Aqui x Ju-ken - Jde, asi svlékáš vězně často. - část 4.

(pevnost v lese)

Ju-ken

Pozoruje Aquiho, vlastně každý jeho pohyb. Nemůže se na něj vynadívat takhle zblízka a je to rozhodně mnohem lepší, než když je dělil stůl. Chvilky, které společně tráví, se mu zarývají do paměti a je schopný si vybavit dost detailů. Věří, že bude i za několik týdnů. Nechápe, kdy se to takto otočilo, ale je za to rád. Nikdy se necítil jako s ním. Umí si poradit sám, o tom vůbec nepochybuje. Asi se to musel dost dobře naučit, když ho tolik lidí hledalo a přesto má nutkání na něj dávat pozor. Kdykoli, kdekoliv. Pousměje se spokojeně, když odšroubuje mast. Jeho bok neopouští ani na vteřinu, protože nepřišlo žádné odmítání, jen mírně zrudlé tváře a to je přesně ten okamžik, kdy mu propadne úplně. Najednou ví, že je kvůli němu schopný hodit práci přes palubu a věnovat se mu naplno. Bude dělat klidně ostrahu, jen aby mohl být s ním. Trochu svými myšlenkami vyděsí sám sebe, ale nedá to na sobě znát. V noci o tom nejspíš bude hodně dlouho přemýšlet, ale ne teď.

"Sluší ti, když se směješ." Vyjde z jeho rtů, aniž by si to uvědomil. To je tak všechno, co stihne. Musí přivírat spokojeně víčka, když ho mast příjemné chladí. Aqui je dost opatrný a pečlivý, aby si to spíš užíval, než aby se kroutil bolestí. Dokonce malinko povolí horní část těla, opře se o opěru a nechá hlavu spadnout dozadu.

"Masáž náhodou neumíš?" Zeptá se ho napřímo, aniž by si uvědomil, jak to muselo vyznít.

"Totiž, myslel jsem vážně jen tu masáž." Trochu klukovsky se pousměje, když vrátí hlavu dopředu a podívá se mu do tváře. Přivede ho zase do rozpaků nebo ne? Chtěl by, aby se zase trochu začervenal, moc se mu to líbí. Poslechne si, co má všechno rád a už přemýšlí, čím by mu udělal radost. Kdyby měl víc možností a byli někde mimo toho všeho, asi mu první koupí černo modrou helmu na motorku. Jen pro ten pocit, že ji má. Možná, že by s ním na ni dokázal sednout a nemít strach. To by se mu taky líbilo. Koutky se mu pozvednou, ale zadek ne, prostě tu chce být ještě chvíli a Aquimu to taky nevadí, když přijde druhá vrstva mastičky.

"Mám rád černou a rudou." Začne jako první, aby navázal na to, co říkal Aqui.

"Mám rád hodně tvrdou hudbu, ale to už tě napadlo." Pokračuje a nad těmi filmy musí na chvíli zapřemýšlet.

"Já toho vlastně taky moc neviděl, nějak nebyl čas. To můžeme napravit společně." Napadne ho hned a nakloní hlavu na stranu, jakoby se ho ptal, jestli souhlasí.

"A dost často hřeším na kávu a cigarety." Zazubí se, než se i s Aquim malinko nadzvedne a vyloví z kapsy kalhot krabičku, která právě dostala dost zabrat. Z cigaret jsou trochu placky.

"Tak snad ti se mnou nic chybět nebude. Mám tu docela zásoby, ale kafe jen obyčejné. Taková ta břečka, co pijí všichni policajti." Zatváří se tak, že za to můžou řeči a ne on sám, když něco podobného pije.

"Možná bych mohl zkusit sehnat lepší." Pokrčí rameny a je vidět, že se o to minimálně pokusí. 

"No a moje neživá láska je motorka, ale to už tě asi napadlo. Máš rád motorky, jen jsi na nějaké?" Zeptá se ho s pozvednutým obočím. Jasně, když mu řekne, že je rád nemá, svět se kvůli tomu nezboří, ale kdyby ano…Jendou by si ten výlet určitě užili. Nakrčí obočí, když si Aqui zívne.

"Měl bys jí do postele, byl to dlouhý den." Pokývá hlavou.

"Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou." Podívá se mu do očí.

"Bude to hrozná nuda, ale pokud tam budeš, hned mi to půjde víc od ruky. Můžeš mi přitom vyprávět, jak to, že tě tak dlouho nemohl nikdo najít. Pomáhal ti někdo? A jak ses vůbec ocitl v tomhle světě?" Najednou má otázek milión. Bude na ně dost času, ale…Třeba se něco dozví teď. 

"Chtěl bych toho o tobě tolik vědět." Mírně se narovná a ruku, která byla doteď na jeho boku, pozvedne a položí na tvář. Palcem několikrát přejde po líčku a s pohledem upřeným do jeho očí přestává vnímat, že se přibližuje.

"Chci vědět úplně všechno, abych neudělal něco, co by ti mohlo ublížit, víš." Jeho hluboký hlas se o něco ztiší. Těkne očima k jeho rtům a pak zase vystoupá nahoru.

"Nechci dovolit, aby se to někdy stalo, Aqui-chan." Dodá jako poslední, než s trochou nervozity překoná poslední milimetry a opatrně jej políbí. Jindy byl mnohem dravější, ale teď se opravdu krotí, nechce ho vyplašit. Při tom polibku pomalu podvlékne ruce pod jeho koleny a vezme ho do náruče.

"Přinesu ti třeba čaj, pustíš si, co budeš chtít a pak tě uložím, Princezno."

Aqui

Znovu se spokojeně usměje, když mu to Ju-ken tak pěkně pochválí a na dotaz o masáží jemně pokrčí rameny. 

"Asi jako každý." Řekne. Žádné speciální kurzy nemá, ale kdo ano? Stejně nemá tolik síly, aby mu nějak ublížil. Jiný možný podtext by ho ani nenapadl, kdyby se Ju nezačal opravovat a dívat na něj tímto způsobem. Nakloní hlavu na okamžik k rameni a pak se doopravdy trochu začervená. Raději skloní oči zpět k jeho už skrz na skrz promazané ruce, kterou už teď jenom tak mimoděk hladí a musí se znovu usmát na ty barvy. V černé se shodnou a ručníky v koupelně mohou být rudé a modré… totiž. Honem se na Ju-kena podívá jako by mu snad mohl vidět do hlavy, ale nic takového se zdá se neděje. Ano, všechna tahle hudba je výrazně tvrdší, než by si sám vybral. Nevadí mu to příliš, ale rozhodně by mu po celém dni pukla hlava. Asi i pro to, kým vlastně je. Je to ale lepší, než kdyby jeden poslouchali tohle a druhý třeba folk. To by asi museli mít polovinu dne každý vlastní sluchátka. Přikývne, když dojde na ty filmy. Stejně odsud nemohou ani ven na procházku a je dobře, že ani jeden nic neznají. Mohou být překvapení společně z toho, co uvidí. Když ale Ju-ken prozradí, že kuřákem je, Aqui k němu otočí překvapenou tvář a chvíli na něj hledí s pootevřenými rty. A pak se znovu usměje. Nikdo mu nebude rozmlouvat jeho malou závislost a budou si v tom hříchu tak nějak rozumět. Nekuřákům kouření často hodně vadilo, cítili to všude a tímto byl tento problém eliminován. Pevně se ho chytí za předloktí, když se Ju-ken nečekaně pohne, ale je to jenom proto, aby z kapsy vydoloval krabičku. Aqui ji chvíli pozoruje a pak po ní pomalu natáhne štíhlé prstíky. Trochu zlodějsky si ji přitáhne k sobě a jednu vyloví. Vloží ji mezi rudě namalované rty a hodí po něm očkem Tak připal. Kdyby byli jinde a jindy, nejspíš by se to dalo označit za první sebevědomý flirt. Zavrtí hlavou na znamení, že nikdy na žádné motorce nejel a pokrčí rameny. Musí na okamžik vytáhnout cigaretu z pusy, aby mohl mluvit. 

"Nevím, jaké by to mohlo být. Je to hodně… vjemů najednou, ale mohl bych to zkusit." Připustí. Nebojí se toho. Jeho tělo mu buď řekne, že tohle nechce nebo mu to bude jedno a pak by jezdit mohl. Ano, měl by jít do postele, ale Ju to vlastně řekl za ně za oba. Mohl by jít s ním a dělat mu ještě společnost. Protože on už se k němu přilepil a jenom tak to už odestát nepůjde. Spát v cizím domě a cizí posteli, když může sedět někde poblíž? Volba je jasná. Cigareta příjemně uklidňuje jeho nitro po všech zážitcích a ukonejší neklid způsobený abstinencí. Teď už vážně může jít hajat. Narovná se společně s ním, ale Ju se ho chce jenom dotknout. Oplácí mu dlouhý pohled a jeho oči začínají hřát. Nikdy nikdo tolik netoužil po Aquiho blízkosti, nikdy nikomu nepřipadal tak moc a tolik upřímně zajímavý. Bylo to zvláštní a příjemné. Ještě ráno se vůbec neznali a večer v ten samý den je na jeho policistovi vidět, že mu doopravdy propadl. 

"Nemůžeš mi ublížit." Řekne mu. To spíš bude obráceně. Až odsud odejdou a po Aquim půjde celé podsvětí. Má o Ju-kena v tomhle směru opravdu strach. Celým jeho tělem to zavibruje, když se Ju začne přibližovat. Aqui ví, co chce udělat a neucukne mu. Jejich rty se doopravdy dotknou, ty Ju-kenovy jsou nečekaně opatrné, vřelé a měkké, jeho brada trochu škrábe a dostane trochu barvy od Aquiho rtěnky. Není to nic příliš drzého ani dobyvačného a jeho to díky tomu nevyvede z míry. Nemá pocit, že se na něj hned chce vrhat. Pevně se ho chytí kolem krku, když ho Ju-ken zvedne do náruče a to oslovení se mu líbí.

"Dobře, rytíři." Odpoví mu. Je to neskutečně příjemný pocit, nechat se nést a zaplavovat se tím teplem z náklonnosti. Nikdy nikdo se k němu takto nechoval. Ju-ken měl opravdu mnoho otázek a on najednou neví, kde začít. Nesmí přece prozradit moc. 

"Mám v hlavě některé jízdní řády tokyské MHD. Prostě jsem pořád dokola přestupoval tak, aby na sebe stanice navazovaly. Z jednoho konce města na druhý to docela trvá a mezitím se i vyspíš. Tak jsem byl pořád v pohybu, nikde na ulici a přesto jsem měl přehled." Šibalsky se pousměje. Yakuza byla skromná, jejich bossové je k tomu vedli, ale MHD mnoho z nich nevyužívalo a když, tak metro. Mezera v systému, které Aqui dovedl využít.

Ju-ken

Aqui mu nic neodmítá a to mu prozatím ke štěstí stačí. Nemůže přinutit koutky, aby spadly dolů. Cítí se s ním opravdu skvěle a to se vlastně pořádně neznají. Zvláštní pocit, ale rozhodně si to užívá. Jeho krok je jistý, když ho nese do pracovny, kde toho moc není. Psací stůl notebookem a jedno pohodlné křesílko, kam má s ním namířeno.

"Pokud nebudu psát hlášení, můžeš na něj kdykoliv. Je pod dohledem a kolegové přesně víc, co hledáš a co tam děláš." Upozorní ho, aby věděl, že tohle přece jen není dovolená i když by byl rád, kdyby to bylo jinak. Musí se uchechtnout na to MHD. Tohle bylo vážně dost chytré, ale kdyby neměl v hlavě ty jízdní řády, praktikovalo by se to hodně špatně.

"Přemýšlím, jak dlouho si takto jezdil, aby tě nenašli. Ale klobouk dolů, takhle jim utéct, to jsem ještě neslyšel." Pokývá uznale hlavou a pomalu ho položí do křesla. Zůstane k němu skloněný, zapírajíc se dlaněmi o područky křesla. Pořád nespouští pohled z jeho očí a sleduje, jak se barví díky žhavému konci cigarety, který je na chvíli ozářil.

"Donesu ti čaj, hned jsem zpátky." Než se narovná, líbne ho zlehka na tvář a pak opustí pracovnu. Netrvá to dlouho, je tu dost přístrojů, aby mu urychlily i vaření čaje. Není to nic extra, ale pít se to dá. Když se vrátí, položí hrnek na stolek vedle něj a vtiskne mu do ruky ovladač k sestavě, která je v rohu místnosti.

"Je to jako přehrávač s přístupem k online skladbám. Navolíš si, na co máš zrovna chuť." Prozradí mu další vymoženost a ano, tuhle má rád i když nosiče to nikdy podle něj nenahradí a zvuk z kvalitního přehrávače a desek je úplně sto a jedna. Sám se usadí za stůl, spíš se na půl položí na židli a zapne notebook. Je vidět, že se mu do toho vůbec nechce a tohle papírování nesnáší.

"Někdy mě budeš muset vzít na výlet MHD." Zavtipkuje malinko a zároveň mu nechtěně prozradí, že o tom přemýšlí do budoucna. 

"A co bylo dál?" Podívá se na něj a s hlášením ne a ne začít. Nakonec přece jen několikrát ťukne do klávesnice.

"Nejezdil jsi MHD přece celou dobu?" Podívá se na něj a už se opírá předloktími o desku stolu.

"Neboj, nemám v plánu nic z toho psát do hlášení. Jen mě to zajímá. Myslím, že jsi snad jediný na světě, kdo jim utíkal tak dlouho a přitom nevytáhl paty z města." Nakonec si položí hlavu na předloktí a podívá se na monitor. Tohle prostě bude zase psát polovinu noci. Někdy byl hrozně flegmatický a tady to platí dvojnásob. Znovu se s krátkým povzdechem narovná a přece jen něco málo napíše.

"Jak kdybych jim nemohl zavolat a říct to. Klidně si to můžou i nahrát." Začíná být malinko mrzutý ale pokaždé, když se podívá na Aquiho musí se pousmát.

"Moc mě neposlouchej, možná bys u toho neměl být, abych si nepokazil reputaci, ale už jsi mě vidět jíst, tak to asi tak hrozné nebude." Pokrčí rameny a pořád ho po očku pozoruje, co on na to.

Aqui

V první chvíli Aquimu tak docela nedojde, že Ju-ken mluví o počítači, ale pak k němu stočí oči, pousměje se a přikývne. Není si jistý, jestli bude mít co k hledání, aby mu nevadilo, že někdo jiný přesně ví, na co se dívá, ale třeba by si přečetl alespoň zprávy nebo něco podobně neškodného. 

"Celou dobu, co jsem..." Vážně mu málem odpověděl. 

"Ale o tom mluvit nesmím, ve vaně jsi mi to zakázal." Řekne mu a skutečně už dál nic nepoví. Nikde sice nebylo napsáno, že Ju musí okamžitě přiznat v hlášení, že byl Aqui sdílnější, ale třeba takhle uleví jeho svědomí. Ju-ken ho opatrně položí do křesílka a Aqui si okamžitě přitáhne kolena pod bradu a stočí se v něm napříč, aby měl jednu područku za zády a druhou před chodidly. Sáhne po vlněné dece, která je složená na opěradle pro záda a zachumlá se do ní. Je hodně teplá, skoro příliš, ale to mu nevadí. Dlouho neměl možnost být v něčem tak příjemném, čistém a voňavém. Zatímco je Ju-ken pryč, rozhlíží se po všem okolo, ale ani na chvíli ho nenapadne jít k počítači. Stejně bude zaheslovaný a on by se do něj nedostal a i kdyby, nebude tam nic, co by neměl vidět. Je mu jasné, že Ju bude mít nějaký jiný profil, než na který bude moct on, ale on tu slídit nechce. Čím míň toho bude vědět, tím lépe pro něj. Podsvětí by si mohlo myslet, že bude mít i odsud plno užitečných informací a Aquimu jenom přibude důvod, proč po něm půjdou. Začíná jich být nějak moc. Pro sebe si povzdechne, ale v ten okamžik je Ju zpátky a čaj se krásně rozvoní. Udiveně se podívá na ovladač ve své dlani a pak otočí obličej za ním. Pozoruje jeho profil, když si sedá k počítači, každý detail jeho tváře a linie postavy, tak, jak už to jednou dělal a nakonec se rozhodne studovat tu sestavu. Najde si příjemnou, celkem pomalou hudbu, dost ji ztlumí a pousměje se jeho slovům. Znovu si dlouze zívne. 

"I s výkladem?" Řekne, ale Ju si nedá pokoj a znovu touží zjistit víc. 

"Dál? Dál jste mě našli. Člověk občas musí vystoupit, když jsou všechny vozy v doku nebo musíš na veřejné WC a do automatu pro něco k jídlu a pití. Byl jsem na cestě k jednomu z nich, když se za mnou pustil ten policista. Podle toho, jak se tam střílelo, nebyl jediný. Přišli na mě a nejspíš by mě dostali, kdybych se vrátil." Dojde mu to až teď. Opravdu ano. Jak kdyby mu mozek doteď bránil, aby jeho tělo neochromil strach. Znovu se zasměje tomu Ju-kenovu vtipu s jídlem, natáhne ruku po čaji a chvíli upíjí. 

"Růže mi pomáhala." Vrátí se po chvíli k tomu, na co se ho Ju-ken ptal vedle. 

"Dokud jsme byli spolu. V Hongkongu." To, že to nebylo v Japonsku je docela šťavnatá informace, která vysvětluje přítomnost toho vraha. Jak se ocitl v tomhle světě? Znovu zívne a oči se mu začnou trochu klížit. 

"Neptej se." Řekne pro změnu on jemu. Když to poví, musel by ho Ju zatknout. Nejlepší bude, když se to nikdy nikdo nedozví.

Ju-ken

Oči mu pořád lítají k Aquimu a za tu dobu, co tu sedí, napsal tak možná hlavičku hlášení a dál s tím nehnul. Asi se nakonec zmůže na dvě věty a pak to pošle. Šéf ho seřve, o tom vůbec nepochybuje, ale to přijde až po tom, co opustí tenhle barák a to nemá jen tak v plánu. Problém se odsouvá na neurčito a tím i z jeho hlavy.

"Subjekt prozatím odmítá vypovídat." Řekne nahlas a zároveň s tím naťuká to, co právě řekl.

"Výklad radši ne. I kdyby to bylo maximálně zajímavé při řeči delší, jak pět minut ze zásady usínám." Pokrčí nenuceně rameny. Jemu stačí pět minut zpráv a je z něj mrtvola na gauči. To platí dvojnásob, když zrovna dorazí z akce, pak je schopný prospat i týden.

"I když…" Sjede ho pohledem, jak se choulí pod tou dekou a má sto chutí dostat se pod tu deku taky. Do toho křesla se on už rozhodně nevejde. Zastaví prsty na klávesnici, když Aqui povídá dál a neřekne mu nic navíc. První si myslí, že se prostě bojí a pak ho napadne, že to pro ně oba bude lepší. Vřele se na něj pousměje.

"Zatím je ve fázi strachu ze zatčení a odvozu do ochranné vazby." Napíše další větu a pak přidá ještě několik neurčitých s náhledem na situaci v další několika týdnech. V podstatě jim dá tolik času, kolik jen může. Pak se zase pohodlně opře do opěry a podívá se na něj. Nechává se kolébat tóny hudby, kterou Aqui vybral. On sám by si ji nepustil, ale je pravda, že dnešní večer dokresluje přímo skvěle.

"Třeba bys jim zase utekl." Je vidět, že nad tím přemýšlí.

"Bylo kolem tebe dost rozruchu, kdyby se to nestalo, možná bys mu zmizel. Očividně to nebyl žádný profesionál." Pak se zarazí a dojde mu, co právě řekl. Stočí na něj zvědavé oči.

"Co mi to děláš? Mám sto chutí se ptát dál a taky vím, že bude lepší, když nebudu vědět nic." Protočí očima a uchechtne se.

"Takže jsi nebyl sám. A proto po tobě jde Čína." Vydedukuje si automaticky.

"Ještě mi řekni, že přijde i nějaká třetí strana." Vážně se nestačí divit, co jeden kluk dokáže. Pořád netuší, proč po něm přesně jdou, ale nic malého to asi nebude. Rozhodí rukama.

"Nebudu." Odsouhlasí mu to a věnuje se zase chvíli notebooku a hlášení. Začíná mít zvláštní pocit, že v tom Aqui nebude tak úplně nevině, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prostě takový pitomý pocit, možná nějaký šestý smysl, který mu říká, že by si měl dát pozor. Stejně to nějak nejde. V hlavě má však další myšlenku na to, co by měl nejspíš říct na oplátku on jemu. Jméno Haku má vypálené v hlavě rudě. Jde po něm jeho bratr a Aqui je tu teď s ním. Začíná být tak trochu na pomezí mezi nimi.

"Máš ponětí, kdo všechno po tobě jde? O Číně už vím. Ještě někdo jiný?" Zeptá se ho po chvilce ticha a napíše další pár vět.

"Nechci vědět proč, jen kdo. To by mi dost pomohlo, když budu vědět, proti komu stojím. Každá odnož má své specifické znaky, styl boje, zbraně." Vyjmenovává, když se protahuje na židli. Ne on by nemohl být kancelářská krysa, odumřel by mu zadek po deseti minutách.

"Jak to někdo může dělat dvanáct a víc hodin." Podiví se nahlas.

Aqui

Udělá trochu zvláštní obličej, když ho Ju-ken nazve subjektem a pak prostě vyprskne smíchy. To jim skutečně říkají takhle? 

"Myslel jsem, že podobná slova používá váš koroner." Řekne a usrkne čaj. Nezní svědek lépe? 

"Platí to na všechno, co ti budu kdy vyprávět?" Ptá se ho dál. Je Ju ten klasický prototyp muže, kterému připadá, že jeho polovička dělá jakési bla, bla, bla a je potřeba jenom kývat, dokud nedomluví? To by se mu asi moc nelíbilo. Přesto mlčí a nezeptá se ho přímo. Však to za pár dní tady sám pozná. S tím dalším výrokem do hlášení musí souhlasit. Kdyby se mezi nimi dnes nestalo toto zvláštní porozumění, nejspíš by se cítil přesně takhle a Ju-ken by s ním nehnul ani párem volů. Čím ráznější a přísnější by k němu byl, tím by to bylo horší. Ju se oklikou vrátí k dění na ulici a Aqui se musí zamyslet. 

"Třeba, ale jsem rád, že jsem to nemusel zjišťovat na vlastní kůži." Připustí. Přece jenom se mu umřít ještě nechce. Jeho vrah nebyl profesionál. To mohlo znamenat hodně věcí. Vesele se zasměje a zavrtí pod dekou, když se potká s jeho očima. 

"Jsi zvědavý jako policajt." Řekne mu a je vidět, jak z něj čím dál tím víc všechno padá a je zase sám sebou. Znovu se zatváří zamyšleně, ale zároveň se vědoucně usmívá, protože on je ten, kdo zná souvislosti a posloupnost, kdežto Ju musí hádat. Vlastně je to docela zábavná hra. 

"Je to takové ano a ne, že? Třeba na všechno přijdeš úplně sám. Když se trefíš, řeknu ano a nebudu lhát." Navrhne mu. Byl by vůbec Ju schopný vymyslet Aquiho příběh? Nejspíš by ho vyděsilo, kdyby ano. Pohrává si s hrnečkem ve svých dlaních a po jeho další otázce se na něj už nepodívá. Najednou vypadá docela vážně. 

"Když ti to povím, řeknu ti zároveň celý příběh. Takže to nejde." Nejen, že mu to Ju prozatím zakázal, ale navíc ta jejich malá hra. Odloží čaj na stoleček a přitáhne si deku až k nosu. Dlouze si zívne. 

"Není to tak snadné… každý krok na sebe nalepil nový problém, nové lidi, nové pokusy, jak se z toho dostat. Jde to jen hlouběji a hlouběji do bahna, odtud žádná cesta nahoru není, Ju-san..." Jeho hlásek je už velmi tichý. Možná ho měl na tohle všechno upozornit, než mu dal jakékoliv naděje. Možná ho měl rovnou prostě odehnat. Nebyl kriminálník v pravém slova smyslu, ale v problémech byl rozhodně až po uši a kdyby na to přišli Ju-kenovi nadřízení, vydláždil by mu tak možná cestu ven od policie. Třeba někam k popelářům. 

"Já myslím, že by sis měl ráno nechat všechno vyprávět, zapsat a odeslat. Vážně ano..." Jsou jeho poslední slova před ním, než se propadne do naprosto bezesného spánku, ze kterého by ho neprobudila ani zásahová jednotka. Už ho tolik potřeboval… Nechce o něj přijít, nechce odtud a zároveň je ještě pořád čas pro ně pro oba. To Ju-kenovo postěžování už k jeho uším nedolehne.

Ju-ken

Dojde na další pokrčení ramen, když Aqui zmíní, že je zvědavý. Co se týká práce tak ano, co se týká Aquiho osoby, tak snad ještě víc. Jindy ho většina věcí vůbec nezajímala. Podívá se na Aquiho při slovech o hádání a otevře pusu, aby to opravdu vyzkoušel. Nakonec si to v hlavě několikrát přeskládá a pak pusu na prázdno zavře.

"Budu hádat hodně pomalu a dost postupně." Oznámí mu s naprostým klidem.

"Já nevím jak ty, ale já zrovna nikam nespěchám." Zasměje se upřímně. Jasně, nejradši by věděl všechno a hned, ale pokud se to dozví pomalu, nebude se tolik prát s vlastní hlavou podvědomím, které mu říká, že překračuje všechny hranice, které si kdy vytyčil. Zase doplní do hlášení několik vět a je to další a další omáčka, kterou si vymýšlí. Zarazí se, jakmile dojde na problémy a to, jak se kupily jeden na druhý. Zapírá se předloktími o desku stolu a pozoruje Aquiho výraz ve tváři. Musí stáhnout bočí a zamračí se, protože tuší, kam Aqui svými slovy směřuje a ne, neposlouchá se mu to vůbec snadno. Naštěstí on není z těch, kdo by se nechal snadno odradit. To by nesměl dělat svou práci.

"Já nikdy neměl v lásce výšky." Odtuší hlubokým a trochu nekompromisním hlasem, kterým dává najevo, že už si umanul své a hnout s někým jako je on je dost nadlidský výkon. Ne, on se nenechá jen tak zlomit. Po Aquiho poslední větě se na něj nepodívá, jen zírá do monitoru před sebou, dopíše poslední větu a odešle hlášení. Stočí oči ke své dnešní společnosti a ten…koutky se mu upřímně zvednou nahoru, když ho vidí, jak klidně oddechuje.

"Já si myslím, že bych právě tohle dělat neměl. Budeš se ser mnou hádat?" Zeptá se i když ho nemůže slyšet.

"Nebudeš, máš jediné štěstí." Zavtipkuje tiše, aby ho náhodou neprobudil. Zapře se o stůl a pomalu vstane. Zaklapne notebook a vydá se ke křeslu. Poodhrne deku, aby se dostal k drobnému tělu a podvleče mu ruku pod koleny. Bezpečně ho zvedne do náruče a vykročí domem až ke své ložnici. Pochybuje, že bude chtít spát sám, když nešel předtím a byl tu s ním celou dobu. Po cestě pozoruje jeho tvář, jak klidná a okouzlující teď je. Málem se u toho přerazí, ale naštěstí to zvládne bezpečně až do postele, kde Aquiho pomalu položí. Deku vymění za svou vlastní pokrývku, která je mnohem teplejší. Jako první si zajde do křesla na chodbu, aby si zapálil, protože v ložnici kouří jen občas. Pak se dojde osprchovat a za pár minut je zpátky jen v prádle, ve kterém je zvyklý spát. Vleze si do postele a přemýšlí asi vteřinu, než si Aquiho opatrně přitáhne do náruče. Chvíli ho pozoruje, jestli se náhodou nebude vrtět, ale nevypadá to, že by mu to bylo nepohodlné.

"Dobrou noc Aqui-chan. Doufám, že budeš mít aspoň hezké sny." Popřeje mu. Chvíli zaváhá, jestli si může dovolit ještě něco navíc. Pomalu sáhne na jeho bradu, aby ji pozvedl. Ty rty ho hrozně vábí, ale nakonec ho políbí jen na čelo.

"Neboj, dám na tebe pozor." Slíbí mu ještě tiše, než si hodí ruku pod hlavu, pár minut hledí do stropu a pak odpadne i on.