Hromadné - Padesátkrát a stále poprvé. - část 3.

(univerzita)

Inoran, Uruha

"Hmm." Broukne trochu zasněně, protože je Ino právě v zajetí Senových očí a vůbec nemá chuť ho jen tak pouštět. Vůbec netuší, kdy se takto zbláznil a dělá věci, na které by předtím ni nepomyslel, ale líbí se mu to a nemá v plánu s tím jen tak přestávat. Senovy rty chutnají sladce, jako ten nejlepší zákusek, jaký kdy ochutnal a jde vidět, jak moc se mu nelíbí, když o ně přijde. Kdyby to uměl, snad se zamračí, ale je to spíš lítost, která se mu odrazí v očích. Vzápětí se mírně pousměje.

"Nikdy bych si nepomyslel, že to řeknu, ale někdy mám vážně dobré nápady na téma práce. U tebe se to povedlo naprosto dokonale." Nebrání mu, když se od něj chce oddálit a nechá ho ustoupit. Nejradši by zase zrušil vzdálenost mezi nimi, jen...Není si úplně jistý, že by se dokázal udržet.

"Tak ty nebudeš schopný napsat větu a po mě chceš milostné verše?" Nepatrně zvedne obočí, ale nakonec se jen pousměje do země a přejde k jedné z knihoven. Hledá dlouho, přemýšlí, která báseň by byla nejlepší. Ví přesně, kde co má a jaké verše sbírky obsahují, jen se prostě nemůže rozhodnout.

"Hm, je to tak těžké, když to stejně nedokáže přesně vystihnout, co bych chtěl. Všechno mi přijde hrozně málo." Mluví a jakmile se ohlédne přes rameno a vidí, co Sena s lízátkem provádí, je úplně v koncích.

"Myslím, že kdyby někdo z velkých básníků viděl tebe, byl by to konec literatury v celém světě. A to jen díky lízátku." Otočí se k němu nakonec čelem, ale v duchu se snaží pořád vybrat.

"Když si představím, co všechno dokážete jen s lízátkem, pane, přestávám se ovládat při představě, co byste dokázal s čímkoliv jiným." Vůbec netuší, kde se to v něm bere, ale nedokáže si poručit.

"Ovšem nejsme tady kvůli vašemu velmi svůdnému, provokativnímu chování, které mě rozhodně nenechává chladným, že ano?" Snaží se tvářit vážně a uvědoměle, ale je to marný boj. Nakonec se ale přece jen otočí ke knihovně a sáhne po jedné sbírce. Otevře ji a podaří se mu nalistovat během chvilky přesně ty verše, které chce. Není to japonský autor, ale přece jen je jeden z jeho oblíbených. Pár okamžiků, než začne recitovat, se dívá do knihy, ale pak už vzhlédne a dívá se Senovi do očí.

"Jak najít klid, to věru nevím, když klidný spánek byl mi odepřen, od denních útrap noc mi neuleví, den vraždí noc a noc zas vraždí den." Odmlčí se na moment a pomalu začne přecházet k němu, než ho obejde a skloní se k jeho oušku. Kniha už je odložená na stůl a jeho ruce zakotví na štíhlých bocích, za které si ho přitáhne blíž k sobě, než pokračuje.

"Dojemně však si padnou do noty, když na skřipec mne začnou napínat: za tebou štvu se ve dne - a co ty? -jsi pořád dál - a pak mám v noci spát! Podívej, říkám dni, jak krásou září, ten rozjasní i nejchmurnější nebe, a noci ptám se, proč se černě tváří, když místo zlatých hvězd má přece tebe. Den každý den mě čím dál víc jen kruší, noc každou noc chce utýrat mou duši." Dokončí verše. Mohl si vybrat cokoliv jiného, ale on má pocit, že to tak vážně bude. Je přece jeho student, není plnoletý a může ho taky za pár dní poslat pryč, protože si najde někoho, kdo mu bude mnohem blíže. Není to poprvé, co si myslí, že by někdo z jeho vrstevníků byl pro Senu vhodnějším.

"Trápíš mě a to tě znám jen jeden den, Sena-chan. Děsím se, až tě neuvidím déle jak dvacet čtyři hodin." Šeptá mu do ouška a dovolí si přitisknout rty na jeho šíji.

Uru se ani neohlédne, když kráčí po chodbě s hlavou hrdě pozvednutou. S mírným, okouzlujícím úsměvem se zdraví se studenty, které zrovna míjí a v duchu se modlí, aby Ricko neváhal a opravdu za ním přišel. Chtěl si všechno nechat až na sobotu a užít si moment překvapení, ale ten si užije stejně...Koutky se mu pozvednou, když si představí, jak se Ricko bude tvářit, když přijde k němu do bytu. Je to trochu risk, celé tohle pozvání do ateliéru by mohlo skončit fiaskem a pak by neměl kam utéct, když mu hodit do skřínky tu pozvánku, ale...Trochu naivně věří, že se nic podobného nestane. Zůstane stát u stolu, opírá se o jeho desku pozadím a hypnotizuje pohledem dveře, dokud se opravdu neotevřou. Nemohl by být spokojenější a je to vidět na očích. Ateliér není největší, přesto se mu sem podařilo nacpat pohovku, stůl s polohovací deskou, kousek dál šicí stroj a panu na zkoušení, která má oblečenou studentskou košili. Ano, je to ta, kterou dělá pro něj. Má mnohem lepší materiál a jemné zdobení, které je vidět jen ve správném světle. Dokonce tu je i malířský stojan, ale žádná knihovna. Všude se něco válí a je vidět, že pokud se do něčeho pustí, je mu jedno, kde co nechá.

"Jeden by řekl, že tě budu muset víc lákat." Dobírá si ho trochu, než se zadkem odlepí od desky a vykročí směrem k němu.

"Tak vzít míry?" Sjede ho hodnotícím pohledem a zastaví se na jeho rozkroku.

"Myslím, že bych nakonec dokázal popsat hodně detailů. Mohl bych zkusit kreslit." Provokuje ho svým hlasem a ohlédne se na plátno, které tu má hlavně kvůli návrhům. Nebyl v kreslení nejhorší, ale nebylo to to, čím by si chtěl někdy živit nebo prezentovat dál. Návrhy jsou ale něco jiného.

"Možná bych si na tebe mohl vzít metr...Ale nebojíš se, že by to třeba bylo málo?" Zeptá se ho, když ho mine. +Není to vůbec málo.+ Pochválí ho v duchu, když se dotkne klíče v zámku a ozve se typické cvaknutí. Po cestě zpátky vezme metr z jedné z poliček a zůstane stát za jeho zády. Obejme jej kolem pasu a vypadá to, že mu chce měřit boky, ale sklouzne metrem přesně na jeho rozkrok. Rty se skoro opírá o jeho tvář, jak se nakloní nad jeho rameno.

"Nejspíš to není málo, ale já si to vždycky radši osahal a není nic lepšího, než všechno cítit." Zašeptá do jeho kůže, než nechá metr spadnout k zemi a prudce ho za boky otočí čelem k sobě.

"Tak už mě konečně líbej, nerad bych tady zestárnul." Vydechne roztouženě a je v tom i jistá panovačnost, když mu jednou dlaní sáhne do klína a druhu prudce vejde mezi prameny. Vydržel to už tak dost dlouho a obvykle byl mnohem netrpělivější. Jenže Ricko ho dostal do takového rozpoložení, že může být rád, za svůj zdárný odchod do ateliéru.

Sena, Ricko

Uculí se tomu jeho prohlášení ohledně tématu práce a skoro cudně skloní oči do strany, když si volnou rukou pořád pohrává se svými vlasy. 

"Nedal jsem ti zase tolik prostoru vidět mě jinak." Prohodí nenuceně, ale ano, jeho to opravdu baví. Je to téma přesně pro něho, má to tak nějak v krvi. 

"Ano." Přikývne. 

"Protože ty jsi profesionál. Já jsem teprve student a kromě toho v mém věku..." Nedopoví to, ale je to oběma jasné. Pozoruje každý jeho pohyb, když se Inoran přesune k policím s knihami a opravdu je pro něj začne hledat. On sám nemá ani ponětí, kolik toho kdy kdo napsal a jak pěkné věci by se tam daly najít. Tím spíš se na to těší. Opře se pozadím o opěru křesla a u toho líže svoje lízátko. Musí se rozesmát té jeho poznámce, očividně ho s tím hodně rozptyluje a o to víc ho to baví. 

"Mluvíš o mě tak, jako bych se mohl zalíbit úplně všem. Děkuji, je to… moc příjemné." Sena dělal všechno proto, aby vypadal co nejlépe, ale nikdy mu nikdo neřekl, že by byl krasavec od přírody, co by se měl jít živit focením. Některé typy takové byly, třeba ten druhý učitel a jistě to slýchal často. Možná by ho vyvedlo z míry, kdyby ne. Sena to má trochu naopak. A pak mu málem zaskočí a znovu zčervená. Ustrne ve všech pohybech, dívá se mu jenom dlouze do očí a mimoděk se mu před očima promítne, co by doopravdy mohl olizovat jiného. Kruci, vždyť on ani neví, jak se to dělá. V podobné chvíle se mu vždycky sevře žaludek trémou, když si uvědomí, o kolik starší a zkušenější jeho protějšek je. Znovu se uculí. Tak on je svůdný a provokativní a má to své účinky? Nic víc slyšet nechce. Mimoděk klesne očima k jeho klínu a zase je honem vrátí k jeho očím. I to vykání je vzrušující hra. Kabinetem se rozezní Inův hlas a je to něco… dech beroucího. Krásného. Ví, že to tak není, ale stejně má pocit, jako by to napsal on přímo pro něho. Odloží poslepu lízátko někam na parapet pod oknem a už z něj oči nepustí. Jen mu rty klesnou mírně od sebe a celé jeho nitro se rozechvěje. Postaví se a spojí dlaně před sebou, ale jakmile se Ino pohne k němu, hned je zase rozpojí. Mírně za ním pootočí tvář, když ho obejde a zapomíná dýchat. On si to navíc všechno pamatuje? Na zádech ucítí dotek jeho těla a neodvažuje se tu chvilku narušit ani zašustěním látky vlastní košile. Ohlédne se po něm o něco víc, když mu Ino řekne, že ho trápí. To přece nechce. Zavře oči pod dotekem jeho rtů a v mysli se probírá tím, že Ino bez něj nechce být ani chvíli. Jak by byl rád, kdyby si mohl chodit kam chce a kdy chce. Bylo by to jenom na nich. Zvolna se mu pod rukama otočí čelem k němu, položí dlaně na jeho předloktí a podívá se mu do očí. 

"To bylo to nejkrásnější, co jsem zažil." Zašeptá.

Víc lákat? Copak Uruha nevidí, jak je z něj Ricko hotový? Stačí mu kývnout článkem malíčku a Ricko přiběhne jako pejsek, je to až k pláči. Mírně se mu zavlní žaludek, když objekt jeho touhy vykročí směrem k němu a vezme ho za slovo s mírami. Samozřejmě, že vidí, jak se mu dívá ke klínu, trochu se červená a zároveň se mu koutky zvedají rozverně nahoru. Je rád, že se opírá o ty dveře, jinak by asi stekl na podlahu a bylo po všem. 

"Kreslit?" Ujede mu trochu pubertální zasmání. 

"Obávám se, že bez toho obrázku už neusnu, to pro mě musíš udělat." Nervózně se z toho poškrábe ve vlasech, ale začíná mít pocit, že mu Uruhu poslalo samo nebe. Nebo spíš peklo, když ho tak pozoruje a poslouchá. Při narážce na míry, protočí očima. 

"Kdyby to bylo tak málo, zajímalo by tě to?" Není to egoistická poznámka, spíš ujišťuje sebe samotného, že to tak je. Kdyby mu Uruha řekl opak, asi by mu způsobil doživotní sexuální trauma a absenci erekce. To je něco, co opravdu nechce slyšet žádný kluk. Odlepí se ode dveří a udělá krok do ateliéru, když Uruha zamkne. V žaludku ho znovu zabrní. Pořád za ním otáčí hlavu, aby mu neuniklo vůbec nic z toho, co zrovna dělá, ale pak už ho ucítí přímo za zády a Uruhova přítomnost s ním doslova zacloumá. Tiše si povzdechne, když metr sjede tak nízko a na tváři ho polechtá Uruhův dech. Musí se dlouze nadechnout nosem a když mluví o osahávání, znovu a znovu má před očima celou kabinku jako už asi tisíckrát. Kdyby s ním měl těch zkušeností víc, rád by se doživotně bavil probíráním katalogu vzpomínek na ně. Skoro se mu zatočí hlava z toho, jak ho Uru nečekaně otočí a zatočí se mu doopravdy z jeho dalších slov. Nepotřebuje víc pobízet, ruce mu vystřelí k jeho pasu, za který si ho prudce přitáhne proti sobě, zatímco přitiskne rty divoce na ty jeho. Hlasitě si povzdechne do jeho rtů, když cítí jednu jeho ruku ve vlasech a druhou mezi nohama a pár kroky ho svým tělem natlačí proti dveřím, které má Uru za zády. Ani neví, kde se to bere, vezme ho za obě zápěstí a zvedne mu je nad hlavu, aby mohl vzápětí vlastníma rukama sjet po celé délce jeho paží, přes prsa a tělo a rovnou k lemu jeho košile. Nedočkavě ji vytahá z jeho kalhot a už ji hrne zase vzhůru, aby ho v mžiku připravil o svršek. U toho ho líbá každou možnou chvilku, dokud se nemusí trochu nadechnout. Kyslík neexistuje a je to jenom tím pohledem na odhalenou bledou pokožku, snad naprosto dokonalého těla bez jediné chybičky a kazu. Trhne sebou, aby se trochu probral z tranzu a začne sám sobě rozepínat knoflíky od košile, aby si ji mohl svléknout. U toho se mu dívá neustále do očí.

Inoran, Uruha

Mírně se pousměje, když vidí, jak se po něm Sena ohlíží. Jeho blízkost je něco, čemu odolávat rozhodně nechce, ač to není správné. On ale vážně chce pro jednou udělat něco, po čem touží. Sena si ho získal od první chvíle jeho chování, je pro něj osvěžující. To, jak vypadá, mu způsobuje zatmívání mysli a jeho každé slovo v něm probouzí mnohem víc pocitů, než by si kdy představil.

"Pro mě jsou nejkrásnější chvíle s tebou. Odpusť mi, že mluvím otevřeně, ale nejde to jinak, víš." Mírně se odtáhne, aby se Sena mohl před jeho tělem pootočit a ruce mu automaticky ovine kolem pasu, jak kdyby celý život nedělal nic jiného. Přitáhne si ho zlehka víc k sobě a podívá se mu do očí.

"Možná bys sám sebe měl jednou vidět, jak tě vidím já. Alespoň na chvíli." Broukne měkce, když se o kousek skloní, ale ještě ho nepolíbí. Prohlíží si zblízka každý jednotlivý rys a i nejnepatrnější linie mu dává pocit, že se už nejspíš nenadechne.

"Každou minutu, kdy tě pozoruju, mám pocit, že se musíš nutně líbit každému." Povzbudí ho a svá slova myslí naprosto upřímně. Kdo by si ho neoblíbil? Nechápal, by, kdyby něčeho podobného byl svědkem.

"Mohl bych ti recitovat klidně každý den a měl bych pocit, že jsem začal konečně pořádně žít." Teď už se jejich rty opravdu skoro dotýkají.

"Arigato Sena-chan, za to, že díky tobě zase žiju." Vydechne, než se jejich rty spojí. Není kam spěchat, i když jsou ve škole a oběma začíná hodina. Jen se prostě nedokáže přinutit, aby jejich polibek byl jiný, než něžný a procítěný. Vezme ho pevněji kolem pasu, v podstatě ho ovine svými pažemi, než jej zvedne pár čísel na zem, aniž by jejich rty rozpojil. Jen nepatrně mu těknou koutky, jakmile po paměti vykrčí ke křeslu, které je opravdu kousek. Pak ho pomalu postaví a zem, jak kdyby mu mohl prudším pohybem ublížit. Konečně se trochu nadechne, hledíc mu zase do očí. Sejde dlaněmi po jeho pažích, než se zastaví u zápěstí, které zlehka obejme a sám se usadí do křesla. Podívá se nahoru a v očích mu objeví něco hravějšího.

"Půjdeš za mnou na chvilku?" Pozvedne nepatrně obočí a jemně ho za ty ruce zatahá.

"Mít tě v náruči bude pro mě ta největší zkouška. Pořád je za dveřmi celá škola." Prozradí mu, co se v jeho hlavě a vlastně i těle odehrává a pak ho za zápěstí zatáhne prudčeji s tichým smíchem. Jen jeho přítomnost ho nutí chovat se úplně jinak a začíná mít pocit, že přesně tak by to mělo být. Nechá ho bezpečně dopadnout na svůj klín a dokonce mu unikne tiché povzdechnutí. Tohle trochu nedomyslel a musí mu být vidět ve tváři, jak moc ho to dostalo.

"Hm, možná jsem měl opravdu zamknout." Propustí na jazyk své myšlenky a neodolá pokušení položit dlaň na Senovo koleno a pomalu stoupat výš.

"Můžu tě nakreslit úplně celého, ale jen pod podmínkou, že na sobě nebudeš vůbec nic mít." Uru si rozhodně nehlídá svá slova a provokuje Ricka dál. Hrozně se mu líbí, jak na něj působí a přesto ho dokázal v té uličce nechat být. To ho dráždí ještě víc a je mu jasné, že když z něj dostane úplně všechno, bude to ještě lepší. Ricko ho prostě utáhl na povahu a hlavně odvahu a drzost. Kdo jiný by tohle dokázal. Neodpustí si roztouženě povzdechnout do jeho ouška, když se na něj trochu víc natiskne. Pak znovu zapluje dlaní do jeho klína, jak kdyby to hodnotil.

"Asi jsem naprosto spokojený, můžeš být spokojený i ty." Pošeptá mu ještě a pak se konečně pohne bouře a zahýbe celou školou. První přijdou ruce na jeho bocích a pak i rty, kterým bez problémů oplácí polibek. Nechce ho vůbec krotit, právě naopak, chce ten výbuch vášně, který mu právě předvádí. V momentě už stojí zády přitisknutý na dveře a ruce má nad hlavou. Neuhlídá reakci svého těla ani hlasu, který protne místnost, očka zmizí pod jeho víčky. Kousne se do rtu, aby tlumil další povzdechy a nechá se klidně svléknout. Moc touží vidět výraz v jeho očích, když ho opravdu spatří. Je to místo kyslíku, potřebuje vidět touhu po něm samotném a milerád mu ji vrátí. Sám už ví, co Ricko pod oblečením má a těší se na to o moc víc. Sáhne po jeho kravatě, kterou začne pomalu a hravě povolovat, sem tam za ni zatáhne a schválně si prohrává se svými rty, by mu předvedl své oblíbené divadýlko; jen pro jeho oči, jen proto, že chce, aby se mu líbil ještě víc. Dohnat ho do extrému, bude na něj myslet před spaním, ve snu i ráno, když se probudí. Plácne ho po packách, když mu chybí poslední knoflíček, aby se ho ujal sám a pak vytáhne kravatu z límečku. Během vteřiny mu zůstane jen ta a za ni si ho přitáhne k sobě, namotávajíc její konec na své zápěstí. Nožka se mu vyhoupne nahoru a zaklene kotník za jeho kolenem.

"Počítej s tím, že tě odtud jen tak nepustím." Zavrní mu smyslně do rtů, které si uzme v dalším polibku, který není o nic méně intenzivní. Volnou dlaní sjíždí po mladém těle. Konečky prstů dráždí bradavku, kterou poslepu najde. Pohybem svého klína zase věnuje péči úplně jiným partiím, které už jasně cítí proti sobě.

"Tak mi ukaž, co nikdo jiný neviděl." Zašeptá mu do rtů, když se na vteřinu oddálí a už zase ho líbá, jak kdyby byli u něj doma a ne ve škole s hromadou studentů za dveřmi. Dneska ho prostě svede, vlastně už se mu to asi povedlo.

Sena, Ricko

Rád by mu řekl, že se tak klidně uvidí, když bude mít jistotu, že Ino nezmění názor. Stačí mu v podstatě jenom jeho zájem a dokud ho má, bude mít i svoje sebevědomí. Z té bezprostřední blízkosti pozoruje jeho tvář, každý detail jeho očí i to, jak se pohybují, když si ho naopak prohlíží Inoran. Mimoděk mu to zvedá koutky rtů nahoru, protože vidí to neskutečné zaujetí a má pocit, že žaludek už ho nikdy brnět nepřestane. Jeho slova mu pořád připadají neskutečná. Stejně jako ten věkový rozdíl mezi nimi i náhoda toho, že se tady potkali. Jenže je mu všechno jedno. Je mladý a dost rebel na to, aby si nosil co chtěl v zemi, kde byli lidé nuceni barvit se na černo, pokud se náhodou narodili s hnědými vlasy. Proč by nemohl chodit s někým jako je Inoran? Jejich rty se konečně dotknou a vyvolá to ty správné erupce uvnitř jeho těla. V dlaních sevře lemy jeho saka a býval by to všechno rád strhl na trochu vášnivější vlnu, ale ještě se neodvažuje. Cítí, jak kolem něj zesiluje Inoranovo sevření a pak se jeho chodidla odlepí od podlahy. Překvapeně zvedne obočí, ale oči má pořád zavřené a nepřestává ho líbat. Jenom ruce protáhne okolo jeho krku, aby se ho mohl držet pevněji. Inoran ho poponese několik kroků, než ho zase postaví na zem a pak se ho musí pustit, aby si jeho profesor mohl sednout. Jenom ta pobídka v něm znovu zahraje na všechny strunky. Trochu se stydí, obzvlášť když ví, kam by to Ino nejraději nechal zajít, ale pak se pousměje a vzápětí skoro vypískne, když si ho Ino k sobě stáhne. Dosedne celkem něžně, bokem na jeho kolena a horní polovinou těla se o něj trochu opře. Teď se dívá do jeho očí snad ze dvou centimetrů a na noze cítí jeho dlaň. Stoupá pořád výš po látce jeho školních kalhot. Už ví, proč holky nosí sukni. Klidně by ji teď měl jenom pro tu provokaci. 

"Jaká slova budeš recitovat teď?" Je zvědavý, jestli se něco změní. Romantika je jedna věc, tohle už trochu jiná. 

"Potřebuju nasbírat spoustu zkušeností." Zamrká najednou nevinně a cudně skloní oči. Nechá mezi svými slovy chvíli odmlku, než zase pokračuje. 

"Kvůli tématu mojí práce, víš? Samozřejmě myslím na diplomku." Zase se na něj podívá a znovu usměje, ale konečky vlastních prstů už posouvá a jemně poklepává do jeho ramene jako by hrál na klavír, než je dostane k jeho krku. Skloní se a teď je to on, kdo ho políbí.

"Nevím, co bych dělal, kdybys řekl něco jiného..." Zvládne mu dokonce i odpovědět, ale s jeho dlaní v klíně je to opravdu dřina. Jenom představa, že by si Uruha sáhl a řekl, že tohle není dost a třeba odešel… nejspíš by se šel rovnou zabít. 

"Klidně ti budu stát modelem. Trochu neklidným modelem." Dodá ještě, aby si nemyslel, že by se podobných věcí lekl. Ono až dojde na věc, možná začne domýšlet následky, ale… to bylo ještě daleko a teď má plné ruce úplně jiné práce. Musí z něj dostat všechno oblečení a ze sebe taky. Uru ho vlastní svlékání nenechá dokončit a ujme se toho sám, což mu žene tlak nahoru ještě mnohem víc. Když si ho za kravatu přitáhne až k sobě, má pocit, že už ani dýchat nestíhá a to se ještě skoro nic neděje. 

"Právě mě ta škola začala neskutečně bavit." Pousměje se. 

"Budu tady klidně i po škole… dobrovolně." Vrká, když mu Uru slibuje, že se odtud jen tak nedostane. Pro boha ať si vymyslí, co chce, jen ať odsud nemusí! Pak už ale na dlouhou dobu mluvit nemůže, protože už se znovu líbají. Uruhovy dlaně ho dráždí na hrudníku, jeho klín se pohybuje pravidelně proti Rickovu a on se snaží jednou rukou rozepnout vlastní kalhoty, aby je odeslal rovnou dolů ke kotníkům. Opře se o jeho tělo trochu víc, aby ho přibil mezi sebe a stěnu, uvolní si tak ruce a stejně nedočkavě se snaží porvat i s jeho kalhotami. Konečně to je, prádlo z něj skoro serve alespoň tak daleko, kam jenom dosáhne a… měl by se rozhodnout, co teď. Nedá se nic dělat, na nic jiného už nemá trpělivost. S tichým smíchem ho popadne za boky a prostě otočí čelem ke dveřím. Jestli někdo půjde okolo, těžko si bude myslet, že tu má Uru třeba kočku. 

"To je drzost, co?" Pošeptá mu zezadu do ouška. Uru určitě není zvyklý na to, že se mu někdo nedívá do tváře a že se nemůže dívat on, ale co má teď asi tak dělat? Postel tu není a stůl je daleko. Stejně by se asi studem propadl, kdyby ho u toho pozoroval. Nečeká na odmlouvání, pohladí ho po celé páteři od krčních obratlů až po ty poslední a rovnou prsty zapluje mezi horké polovičky. Nejspíš se sám zblázní jenom z toho, kam mu zrovna sahá.