou společnost a mírně pozvedne obočí.

Hakuei

Pousměje se. Jistě, že neměl. Většina lidí na tomhle světě neměla a to dokonce i mnozí z těch, kteří pro ně pracovali na nižších pozicích. Ten muž s telefonem byl pořád členem klanu, ale existovala celá řádka podřadných zlodějíčků a šmelinářů, kteří podléhali důmyslné síti nadřízených a o skutečných pánech se mnohdy nikdy nedozvěděli. To proto, kdyby je lapila policie. Stopy nikdy nemohly vést k někomu důležitému. Pobaveně se rozesměje, když si Show začne prosazovat svou ohledně jeho příjezdu domů, jen si není úplně jistý, jestli ví, co dělá. Takeshi byl miláček, ale on nebyl jeho syn a člen jeho domácnosti. Pořád ho nemusel žádat o střechu nad hlavou a placení školného, ale Show ještě ano. Pro jeho vlastní dobro by to dělat neměli a při tom by tak moc chtěl vidět staroušův výraz. Stejně určitě ještě není doma… Maminka si dělá nehty nebo sedí v sauně… nikdo si toho ani nevšimne, jedině sousedé. Když dojde na to slovo Nezkušenější, obrátí k němu oči s vlčím blýsknutím v nich a chvíli si ho prohlíží. Odhaduje, jestli tím Show sledoval nějakou provokaci nebo ne, ale podle výrazu jeho tváře ano. Takže zabral. Haku si musí připomenout, že přeci sám neví, co chce, zvedne koutky v neurčitém pousmání a zase se na chvíli podívá z okénka. 

"Máš pravdu, to je rozhodně rozumné." Přitaká na jeho rozhodnutí přenechat svůj osud v jeho rukou a uvnitř něj se něco zatetelí spokojeností. +Určitě tě nezklamu.+ Pomyslí si. Našpulí rty na výčet všech možných Showových trestů. 

"Pak už by tě nic nesvazovalo, že? Jen ty peníze..." Najde si v tom hned to lepší, ale na tohle by Show nikdy neměl odvahu. Nejspíš nikdo. Kdo by dobrovolně opouštěl skvělé zázemí, dřív, než je to nutné a začínal od nuly? Jen blázen. Oni blázni nebyli, chtěli vytěžit ze všeho co nejvíc. 

"Ani jedno z toho si teď nepřejeme, nechceme, aby nám kdokoliv házel klacky pod nohy nebo jakkoliv omezoval a zkracoval naši cestu za slávou, že ano?" Pronese. 

"Takže je mi líto, ale dneska se trochu projdeš, asi tak dva bloky." Řekne mu, zatímco sáhne dvěma prsty pod lem saka a vytáhne odtud zlatou kartičku s rudým zdobením a jemnými rudými znaky. Podá mu ji. 

"Tohle u tebe nesmí nikdy nikdo vidět. Jestli se to stane nebo nedejbože zavolá kdokoliv jiný, přestanu pro tebe existovat, tak buď opatrný." Je to kontakt na něj osobně, na jeho soukromý telefon. Z bezpečnostních důvodů ho měl jen málokdo a on ho nechává v domě policajta. Teď je to přímo ruská ruleta. Snad si Show uvědomuje, jak obrovský krok tohle je? 

"Jako důkaz, že jsem svoje slova o důvěře v tebe myslel vážně. Táta tě nikdy nepustil k ničemu pořádnému, tak já to dělám teď. Máš jen jednu šanci, žádné promiň ani zkusme to znovu." Řekne mu měkce, ale o tom není rozhodně pochyb. 

"Kdybys cokoliv potřeboval nebo ses snad kvůli mně dostal do úzkých." Ideální by bylo, kdyby se Show číslo naučil a vizitku spálil, ale Haku chce, aby to vymyslel sám. Limuzína z ničeho nic zastaví, chvíli se nic neděje a pak se dveře otevřou. Za nimi je chodník vilové čtvrti a okrasné keře. Nikdo zrovna nejde kolem. 

"Papa, malý princi. Neztrať se." Rozloučí se s ním.

Show

To je snad poprvé, kdy se snaží vzdorovat pořádně jeho pohledu. Je zvědavý, jestli slovo o jeho zkušenosti mělo ten pravý dopad. Zdá se, že to nepřestřelil a Haku v tom viděl to, co on sám chtěl. Musí se mírně pousmát a pak z toho okna vyhlédne.

"Rozhodně rozumnější." Napije se kávy, která není vůbec zlá, na to že je z plechu. Překvapeně zamrká a ohlédne se, jakmile dojde na svazování. Naštěstí to Haku dopoví a jemu se uleví. Ne, on by fakt nechtěl skončit s holým zadkem někde na ulici, na to si vážně dá pozor. Na pět vteřin ale opravdu uvěřil, že by to po něm mohl chtít.

"Teď se mi hodně ulevilo." Přizná s emu nakonec bez většího váhání. +Aby nám házel klacky pod nohy? Z toho už není cesta zpět…+ Proběhne mu hlavou jisté uvědomění, ale zase není vyděšený, vlastně je upřímně spokojený. Stačí mu jen drobné náznaky, nepotřebuje hned slibovat hory doly. Už jenom to, že dostane příležitost, v něm probouzí nepatrný pocit, že by pro někoho mohl být někdy důležitý. Z pracovního hlediska samozřejmě, na nic jiného by ani myslet nemohl…Uhm, nechtěl.

"Myslím, že mi krátká procházka opravdu neuškodí a kdyby to bylo příliš, zavolám si taxi." Odsouhlasí mu své vystoupení daleko od jejich domu a neopustí si menší pobavenou poznámku k tomu. Většina ho má rozmazleného, on vlastně je, ale ne, to taxi si volat nebude. Haku na sebe stočí jeho pozornost, když sahá do saka a obočí mu jde zase nahoru. Ne, on z toho překvapení asi nevyjde. První si nedokáže domyslet, co mu předává, než uvidí vizitku a číslo na ní. Nemusí být extra inteligentní, aby věděl, že tohle číslo by rozhodně nikdo vidět neměl a hlavně ne jeho otec. Ne, prostě nikdo kromě něj. Protáčí zaujatě vizitku mezi prsty a pak se upřímně usměje.

"Arigato." Ukloní se opravdu hluboce, co mu jen auto dovolí.

"Je to pro mě opravdu čest." Prozradí mu bez váhání a je vidět, že ho tím opravdu zaskočil, překvapil a potěšil. Tolik emocí najednou…To snad není ani on. Zírá na vizitku a vypadá, že tomu ani nevěří. Je to jen zdání, pečlivě si ukládá do hlavy jednotlivé číslice. Měl skvělou paměť a nebojí se, že by číslo snad zapomněl, na to bylo příliš důležité. Zatím ji svírá v ruce.

"Rozumím, nezahodím svou první a poslední šanci." Dodá naprosto vážně a podívá se, kde jsou, když auto zastaví. Kolem vážně nikdo není.

"Úspěšný zbytek dne, pro mě už snad lepší být nemůže." Popřeje mu a v očích se zablýskne, při tom, jak ho oslovil. Je vidět, že se mu to opravdu líbí. Než vstoupí, ještě se na chvíli zarazí a ohlédne přes rameno.

"Už se není kde ztrácet. Mám před očima novou cestu a té se nehodlám jen tak vzdát." Řekne mu jako poslední, než vystoupí. Protočí vizitku před očima, naposledy si přečte číslo a pak vytáhne zlatý zapalovač, aby jí nechal shořet. Už se neohlédne, ale ukazováčkem si poklepe na spánek, aby bylo jasné, že ho v hlavě bude mít snad vypálené a vykročí elegantním krokem po ulici.

"Některé dny se zdají lepší, než ostatní." Broukne si pro sebe a tváři se mu objeví náznak dravějšího pousmání. Nejde dlouho, když mu před očima vyroste jejich dům. Projde bránou, pak zahradou a zamíří ke vchodovým dveřím. V hale potká matku, která právě něco očividně hodně důležitého zařizuje. Asi jakou barvu, budou mít mýdla do koupelny. Stočí k ní krátce pohled, když se ho zeptá, jaký měl den.

"Byl velmi…osudový." Nechá ji vykolejenou stát na místě a sám zmizí na schodech a ve svém pokoji s pobaveným výrazem, který mu z tváře jen tak nezmizí.