Ricko x Inoran - A žádný holky, znám tě. - část 2.

(Rickovy pokoje)

Inoran

"Dám na něj pozor." Slíbí mu bez váhání na adresu Taijiho. Vlastně se těší, až si s ním víc popovídá, snad pro něj nebude příliš nudný. 

"Kůň ještě chvíli počká." Ozve se z Inoranových rtů a vůbec nechápe, kde se to v něm bere. Jak kdyby se doteď pořádně neznal, ale taky se s nikým neloučil. Budou se hezky loučit a rozhodně teď nechce mysle na to, co bude až Ricko odejde.

"On s tebou bude celou dobu, já mám poslední chvilky." Jo, už vážně závidí i tomu zvířeti, protože může jít s ním a on ne. Mezi jednotlivými slovy si užívá jeho kůži a dělá si pohodlí mezi Rickovými stehny. Předloktími se zapírá vedle jeho těla a unikne mu několik spokojených vydechnutí. Tak málo si užil jeho blízkosti a teď o něj přijde úplně. Zintenzivní své polibky, aby jimi odrazil své rozpoložení a touhu zapamatovat si, jak chutná každý milimetr jeho kůže. Zarazí se na chvilku, když mu Ricko připomene, co před chvílí řekl.

"Mám skvělého učitele." Narazí na jeho vtípky, kterých má většinou nespočet a nejspíš ho jimi opravdu nakazil. Jinak si to vysvětlit nedokáže. Ozve se tiché zasténání, jakmile se mu dostane vytoužených doteků na pozadí a neubrání se pohnout vlastními boky proti těm jeho. Tohle prostě nešlo ovládnout. Žene mu to koutky nahoru v roztouženém pousmání a nutí ho to nechat víčka klesnout a užít si všechnu jeho pozornost. Jakmile se dostane i k určitým místům, už sám sobě skoro nevládne. Snaží se moc nekroutit pod jeho doteky, ale nedaří se. Je plný očekávání. Teď už ví, jak to chutná a co se bude dít dál, hlavně jaká slast po tom všem přijde. Měl by ho nechat, aby si s ním dělal, co ho napadne, ale pořád má na paměti, že tohle musí být…prostě nezapomenutelné. Ještě chvíli si trochu sobecky užívá Rickovy pozornosti, než pozvedne jednu dlaň, položí ji na jeho paži a pomalu sjíždí, až k zápěstí, aby ho zlehka sevřel a začal ho zvedat nahoru a malinko přitiskl na postel. To samé zopakuje i s druhou rukou.

"Teď je řada na mě." Pošeptá mu do rtů a krátce se skloní, aby ho mohl políbit. Pak už si polibky razí cestu níž a níž. Nezastavuje se, ale ani nespěchá a pečlivě si užívá cestu až k jeho klínu. Tady ještě nebyl, tedy ne tak, jak se o to právě pokouší. Dolehnou na něj mírně obavy, aby nebyl moc nešikovný nebo mu třeba neublížil, ale…To zvládne. Trochu nejistě zvedne oči nahoru, aby se mu mohl podívat do tváře. Už je dost nízko, vlastně přímo nad místem, kam se hodlá podívat a vyzkoušet svou vlastní odvahu. Jenže kdy jindy by to měl udělat, než právě teď? Jemně se usměje.

"Malý dárek pro tebe?" Nadhodí s nádechem pobavení, než se skloní. Nejprve jen olíbá kůži kolem jeho chlouby, než se mírně odtáhne, aby mohl věnovat jeden trochu nesmělý polibek na jeho špičku. Očima pořád kontroluje výraz v jeho tváři.

"Teď se mi snad smát nebudeš." Popíchne ho a pak přijme jeho přirození mezi rty. Zatím jen opatrně a velmi něžně, aby mu opravdu třeba neublížil. S každou Rickovou reakcí je o něco odvážnější a pak přidá i jazyk, který doteď trochu zahálel. Po chvíli, už se dělá větší pohodlí mezi jeho stehny, zapírajíc se o ně předloktími a dlaněmi jistí Rickovy boky, aby jim nedovolil se pohybovat. Možná ho malinko trápí, ale pořád věří tomu, že to bude o to lepší. Musí, jinak se studem propadne až na druhý konec planety. Nakonec si jednou dlaní přece jen pomůže, ale to už přestává přemýšlet nad tím, co dělá. Najednou mu to přijde jako něco, co by pro něj udělal kdykoliv a rád. Vlastně ho baví mu způsobovat příjemné pocity. Tedy snad jsou. Sám úplně zapomene na své vlastní vzrušení a během vteřiny se rozhodne, že tohle kolo rozhodně vyhraje. Bude to stát za to a užije Rickův výraz, pokud to opravdu dotáhneš konce. Není si úplně jistý, že to zvládne se vším všudy, ale…ano, to prostě dokáže.

Ricko

Je to jejich mužská přirozenost takto pohybovat boky, ale v poloze, v jaké se Ricko nachází, se stejně malinko ošije nejistotou. Nikdy by ho to nenapadlo, ale on by mu to snad vážně dovolil. Prostě proto, že ho miluje. Jedna polovina jeho hlavy ale nemíní vzdát dráždění mezi Inoranovými polovičkami, kdyby ho tím náhodou přemluvil, aby to bylo jako vždycky. Tedy ne že by se o těch jejich několika chvilkách dalo říkat, že je to něco jako vždycky. Pokračuje v tom dost dlouho na to, aby si myslel, že Ino už je myšlenkami někde úplně jinde, ale opak je pravdou. Okolo svých zápěstí ucítí jeho dlaně a obě ruce jdou jedna po druhé nahoru. Překvapeně se dívá do jeho tváře, ale nebrání mu vůbec v ničem. Žaludkem mu zalomcuje ta správná míra očekávání neznámého, která jeho vášeň nakopne ještě o hodně víc. Těší se na cokoliv, co se Inovi usadilo v hlavě, ať je to co je to. Vymění si polibek, než Ino opustí jeho rty a začne těmi svými klesat přes jeho hrdlo a výmluvně níž. Hýčká každý kousíček Rickovy pokožky a on si to nepokrytě užívá. Je to něco úžasného, hrozně příjemného a on by se mohl nechat takto rozmazlovat vážně rok v kuse. Obvykle byl hodně hr a velká voda, rychlá a divoká akce, ale Ino mu ukazuje, že to jde i jinak a dělá z něj trochu líného kocoura. No to v pravou chvíli, bude se mu stýskat asi tisíckrát víc. Nechává škádlit svoje tělo, sám ho za to hýčká prsty ve vlasech a vrní blahem s hlasitými povzdechy kdykoliv Ino trefí něco citlivějšího. Takových míst je na něm opravdu hodně. Nejspíš úplně všechny. Ino se skutečně nezastaví a dostane se až úplně dolů. Ricko už je napnutý očekáváním, asi tak deset minut v kuse si v duchu opakuje On to vážně udělá a má pocit, že se ani nedočká. Zakazuje si popohánět ho nebo ho jinak vyvádět z míry, ale je to zatraceně těžké. Asi se zakousne do svého vlastního meče, aby dal pokoj. Jakmile se ozve Inův hlas, Ricko se ihned podívá dolů a ten pohled je něco, na co vůbec není připravený. 

"Strašně ti to tam sluší." Vydechne okouzleně a pousměje se. Konečně ucítí jeho horké rty rovnou v okolí svého penisu a nechá hlavu klesnout do peřin, aby si ten pocit mohl pořádně užít. Inovy polibky jsou nesmělé, ale tím spíš roztomilé a vlastně rajcovní. Nejraději by se ho zeptal, jaké to tam pro něj je, ale musí si připomenout, že žádné rozptylování! Radši. Jak ho jenom může napadnout, že by se mu v podobné chvíli smál? Smát se bude tak možná z přemíry hormonů štěstí, ale jinak rozhodně ne. Jakmile se Ino rozhodne využít svůj jazyk, je s ním okamžitě amen. Ono je v závěru docela jedno co tam dělá, když jsou v tom všechny ty city. Ať si dělá, co chce, hlavně ať s tím nepřestává. 

"Těžko… uh… uvěřit… že bys v tom neměl praxi." Vyrazí ze sebe přerušovaně a místo odpovědi Ino přišpendlí jeho boky k posteli a přidá navrch svou dlaň. No dobře, tak on vůbec mluvit nebude, jenom vzdychat a sténat pod tím otevřeným oknem ven na nádvoří. To musí každý pochopit, že si chtěl ještě užít. Netrvá to tak dlouho a brzy se jeho tělo propne ve vrcholné extázi, které se vůbec nechtěl bránit. Bohužel svoje boky možná až příliš rázně poslal proti Inoranovým rtům, ale není schopen si to uvědomit.

Inoran

Opakuje si pořád dokola Rickův kompliment. Je rád, že to řekl, jinak by asi byl celou tu dobu dost nejistý. Ricko ale vůbec nevypadá nespokojeně a to ho jen pobízí, aby byl mnohem odvážnější. Jakmile mu to dojde, už bude pozdě se stydět. Naštěstí nemá moc prostoru nad tím přemýšlet. Snaží se trochu omezovat Rickovy boky, aby toho najednou nebylo příliš a to zaměstnává dost dobře jeho hlavu, stejně jako Rickův hlas. Je to vlastně dost opojný pocit vědět, že mu tyhle pocity způsobuje on sám. Teď by nejspíš přišly další myšlenky a lítost nad tím, že ho nebude mít u sebe každý den. Asi by se snažil to celé ještě vylepšit. Málem se neubrání spokojeně usmát, když přijde další kompliment, ale hned si to zakáže nebo mu vážně ublíží a to by opravdu nerad. Jen zvedne oči a v nich mu zazáří očividná spokojenost nad tím, jak se mu to líbí. Tím dostane další dávku odvahy to celé dotáhnout do konce. Nějak díky tomu úplně zapomene, co vlastně provádí a jak tohle většinou končí. Měl by spíš vnímat jemné náznaky, které se stávají intenzivnějšími a už by věděl, co bude následovat. Jenže tohle taky dělá poprvé. Prostě se úplně zapomene a najednou se Rickovy boky pohnout proti němu takovým způsobem, že ho donutí několikrát překvapeně zamrkat. Přemáhá se, aby se nerozkašlal, jak má najednou plná ústa. Je to zvláštní pocit, ale pořád to není nepříjemné. Bylo by to lepší, kdyby to čekal. Oddálí se od jeho klína a na chvíli musí sklonit hlavu, aby mu nebylo vidět do tváře a…Prostě se pokusí všechnu Rickovu touhu spolknout. Je toho najednou nějak moc. Nikdy mu to nepřišlo, až do dneška. Asi se bude pokaždé pitomě usmívat, jakmile si na to vzpomene. Když k němu konečně zvedne oči, neubrání se krátkému zasmání.

"Příště mě varuj." Prohodí pobaveně, ale není to výčitka, jen malé popíchnutí. Podvědomě si promne rty o sebe a setře posledních pár utkvělých kapek a zatváří se rozverněji, než kdy jindy. Tohle s ním nedokázal provést jen tak někdo a jeho lásce se to daří každou chvilku. Jsou tak svázaní a přesto si s ním připadá volný.

"Mohl bych to zkusit znovu, třeba se mi to povede líp." Kousne se do rtu, protože vůbec nechápe, co mu to tady říká a kde se to v něm bere. Nakonec sklopí oči a pozoruje své ruce, které sklouznou z Rickových boků na jeho stehna. Ty si chce taky pořádně užít. Skloní se k nim a věnuje jim několik polibků, než se pozvedne, aby se mohl pomalu začít přesouvat nad Rickovo tělo.

"Co bych ještě mohl udělat, aby to bylo nezapomenutelné?" Zeptá se ho a skloní se k měkkým rtům, když si uvědomí, kde před chvíli byl. Trochu ho dožene obava, že zrovna tohle by se mu líbit nemuselo. Z druhé strany, Ricko už má něco podobného za sebou, takže…Prostě si dopřeje jeho rty a znovu se automaticky pohne boky proti jeho.

"Anebo to uděláš ty?" Provokuje ho dál a bez přemýšlení se začne přesouvat obkročmo na jeho klín. Najednou má dost odvahy, ale kdy jindy by ji měl mít, než právě teď. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by to mohlo být dnes jinak. Potřebuje ho zase cítit, aby si společné chvilky mohl připomínat, až….Něžně se pousměje, jakmile se mu podívá do očí. Narovná se pomalu a dlaněmi mapuje jeho hruď, sem tam promne kůži o malinko silněji. Nedokáže s tím prostě přestat.

"Moc ti to tam sluší." Nakloní hlavu na stranu, když si ho pořád prohlíží.

Ricko

Nic z Inoranových rozpaků nad planými ústy nemá šanci vidět, protože ještě sám létá na obláčku, ve tváři mu hraje spokojený úsměv a oči má zavřené blahem. Vůbec nechce, aby ty spokojené vlny orgasmu opouštěly jeho tělo a doopravdy si je užívá, dokud to jenom jde. Teprve potom oči konečně otevře a zadívá se do jeho tváře po té poznámce. 

"Pokusím se." Zamumlá jenom a zní to malinko omluvně, ale zároveň mu v očích začíná drze jiskřit. Varovat ho nebude už jenom proto, aby mu to příště neuteklo, až bude zase takhle roztomilý. V souvislosti s jeho jménem si tuto vlastnost myslí opravdu často. Zdá se, že je to nakažlivé, protože Ino taky začíná vypadat jako malý kluk, kterému se povedl nějaký pikantní kousek. Pozvedne obočí nahoru, když Ino nadhodí, že by to celé mohl ještě zopakovat. Tedy dvakrát po sobě mu ještě nikdy v životě nikdo nekouřil, ale klidně tady bude takhle ležet až do večera, dokud ho odsud nevyhodí Akiho matka. Najednou mu ta úvaha připadá hrozně směšná a má co dělat, aby nevyprskl. Ino se ale rozhodne pro něco jiného a začne se posouvat k němu nahoru. Ihned dlaněmi pohladí jeho boky a pomůže mu s tím. Podobný polibek mu v nejmenším nevadí, jen mu při něm stačí zajet dlaní do vlasů na spánku a chvíli ho jen tak hladit. 

"Až se jednou vrátím, budu si každý den vymýšlet důvody odjezdu, když jsi po tom na mě tak hodný." Broukne, ale Ino je ten typ, co je hodný neustále. Nosil by ho na rukou, i kdyby se dělo cokoliv, tím si je Ricko jistý. Kde koho by to mohlo začít nudit, ale jeho ne. On si ho bude vážit až do smrti, o tom je přesvědčený. Vzhledem k jeho povaze je to opravdu překvapení, nikdy by to od sebe nečekal, ale je to tak. Pak ho ale Ino vyzve, aby vzal věci pevněji do vlastních rukou a v něm se zvedne vlna mužské touhy. 

"Jak bych ti mohl něco podobného odmítnout?" Zeptá se ho už trochu zastřeným hlasem a v očích se mu blýskne, ale Ino mu složí stejný kompliment jako před chvílí on sám a on se spokojeně usměje. Pak očima klesne k jeho klínu a opatrně jej pohladí dlaní. Zvedne oči krátce k jeho a pak jimi zase klesne dolů. Sevře ho jemně ve své ruce a palcem začne dráždit jeho špičku, trochu líně a rozmarně, zatímco si ho dlaní na jeho boku začne zvolna posílat proti sobě, aby znovu nabudil vlastní klín. Bude to opravdu potřebovat, dál se bez toho nepohnou, ale věří vlastnímu nadrženému mládí. Bude mu stačit pár podobných doteků na Inoranově těle a za chvíli může zas. Mezitím bude mít dostatek času na to, aby ho pořádně podráždil mezi polovičkami a taky, že to hned udělá. Už ani neví, kam dřív s očima, protože se mu moc líbí pohled do jeho vzrušené a nabuzené tváře. Jakmile pocítí, že je jeho pevnost zpět, už nechce na nic čekat, opustí prsty jeho zadní partie a pomůže mu v opatrném dosedání na vlastní boky. To je asi tak všechno, co bylo opatrné. Najednou ho popadne hrozná touha ho trochu zničit. Aby na něj doopravdy nezapomněl. 

"Drž se, Ino-chan, tenhle kůň si nedá přitáhnout otěže." Broukne, než ho proti sobě pošle rázněji.

Inoran

Nakloní hlavu mírně na stranu, aby si ještě víc užil Rickova výrazu, který je naprosto k sežrání a roztomilý. A to si nemyslel, že má podobné výrazy vůbec ve slovníku. Pozdě, teď už je má i v hlavě. Musí se krátce zasmát.

"Až se vrátíš…" Začne, protože vůbec nepochybuje o tom, že se vrátí. Na nic jiného si nedovolí myslet.

"Budu na tebe tak moc hodný, že z tebe dostanu všechnu tvou energii." Slíbí mu dost odvážně, když vezme v úvahu, kolik jí Ricko obvykle má. To by taky mohlo trvat týden a pak asi bude mít po všech hodinách, ale to mu vůbec vadit nebude. Celý palác se na to sice bude dívat jinak, ale no a co? Dobře, vůbec se nepoznává, jen to není tak úplně špatná změna. Pohladí ho dlaněmi po hrudi a užívá si jeho doteky, než přijde ten v klíně. Je už vzrušený nějakou chvíli, aby mu hrozilo, že vybuchne jenom po tomhle. Udrží se zuby nehty a všechno ventiluje tichým zasténáním.

"Myslím, že teď bych mohl říct něco ve stylu, to ani nezkoušej, ale nebyl bych to tak úplně já." Musí se znovu zasmát. Nechává se dokonale unášet atmosférou, kterou zastírá všechno, co přijde později. Brzy nepotřebuje ani pobízet, aby se jeho boky pohyboval zároveň si Rickovou dlaní. Jde to samo a tak plynule. Narovná se víc, zapřen se dlaní o jeho hruď, než se rozhodne mu tu péči ještě malinko vrátit. Začíná mu docházet, že už je spíš trochu sobecký. Prostě nevydrží déle čekat. Natáhne se dlaní dozadu, aby ho pohladil v klíně. Zopakuje své gesto ještě několikrát, dokud necítí patřičnou odezvu. Pak se musí znovu zapřít dopředu, protože Rickovy doteky už jsou k nesnesení, ale naprosto dokonalé.

"Asi už mám chvíli pocit, že přesně takového potřebuji." Dostane ze sebe skrze steny, které nedokáže udržet mezi rty. Necítí nic kromě slasti, která přebije úplně všechno a malinko nepříjemné pocity. Vzápětí se mu dostane přesně to, po čem jeho tělo touží. Sám se nedokáže kontrolovat, aby Ricko tempo nějak brzdil nebo se o to alespoň snažil. Je to přesně akorát, aby byl nadmíru spokojený. Ve tváři už má výraz, který napovídá, jak moc mimo je. Po tomhle zběsilém dostihu asi nevyleze měsíc z postele, jak se bude dávat dohromady. Je to jen dobře, bude mít rozhodně na co myslet, až mu zase dojde, že tu zůstane sám.

"Ricko-koi." Dokáže jen opakovat, co mu dech stačí a za chvíli už nezvládne ani to. Před očima mu tančí hvězdičky, které jsou jasnou předzvěstí, že vrchol není daleko. Už vydržel tak dlouho a pořád se mu daří to ještě kousíček poposunout. Jak kdyby ani jeho tělo nechtělo brzký konec. Déle už to však nevydrží. Aniž by si to uvědomil, zatne prsty do Rickových ramenou, za která se jistí, aby ho vážně tenhle hřebec neshodil a zasténá naposledy a dost hlasitě. Až si uvědomí, že ho slyšeli nejspíš na druhý konec provincie, asi se vážně začne stydět. Zvládne ještě posledních pár pohybů boky, jak kdyby jeho tělo nedokázalo zastavit, než klesne na předloktí a v podstatě se na něm uvelebí. Pomaličku začíná vnímat orosené čelo a kapky, které stékají po pramíncích napadaných do tváře. Po pár dlouhých minutách se mu podaří vzhlédnout.

"Myslím, že jsem právě umřel." Musí se usmát, i když i to jde trochu ztěžka.

"Ale jestli tohle je druhý život, tak si rozhodně nemám na co stěžovat." Dodá, než se mírně povytáhne, aby ho mohl líbnout na hranu čelisti.

"Moc tě miluju, Ricko-koi."

Ricko

To je odvážné prohlášení a Ricko se na to neskutečně těší. Má tady koneckonců nějakou pověst, takže Ino moc dobře ví, co mu slibuje. 

"Myslím, že lepší motivaci bych si nevymyslel. S takovou to na hranici srovnám přes noc a ráno jsem zase tady." Zavtipkuje trošku. 

"Já vím. Ty bys mi dovolil úplně všechno." Broukne s něžným úsměvem. Kdyby se Ino zamiloval do nevhodné osoby, která by mu třeba zahýbala pod nosem, asi by to toleroval se sklopenýma očima. Líbí se mu, že v něm probudil stejnou vášeň a touhu jakou sám cítí a brzy už nekontroluje vůbec nic. Prostě ho nechává projíždět na svých bocích v tempu, které na začátku nastavil a které Inoranovi očividně vyhovuje, ztrácí se v pohledu do jeho tváře a očí a vnímá jenom jejich hlasy, které se proplétají ve vzájemném souznění jako celé jejich duše. Je to jiné, než jindy, neví proč. Je to tím hrozícím odloučením nebo opravdu čím dál tím víc propadají jeden druhému, poznávají se a dostávají se na stejnou vlnu? Asi by se to stalo, i kdyby jim nic nehrozilo, jen je celá ta situace popostrčila. Ino sám od sebe zrychluje, Ricko už zvládá jenom trhaně vydechovat a celé jeho tělo se rosí potem. Jeden by neřekl jaká je dřina ležet tady dole, co teprve Ino tam nahoře? Asi poprvé v životě má strach, že si obouchá pozadí o jeho pánevní kosti, dřív by ho taková starost ani nenapadla. Trvá to překvapivě dlouho, dokonce ještě chvíli poté, co zazní jeho jméno a Ricko si myslel, že v ten okamžik to přijde. Je upřímně rád za to, že už to má jednou za sebou jinak by se snad styděl za to, že nevydržel a je dřív, než Ino, který se vrcholu zuby nehty brání. Zvuk, který vyjde z Inových rtů na samém konci, ho přinutí šťastně se zasmát a vykopne ho na jeho vlastní projížďku vesmírem. Naposledy se propne proti němu a na několik dlouhých okamžiků přestane vnímat svět kolem sebe. 

"Panebože, tohle je skvělé." Vyrazí ze sebe, ale plíce ho pálí. Asi to bylo divočejší, než si vůbec uvědomoval. Malátně zvedne paže, aby objal jeho tělo a přitiskl ho k sobě, ale trochu ho neposlouchají. Odlepí hlavu od podložky, aby ho mohl líbnout do úplně mokrých vlasů a jednou rukou je trochu přerovná, než ho znovu obejme. 

"Co si bez tebe počnu..." Zamumlá trochu mimo. Úsměv na sebe nenechá dlouho čekat, když se mu Ino vyzná. Konečně otevře oči, aby se na něj znovu podíval. 

"A já tebe, Ino-koi." Broukne, ale ještě jednou odpadne. Musí nějak posbírat dech i sám sebe. Kdyby nejel tam, kam musí, asi by před palác doslova vyskotačil a cestou je popohnal ještě na lov, ale takhle mu ta představa trochu hořkne v krku. V ten okamžik se na dveře ozve nesmělé zaklepání. 

"Můj pane..." Špitne mladinká služebná z druhé strany. Poslali zrovna ji, protože doufají, že na ni se Ricko vztekle neutrhne. Celý průvod čeká a tohle je taková šetrná připomínka. Pánům se samozřejmě nesmí nic připomínat, ale Ricko dostal jasný příkaz od Akiho matky, aby se sbalil a odjel hned. 

"Přijdu brzy." Ozve se nahlas, aby ho dívka slyšela a pak se podívá do Inových očí. Ještě jednou ho pohladí kloubky ruky po tváři. 

"Pomůžeš mi zase obléct?" Broukne něžně a kupodivu se mu smutek do očí nevrací. Ještě ne. Musí myslet na to, že se k němu vrátí. Má tady někoho, kdo na něj bude čekat. Před pár dny nikdo takový neexistoval. Ženy často oblékaly muže do války. Bude v tom jistá metafora.

Inoran

Pořád se nemůže přestat usmívat. Rickova slova mu v tom rozhodně pomáhají, stejně jako jeho náruč, kterou si užívá. Do té doby, než ho skutečně poznal, mu to nechybělo. Teď si uvědomuje, o co celou tu dobu přicházel. Jen si nemyslí, že jakákoliv jiná náruč by pro něj měla stejné kouzlo. Musí to být prostě přesně tahle. Přikývne krátce, aby souhlasil s tím, že to bylo skvělé. Bylo to naprosto úžasné, ale taky poslední na dlouhou dobu. Zaboří tvář do jeho hrudi, aby ho neviděl a téměř neznatelně si povzdechne. Spokojených pocitů je plný, ale taky se zase pomaloučku plíží na povrch ty, které mu připomínají, že tahle chvilka nemůže trvat věčně. Kousne se do rtu, jakmile mu vyznání oplatí. Do očí už se mu zase ženou slzy, ale tentokrát je ovládne a uzamkne v sobě, prozatím. Trhne hlavou, když zaslechne nesmělé zaklepání. Zní mu to jako gongy, které předpovídají, že ta chvíle je právě tady.

"Pitomci." Ozve se z jeho rtů něco, co by asi nikdo nečekal. Podívá se naposledy do Rickovy tváře takto zblízka a v posteli, než ho krátce líbne a začne vstávat.

"Co když tě prostě unesu a schovám? Kdo by tě hledal třeba ve svatyni. Myslím, že bych zvládl Taijiho uplatit." Zkusí to naposledy, ale nakonec se vysouká z postele.

"Hai, ale nebudu to dělat rád. Obráceně by to bylo lepší." Pokusí se ještě zavtipkovat, jen to není tak veselé, jak by mělo být. První v rychlosti oblékne sebe, protože je to mnohem jednoduší, než sáhne po látkách a začne ho pomalu a pečlivě oblékat. Je vidět, že vůbec nespěchá a snaží se si užít poslední minuty vzájemné blízkosti. Jakmile dojde na poslední a dostane ji na ramena, s blýsknutím v očích ji zase začne svlékat.

"Myslíš, že by nám to ještě chvíli nevydrželo?" Opravdu poslední pokus.

"Já vím, že ne." Zatváří se smutně, když ho konečně pečlivě doupraví.

"Nezapomeň na to, že tu na tebe někdo čeká a vždycky bude ano?" Podívá se mu naléhavě do očí, než si ho přitáhne k poslednímu, opravdu dlouhému polibku.

"Nikdy totiž nebude nikdo jako ty. Dávej na sebe pozor." Kousne se do rtu podruhé, než sklopí oči k zemi a mírně se pousměje.

"Bez tebe totiž nic nemá smysl." Zašeptá tiše, ale místo aby počkal na jakoukoliv reakci, prostě se rozejde ke dveřím, které otevře a pustí ho do nich jako prvního. Na nádvoří už stojí Rickův doprovod a očividně na něj čekají už dost dlouho. Někteří si dokonce dovolí nesouhlasný pohled. Ino je vidí, i když si myslí, že ne. +Taky jste mohli odjet bez něj.+ Počastuje je v duchu a dokonce i nějaká ta nadávka přijde. Snad poprvé v životě má ve tváři nic neříkající výraz, ale v očích je mu vidět, jak moc to s ním cloumá. Pomůže mu do sedla a snaží se v koňské srsti na krku, kterou hladí zahnat svůj smutek. Je to zbytečná práce.

"Hodně štěstí, můj pane." Ukloní se Rickovi a do koutků už se mu zase tlačí slzy.

"Kami s tebou." Ukloní se podruhé.

"A všechny mé myšlenky taky." Zašeptá téměř neslyšně, než sáhne pod lem svého svršku a strhne přívěšek ve tvaru slunce, který kdysi dostal a má pro něj nesmírnou hodnotu. Ohlédne se přes rameno, než mu ho vtiskne rychle do dlaně.

"Chci ho zpátky, rozumíš." V podstatě mu nařídí, než se mu hlas zlomí a než by udělal něco nepřístojného, radši ustoupí a sepne ruce před tělem a kouká na něj. Z koutků už konečně propustí první slzy, ale je to jen kapka po kapce, která se sune po jeho tvářích. Najednou ví, že už nic nebude stejné, že on sám stejný nezůstane. Nemůže být tím, kým byl, jsou prostě věci, které vrátit zpátky nejdou. Musí být vděčný za každou vteřinu, kdy mu Ricko ukázal, jaký život může být a stejně ví, že bez něj nebude tak zářivý, jakým ho udělal.

Ricko

Překvapeně povytáhne obočí, když z Inových rtů zazní to skoro sprosté slovo, ale zvedne mu to koutky nahoru. On sám zůstává na posteli a pozoruje každý jeho pohyb a kousek pokožky, zatímco se obléká. Je to takový tichý a nerušený moment, kdy si ho pěkně ukládá do paměti. Nakonec ale musí taky vstát. Povzdechne si a vyškrábe se na nohy. V žaludku se mu usadí nepříjemný balvan, protože tohle už je příliš definitivní. Když byli spolu v posteli, připadalo mu to všechno ještě příliš daleko, ale teď? Každá minuta mu přijde jako mrknutí oka, každý úkon strašně rychlý. Nechává ho, aby mu pomohl s oblékáním a ve tváři se mu usadí výraz, který tam nikdy dřív nebyl. Mnohem vážnější a dospělejší, jako by mu přibylo pár vrásek a maličko vyrostl během těch několika málo minut. Oči trochu pohasnou a potemní a možná je to tak dobře. Tam, kam jede, nemůže být dítětem. Už nikdy jím nebude. Nakonec se ale usměje. 

"Nezní to jako špatný nápad, co? Třeba by si toho nikdo ani nevšiml." Prohodí. S Taijim by jim bylo dobře. Celý den by kouřili jak diví a klábosili… jenže takhle to nešlo. Už nikdy by odtamtud nemohl vylézt, aniž by neztratil tvář. V první chvíli si ani neuvědomí, že vrchní kabátec začne zase opouštět jeho ramena, to až když se podívá do Inoranových očí a zasměje se. Zvedne dlaň a pohladí ho po tváři. 

"Myslím, že by někdo běžel žalovat královně matce..." Protočí očima. Pak ale velmi vážně přikývne a pevně ho sevře v objetí při posledním polibku. Neskončí s ním, dokud mohou alespoň trochu dýchat. 

"Čteš moje myšlenky. Hodně brzy." Řekne mu s měkkým úsměvem a pak společně vyjdou na chodbu a před palác. S každým krokem Rickovy nohy těžknou a jeho tvář se stává ještě zachmuřenější. Dnes s ním žádná zábava po cestě nebude. Žádný věčný úsměv, který nic nedokázalo smazat. Už ne. Když se objeví na nádvoří, i on si všimne několika pohledů, ale nahlas žádný samuraj nepromluví, jen se všichni hluboce ukloní. Nechá si Inem pomoci nahoru, urovná si posed i kabátec a vezme otěže pevně do rukou. Ze své výšky na něj shlédne a přikývne. Teď už je tu Ino jako jeho učitel, který mu dává sbohem, ale pohled do jeho velkých očí ho trhá na kusy. Ty slzy jsou tiché a není jich moc, ale jsou tam a je to jako by nechávaly brázdy v jeho duši. Nikdy si nemyslel, že by ho něco mohlo tak moc dostat. Když si vzpomene na Akiho, je rád, že si vybral Senu, ale Sena není děvče… Ani oni to nebudou mít jednoduché. Nemůže si dovolit mu něco odpovědět ani neslyšně, lidé se dívají. Rychle sáhne po přívěšku a stejně rychlým pohybem ho strčí do váčku za opaskem. Ví, jak vypadá, viděl ho na něm mockrát. Je rád, že u sebe bude mít alespoň něco, co je jeho. Měl si toho vzít mnohem víc, kousek oblečení, parfém, pramínek vlasů… Pozdě. A měl mu dát něco svého. +Miluju tě, Ino-koi.+ Zkusí mu říct alespoň očima, ale pak už trhne otěžemi a kopne koně do slabin. Chce být na hranici co nejdřív a taky si potřebuje vyčistit hlavu a všechno ze sebe dostat. Kdo mu nebude stačit, ten má smůlu, však služebnictvo ochrání někdo z jeho pánů. Ani po čtvrt hodině ostrého cvalu mu není líp. Nebude mu líp. Dokud nebude zpátky. A on bude. 

"To ti přísahám."