Aqui x Ju-ken - Jde, asi svlékáš vězně často. - část 1.

(pevnost v lese)

Ju-ken

Nebyl první, kdo Aquiho viděl a kdo ho chytil a to Ju-kenovi způsobí vrásku na čele. Bral to jako osobní selhání, že to nedokázal. Dokázal si to v hlavě přebírat dlouhé týdny a pak makal ještě víc, aby se to příště nestalo. Nedokázal to jen tak skousnout a obzvlášť fakt, že to byl nováček, kdo ho předběhl. Navíc mu mohl Aqui říct něco, co by z něj sám Ju později dostat nedokázal. Mrzuté. S takovým výrazem bere Aquiho s sebou v pevném, ale ne bolestivém stisku. Nemíří však k hromadě policejních aut ale stranou. Za ním kráčejí dva jeho kolegové, kteří bystrýma očima pročesávají okolí s dlaní pod bundou na pažbách zbraní. Ne, nepotřebují nutně vyvolat další rozruch, ale být ve střehu je rozhodně na místě. Papírování a zajišťování mrtvoly, která se válí v prachu, přenechají svým parťákům. Zastaví se u černého Nissanu Armada, který vypadá dost nově a ozve se tiché pípnutí, jakmile Ju auto odemkne.

 Je dobře vybavené a nechybí mu neprůstřelná úprava. Není policejní, ale k převozu svědků a jeho osobní radosti naprosto ideální. Nechá Aquiho prohlédnout scanem na čipy a ostatní sledovací zařízení, stejně jako zbraně a kovové předměty. Jen pro jistotu, jeden nikdy neví. Otevře zadní dveře, kam Aquiho beze slova nacpe, zapne mu pás, aniž by se na něj podíval a zavře za ním prudčeji dveře. Ozve se další cvaknutí, kdy zamkne jen zadní dveře. I kdyby chtěl, auto by ani tak zevnitř neotevřel.

"Víš, kam ho máš vzít." Ozve se jeden z Ju-kenových kolegů, který je služebně mladší, ale stejně to vypadá, že si myslí, jak tomu nevelí. Setká se s pohledem, který jasně značí, že on rozhodně ví, co má dělat.

"Zařiď radši zbytek." Zavrčí na něj Ju-ken nepříjemně a zasedne na místo řidiče. Auto je k jeho tělu vlastně úplně přesné a on se do něj pohodlně usadí. Vyrazí spěšně ulicí a kontroluje Aquiho po očku ve zpětném zrcátku, aniž by se zatvářil přívětivěji. Sem tam se ohlédne i na dění na ulici. Vidí v civilu oblečené kluky, kteří je doprovází na motorkách, dokud nebudou na místě. Jsou tak sice víc na ráně, ale taky mnohem pohyblivější a rychlejší, kdyby se cokoliv pokazilo.

"Nevezu tě na popravu ale do bezpečí." Promluví konečně hlubokým hlasem, ale to je tak všechno, co za delší cestu řekne. Dostávají se na okraj Tokya, až jeho hranice opustí úplně. Krajina se dost mění a začínají převládat zalesněné plochy. Postupně je opouští jedna motorka za druhou a pak zcela osamí. Tohle auto má ještě jednu výhodu a ta přijde na řadu, když zamíří na lesní cestu. Jeden by ji ze silnice snad přehlédl. Kvalitní tlumiče jim nedají pocítit příliš nerovností a za chvíli se ztratí i lesní cesta a míří mezi stromy. Jet sem kdokoliv jiný, asi se nevyhrabe z první pořádné prohlubně. Trvá to další půl hodiny, než jsou dostatečně daleko a mezi stromy začne růst betonový dům, který by tu rozhodně nikdo nečekal.

"Vítej v ochranné vazbě." Ozve se znovu jeho hlas, než zaparkuje před domem. Skoro nepostřehnutelně stiskl tlačítko uvnitř vozu, které je pečlivě skryté a deaktivoval bezpečnostní systém. Sám jako první vystoupí, pošle kódovanou zprávu, že jsou na místě. Je tu všechno i připojení, ale všechno je naprogramované přes několik zdánlivě nefunkčních satelitů, která prolétají kolem Země a podobných jsou snad stovky. On sám tomu nerozuměl, ale věděl, že to prostě funguje. Otevře dveře Aquimu, odpásá ho, vezme znovu za předloktí, aby ho směroval do bezpečí domu. Jsou v něm nejnovější technologie, které jim zaručí bezpečí.

"Je přímo stavěný k těmto účelům." +A vede z něj několik únikových cest pod zemí, ale to ti říkat nebudu.+ Pomyslí si pobaveně. Otiskem prstů odkóduje dveře a přidá ještě scan sítnice, než konečně vstoupí. Dům je pozdraví a Ju-ken si znechuceně odfrkne. Být na něm tak tohle by zrovna vypnul, ale nesmí. Dveře se za nimi zavřou a on se otočí čelem k Aquimu.

"Poslední bezpečnostní prohlídka." Podívá se mu upřeně do tváře, než se pobaveně ušklíbne.

"Ruce od těla." Zavelí pevným hlasem, ale už není tak odměřený jako prve. Sám si přidřepne a začne dlaněmi mapovat jeho nožku od kotníků nahoru. Sem tam si nepustí pohled nahoru. Kdyby byl Aqui holka, dost si to užije, o tom si lhát nebude, ale on tak skoro vypadá. Z druhé strany ani kluci...Prostě se tím nechá oblbnout. Trochu rozptýlení po náročném dni.

"Pak se přede mnou ještě převlékneš a tvé oblečení spálím." Nastíní mu automaticky, co se bude dít dál.

Aqui

Pořád se rozhlíží okolo sebe, všímá si policistů i jejich gest, když se dotýkají zbraní a ukládá si do paměti tvář každého z nich. Jeho tajemství spočívalo právě v tomhle. V jeho paměti. Aqui měl určitý druh poruchy. Nebyl autista, ale byl nadprůměrně inteligentní a měl neskutečnou paměť a foto paměť. Stačil mu jediný pohled na ulici kolem sebe a pamatoval si všechny chodce, i co měli na sobě. Problém byl, že měl neskutečně roztěkanou pozornost a většinu času si podobné informace do hlavy neukládal, jinak by se zbláznil. Jenže když svůj mozek zapnul, nešlo to zastavit. Dokázal se přenést do nitra své mysli a desítky minut v ní hledat data. Tváře, jména, čísla… Žádné heslo, kód trezoru, tajné setkání, nic z jeho hlavy nezmizelo, pokud tomu zrovna věnoval pozornost. Zřejmě šlo o nadměrný přenos dopaminu v jeho mozku, ale byla to jenom teorie. Ještě několikrát se ohlédne po mužích, kteří ho honili, než zapluje na místo v autě. Velkýma očima se rozhlíží kolem sebe, vidí poznávací značky, motorky, tváře… Někteří po něm šli kvůli informacím v jeho hlavě, někteří proto, že ho chtěli pro sebe, někteří se těch informací chtěli zbavit. Jeho se chtěli zbavit. Podsvětí to vědělo, ale zdá se, že policie netuší nic. Nepokouší se utéct ani vzdorovat, teď už to nemá smysl. Sám si zblízka prohlíží Ju-kenovu tvář, když ho poutá, než mu zmizí za dveřmi auta, aby se vzápětí usadil za volant. Pozoruje ho dál ve zpětném zrcátku, každou jeho vrásku, pihu, drobné tetování pod okem… Nic u sebe neměl, skener nic nenašel. Auto se dá do pohybu a Aquiho nahrávání se zapne. Celou cestu vnímá podvědomě všechny ukazatele, které míjejí a na které dohlédne. Není toho moc, protože zadními okny ven nevidí, ale přes zrcátko občas něco ano. Sem tam některá motorka předjede a vidí jí před autem, je toho hodně, co sledovat. Vrátí modré oči k Ju-kenovým, když na něj konečně promluví, ale sám neřekne nic. Vypadá pořád jako vyplašené dítě. V lese se jeho orientace zhorší na minimum. Pamatoval by si stromy, jejich tvary, ale nevidí toho moc. Tuhle cestu by asi nenašel, ale až sem ano a taky vidí na hodiny na palubovce a spočítá si čas průjezdu lesem. Nakonec auto zastaví Ju-ken dělá něco s telefonem a pak ho popožene ven. Klopýtá za ním, sotva s ním drží krok a když dojde na vstupní kontrolu, už zase zírá nahoru na jeho profil, zatímco se Ju-ken podrobuje sítnicovému skenu. Uvnitř se udiveně rozhlíží kolem, dům na něj nikdy nemluvil, ale tenhle bude velmi moderně vybavený. Slovo osobní prohlídka se mu vůbec nelíbí a usadí se mu při něm cosi studeného v žaludku. Vždyť ho před autem skenovali? Kdyby u sebe cokoliv měl, našli by to, copak pašuje drogy? Neochotně rozpřáhne, ale jenom tak, aby se neřeklo a doufá, že Ju-ken nehodlá hledat i jinde, než pod oblečením. Ju-ken není zase tak nízko, když před ním přidřepne, ale Aqui se protentokrát dívá stranou a vůbec ne na něho, i když vnímá jeho pohled. Cítí jeho velké dlaně, které obemknou jeho nožku jako nic a čím výš se dostávají, tím víc je jeho tělo napjaté. Chce se mu zakřičet, aby toho nechal, ale ví, že by to stejně nebylo k ničemu. Jeho pozornost si vyslouží až další slova. Má se před ním převlékat??? A proč by měl pálit jeho oblečení, co je s ním špatného? Chvíli se dívá do jeho tváře s bezbřehou výčitkou, než znovu uhne pohledem stranou a neřekne na to ani slovo. Ostatně jako až doposud. Má strach, nebude si lhát. Nemá ani ponětí, co mu budou chtít.

Ju-ken

Předpokládal, že Aqui zatím mluvit nebude. Tak to bývalo většinou, pokud nedostal takového člověka, který strachy z toho, co se mu může stát venku, všechno vyklopil. Něco mu ale říká, že jeho případ to zrovna nebude. Vypadá vyděšeně, to ano, ale ne strachem bez sebe. Měl by začít přemýšlet, jak na něj, ale asi zase vsadí na svou upřímnost a chování, které před ostatními rozhodně nevytahuje. Jistá starostlivost se na jeho oddělení vůbec nenosila a on upřímně ani neví, jak se ostatní chovají, když jsou v tomhle domě a jemu podobným. Prohlídku dokončí bez většího protahování, aby mu ukázal, že ho nemá v plánu mučit příliš dlouho. Od toho tu taky není. Když si jen vzpomene, co koluje za legendy o způsobech jejich výslechu, málem se hlasitě rozesměje. Asi by ho měl podle ostatní přivázat k židli, něčím nadopovat po čem mu vyklopí i ty nejtajnější věci. Ale tak to vůbec nechodilo.

"Ohledně těch věcí, je to protokol, prostě nařízení." Pokrčí rameny a je jasné, že jemu to po chuti není. Přesto se párkrát stalo, že v oblečení bylo zašito několik předmět a ano i drogy.

"Je tu ale velký šatník s různými styly oblečení, můžeš si vybrat, cokoliv se ti líbí. Všechno je nové a pravděpodobně i s cedulkami." Prozradí mu a třeba mu tím trochu zlepší náladu. Tohle dělá úplně podvědomě a jeho výraz už taky hodně povolil. Za zavřenými dveřmi si to očividně může dovolit.

"Vím, že ti to připadá jako vězení, ale nejde to jinak. Potřebujeme informace, vlastně všechno, co víš a hlavně důvod, proč po tobě jdou." Podívá se mu upřímně do tváře.

"Není ale kam spěchat, tady ti nic nehrozí." Pokouší se ho uklidnit. Co on ví, ještě nikdo v těchto úkrytech nikoho neohrozil. Jistě, našli je, ale systém byl vypracovaný a vylepšený z předchozích chyb a možností nepozorovaného útěku bylo opravdu dost.

"Je to jen můj pocit, ale myslím, že bys spoustu těch, kteří připravili o život, mohl dostat za mříže. Proto tě hledám už tak dlouho." +A se mnou zbytek oddělení.+ Dokončí si v hlavě, ale je pravda, že on se angažoval nejvíc. Sám si nedokáže dost dobře srovnat, jestli proto, aby svého bratra ochránil nebo proto, že chce víc těch zmetků dostat za katr. Asi od každého trochu.

"Pojď, ukážu ti dům. Je toho tu hodně a všechno je ti k dispozici. Nemůžeš sice ven, ale poutat tě k ničemu nebudu." Skoro to vypadá jako vtip. 

"V suterénu je malá herna, posilovna a sauna." Popíše mu jako první, ale tam se nevydá, jen zamíří z chodby do obýváku.

"Všechno je ovládáno hlasem, ale dveře zakódované na můj otisk a sítnici. Ven nemůžeš." Oznámí mu, aby věděl všechno, co bude potřebovat.

"Pokud budeš chtít něco speciálního nebo něco jíst nemůžeš, měl bych to vědět. Nákupy obstarají ostatní z mého týmu. Občas mě někdo vystřídá, pokud se bud muset vrátit na oddělení." Pokračuje dál ve svém vyprávění.

"Tady je kuchyně a za ním větší spíž, kde je zatím všechno, na co by sis mohl vzpomenout. Jsou tam i nějaké hotovky, ale radši vařím sám. Pokud bys na tom byl líp, žaludky obou nám asi budou hodně vděčné." Ušklíbne se s nádechem pobavení. Zastaví se u schodů do patra a přeje k trezoru, který je stejně zabezpečený jako jeho dům. Otevře ho a odloží svou zbraň dovnitř.

"Snad se mě nepokusíš zneškodnit." Pokračuje ve své uvolněnější náladě a zamíří nahoru.

"Dneska budeme muset naprogramovat celý dům, aby reagoval na tvůj hlas. Chvíli to bude trvat, ale ne zas moc dlouho." Další úšklebek na sebe nenechá dlouho čekat.

"Nevím, co je špatného na vypínačích a věcech, které prostě nemluví." Protáčí očima a pak dojdou na chodbu v patře. Je tam hned několik dveří.

"Na konci chodby je moje ložnice, vedle koupelna, pak šatna, kde si můžeš vybrat a ty poslední jsou tvá ložnice. Odtud se dostaneš do koupelny. Nic ostrého tam nenajdeš." Upozorní ho a pak otevře rovnou dveře šatny. Je tam oblečení, které by naplnilo malý obchod, různých velikostí barev a stylů. Všechno pečlivě srovnané.

"Tohle jsem nedělal já." Dodá, aby bylo jasno, že on většinou nechá všechno všude ležet.

"Vlastně, teď je to celé tvoje." Ohlédne se na něj opírajíc se ramenem o rám dveří a zakládá ruce na hrudi.

"Převlékni se." Dodá už o něco přívětivějším hlasem.

"Slibuju, že se nebudu dívat moc." Pravý koutek se vyhoupne nahoru, tohle bylo taky spíš rýpnutí.

Aqui

Má pocit, že se ho ty velké dlaně dotkly snad úplně všude, ale jakmile s tím Ju-ken skončí, v podstatě se mu omluví a Aquiho to upřímně překvapí. Nechce si vybírat nic z cizího šatníku, chce si nechat svoje věci, ve kterých se cítí dobře a bezpečně a cítí z nich známou vůni. Už tak je tady všechno cizí a sterilní a teď bude cizí i jeho oblečení. Přesto stále mlčí. Živé oči začnou poskakovat všude okolo a malinko přetrhnou nit neutuchající pozornosti. Je tu příliš mnoho vjemů. Vypadá, jako by ho ani neslyšel, když Ju-ken začne mluvit o všem, co od něj chce vědět, ale opak je pravdou. Aqui žmoulá v dlaních svoje rukávy. Nic z toho nemá cenu. Až se odtud jednoho dne dostane, pořád budou desetitisíce těch, co ho budou hledat a budou vědět, že mluvil před policí. V podstatě je už mrtvý, protože v tomhle domě nemůže strávit zbytek svého života. Yakuza to nikdy nenechá jenom tak a bude splácet účty, až se začne zatýkat. Konečně se mu zase začne věnovat, když mu Ju-ken prozradí, že ho velmi dlouho hledá. O tom nemá ani ponětí. Zkoumavě se na něj zadívá a pak se jeho oči trochu ztratí v mlze. Přebírá se svou pamětí, jestli si ho odněkud nemůže pamatovat. Třeba jenom odraz ve výloze. Na nic ale nemůže přijít. Jestli ho Ju-ken někdy někde sledoval, dělal to opravdu dobře. Nebo na něj jenom neměl štěstí, jinak by ho asi sebral už dávno. Vykročí v jeho stopách, když mu chce ukázat dům, ale pořád se drží asi o půl kroku za ním. Je tady hodně předmětů, kterými by mu mohl ublížit, kdyby chtěl nebo se na to cítil. Jinak by všechno muselo být zapuštěné do stěn. Úplně všechno, asi i kartáček na zuby. +Mohl bych ti vydloubnout oko a uříznout prst. Bylo by to snadné.+ Pomyslí si. Osobně by čekal nějaký extrémně komplikovaný kód, mnohem spíš, než tohle. 

"Jsem alergický na třešně..." Vypadne z něj konečně něco, ale když Ju-ken zmíní, že tady může bydlet taky s někým jiným, než je on, už teď mu to vadí. Ne, to ne! Teď, když se Ju-ken konečně nechová tak divně, by mu mělo hrozit, že přijede někdo, kdo bude třeba úplně hrozný? S tím vařením ho nejspíš zklame, ale nepotřeboval jíst moc. To na něm ostatně bylo dost vidět. Pozorně ho sleduje při ukládání zbraně do sejfu. Kdyby měl patřičný trénink, bylo by to, co si před chvílí pomyslel, vážně snadné a ještě by utíkal se zbraní v ruce. +Ta policie je vážně mimo… to proto se zločinu tak daří...+ Ne, on se ho nepokusí zneškodnit, rozhodně není ten, kdo by byl ochotný máčet svoje ruce v krvi a někomu ubližovat, ale dívá se na něj stále stejně netečně. Za chvíli už s ním stoupá po schodišti do patra a snaží se představit si, jak si s domem povídá. Páni…! Koutky se mu na setinu vteřiny nepatrně zvednou, když si Ju postěžuje na ty vypínače, ale ovládne se rychle. Prohlíží si dveře, v jeho hlavě okamžitě dostávají jednotlivé nálepky a jakmile dojde na ostré předměty v koupelně, pozvedne obočí. Zrcadlo bude asi nerozbitné, ale… 

"Před chvílí jsi po mě chtěl, abych vařil. To se dá s tupým nožem?" Nepokrytě si do něj rýpne a zvedne oči nahoru k jeho tváři. Nebo by Ju-ken pokaždé stál nad ním a myslel si, že Aqui ten rychlý pohyb nestihne? Nebo by krájel on a Aqui by ho komandoval? 

"Ty nože jsou v šuplíku taky na otisk tvého prstu?" Začíná se otrkávat, ale v tu chvílí Ju otevře dveře do šatny, která vypadá jako malý obchoďák. Teď má Aqui obočí ještě víc a paměť jde do pozadí. Tiše se zasměje jeho poznámce o srovnávání věcí a i když je to lákavé, stejně se k nim nevydá. Nechce je. Ju-ken ho pobídne, aby se svlékl a on odmítavě zavrtí hlavou a schová ruce víc do rukávů. Pak se prostě otočí na patě a chce odtud odejít.

Ju-ken

"Škoda, třešně mám zrovna celkem rád." Prohodí po chvilce, asi to příliš dlouho přebíral v hlavě. +Takže žádné třešňové koláče. Chm.+ Protočí očima sám nad sebou, když si uvědomí, že se snaží zase přizpůsobit. Měl to tak většinou, když tu s někým byl. Asi pokus být dotyčnému blíž a získat si jeho důvěru. To byl vlastně jediný vroubek na jeho psychotestech. Ne velký, ale málem ho kvůli němu nevzali. Dokázal však za ty roky, že to nebyla chyba. Tedy myslí si to. Pozvedne obočí při zmínce o nožích.

"Máš pravdu." Kývne hlavou bez váhání.

"Mohl bys mi ošklivě ublížit, klidně mě i zabít, ale věř mi, že odsud se nemáš šanci dostat. Tento dům je dost dobře hlídaný." Jistě, on sám by třeba přišel o život, ale to neznamená, že by měl Aqui větší šanci uniknout. Třeba by se mu to povedlo, ale zatím se to nikomu nepodařilo. Leda by měl kontakt na někoho od nich a o tom pochybuje.

"Byl bych radši, kdybych ti ten nůž mohl s klidem svěřit." Podívá se na něj upřeně a pozoruje jemné rysy jeho tváře a to, jak se rozhlíží po velké šatně. On sám miloval své věci a taky by se těžko loučil. Ovšem pokud šlo o práci, bylo mu to vlastně jedno. Dost často se musel třeba převléknout do něčeho, co by na sebe v životě nezval. Nejhorší byly asi obleky, když musel k soudu.

"Já vím, není to tvoje, ale věř mi, že je to pořád lepší, než obleky." Uchechtne se trochu znechuceně.

"Jeden by se v nich uvařil zaživa." Prozradí mu zase trochu neplánovaně něco o sobě. Jeho tělo se trochu napne, jakmile mu dojde, že Aqui si nic nevybere a nejspíš mu bude chtít odejít. Rád by ho nechal, je mu proti srsti ho do něčeho nutit, ale nemá na výběr. Když to neudělá on, přijde někdo jiný, prostě ho vymění. Šéf se na nic neohlížel, ani na to, že by bylo třeba lepší, aby svědek zůstal s jednou osobou. Zastoupí mu cestu ve dveřích a položí mu ruku na rameno. Chvíli kouká do země, než k němu pohled zvedne.

"Já vím, že nechceš, ale jinak to nejde. Věř mi, že z toho taky nemám radost a chápu to." Pokusí se ho přesvědčit svou upřímností.

"Můžu ti zkusit sehnat nějaké katalogy, kde si vybereš sám, co chceš a nechat to přivézt, ale nebude to hned." Ještě malinko přesvědčování, než prostě pokrčí rameny a začne ho svlékat sám. Přes něj neprojde a třeba se nakonec rozhodne, že bude lepší, když to udělá Aqui, než aby mu s tím pomáhal.

"Udělám to klidně za tebe, pak se můžeš tvářit, že ses hrozně bránil a být za hrdinu." Dobírá si ho malinko, když zip mikiny sjede až dolů.

"Když se někdo podívá na mě, je jasné, že ses nemohl ubránit." V očích se mu blýskne, protože ho napadla úplně jiná věc, ale ne, tohle by na nikom nezkoušel. Hydovi by se něco podobného jistě líbilo, ale toho teď dlouho neuvidí. Ten má na starosti nového parťáka a co ví, tak by klidně mohl být jeho typ a on…Podívá se Aquimu do očí, když mu začne stahovat mikinu z ramen. Za tímhle kolouškem by se asi otočil, kdyby ho potkal na ulici. Ne, že by nerandil s holkami, ale když ho někdo hodně zaujal, už to příliš neřešil. Ne veřejně samozřejmě, to by na oddělení nevydržel. Je pravdou, že poslední roky pro něj byl Hyde skvělým řešení. Ani jeden od toho nic nečekal a oba se pak skvěle soustředili na práci, když před tím vypustili páru. Odloží jeho mikinu stranou a nějak se mu s tím nechce přestávat. Ono to nakonec bude složitější, než by si dokázal přestavit.

"Můžu tvoje věci nechat odvézt a uložit, než se tohle všechno vyřeší. Než dostaneš nový život." Najde ještě jeden malinkatý kompromis. Sice by ho to stálo hodně vysvětlování, ale možná kdyby to svedl na získání důvěry. Bez dalšího ptaní sáhne po lemu jeho trika, aby ho z něj dostal taky. Nějak nemá potřebu pospíchat a kdyby to chtěl přiznat, řekl by, že si to očima prostě užívá.

"Určitě tu najdeme něco, co ti bude stejně slušet." Myslel to jako zlepšení nálady a on to byl vlastně kompliment. No kruci. Moc nečeká a přetáhne mu nečekaně triko přes hlavu, než sáhne do jedné z poliček.

"Třeba tohle." Vytáhne černé triko a k tomu temně rudou mikinu. Nějak mu přijde, že by mu tahle barva slušela.

"Ale jestli chceš stát ještě chvíli nahý, klidně můžeš. Já to nějak zvládnu." Dobírá si ho znovu a pak se bez přemýšlení natáhne po lemu jeho kalhot nad klínem a prostě si ho za něj přitáhne k sobě. Nedošlo mu, jak na něj bude jeho přítomnost působit, dokud to neudělal. Neubrání se mírnému a v podstatě celkem milému pousmání.

"Ještě máš kalhoty." Omluví své vlastní chování jednoduše a obratným pohybem prstů knoflíky rozepne.

"Jde mi to dobře co?" Pochválí sám sebe.

Aqui

Ten údiv Aquimu asi ještě chvíli vydrží. Vůbec nepomyslel na to, že by napadl Ju-kena, spíš sebe. Kdyby držel nůž a rozhodl se, že mluvit nebude, stačil by krátký pohyb a bylo by po svědectví. Přesto ho nechá u jeho verze pohledu na věc a dál mlčí, dokud Ju-ken neprohodí to o obleku a on skoro vyprskne smíchy do dlaně. Je to už poněkolikáté a on se bude muset smířit s faktem, že jeho věznitel je vlastně dost zábavný. Možná úplně normální chlap… Houby, to by si nevybral tuhle práci. 

"Nikdy jsem na sobě žádný neměl." Prozradí mu, když ho chce minout ve dveřích, ale Ju-ken ho chytí za rameno a zabrání mu v odchodu. Nabídka s katalogy ho překvapí, protože výběr je tu i bez nich obrovský, ale to není ten důvod. Jenom zavrtí hlavou, že nechce. Nakonec k němu zvedne oči a chvíli se s ním přetahuje alespoň pohledem. Ten by se divil, kdyby ho kopl třeba mezi nohy a prošel přes něj, ale upřímně… i kdyby snad chtěl, nejspíš by se ani netrefil. Tohle prostě vážně nebyl jeho styl. Za chvíli má jeho druhou dlaň i na druhém rameni a přijde o svou tmavě modrou mikinu. Nakonec přikývne na nabídku uložení věcí. 

"Jaký nový život?" Zeptá se ho trochu vyčítavě. Upřímně si nemyslí, že je to možné, Yakuza byla ochotná stopovat i za hranice Japonska a posílala trénované vrahy. Nebylo to hned, ale ukolébali vás, dva roky nechali v klidu žít a pak vás přepadli tak nečekaně, že jste si toho ani nevšimli nebo šli po vaší nové rodině. Kromě toho si neuměl představit, že by opustil Japonsko. Se svou „diagnózou“ měl problémy s jiným psaným textem, než byly znaky. Pamatoval si ho, ale neuměl si ho přeložit. Písmena, řeč, cizí země, cizí zvyky… Aqui měl do jisté míry rád stereotypy, to proto tolik lpěl na svém oblečení. Takhle bude nesvůj z každé šňůrky, dokud si nezvykne, jakmile jí začne věnovat pozornost. To proto si nechtěl zvykat na dalšího policistu. To byly nejhorší věci, co mu mohli dělat, pořád ho házet mezi samé novinky. Rychle si na Ju-kena zvykne, ale těžko si bude odvykat. Jak by to zvládl sám v cizí zemi, bez zázemí a něčí opory? Ju-ken na nic nečeká a rovnou mu svlékne i tričko. Aqui už zase upřeně hledí do jeho tváře a dokonce se ani nepodívá na to, co mu teď podává. Jemu je úplně jedno, co mu bude slušet, jeho problém je někde jinde, ale když o tom začne mluvit, do velké míry prozradí všechno. 

"Proč bys to zvládnout neměl?" Tuhle poznámku tedy vážně nepochopil. Copak je nějaká holka? Úplně ho vyvede z míry, když si ho Ju-ken za kalhoty přitáhne k sobě a začne je rozepínat. Do bledé tváře se dostane trochu červeně. 

"Ano, to mám a taky spodní prádlo. To je taky problém? Sundáš ho ze mě taky?" Zní to zase trochu vyčítavě, ale jeho výraz je spíš nově ustrašený. Tohle byl boj o intimitu. Rozhodně nebyl zvyklý se někde vystavovat a už vůbec ne, aby z něj někdo sundával věci, když nechtěl. Nejradši by se ho zeptal, jestli s sebou má i anální dilatátor jako někde ve věznici, ale radši ne, ještě by mu ho snad připomněl… Tiše se uchechtne, ale kousne se do rtu a uhne pohledem do strany. 

"Jde, asi svlékáš vězně často." Jistě, že ano, hledá na nich přece ty drogy…

Ju-ken

"Máme programy pro svědky, které ti zařídí novou identitu, kde budeš jen chtít. Stačí jen chtít." Prohodí jako první, když se snaží soustředit na to, co říká, ne na to, že před ním stojí Aqui do půl těla. Stojí ho to dost přemáhaní, protože je to vážně moc hezký kluk. Vypadá mnohem křehčí, než Hyde a on měl takové typy opravdu rád. Měl pocit, že jej může chránit a to je právě to, co se v jeho nitru ozývá neúměrnou silou na to, jak dlouho ho zná. Už jen ten vyděšený pohled ho nutí, aby s tím přestal a dál ho netrápil, ale nemůže. Pere se v něm touha udělat pro něj, co nejvíc a povinnost, kterou má hluboce zakořeněnou. Tenhle případ bude asi složitější, než se v první chvíli může zdát. Nechává ruce na zapínání jeho kalhot, když zase očima pomalu vystoupá nahoru.

"Je to nejspíš děsivá myšlenka, ale úspěšnost ochrany svědků je devadesát pět procent. Byl bys v bezpečí." Mírně nakrčí obočí, jak kdyby doufal, že ho tím trochu uklidní.

"Jakmile si zvykneš, budeš žít normální život. Tak jak bys měl." Dodá ještě tichým hlasem s krátkým povzdechem. Jakmile mu všechno co ví řekne, budou se muset rozloučit a jemu je z toho podivně. Zvláštní, tohle bylo rychlé. Nenapadne ho, co je přesným důvodem Aquiho strachu a rozpoložení. Tuhle stránku jeho osobnosti nikde ve spisu nemají. Tak trochu se vyhýbá další otázce, která by ho mohla přinutit vyklopit Aquimu, co se mu prohání hlavou. Neměl by mu nic podobného říkat a rozhodně na sebe neprozrazovat nic víc. Nebo by tím získal víc jeho důvěry? Není si jistý, co by měl teď udělat a nakonec jen pokrčí rameny.

"Pokud si ho nesundáš sám, budu muset." Koutky se mu pozvednou a v očích pobaveně blýskne.

"Nesmí na tobě zůstat ani nitka." Teď už se opravdu rozesměje.

"Když to neuděláš ty, zůstane to na mě. Z druhé strany, když mi to tak jde, můžeš si to pořádně užít." Tyhle řečičky mu začínají jít úplně samy a za chvíli bude mít asi problém přibrzdit.

"A z té třetí, je na co koukat, tak si to nejspíš užiju taky." Vypadne z něj úplně upřímně a podívá se mu do tváře, ale nezasměje se, takže to vtip není. Asi jen další kompliment, kterých má najednou nějak moc. Na co by si mě hrát, nějak pochybuje, že by to Aqui komukoliv vykládal. Taky komu, když tu nejspíš dlouho nikdo nepotká? Leda by ho po jeho prohlášení chtěl vyměnit.

"Ale neboj, zatím jsem se vždycky uměl dost dobře ovládat, tak to v pohodě zvládneme." Ujistí ho, že na něj rozhodně nemá v plánu sahat víc, než by bylo nutné. Možná jen nenápadně, aby si toho nevšiml. To mu nikdo přece za zlé mít nemůže ne? Aqui se na něj nedívá a on využije toho momentu, aby z něj ty kalhoty stáhl až ke koníkům. Zůstane tak na půl klečet na pravém koleni a podívá se upřeně nahoru.

"Ani to nebolelo. Zatím…" Ne, tou nešlo odolat a tak nějak doufá, že Aquimu ty tváře pořádně zrudnou. Když už s tím začal, je dost těžké přestat.

"Teď to bude asi horší." Prohodí, než položí dlaně na strany jeho stehen a zaklene prsty za lem jeho prádla.

"Mám ti to odpočítat?" Uchechtne se sám sobě.

"Tři, dva, jedna…" Plynulým pohybem stáhne jeho prádlo. Tentokrát to ale není rychlé jako ty kalhoty, postupuje pomaličku, jak kdyby nedokázal odolat pokušení si to vážně užít. Očima kopíruje pohyb svých dlaní, dokud neskončí prádlo u kotníku. Těch se nakonec konečky prstů dotkne, zůstává u nich dost dlouho, aby to začalo být podezřelé, než si to uvědomí a narovná se. Stojí ho to značné přemáhání, aby mu oči neklouzaly dolů k jeho klínu a jednou se to opravdu stane, než obrní proti všemu.

"Můžeš si vzít to oblečení a skočit si do sprchy." Natáhne paži do strany, aniž by se tam podíval, kde nahmatá měkoučký župan a pomalu mu ho přehodí přes ramena. Musí udělat krok blíž, aby tam pohodlně dosáhl a pak ho hezky zabalí. Pozoruje své ruce, dokud není Aqui zahalený a pak mu z té blízky koukne do očí.

"Nejsem tu proto, abych ti ublížil." Ozve se hluboký, tichý hlas. Aniž by si ho uvědomil, zvedne ruku a pohladí ho po tváři.

"Chci ti jen pomoct." Dokončí sovu myšlenku a je tu zase to uvědomění, že to přehání

"Tak už si něco vyber, počkám dole, kde si dáme něco k jídlu ano?" Pozvedne pravý koutek, ale pořád se mu nedaří udělat ten krok dozadu. Nejradši by ho objal a schoval před celým světem. Ten pocit je čím dál silnější.