Epilog - Vítejte doma. - část 1.

(zámek)

Mana

Mana se pootočí na místě a špičkou boty na vysokém podpatku prohrábne hromadu popela. V rukou pevně svírá rozsáhlý projekt, konkrétní arch patří tomuto křídlu a především těmto komnatám. Je to zvláštní pocit, ale vlastně se tu ani po tom všem necítí divně. Jeho pokoje pro něj měly vždycky podivný nádech bezpečí a nezměnilo se to ani teď. Okenní tabule jsou vysypané, stěny i trámy ohořelé, z nábytku nezbylo nic. Pootočí se směrem k parapetu, na kterém sedí usazená jeho panenka. Má ušité z brusu nové šatičky. Její dvojče se prochází někde s Hydem nebo Sagou, těžko říct. Usměje se na ni jako by si s ní v duchu povídal, pak si dlouze povzdechne a opatrně se posadí na křeslo zakryté prostěradlem. Jedno z mála, které požár přežilo. Trvalo mu to několik let, než byl ochotný uvažovat o dalším návratu na zámek. Jakmile byla katastrofa uhašena, všechno propadlo policejnímu vyšetřování a ani Mana jako jediný dědic na místo vraždění nesměl. Jeho stařičká babička bohužel požár nepřežila. Po pravdě na ni příliš nemyslel ani celou tu dobu, co ze zámku utekl. Byli si cizí a ona se nikdy nestarala o to, co se mu děje a jak ho otec vychoval. Všechno se táhlo celé ty roky a postupně se přicházelo na všechny hrůzy a obludný rozsah řádění jeho otce, zahradníka a Sen. On sám, včetně kluků, podstupoval nesčetně policejních výslechů, sezení s psychologem a Saga nešel do vězení jenom proto, že mu potvrdili zatmění mysli a sebeobranu. Musel pak celé měsíce docházet na psychiatrii, ale tam chodil i Mana. Noční můry budily je všechny. Dívka z věže už se nikdy nevrátila. Ani do jejich snů. Vrátili se společně do maličkého domku u moře, kde bydleli dost daleko od ostatních, pro které by mohli být senzací. Požár na zámku se samozřejmě dostal do novin i televize, ale oni nebydleli v blízkém městečku, takže měli klid. Když se Sagova teta dozvěděla o celém příběhu, domek Sagovi přepsala za velmi nízkou cenu a směli si ho nechat. Ani jeden z nich nebyli schopní chodit mezi lidi nebo do práce, ale… nakonec ani nemuseli. Ještě pořád byl zámek zavřený a vyšetřování v plném proudu, když jim na dveře domku zazvonil notář. Až bude po všem a soud to povolí, Mana bude dědit. Nejen ohořelý zámek avšechny pozemky okolo něj, ale především neskutečné peníze jeho rodu, který byl starý, smíšený s nějakou aristokratickou rodinou z Evropy a očividně dobře situovaný. Mana měl dokonce nějaké vzdálené příbuzné, žijící na evropském kontinentu. Těžko říct, jestli otec všechny peníze nabyl legálně, ale tím, že se o zámek nestaral, mu taky všechny zbyly a policie na nic podezřelého nepřišla. Ani on, ani kluci si neuměli představit, že by se na zámek vrátili. Byl plný hrůzných vzpomínek a Mana chtěl nejdřív peníze investovat do velkého domu u moře. Saga přece říkal, že by na to místě nikdy žít nechtěl. Jak ale čas plynul, přicházely odvážné nápady, co se zámkem podnikat a jak uctít památku jejich Bílé paní. Zasloužila by si pomník a kuchařky a Naoki taky. Možná by mohli zajistit převoz jejich ostatků a založit tam malý hřbitov… A jejich starý dobrý správce od té doby živořil, neměl pořádnou práci a taky se nikdy zcela nevzpamatoval z toho, co se stalo s jeho dcerou. A tak se nakonec ocitli zase tady. Za zády měli velkou stavební firmu, projekt schválený a dnes to tu procházel architekt a stavbyvedoucí. Oba byli s Hydem a Sagou. Mana si dlaněmi uhladí sukni drahých šatů. Nepoznali, že není ženou a on to tak nechával a na veřejnosti stále nemluvil. Pro okolí se stali podivíny i bez toho, aby věděli, kdo je. Změnili se. Všichni tři. Hodně… Začali být svým způsobem velmi jiní a svět venku jim moc nerozuměl. Saga už nebyl tím veselým milovníkem z baru a nebalil kde koho. Mana se pousměje, když se podívá na svůj prsteníček. Jsou na něm navlečeny dva prsteny. Vzali se jen neoficiálně, ale to jim nepřekáželo. No ano, všichni tři. Mana, tajemná paní domu a jeho dva manželé. Legrační… Vstane, zvedne panenku z parapetu avyjde z komnat na chodbu, aby našel ostatní. Jejich hlasy slyší pod okny a když z něj vyhlédne, Hyde zrovna mluví o tom, jak budou vypadat zahrady, kde přesně budou růže a kam až bude sahat lesopark. Nevšimne si ho, ale Saga ano a když zakloní hlavu, Mana mu konečky prstů zamává.

Hyde, Saga

Pozitivní na celé události, která se odehrála na zámku, byl fakt, že k sobě neodmyslitelně patří. Alespoň to si dokázal udržet v hlavě Hyde i při delším pobytu v nemocnici. Nic z toho, co se stalo, je od sebe nedokázalo odehnat. Saga nebyl úplně v pořádku a nesl své výbuchy, ve kterých připravil o život dost těžce. Přesto všechno se snažil držet, dokud se Hyde nevrátil domů. Jakoby konečně mohl část starosti o Manu někomu předat a mohl se na několik týdnů malinko uzavřít do sebe, prostě se s tím poprat. Budily ho noční můry, kterým nedokázal poručit. Naštěstí mu povinná sezení byly k prospěchu a ne naopak. Postupně se jeho nálady zlepšovaly, ale mohli za to taky velkým dílem i Mana s Hydem, kteří ho ani na chvilku nenechali pochybovat, že to, co udělal, bylo správné. Samozřejmě, že bylo, kdyby nezasáhl, pravděpodobné by tu nestáli ani jeden. Všichni tři se milovali navzájem a stejně tak milovali jejich domek. Jenže odmítání zámku…No Hyde neodmítal tak tvrdošíjně jako Saga, pořád měl v hlavě miniaturní pocit, že tam něco schází. Asi pozůstatky událostí s dívkou z věže. Prostě tam nebylo něco, co mělo. Se svým pocitem se však nikomu nesvěřil, protože si nebyl jistý, že by jim tím spíš neublížil. Uběhla nějaká doba, než poklekli oba, aniž by se předem na něčem domlouvali, vlastně to bylo trochu k smíchu a po několika poznámkách a dohadování, kdo byl rychlejší, se zeptali Many. Ten výraz stál za to. Tyhle vzpomínky budou mít všichni v hlavě napořád. A teď je tu ještě jedna. Hyde zrovna stojí u lavičky, u které kdysi spolu s Manou byli. Byl to jeho první den tady a ještě teď by si vybavil, kde všude ho divoké růže poškrábaly, když lezl do keře. Musí se usmát podruhé.

"Vážně jsme doma?" Zeptá se druhé panenky, kterou si přinesl s sebou. Zavrtí sám nad sebou hlavou, protože ujištění se samozřejmě nekoná.

"Ty už jsi jak Mana, když se urazí." Počastuje ji a pak něco zahlédne v houští. Vydá se tím směrem a musí se malinko prodrat keřem, aby se vzápětí vydal za Manou a Sagou. Ten nechtěl u zámku ani vystoupit z auta. Jeho výraz byl…Nečekal, že ho to místo tolik sebere. Během vteřiny měl před očima úplně všechno, co se stalo, jakoby se to právě dělo. Jak si mohl myslet, že něco takového zvládne? Nenásleduje Manu do jeho pokojů, spíš jen stojí před zámkem a snaží se vůbec popadnout dech. Musí se s tím srovnat a nikdo jiný, než on sám, mu v tom nepomůže. Stačí jen přelézt neviditelnou hradbu. Po chvíli se k němu připojí Hyde s nadšením v očích. 

"Podívej, je modrá." Poukáže na růži ve svých prstech a začne přednášku, jak bude jejich zahrada vypadat.

"V labyrintu pomníky, je dobré na nic z toho nezapomenout, nemyslíš?" Zeptá se Sagy a ten jen pozvedne obočí, protože ho vůbec neposlouchal. Asi jako správný chlap i když důvody jsou trochu jiné.

"Jasně, udělej si tam třeba bazén." Počastuje ho s mírným pousmáním a Hyde se toho samozřejmě hned chytí. Saga sám protočí očima zrovna ve chvíli, kdy na něj mává Mana z okna. Ano, z toho okna. Přesto všechno, co mu proběhlo hlavou, se vřele usměje a pošle mu vzdušný polibek.

"Jak jinak." Všimne si toho Hyde.

"Já si tu můžu vyprávět do vzduchu." Dloubne do něj loktem a místo, aby vyfasoval adekvátní, rýpavou reakci, se Saga krátce rozhlédne, popadne ho v pase, když kolem nikdo není a políbí ho.

"Buď už ticho chvíli." Napomene ho, jakmile se trochu odtáhne a pak vzhlédne k oknu, aby Manu pozval k nim gestem ukazováčku.

"A ne, že nám řekneš, pojďte vy nahoru." Zavtipkuje i přes fakt, že se mu ježí vlasy na zátylku, když si představí, že by měl překročit práh a Hyde to snad i vycítí. Vezme ho za ruku a vede do nitra zámku, samotného ho jít nenechá.

"Bude tu krásně. Kuchyň je obrovská, jídelna taky. Můžeme mít návštěv, kolik jen budeme chtít a ty párty." Snaží se mu zlepšit náladu, ale jeho stisk jen zesílí.

"Nebudu ti držet vlasy, až budeš zvracet." Sykne Saga trochu ochraptělým hlasem a pomalu začíná brzdit, když se blíží k Manovým pokojům. A pak se dveře otevřou a…Prostě udělá ten krok. Jen kvůli Hydovi, jen kvůli Manovi, všechno je pryč a už se to nikdy nevrátí.

"Potřebujeme větší postel." Zopakuje větu, kterou řekl Mana poprvé, když si byli všichni o hodně blíž.

"A vanu, rozhodně větší vanu. Mačkání je fajn, ale pohodlí taky není k zahození." Vede bezpečně Sagu až k Manovi.

"Hm, můžeme si pořídit třeba…psa?" V ocelově šedých očích hravě zasvítí.

"Ani náhodou, co ty chlupy!" Vyděsí se Saga mnohem víc, než díky vlastním vzpomínkám.

Mana

Pousměje se a pak si pomalu prohlédne okenní rám. Saga sem opravdu moc nechtěl. On sám sem vlastně velmi dlouho nechtěl, ale něco v něm se hrozně změnilo. Už se nebál tak jako dřív. Ani ducha z věže, ani míst, kde došlo k tolika vraždám. Asi největší problém má s kuchyní a labyrintem. Nedovede si představit, že v té kuchyni budou večeřet, když se Sagou zažili pohled na Naoki nebo že se projde labyrintem a neuvidí před očima naaranžované kuchařky. Když si ale vyzkoušel pobyt v koupelně, kde se mu tehdy za zády objevila panenka, zjistil, že mu to vlastně vůbec nevadí. Ještě je jedno místo, kam se chce podívat a kam požár určitě nedosáhl. Otázka je, jestli tam zůstalo všechno po policejním zásahu nebo jestli každý detail odvezli jako důkazy. Ještě několik okamžiků je sám, než uslyší otevírání dveří a když se ohlédne, kluci jsou tu. Opustí koupelnu a s panenkou v ruce jim vykročí naproti. Důkladně si prohlédne Sagovu tvář, aby mu neuniklo nic z jeho výrazu teď, když je tady. Mohl by se na ně klidně vrhnout se sekerou, kdyby se mu v hlavě spustily správné reakce. Nic se však neděje. Usměje se jejich špičkování a dojde okno zavřít. Zezdola pořád zaznívají hlasy najatých mužů, kteří zrovna probírají detaily. Měli by si najmout někoho, kdo by měl nad vším dohled. Možná… by mu mohl zavolat… Zajímalo by ho, jak by se tvářil, kdyby slyšel jeho hlas. Za ty roky už artikuluje dost obstojně na to, aby se před některými lidmi odvážil. Krátce se dotkne předloktí jich obou a naznačí jim kývnutím hlavy, že se chce ještě někam podívat. Společně zamíří zase zpět na chodbu, sejdou schodiště a projdou několika pokoji. Všechno vypadá tak, jak si Mana pamatuje a co se dochovalo, to je přikryté prostěradly a zapadané listím, které sem naválo skrz rozbitou střechu. Nakonec zůstanou stát u dveří, vedoucích do sklepení. Mana má u sebe obroučku se svazkem klíčů. Je jich opravdu hodně. Odepne ji ze šatů a začne hledat. Tady se Hyde postavil jeho otci, když ho chtěl odvléct dolů. 

"Tady jsme poprvé viděli napadenou kuchařku a došlo nám, co se děje." Promluví, zatímco cvakne klíčem v zámku sklepení. Trávil tam dole hodně času. Nenávidí to místo. A stejně tam chce jít. Jako kdysi do věže. Dveře se otevřou a odhalí točité schodiště dolů. Je dost prostorné, ale je tam samozřejmě obrovská tma. Mana ví, kde hledat vypínač. Je z této strany dveří, aby si sám nemohl rozsvítit, když bylo dole a otec ho tím trestal. O tomhle s nikým nikdy nemluvil. Ani se Sagou a Hydem ne. Srdce se mu divoce rozeběhne, když dobrovolně položí nohu na první stupeň a pak už sestupuje dolů krok za krokem. Za zády má kluky, neexistuje šance, jak by se dveře mohly zavřít a uvěznit ho tam, prostě neexistuje. Čím níž je, tím víc se mu třesou nohy a nakonec se před nimi ocitne prostorná místnost, která je skoro identická s tou ve věži. Saga to nemůže vědět, ale Hyde ano. Mana se rozhlédne. Všechno je od pavučin, především postel. Nic je tady dole nerušilo. Posadí panenku na přehoz přesně tak, jako ji usazovala dívka z věže a začne hledat. Sám neví co, ale má ještě jednu otázku, na kterou nikdy nedostal odpověď. Plno věcí chybí, policie toho dost odvezla. Někde tady přece něco musí být. Skoro zapomene na kluky za sebou, osahává každou cihlu ve stěnách a nakonec to najde. Zezadu toaletního stolku je malý šuplíček a k němu patří klíček. Celou dobu ho měla jeho panenka na krku jako maličký řetízek. Nikdy ho nenapadlo něco takového hledat a teď… měl to přímo před očima! Vstane a doběhne pro ni, klíček jí vezme a pak šuplíček otevře. Nahmatá v něm kousek papíru. Když ho rozvine v dlani, zjistí, že je to velmi stará, černobílá fotografie a na ní… Zbledne a honem ji schová v dlani. Natočí tvář za klukama, ale nedívají se zrovna na něj. Zasune fotku do dekoltu. Je na ní ona. Nejspíš jeho babička. A vedle ní stojí kdosi, kdo vypadá úplně jako Hyde. Mana vstane a rozhodí rukama. 

"Nic tady není." Řekne bez výrazu, mine je oba a vyrazí ke schodišti.

Hyde, Saga

"Chlupy, chlupy…Náhodou by tu bylo veselo." Pokračuje Hyde a oba se svorně podívají na Manu, co on na to. Ten zrovna odejde zavřít okno a tak oba jen pokrčí rameny. Tohle bude ještě debata na dlouhé zimní večery, to je Sagovi jasné, ale on neustoupí ani na chviličku. Šťouchat do sebe však nepřestanou. Jsou občas vážně jak malí kluci, ale pro Sagu je to jen dobře. Aspoň moc nepřemýšlí. Zarazí je až Mana, když se chce očividně ještě někam podívat. Oba svorně kývnout hlavou a následují ho, jako jeho vlastní stráž. Té starosti se asi nezbaví nikdy a snad mu za pár let nezačne překážet. Prochází chodbami a ani jeden netuší, kam je Mana vede. Hydův výraz napovídá, že začíná tušit, kam by je mohl vést a nelíbí se mu to vůbec.

"Opravdu tam chceš jít?" Zeptá se ho tiše a krátce těkne starostlivým výrazem na Sagu, jak kdyby mu to on mohl rozmluvit. Ten vak nic netuší. Sklepení je dost ponuré a ani jednomu se to nelíbí. Saga vypadá ale o něco víc vyděšeně a Hyde mu začíná svým výrazem hravě konkurovat. To jsou teda bodyguardi. 

"Připadá mi to, že se to stalo hrozně dávno. Jak kdyby to ani nebyla pravda." Prohodí Hyde, když Mana vysvětlí, co se tu stalo.

"Pak jste utíkali?" Zeptá se Saga, aby zjistil víc detailů.

"Hm, je to rozhodně jeden z pohledů, na který nikdy nezapomenu." Odtuší Hyde o něco klidnějším hlasem, protože tohle je prostě minulost. Zamkl to v sobě a už nehodlá nic z toho vytahovat na světlo. Saga už hodně věcí ví, ale dávkují mu to postupně se všemi detaily, aby toho na něj nebylo příliš. Zastaví se až u schodiště a počkají, až jim Mana rozsvítí. Schodiště je samo o sobě dost krkolomné a přesto ho následují. Hyde strne na posledním schodu, když si uvědomí, na co se právě dívá. Manova druhá ložnice. Zamrazí ho z té myšlenky a obejme si tělo pažemi. Když si jen představí, kolik času tu musel trávit, je mu z toho zle. Kdyby teď držel v rukou jeho otce, asi udělá to samé, co Saga, s tím rozdílem, že jemu by to nejspíš tolik vrásek neudělalo. Vyděsí tím malinko sám sebe.

"Tohle místo by chtělo zazdít." Prozradí jim část, která se mu odehrává v hlavě a Saga se na něj nechápavě podívá.

"Kdyby zámek nehořel, našel bys totožný pokoj tam, kde jsme před chvíli byli." Podívá se mu krátce do očí a Sagovi to za moment docvakne. Ke všem těm hrůzám ještě Manovo vězení. Zažít to, co on, asi by se zbláznil už dávno.

"Výborně, jdu shánět, někoho, kdo to tu vylije betonem." Zakládá si ruce na hrudi a v očích je vidět něco, co se tam občas dostávalo až po událostech na zámku. Něco mnohem temnějšího, co by dokázalo cokoliv, pokud by šlo o život těch dvou. Možná je to na další návštěvu psychologa.

"Jo, taky bych šel, ale počkej s tím chvíli." Položí mu konejšivě Hyde dlaň na předloktí a kývne hlavou k Manovi. Možná je to pro něj ta správná terapie. Oba se začnou rozhlížet a ani jeden si nevšimne, že Mana něco našel. V Hydovi však roste divný pocit. Nechápe, kde se vzal a je to zvláštní strach, který není jeho. Jistě, není to příjemné místo, ale nebojí se. Jak kdyby mu něco našeptávalo, že by se měl bát. Mana pak promluví a projde kolem nich.

"No počkej a to je všechno?" Pozvedne obočí Hyde, ale on je ten poslední, kdo by ho tu držel. Nechají vězení vězením, když se vydají za ním.

"Možná bychom to mohli prohledat ještě víc, třeba tma opravdu něco je?" Nahodí Hyde, protože se mu nezdá, když Mana tak hledal a nakonec nic…Co ho napadlo a oni o tom nevěděli?

"Mana-chan." Zastaví ho, když ho dojde v polovině jedné z chodeb, než ho zlehka vezme za zápěstí a otočí čelem k nim.

"Děje se něco? Jestli se ti to vrací, můžeme to vážně zazdít. Nebo tu nemusíme být." Broukne starostlivě a přitáhne si ho k sobě do náruče. Z druhé strany ho uzamknout Sagovi paže.

"Měl jsem z toho místa divný pocit." Prozradí mu se zamyšleným výrazem.

"Prostě strach, i když k tomu nemám důvod. Asi by bylo vážně lepší, tam už nechodit." Pokusí se mu podsunout tu myšlenku.

"Myslíš, že tam třeba zavíral i ji?" Zeptá se zničehonic a Saga se na něj zamračí. Vůbec nechápe, proč vytahuje zrovna dívku z věže. Saga byl sice jediný, kdo ji neviděl, ale stejně mu běhá mráz po zádech, když nad tím přemýšlí. Ano, věří jim, že tu někde byla a že ji oba viděli. Po tom všem, co se stalo, je snad schopný uvěřit úplně všemu.

"Jen se ptám, pořád nevíme, kdo to vlastně byl." Pokrčí rameny Hyde.

"Promiň, Mana-chan." Omluví se mu vzápětí. Saga má pravdu neměl to vytahovat. Líbne Manu na rty a na Sagu vyplázne jazyk, protože on teď nemůže, když je k němu zády. Tak to má za toho psa.