Boogie x Hyde - Ale kdo by poslouchal, co máma říká. - část 1.

(noční ulice)

Boogie

Je asi devět večer a Boo na kole obratně kličkuje mezi auty a chvílemi i mezi lidmi na chodníku, zatímco se vrací z práce domů. Ulice ještě zdaleka nejsou prázdné, i když už je to trochu lepší, než přes den. Má docela nudné zaměstnání v recepci maličkého hotelu, kterých je Nagano opravdu plné. Je to takové rodinné stavení na silničce do hor pro ten typ turistů, co nehledají luxus velkého a drahého hotelu, ale tradiční ryokan. Vejde se k nim jenom patnáct lidí, ale to neznamená, že by ho neproháněli, co to jenom jde. Majitelé ryokanu byli rodina, ale neměli žádného syna, jenom dcery, které tam uklízely, praly a vařily. Chtěli, aby tam byl někdo, kdo by si poradil, kdyby byl někdo ze zákazníků nepříjemný nebo moc koukal po děvčatech. No, to to trefili… S Boogieho povahou byl možná ještě plašší, než všechny ty holky dohromady. Jeho práce samozřejmě obnášela jezdit domů až tehdy, když se dveře ryokanu zavřely na noc a zamklo se. Turisté, kteří chtěli přijít později, se museli domluvit předem. Hodně často se mu stávalo, že se mu pracovní den protáhl, za to nikdy se mu nestalo, že by nemusel být před šestou hodinou na místě. Nestěžoval si. Bylo to stálé místo a i když se přísně dbalo na disciplínu a tradice, měl se nakonec dobře. Skoro nic neutratil za jídlo, všechno dostal tam, dívky mu taky vypraly a domů jezdil jen proto, že už tam nebyla žádná volná tatami na spaní. Na sobě má svůj oděv recepčního, společenské kalhoty i boty, bílou košili a vestičku s logem a taky vázanku, samozřejmě. Z počátku měli velký problém s jeho dlouhými vlasy. To se prostě neslušelo a chtěli po ně, aby se jich zbavil, ale byly tak speciální, že nakonec pookřáli a nechali ho být, jen je nesměl nosit rozpuštěné. To si vynahrazuje teď, když je nechává vlát okolo sebe a opírat do nich vítr. V košíčku před sebou si veze večeři a už se nemůže dočkat, až si na spaní vytáhne ty protivné kontaktní čočky. Musel je nosit, protože v ryokanu na sobě nemohl mít celý den sluneční brýle a lidé se prostě příliš dívali. Bylo to nepříjemné spíš jemu, než majitelům, i když ti za to byli rádi taky. Prostě neměli rádi věci vybočující z řady. Boogie se totiž narodil s jedním okem modrým a druhým červeným. Totiž, bylo hnědé, ale zvláštně hnědé a na světle skutečně působilo jako temně červené. Když ho viděl budhistický kněz, říkal, že je to znamení, ale nikdy mu pořádně nevysvětlil, čeho přesně. Boo si nebyl jistý, jestli bylo dobré nebo špatné, ale během let a jeho dospívání se v jeho životě nic zvláštního nedělo a časem na to úplně zapomněl. Jeho rodina byla zvyklá a většina ostatních o tom díky čočkám neměla ani ponětí. Bohatě stačilo, že zakrýval to modré, které bylo vlastně možná ještě divnější. Pálení zesílí a tak se rozhodne zastavit stranou u zdi na chodníku a čočky vyndat už teď. Uloží je do pouzdra a podívá se na svět svýma vlastníma očima, než se usměje a zase si naskočí, aby mohl pokračovat dál.

Hyde

Noční město. Hyde si ho vždycky dokázal užít. Nikdy se nedělo tolik zlých věci jako právě v noci. Miloval dobu, kdy se živly proháněli po ulicích a sledoval, jak jeho našeptávání má ty správné účinky. Vždycky stačilo tak málo a lidi mu uměli skvěle naslouchat. Koutky se mu zvednou nahoru, když si vzpomene na posledních pár let. Ale nebyl tu jen proto, že by ho bavilo donekonečna svádět různé tvory k nepravostem. Už pár desítek let měl trochu jiný cíl. Pro něj jen zlomek času, ale život jedné osoby byl tak v třetině. Ano, to je ten hlavní důvod, proč je v tomto městě. A taky důvod k tomu, proč začal našeptávat do ouška jednoho nadějné alfa vlka. Vlkodlaci měli díky svému běsnění větší náklonnost k podobným hrátkám a on toho uměl využít. Jenže tu byli dva, které…Byli příliš čistí a netoužili po naprosté moci a ovládání. Další malé překážky. Byl to dlouhý hon na dvě vlčata, která mu stála v cestě, ale to už by měla být minulost. Je o tom předvěšený. Ani ve snu by ho nenapadlo, že díky přítomnosti jednoho anděla a malé pomoci upíra tomu tak není. Nutil smečku pořádat hony na lidi, aby si užil temnotu, která se plazila kolem. Taky doufal, že se tím zbaví jediné osoby. Sám si přece nebude špinit ruce s někým tak…Ne, na to nemá slovo. Možná i malé tušení, že by to nemuselo být tak snadné tam je. A pak je tu Uruha. Ten, kterému dal tolik a udělal z něj skoro dokonalý experiment. Ano, další z jeho koníčků. Díky temným a dost krvavým rituálům se mu dařilo spojit rasy, dát jim vlastnosti, kterými oplývat nemohli. Uruha byl jeden z nich. Je ho největší dílo a projekt, který se taky nejvíc pokazil. Byl dokonalý, krásný nebezpečný a taky pěkně paličatý. Ušklíbne se, když si na něj vzpomene. Dal mu toho tolik, aby jednoho dne prostě zmizel. Slehla se po něm zem. Byl částečně upírem, kterému kolovala krev v žilách. Jeho tělo hřálo a přesto pro něj zůstal téměř neviditelným. Nedokázalo ho stopovat, protože v sobě měl i část démonické síly. Opravdu jedinečný kousek. Smrtelný, to ano ale velmi speciální. Měl informace, že Uruhovy kroky vedly do města kousek od tohoto a hodlal se tam vydat později, aby ho našel a ukázal mu, jak nesluší jednat se svým stvořitelem. Zakomíhá nohama ve vzduchu a protočí krvavě rudé jablko mezi prsty, než se do něj zakousne. Chutná…Vlastně nechutná, ale pro ten efekt. Oči se upírají do tmy kousek od silnice, kudy pojede. Sleduje ho už několikátý večer a baví se nad jeho nevědomostí. Vlastně taky trochu tím, co by mu provedl. Možná ještě pár nocí pěkný nočních můr? Měl by na něj poslat vlkodlaka? Upíra? Jsou tu i démoni a schopnosti jednoho…S ním by taky mohl mít jisté plány. Zkontaktuje ho brzy. Možná to bude nakonec on, kdo tuhle malou a dost nebezpečnou myšku sprovodí ze světa. Nechá víčka klesnout, nasaje okolní vzduch. Jen pár kilometrů odtud cítí něco hodně špatného. Nasaje požitkářsky podruhé a ochutnává ji, jak kdyby hodnotil ročník vína.

"Znásilnění? Ne, tohle je krásná vražda." Oči se znovu otevřou, ocelová šeď rudě zaplane.

"Výborná večeře." Koutky se mu zvednou, když ho konečně uvidí. Dneska jede později, než včera a …

"Osudová chyba, můj nepříteli." Broukne si svůdně melodickým hlasem a nechá čas výrazně zpomalit. Pohyb lístků na stromě je téměř neznatelný, stejně jako jablko, které upustil a padá k zemi. Sám seskočí z větve, dopadne zlehka na nohy a vydá se jeho směrem. Udělá to sám. Ano, prostě si to náramně užije a pošle další zdvižený prostředníček všem nositelům světla. Ukázal by jim holý zadek, ale to by všichni sešli na scestí. Copak by to byla nějaká zábava? Zarazí se v další vteřině, protože Boo na to kolo vážně sedá. S každým krokem ho doprovází těžká aura, která snad tráví okolní vzduch. Je tu najedou výrazně chladněji. Vypadá hodně zmateně, když si uvědomí, že pro něj zpomalení času prostě neplatí. A už si je stoprocentně jistý, že je to on. Nakrčí obočí, tiché nespokojené zamručení na sebe nenechá dlouho čekat a prostě mu zastoupí cestu. Čas se zase rozběhne a pták znovu začne pravdivě a plynule mávat křídly.

"Tobě máma neříkala, že se ti může večer cokoliv stát?" Prohodí jeho směrem a pozvedne koutek ve smyslném pousmání, než vykročí jemu vstříc a zastaví se u kola, aby položil dlaně na jeho řídítka. Vždycky si rád hrál a pronásledoval své oběti. Věděli o něm a jejich strach byl velmi lákavý. Teď to dělá zase a ani na vteřinu by ho nenapadlo, že by to mohla být chyba.

"Ale kdo by poslouchal, co máma říká." Co by se stalo, kdyby ho svedl na svou stranu? Zasadil by tím všem znamením dost dobrou ránu? Nebo by se to nějak zvrtlo?

"Měl bys hodně rychle utíkat, Boo-chan." Oblízne si špičkou jazyka horní ret a v očích mu rudě zaplane.

Boogie

Vysadí svoje pozadí na sedátko a chce se rozjet, ale všimne si toho náhle podivného bezvětří okolo. Zvedne oči k obloze a pak ke stromům. Najednou je všude divné ticho, dokonce neslyší ani večerní ptáky. Zaraženě se začne pomalu rozhlížet kolem sebe a má nejspíš halucinace, protože se nikdo nehýbá. Několikrát zamrká, než se dá svět zase do pohybu a on potřese hlavou. Bylo to jen takové několik vteřinek trvající zdání, ale je to hodně nepříjemná zkušenost. Už je opravdu hodně unavený. Než stačí šlápnout nohou do pedálu, pro změnu se hrozně ochladí a pak ho přepadne vlezlý a těžký pocit, jako by měl být hrozně nemocný. Zatočí se mu hlava a musí se na chvíli chytit dlaní za obličej, který promne. Lepší bude, když kolo povede vedle sebe. Jakmile přijde domů, půjde hned spát a ono to snad přejde. Jinak by si musel vzít poprvé v životě volno. A taky zajít k doktorovi, což bylo bez pojištění dost drahé. Vůbec si neumí představit, co by mu říkal. Možná by měl volat spíš psychiatra. Cítí se pořád jako praštěný lopatou, když oči zvedne a v tom před ním stojí postava muže, kterého nikdy v životě neviděl. Trhne sebou leknutím, jak ho tu nečekal. Za to on se tváří jako kdyby ho znal. Za normálních okolností by řekl, že je moc hezký, ale…

"Promiňte..." Zamumlá jenom, protože si není jistý, jestli se mu připletl do cesty nebo kde se tady vzal. Měl by ho obejít a dostat se do bezpečí domova. Možná zavolat nějakému kamarádovi, jestli by u něj raději nepřespal, kdyby se mu nečekaně přitížilo. Je mu vidět na očích, jak moc je zaskočený tónem Hydova hlasu. Asi tím myslí, že vypadá příšerně a toulá se tady na ulici. 

"Je teprve devět..." Vypadne z něj první pitomost. Lidi chodili z práce ještě mnohem déle, přece nejsou dvě v noci. Nebo vypadá tak mladě? Klesne dvoubarevným pohledem na dlaň, která se dotkne jeho kola. Lidi se jim podivně vyhýbají, někteří dokonce intuitivně přejdou na druhý chodník, i když jim vlastně nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Může za to Hydova aura, ale o tom Boo nemá ani ponětí. 

"Prosím?" Musí se ubezpečit, že mu dobře rozumí. On mámu poslouchal, tedy… dokud byl ještě doma. Několikrát zaskočeně zamrká, když by mohl přísahat, že viděl rudou v jeho očích. Tak teď už o sebe začíná mít vážně strach. Věta o tom, že by měl začít utíkat, se mu vůbec nelíbí. Tenhle chlap byl vážně divný a Boogiemu se usadí v žaludku špatný pocit. 

"Uhm… jasně… tak… na shledanou." Rozloučí se s ním, opře se do řídítek a chce ho obejít, ale kolo se ani nehne i přes fakt, že na něm Hyde drží ruku jen zlehka. Jak kdyby bylo zalité v betonu. Zkusí to ještě jednou a zamračí se na něj. V kombinaci s tím vším má co dělat, aby se nezačal přetaženě smát. 

"A pustíte mě?" Řekne mu nakonec, když se znovu podívá do jeho očí a zamračí se. Co mu tady vůbec brání v odchodu? A proč se po nich nikdo ani neohlédne? Pokusí se zachytit pohled procházejících mužů, ale žádný nezvedne oči od chodníku. Po páteři se mu začne plazit strach. Kmitne očima k Hydově druhé ruce, jak kdyby v ní čekal nůž nebo něco, pak k jeho divnému úsměvu a zbytek je ryzí instinkt. Odhodí kolo stranou a vystřelí odtud tryskem na opačnou stranu. Psychopat jeden!

Hyde

Královsky se baví nad Boogieho nechápavým rozpoložením. Tohle měl taky rád, když viděl zmatení a nepochopení v tom, co mu právě řekl. Je to všechno jen k jeho pobavení a zadostiučinění. Boo byl pro něj hrozbou a očividně o jejich světě vůbec nic neví. Je to skvělé a tak jednoduché. Kdyby to tušil, přijde mnohem dřív a zařídí si to všechno sám. Jenže byl dost opatrný. Poslední, co by chtěl, je opustit tenhle svět dřív, než se vlastně začal pořádně rozhlížet. Zbytek světa by nejspíš nesouhlasil, ale co je mu po tom. To přesně potvrzuje i naprostá ignorace okolí a to, že se jim všichni vyhýbají. Kdyby je stihl postřehnout, asi se jim upřímně zasměje. Podvědomě vnímá drobné záchvěvy pocitů strachu, které se plazí od ostatních, nasává je do sebe skoro jako vzduch okolo, ale z Boogieho nic nesálá. Nakrčí obočí, protože čekal minimálně strach a vidí ho v jeho tváři, po tom, co mu řekl. Ale nic, prostě ho necítí. Nefungují na něj jeho hrátky s časem, nefunguje ani vlny myšlenek, které dokázal jindy moc dobře vnímat. Ten kluk v sobě má víc síly, než si Hyde očividně umí představit. Anebo má v hlavě nějakou bariéru, kterou on nedokáže prolomit. Tohle je vážně mrzuté. Začíná cítit náznak vzteku, protože by ho mohl vyděsit ještě mnohem víc. Nejde to, ne způsobem, na který je zvyklý. Kolo nepustí ani na vteřinu, jen mu hledí do zvláštních očí a nachází v nich podivné zalíbení. Jak by taky nemohl, když přetváří, co mu přijde pod ruku. Podobné oči ale nikdy neviděl ani nestvořil, je to jistá fascinace něčím, co je odlišné od ostatního. A teď vážně nemá na mysli lidi a třeba vlkodlaky. Tohle tak jiné nebylo.

"Máš štěstí, že jsi neřekl sbohem." Počastuje ho jako první, ale stejně se nehne z místa. Na tváři mu sedí ďábelský úsměv, který nemusí ani trénovat, aby byl dokonalý.

"Nemám v plánu tě jen tak pouštět, Boo-chan. Na to jsem tě hledal příliš dlouho." Nakloní se trochu blíž k němu a zavrní skoro smyslně. Poslední pohled do očí, které ho upoutají zase na dost dlouho, aby mu v první chvíli nedošlo, že mu utíká.

"Hm, večerní hon." Nasaje vůni vzduchu jako predátor, který větří svou kořist.

"Moc hezké, jak daleko si myslíš, že mi utečeš?" Zeptá se Boogieho, který už mizí v povzdálí a Hyde se konečně rozhlédne kolem. Nakonec rudýma očima vyhledá nebe a přeostří na výra, který tiše proletí kolem. To je přesně ono. Nechá víčka klesnout a pak prudce oči otevře. Teď má skvělý výhled z noční oblohy na dění pod sebou a směruje ptačí mysl směrem, kterým utíká Boogie. Přemístit se k němu už pro něj nebude vůbec žádný problém. Je hnán touhou si s ním hrát a zabít ho, jakmile bude vyděšený na maximum. Pro podobné chování měl vždycky slabost.

"Jsem ti v patách." Nechá vyznít svůj hlas a posílá ho temnotou, aby měl Boo pocit, že je opravdu u něj. Vybírá si pečlivě směr, kterým ho žene. Boo tohle město zná jistě velmi dobře, ale když ztlumí všechny světla kolem? Bude si tak jistý? Temnota je jeho domov a zastřít světlo je jen maličkost oproti tomu, co obvykle tropí.

"Mně neutečeš, proč to zkoušíš?" Pošle svůj melodický hlas znovu k němu a tentokrát zprava, aby ho vedl k temnějším uličkám. Je to jako hra na kočku a na myš. Ta pekelná kočka je rozhodně on sám a Boo ustrašená myška s velmi zajímavýma očima. Výr se ozve z noční oblohy a za sebou nechává jen téměř neslyšné šustění křídel. Čeká až Boo dosáhne příhodného místa, kde ho bude moci uvěznit. Co však netuší je fakt, že ve městě není jediný, kdo si krátí chvíli. Vlkodlaci? Co tu chtějí? Zamračí se a temnotou pošle své tělo blíž k němu. Z oblohy sleduje dva mohutné vlky, jak čekají na Boogieho, až jim vběhne do tlam. Hydova drobná postava se objeví mezi nimi a Boogiem a v očích rudě zaplane. Posílá do jejich myslí strach a vytahuje na povrch jejich nejčernější myšlenky. Prostě si ho chce užít sám, to je ten důvod proč to dělá.

"Zmizte. Tenhle je má kořist. Na něj se dohoda nevztahuje." Upozorní je, ale není si jistý, jestli stáhnou ocasy a půjdou domů. Jeho vliv ale zdá se působí dost dobře a vlci s tichým kňučením začínají couvat.

"Nepleťte se mi do cesty." Napomene je podruhé výhrůžně a pak stočí pozornost na Boogieho.

"Přece by nás nikdo rušit neměl." V očích mu zaplane, vykročí jeho směrem.

"Budeš ještě utíkat? Byla to zábava."

Boogie

Vůbec se neohlíží přes rameno, jestli tam ten muž je nebo ne. V uších mu stále dokola zní jeho poslední věta, že ho hledal. Někde si ho vyčíhal? A co mu chce? Proč zrovna jemu? Nemá strach zastoupit mu cestu uprostřed proudu lidí? Vážně psychopat, tomu bude jedno všechno. Netuší, kam běžet, ale něco mu říká, že domů rozhodně ne! Musí k nejbližší policejní stanici, takže zaběhne do příslušné ulice, která ho k ní má dovést. Nikdo se po něm neohlíží, nikomu to nepřipadá divné. Asi si všichni myslí, že si tady tuží zdraví, ale ono je to skoro naopak. Jakmile je od Hyda dost daleko, je po závrati a najednou se mu dýchá mnohem lépe a dobře se mu utíká. Nebo adrenalin prostě jenom zařídil, že zapomněl na svou nemoc. Buď jak buď, málem zakopne a rozbije si nos, když se Hydův hlas ozve jakoby z boku od jeho ramene. Prudce se tam ohlédne, ale nikdo tam není. Nikdo na něj nesahá a nesnaží se mu bránit v útěku. Ve tváři začíná mít paniku, ale lidé se mu pořád vyhýbají a najednou zhasnou všechny pouliční lampy. Nechápe, jak je to možné, ale zazmatkuje a špatně zahne na další křižovatce. Chvíli se dezorientovaně rozhlíží v běhu, než mu dojde, kde je a jak si protáhl cestu. 

"To ne..." Šeptá pro sebe, ale netroufá si zahnout do malé uličky. Musí oběhnout dva bloky, aby se držel na široké ulici s lidmi. Jenže ten hlas je tu znovu, otírá se o jeho uši a nepřestává a Boogie má pocit, že začíná bláznit. Už nemůže. Plíce ho pálí, stejně jako kyselina mléčná ve svalech a píchá ho v boku. Už neudělá ani jeden krok. Rychlou chůzí pokračuje zarytě kupředu, přidržuje se jednou dlaní zdi a co chvíli se ohlédne a při jednom takovém obracení tváře zpět kupředu ho má najednou přímo před sebou. Vykřikne, jak se ho lekne a prostě si kecne na zadek na chodníku, ale Hyde je k němu zády. Stojí mezi ním a něčím a když Boo vykoukne do strany, spatří tam dva vlky tak velké, že vypadají spíš jako medvědi. Co tohle je? Vlci ve velkoměstě? Další nesmysl. +Nejsou tu, prostě je nevidíš, nejsou tu, jsi jenom nemocný, možná máš horečku a halucinace a až se vzbudíš, budeš v posteli nebo v nemocnici.+ Opakuje si, co je pro jeho mysl nejpřijatelnější. Zvedne oči k Hydovým zádům, když promluví, ale není to na něj. Mluví s těmi vlky? Zvířata se chovají divně, hledí na ně, jako by měla lidské oči a Boogiemu se chce vážně brečet. Tenhle je má kořist??? V duchu už prosí o pomoc opravdu kohokoliv, kdo by šel kolem, ale nic takového se neděje. Začne v sedě pozpátku couvat, ale v ten moment k němu Hyde obrátí svou pozornost a vybídne ho, aby klidně utíkal. Pud sebezáchovy mu velí, aby to udělal i kdyby u toho měl umřít, ale jakmile je Hyde blízko až moc, stane se něco divného. Boogie zvedne ruku, zaštítí si tvář předloktím a v ten okamžik se od jeho těla zvedne tlaková vlna, úměrná všemu jeho strachu. Ať je Hyde démon nebo ne, jeho tělo je půjčená schránka, která odlétne několik metrů daleko. Jenže to vypětí je tak velké, že Boo padne do mdlob ještě dřív, než si to stačí uvědomit.

Hyde

Měl by v tuhle chvíli cítit Boogieho rozpoložení, stejně jako strach vlkodlaků, který naplnil jeho mysl. Ale nic, jen černočerná tma, která panuje kolem. Vždycky se spoléhal na své schopnosti, teď musí však odhadovat rozpoložení toho kluka, který sedí na ulici na zadku jen díky tomu, jak se tváří. Je to pro něj dost mrzuté, protože…Zákusek se nekoná. Myslí kontroluje okolí, aby se nikdo nepřiblížil k nim, stejně jako ho překvapili vlci, ale v nejbližším okolí neslyší nikoho. Teď ho má a je jen jeho. Co s ním jenom provede? Nakloní hlavu na stranu, jakoby se jeho myšlenky odrážel do výrazu ve tváři a blíží se k němu. V očích už má zase rudé plameny a nezastaví se. Natahuje po něm dlaně, aby ho vytáhl na nohy, mohl se mu upřeně podívat do očí. Necítí lítost, ten kluk by ho mohl rychle sprovodit ze světa a to mu prostě nedovolí. Líbí se mu sice, ale to v tuhle chvíli nic neznamená. Jediné, kvůli čemu si s ním hraje, jsou ty oči. Vážně by stál o to, stvořit někoho s podobným darem, který má Boogie, ale…To zvládne i bez něj, riziko je příliš velké. Už se ho téměř dotýká, když Boo zvedne paži a on najednou ucítí příval nevítané energie. Překvapení se mu odrazí v očích, ale vůbec nestihne zareagovat a už jeho drobné tělo letí vzduchem. Byl si příliš jistý sám sebou a prostě nedával pozor. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by mohl mít mnohem víc síly, než by se mohlo zdát. Obrní svou schránku temnou aurou a všichni ostatní by se zastavili o betonovou zídku opodál. On však kolem sebe vytvořil neviditelnou zeď, díky které jí proletí a zanechá za sebou hotovou spoušť. Prudce vydechne, když dopadne na zem a vzduch se kolem chladně zavlní, jak temný štít zmizí v nenávratnu.

"Ty malá potvoro." Zanadává si pro sebe s nádechem vzteku. Takhle ho dostat. +Co si myslí, že děláš? + Osočí ho v duchu, než se honem vyhoupne na nohy, jakoby čekal další útok. V očích mu temně žhne a pročísne pohledem celou ulici, aby na něj nakonec přeostřil. Vidí skvěle i když je kolem tma. Rychle ještě obhlédne okolí, zda k sobě nepřilákali nechtěnou pozornost, ale kromě výra, který nad nimi pořád krouží, se nic neděje. Jak kdyby se všichni báli přijít blíž a to je dobře. Vidí Boogieho tělo, jak leží na ulici a koutky se mu pozvednou. Kdyby byl trénovaný, jistě by byl při vědomí. Začíná mu docházet, že Boo o svém předurčení neví vůbec nic. +Takové pískle.+ Počastuje ho v duchu, než si opráší kalhoty a zamíří k němu. Překročí rozbitou zídku a zastaví se až nad bezvládným tělem.

"Už ti někdo řekl, že tohle není zdvořilé." Baví se s ním, jak kdyby ho mohl slyšet. Úplně ignoruje fakt, že to byl on, kdo ho lovil.

"K čemu je ti teď tvůj strach a moc?" Dělá si z něj dobrý den a nakonec přidřepne, aby si natočil jeho tvář svým směrem.

"Úplně k ničemu." Vysměje se mu v podstatě.

"A ty mě máš zničit?" Zasměje se nahlas a pak ho pustí.

"Moc práce mi to nakonec nedalo." Prohlíží si jemné rysy v jeho tváři a pak se přistihne, že na něj hledí příliš dlouho. Začíná prostě moc přemýšlet. Mohl by ho opravdu obrátit na svou stranu? Změnit vůli osudu? Síly na to má přece dost. Ne, neohrozí sám sebe ani na vteřinu. Natáhne k němu dlaň, aby z něj vysál životní energii a nechal ho napospas smrti. Nechá víčka klesnout, když cítí příval neskutečně vábivých pocitů. Stačí jen trochu, aby ho zabil a pak...Prostě přestane a jeho dlaň klesne podél těla. Je zmatený ze sebe samého, když své dílo nedokončil. Rudá z jeho očí zmizí a nahradí jí ocelová šeď.

"Kopneme společně celé opeřence do zadku." Prohodí zaujatě a nepřipouští si nic jiného. Udělal to proto, že s ním má úplně jiné plány. Vezme Boogieho bez váhání do náruče a v další vteřině už je ulice prázdná. Zůstane po nich jen hromádka suti. Objeví se o několik kilometrů dál uprostřed lesa, kam jakákoliv živá duše nezavítala celé roky. Sem tam se sem někdo zatoulal, ale temnota a stísněný pocit ho vzápětí odradil. Je to tíživé ticho a místem se ozývají jen tlumené kroky na změklé půdě. Hyde se pousměje, líbí se mu tohle místo a proto si ho vybral. Navíc mu odtud jen tak někdo neuteče. Projde vstupními dveřmi a rozhlédne se uvnitř. Interiér je vzhledem k tomu, jak vypadá dům dost moderní. Rád míchal všechno a to se jeho bydlení nevyhnulo. Projde až do prostorného obýváku, kde odloží Boogieho tělo na pohovku. Sám si odjede pro něco dobrého k pití a pak se k němu vrátí. Ještě pár minut ho pozoruje a baví se v duchu poznámkami na jeho adresu, než se rozhodne, že byl v limbu už dost dlouho. Dotkne se ho konečky prstů a pošle do jeho těla energii, kterou většinou používá, aby jeho výtvory začaly dýchat.

"Vítej ve své noční můře, Boo-chan." Zapřede, aniž by si odsedl.

"Mám to tady rád, nenič mi ho, ale pochybuju, že víš, co se vůbec stalo." Rýpne si do něj s nádechem pobavení a krátce se napije.

"Tak co myslíš, žiješ ještě?"