Ruki x J - Čerstvé maso je vždycky lákavější. - část 1.

(márnice)

Ruki

Byla to prostě jenom úplně obyčejná mrtvola. Nic speciálního na ní nebylo, kromě průstřelu, který měl na svědomí Hyde. Identifikovali ho snadno i bez nějakých speciálních testů. Muž měl visum do Japonska jenom na devadesát dní jako většina turistů, přiletěl sem z nějakého jednoduchého důvodu a pak se měl zase vrátit. Buď ho povolala nějaká čínská rodina nebo sem jel jenom pro odměnu. To druhé mu přijde pravděpodobnější, ale od toho tady byly jiné hlavinky, aby na to přišly. On měl své práce dost a poslední dny jí bylo čím dál tím víc. Vlastně je docela rád, že mu na stole neskončil ten Aqui. Byl to ještě mladý kluk, ale takových tady měl taky spoustu. Tak třeba mrazák číslo dvacet sedm, tomu bylo fakt málo a… Z přemýšlení ho vyruší ostré zaklepání. Koho sem čerti nesou v půl jedné v noci, to teda neví. Vypne nahrávání, které běží skoro neustále, když si povídá sám se sebou a zanáší tak svoje postřehy a neohroženě vykročí rovnou k zadním dvoukřídlým dveřím márnice. Ty hlavní vedou skrz budovu, ale zadem ze dvora se sem velkým autem vozily mrtvoly. O ničem čerstvém neví. Ruki byl taková šedá eminence celého Tokya. Nikdy se tady nebál, proč by taky měl? Chodili sem všichni, policie i Yakuza. Nikdy ho ani nenapadlo, že by ho mohl někdo přepadnout, protože od něj často chtěli plno službiček a nebylo moudré znepřátelit si jeho. Ve městě samozřejmě nebyl jediný, ale vzhledem k tomu, pro jakou budovu pracoval a pro jaké případy, byl něco jako… ten nejvyšší? Nejmenovaně, ale byl. V jeho věku to byl neskutečný úspěch, pokud tohle můžete říct o pitvání mrtvol. Doma byli u vytržení už jen z toho, že mu celé sousedství říkalo Pane doktore. To, že by mu na dveře bouchal nemyslící psychopat… proč by chodil do márnice? Ten lovil holky v parku. Zarachotí klíči v zámku a otevře jedno křídlo, aby vystrčil hlavu s dioptrickými brýlemi na nose rovnou z něj. Musí očima vystoupat o pár čísel výš. Zná ho. Ještě spolu nemluvili, ale jeho jméno bylo snad profláklejší, než jméno jeho šéfa. Jeho přátele z kriminálky zaměstnával ve dne v noci. 

"J… Co chceš? Bistro je o vrata vedle. Pozor, možná do karbanátků nemelou jenom hovězí." Usměje se, ale moc vřelého v tom není. On samozřejmě ví, proč nejspíš přišel. Jsou to dva dny, co sem přivezli několik Takanových kluků. Za městem se strhla velká přestřelka a bylo u toho i několik civilistů. Velký průšvih. Samozřejmě jsou všichni tři pěkně u ledu. Haku něco chce. Buď měli něco u sebe, něco pro rodiny nebo podobné věci. Yakuza byla semknutá a o svoje lidi se starala, chodili se i loučit. Možná se chtěl jen podívat a říct Sayonara. To se mu tady často stávalo a on je nechával. Byla to službička za službičku a Yakuza ho pak respektovala. Pořád si hráli na čest, parchanti. Pomáhali chudákům, aby si je jenom víc zavázali… nic samurajského v tom nebylo, ale oni si to rádi mysleli. Tohle ale bylo poprvé, co přišel někdo tak vysoko postavený.

J

Jeden z těch obyčejných dní. Několik zlomených rukou, pár uříznutých prstů a k tomu tahle prácička. J nebyl z těch, kteří by na něco řekli ne. Jeho loajalita neznala hranice a pokud by si měl jít za svého šéfa sednout, udělá to bez váhání ani by nemrkl. Byl to prostě jeho život, který mu Haku dal a za něj byl neskutečně vděčný. Ne, nenaučil se všechno od něj, ale ve službách mafie se rozhodně výrazně zlepšil, ale ne v boji na blízko, tam měl ty nejlepší základy. Šlo tehdy o zbraně. Nesnášel je a ony neměly rády jeho. Zbraň byla dobrá tak maximálně na dálku a tohle tvrzení mu nikdo nevyvrátí. Většina střelců dělala zásadní chybu, přišli příliš blízko a toho dokázal využít. Jeho schopnosti však pramenily úplně z jiného konce a tím byl jeho otec. Nebyl to Japonec, i když by to u něj moc lidí netiplo. Byl to Američan a pracoval celý život u tajných služeb. Jeho poslední práce byla právě v Japonsku, kde se nakonec i oženil a...Jo, narodil se on. Jediný syn, který si užil naprosto skvělé výchovy plné bránění své vlastní osoby a nakonec i matky. Prostě namachrovaný idiot bez špetky jakýchkoliv zábran. Mučil ho od malička každodenním tréninkem a vychoval, vlastně spíš vycvičil z něj někoho, kdo byl schopný vyjít z místnosti plné goril možná tak s monoklem pod okem a ne nepotřeboval k tomu žádnou zbraň. Trochu osudová chyba, když by se na to jeden díval podobným způsobem, protože to, co k Jovi rozhodně nepatřilo, byla lítost nebo jakýkoliv pud sebezáchovy. A tak ho ve svých třinácti prostě umlátil. No co, neměl sahat na jeho mámu, to se prostě nedělalo. Ještě pár let zůstal se svou mámou, dokud nepřišel i o ni. Lidi umírají, tak to prostě je. Od té doby se toulal po ulicích Japonska do chvíle, než se potkal s bandou, které velil právě Haku. Náhoda? Ani ne, prostě si je našel s jasným cílem dostat se k němu blíž. A povedlo se. Od té doby plní bez mrknutí všechny jeho příkazy a postupem času se dostal tak vysoko a má pověst někoho, komu se zprotivit rozhodně nechcete. Jediné jeho vlastnictví byla motorky a po kapsách minimálně jedna krabička cigaret. Nic víc, nic míň. Možná ještě pár hraček, které se mu zalíbily a prostě si je vzal. Razil heslo, že nemít nic, znamená nemít slabosti a toho se držel. Haku většinou k Rukimu posílal někoho úplně jiného, ale dneska zrovna neměl nic na práci a pro něj to bylo důležité. Nebyl rád, protože mrtvoly zmlátit nešlo a celkově to zavánělo nudným večerem, ale…Jsou věci, které udělat musí. S rachotem se přiřítí k policejnímu ústředí a motorku klidně postaví na stojan a nechá ji tak. Má na sobě jeho typický znak a většina ví, co to znamená, kdyby se na ni jen křivě podívali. Kolik má člověk kostí v těle? Možná by se mohl zeptat rovnou…Tok myšlenek mu přeruší otvírání velkých vrat. To už má cigaretu v koutku a plamen ozáří jeho tvář.

"Anebo tebe, hm?" Pravý koutek se mu zvedne v děsivém pousmání.

"Tak se vítají hosti na párty?" Pozvedne pravé obočí a dlouze si potáhne.

"Trochu mrtvo." Mlaskne si a vykročí jeho směrem.

"Přivítání máme za sebou, ale pokud máš v záloze nějaké vtipné poznámky, sem s nimi." Projde kolem něj, aniž by cigaretu típl, ale na vteřinu se u něj zastaví.

"Já občas smysl pro humor mám, na rozdíl od nich. Když to vtipné nebude, můžeš si vybrat…" Sjede pohledem celou jeho postavu.

"Kam to schytáš, dneska mám dobrou náladu." Dokončí, než sáhne do kapsy a nečekaně mu nabídne cigaretu.

"Tak kde jsou?"

Ruki

Povytáhne obočí nahoru, ale nic na to neřekne. Tohle bylo neobvyklé chování. Muži od Yakuzy byli obvykle samá slušnost a poklona. Nechtěli si u Rukiho rozlít mlíčko, protože bossové by si je podali. Měli s policií svoje dohody a s ním vlastně taky, když chtěli vidět svoje mrtvé. To byla v Japonsku hodně vážná věc, která se nebrala na lehkou váhu. Všechny ty obřady, víra v reinkarnaci nebo nahněvané duchy, ani v dnešní moderní době to nebyla hra. Pokud se přenášely ostatky na nějakém veřejném místě, bývala u toho televize i kněz a zaříkávačka. Tohle místo bylo duchy doslova přecpané a vzhledem k příčinám jejich smrti… Ta jeho otázka by ho bývala pobavila, ale to by musel mít jiný nástup. Nezbývá mu, než mu uhnout ze dveří, ale vytáhne se na špičky a tu cigaretu mu vezme. Hodí ji před dveře a šlápne na ni. 

"Nevím, jestli ti už vybouchali mozek z hlavy, ale samozřejmě je tu protipožární ochrana. Jestli nechceš, aby byl do minuty barák vzhůru nohama, už to nezkoušej." Řekne a dokonce to ani nezní otráveně, prostě jenom věcně. Co si myslel? Že tu nejsou žádná čidla a podobné věci? To se narodil včera? Bože… tihle kluci by měli vážně odchodit alespoň základku. Vzhledem k vyřčenému krabičku odignoruje a zavře za J dveře. 

"Haku tě nenaučil, jak se tady máš chovat?" Tyká mu, ale kluci jemu vždycky vykali. Na znamení úcty mezi lékařem a jimi. Vždycky to respektovali. Tenhle ne. Pouští na něj hrůzu, je drzý a myslí si, že si z něj Ru kecne na zadek, ale tohle bylo jeho království. Když nebude chtít, J nic nezjistí ani nezíská a Haku ho přerazí. J tohle musí pochopit. 

"Proč poslal tebe?" Upřímně se zajímá. 

"Na těch tělech mi nic tak zvláštního nepřipadalo." Projde dlouhou chodbou do hlavního sálu, kde je na stole dnešní oběť. Úplně nahá, s rozříznutým břichem. Byl uprostřed své práce. Zastaví se u ní a tak nějak z úcty ji zakryje bílým prostěradlem. Pak pokračuje dál, do speciální místnosti s boxy. Udržuje se tu velmi nízká teplota. Vezme za madlo jednoho z nich, vší silou zatáhne a vyjede první lehátko se zesnulým. Je v rubáši a označené. Takto vyklopí i další dvě a podívá se na J. 

"Nic na sobě nemají, všechno je uloženo, označeno a sepsáno. Máte zájem o něco konkrétního pro rodiny? Jestli jsi tu jen ze známosti, budu vedle." Řekne a otočí se na patě. Projde sálem ke dveřím do pokoje, kde odpočívá a má zázemí. Je dost prostorný a je tu taky oltář a v něm doutnají zapálené obřadní tyčinky. Ozve se zamňoukání a siamská kočka seskočí z křesla, aby se mu otřela o kotníky. Shlédne na ni a nechá ji tak. Nalije si trochu kávy z termosky na stolku a poposune si na nose brýle. Tohle je ale divná návštěva. Ruki neměl strach, že by tam J vyváděl nějaké nepravosti. Proč by to dělal? Maření důkazů, policejního vyšetřování, byla to pořád stejná rovnice. Konec přístupu k informacím, konec tajných návštěv márnice, velmi naštvaní bossové. Ruki už stejně všechno viděl, zapsal a předal dál, J tam neměl moc co pokazit.

J

"Kdo říkal, že jsem nějaký mozek kdy měl?" Pozvedne nad jeho otázkou obočí a prohlédne si chodbu, která by kde koho vyděsila, jeho ale ne. Říkalo se, že u takových jako jen on, je mozek spíš překážka, než něco, co by měl mít, ale tohle byl spíš vtip. Nespokojeně mlaskne, jakmile o ni přijde. Tenhle kluk si dost troufá, kdyby to udělal kdokoliv jiný, už by ho držel pod krkem, jenže nesmí.

"Típl bych ji za půl kroku. První čidlo je ještě dost daleko." Znal podobné mašinky a věděl přesně, jak blízko musí být, aby se spustily. Někdy se to hodilo, pokud se rozeřvaly ve správnou chvíli. Stejně si Rukiho prohlíží o chvilku déle. Kde kdo by se možná lekl, ale jemu se nakonec vyhoupnou koutky nahoru.

"Nebojíš se, to je dobrý. Jednou tě to zabije." Složí mu osobitý kompliment a stejně si neodpustí typickou poznámku. Na své chování a to, co ho Haku naučil, jen pokrčí rameny. Dostal by kázání, to ví, ale snad by to přežil. V koutku už má místo cigarety párátko. Přijde další dlouhý pohled, jakmile padne další otázka.

"Trénuješ si otázky na mrtvolách a pak z tebe padá jedna za druhou?" Vrátí mu to, aby nebyl ani na vteřinu pozadu. Přemýšlí, jestli by mu měl odpovědět, ale v něčem má pravdu, potřebuje sem jít. 

"Protože jakmile s tím, co tu máš, opustím budovu, slétnou se na mě jako supi nad čerstvou mrtvolou. Asi jim ty tvoje příliš nevoní." Odpoví mu tak na půl a s typickým rýpnutím. To, že je tu na vlastní pěst, mu ale nepoví. Bylo by z toho asi víc potíží, než užitku. Je to pravda a někdo se jistě dozví, pro co sem přesně jde.

"To, co potřebuju, není vidět na první pohled, musíš jít hodně do hloubky." Mlží a nechá se odvést do místnosti s boxy. Jde krok za ním a oči mu dost patrně sklouznou na jeho pozadí. Některé věci on uměl vždycky ocenit a tohle byl dost výstavní kousek.

"Kdo by to řekl, že zrovna tady." Prohodí si bez známky studu. No co, jak jde o příjemnější večer, čert vezmi jméno, ať je kluka nebo holky. Otočí se přes rameno, aby se na něj podíval podruhé a vypadá hodně nechápavě.

"Ze známosti?" Tváří se, jakoby něco podobného slyšel poprvé. Jak kdyby pro něj sociální vazby nic moc neznamenaly. Ostatní si to rozhodně myslí.

"V pohodě, bude s nimi víc legrace, než s některými živými." Odtuší klidně. Ještě pozoruje Rukiho mizející záda, než se zastaví u prvního z mrtvých. Něco v jeho očích se změní. Byli to kluci, kteří mu byli dost často k ruce. Chodil s nimi na pivo a…

"Tak vidíš, dostali i tebe." Prohodí tichým hlasem a bez váhání zahodí párátko kamsi za sebe. Ne, nehledá tu vůbec nic, je tu kvůli sobě samému. Odhrne jednomu vlasy za ucho a odhalí malinkatou značku na lalůčku, vlastně místo náušnice. To jsou kluci, které trénoval on sám.

"Asi málo." Prohodí trochu hořce a podívá se na druhého z nich. Byli to jen mladí kluci bez domova s touhou něčeho dosáhnout. Skoro jako on…Ne, to vůbec on domov měl, ale byl k ničemu. Vydechne podruhé, ale ve tváři se už nepohne jediný sval. Potřebuje informace, tohle mu jen tak někdo dělat nebude. Skloní se k prvnímu, aby se rty dotkl jeho čela a pak k tomu druhému. Narovná se po chvilce a zavře oba zpátky do chládku. +Heh, tenhle vtip byl dobrej.+ Protočí nad sebou očima a vyrazí do Rukiho pokojíčku. Ozve se silné zabušení, než vstoupí. Oči mu jako první padnou na kočku. Nejradši by po ní dupl, kočky nemá zrovna rád, ale neudělá to.

"Řekni mi víc." Pobídne Rukiho ohledně těch dvou. Zastaví se až u stolu, za kterým sedí, opře se dlaněmi o desku. v očích už má zase nebezpečný lesk.

"Řekni mi všechno, co víš." Zeptá se ho podruhé ještě tišeji.

"Můžu ti slíbit, že když mi řekneš dost, přibude ti práce." Dodá neurčitě a pravý koutek se mu zlověstně pozvedne.

Ruki

Vyplatilo by se mu to jedno potáhnutí na půl kroku? Ruki nad ním jenom zavrtí hlavou, ale dál už to nerozebírá. 

"Něco to být musí..." Dodá trochu kacířsky, ale on se doopravdy nebojí. Čeho by měl? Jeho povolání je dost děsivé samo o sobě, ať už kvůli rozřezaným mrtvolám, tak kvůli jejich příběhům. Nemyslí si, že by Yakuze nějak pomohlo, kdyby si vzala na mušku zrovna jeho. Proč taky? Věděl toho sice hodně, ale všechno už je stejně dávno předáno policii. Nemá v hlavě nic dalšího navíc, co už by nevěděli ostatní. Ohlédne se po něm, když si do něj rýpne s těmi otázkami a pokrčí rameny. 

"Jsem soudní patolog, musím mít hodně otázek." Jeho humor je podobně ledový, jako všechny ty mrtvoly v mrazáku. Dokonce se u toho ani neusměje. 

"Nedivím se, bývají už dost staré. Čerstvé maso je vždycky lákavější." Dodá stejně suše, ale pak se pobaveně ušklíbne té jeho hloubce. Hlouběji, než on asi nikdy nikdo nebyl. Ať už v něčí hlavě nebo v jakékoliv jiné dutině. Pochybuje, že na těch tělech bylo něco, na co by nepřišel, ale třeba něco přehlédl? +Ne, to je pěkná blbost.+ Věří si opravdu hodně, jinak by nebyl tam, kde je. Ten jeho pohled i kompliment mu naprosto unikne. Ruki prostě nerandil. Neměl na to čas. Když to nebyly státnice a vysoká, byla to nekonečná praxe a potom nekonečná práce. V Tokyu bylo pořád co pitvat. Pak už ale zmizí ve své kanceláři. Není v ní sám na dlouho. Zrovna se i s kouřícím hrnkem usadil do křesla a sáhl po stohu papírů, nad kterými ještě musí hodně přemýšlet, když se ozve to zabušení a on zvedne oči zarámované v obroučkách nahoru. J jde rovnou k němu a chce... informace? Před chvílí se tolik divil těm známostem a teď tohle? Ruki chvíli mlčí a měří si jeho tvář zkoumavým pohledem. Poskytoval lidem jako J různé službičky a kupoval si tím jejich podporu, jistou loajalitu a vlastně i ochranu. Oni to věděli a chovali se na oplátku slušně. Musel si dát pozor, aby neprozradil příliš a neohrozil svoje místo nebo přímo sebe, ale Ruki nebyl idiot. Věděl, jaké informace nikdy nesměly opustit budovu a co naopak mohlo klukům z ulice pomoct. Někdy bylo lepší podpořit domácí gang než dopustit jejich roztržky. I tihle kluci měli rodiny, děti… někoho, na kom jim záleží a ty chtěli chránit. Nakonec hrnek odloží a vstane. Je tady veliká kartotéka. Vyhrabe z paměti jména obsazených mrazících boxů, protože před J by je číslovat asi neměl a chvíli hledá, než otevře jeden ze šuplíků a pak listuje mezi složkami. Tohle byli pro policii obyčejní kluci z ulice, co se připletli, kam neměli a odkašlali to. Konec případu. Podá složku J, ať se podívá na všechno, co na nich našel a na okolnosti, o kterých ví. 

"Odnést je nemůžeš." Upozorní ho, ale J bude nejspíš stačit paměť. Kočka se znovu otře o Rukiho kotníky a on na ni trochu bezradně shlédne. Teď, když J čte, hledí na něj nahoru a zase jednou se cítí doopravdy malý vzrůstem. Radši očima uhne stranou a dvěma prsty si narovná brýle. Dřív klukům jako on hodně záviděl.

J

Nespouští z něj pohled. Vlastně na sebe tak nějak zírají oba, jen J natáčí hlavu na stranu, jak kdyby se snažil odhadnout, co se mu prohání v hlavě. Neměl rád podobné pauzy, byl tam prostor pro vymýšlení pitomostí. Kdyby mu Ruki neřekl nic, nemůže hnout ani malíčkem. To by mu Haku pěkně dal. Už tak bude mít problém, že je tady, ale potřebuje vědět, kdo zatím stojí. Pak půjde poslušně za ním a vyptá si svolení, aby s nimi mohl skončit po svém a že za to všichni, kdo mají na rukou jejich krev, zaplatí. Nikdo mu nebude beztrestně likvidovat jeho svěřence. Pokud dotyční mají dost rozumu, už se někde třesou strachy, ale…Všechno záleží jen na tom doktůrkovi naproti němu. Neříká nic, ticho pro něj umělo mít kouzlo a teď je to zvláštní druh atmosféry, kdo z koho. Tohle byla taky jeho parketa, ale teď nepotřebuje vyhrát, teď se potřebuje dostat k detailům. Narovná se, když se Ruki zvedne a jeho oči těknou ke kočce, jejíž pohyb mu narušuje soustředění. Vrhne na ni vražedný pohled a tiché syknutí a pak už zase kouká na Rukiho. Vyčkává bez hnutí, než se na stole objeví složka a on po ní hbitě sáhne, aby se začetl. U toho se narovnává a sedá si polovinou pozadí na stůl. V ruce se mu automaticky objeví cigareta, kterou si dá do koutku, ale nezapálí.

"To jsem si mohl myslet." Prohodí po prvních pár řádcích. Stačí mu ráže, místo, kde byli nalezeni a k tomu i hodina a má bez obtíží jasno. Víc vědět nepotřebuje.

"Nepotřebuju je s sebou, co jsem si chtěl potvrdit, už vím a taky se podle toho zařídím." Neříká nic navíc, protože Ruki…Pořád jsou v policejní márnici, proč by mu měl vykládat, že se rozhodl odrovnat několik lidí? Zaklapne složku a posune mu ji zpátky, aniž by svoje pozadí ze stolu sundal. Prohlédne si ho znovu, stejně jako hrnek s kafem. Je dost pozdě a on nevypadá, že by se zrovna chystal spát. Dneska ty parchanty stejně nedostane, musí počkat na souhlas. Sáhne po telefonu a napíše krátkou zprávu, které nerozumí jen tak někdo a pak ho zase schová.

"Díky, ušetřil jsi mi několik dalších hodin hledání." Vypadne z něj něco, co by asi nikdo nečekal, ale on uměl být hodně vděčný, pokud mu někdo opravdu pomohl. Naposledy si ho prohlédne, než vstane a zamíří ke dveřím. Mohl mu popřát dobrou noc, ale…To by mu stejně hodil na hlavu, jak si stačil všimnout. U dveří se ale zastaví a otočí se zase zpátky.

"Zvu tě na pivo." Neusměje se, ani se nějak nezatváří, prostě dal nabídku.

"Chápu, že párty s mrtvolami je daleko záživnější, ale kdybys přece jen chtěl na chvíli mezi živé…" Odmlčí se na vteřinu, než vloží ruce do kapes.

"Pokud se nebojíš, že tě sundám za prvním rohem…" Zavtipkuje ještě.

"Ber to pozitivně, pokud to neudělám já, je mizivá pravděpodobnost, že to někdo udělá v mé přítomnosti. Hlavně v baru, kam bych tě mohl vzít." Další malá pauza, než přijde provokativní pousmání.

"Nebuď nevychovaný jako já. Byl bys, kdybys to odmítl." Vrátí mu to i s úroky.