Ricko x Inoran - A žádný holky, znám tě. - část 1.

 (Rickovy pokoje)

Ricko

To ráno by si Ricko nikdy nevymyslel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že je něco takového možné a přesto odchází z velkého sálu opařený jako nikdy v životě a čím víc mu to zvolna dochází, tím spíš se mu chce brečet. Ano brečet. Od dětství poprvé. Něco takového bylo na veřejnosti samozřejmě nepřípustné, takže se statečně drží, dokud za sebou nepřirazí dveře vlastních pokojů a sveze se zády podél nich do dřepu, aby si zabořil tvář do dlaní. Většinu času se snaží přijít na to, co by se s tím dalo dělat, ale nepřichází na nic. Aki tady nebyl a on nepochybuje o tom, že si pověřené osoby počkaly na to, až opustí zdi paláce. Aniž by o tom oba dva věděli, usnesli se, že pokud na prince nemá žádný vliv a on podniká neuvážené kroky, pak tady vůbec nemusí být. Zařídili si povolení od císaře a dnes mu oznámili, že si má zabalit všechny podstatné věci a odjet zpět do svého rodného domu. Prostě jenom tak… Samozřejmě dřív, než se zítra Aki vrátí. Byli spolu od dětství, nikoho jiného, než jeho nikdy neměl a neumí si představit, že najednou bude žít někde jinde, než on. Vlastně by ho nikdy nenapadlo, že je něco podobného možné. Palác prý nemůže živit šlechtice jen tak pro nic za nic. Když se teď, v době, kdy se Aki snaží prosadit, vrátí domů, bude to obrovská hanba. Celá rodina bude vědět, že selhal a že to má důvod. Podobná ztráta tváře se dala mnohdy řešit jenom jediným způsobem. Stejně tak nemohl čekat někde za bukem na cestě a čekat na Akiho, až pojede kolem, aby se mu vybrečel na rameni. Myslel si, že císař bude ohleduplnější k tomu, že jsou s Akim přátelé, ale pro něj to zřejmě byla jen položka na seznamu povinností. Vlastně mu to nemohl mít za zlé. Možná už si ani nepamatoval, kdo Ricko je. Při počtu dětí z harému, které měl… Jen několik z nich bylo favority pro trůn, ale pořád jich bylo dost. A každý měl svůj početný doprovod, přátelé, konkubíny… Pak tu byl ještě jeden velmi podstatný důvod, kvůli kterému nechtěl odjet. Inorana by už nikdy neviděl. Ten zůstane tady a bude sloužit princi. Neexistovala šance, jak by kdy mohli být na jiném místě spolu. Inoran se to dozvídá právě teď, že na dnešní hodiny nemá koho vyučovat. Zase až zítra, až se vrátí princ, možná spíš pozítří. Zajímalo by ho, co si pomyslí on. Bude mu to líto? Teď, když se Inoran zbavil všech nevěst a konečně si jeden druhého všimli, se všechno rozpadlo jako mávnutím proutku. Nejspíš by spolu nemohli být jenom tak veřejně, ale jemu ty společné chvíle stačily. Byly krásné, poznávali se a… třeba se přijde alespoň rozloučit. Musí se sebrat. Vysouká se zase na nohy a rozhlédne se po komnatě. Má si vzít, co potřebuje, zbytek mu pošlou v truhlách pomalejší cestou. Přivolá svoje sloužící a tichým hlasem jim nařídí, co přesně balit a co mu přinést na sebe. Pak se postaví do otevřeného okna, opře se oběma dlaněmi o jeho rámování a dýchá. Musí… Měl by okamžitě vymyslet, kam jet. Řekli domů… nejspíš pojede za Gacktem na hranici a nechá se oficiálně naverbovat. Tím se vyhne té rodinné hanbě. Po letech bezstarostného juchání a nic nedělání se najednou musí doslova přes noc stát dospělým mužem. Do války se mu nechce, ale jiná šance není. Oblékne se do sedla, připne k pasu meč a nařídí osobnímu sluhovi totéž. Pojedou hned. V noci tam cvalem budou.

Inoran

Inovo ráno bylo naprosto skvělé. Dneska měl mít hodinu s Rickem a Aki nikde, to znamená, že budou sami. Nic lepšího by si nevymyslel a s každou další minutou, kterou strávil po boku Ricka, byl čím dál veselejší. Ono i to slunce najednou svítilo nějak víc. Samozřejmě je ještě pár věcí, které musí nachystat a taky ho napadlo, že by mohl Rickovi něco dát. Převaluje ten nápad v hlavě, když sedí na své posteli a nechává sloužící, aby mu nachystali oblečení na dnešní den. On by si ho nachystal sám, ale už několikrát byl upozorněn, že jsou věci, které se nesluší, aby dělal. Je to trochu k vzteku, ale on není výbušný, takže je prostě zaměstná. Obléká se však zásadně sám a u toho konzumuje kousek své snídani a listuje ve svých poznámkách, co by dneska mohl vzít sebou. Takové malé alibi, aby se mohl tvářit, že ho vážně něco učí.

"Návrat do lesa." Prohodí si tiše pro sebe a krátce se rozesměje. Poslední na co by si právě vzpomněl, jsou nějaké přírodovědné znalosti. On má v hlavě jen jisté chvilky z lesa. Usměje se podruhé, dokud nepostřehne sloužící, která se mu uklání. To taky patřilo k jeho postavení, ale nenesl to o nic lépe. Stačí jen první věta, aby se obloha zatáhla a na slunečné ráno padly těžké mraky. Vypadne mu úplně všechno, co měl v rukou, když je mu oznámeno, že Ricka posílají zpátky. V ten okamžik má pocit, že se ani nenadechne. Udělá nakolik kroků dozadu a snad poprvé přísným hlasem vyžene všechny. Jakmile zapadnou dveře za tím posledním, sesune se k zemi a pustí slzy ven. Už chvíli ví, že Ricko není jen objekt jeho testování a užívání si dospívání, které dřív nestihl. Tohle už křeslo v malinko víc a nejspíš by mu to brzo řekl a teď….O něj přijde. Rozhlíží se bezduše po pokoji, jak kdyby se snažil přijít na způsob, jak tomu zabránit ale on v tomhle paláci nemá skoro vůbec žádné slovo. Má jen hromadu doporučení.

"K čertu s nimi." Zanadává si a pak se prostě zvedne a zmizí v chodbách. Toshiya není jediný, za kým jde. Nenápadně vyzvídá, co se děje, jestli je možné rozhodnutí nějak zvrátit, kvůli princi samozřejmě. Nic. Všichni jen svorně vrtí hlavou a nedávají mu vůbec žádnou naději. Mohl by jít za Akiho matkou, ale co si přečetl mezi řádky, ona byla v podstatě ta, kdo poslal Ricka pryč. Malinko se zdrží, ale hned na to míří do Rickových pokojů. Vůbec netuší, co bude dělat, ale jeho chůze není rozhodně způsobná ani pomalá. Letí jak tajfun, na chodbách málem několik lidí porazí a dozví se, že se chová hrozně a nepatřičně a ne vůbec jako někdo, kdo by měl prince cokoliv učit. Je mu to úplně jedno a jen doufá, že Ricko je pořád ještě tady. Představa, že se s ním bude muset rozloučit je…Jestli na to bude myslet, bude tu bulet jako malá holka a asi mu to bude i dost jedno. Pomalu ani nepočká na uvedení, když se doslova vřítí do Rickových pokojů a nadechne se několikrát, aby něco řekl. Místo slov z něj nevyjde vůbec nic, jen výraz v jeho tvář je dokonale zničený a zvládne jen rozhodit rukama do strany od těla. Těká očima po sloužících, kteří se začnou trousit ven. Ani nepostřehl, jestli je poslal Ricko pryč. Visí mu jen pohledem v očích a v uších mu podivně hučí. Jakmile zapadnou dveře za posledním, prostě překoná vzdálenost mezi nimi a pověsí se mu kolem krku.

"Oběhl jsem celý palác, ale bylo to k ničemu." Začne na něj sypat všechno, co se za posledních pár minut událo.

"Nikdo mě neposlouchal." A že byl hodně otravný, když se snažil přemluvit všechny, které navštívil, jak moc špatný nápad to je. Konečně se od něj malinko odlepí, ale oči napovídají, jak moc se ovládá, aby se vážně nerozbrečel.

"Co budeme dělat?" Nakrčí nešťastně obočí. Jasně, že co budou dělat oni. Vůbec mu nedochází, jak zní, ale nechtěl to říct jinak.

"Nemůžeš teď odjet." Zašeptá, jak kdyby to bylo Rickovo rozhodnutí a sklopí hlavu k zemi. Nakonec oči pozvedne a zatváří se nešťastně.

"Nechci, abys odjížděl."

Ricko

Byl ponořený do svých myšlenek, takže když se dveře otevřou a uslyší za sebou hlas svého sluhy, trochu sebou trhne. Prudce se otočí, ale to už se dívá rovnou na Inorana, jeho vyděšené oříškové oči a skoro zapomene zavřít pusu. Přeskočí pohledem na sluhu za ním a gestem ho odežene, takže za chviličku zůstanou sami. Několik dlouhých vteřin se neděje vůbec nic, ale pak jenom rozpřáhne náruč a přijme ho do ní. Zaskočí ho, když mu Ino řekne, že se pokouší zvrátit tuhle situaci od okamžiku, kdy se o ní doslechl. Neutíkal rovnou sem, ale pokoušel se tomu nějak zabránit. Smutně se pousměje do jeho vlasů a pak se oddálí natolik, aby se mu mohl podívat do očí. Ničí ho, když vidí jeho smutné oči, až ho samotného překvapí, jak moc. 

"Nemám moc možností, Ino-chan. Někdo se zřejmě domnívá, že jsem ve své službě princi selhal." Řekne tiše. Je pravdou, že tu nedělal nic speciálního, prostě spolu vyrostli, ale myslel si, že v tom to spočívalo. Aby měl Aki nějakého přítele… Nejspíš mají pocit, že už je na to dost starý a že ho Ricko neovlivňuje správným směrem. 

"Ten někdo bude velmi vlivný, když si může dovolit, udělat tohle princi za zády." Kousne se do rtu. Tohle by rozhodně neměl říkat nahlas, ale teď tu nikdo jiný než oni dva nebyl. Každý další pohled do Inoranovy ztrápené tváře je ještě horší než ten předchozí. Znovu se smutně pousměje a taky sklopí oči. On ví moc dobře, jak to Ino myslí, cítí se totiž úplně stejně. Konečky prstů ho hladí po loketních jamkách a ze všech sil se snaží ovládnout vlhké oči. 

"Nemůžeš jet se mnou. A já nemám příliš možností, kam jinam jet, než na hranici." Říká se mu to těžko a ví, že ho tím rozhodně neuklidní. Bojovalo se tam a Ricko nikdy žádnou bitvu nezažil. Všechno, co dosud dělal, byla jedna velká hra. Zároveň se mu tím ale snaží říct, že se nechystá přitáhnout domů s hanbou a nedej bože si nechat vzít život takhle. 

"Zkusím to u velitele. Když mě vezme k sobě, vrátím se s ním, až se situace uklidní. Už nebudu sloužit Akimu, ale u něj to taky nebude špatné. Gackt přece bydlí poblíž paláce, když je doma." Řekne mu se smutným úsměvem. 

"Možná bych si časem mohl pořídit dům někde poblíž, jako má on. Třeba v té samé vesnici. Až bude Aki císařem, a on bude, všechno se zase otočí. Musíš se o něj postarat a dohlédnout, aby se to stalo. Máš tady velký úkol, víš? A žádný holky, znám tě." Usměje se o něco veseleji. 

"Teď zrovna nemyslím to, že se jeden otočí a ty jsi jednou nohou v chomoutu. Vím, jak se na tebe dívají. Já tam na ně nebudu mít čas, nebylo by to fér." Škádlí ho dál, ale chce mu jenom říct, že ho teď už žádné nezajímají. Prostě se to stalo, zamiloval se do něj a nedostali ani společný týden. Pochybuje, že si někdo všiml tohohle a posílají ho pryč z toho důvodu, ale celé situaci by to asi moc nepomohlo. 

"Čisti si zuby, žádný harém a nehádej se s Toshiyou, nemá to cenu. A moc nepij." Upravuje mu lemy kimona na hrudi a hřbetem dlaně si otře oči. Není schopný se do těch jeho ani pořádně podívat.

Inoran

"Pitomci." Prohodí Ino tiše, když dojde na Rickovo selhání. Přesně to se  snažil všem vysvětlit, ale marně. Měl se určitě snažit víc a třeba by to opravdu zabralo. Mohl by to zkusit ještě jednou? Podvědomě však tuší, že je to předem prohraný boj. Někdo se prostě rozhodl a on s tím nic udělat nemůže. Nejradši by Rickovu náruč neopouštěl a moc se mu nechce dívat do jeho očí, protože má pocit, že potom už se neudrží vůbec. Krátce si povzdechne, jakmile dojde na někoho neurčitého. On už tuší, kdo to byl.

"Možná se pletu, ale myslím, že to byla…" Rozhlédne se kradmo kolem sebe, jakoby se bál, že je někdo uslyší.

"Akiho matka. Ta tě poslal pryč. Nikdo to neřekl určitě, ale mezi řádky…" Odmlčí se na chvilku a odvrátí pohled trochu umanutě do strany. Ví, že s ním nemůže, ale bylo to něco, na co rozhodně pomyslel. Bylo by to rozhodně šílené, jenže on tyhle zábrany přestává mít.

"Já vím, že ne." Podívá se tentokrát do země. Prsty svírá látku Rickova svršku a vůbec se mu ho nechce pouštět. Při slovech o hranici veliteli mu podél páteře přejede mrazení. To znamená boj a všichni ví, jak to tam chodí. Může se stát, že se nevrátí vůbec. Odmítavě nakrčí čelo a vrátí nad tím hlavou.

"Můžu mu napsat." Chytá se každé možnosti, jak by mu mohl pomoct. Třeba by jeho slova něco změnila. Zvedne oči až ve chvíli, kdy začne mluvit o domu poblíž. Trochu mu v nich zasvítí, jak se na tuhle možnost upne a nepřipouští si nic jiného. Ricko bude za nějaký čas nedaleko a pak už to bude všechno pořádku. Mezitím bude muset přežít boje a Ino se bude muset vyhnout další svatbě, protože se mu ta myšlenka nelíbí o nic víc, než před pár dny. Začne pomalu přikyvovat na starost o Akiho. To už dělá a bude s radostí dělat dál, protože patří k té části, která by ho velmi ráda viděla jako císaře, ale nejsou to všichni v paláci.

"To víš, že dám. Udělám všechno, co bude v mých silách." +A jako první mu řeknu, kdo Ricka poslal pryč.+ Umane si, než se musí ušklíbnout, ale Ricko s tím nepřestane. To už mu koutky jdou nahoru a pak se musí i tiše zasmát. Nepouští ho však ani na chvilku.

"Nedívají se na mě, ale na tebe víš. Takže…Moment, odkdy poučuješ ty mě a ne já tebe? Není to spíš proto, že je budeš muset odhánět ty, tak abych nestihl nic říct. Vím, jak se dívají na zadky, které přijedou z boje." Pozvedne bradu trochu výš a měří si ho zkoumavým pohledem, než se krátce rozesměje.

"A neboj, nebudu, nejsem sebevrah." Zareaguje ještě na toho Toshiyu.

"Asi si to začnu psát, ale věř mi, že můj seznam pro tebe bude mít jen jedinou položku." Prohodí tiše a pohrává si s prameny za jeho uchem. Nakonec stáhne dlaně a pohladí ho palci po jeho tváři. Teď není čas nic zakrývat, možná je to poslední možnost, kdy ho vidí a může to udělat.

"Nezamilovat se. To bych ti tam napsal já." Prohodí sotva slyšitelně a tváře mu malinko zrudnou, protože se mu v podstatě přiznal, jak to má. Opře se čelem o to jeho a podívá se mu zblízka do očí.

"Bojovat neumím a mohl bych o tebe maximálně svést slovní bitvu a nebo protivníka, protivnici unudit k smrti odborným výkladem." Pokrčí rameny a mírně se pousměje s náznakem smutku.

"Já…" Začne, ale pak se odmlčí, když se svými rty ještě víc přiblíží.

"U mě se to stát nemůže, protože jsem se zamiloval do tebe, víš. Není to úplně fér." Dokončí sovu myšlenku a pak se jejich ty konečně spojí. Víčka mu během vteřiny klesnou a s prvním prolnutím přijde i pár slz. Má pocit, že mu někdo bere něco hrozně důležitého a on neudělal nic proto, aby tomu zabránil. Příšerná bezmoc a zároveň touha být mu na ty poslední vteřiny, co nejblíže.

"Není to fér, že mi berou slunce, které mě přivedlo k životu." Povzdechne si, jakmile se od něj na vteřinu odtáhne, ale znovu se opře čelem.

"Nejedeš hned, že ne? Chci se …pořádně rozloučit."

Ricko

Překvapí ho, když mu Ino prozradí, kdo ho posílá pryč. Akiho matka? Strávil s ní díky princi spoustu let, znal ji opravdu od malička a vždycky si myslel, že ho má ráda. Jaký měla motiv k tomu, aby ho poslala pryč s takovou hanbou? Čím jí mohl zrovna Ricko tolik rozzlobit? Naprosto to nechápal. V životě by nepřišel na komplikované ženské intriky o tom, že je jeho vinou, že se Aki vymyká běžným měřítkům a začíná si stanovovat vlastní pravidla. Konec konců, i kdyby chtěl Aki udělat cokoliv, Ricko by ho následoval tak, jak se od něj přece celý život očekává a vyžaduje, ale o tom teď nemá ani ponětí. Rozhodně ho to ale silně zamrzí, protože ona přece musela vědět, že se s tímhle doma ukázat nemůže a tudíž jí na něm nakonec nezáleží ani po těch letech. Její vliv a smýšlení je to jediné důležité, ne osoby okolo ní. Možná palác takhle časem zdeformuje úplně všechny lidi. Chvíli hledí někam mezi ně a přemáhá ten náhlý pocit zklamání. 

"Ne..." Zašeptá jenom tiše, když se Ino nabídne, že by Akimu napsal. 

"To nejde, nemůžu k němu utíkat škemrat a stěžovat si, ty to víš." Vysvětlí mu to měkce. Byl by rád, kdyby to bylo tak jednoduché, ale tím by naprosto ztratil tvář. Byl by z něj posera pro všechny kolem. Rozesměje se, když Inovi dojde, že ho poučuje. 

"Muži v brnění jsou sexy, co? Sluší jim. Ošlehaní větrem, s blátem na čele..." Maluje mu tu romantickou představu a úmyslně z ní vytěsňuje fakt, že zbroj se neobléká jenom na sváteční vojenské přehlídky, ale má taky svoje praktické využití. Obejme Inoranovy dlaně svými, když je ucítí na svých tvářích, ale jakmile mu Ino dá za úkol, aby se nezamiloval, srdce se mu rychle rozeběhne. Měkce se usměje a v očích zazáří cosi vřelého. Tak je to přece jen pravda. Je to vzájemné. Dlouze vydechne, když se Inoran tolik přiblíží a pomalu sklouzne dlaněmi z těch jeho, aby ho pohladil po celé délce rukou a skončil až dole na jeho bocích, za které si ho přitáhne o trochu blíž. 

"Chceš o mě svádět bitvy?" Broukne, ale opravdu mu to lichotí. 

"Budu se muset stavit u Taijiho. Říct mu, aby na tebe dohlédl a kdyby se tu někdo ochomýtal, zase si něco vymyslel. Byl kouzelný, viď?" Není si úplně jistý, do jaké míry Ino ví, že už tehdy to byla Rickova práce. Tedy… proto, že už se mu líbil, ne proto, aby mu ženské daly pokoj. Víc už nestihne, protože se jejich rty setkají a uvnitř Rickova těla vyšlehne plamen zoufalé vášně. S plnou silou a intenzitou si uvědomuje jak moc nechce odjet teď, když mu na někom takto záleží. Tiskne ho k sobě oběma rukama možná až příliš pevně. Měl by jet hned, ale ono to ještě chvíli počká. Jeho prsty okamžitě najdou vázání Inoranovy yukaty, které hravě povolí a pustí ho dál. Jednou dlaní ihned zapluje pod látku na jeho boku a pevně ho sevře, zatímco ho líbá, ale není v tom nic hladového, spíš doopravdy zamilovaného. Na Inoranových slovech je cosi, co ho nutí přemýšlet. Je o několik let starší, ale dosud na něm seděl prach všech jeho svitků a knih a teď by měl kvůli němu uvadat dál. Ani tohle nebylo fér. Měl by ho někomu přenechat, jenže toho není schopný. Ani za nic ne.

Inoran

Samozřejmě, že to všechno ví. Je mu jasné, že Ricko u nikoho škemrat nechce, ale on by ho s radostí přemlouval, aby to zkusil. Už jen proto, že by mohli být spolu. Stejně ho chápe a ví, že tento by se mu žilo těžko. Už s prvním prolnutím rtů nechá víčka klesnout a do očí se mu zase nahrnou zoufalé slzy, přesto je jeho polibek plný lásky, kterou v něm Ricko probudil. Skoro nevěřil tomu, že něco takového existuje, ale ano a jen se mu to do teď vyhýbalo. Jen kdyby to nebylo tak krátce. Musí vydržet a pak se Ricko vrátí a budou opravdu spolu. Málem se rozesmál nad tím tvrzení o Taijim a podrží si to myšlenku ještě chvíli v hlavě, i když se Ricko snaží mu vymazat kompletně všechny. Stačí jen jediný dotek na holé kůži a Ino nedokáže udržet tiché povzdechnutí. Stačí jen ten první dotek, vlastně jen jeden jediný a jeho tělo se dokonale probudí. On sám nehodlá dlouho otálet a snaží se podobně poprat s Rickovým oblečením, aby nebyl příliš pozadu. Užít si na dlouhou dobu naposledy hřejivou kůži, kterou zná ještě tak málo. Tohle vážně nebylo fér. Proč by jiní mohli být spolu a oni dva zrovna ne? Copak to nešlo ještě aspoň pár týdnů, měsíců, ideálně let? Oddálí se od jeho rtů, aby do plic dostal trochu vzduchu a už dlaněmi přejíždí po  odhalené hrudi. Pozoruje své doteky očima, jak kdyby si to chtěl dokonale vtisknout do podvědomí.

"Ty jsi byl mnohem kouzelnější, když už vím, proč to všechno bylo." Koutky se pozvednou a je to zvláštní kombinace hravosti a smutného pousmání.

"Ale Taiji si rozhodně zaslouží příplatek." Kývne zlehka hlavou opírajíc si čelo o to naproti sobě. Kousek se do rtu, když očima vzhlédne, to už má dlaně na Rickových bocích a se skoro nevinným pousmáním ho tlačí pozpátku k posteli.

"Musí mi vynahradit každý den, kdy tu nebudeš, je ti to jasné?" Ani neví, kde se ta provokace v něm bere, ale nedokáže si poručit. Když už to má být rozloučení, ať to vážně stojí za to. Kdyby měli čas, asi ho vezme na vyjížďku do lesa a s radostí si připomene jejich první chvilku. Jen tentokrát by si asi něco vzal pod sebe.

"Potřebuju spoustu společných vteřin, abych si je mohl každý den připomínat. Chci tě mít před očima, když budu usínat a stejně tak i ráno, když se probudím." Broukne měkce a něžně, když jsou konečně u postele. V očích se mu zablýskne a prostě ho do těch pokrývek povalí s tichým zasmáním.

"Gomen, já to asi jinak neumím." Zatváří se rozverně, než se znovu natáhne pro jeho rty a tentokrát už je jen tak nepustí. Klidně umře při polibku na udušení, hlavně když ho nebude muset pouštět. Teď už v sobě nemá zábrany jako poprvé a už se ani tolik neobává, že by udělal něco špatně. Copak jde udělat něco špatně, když někoho opravdu milujete? Ne, to prostě nehrozí. Předloktím se zapírá kousek vedle jeho hlavy a dlaní hladí jeho bok a stoupá nahoru a zase dolů, ale tentokrát se nezastaví a pokračuje dál na stehno. Jeho dech už se znatelně prohlubuje.

"Ricko-koi." Prohodí, když přece jen jeho rty pustí. Je to jen proto, aby mu olíbal tvář a pak rty klesne i na jeho krk.

"Pro mě od jisté doby existuješ jen ty." Vyzná se mu podruhé, než se odtáhne a tiše se zasměje.

"Oslnil jsi mě nejvíc, když ti spadly kalhoty." Musel si to připomenout. To byly ty nejlepší chvilky, s ním má prostě pocit, že žije a ne přežívá.

Ricko

Svlékání jeho samotného dá mnohem víc práce, protože už byl nachystaný v cestovním a opásaný mečem a vším možným. Stejně si to užívá, jak se Inoran najednou celý nedočkavý dobývá pod všechny vrstvy a provázky povolují jeden za druhým. Jako pán má na sobě Ricko těch vrstev rovnou několik. Zbraň je to jediné, co mu pomůže přidržet a pak se mírně sehne, než ji nechá klesnout k zemi, ale ten zbytek tam může padat a válet se v prachu podle libosti. Brzy ucítí jeho dlaně na nahé kůži hrudníku a zatímco Ino pozoruje svoje ruce, on se dívá přímo do jeho tváře a očí, aby si pamatoval, jak vypadá, když se na něj dívá a touží po něm. U toho se lehce usmívá a trochu zapomíná, že za chvíli musí odjet. Teď se mu naposledy do hlavy vejde už jenom Inoran. 

"Taiji si podle sebe vždycky zaslouží příplatek, ale podezřívám ho, že nejsme jediní, komu se pokusil pomoct. Když vidím, co se teď v paláci děje, mám strach, aby na to někdo nepřišel. Je dost lehkovážný, moc si nehlídá záda. Dohlédni i na něj." Požádá ho o další laskavost. Třeba se ti dva seznámí jako se s ním spřátelil i Ricko a Inoran tu nebude tolik sám. Měl by si občas promluvit s někým, kdo vidí svět zase jinýma očima. Pod tlakem Inoranových dlaní začne couvat a u toho vytahuje obočí nahoru. 

"To bude muset být pořádná smršť, pod oknem čeká můj kůň." Tiše se zasměje. +A taky celý doprovod.+ Všichni v plné polní a naložení, nejistě se rozhlížející kolem sebe. A Ricko nikde. Nejspíš se budou bát dojít i na záchod, kdyby se náhodou z ničeho nic objevil a zavelel odjezd. Už poslušně couvá pod tlakem Inoranových rukou. 

"Tahle iniciativa se mi líbí." Řekne mu, aby ho trochu povzbudil a pak už sebou práskne do peřin zády napřed. Na okamžik ustrne ve všem snažení a hledí pouze nahoru do jeho tváře při všech neskutečných vyznáních, které mu Inoran říká. Tomuhle nebude schopný nikdy konkurovat, protože je proti němu pořád ještě dost nevycválaný kluk a Inoran má načtené všechny ty knížky, honosnou řeč a je romantik od přírody. Poprvé v životě si ale přeje, aby uměl pronášet něco podobného. Ino si vzápětí přilehne k němu, jejich rty se potkají se vší vášní a Ricko ho k sobě pevně přitiskne. Podvědomě mu dělá místo mezi svými stehny, aniž by směřoval jejich milování zrovna tímhle směrem, je to spíš pro pohodlí. Rukama už klesá na jeho pěkný zadek, který tiskne a mne. Dlouze si povzdechne, když z jeho rtů uslyší svoje jméno a přivírá víčka pod nesčetnými polibky na své tváři. Za chvilku už musí zaklánět i hlavu, aby ho pustil na svůj krk. Tuhle péči a pozornost by si nejraději užíval celé dny, vždycky mu to hodně chybělo a teď bude hnít někde ve vojenském ležení. Okamžitě tuhle hořkou myšlenku vyhodí ze své hlavy a Ino mu v tom dost pomůže, protože po jeho prohlášení vyprskne smíchy nad touhle vzpomínkou. 

"Jeden by si myslel, že nic nemůže zářit víc, než můj nahý zadek. Taky bych si nemyslel, že mi ve chvílích jako je tato zrovna někdo tak romantický jako ty připomene tohle." Ne, to rozhodně není výčitka. Jemu je podobný humor hodně blízký. Pohladí ho konečky prstů po tváři, krátce, ale velmi důkladně si ji prohlédne a pak si ho znovu za tváře přitáhne na rty. Teď už nezpomalí. Jednu dlaň nechá volně běhat po jeho těle, zkoumat každé jeho zákoutí a skončí jí až na zadečku, který chce škádlit na jednom velmi konkrétním místě.