Aqui x Ju-ken - Jde, asi svlékáš vězně často. - část 3.

(pevnost v lese)

Ju-ken

V mezičase, kdy má všechno připravené, ale ještě ne úplně hotové, sáhne po ovladači a pustí na rádiu svou oblíbenou hudbu. Rozhodně to není nic pomalého, ani klidného. Potřebuje to pořádné basy, jinak by se mu to prostě nelíbilo a nejspíš by něco připálil. To se mu možná povede i tak. Když se ozve telefonek zpátky, koutky se mu nepatrně pozvednou. Chvíli přemýšlí, co mu odpovědět a nakonec mu to nedá.

"Vypadám jako někdo, kdo se stará o to, co se smí nebo ne? Budeš se tulit, když se opiješ?" Neodpustí si menší rýpnutí a usměje se podruhé. Jestli se bude červenat a on to neuvidí, asi něco rozbije. Tohle si měl nechat na dobu, až sejde dolů, ale už to řekl. Na chvíli zase zapomene, kde jsou a hlavně proč, když nechává maso na pánvi a zeleninu na malém, dost vymakaném grilu. Zadkem se opírá i desku linky a popíjí panáka. Za ním na kuchyni panuje neskutečný bordel. Pak ho nejspíš uklidí, ale tohle prostě k jeho vaření patří. Nějak se nebyl za ty roky schopný naučit to uklízet hned a nádobí je po něm, jako po malém zájezdu. V tuhle chvíli je rád za moderní vymoženosti. Prostě to všechno nahází do myčky a ta si s tím poradí. Nějak si není schopný uvědomit, kdy přesně nastal ten přerod a jemu nejde o tahání informací. Celé jeho oddělení by ho za to pěkně nakopalo do zadku a vyhazov by byl zaručený a stejně ho to nepřinutí, aby se zeptal, to ví už teď. Aquiho bezbrannost, kterou na něj zaútočil, společně s tím, s čím se narodil, v něm vzbuzuje mnohem víc, než povinnost vůči práci. Jemné mrazení mu přejede podél páteře, když si vzpomene, co mu jeho šéf dlouhá léta vtloukal do hlavy. Nic v práci není osobní, jakmile to překročí tuhle hranici, chystej si místo na hřbitově a nejen pro sebe. Bez odstupu to prý nemá smysl. Jakmile člověk upřednostní byť jen náznak citů, je po něm. V tom případě by měl začít s plánováním pohřbu. Zvláštně se ušklíbne a raději se věnuje znovu jídlu. Vytáhne z jedné ze skříněk čisté talíře a sáhne po pánvi, aby mohl první umístit maso, když se za ním ozvou kroky.

"Málem jsem to stihl, jsi rychlejší, než jsem čekal a díky." Prohodí jako první, aniž by se prozatím otočil. Podaří se mu zbytečně nic nezapatlat, což je vlastně nejlepší výkon v jeho životě, ale Aquimu to říkat nebude, to by se mu pěkně vysmál a on by vypadal jako idiot. S úsměvem se otočí čelem k němu, aby ho nasměroval ke stolu, kde už nachystal něco k pití. Je tam i alkohol, kdyby si to Aqui náhodou rozmyslel. On už má malinkatý náskok, ale potřeboval by tak dvojnásobné množství, aby to s ním zamávalo. Panák na lince je však dost usvědčující. Jakmile mu oči padnou na Aquiho a on si uvědomí, že to není žádný výplod jeho fantazie, přistihne se, že si horkou pánev přidržuje holou rukou. Ne, prostě ho to ty minuty, kdy na něj koukal s otevřenou pusou, vůbec nepálilo. Odhodí pánev na linku a zamává rukou, jak kdyby to mohlo něčemu pomoct.

"Příště mě varuj." Prohodí jako první a upřímně se rozesměje.

"Ani tu zbraň jsem nemusel schovávat, ty mě zničíš úplně jinak." Měl to být kompliment, i když to vyznělo všelijak.

"Vodu." Zahlásí, aby dům začal reagovat a po otázce, jestli studenou nebo teplou protočí očima.

"Kohoutek by byl rychlejší." Potvrdí si svůj názor a jakmile zavelí, dům jeho přání splní. Strčí tam ruku a musí se zase podívat na Aquiho.

"Páni, tohle je…" Snaží se najít ten správný výraz. Říct mu, že je sexy a má chuť přeskočit celou kuchyň a vzít ho do ložnice, by asi nebylo nejlepší. Ale kruci, existuje na to lepší výraz?

"Tu studenou vodu budu potřebovat jako sůl." No to asi moc nevylepšil. Pokrčí rameny v náznaku, to samo. Sáhne po panáku, aby si nalil a rovnou ho do sebe otočí.

"To mám na kuráž." Zamumlá si spíš pro sebe a pomalu přejde ke svému spolubydlícímu. Zůstane koukat do jeho očí a pak pozvedne dlaň a opatrně mu pozvedne hranou ukazováčku bradu. Nadechne se a nejspíš to měl být další kompliment. Je si ale jistý, že ještě chvíli by se na něj koukal tak zblízka a asi by udělala něco, co by první den rozhodně neměl. Stejně má pocit, že se malinko naklání blíž. +Ani žádný jiný den.+ Připomene mu policejní část hlavy.

"Jen se posaď, přinesu ti jídlo." Tak trochu od něj uteče a zaměstná ruce. Má pocit, že je najednou hrozně nemotorný, ale nakonec je všechno na stole a kupodivu nic na zemi.

"Doufám, že to bude k jídlu. Vážně moc často nevařím. Pro mě samotného se mi nechce. Mám to vypnout?" Narazí na tu hudbu. Co kdyby ho to třeba rušilo?

Aqui

Rychlejší, než čekal? Vždyť ho sám pobídl, aby honem přišel? Ju je k němu ještě pořád zády a on nervózně těkne očima ke všemu tomu nepořádku na lince. Nikdy nic podobného neviděl, tohle budou uklízet celou noc a oba dva. Pak je ale vrátí zase k jeho zádům a má pocit, že si ty rukávy snad utrhne. A to ani nemluví o tom, jakou narážku měl Ju naposledy do telefonku. Vůbec netuší, jak na něco podobného odpovědět, tak to zatím nechal být. Ono se možná všechno změní, až se otočí čelem. A pak se to konečně stane a zírají na sebe navzájem několik dlouhých vteřin, kdy Aqui čeká úplně všechno, jenom ne to, co se doopravdy začne dít. Ju-ken odhodí s řinčením pánev stranou a jemu dojde, že se kvůli němu spálil. Okamžitě si to dá za vinu a ne zrovna v tom nejlepším smyslu. I ta další slova zní trochu jako výčitka a jemu je to opravdu líto, ale vůbec netuší, co by měl dělat. Trochu bezradně ho sleduje, jak se snaží pustit vodu, která taky odporuje. 

"Promiň, to jsem nechtěl." Hlesne honem. 

"Určitě jsem tě nechtěl zničit." Nakročí směrem k němu, ale pak si to rozmyslí a zůstane stát na místě. Nemá ani ponětí, kde je v tomhle domě lékárnička a všechny možnosti vzdává dřív, než se k nim skutečně odhodlá. Když se po něm Ju znovu ohlédne, trhne sebou jako by čekal, že mu vynadá pořádně, ale nic se neděje. Ten panák ho mate ještě víc. Asi je to tak zlé, že se kvůli tomu musí pořádně napít. +Já vím, neměl bych tohle dělat.+ Naprostá většina lidí, které kdy potkal, to odmítala. Jenže mu to nedovede říct nahlas, tak ho o tom ujišťuje alespoň v duchu. Nakonec se Ju-ken pohne směrem k němu a Aquiho tělem projede trochu poplašená vibrace. Na bradě ucítí dotek jeho prstu a pomalu k němu vystoupá očima a… nestane se vůbec nic. Ju-ken ho prostě pošle jíst. Asi nikdy v životě se necítil tak zmateně jako právě teď. Možná by se měl vrátit do koupelny a dát věci do původního stavu. Ale proč mu na tom záleží? Chtěl být takhle, tak by měl zůstat takhle, nebo ne? Poslechne ho a zapluje ke stolu na místo. Sleduje všechno, co nosí na stůl a zároveň to jakoby nevidí a když se ho Ju-ken zeptá na hudbu, vypadá chvíli jako by si teprve teď uvědomil, že něco hraje. Mimoděk se rozhlédne kolem sebe a zavrtí hlavou. Je to pěkný rachot, ale to teď není to, co se vejde do jeho hlavy. Natáhne ruku po hůlkách. 

"Dobrou chuť." Řekne mu a nandá si na svůj talíř, ale pak na něj jen několik dlouhých vteřin hledí. 

"Bolí to hodně? Vážně mě to mrzí." Řekne mu, když se mu přes desku stolu podívá do jeho očí. 

"Když mi řekneš, kde je lékárnička, přinesu ji." Strachuje se dál. Je to prostě jeho vina. Konečně si vloží do úst jedno docela malinkaté sousto. Je skvělé. Vážně ano. Jenže ta jeho ruka. Roztržitě si olízne rty a zase hůlky odloží. 

"Vím, kde hledat Pouštní růži." Řekne nakonec. Začne prostě mluvit a Ju-kenovi se uleví, když nebude nikde poblíž a způsobovat mu tyto situace.

Ju-ken

Aqui se mu začne omlouvat a jemu začíná být ještě hůř a popáleniny za to nemůžou. Nechce mu přec přidělávat starosti. Kdyby byli kdekoliv jinde, řekl by mu narovinu, co se mu prohánělo hlavou a byl by to kompliment za komplimentem, ale copak může? Už tak toho udělal hodně a řekl víc, než by měl. Pořád má dost velké obavy, že ho třeba vyděsí tím, že se mu přizná.

"Nemáš se za co omlouvat." Prohodí jako první, když se usadí ke stolu a po očku ho pozoruje. Neví, jak mu říct, že se opravdu nic nestalo a zároveň se nepřiznat k tomu, co by nejradši udělal. Přece nemůže…nebo ano? Sám se jen rýpe v jídle a jeho pověstný apetit je ten tam. Jasně, ruku pořád podvědomě cítí, ale není to nic proti tomu, co vnímá, když se dívá do Aquiho tváře. Nikdy to se slovy zrovna neuměl a vcítit se do pocitů ostatní byl pro něj dost velký problém a stejně se o to celou dobu pokoušel, ale jen s ním. Zvláštní je slabé slovo.

"Myslím, že jsem zažil už i horší věci. Tohle je jen…Jako když si odřeš koleno." Pokusí se to hodně zlehčit, protože on sám to tak vnímá. Měl hodně posunutý práh bolesti, to už si ověřil několikrát, ať už šlo o střepinu z granátu nebo kulku, kterou už nejednou schytal. Nikdy nevydržel dlouho ležet a vracel se do formy a služby, co nejdříve. Nebyl, kdo by se o něj staral a on o to nikdy nestál. Teď ho ale představa, že mu Aqui třeba sedí na klíně a vážně ho trochu ošetří, příjemně láká. Možná by to konečně měl někomu dovolit a užít si ten pocit. Zase v sobě postaví do ringu dvě stránky a sám neví, která vyhraje. Už by se pomalu nadechl a řekl mu, jak to je, když Aqui přijde s prohlášením, které ho málem odešle na podlahu i z té židle. Nakrčí nešťastně obočí.

"Proč…" Vypadne z něj první slovo, než odloží hůlky a promne si čelo. A je to tady, už se musí rozhodnout a moc času mu k tomu nikdo nedal. Z jedné strany povinnost, která ho nutí ptát se dál a jít rovnou ke stolu a napsat hlášení, které rozběhne chod věcí. Ta druhá moc dobře ví, že to udělat nechce. Čím ví toho Aqui řekne, tím kratší dobu společně zůstanou a on zatím nevymyslel nic, jak to změnit. Co když si to ale Aqui rozmyslel a chce vážně začít co nejdříve znovu? Prostě se mu to v té vaně rozleželo v hlavě a proto mu to říká. Jako protiúčet k novému životu. Neřekne nic navíc, jen si ho zkoumavěji prohlédne, než vstane a obejde stůl. Opře se pozadím o desku v jeho těsné blízkosti a pozvedne mu bradu znovu, aby se mu podíval do očí.

"Teď mi opravdu ubližuješ." Vyjde z jeho rtů tiše, než ho bříškem palce pohladí po hraně čelisti.

"Čím víc toho řekneš, tím rychlejší budeš mít cestu odtud." Připomene mu, kde jsou a co se děje kolem nich. Začíná si uvědomovat, že už se rozhodl.

"Moc ti to sluší." Dostane ze sebe konečně to, co si pomyslel jako prví. Tedy tu společensky přijatelnější verzi. Jinou by ho nejspíš opravdu vyděsil i když to se možná stane i tak.

"Myslím, že jsem úplně přeslech to, co jsi říkal před chvíli. Asi to bude tou hudbou." Pravý koutek se mu pomalu zvedne nahoru. Ano, teď si vážně kope vlastní hrob, ale stejně by to podruhé neudělal jinak.

"Tak moc, že jsem se popálil. Třeba se nakonec nespálíme oba, Aqui-chan." Osloví ho hlubokým hlasem a je v něm i jistá měkkost. Začne se pomalu sklánět k jeho tváři, ale mine rty a přitiskne ty své na líčko. Trvá to jen chvilku, ale pak se neodtáhne, jen nasměruje rty k jeho uchu.

"Za chvíli bych měl napsat hlášení. Bude trochu nudné, protože ses rozhodl prostě mlčet, bude to nejspíš na dlouho." Oddálí se, aby se mu mohl podívat do očí. Hledá v nich nějaké odmítání nebo cokoliv jiného, snad ho neobjeví. Pak se odlepí od stolu a vrátí se na své místo, kde si nalije dalšího panáka a pozvedne ho na jeho zdraví.

"Má to víc účinků. Jeden z nich je, že se mi z tebe netřesou kolena. Dobrou chuť a pak společně najdeme tu lékárničku. Hrozně to bolí, víš." Nahodí mučednický výraz, ale koutky mu cukají a je jasné, že to jen hraje.

"Říkal jsi něco o kytce? Asi máš pravdu, je jich tu možná málo. Nevím, mě uschne i kaktus, takže půjdou na tvoje triko." Zazubí se upřímně, než se pustí do masa.

Aqui

Prý odřít koleno. Aqui ví, co je popálenina, i když nikdy nezažil nic velkého. Bohatě mu stačila pára nad hrncem a pár dní převazů na ambulanci. Nezůstaly mu žádné památky a stejně to neskutečně bolelo. Ju buď opravdu hodně vydrží nebo před ním dělá chlapáka. Když začne mluvit, znovu se splete v jeho očekávané reakci. Myslel si, že bude rád, protože Růže byla klíčem k mnoha věcem, odpovědí na plno otázek a tím, koho všichni chtěli. Jenže Ju se místo toho zvedne ze svého místa a jak k němu kráčí, klesá Aquiho srdce až kamsi do kalhot. Nemá k tomu vůbec žádný důvod a stejně se ho trochu bojí. Prostě ho nechce nahněvat. Možná je to tím, jak velký chlap před ním stojí. Poslušně zvedne bradu a o dvě vteřiny později i oči, aby se mohl podívat do jeho. Hrkne to s ním, když mu Ju-ken řekne, že mu ubližuje. Společně s tím prohlášením přijde také pohlazení, ale pro Aquiho je ta situace jen pořád víc a víc zamotaná. Už má na jazyku další omluvu, když se mu v tom Ju konečně rozhodně udělat pořádek. 

"Myslel jsem si, že to bude vhodnější." Hlesne. To celé si vydedukoval jenom na základě reakce v kuchyni, i přes fakt, co si říkali u vany. Jen další důkaz toho, že občas věci nechápe tak, jak by asi měl. Jenže pak mu Ju-ken řekne, že mu to sluší a Aquiho koutky jdou okamžitě upřímně nahoru. Tohle přesně si moc přál slyšet. To je to, co… moment. Přál si to slyšet? Všechno to udělal cíleně, protože ví, že by to mohlo fungovat? Ženské to tak dělaly. Jenže on jí nebyl. A navíc… to nejspíš znamená vzájemné sympatie. Mimoděk se začervená svým vlastním myšlenkám a na okamžik oči skloní. V první chvíli se nadechne, že mu to poví ještě jednou, když se tedy přeslechl, ale nakonec zůstane potichu a konečně tu jeho narážku pochopí. Když oči znovu zvedne, Ju-ken se k němu sklání a jemu se okamžitě převrátí všechny vnitřnosti vzhůru nohama. Nikdy by si nepomyslel, jak prudce může bít jeho srdce a teď ho opravdu cítí až v krku, přesně tak, jak se říká. Ju-kenovy rty ho však minou a místo toho se ho dotknou jenom na líci a pak pohladí i jeho ouško. Mírně se zachvěje a tiše vydechne. 

"Na dlouho..." Zopakuje po něm tiše, Ju-ken se od něj pomalu oddálí a on se mu znovu dlouze podívá do očí. Nakonec se od něj zase vzdálí na svou stranu stolu a tenze uvnitř Aquiho těla trochu povolí. Tohle bylo… intenzivní. Jinak to ani nazvat nedovede. Sleduje ho, jak pije už několikátou skleničku v řadě a trochu mu to dělá vrásky. Sice to očividně uměl, ale jenom za tu dobu, co je tu, dolévá třetí a před tím stála na lince. Ještě jednou mu popřeje dobrou chuť a konečně se začne věnovat pořádně svému jídlu. Stačilo už trochu vystydnout, ale to mu na chuti vůbec nic neubírá. Je to vážně moc dobré. Ju si teď protiřečí, před malou chvílí mu říkal, že ta spálenina nic není a jenom díky tomu si Aqui dovede dát dohromady narážku s lékárničkou. Je to mezi nimi opravdu trochu kostrbaté, už chápe, co Ju-ken myslel tím, že by tu s ním mohl být někdo, kdo by jeho uvažování lépe rozuměl, ale budou se prostě učit navzájem. Pak se konečně zasměje a protočí očima nad tou kytkou. Kdyby ho Sena slyšel… Měli spolu tu čest na místě, na kterém by je asi nikdo nikdy nečekal a z toho důvodu byli oba stejně nebezpeční pro kohokoliv. Haku je chtěl ideálně oba. Ale to Čínani také. Aqui se z toho dostal po svém a Sena zase po svém a teď se schovával úplně stejně jako on. Jak se asi má?

Ju-ken

"Vhodnější?" Pozvedne nepatrně obočí, když požvýká první sousto. Teď se může v klidu najíst, když to vypadá, že z Aquiho strany nepřijde žádné odmítání a ani další informace. To mu ke štěstí prozatím stačí, ale silně pochybuje, že s tím vydrží dlouho.

"Se mnou se moc vhodné věci nedějí." Zavtipkuje na vlastní adresu, protože on rozhodně není prototyp, který by se uměl nějak vybraně chovat. Většinou dělá, co ho napadne a nebo to, co mu někdo přikáže. Tedy pokud má vyšší postavení v práci. Jinak si rozhodně rozkazovat nenechá a je to on, kdo bez váhání každého, kdo by to zkoušel, zadupe. Zaplní si pusu podruhé a naštěstí má dost soudnosti, aby nemluvil zrovna v tuhle chvíli, pak se však usměje.

"Mám pocit, že z tebe jen tak něco nedostanu, víš. Jsi hrozně paličatý." Dobírá si ho trochu a prozrazuje mu, co do té zprávy nejspíš napíše. Dokud to bude schopně natahovat, nikdo nebude mít chuť něco kontrolovat. Měli dost své vlastní práce a stávalo se dost často, že tyhle domy obývaly i dlouhé měsíce. Pro něj byl nejdelší pobyt osm týdnů a doufá, že s Aquim trhne minimálně trojnásobný rekord anebo do té chvíle, než vymyslí, co dál, aniž by se ptal, jestli o to Aqui vůbec stojí. Možná je brzo nad něčím podobným přemýšlet, ale nemůže si pomoct. Po očku pozoruje Aquiho, zda mu opravdu chutná, ale je vidět, že měl hlad a jídlo není nejhorší. Znatelně se mu uleví a sám si společné jídlo užije o to víc. Je zvyklý jíst hodně pochybné jídlo, takže moc dobře nedokáže posoudit, jak moc je to poživatelné. Ale neotráví je, tím si je jistý. On sám se s tím moc nepáře a za chvíli je jeho talíř prázdný. Sáhne po džbánu, aby nalil ovocnou šťávu sobě i Aquimu. Dal by si ještě panáka a s každou vteřinou, kdy na něj kouká, je to nutkání ještě větší, ale nepotřebuje před ním vypadat jako nějaký alkoholik. No, na to už je možná taky pozdě. Odsune panáka stranou a pořádně spláchne jídlo. Stačí mu několik pořádných doušků a sklenice je prázdná. Skoro to vypadá, že její obsah vdechl. Od stolu se ale nezvedne a s klidem počká, až Aqui dojí. Nechá ho a zatím jen mlčí. Vlastně si to užívá, je to příjemné ticho propojené s pocitem, že ho mohl nakrmit. Jakmile je i jeho talíř prázdný zvedne se, aby mohl s úsměvem sklidit ze stolu. A ne, uklízet to zatím nebude, prostě to nechá na lince. Otočí se pomalu k němu a zazubí se s jiskrou v očích. Ne, ta lékárnička ho vůbec nepustila, ale pořád má v hlavě malinký varovný vykřičník, aby to nepřehnal. Stejně si pro něj dojde a opatrně sáhne po jeho zápěstí.

"Pojď, pomůžeš mi." Vyzve ho a pomůže mu vstát, než zamíří do koupelny, kde jedna lékárnička opravdu je. Otevře ji a vytáhne hlavně jednu mast, která by měla popálení trochu utlumit.

"To mám jako odměnu za tu večeři." Prohodí, když mu vtiskne mast do dlaně a vykročí společně s ním do obýváku k prostornému gauči. Mohl ho na něm nechat sedět, ale to by se mu pak těžko vysvětlovalo, že si má přesednout. On ho na té pohovce totiž nemá v plánu nechat sedět.

"Vlastně ta odměna je to, jak vypadáš, ale tohle je taková třešnička na dortu." Upraví své tvrzení, protože Aquiho vizáž táhne jeho oči a on má co dělat, aby nezakopl po cestě, jak se na něj pořád dívá.

"Můžeme si podobně užít i zítřejší jídlo." Ano, on si ho rozhodně užije i tak, ale pokud se Aqui rozhodne vypadat podobným způsobem denně, asi se už nenadechne. Nevadí, on dýchat přece nepotřebuje, hlavně ať toho nenechává. Nechá své pozadí zapadnout do měkkého polstrování a nejdřív využije toho, že Aquiho zápěstí nepustil ani na chvilku, aby si ho mohl pomalu stáhnout a usadí pohodlně na své stehno.

"Buď něžný." Poprosí ho s pobavením, které mu sálá z očí. Tohle taky vyznělo všelijak. Nepopálenou ruku položí opatrně na jeho bok a s pohledem upřeným do jeho tváře s ní nepatrně pohne a náznaku pohlazení.

"Já vím, že na to nevypadám, ale co kdybych se rozsypal?" Nakloní hlavu na stranu, než se rozesměje. Téhle situace by ale mohl klidně využít ještě jinak.

"Prozradíš mi, co máš rád? Filmy, hudbu, barvy, jídlo, pití, cokoliv. Až dopíšu to pitomý hlášení, můžeme se tu pořádně rozvalit a…Uhm, dobře tohle taky nevyznělo úplně nejlíp. Tak já nevím, jestli už nejsem schopný říct nic, co by nevyznělo úplně jinak." Zavrtí nad sebou hlavou.

Aqui

Bylo by pro něj mnohem jednodušší, kdyby mu Ju-ken řekl: Napíšu do hlášení, že jsi paličatý. Takhle musí deset minut přemýšlet o tom, jestli takový doopravdy je a jak to Ju-ken myslel, než mu dojde význam jeho slov. Snad se to časem naučí, aby na něj pořád tak nechápavě nezíral, ale nakonec se usměje a přikývne. Během vlastních soust občas zapomíná, že udiveně zírá na to, jak Ju-ken jí a pije. Je to takové hlt hlt a všechno je pryč. Kdyby měl vypít na jeden lok to, co on, asi by se na místě utopil. Pohybuje se mu vůbec ohryzek, když pije? Nakonec má dojedeno i on a pozoruje Ju-kena ze svého místa, jak odnáší všechno nádobí. Asi by mu měl pomoct, ale po vaně a jídle na něj začíná lézt příjemná únava. Posledních pár týdnů pro něj bylo extrémně vyčerpávajících a spánek na místě, kde se ukrýval, příliš neexistoval. Jeho tělo mu to nejspíš pěkně připomene a vůbec by se nedivil, kdyby několik příštích dní prostě jenom prospal. Teď, když se cítí zase v bezpečí a nic ho tu neohrozí, může vypnout i jeho podvědomí. Má svého strážce a pevnost, ve které oba jsou. Dlouze zívne a zacloní si dlaní schovanou v rukávu ústa. Potlačí nutkání promnout si kloubky rukou oči, ale to už je Ju zase u něho a chce po něm, aby s ním někam šel. Zvedne se tedy na nohy a následuje ho zpět do koupelny. Sleduje ho, jak hledá lékárničku, převezme si mast a jdou zase zpátky. Alespoň už ví, kde podobné věci hledat, ale byla taky zamčená. Nejspíš pro případ, kdyby se rozhodl předávkovat analgetiky, paracetamolem a podobnými látkami, které jsou v ní k dispozici. Stojí nad ním, když si Ju sedá jako první a z jeho slov si už dovede přebrat, že by nejspíš chtěl, aby Aqui přišel k zítřejšímu jídlu znovu takto nachystaný. Usměje se a přikývne. Rád. Bude se cítit dobře a přirozeně. Konečně může hodit za hlavu všechny svoje předešlé obavy o tom, jestli to nepřehnal a jemu se to třeba velmi nelíbí. Stačí jemné zatáhnutí a skončí na Ju-kenově stehnu. Okamžitě ho polije trochu červené a hlavně horko a uhne před ním očima někam dolů. V uších ho pohladí jeho hluboký hlas a říká slova, která se dávají jen obtížně dohromady zrovna s ošetřením ruky, ale přesto Aqui přikývne a odšroubuje víčko. Cítí jeho hřejivou dlaň na svém boku a má pocit, že se sám propálí jeho stehnem někam na koberec. Pak mu teprve bude mít co ošetřovat, jenže tomu nejde poručit. Nanese si dostatečné množství chladivého gelu na prsty a volnou dlaní si přitáhne popálenou dlaň na stehna. Pak ji začne velmi opatrně, konečky prstů, v motýlích dotecích mazat. U toho se zamyslí nad jeho otázkami. Musí se usmát. Má strach, že než Ju-ken dopíše hlášení, bude on dávno v říši snů, ale klidně bude spát někde v křesílku vedle jeho stolu. To mu bude úplně stačit. 

"Mám rád černou a tmavě modrou… Hudbu radši rockovější, ale ne moc… filmů jsem moc neviděl. A občas hřeším na kávu a cigarety." Prozradí mu něco, co by si Ju asi netipl a při tom se mu podívá do očí, co on na to. Ju-ken sám vypadá jako nekuřák, s tou sportovní postavou a obecně touhle prací. Neví proč, prostě ho tak vnímá. 

"A ty?" Vrátí oči k jeho dlani a i když svítí mastnotou, stejně vymáčkne z tuby ještě jednu várku a pokračuje. Při tom si stačí znovu zívnout a zaclonit loktem ústa.