Aqui x Ju-ken - Jde, asi svlékáš vězně často. - část 2.

(pevnost v lese)

Aqui

To si mohl myslet. Dlouze nad tím přemýšlí jako by to byla nějaká kvantová fyzika, ale čas mu vyprší rychleji, než se naděje. Už si myslel, že Ju-kena požádá, aby se alespoň otočil, když mu kalhoty sjedou ke kotníkům a vzápětí ucítí jeho ruce na bocích. 

"Nedělej..." Nadechne se jenom prudce, ale slovíčko To dokončí až v duchu. V ten okamžik už má totiž prádlo u svých kotníků a Ju klečí před ním s tváří…. Ne, rozhodně se tam nepodívá. Zírá do strany, někam mezi police a dveře a rudý je opravdu nejspíš i na zadku. Vážně těžko se mu polyká, srdce mu buší jako splašené a vůbec neví, jak se teď má tvářit. Nejspíš nijak, je to jenom policejní rutina, ale copak nad tím jde takhle přemýšlet? S těmi jeho dvojsmyslnými poznámkami? 

"Jak to myslíš, že je na co koukat?" Neodpustí si. Copak to potřebuje vědět? Třeba kvůli trestnímu oznámení za harašení. Ju-ken je v práci! A podle všeho, co říká, se mu nelíbí jenom holky. Nebo si s ním opravdu uvěřitelně hraje. Když si to dá dohromady s jeho předešlými vtípky, je to dost pravděpodobné a Aqui se přistihne při myšlence, že se v něm vlastně vůbec nevyzná. Konečně mu dojde, že už tam takhle chvíli stojí, zatímco Ju-ken pořád klečí. Pohne očima směrem k němu dolů ve stejný okamžik jako se Ju rozhodně vstávat a provází ho pohledem zase nahoru do jeho plné výšky. Ten jeho krátký pohled ke klínu mu neujde, ale pravdou bylo, že jemu by tam ty oči taky ujely. To bylo asi… normální? Někdy bylo těžké se vyznat v tom, co všechno bylo a co už ne. 

"Dobře." Řekne tiše, když ho Ju vyzve, že může jít do koupelny. Opravdu by měl, dlouho se potloukal, kde se dalo a měl za sebou ostrý běh s tím druhým policistou. Až teď si uvědomí, že se tam střílelo, že vlastně někdo umřel… Tak moc byla v tu chvíli jeho pozornost roztrhaná mezi Gackta s Hydem a Ju-kenův výraz, když se objevil. Tvářil se takhle kvůli svým kolegům? Aby neviděli, jak milý je ve skutečnosti, když se nikdo nedívá? Těžko říct… Jeho ramena příjemně zatíží teplý župan a konečně se jeho tělo ukryje v soukromí. Musí znovu zaklonit hlavu, aby se Ju-kenovi podíval do tváře a v okamžiku, kdy mu řekne, že mu nechce ublížit, mu prostě uvěří. Je to zvláštní. Znají se takovou chviličku z toho většinu času byl vyděšený k smrti a taky to byl policajt. Určitě tohle říkal všem, aby je ukonejšil a dostal na svou stranu. Měli na to psychologické kurzy, prostě v tom uměli chodit, jenže on se tomu pocitu nechce vzpírat. Chce najít svůj přístav, jinak se svým malým problémem nedovede fungovat. Rozhodně by se na něj neměl upínat, jenže on už nechce být sám. Tolik dní utíkal, schovával se před světem, aby nějak přežil a má toho dost. Je jenom kluk, proti kterému se spikl svět a on už prostě nemůže. Ta chvilka mezi nimi se natahuje, i když ho Ju-ken znovu vyzve, aby si něco vzal a šel. Aqui skoro ani nemrká, jenom na něj zírá – zase – a nakonec je to on, kdo udělá ten půlkrok blíž a prostě mu padne kolem krku. Přitiskne se k němu jako k vlastní mámě a schová nos někam do jeho prsou. V tu chvíli povolí, zhroutí se jako domeček z karet a prostě se rozpláče.

Ju-ken

"Dej si klidně na čas, nikam nespěchej, hm." Pobídne Aquiho, aby se komfort užil. Tušil, kde se musel pohybovat týdny předtím, tak to nejspíš ocení. Možná tím měl začít a nestresovat ho podobným převlékáním. Bohužel druhý pokus nemá a tak...No snad to Aqui přežije. Ne, pořád nedostal tu jeho otázku z hlavy a pořád má obavy na ni odpovídat. Měl by mu lhát, jenže ho něco nutí, aby to nedělal. Opravdu zvláštní pocit. Ne, že by měl lži na denním pořádku, ale většinou s nimi neměl problém. Dlouze se nadechne, když mu zblízka kouká do tváře a pak se mírně pousměje.

"Prostě ti to sluší, víc po mě nechtěj. Víš, že nesmím." Nahodí smířlivý výraz a doufá, že tím celou podobnou debatu a otázky odsune na neurčito. Stojí u něj jak pitomec a pořád tak nějak rovná lemy županu na jeho hrudi, aby ho zahalil ještě víc a je mu jasné, že by se měl otočit a tu šatnu opustit. Stejně se k němu nehodlá. Něco v Aquiho tvář ho nutí, aby tu zůstal. A nutí ho to dost dobře. Než se naděje, má ho kolem krku a vnímá, že pláče. V ten okamžik v jeho nitru vyroste ochranitelský pocit gigantický rozměrů a už teď ví, že z tohohle baráku paty nevytáhne, i kdyby přišlo dvacet nařízení. Dokonce ho napadne, že by v tu chvíli utekl i s Aquim. Bez váhání ovine paže kolem jeho pasu a přitiskne ho k sobě blíž. Měl by se děsit, jak zareaguje jeho tělo na Aquiho blízkost, ale starost má v tuhle chvíli větší slovo. Ještě, že tak. Ten župan zavázaný nebyl a…ne, nemusí nad tím přemýšlet vůbec. Tiskne ho k sobě, jak kdyby jeho náruč mohla zabránit úplně všemu a nevědomky natiskne rty do jeho vlasů.

"Aqui-chan. Ale no tak, už není čeho se bát. Nikdo ti neublíží. Nedovolím, aby to kdokoliv udělal. Mě přece můžeš věřit." Šeptá mu tichá slůvka a slibuje daleko víc, než je v lidské moci, ale už se prostě rozhodl. Aqui ho přemluvil svou povahou a bezbranností. Ty slzy mu taky pomohly a on tomu nedokáže zabránit. Hladí ho zlehka po zádech a v tichosti přes něj nechá přejít tu nejhorší vlnu, kdy ho svírá opravdu pevně. Pustí ho jednou rukou, tou druhou pozvedne nad zem, jakoby nic nevážil. Volnou podsune pod jeho kolena a vezme ho do bezpečné náruče.

"Pomůžu ti ještě trochu, uleví se ti." Řekne mu tiše s mírným pousmáním a nese ho do jeho nové koupelny. Je tam velká vana, kam by se klidně vlezli oba a taky sprchový kout. On však míří k dost vysoké komodě, aby ho na ni posadil.

"Dej mi chvilku, hned jsem zase u tebe." Prohodí s přívětivým pousmáním a zlehka ho bříškem ukazováčku cvrkne do nosu. Právě překročil hranici, kdy pochyboval o tom, co má dělat. I kdyby mu nechtěl nic říct, udělá všechno proto, aby se tu cítil příjemně. Přejde k vaně, kdy pustí kohoutky a nastaví hlasem teplotu vody, dá mu tam dost relaxační pěny, což by ani nevěděl, kdyby si nepřečetl etiketu.

"Proč je toho tu tolik?" Pozvedne nad tím obočí. Většina si liší třeba jen obalem, jinak je složení stejné.

"Kdo se v tom má vyznat?" Protočí nad tím očima a asi teď vypadá jako typický chlap.

"Na tohle budu asi potřebovat školení." Utrousí ještě poznámku, než se vydá k Aquimu.

"Tak pojď, uleví se ti." Vezme ho znovu do náruče, i když je to jen pár kroků, ostaví ho před vanou a aniž by se ptal na souhlas, začne pomalu stahovat župan z jeho ramen. A už je zase vidět, jak s tím nikam nespěchá. Přistihne se, že by si tam nejradši vlezl s ním, protože on dlouhé vany rozhodně miluje a k tomu v takové společnosti. Napomene se ale vzápětí, aby na nic podobného nemyslel. Jakmile látka klesne k zemi, pomůže mu dovnitř a sám si přidřepne k vaně. Zase se nemá k odchodu. Zapře se předloktími o hranu vany, svaly zahrají v příjemném přítmí a konečky prstů si začne pohrávat s pěnou na vodní hladině. Po chvilce se pohodlně usadí a o předloktí si zapře bradu.

"Odkud jsi? Myslím, kde ses narodil a jak jsi vyrůstal." Zeptá se ho. Místo samozřejmě ví, ale on chce spíš slyšet nějaké vzpomínky.

Aqui

Tahle odpověď vlastně byla dost na to, aby Aqui pochopil. Nejspíš mu doopravdy padl do oka a to bylo nezvyklé zjištění. Nikdy by si nepomyslel, že se může něco podobného stát a vlastně ani neví, jestli je to dobře nebo ne. Budou tady spolu zavření opravdu dlouho. Nejspíš… Nebo to vyklopí všechno hned teď a ušetří Ju-kena vší svojí blízkosti. Najednou neví, co by měl dělat. Když Ju-ken jeho objetí opětuje, je to pro něj opravdu úleva. Neodstrčí ho ani jinak neodežene, nenapomene… To, že ten župan není zavázaný, je to poslední, co teď Aquiho napadá. Jeho hlava je teď plná trochu jiných věcí, než je zrovna tohle. Ucítí jeho rty ve svých vlasech a po chvilce k jeho uším dolehnou i jeho slova. On ví, že teď ne, ale už to všechno potřeboval pustit ven a ulevit si. Trochu se poodtáhne a zvedne oči nahoru k těm jeho. Hledí do nich zkoumavě, jako by jen z toho pohledu mohl během tak krátké chvíle zjistit, jestli Ju-ken říká pravdu nebo je tohle všechno součást jeho práce. Rozhodne se pro tu první variantu a bude důvěřivý. Dlouze, tiše vydechne, když ho Ju-ken zvedne jako nic ze země, ale přidrží se ho jednou paží kolem krku a tou druhou si podvědomě tiskne župánek víc k tělu, aby se nerozestupoval. Ne, že by to už dneska nebylo jedno, ale vinou nervového vypětí mu je najednou hrozná zima. Dívá se před ně na cestu, kterou ho Ju-ken nese a pousměje se, když se před ním otevře prostor koupelny. Je vážně moc krásná. Nechá se usadit na komodu a ze svého místa si prohlíží všechno, co je k vidění. To důvěrné chování by mu mělo být hrozně nepříjemné, ale je to vlastně úplně naopak. Je to tak strašně dávno, co se o něj někdo takto staral a on to potřeboval. Svoje jistoty a zázemí. Díky tomu, co v poslední době prožíval, mu ta fixace jde až děsivě rychle. Ju-ken možná vůbec netuší, co dělá. Tiše se zasměje, když si Ju-ken začne stěžovat, že se v těch lahvičkách nemůže vyznat vůbec nikdo. On by si je pamatoval po prvním přečtení až do smrti. Jakmile je koupel připravena, Ju se znovu vrátí k němu. Nenechá ho ujít ani těch pár krůčků a zase ho poponese, než ho postaví až u ní. Župan jde dolů a… ano Aqui moc dobře vnímá, že je to pomaleji, než by mohlo. Už zase mu z toho rudnou tváře, ale nedováží se při tom na něj podívat. Podá mu svou dlaň, aby mohl vstoupit do lázně. Voda se mu nejdřív zdá hodně horká, ale brzy si zvykne a blaženě přivře oči. Prostě tam jenom sedí, dlaněmi si objímá prsty na nohou a nechce se ani pohnout. Správně měl jít nejdřív do sprchy a všechno ze sebe smýt, než se namočí, ale… je rád, že nemusel. Když oči otevře, povšimne si Ju-kenovy ruky před sebou na hladině. Jeho otázka ho upřímně zaskočí. 

"Bydleli jsme poblíž Akihabary, ale když mi bylo pět, museli jsme se přestěhovat na okraj Tokya. Kvůli penězům." Broukne a zamyslí se. 

"A pak ještě spoustukrát." Něco pro něho. V tu chvíli ztratí o vyprávění zájem a obrátí oči k lahvičkám. A rozhodne se mu něco ukázat. Poklepe na každou z nich prstem a v duchu si čte, co je na nich, složení, určení… jednu po druhé, dokud jich není asi patnáct. Pak se natočí čelem k Ju-kenovi, zavře oči a začne přeříkávat, co si pamatuje. Totiž úplně všechno.

Ju-ken

"No co je, prostě se v tom nevyznám." Zasměje se dobrácky na ty lahvičky. On tohle nikdy k životu nepotřeboval. Byl zvyklý být i měsíc na ulici, když to jeho práce vyžadovala a pak mu bylo upřímně jedno, co si do té vany nalije, důležité bylo, že byl v teplé vodě. Dokázal by v podobné koupeli vydržet i dva dny a byl by naprosto spokojený i když by se nejspíš rozpustil. Bublinky a vlnící se hladina v něm vyvolává zvláštní klid stejně jako Aquiho společnost. Nikdy si nepotrpěl na příliš mnoho lidí kolem sebe, vlastně byl dost samotář, když bylo volno a trávil čas na své chatě za Tokyem u jezera. Tam mu bylo nejlíp. Jasně, chodil s kluky na pivo a nedá se říct, že by se nebavil, jen…Nepotřeboval je nutně k životu. V tomhle ohledu byl na svou práci jako stvořený. Možná proto se mu tak dařilo, žádné vazby, žádní velcí přátelé, až asi na Hyda, ale ani tomu neříkal všechno. Nikomu neříkal všechno a teď má pocit, že by možná mohl a stejně to neudělá. Jak kdyby nedokázal žít jinak. Zvědavě zvedne oči, když se Aqui opravdu rozmluví a koutky se mu vyhoupnou nahoru, aby zase mohly klesnout dolů a s tím, jak vyprávění pokračuje. Asi pro žádného kluka není časté stěhování nic moc a to ani neví, co má v hlavě. Prohlédne si jeho tvář o něco zkoumavěji a je vidět, že nad něčím přemýšlí. Nadechne se, aby na to konečně něco řekl, ale pak naprázdno zavře ústa. Aqui vypadá, že je úplně někde jinde a jemu to v první chvíli nedává smysl. Asi se mu o jeho dětství moc mluvit nechce a trefil zrovna stránku, kterou neměl. Nerozumí tomu, v tomhle by jeho společnost potřebovala vnímavější doprovod. On se může snažit sebevíc, ale vůbec mu nedochází koho má před sebou. Nechá ho, aby si dělal, co chtěl, než mu předvede něco, nad čím mu zůstane rozum stát.

"Co…" Nedořekne víc, protože Aqui začne zpaměti vykládat obsah každé etikety, kterou si přečetl. S každým dalším slovem mu obočí stoupá pořád výš a rty mírně klesají od sebe. Nedokáže však vypnout pečlivě zakořeněnou část mozku, která mu říká, že to je přesně ten důvod, proč ho hledají. Už jen to, že si to dokáže zapamatovat, by byla pro podsvětí skvělá vlastnost a nemusel by ani nic vědět. Klidně by jim mohl dělat účetní knihu. Nikde nic napsané, žádné důkazy. A pokud něco už ví…Je v ještě větším nebezpečí. Ochranitelská vlna je tu znovu v plné síle. Zahledí se znovu do vody a nechá na své dlani viset kousek pěny, kterou mu vzápětí ukazováčkem otře o špičku nosu.

"Páni. Nikdy jsem nic podobného neviděl." Prohodí uznale.

"Je to úžasné." Dodá ještě s mírným pousmáním a na své místo toho začíná zapadat mnohem víc. Má za sebou nějaké kurzy a začíná poznávat rysy Aquiho chování.

"Potřeboval bych alespoň kousek, třeba bych si konečně zapamatoval pin ke kartě." Zavtipkuje tiše, ale moc pobaveně se netváří. Pokud Aqui opravdu něco ví, nedají si jen tak pokoj a bude mít terč na zádech doživotně.

"To proto po tobě jdou, aniž bys o to stál. Narodil ses tak, hm?" Loupne po něm koutkem oka.

"Chtějí tě trestat za něco, co sis sám nevybral." Jeho výraz malinko potemní a nejradši by vyběhl ven a všem zakroutil krkem, jen aby mu dali pokoj. Tohle jsou nebezpečné myšlenky. Drobné útržky toho, co mu ze školení a kurzů utkvěly v paměti, mu vystupují na mysl.

"Měl jsem ti to oblečení nechat." Ušklíbne se, kdyby to věděl…Udělal by to tak jako tak nebo by nesplnil příkazy? Není si jistý.

"Je něco, co bych mohl udělat, aby se ti tu žilo snáze? Rozvrh? Oblíbené věci, vůně, hudba?" Přestane si hrát s vodou a už na něj kouká dost upřeně.

"Mohl bych zkusit sehnat někoho, kdo by ti rozuměl víc, než já." Nabídne mu bez váhání. On nebyl žádný odborník, jistě by se mu po ruce hodil někdo, kdo by Aquimu rozuměl víc a možná mu to celé ulehčil. Jak si byl jistý, že ho může zachránit, teď už v tom trochu pokulhává.

Aqui

Když oči znovu otevře, ještě pořád mluví, ale ten Ju-kenův výraz je tak moc roztomilý, že se u toho musí usmát. Většinou se setkával s podobně užaslou reakcí, ale taky už poznal, když lidi ve svých hlavách začali kalkulovat a počítat, jak by se jim to vyplatilo. Nic takového se v obličeji naproti němu zrovna teď neděje. Zamrká, když přeostří na svůj nos a na pěnu na něm a krátce kvůli tomu zašilhá, než se tiše zasměje a nechá toho recitování. Sám několikrát pohladí dlaněmi vodní hladinu a pěnu na ní. 

"Raději mi ho nikdy neříkej, ani žádná jiná data, ze kterých si dám dohromady náhradní." Řekne mu napůl v žertu, ale legrace to tak docela není. Ještě chvíli si hraje s pěnou, než konečně přikývne. Ano, narodil se tak, ale jeho rodina nikdy neměla peníze na to, aby ho vodila k drahému psychologovi, takže dlouhé roky ani netušil, co přesně s ním je. Vlastně nic tak speciálního, podle něho, ale možná, že by si s některými problémy býval poradil lépe, kdyby ho k tomu někdo vedl. Trochu kmitne obočím nahoru a dolů, když Ju-ken použije slovo trestat. Dá se to tak brát? Znovu jemně pokrčí rameny, když Ju pochopí, proč se tak moc nechtěl svlékat. Není na tom tak hrozně jako někteří jiní, kteří mají tu samou diagnózu, žádné vzteklé záchvaty ho nechytají, to ale neznamená, že se kvůli tomu dlouhodobě necítí špatně. Někdy by si přál, aby se mohl prostě jenom převléknout a neřešit to, ale takhle to vnímat nedovedl. Znovu zvedne oči k těm Ju-kenovým, když mu začne nabízet různé možnosti a zářivě se usměje. Je to od něj opravdu hezké, že se tolik snaží. Není si jistý, jestli by mu ten rozvrh pomohl, ale je to forma nějaké jistoty během dne, dům je nový, takže na to přikývne. 

"Zvyknu si na ty, co tady jsou." Řekne mu. Vytvoří si nové pořádky podle tohoto domu. Problém nastane ve chvíli, kdy v něm už nebude moct žít. Bylo by pro něj lepší, kdyby tohle nebylo služební místo, ale stejně teď neměl kam jinam jít. A co si počne potom, to vůbec netuší. Jakmile ale Ju-ken začne mluvit o tom, že by mu sehnal někoho jiného, Aqui se upřímně vyděsí, honem se na něj podívá a začne rezolutně vrtět hlavou. To ne! Teď už ne! Raději ani nebude zmiňovat, že by si ho s sebou nejraději odnesl i později… Zase obličej skloní k vodní hladině a natáhne ruku, aby si vybral jednu lahvičku. Ode dneška až dokud v ní něco bude, se s ní bude mít pořád dokola, prostě tak ze zvyku. Vůbec by tady ten výběr nemusel být, jenom ho to znervózňuje. To samé se dělo i u té skříně. Je dobře, že mu Ju prostě něco podal a moc se s ním nedohadoval. Může to klidně dělat každé ráno, nebo někdy během noci nechat přeprat to jedno pořád dokola. 

"Když jsi mě chytil, vypadal jsi rozzlobeně." Řekne nakonec. To asi není to správné pojmenování pro emoci, kterou viděl, ale detaily mezi nimi jsou pro něj hodně složité. 

"Co chceš vědět?" Rozhodne se nakonec.

Ju-ken

"Heh, ono toho tam moc není. Většinu sežere podnájem, kde jsem hrozně málo a zbytek nacpu do motorky." Pokrčí nenuceně rameny. Je to pravda, na jeho účtu nikdy nebyly horentní sumy, i když vydělával dost. Bral peníze jako prostředek k věcem, které chtěl a rozhodně neuměl šetřit. Aqui dlouho mlčí a on ho klidně nechává a užívá si chvilky, kdy tu může jen tak sedět. Je to taková obyčejná chvíle, ale jemu to ke štěstí bohatě stačí. Když by si odmyslel všechny okolnosti a to, k čemu ho nutil před pár minutami, asi to bude hodně příjemný večer. Zaráží ho to, co vidí v Aquiho tváři. Většinou přišlo první odmítání a boj a to ani nemyslí ten fyzický, kdy dotyčný dny, týdny mlčel a prostě se navzájem vyhýbali. Tady je to úplně jiné a on si začíná uvědomovat, jak moc je Aqui jiný oproti ostatním. Jenže to není nic, co by mu vadilo, právě naopak. Má čím dál větší pocit, že by mu mě pomoct, až je to skoro neúnosné. Už jen jeho roztomilost, když koukal na pěnu, mu bez váhání vyžene koutky nahoru. Mohl by podobné pitomosti dělat pořád, jen pro jeho bezstarostný výraz. Pomalu zvedne oči a upřímně se usměje, když mu Aqui řekne, že si zvykne na ty, co tu jsou.

"Dobře, pomůžu ti s nimi a když bude potřeba, něco pozměníme, aby ti to líp sedlo." Kývne rozhodně hlavou.

"Já sám budu vstávat brzo. Většinou podám hlášení, pak si dám chvilku v posilce a jdu chystat snídani. Mám budíček na pět, tobě ho můžu dát na později. Můžeš si ho nastavit sám, až naprogramujeme dům." Prozradí mu.

"Dům je nastavený na večerku v deset. Nějak jsem si na to zvykl a je v pohodě se po nějaké době vyspat." Ušklíbne se. Je pravda, že jindy toho moc nenaspí. Prostě moc práce.

"Snídaně v sedm, oběd ve dvanáct a večeře v šest. Tohle je spíš podle mě, pokud jsem tady, musím jíst pravidelně, jinak se mnou není k vydržení." Práskne mu na sebe ještě něco. V akci se to kolikrát hodí, že je mrzutý, ale tady takový být nechce. Přemýšlí, co by mu mohl ještě říct. Většinu věcí, které se tu běžně dělaly, bral tak nějak automaticky a asi ten rozvrh bude psát za pochodu, aby si byl jistý, že na nic nezapomněl. Jeho den vlastně spočívá v tom, že dá několikrát hlášení a pak se snaží dostat ven informace, které potřebují. Tady se mu do toho příliš nechce. Zarazí se a zpozorní, když mu Aqui řekne, že vypadla rozzlobeně. Je vidět, že si to většinou ani neuvědomuje.

"No, je to trochu pracovní výraz." Pokusí se mu to vysvětlit.

"Když vidíš, jak se kolem tebe všichni tváří, chytíš to od nich. Je to něco mezi soustředěním a odhodláním. Navíc je tu ještě jedna věc. Tohle měla být naše akce. Je vždycky jisté riziko, pokud o tobě ví někdo navíc. Nebyl jsem to já ani nikdo z mých kolegů, kdo tě chytil a to by mohl být problém." Odmlčí se, když mu dojde, že by ho mohl děsit.

"Neříkám, že je, ale občas se to stane. U Hyda…Tomu rozhodně nevěřím, ale ten co tě dostal dolů…Neznám ho, je nový." Dokončí a pak se usměje.

"Ale vážně neměj strach, už jsi tady a já sem nikoho nepustím." Dodá, aby bylo jasno, že pokud si to Aqui nebude přát, nikam nepůjde. Pokud ho tu bude potřebovat, prostě zůstane. Trhne sebou, když přijde otázka na informace, po kterých by měl skočit a to rychle. Jenže pokud to udělá a Aqui vypadá, že by mu všechno řekl, budou se muset rozloučit. Zahledí se na chvíli do vody a pak k němu vzhlédne.

"Nic, teď nechci vědět nic a už se mě neptej." Řekne měkce. 

"Pokud mi to všechno řekneš, budeme muset odejít oba. Prostě to teď nechci vědět. Až přijde čas, zeptám se." Prozkoumá Aquiho výraz a je zvědavý, jestli se mu to bude líbit nebo vůbec. Tohle taky mohl pěkně přestřelit.

"Víš co, přinesu ti to oblečení. Ty si pak užiješ ještě chvilku a přijdeš za mnou do kuchyně. Zkusím udělat něco k večeři. Pokud bys měl strach…" Otočí se a podá mu malinkatý bezdrátový telefonek.

"Stačí tohle zmáčknout a můžeme si povídat. Ale ne, že mě budeš rozptylovat a já něco připálím." Pomalu se zvedne a automaticky natáhne dlaň k jeho tváři, aby se jí dotkl konečky prstů.

"Užij si tu vanu, počkám na tebe." Vykročí ke dveřím. U nich se ještě ohlédne.

"To modré tlačítko je na hudbu a těmi spodními ji můžeš přepínat." Mrkne na něj, než zmizí za dveřmi. Míří rovnou do kuchyně a loví nějaký hezký flák masa, bez toho by to nebylo ono. Za chvíli už se celkem schopně otáčí po kuchyni s utěrkou vraženou v zadní kapse kalhot. Hlídá maso, krájí zeleninu a u toho si dopřává odměnu v podobě panáka. Ne moc, jen pár, které ani neucítí, ale bez toho by mu to nešlo tak od ruky.

"Aqui-chan, být tebou tak si pohnu. Ještě pár minut a s radostí ti to všechno sežeru." Prohodí, když sáhne po ovladači.

"Něco oblíbeného k pití? Je toho tu dost a tolik alkoholu, že bych byl schopný opít celé Tokyo." Zasměje se krátce a je zvědavý, jestli přijde i odpověď.

Aqui

Motorka… Jízda na ní je přesně jednou z těch věcí, které by nejspíš nezvládl, ale lidi na ní vypadají dobře. Sluší jim to. Když mu Ju-ken začne recitovat jeho osobní rozvrh, Aqui k němu obrátí tvář a je jasné, že v tuhle chvíli je jeho nahrávání zase zapnuté. On sám nemá žádný problém s tím, aby se mu přizpůsobil. Vlastně ani neví, kdy nejraději vstává. Jakmile byla hodina stanovena, bylo mu to prostě jedno, takže se přizpůsobí Ju-kenovi, aby mohli fungovat společně. Pět hodin ráno je dříve, než čekal, ale to zvládne. Zatímco bude Ju-ken v posilovně, najde si nějakou jinou stálou činnost. Vlastně ten Ju-kenův den byl taky jeden stále se dokola opakující harmonogram a to mu bude vyhovovat. Žádná nečekaná překvapení. 

"Měl bys spát osm hodin denně, ne sedm." Řekne mu. 

"Aha." Řekne pak, když mu Ju vysvětlí, jaké emoce to měly být tam venku. On by si je teda netipl, ale to bude nejspíš proto, že s tím má občas problémy. Až ho takhle uvidí příště, už ho to nevyvede z míry a bude vědět. Soustředění a odhodlání! Pak se ale dozví, že ten muž, co ho setřásl z okapu, nepatřil k Ju-kenovi. V Aquiho očích se na okamžik zaleskne strach. I když k němu totiž z počátku vůbec nechtěl a raději by zůstal s těmi dvěma, kteří vypadali, že to s ním myslí dobře, rychle všechno přehodnotil a teď je to přesně naopak. 

"Jak o mě tedy věděli?" Položí mu otázku, která se sama nabízí. Pokud o něm má vědět co nejméně lidí, jeho fotka asi nevisí někde u vstupu do budovy policie, aby si jí mohl každý prohlédnout a podle potřeb ho oslovovat na ulici nebo se to dělá jinak? Podle něj si to odporovalo. Skloní na chvíli oči k pěně na hladině a vybaví si v paměti modrookého policistu. Byl nový… Možná by se mohl později podívat po internetu, jestli na něj bude smět? Nejspíš asi ne… i když nebyl vězeň, byl svědek, třeba mu to Ju dovolí. Přikývne s novým úsměvem, když mu Ju slíbí, že s ním se mu nic nestane, ale ten výraz mu nevydrží dlouho. Nahradí ho čirý údiv nad tím, že od něj najednou nic vědět nechce. Hledí dlouho na rysy jeho tváře i na to, jaký výraz teď dostala, sám má rty mírně pootevřené a nakonec pohled zase odvrátí. Pochopí to rychle. Jenže jednou to přijde a bude to spíš dřív, než později. Jedno ráno Aqui vstane, Ju-ken se ho zeptá a pak se stanou věci, které nechce. Bylo to oddalování nevyhnutelného, ale stejně zůstane potichu a už na něj nedoráží. +Za tohle by tě vyhodili...+ Pomyslí si. Jestlipak má tahle budova nějaké kamery? Nahrávání? Odposlechy? Nebo se plně spoléhají na policistu uvnitř? Ju-ken o ničem takovém nemluvil. Ju-ken se nakonec rozhodne jít napřed, asi potřebuje přemýšlet a Aqui přikývne na všechno, co mu říká. Položí telefonek na okraj vany a sveze se podél opěry níž, aby mu koukal jenom obličej. Netrvá to moc dlouho a začne se tu sám nudit. Všechno v okolí už má přečtené a bohužel mu to stačí jenom jednou. Myslí se probírá vším, co si dnes řekli i tím posledním dotekem. Počkám na tebe… to znělo tak… osudově… Když se hlas na druhé straně telefonku ozve, Aqui už stojí před zrcadlem, oblečený do toho, co mu Ju-ken vybral, ale rozhodně nezůstal jen tak nečinně sedět. Dům očividně počítal i s dámskou návštěvou a tak si trochu pohrál s make-upem i vlasy a vykouzlil ze sebe někoho úplně jiného. Jemu se to líbí, vždycky měl pro podobné věci slabost a neexistovala příležitost, kde to nosit, pokud jste nebyli umělec, nejlépe třeba muzikant nebo herec. Teď si to může vyzkoušet a na Ju-kenovu reakci je vážně zvědavý. 

"Ty smíš opíjet svědky?" Ozve se do telefonku, ale pro sebe se usměje a odmlčí ho. Pak se vydá domem za ním do kuchyně. Nervózně schová dlaně do rukávů červené mikiny, která teď ladí s jeho rtěnkou a sotva slyšitelně se objeví za jeho zády. 

"Voní to moc hezky." Hlesne a žaludek se mu převrátí z očekávání, až se Ju-ken otočí. Tohle bylo na většinu chlapů vážně moc.