(horní paluba)
Takeshi
"Výborně." Takeshi bere jeho slova jako první krůček k tomu, že by mohl malinko zatřást s jeho názory. Pokusím se…už jen snaha mu dává příležitost popostrčit ho určeným směrem. Sám vzhlédne k obloze znovu."Máš rád hvězdy?" Zeptá se ho klidným hlasem.
"Já ano, je to něco nepopsatelného. Kdyby člověk jen na chvíli uvěřil, že je v nich opravdu napsaná budoucnost…Přečíst si aspoň kousek by stálo za to." Zamyslí se nad tématem hvězdného nebe a pomalu přiloží sklenku ke rtům.
"I když nevědět, co tě čeká má své kouzlo. Životní maraton překážek, které musí obratně zdolat, aby sis pro sebe urval, co nejvíc. Asi by to nebylo ono, kdyby jím člověk jen tak proplouval." Dlouze vydechne a stočí oči na Aoiho vedle sebe. Chraplavě se rozesměje, když už má v zajetí celý tác.
"Ano jedl jsem je už několikrát. Jsou výborné. Taky afrodisiakum. Někdy se to opravdu hodí." Pozvedne nepatrně obočí a tuší, že Aoimu možná malinko zaskočí. Vyvádí ho z míry opravdu rád.
"Tato noc bude opravdu zajímavá, když je spořádáš všechny." Dobírá si ho ještě trošičku a sám klidně sáhne po další jednohubce.
"Můžu jich nechat připravit ještě víc." Nabídne mu bez váhání, protože tohle je moc pěkný začátek. Výborný alkohol, skvělé jídlo…Pak už je jen krůček k ostatním radostem života. Tu otázku měl rozhodně čekat. Možná by mohl začít mluvit víc napřímo, ale taky by ho mohl vyděsit a to nechce. Zná se, on s tím problémy nemá, ale něco mu napovídá, že na Aoiho bude muset pomalu, ale taky mu nesmí dát příliš příležitostí couvnout. Nadechne se, aby mu to objasnil, ale nestihne nic. Poslouchá výčet zastávek s pohledem upřeným před sebe.
"Ano, tam jsem opravdu často. Jeden můj známý vlastní jedny z lázní. Klidné místo, dokonalý relax uprostřed lesa. Je to opravdu luxusní místo se skvělou restaurací. Pokud budeme mít čas a chtěl bys…?" Nabídne mu, když se na něj podívá.
"Pokud nebudeš mít strach se přede mnou svléknout." Jak moc velké to bude pro Aoiho lákadlo? Odmítne radši nebo si to nenechá ujít.
"Byla by škoda něco podobného nevidět. Takový malý kousek ráje. V Hong Kongu už jsem taky byl, ale jen pracovně a na chvíli. Vůbec jsem si ho neužil." Zasní se malinko, ale do podvědomí se mu dostanou i další zastávky.
"Na Nový Zéland se opravdu těším. To místo je prý naprosto kouzelné. Z druhé strany každý kout světa má své kouzlo. Už se nemůžu dočkat, až ho společně objevíme." Sáhne po jedné jednohubce a trochu se nakloní k Aoimu.
"Ta otázka zněla, kde je tvá hranice, Aoi-chan." Připomene mu a dává najevo, že on rozhodně nezapomněl.
"Kde si myslíš, že je hranice snobství a nevhodného rozhazování?" Pozvedne mírně obočí a natáhne ruku s jednohubkou k jeho ústům.
"Pochopitelně, když sleduješ čistě svůj zájem." Kývne hlavou na potvrzení vlastních slov.
"Ale co když ej tvým zájmem udělat někomu radost? Změnil a zlepšit jeho pohled na svět? Je to pořád tak špatné? Nebo tě to na chvíli omluví?" Úsměv na sebe nenechá dlouho čekat.
"Utrácet za hýčkání druhé osoby, se kterou chceš trávit svůj volný čas, je pořád něco, co by se ti nelíbilo?" On ho těmi otázkami klidně zaplaví a nasadí mu do hlavy těch broučků klidně víc. Asi se bude ráno dobře bavit, až vyleze ospalý, že kvůli nim nemohl usnout. Pozoruje výraz v jeho tváři a zachytává jemné záchvěvy, které mu prozradí, kterým směrem se jeho myšlenky budou ubírat. Je to zábavné přesvědčovat někoho zarputilého, jako je Aoi. Pro podobné chvilky měl vždycky slabost. Taková malá, nevinná partie jen pro dva.
Aoi
Aoi se krátce zamyslí. "Ano mám. Nijak zvlášť jim nerozumím, není to vysloveně koníček, ale myslím si, že se k nim lidi přestali dívat a že je to škoda." Řekne nakonec a trochu povolí rovný posed na patách v tradičním duchu. Pousměje se, když Takeshi začne mluvit o budoucnosti. Jeho napadlo něco úplně jiného.
"Mě by se asi nelíbilo vědět, co mě čeká. Nejspíš by mě to stresovalo pokaždé, když by nešlo o samé štěstí. Ale líbilo by se mi, kdyby občas plnily přání, jako se to říká o padajících hvězdách." Nastíní mu svou představu. Na krátko skloní hlavu, když Takeshi znovu zmíní, že si člověk musí urvat hlavně pro sebe. Hodně lidí takhle fungovalo a bylo pokrytecké tvrdit, že člověk myslel nejdřív na ostatní a pak až na sebe, ale stejně se s tím nějak nedovede ztotožnit. Když mu chce Takeshi tolik ukazovat svůj pohled na svět, co kdyby se on pokusil změnit ten jeho? Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale s tím Aoi nikdy nesouhlasil. Jenom to bylo mnohem těžší měnit léty zažité zvyklosti. Na chvíli se na ústřicích zasekne pohledem, když Takeshi nahlas zmíní to afrodisiakum. Ano, už o tom slyšel, ale v jeho společnosti to asi nebyl nejlepší talíř, po kterém mohl Aoi sáhnout. Nebo ano? Je na čase nenechat se jím tolik vyvádět z míry.
"Nespořádám. Myslím, že můj žaludek by na to měl za chvíli vlastní názor." Pousměje se a trochu se proti němu vnitřně obrní. Tyto mořské plody byly ošemetné, nerad by zítra seděl polovinu rána na toaletě.
"Tradiční japonské lázně na Tchai-wanu? Nebo to jsou nějaké místní?" Zaujme ho, jak to tam asi vypadá. Takových zvláštností je nejspíš čekají desítky a tohle je pořád jen malý kousek od domova. Do lázní se nestydí. Jako každý Japonec to vnímá jako samozřejmost, že se tam chodí bez oblečení a většina z nich byla smíšená. Samozřejmě s Takeshiho flirtováním to dostává ještě jeden rozměr. +No… uvidíme...+ Řekne si v duchu.
"To záleží taky na tobě." Odpoví mu na ten svůj strach ze svlékání, ale myslel tím, že se stydět nebude, když Takeshi přestane rýpat, ne že by se měli ještě víc sbližovat. Je mu ale úplně jasné, že on si to přebere zase po svém. Ano, už se v něm začíná maličko orientovat a za chvíli to snad půjde, aniž by nebyl neustále v rozpacích.
"Musím souhlasit." Řekne, když mu Takeshi povídá o tom, že každé místo má svoje kouzlo. To je rozhodně pravda. Nechá ústřice být a vybere si na jemné plátky nakrájený roastbeef. Maso se doslova rozplývá na jazyku. Pak mu Takeshi upřesní svou otázku a on se trochu zaskočeně zamyslí. Sáhne po vlastní sklence, pohodlně se opře o předloktí v jakémsi pololehu a překříží nohy v kotnících. Klesne očima na jednohubku. Nechce se mu ji v tomto duchu přijímat a zároveň nechce být neslušný. Nakonec to udělá a převezme si ji. Jen ať si ale Takeshi nemyslí, že má vyhráno! Rozhodí dlaní.
"Podle mě by měli všichni boháči nějakým způsobem pomoct. Neříkám, že mají vzít svoje jistě těžce vydělané jmění a dát ho na charitu, koneckonců mají ho svou zásluhou, ale prostě… přispívat, stavět hospicy a tak. A ne, nemyslím si, že je špatně hýčkat si milovanou osobu na úkor sebe. Možná je to pokrytecké, ale taky je to nesobecké. Jenže platí, že čím víc člověk má, tím míň je ochotný dávat nebo jenom tak, aby to moc nebolelo. Málokdo jde a věnuje polovinu toho, co má." Nakonec zakotví očima v těch jeho.
Takeshi
"A co by sis přál?" Zeptá se ho po chvíli. První ho napadlo, že by tuhle otázku nechtěl vyslovit, ale nakonec se přistihne, že ho to opravdu zajímá. Vlastní přání vlastně vypovídají dost o tom, co se skrývá v nitru, proto většina neřekne to, co by je opravdu napadlo jako první. Třeba Aoi překvapí a sdělí mu tím mnohem víc, než kdyby se ptal na cokoliv jiného. Na ty plody jen zlehka přikývne a pousměje se, když trochu sklopí hlavu."V jistém ohledu je to možná škoda, ale nerad bych měl na svědomí tvůj žaludek." Sdělí mu naprosto upřímně
"Nejsem si úplně jistý, jestli bych byl schopný dokonale popsat, jak je tam krásně, to prostě musíš zažít. Vlastně zážitky jsou jedna z věcí, které velmi rád sbírám." Sáhne po svém telefonu a trvá to jen chvilku, než nejde patřičný obrázek.
"Ještě jsem nenašel místo, kde by se mi odpočívalo lépe. Můžu být jen rád, že mám zrovna takového známého." V očích je cosi navíc, co mu neříká.
"Co ty na to? Dokázal by sis představit strávit tam třeba…Týden? Měsíc? Já rozhodně." Poposune mu svůj telefon, aby se pořádně vynadíval. U toho se ho pokus bez váhání nakrmit znovu. Jen pohled na to, jak se Aoiho měkké rty otvírají, mu dostatečně podsouvá jisté představy. Lákají ho, aby se jih dotkl a přece jen si mnohem víc užívá pohled na ně. Ne, tohle rozhodně nebude poslední příležitost, kdy něco podobného zkouší. Našel v tom jistou zálibu. Na chvíli se svými pokusy přestane, když se patřičně zamyslí nad jeho odpovědí. Bez váhání mu oplatí pohled a krátce přikývne.
"Hai, to máš samozřejmě pravdu. Je šlechetné a nesobecké rozdělit se s těmi, kteří nemají prostředky. Pokud si to můžeš dovolit, měla by to být samozřejmost. Přiznám se, že v podobném ohledu bych mohl být mnohem aktivnější. Ovšem je těžké v dnešní době odhadnout, u kterých projektů jde opravdu o pomoc a nepůjdou peníze někam jinam. Ale ano, mohl bych přispívat víc, mnohem víc." Vypadá pořád dost zamyšleně.
"Přiznám, že moje záliba je trochu někde jinde. Baví mě lidem ukazovat možnosti. Vytrhnout je ze stereotypu, který jim třeba i určuje společnost. Užít si život a ne jen odžít. Moje pomoc má trochu odlišné stránky a ne všichni to tak vidí. Nedělám si iluze." Pokrčí krátce rameny a už se natahuje pro další jednohubku.
"Potkáš zajímavou osobu, která tě na první pohled zaujme. Přínosem pro tebe je fakt, že ti zpříjemní den, oživit trochu zašedlé chvíle běžného dne. Na oplátku jí otevřeš dveře, které doteď třeba ani neviděla. Vidíš, jak se mění výraz při podobných kouscích a vnitřně tě to těší. Neděláš to prioritně pro svůj zájem, ale ano i vlastní zadostiučinění tam je. Je to opojný pocit být tím, kdo se o to postará a já se starám velmi rád, pokud je mi to dovoleno. Pak se vaše cesty rozdělí a ty počítáš dny, jestli se kdy zase spojí. Odhaduješ, tipuješ si a sázíš se sám se sebou. Často se to opravdu stane a ty dveře se otevřou zase mně." Nechá ho nahlížet do své vlastní hlavy a životní zábavy.
"Nemůžu si být jistý, že se to stane. Není to ten důvod, proč to dělám, ale nemůžu říct, že by to nebylo příjemné." Odmlčí se nakonec, když sahá po své vlastní sklence, aby si dopřál další doušek.
"To jsou ty okamžiky, na které se prostě nedá zapomenout." Podívá se na nebe, když se znovu napije a pak zase stočí oči na a Aoiho.
"Co se stane, když ti řeknu, že jsem si vybral zrovna tebe?" Pozvedne nepatrně obočí.
"Máš pro mě jisté kouzlo, kterým se rád nechám opíjet." Dovolí si dotknout se konečků jeho vlasů a sklouznout po nich.
"Nechci od tebe nic, co mi sám nebudeš chtít dát. To je mé pravidlo. Jediné, co budu v tom případě od tebe chtít je…" Pootočí tvář na chvíli stranou, aby si rozmyslel, jak to přesně formulovat.
"Naprostou upřímnost. Pokud se ti cokoliv bude líbit, i když to není podle představ společnosti, chci to vědět." Dokončí sovu myšlenku a znovu se na něj podívá.
"Máme před sebou spoustu společného času. Mohla by to být životní plavba pro oba, ale nic se neděje jen tak."
Aoi
Ta otázka ho vlastně překvapí. Hvězdy přání ve skutečnosti neplní, takže ho ani nenapadlo o tom nějak víc přemýšlet. Rozhodí rukama ve váhavém gestu, ale u toho má tvář obrácenou k nebi, i když na něm ještě žádné hvězdy nejsou. "Asi… souznění. Nejspíš proto, že si myslím, že není reálné. Že druhá taková duše neexistuje." Schválně nepoužil slovo láska, to je trochu něco jiného. Může být zaslepená nebo dočasná, ale opravdové souznění dvou lidí? Takeshi se mu možná bude smát, možná řekne, že jeho přemýšlení je na mladého kluka moc zkostnatělé, ale on to takhle doopravdy cítil. No, pokud ho tím pobaví, třeba mu pak dá se vším pokoj a vybere si zábavnější cíl. Pousměje se.
"To je vlastně dobře. To je věc, kterou ti nikdy nikdo nevezme a nad kterou jednou budeš vzpomínat. Ne nad tím, jak jsi každý den jezdil do práce stejným metrem a…" Najednou se zarazí uprostřed věty a hledí překvapeně před sebe. Není tohle to, co mu tady Takeshi celou dobu říká? A není Aoi pán z metra? Pootevře ústa nad tím uvědoměním a pak se trochu zmateně a ztraceně podívá do jeho očí, než se zase opanuje a nakloní blíž, aby se mohl podívat do jeho telefonu a na to, co mu chce ukázat. Je to opravdová nádhera.
"Musí být úžasné žít na takovém místě. Povolání snů." Přikývne.
"Asi ano." Připustí. Měsíc na jednom místě je už hodně, ale válet se tady? A pořád ve vodě? Klidně. Tentokrát si během prohlížení už ani moc neuvědomí, jak poslušně otevírá rty na další sousto. Je to vážně trochu divné, jenže Takeshi je prostě výstřední, omluví to sám sobě.
"A proč nezaložíš vlastní nadaci? Pak budeš přesně vědět, na co tvoje peníze jdou?" Tohle mu přijde jednoduché a Takeshi si může dovolit najmout lidi na její provoz. Udělalo by Aoimu radost, kdyby to kvůli němu udělal? Ano, to rozhodně! +Možná by ses měl zeptat těch, kterým chceš pomáhat, jestli chtějí i oni.+ Pomyslí si, ale nahlas řekne:
"Existuje dlouhá řada lidí, která by ti utrhla ruce za možnost nechat si takto změnit život." Myslí to vážně, jeho myšlenka patřila spíš tomu, že když si Takeshi někoho vyhlédl, nic víc neřešil. Hmm, to všechno, co mu tady Takeshi vypráví zní, jako by rád dělal lidem mentora nebo mecenáše, jinak si to nedovede vysvětlit. Většina takových lidí mu musí být nadosmrti vděčná, takže s ním udrží styky, nejspíš budou pokračovat v dalším byznysu a tak podobně. Ano, rozhodně je to pro něj výhodné a při tom stále nejisté. Určitý adrenalin nebo hazard, chcete-li. Trochu sebou trhne, když mu Takeshi na přímo řekne, že dalším takovým adeptem by měl být on sám a stočí k němu trochu zkoumavý pohled. Nechat si pomoct v kariéře není nic špatného, ale jestli je s tím nutně spojená ještě jiná službička, tak takový typ on není. Co mu má teď odpovědět? Už byli tady, zavření na jedné lodi na dlouhé měsíce a to poslední, co chce, je se ho nějak nevhodně dotknout. Napne svaly, když se Takeshi dotkne jeho vlasů a v podstatě mu tím odpoví. Pak to ještě dopoví a Aoi se zase trochu uvolní. Není si jistý, jestli na to jde kývnout a to něco nakonec vůbec neudělat, asi by to nebylo fér s tím, co mu tu Takeshi nabízí, jenže to v sobě neumí zlomit.
"Když začneme s tou upřímností..." Řekne nakonec nejistě. +A možná u ní taky skončíme!+ Dodá honem v duchu a znovu na něj pohlédne koutky očí. Je to maličko pohled laně.
"Upřímnost, když něco chci a nedělá se to a co upřímnost, když se to naopak dělá? Pořád mluvíš o lámání tabu a konvencí, ale třeba ve mně všechno otočit nemůžeš." Pokrčí jemně rameny. ¨
"Ne, ne, já vím, že nic není zadarmo." Dodá honem. Nikdy by si nedovolil od něj brát a na oplátku neudělat nic. Chvíli nechává hlavu skloněnou a přemýšlí a když ji znovu zvedne…
"Jé, podívej!" Na jeho tváři se okamžitě objeví úsměv a vytáhne se na nohy. Slunce se stačilo sklonit nad oceán, který obarvilo do ruda.
"Vypadá tady tak obrovské..." Vydechne okouzleně a míří rovnou k zábradlí. Voda se třpytí a příroda tu kouzlí romantický kýč. Nejspíš právě vidí nejkrásnější úkaz na zeměkouli.
Takeshi
Pozoruje výraz v Aoiho tváři, když dojde na uvědomění, jaký život žije. Tedy podle toho, co si Takeshi myslí. Možná bude právě tohle ten přerod, při kterém s misky vah zhoupnou na jednu stranu. A možná taky ne."Je důležité si uvědomit, jaký život žiješ a jaký bys chtěl žít. Někdy to není takový rozdíl a někdy jsou maličkosti vlastně nejpodstatnější." Doufá, že dnešní večer dodá Aoimu spoustu témat k přemýšlení. Přiznává si, že jeho osobnost ho zajímá čím dál víc a rozhodně podporuje myšlenky na to, aby se mu pokusil ukázat, co nejvíc. Neměl v povaze couvat, pokud nebyl opravdu ve slepé uličce. Tady je hodně úzký průchod, ale pořád před ním nestojí zeď.
"V tom případě se tam můžeme chvíli zdržet." Ujistí ho, že svá slova myslí naprosto vážně. Minimálně za návštěvu, možná jednu noc by to stálo. Aoi má zdá se slabost pro vodu a toho by se mělo rozhodně využít. Mírně pozvedne obočí, když Aoi navrhne založení vlastní nadace.
"Ano, už jsem nad tím uvažoval, měl jsem v ruce pár konceptů a míst, kam by peníze mohli jít. Zatím jsem se nerozhodl. Můžeš mi v tom klidně pomoct." Navrhne mu další spolupráci. Třeba by to bylo to, na co Aoiho naláká. Mlčí a nechává Aoiho dál rozvažovat a je si téměř jistý, že kdyby nebylo jediné věci, už by dávno souhlasil. Jenže o tom, kvůli čemu Aoi váhá to není. Ne prioritně. On přece není typ člověka, který by nabízel své zkušenosti jen kvůli posteli. Příjemný bonus, to ano, ale o tom to celé není. Mlčí, teď není prostor na to, aby cokoliv řekl je jen na Aoim, jak se rozhodne a je potřeba ho nechat pořádně to přetřást v mysli, aby došlo na jistou odpověď. Ani teď se jí nedočká. Ano, tohle mohl tušit. Sklopí pohled ke svým dlaním, aby zformuloval odpověď. Samozřejmě, že jsou aspekty, které měnit nechce, stejně jako nemá v plánu otáčet celou jeho povahu. Jen mu chce dát prostor se rozhlédnout. Když však hlavu znovu pozvedne, už je Aoi u zábradlí. Připálí si už asi dvacátou cigaretu a pomalu se zvedne. Ohlédne se na množství jídla, které po nich nejspíš zůstane a musí se pobaveně pousmát. Takové plýtvání, ale možná si něco přece jen odnese na pokoj. Čeká přece společnost a Aoi to pro dnešní večer rozhodně nebude, tím si je jistý. Pokud se to kdy stane. +Škoda.+ Proběhne mu hlavou upřímně. Přes všechny své myšlenky si stejně neodpustí přistoupit za jeho záda a zapřít se dlaněmi o zábradlí vedle jeho boků. Nedotýká se ho, ale je dost blízko.
"Je to opravdu nádherné." Souhlasí s ním jako první, než konečně vzhlédne od jeho profilu k zapadajícímu slunci.
"Kdybych chtěl zkusit zapůsobit, asi řeknu, že vím, proč se ti tolik líbí. Když zapadne, přijde černočerná noc, kterou máš v očích. Stejně hluboká a podmanivá. Okouzlující a vlastně i trochu nebezpečná, jen však pro ty, kteří si příliš věří a mají pocit, že jim ublížit nemůže. Velmi působivá kombinace. Rozhodně víš, jak zaujmout, i když se o to nesnažíš." Mluví tiše, jakoby se snažil příliš nenarušovat atmosféru.
"Já tě přece nechci měnit. Zaujal si mě tím, co se skrývá uvnitř tebe." Začne mu odpovídat na jeho slova.
"Nebudu tě do ničeho nutit a nečekám nic na oplátku. Myslím to vážně, že ti chci hodně věcí ukázat. Ber to třeba jako můj velký koníček." Pokusí se mu to celé osvětlit.
"Nech mysl otevřenou a zůstaň po mém boku po celou naši dovolenou. Nech mě ti zpříjemnit alespoň pár týdnů bez myšlenky na to, že mi to budeš muset vrátit, tak to totiž není." Znovu vzhlédne a o něco déle se nadechne svěžího vzduchu.
"Pokud mi budeš cokoliv chtít dát, je to jen tvá volba. Záleží jen a jen na tobě. Budeš opravdu laskavý, pokud mi dovolíš tě malinko rozmazlit. Pro mě je odměna tvůj úsměv, možná i trochu rozpaků, kdy jsi opravdu roztomilý." Nemůže si odpustit ještě malinké popíchnutí svou vlastní upřímností.
"Podobné okamžiky jsou opravdu krásné." Narazí ještě na to slunce.
"Ale mnohem lepší jsou ve chvíli, kdy je máš s kým sdílet. Samota není špatná, ale příjemná společnost je mnohem lepší." Odtáhne se od něj a opře pozadím vedle hledíc na jeho tvář.
"Můžeme podobným způsobem večeřet každý den na lodi." Nabídne mu ještě.
Aoi
Zhluboka se nadechne nosem večerního mořského vzduchu a skloní hlavu, až mu černé prameny napadají do tváře. Zpoza nich sleduje Takeshiho ruce, které se z obou stran opírají o zábradlí podél Aoiho těla. Je to hodně intimní poloha a nejspíš samotný okraj jeho momentální tolerance, ale Takeshi ho nesčetněkrát žádal, aby mu trochu věřil a sliboval, že neudělá nic, co Aoi nebude chtít. Ústa mu klesnou od sebe, když mu Takeshi začne skládat kompliment, jaký nikdy v životě neslyšel. Podezíral by ho, že si ho snad připravil dopředu, kdyby býval mohl tušit, co má Aoi rád. Připadá si hrozně zvláštně, protože takové komplimenty by měl on sám skládat nějakým dívkám a ne Takeshi jemu, jenže se mu najednou líbí to poslouchat. Nikdy nikdo o něj podobným způsobem neusiloval a ani nikdy nebude, pokud se tomu nerozhodne dát šanci. Je to omamné jako mámení ďábla, který stojí přímo za jeho zády. Co se stane, když mu půjčí kousíček svojí duše? Schramstne ji celou a nechá Aoiho v prahu a špíně, do smrti litujícího nebo je doopravdy možné, aby si člověk užil všechen mamon až do konce? Trochu se začervená, když se přistihne, že nad tím doopravdy přemýšlí a ani to netrvalo moc dlouho. Kdyby se nechal dobývat polovinu plavby, asi by si nepřipadal tak lacině jako teď. Je prý roztomilý… Zatváří se trochu pochybovačně s obočím pozvednutým a pak mírně zavrtí hlavou s jakýmsi úsměvem. Musí si přiznat, že kdyby mu tohle všechno bylo krajně nepříjemné, už by tady nestál. Asi by ho vykázal do patřičných mezí, zaměstnavatel nebo ne, ale on to pořád neudělal. Necítí se vlastně tak moc nepohodlně. Pak se Takeshi trochu vzdálí a Aoi se mu teď může podívat do tváře. Nejraději by se ho zeptal, co jeho rodina, pokud nějakou má, ale u mužů jeho věku bylo běžné, že měli milenky. Tenhle nejspíš ještě navrch preferoval milence. Z ničeho nic si vzpomene na barmana a na to, jak si spolu šeptali a cosi uvnitř něj ho popíchne. Možná malinko žárlivosti. Ale pokud v tom něco bylo, Takeshi se právě namáhal tady a ne tam. Hmmm… "Dobře, to můžeme." Řekne mu nakonec na návrh společné večeře každý den tady.
"Ale stejně nám to nedá a vymeteme všechny restaurace, které tady jsou." Pousměje se. Velmi opatrně začíná používat slůvko My.
"Zítra nás čeká celý den na lodi a poté tvoje lázně. Půjdu si pročíst možnosti, které tady máme a připravit ti nějakou… hmm… zábavu." Dodá nevinně, ale Takeshi si jistě najde svou i bez jeho pomoci, když ho tady právě nechává. Není moc hodin, ale on si nutně potřebuje všechno přerovnat v hlavě, trochu si vybalit a pověnovat se práci. Bude tady i plno nočního programu, takže…
"Když narazím na něco jedinečného, stavím se." Myslí tím noční večírek na uvítanou nebo jiné kratochvíle a zároveň je zvědavý, jestli ho nechá klepat na dveře svojí kajuty, když v ní třeba nebude sám. Trochu vypočítavě mu zajiskří v očích a v jeho úsměvu je patrné maličkaté vítězství. Jestli tam ten kluk bude, nejspíš se to dozví, může přece přijít opravdu kdykoliv a s čímkoliv.
"Tak zatím." Dodá o něco víc provokativně, než původně chtěl a zamíří odsud pryč. +Ty jsi s ním flirtoval!!! Před malou chvíli jsi flirtoval tónem svého hlasu!!+ Hned si v duchu nadává, ale ono ho to tak bavilo…
Žádné komentáře:
Okomentovat