Aqui
"Ahoj." Broukne v odpověď, ale spokojeně se usměje. Líčka mu hrají odstínem červené i rozhicováním.
"Dobře." Pípne vzápětí pravdu a zjišťuje, že je mu váha Miyaviho těla příjemná.
"Líbilo." Připustí, co je očividné a začne si podvědomě namotávat pramen vlasů na prst. Ano, on ví, že mu to Miyavi říkal, ale stejně si neuměl představit, že to bude až tak skvělé. A měl, to proto po tom všichni byli jako šílení. Miyavi se posune k němu nahoru a dotkne se ho na vydrážděném klíně svým vlastním. Okamžitě zkopíruje pohyb jeho těla tím svým a sotva patrně si povzdechne. Hned na to mu ale přeběhne mrazení po zátylku a zatváří se doslova přistiženě. Jak o tom Miyavi ví? Má snad nějakou tajemnou moc a vidí mu do hlavy? Neodpoví, ale vlastně ani moc nemusí, protože jeho pán si odpoví sám, skloní se nad jeho hrudník a pohraje si s ním způsobem, který je takovým slastným trápením. Ihned zavře oči a trochu sebou zacuká, jak moc je to příjemné, ale zároveň se soustředí na jeho hlas, který se mu zaplétá do myšlenek a podmaňuje si je. S tím, že si to nejspíš nedovede vůbec představit, musí rozhodně souhlasit. Při jeho slovech o snídani zrudne tak, že už směle konkuruje tomu svému pyžámku, ale zároveň je na tom něco provokativně vtipného, co mu znovu zvedá koutky rtů nahoru. Miy se skloní až k jeho tváři a oušku a on z toho zatají dech. Otoč se… z toho přání mu znovu přejede mrazení po zátylku. Proč asi? Neříkal před chvílí, že mu při tom chce vidět do tváře? Jeho pán ale samozřejmě moc dobře ví, co dělá a tak Aqui poslechne a položí tvář na složené dlaně pod ní, jakmile přijde o zbylé oblečení. Teď je úplně nahý, ale zima mu není ani trošičku. Jak by mohla? Překvapí ho, když ucítí váhu jeho těla na svém, i když je mu jasné, že to není v plné míře. Cítí toho hodně, především jeho klín, ale i když mu srdce rychle bije, pořád se cítí podivně klidný. Jednoduše mu začal věřit. Když ucítí jeho dlaně na ramenou, je to něco neskutečně příjemného. Jsou velké a teplé, ty doteky jsou nečekaně příjemné a nutí ho relaxovat a uvolnit se. Znovu se pousměje do vlastní kůže, když ho Miy ujistí, že se nestane nic víc, dokud nebude chtít. Před chvílí málem chtěl, byl opravdu blízko. V jeden okamžik má tendenci se zvednout a ohlédnout.
"Neměl bych tohle dělat spíš já?" Hlesne, ale asi neměl, takže se zase položí. O to by si Miy přece řekl. Nebo neřekl? Kousne se do rtu. Jak má teď poznat, co je správné? Pod jeho rukama ale dokonale taje a skoro přede jako malá kočka. Vnímá posun Miyaviho rukou směrem dolů a stejně tak si uvědomuje i každý pohyb jeho boků na svém těle, ale každé nové místo je snad ještě příjemnější, než to předešlé. Momentálně si přeje jenom to, aby to vůbec nikdy neskončilo a čím míň je ostražitý, tím spíš si tiše povzdechne pokaždé, když ho Miy ještě víc rozmazlí. Oči otevře až po jeho nečekané větě a z toho smíchu mu přejede po těle nové mrazení. Je to taková předzvěst nějaké Miyaviho netušené stránky, asi jako když se blíží bouře, ale hrom je ještě hodně daleko. Stejně se mu Aqui nevymaní, proč by taky měl? Cukne sebou a hlasitě lapne po dechu, když ucítí to kousnutí, ale vlastně to ani moc nebolelo. Bylo to spíš hodně nečekané. Stisk na jeho druhé polovičce znatelně zesílí, je na hranici čehosi příjemného a trochu bolestivého, ale veškerou jeho pozornost si ukradne Miyaviho jazyk, který se mu projde v rýze mezi nimi. Aqui pozvedne tvář, upře doširoka otevřené oči před sebe a jakmile jeho jazyk ucítí znovu, praští čelem o vlastní dlaně a opravdu hlasitě si zasténá. Polévá ho střídavě horko i chlad z nepoznaného, snaží se nějak ovládnout sám sebe a zkoncentrovat svoje myšlenky, ale tím spíš se tříští na tisíc kousků a stačí jen pár podobných pocitů, aby mu svým pozadím vyšel naproti. Tak tohle bylo nestydaté a drzé a on…
"Pokračuj… prosím..." Dostane ze sebe mezi steny, zatne prsty do povlečení pod sebou a pak už mu začne být úplně jedno, co s ním Miyavi udělá. Je jeho a tak to zůstane a on… mu už chce doopravdy patřit.
Miyavi
Aqui je naprosto kouzelný, když se přestane hlídat. Ještě před chvíli by si ani nepomyslel, že by na něj mohl koukat podobně. Každičký mimický záchvěv v bledé tváři s nezvyklými rysy je pro něj jako droga. A do absťáku jen tak spadnout nehodlá. Pokud se neplete, už nebude muset a najednou má pocit, že získal mnohem víc. Kdyby to věděl, asi ho doslova znásilní už první večer. I přes podobné myšlenky ví, že by ničeho takového nedosáhl. Ne hned. Muselo to přijít v tu správnou chvíli a ta je právě teď. Musí pozvednout koutky, když dostane i další odpovědi a Aqui u toho nemusí vůbec nic říkat. Tohle dokázal vnímat moc dobře. Zatím se dost dobře spokojil s doteky, které byly hrubší, ale pořád nic proti tomu, co by si mohl dovolit. Přece ho nechce vyděsit. Potřebuje si získat mnohem víc důvěry, která by mu pak otevřela dveře. No, hlavně ty jedny. Krátce pozvedne koutky nad svými myšlenkami. Nechá špičku svého jazyka pohladit jeho polovičku v mnohem delším a vlhkém doteku. Chce ho vydráždit, dokud ještě zvládne dýchat a pak…To si zatím nechá pro sebe a rozhodně mu to prozrazovat nebude.
"Vidíš, jak tvůj hlas krásně zní, když říkáš, co si myslíš." Prohodí, když se krátce opře předloktími o jeho zadek a položí si na ně bradu. Jak kdyby se chystal odpočívat a ne něco úplně jiného. Čeká na poslední pobídku a pak už nebude k zastavení. Linii poloviček ho dráždí a zároveň si ten pohled užívá. Dostal ho. Nemyslel si, že se to stane tak brzy, o to víc ho to těší. Překvapeně zamrká, když se mu dostane slov, která si tolik přál. Aqui už sobě nevládne a to je ten pravý čas, aby si to užili společně.
"Nezapomeň počítat hvězdy, Aqui-chan, pak mi povíš, kolik jich bylo." Broukne sotva slyšitelně, protože počítá, že se mu ho podaří vyhnat na vrchol ještě jednou a pak přijde i odměna pro něj.
"Jsou věci, které ještě pořád neznáš a pak bez nich nebudeš moct žít." Neurčitě mu vypráví o tom, co s ním hodlá provést a už se zase trochu posune níž. Pohladí obě polovičky zároveň, přes jednu z nich ho plácne a pak je bez známky studu odtáhne od sebe. Špičkou jazyka si oblízne horní ret, než nechá svůj jazyk sklouznout po vchodu do jeho nitra a už s ním nezmizí. Postupně se dostává dovnitř, aby zase mohl nechat špičku vyklouznout. Dává si na čas, než přidá i prsty, které se dostanou mnohem hlouběji a pořád mu to nestačí. Obratně uvolňuje jeho svaly, jak uvnitř, tak na jeho kůži, kterou občas velmi pevně sevře. Věnuje se mu opravdu důkladně a přesto pořád nezachází dál. Sám sebe provokuje občasnými pohyb klínem proti látce, do které je postel povlečená. Počká si hezky na další Aquiho vrchol, které mu dopřeje, ale nepřestává ho dráždit v místech, kam se ještě dneska podívá. Zničí ho, jistě po tom bude ještě spát, ale to nevadí, pořád mají ještě čas. Nechá ho pár minut, než ho otočí pomalu a opatrně k sobě čelem, aby se mohl napasovat mezi jeho štíhlá stehna. Natáhne se k nočnímu stolku a vyloví z jeho šuplíku dřevěnou krabičku, kterou otevře a vytáhne z ní něco velmi malého a tenkého, jedno vypadá jako průhledný papírek s namodralým nádechem, který si vloží pod jazyk a nechá víčka na chvíli klesnout. U toho se pohne boky proti jeho. Volnou dlaní sevře jeho stehno, které si zvedne blíž a do úst vloží druhou věc. Dlouze vydechne a pohne se boky proti jeho nitru, kam se na malinký kousíček podívá a pak se ozve tiché syknutí. Mezi jeho rty se objeví kousek žiletky, teď už zbarvený rudou. Koutky se mu zvednou ve zvráceném pousmání a upře na něj oči s panenkami, které snad zakrývají celou duhovku. Pomalým pohybem vytáhne žiletku ze rtů a odloží ji zase starou na stolek. Skloní se k Aquiho hrudníku, který pohladí jazykem zanechávajíc za sebou krvavou stopu. Díky ráně v jeho ústech je nástup o hodně rychlejší. V ten samý okamžik začne vstupovat do jeho nitra a užívat si slastných pocitů stejně jako nový svět, který má před očima. Barvy se jemně vlní, Aquiho bledá pokožka, jakoby vyzařovala světlo, které ho snad chce oslepit. Stejně tak má pocit, že už nejsou na posteli, ale někde ve vzduchoprázdnu, jak se pod ním jemně houpe.
"Jsi vážně krásný." Prohodí touhou zastřenýma hlasem a nechá se plně ovládnout prožitkem vystupňovaným nejen vzrušením. Není to útěk před Aquim, ale je pro něj návykové, se občas schovat před realitou, která je za dveřmi.
Aqui
Vůbec nad jeho slovy nedokáže přemýšlet. Ano, teď doopravdy
a upřímně říká, co si myslí, aniž by byl ovlivněný tím, co chce Miyavi.
Naštěstí už chtějí oba dva to samé. Dostane se mu krátkého oddechu, kdy dýchá,
jako by právě oběhl sprintem celý blok a pomaličku si začíná uvědomovat, co to
tady provádějí. Společně s tou myšlenkou mu ale taky palčivě dochází, že o
tuhle přestávku nestojí a chce zpátky všechny ty příjemné pocity, které mu
Miyavi dával. Těžko říct, jak by u toho měl dokázat počítat cokoliv, i kdyby to
mělo být jenom do dvou, ale Miyavi má jistě pravdu v tom, že po podobných
věcech začne toužit. Tohle byla zřejmě jenom malá ochutnávka, ale opravdu
skvělá a nemá za sebou žádného starého a zlého chlapa, ale někoho, kdo se od
něj od včera stará, jako by snad nebyl jeho otrok a nejníže postavená osoba na
světe a k tomu je tak krásný. Ucítí dotek jeho dlaní na celé ploše pozadí a
vzápětí trochu nadskočí a zatne svaly, když ho Miy plácne. Brní to, ale nebolí
a i kdyby bolelo, jeho jazyk ho přinutí, aby na to okamžitě zapomněl. Prudce se
nadechne, na chvíli zapomene dýchat a pak se jeho hlas znovu rozezní celou
ložnicí. Trvá to jen malou chvilku, než je jeho vzrušení zpět v plné síle.
Překáží mu matrace pod ním, ale tím, jak se pod jeho doteky kroutí, dráždí i
sám sebe. Brzy už si znovu nevládne, otírá tvář o povlečení a víčka tiskne
pevně k sobě. Měl by se stydět za to, kam mu Miy sahá, jenže to nejde, natolik
je to příjemné. To uvolňování přijde tak postupně a přirozeně, že se mu příliš
nebrání a nechává ho, aby s jeho tělem dělal, co jenom chce, dokud to netrvá
tak dlouho, že už dál prostě nemůže. Po zádech už mu stékají drobné pramínky
potu, když si sáhne na vrchol podruhé a cítí se dokonale blaženě. Teď by tady
mohl tak dvě hodinky ležet, pitomě se usmívat a pak možná bude schopen splnit
alespoň část svých povinností, které mu po probuzení sliboval. Otočit na záda
se nechá úplně odevzdaně a omámeně se při tom podívá do Miyaviho očí. Ten vypadá svěží
a plný energie, čemuž se není co divit, jenom by to asi mělo Aquiho začít
děsit. Dlaní si trochu promne obličej a odhrne prameny vlasů z čela a poslušně
dá stehna od sebe, aby ho přijal na své tělo. V ten moment ho v žaludku zabrní
trémou. Tak moment! Tohle zachází dost daleko. Ne, že by tamto nezašlo, ale…
Nemá čas to domyslet, protože už zvědavě natahuje krk, aby viděl někam za svou
hlavu, co to Miyavi hledá v šuplíku. Není nic poznat, jenom sleduje, že si dává
cosi do úst. Ve stejný okamžik si Aqui zasténá, protože se Miy pohne proti jeho
přecitlivělému klínu, ale teď si dává do pusy ještě něco a Aqui má oči jako
talíře. Je zvědavý, ale neodvažuje se zeptat. A lhal by, kdyby měl tvrdit, že
nemá docela maličko strach. Samozřejmě, že si pamatuje, co mu to Miyavi
vyprávěl o tom, že je sadista. S dalším pohybem už cítí tlak na své nitro, ale
neobejme jej, zatne prsty do prostěradla, protože spatří krev na Miyaviho rtech
a ten úsměv se mu vůbec nelíbí, stejně jako zvláštní zornice, které najednou
má. Pořád je dost nezkušený a naivní na to, aby poznal, co to je, ale je to
divné a teď už mu nemůže utéct. Když se Miyavi skloní nad jeho hrudník a začne
po něm roztírat vlastní krev, Aqui by se nejradši otočil, utekl a zamkl před
ním ve své ložnici, ale nemůže. Musí zvrátit hlavu do záklonu přívalem nové
slasti, když si ho Miyavi začne brát. Jeho hlava panikaří a zároveň je
zaplavovaná extází a tím se tohle poprvé stane neskutečně krásné, ale zároveň
děsivé. Je to jako nějaký divný sen a to třetí vyvrcholení pro něj bude až
dost. Čím víc se blíží, tím víc se mu do koutků očí tlačí slzy a na tu krev se
nechce ani podívat.
Miyavi
Jeho pohled je silně zastřený a je vidět, že zvládá vnímat
jen Aquiho a jeho tělo, které mu způsobuje neskutečné přívaly slasti, které
jsou ještě znásobené působením extáze. Je to jako ve snu, ze kterého se člověk
nechce probudit. Něco dokonalého, po čem přijde velmi krutý dopad na zem. Ale
to ho teprve čeká. Sevře jeho stehna víc, aby si pomohl při prvních pohybech.
Sleduje krvavé cestičky se zvráceným úsměvem a skrze jeho rty se prodírají
zatím jen tiché povzdechy. Nedokáže teď rozklíčovat pocit v Aquiho tváři a ani
náznak strachu. Kdyby věděl, že přišel už dřív, neudělá to a nechá ho být.
Chtěli to oba, o tom nepochybuje a teď už zastavit nedokáže. Jeho pohyby jsou
plynulé a nikam nespěchá. Není to nic zběsilého. On sám to vnímá o hodně
pomaleji, než to ve skutečnosti je. Barvy se mu před očima pořád jen zlehka
vlní a mění svůj odstín. Je to nádherné divadlo s Aquim v hlavní roli. Nikdy by
mu žádný papírek nedal, ale přál by mu to vidět. Miy sám má na tváři dokonale
blažený výraz a chuť krve ve svých ústech vnímá jako něco sladkého. Skloní se k
jeho hrudníku podruhé, když vytvoří další cestičky jazykem a krví. Rána je
hlubší než by se mohl zdát, přesto ví, kde je hranice. Ano, je sadista, ale sám
k sobě. Pokaždé, když si něco užívá, potřebuje pro sebe samého trest. To je ta
krev a pocit, který přijde později. Je to jako rutina běžného dne a malé
lynčování sebe samého, když ostatní žijí na ulici. Jeho hlava se s tím nedokáže
dost dobře vyrovnat. Pustí jeho stehna, aby položil dlaně na jeho paže a vyjížděl po nich až k zápěstí, které uvězní nad jeho hlavou. Nedrží je dlouho, posune dlaně ještě kousek výš a proplete s ním prsty, které jemně sevře.
"Už není čeho se bát, jsem tady." Broukne mu do rtů udýchaně, než ho políbí. Nedochází mu, jak mu musí polibek s příchutí krve chutnat, je ztracený ve svém vlastním světě, kdy je krev zářivý ohňostroj odstínů. Sám na sobě cítí, že se blíží k vrcholu. Prodloužil si svou dobu drogou, ale čekal už příliš dlouho, aby se to dalo ještě oddálit. Nebrání sobě ani Aquimu, aby oba došli do zdárného konce. Nepouští ho ani na chvíli, hledí mu upřeně od očí, aby si vychutnal každičký odstín jeho duhovek. Několikrát šeptne jeho jméno a pak prudce přirazí naposledy. Před očima má neskutečnou záplavu svých vlastních pocitů, prostě je vidí, jak se před ním zhmotňují. Na tváři výraz hodný naprostého šílence plný naprosté spokojenosti, než se napůl zhroutí na Aquiho tělo pod sebou. +Zase budou muset stlát.+ Zasměje se tiše svému vlastnímu vtipu a teď už je jasné, odkud zvěsti pochází. Jen jsou úplně mimo, ale to bývají drby většinou a stejně jim všichni věří. Po pár minutách krátce vzhlédne a věnuje mu několik polibků na hranu čelisti, než se svalí stranou do měkkého. Jeho celé tělo se leskne potem a začíná se jemně chvět. Tedy víc, než by po vrcholu mělo. Střídavě chladne a je mu horko, jak kdyby si nemohl uvědomit, jaká je teplota v místnosti. Srdce běží svůj vlastní závod, který nedokáže ovládnout.
"No kruci, tebe taky utahat." Sdělí Aquimu, jak kdyby za to celé mohl a pitomě se usměje. Jeho výraz se ve vteřině změní, protože jak měla extáze rychlý nájezd, teď zas podobně odeznívá a dojezdy vždycky stojí za to. Další potrestání za skvělé chvilky. Prudce otevře oči a zaostří na strop.
"Jsou všude, prostě všude." Začne stírat neviditelné cosi ze svého těla. Barvy před očima se zhmotňují v osminohé potvory, velikosti kotěte a on je nedokáže dostat pryč. Podvědomě si sedá a posouvá se na posteli dozadu. Pak se jich konečně zbaví, ale přijde ještě něco jiného. Místo osminohého těla jsou to ruce, uvězněné v poutech. A ty oči!! Vždycky je to nakonec něco z reality, co ho dostane naposledy. Ve tváři má hysterii, v očích strach a místo toho, aby se snažil utíkat, jen natahuje ruce po Aquim, aby si ho přitáhl do náruče.
"Za chvíli budou pryč, prostě zmizí. Nemůžu to udělat pro všechny, to prostě nejde." Mumlá pro sebe. Kdyby chtěl, v jeho malé návykové pokladničce je bílá pilulka, kterou by to všechno utlumil a nechal odeznít. Kdyby chtěl, vzal by si ji tak v polovině a vyšlo by to akorát, ale on…Nikdy po ní nesáhl.
Aqui
Miyavi mu vlastně neubližuje, kdyby nebylo toho, jak moc ho děsí, co udělal a co se s ním děje, vlastně by to mohl označit za krásné a v podstatě něžné milování, ale Aqui se teď dívá do tváře nad sebou a vůbec si není jistý, jestli Miy vůbec ví, kde je a s kým. Jeho oči vypadají naprosto cize a mysl někde jinde, než tady s ním a on může jenom čekat, až tohle všechno skončí. Potlačí slzy, které se mu tlačí do koutků očí a nechá je zmizet pod víčky, když je zavře a zakloní hlavu. I kdyby se stokrát chtěl soustředit na celý prožitek, už nemůže. Už má před očima jenom jeho krev, která je všude po jeho vlastním těle. Dokonce ji i cítí ve vzduchu. Za celou dobu se ho nedokázal ani dotknout, pořád zatíná prsty do povlečení a ví, že na tohle si bude zvykat dlouho. Ucítí jeho ruce na svém těle, jak stoupají po jeho pažích a nechá si je zvednout nad hlavu. Oči při tom neotevře, jen rty, skrz které unikají tiché steny. Je to příjemné i tak, vůbec to nejde ovládnout. Miyavi ho nechce uvěznit, spíš naopak. Drží ho tak, jako by se drželi milenci a Aqui jeho stisk opětuje. Trochu mu to pomáhá v tom všem zmatení, které teď prožívá. Dokonce i Miyaviho hlas a jeho tiché konejšení. Přikývne, i když netuší, jestli se na něj Miy dívá, jestli by to vůbec viděl nebo vnímal a i když je tahle situace šílená, stejně mu věří. Zase… i teď. Trhne sebou, když na rtech ucítí jeho krev při tom polibku. Je jí plno. To proto, že rána v jeho ústech ještě pořád krvácí. I když mu Aqui polibek oplatí, není schopný nekrčit u toho trochu nešťastně čelo a nakonec oči otevře, aby k němu vyslal signál, aby to dál nedělal, ale Miy to nevnímá. A přes to přese všechno je to příliš krásné, pomalé a intenzivní, než aby tomu dovedl vzdorovat a nakonec se dostane i na vlastní vrchol. Není sám. Cítí jeho horkost uvnitř svého těla. Nikdy nikoho takto necítil a je jím dokonale vyplněný. Jeho tělo se tiše otřásá vypětím a vlny slasti mu na chvíli dají zapomenout na všechno to divné. I on se teď usmívá, do chvíle, než přijde o jeho tělo. Ten pocit, kdy z něj Miyavi nečekaně vystoupí je pro změnu vlastně nepříjemný a tím spíš, že nezůstane v jeho náruči, ale je najednou kus vedle, jako by spolu ani nic nedělali. Aqui se na něj podívá a v ten moment se ho prostě lekne. Něco se s ním děje, to už ví, ale ono se to horší. Hbitě se převrátí na bok a potom na všechny čtyři a s pootevřenými rty a vlasy napadanými do tváře se snaží pochopit. Vůbec netuší, kdo nebo co je všude, ale sám se podívá na strop, na kterém není vůbec nic. Jen kazetové zdobení a bodovky. Co tím myslí? Kamery? Odposlech? Rychle k němu vrátí pohled, když ze sebe Miyavi začne setřepávat něco neviditelného a teď už doopravdy panikaří.
"Nic tu není! Slyšíš mě? Nech toho!" Okřikne ho a zauvažuje, jak moc by se stalo, kdyby z postele seskočil a někoho zavolal. Mohl by požádat o pomoc jeho přítele? Toho, který jim volal? Vypadalo to, že jemu Miyavi věří? Místo, aby to mělo nějaký efekt, Miy se posune dozadu, jako by před něčím couval. Jakmile se po něm natáhne, má to přesně opačný efekt. Vždyť se zbláznil! Aqui to nakonec nevydrží, seskočí z postele a utíká k telefonu. Najde tam poslední číslo a nestoudně ho vytočí. +Dělej, zvedni to, dělej… ať jsi kdo jsi...+ Prosí neznámého v duchu a v průzoru mezi dveřmi kontroluje, co Miyavi dělá. Nakonec se hlas na druhém konci přece jenom ozve.
"Prosím, mohl byste přijít sem? Naléhavá změna plánů!" Vyhrkne hned Aqui.
"My… my to nestihneme, nemůžeme chytit papouška. Mohl byste nám s ním pomoct?" Řekne jenom a zavěsí. Co kdyby ty hovory někdo hlídal?
Miyavi, Shinya
Jsou prostě všude. Nechápe, kde se tu tak rychle vzali, ale vidí jich tolik, že není schopný se koncentrovat na cokoliv jiného. Tyhle přeludy míval často, ale nebývaly tak děsivé. Sem tam viděl, něco, co neměl, ale už dlouho se mu nic podobného nestalo. Je to všechno v jeho hlavě, on to ví a přesto se tomu nedokáže bránit. Výčitky svědomí se hlásí o slovo a díky Extázi v mnohem větší míře. Odněkud z dálky slyší hlas, ale zatím spíš zní jako něco děsivého. Ani mu nedochází, že kouká s doširoka otevřenýma očima přímo na Aquiho. Nedokáže přesně rozeznat linie jeho tváře. Vlní se zvláštním způsobem a nahání mu mnohem víc strachu, než aby ho uklidnil. Už ho nechce k sobě. Poposune na posteli o kousek dál a přitiskne se zády o její čelo, které se jemně pohybuje taky. Celý svět proti němu. Sevře hlavu do dlaní a skloní tvář k posteli, než přijde několik kolébavých pohybů dopředu a dozadu.
"Ať jdou pryč." Mumlá si pro sebe jako smyslů zbavený. Chtěl by sám sebe vypnout, ale prostě to nejde. Nevšimne si, že Aqui vyskočil z postele a někomu volá. Samozřejmě by mu to zatrhl, protože o jeho stavech a o tom, co si s radostí bere, nikdo neví, hlavně Shin ne a on nechtěl, aby se to někdy dozvěděl. Měl ho natolik rád, že by nesnesl pomyšlení, aby se tím trápil. A že bude, na to ho zná už moc dobře. Navíc na tom přece není tak špatně jako Shin sám. Už jenom jeho otec a to co mu celé ty roky provádí. To je další věc v Miyho hlavě. Může jen přihlížet a nesmí nic udělat. Zavařil by tím oběma.
"Ať už to skončí, všechno." Prosí do nitra ložnice.
Mezitím o několik domů dál je v jednom apartmánu dost živo. Tedy na běžné poměry určitě. Shin se vzbudil v posteli schoulený do klubíčka, ale sám. Die už tam nebyl a on si nebyl jistý, jestli se do ložnice vrátil. Odsunul medvěda stranou, který se tam vzal, bůh ví kde a vyleze z postele. Sáhne po jednom dlouhém svetříku, který kryje všechno, co je potřeba hlavně jeho klín, který zatím poklidně spinká. Za to Shin sám vnímá, že v jeho nitru je něco navíc. A ne, neměl v plánu hledat ovladač, ani se pokoušet něco vytahovat ven. Proč by měl? Die si jeho trápení jistě užije a on…Je asi vážně divný, když se na to těší. Otevře dveře od ložnice, aby zavolal do nitra bytu a zjistil, kde skrývá, než mu málem vypadnou oči z důlků. Jeho apartmán je plný lidí a ti hezky kmitají a chystají snídani, ovocné koktejly a šťávy a vůbec…Kde se jich tu tolik vzalo? Nadechne se, aby se jich zeptal, ale pokud jim to řekl Die, jistě jeho jménem. Tak jako večer z ložnice.
"Vidím, že je všechno tak, jak jsem si přál." Sdělí jim jednoduše a stejně pořád nevěří vlastním očím. Teď budou takto snídat? Vyhledá očima Die a musí se mírně pousmát. On asi nebude stvořený na skromný život, když nemusí. Ale proč by ne? Když to bude mít ten správný účinek a možní tím uklidní otce.
"Ještě tyčinky v čokoládě, ty tu nejsou." Vzpomene si, na co má chuť a k jeho překvapení se všichni málem přerazí, aby je sehnali. +Cos jim řekl?+ Zeptá se ho očima. Ani neví, kolik je hodin. Z jeho myšlenek ho vytrhne telefon. Sáhne po něm a musí se znovu pousmát. Miy…Už se nemůže dočkat. Okamžitě to zvedne a pozdraví, než mu dopoví úplně jiný hlas.
"Pa…Co? Kdo je tam?" Ten hlas vůbec nepoznává. A pokud jde o papouška, proč mu nevolá Miy? To je na tom to nejvíc divné. Střelí vyděšeným pohledem k Diemu a pak telefon ztichne. Chvíli na ně kouká, než ho odloží.
"Všichni ven a hned." Zavelí jako snad nikdy ne a překvapeně sleduje, když to všichni udělají.
"Něco se stalo, musím jít." Řekne bez vysvětlování a už Die táhne do své ložnice, kde mu nechali na výběr oblečení pro něj. Honem mu všechno nacpe do náruče a sám se oblékne.
"Jestli se mu něco stalo…" Broukne tiše, když se snaží posbírat klíče a všechno ostatní. Řidič na ně už bude čekat.
"O něj prostě nepřijdu." Umane si s tichým vzlykem, který nakonec potlačí, než se za nimi zavřou dveře a apartmán dokonale ztichne.
Žádné komentáře:
Okomentovat