Aoi x Inoran - Máte všichni podobné hříchy? - část 3.

(Aoiho byt)

Inoran

Musí se usmát nad Aoiho slovy o večeři. Pořád si tak nepřipadá, i když ví, že od porušení jeho kůže ho dělí jen zlomek vteřiny. Prostě to cítí. Uvnitř něj se rozpíná pocit, že by to neměl dovolit a proti němu stojí druhý, který mu napovídá, jak moc příjemné je v jeho objetí být. Tohle v sobě ještě necítil. Je zmatený a zároveň jistý, že Aoiho blízkost jen tak opouštět nechce. Chodil po světě už tak dlouho a stejně má pocit, že nic podobného ještě nezažil. Ne, je si tím jistý. Rty se mu mírně pootevřou, když přijde náznak uvědomění. Tohle nemá s běžnou starostí o jeho svěřence nic společného. Měl by se okamžitě stáhnout a prostě odejít. Ano, to by bylo nejlepší a stejně to neudělá.

"Jsi skvělý lovec. To víme oba." Podaří se mu dostat skrze rty, ale pořád v tom není ani kapička strachu. Aoi v tuhle chvíli vyhrál nad starým andělem a vážně se nechal příliš pohltit. Začíná být však přesvědčený, že by se to stalo i kdyby byl jeho lovec obyčejným člověkem. +Můj? Cože?+ Dojde na to, co si před chvílí pomyslel a ruce na Aoiho zádech se jemně zachvějí. Asi by vážně začal klít, kdyby k tomu dostal příležitost. Tohle se vůbec nemělo stát. Křídla je neustále objímají a jsou uvnitř jako ozářeni slunečními paprsky, ale tyhle Aoimu prostě neublíží. Inoranův dech se malinko prohloubí, když ucítí znovu špičku jeho nosu, jak odhrnuje prameny. Pořád věří, že to neudělá a stejně tak doufá, že to zkusí. Pokušení v sobě nese podobu překrásného i když dost temného snu a hazard v tuhle chvíli dostává úplně jiný rozměr. Nadechne se krátce, aby ho začal zrovna přesvědčovat svými slovy, že to udělat nechce, ale nic z toho nestihne. Jeho víčka bez otálení klesnou, když špičáky protrhnou kůži na hrdle. Zlehka se mu podlomí kolena, jak moc příjemné to je a prsty zatne do Aoiho svršku na bedrech. Dostal ho, prostě se mu jen tak vydal a vůbec se nebránil. Necítí se však kvůli tomu ani trochu špatně. Zatracení nepřichází a jeho hlavu i tělo pohlcuje pocit, jak moc by si přál v té náruči být o něco déle. Je to jen kouzlo nebo už to hraničí s úplně jinými a o hodně reálnějšími pocity. Není schopný si odpovědět a vyřešit tuhle hádanku na místě. Vnímá každý doušek, který Aoi dostane do svých úst. Pořád je dost při smyslech, aby věděl, co se stane, když ho nechá pít příliš dlouho. Ještě vteřinu, ještě jedno polknutí mu dává prostor a užívá si to. Propadne se na dno, dojde do plamenů, které mu ukážou, jak moc padl a křídla mu shoří. Jenže nic z toho se nestane. Jakmile Inoran cítí, že už přišel o příliš krve, jeho podstata se probere z oblouznění a začne konat za něj. Podvědomě sevře Aoiho tělo víc a křídla se pohnou, aby rozvířily archy pohozené na zemi. V Inoranových uších pořád dokola zní Aoiho zavrnění, nutí ho se prudčeji nadechnout. A pak se to stane a hranice se překlene. Aura kolem nich zesílí.

"Je na čase přestat." Pošeptá mu a vysílá nezměrné množství uklidňující energie, která by ho měla dokázat utlumit natolik, aby nedokázal dál pít. Bude mít problémy se jen pohnout. Je to jako velmi silná sedativa. Ale není to Inovo vědomí a ani sám neví, že by něco podobného dokázal. Pořád ho jistí svými pažemi, dokud Aoiho tělo nepovolí úplně. Pomalu společně s ním klesne k zemi a opře si ho o své tělo. Křídla ani teď nemizí a zůstávají díky starosti v oříškových očích.

"Myslím, že budeš mít později pořádnou kocovinu." Prohodí šeptem a se zaujatým výraz odhrnuje pomalu prameny z jeho tváře a dává je stranou. Konečky prstů ho přitom hladí po tváři a prostě se nedokáže přinutit přestat.

"Je mi líto, neměl jsem to dělat." Vezme bez váhání vinu na sebe. Aoiho oči jsou otevřené a on si dosyta užívá jejich hloubku. Pořád se nemůže přinutit k odchodu, něco ho nutí zůstávat, dokud bude v podobném stavu. Nebude to trvat dlouho a on ho tu prostě nechce nechávat. Bříška prstů mu nevědomky klesnou až k Aoiho rtům, po kterých ho pohladí. Překvapeně upře oči k tomu místu a pak se bez rozmyslu a z nějakého nevysvětlitelného popudu skloní a zlehka ho políbí. Křídla na jeho zádech snad ještě víc zbělají a aniž by to bylo postřehnutelné, několik jizev z jeho křídel prostě zmizí. +Aoi-chan.+ Proběhne mu myslí a jeho jméno zůstane zvláštně viset mezi tvářemi těch, kterým kdy pomohl a i těch, kterým pomoct nedokázal. Skoro to vypadá, že zachránit potřebuje spíš on sám.

Aoi

Něco se s ním i okolo něj začne dít, ale on už se propadá hluboko do jiného, krásného světa, ze kterého se mu vůbec nechce. Nezvládne se na to soustředit, nezvládne se bránit a už vůbec nezvládne přestat pít. Brzy už nesvede ani stát na nohou, cítí, že mu podklesnou kolena, ale padá jenom do měkkých pokrývek a hřejivé náruče někoho, komu celým srdcem věří. Nikdy podobný pocit nezažil a je to neskutečná úleva. Jeho rty se zvednou do omámeného, upřímného úsměvu. Možná si cosi takového pamatuje, když byl ještě velmi mladý. Když byl ještě člověkem. Kolik je to let? Sto? Dvě stě? Nemyslel si, že je možné, si podobné věci pamatovat, ale z těch vzpomínek se mu nechce. Dávno už ho pustil, ale na svých rtech pořád cítí tu omamnou, sladkou chuť. Připomíná mu cosi vzdáleného a přesto důvěrně známého. Asi míval rád cukrovou vatu, kdysi… když si ještě pamatoval, jak věci chutnají. Z té přemíry intenzivních pocitů se mu chce štěstím brečet a slzy skutečně zůstanou uvězněné v koutcích jeho očí. Má dojem, že na něj někdo mluví, takže tím směrem posune svoje oči a dívá se do tváře, kterou vnímá stejně snově jako všechno ostatní. Vůbec netuší, za co se mu omlouvá, ale nedovede se ho ani zeptat. Dokonce i pohyb rty je příliš těžký. Jako když vás někdo budí a vy vážně nechcete vstávat. Konejšivé doteky na tváři jsou něco neskutečného a on blaženě přivírá oči. Možná je to kvůli té krvi, možná kvůli andělské moci a možná proto, jak strašně dávno něco podobného někomu dovolil. Jako by se toho teď nedovedl nasytit. Rty se mu jemně zachvějí, když se dostane pohlazení i jim a nakonec nejen toho. Překvapeně vydechne do Inoranových rtů, ale to je celé, co dokáže udělat. Znovu se spokojeně usměje a pak si dovolí odplout na svém malém šťastném obláčku někam mimo veškerou realitu.

Když se znovu probudí k plnému vědomí, leží ve vlastní posteli. Oblečený. A ke svému překvapení si toho dost pamatuje. Inoran měl pravdu, má neskutečnou kocovinu a taky se cítí, jako by měl po něčem neskutečný absťák. Ta krev mu ukázala nespočet nádherných věcí, které teď nemůže mít a jeho náladu to odešle někam do hlubin pekla. Jako každý správný dojezd. A jako každá skvělá droga, i tohle by si dal hned znovu, aby se svého stavu zbavil a bylo mu zase krásně. Je to nejspíš super návykové. Zapátrá myslí po svém bytě. Není tady sám. Inoran tu nejspíš ještě někde je. Shodí nohy z postele a podmračeně vyleze z ložnice ven. Okamžitě míří k popelníku, třesoucíma se rukama si připálí a… ta cigareta je úplně k ničemu. Pitomá náhražka. Odhodí zapalovač stranou a otočí se. Uvidí ho znovu u obrazů. Chce po něm vyjet, za to, co si k němu dovolil, totiž za ten polibek, ale … cosi ho zastaví. Prostě mu to nejde přes pusu. A to je ještě mrzutější. 

"Vezmi si, který chceš." Zabručí tiše za jeho zády.

Inoran

Teď je to Ino, který se nedokáže přinutit přestat. Nakonec se mu to však podaří a pozoruje Aoiho spokojenou tvář, která kouzlí úsměv na tváři i jemu. Pomyslí si, jaká je škoda, že se tak neusmívá běžně. Je to díky jeho krvi, možná i kouzlu a jemu to přijde hrozně líto. Být to kvůli němu…Zakáže si podobné myšlenky a stejně ho znovu pohladí, když jeho víčka klesnou. Skloní se k němu podruhé a dotkne se rty bledého, trochu studeného čela. Pozoruje ho ještě nakolik dlouhých minut, než ho vezme do náruče. Nevyzná se v jeho bytě vůbec, ale přesto se mu nakonec podaří najít ložnici, kde ho opatrně položí a přikryje, jak kdyby mu mohla být zima. Usadí se na její kraj a krátce si povzdechne. Vypadá opravdu krásně, když v klidu odpočívá. Žádné podmračené vrásky, jen velmi čisté linie. Ne tohle není kouzlo upíra, tohle je kouzlo jeho samotného. Jenže Ino žije v realitě, kde by něco podobného nikdy nemohlo přežít. Byl to nádherný pocit, kdyby to byla pravda. Bylo by to kouzelné, kdyby byli obyčejní lidé a něco podobného se stalo. Ale zpátky do reality. Odsune ještě pár hebkých pramenů, než se zvedne a nechá ho samotného. Měl by opustit jeho byt a prostě se tvářit, že se to nikdy nestalo. Není si úplně jistý, jak jeho krev působí a co si Aoi bude pamatovat. Možná by bylo lepší, kdyby jeho hlava zůstala čistá a nic by nevěděl. On sám by na to však zapomenout nechtěl. Ten neskutečný pocit, který v něm vyvolal. Vrátí se do jeho ateliéru a znovu prochází kolem Aoiho obrazů a prohlíží si skici. Snaží se dohlédnout ještě dál, ale je to pro něj obtížnější, než prve. Nedokáže si udržet nadhled, se kterým sem přišel. Začíná mít pocit, že by neměl dál usilovat o to, aby Aoi přišel k němu. Tahle sázka byla mnohem nebezpečnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Jako anděl přece nemůže hledět na upíra podobným způsobem a přát si jeho blízkost. To by taky mohl velmi rychle skončit. Z druhé strany, Aoi se probudí a odežene ho sám. Vážně tomu věří. Viděl, jak se tvářil, když se k němu pozval, stejně jako pochybnosti, nad Inovým pohledem na svět. Oba byli ta moc jiní. Den si dal rande s nocí a jak to dopadlo? Apokalypsa, pravděpodobně. Ušklíbne se svým vlastním myšlenkám a stejně se přistihne, že se začíná usmívat. Ohlédne se jen napůl, když zaslechne cvaknutí zapalovače. Nebyl mimo tak dlouho, jak si Ino myslel. On sám zrovna hledí na jednu skicu na zemi, kde je havran s krvavým sluncem. Je to zvláštní, ale tenhle výjev mu přijde mnohem svobodnější, než všechny ostatní kolem. Možná za to mohou ta křídla. Trochu posmutněle zvedne koutky, když mu Aoi řekne, aby si vzal, který chce, jenže to už není vůbec o obrazu. Nakonec krátce přidřepne a vezme onu skicu, která ho zaujala. Pohladí jí konečky prstů, než ji uchopí a zase pomalu vstane. Křídla už jsou dávno pryč. Neví, kolik si z toho Aoi pamatuje, k polibku se prostě nevrací a jemu…Vážně doufal...No nic.

"Vezmu si tuhle. Arigato za…ni." Pomalu se otočí čelem k němu a upře oči do těch temných, okouzlujících.

"Pořád můžu doufat, že tohle slunce zase jednou vyjde a třeba změní barvu." Neráží spíš na záři svých vlastních křídel. Ochránit jednoho zbloudilého havrana, když o to nestojí? Ano, to je přesně Inův styl. 

"Jak ti je?" Optá se ho starostlivě a udělá několik kroků blíž k němu. Dojde mu, že je zase příliš blízko a udělá jeden krok dozadu, aby ho nenutil být ještě zachmuřenějším. Před očima má jeho výraz, když byl mimo sebe a šťastný, tenhle se tomu vůbec nepodobá.

"Moje nabídka pořád platí, pokud sis to nerozmyslel." Zkusí to obezřetně.

"Já, no…" Klesne očima na cigaretu a prostě mu ji vezme, aby si mohl potáhnout.

"Lepší mnohem lepší. Ale…No, mám se za co omlouvat?" Zatváří se nejistě a snaží se zjistit, co všechno si Aoi pamatuje.

"Varoval jsem tě." Vydoluje ze sebe ještě a pak se mu pravý koutek s náznakem hravosti zvedne.

"Jaké to bylo? Myslím tu krev." Vypadne z něj zvědavě a asi by si měl nafackovat anebo poprosit někoho jiného, aby to udělal. Vážně se ho na to zeptal? Když…prostě to chce vědět!

"Tu skicu ti ale nevrátím." Podívá se do země, než oči zvedne a nakloní hlavu mírně na stranu. Teď to přijde a Aoiho ho prostě vyhodí. Samozřejmě se nechá, ale příjemné to rozhodně nebude.

Aoi

Nemá ani ponětí o tom, že by po andělské krvi měl spát mnohem déle. Jeho prastarý organismus si s tím poradil lépe, než by kdokoliv čekal, ale on o tom neví. Natahuje do plic nikotin, který nefunguje ani z poloviny tak dobře jako kdysi a sleduje ho, jak si vybírá. Není to ani plnohodnotný obraz, jenom skica, i když docela pěkná. V téhle žádná magie není, ani neví, proč ji namaloval. Inoran taky musí vyšťourat vždycky to, co by radši nechal někde ukryto. Podívá se mu do očí, když se narovná a otočí čelem k němu a to zaváhání samozřejmě postřehne. Je to zejména proto, že si pamatuje úplně všechno. Tedy dokud měl ještě nějaké vědomí. Má tak na sto let dopředu o čem přemýšlet. Třeba proč to Inoran udělal, když on žádnou krev nepil. Alespoň bude mít ve své samotě co dělat. Změní barvu? On ale vůbec nechce, aby měnilo barvu. 

"Skvěle." Trochu odsekne, ale pak protočí očima spíš sám nad sebou a znovu si potáhne. 

"Stojí to pěkně za nic. Drogy nejsou můj styl, ale jeden kokain právě stojí přede mnou a řve na mě Vem si mě." Řekne mu upřímně. Nejradši by ho napojil na nějakou pumpu, všechnu krev z něj vyčerpal a pak se s ní opíjel celé dny. Nebo by si ho tu mohl nechat zavřeného a opíjet se celé roky. Něco mu ale říká, že by jeho konec přišel dost rychle. Určitě je to ve větší míře jedovaté. Jako všechny drogy. Docela pobaveně sleduje, jak se k němu přiblíží a zase se vzdaluje a sám už při tom nehne ani brvou. Před chvílí se líbali, už to nějak postrádá smysl. +Ano? Platí? A co tam budeme dělat, milovat se?+ Je uštěpačný, ale pokrok je, že to alespoň neříká nahlas. Když vidí ty jeho oči a celkový výraz, chce vytáhnout zbytek cigarety a típnout ji do květináče, ale Inoran je rychlejší, sebere mu ji a předvede mu, že kouřit rozhodně umí. Aoiho obočí se vyhoupne nahoru. 

"Ty máš nervy, brát cigaretu protivnému upírovi." Vydechne jako první, ale Ino se obloukem vrátí k té jejich malé chvilce a pro změnu vypadá jako uličník. 

"Jsi ze mě nervózní?" Chytne se Aoi něčeho úplně jiného, totiž jeho potřeby kouřit a tón jeho hlasu se zhoupne do úmyslně svůdného. Teď ho testuje. Tak varoval? Před tímhle ale ne! Nová otázka ho skoro vyvede z míry, ještě, že to Inoran uveden na pravou míru, ale stejně ho podezřívá z toho, že se ptá na ten polibek. Udělá dlaní gesto, ať si tu čmáranici klidně nechá, ale pak je to on, kdo nakloní hlavu k rameni. 

"Bylo to návykové." Řekne jako první. Schválně ho v tom chvíli nechá koupat, jestli myslí to nebo ono. Nakonec oči konečně skloní, točí se zády a pomalu vykročí do nitra bytu. 

"Myslel jsem si, že jsou věci, které už si nejsem schopný pamatovat. Bylo krásné je vidět. O to smutnější je, že jsou pryč. Je hezké být tam nahoře. Ani trochu není hezké vzbudit se zase dole." Rozhodne se konečně mluvit o něco otevřeněji. 

"Až se na tebe vrhnu příště, nafackuj mi. Třeba těmi křídly!" To už je kdesi v obýváku, dosedne na pohovku s jednou paží přes opěru a druhou najde ovladač. Nedávají tam vůbec nic. Jako vždycky. Jazykem si přejede po rtech. 

"Jako cukrová vata..." Řekne velmi tiše pro sebe a mírně se pousměje.

Inoran

Dlouze se nadechne, aby mu na to jeho odseknutí něco řekl, ale pak přijde na kokain. Teda na to, že on je tady ta droga. Sklopí skoro provinile oči k zemi a stejně se musí usmát. Je to věc, které by se rozhodně usmívat neměl, ale jak si má pomoct? Zní to nakonec vlastně jako kompliment, i když spíš pro jeho krev. A ne, pořád ještě strach nepřišel. Znovu si krátce potáhne a není si jistý, co by mu na to měl říct.

"Neměl bys to dělat podruhé." Vydoluje ze sebe nakonec a znovu si potáhne. Tohle je zase droga pro něj a Aoiho oči taky. Tohle vůbec není dobrý a pořád se nemá k tomu, aby odcházel.

"Mám." Pokývá mu hlavou na ty nervy.

"Myslím, že bych to v protivnosti mohl konkurovat, když přijde na tohle." Prozradí mu jednu ze svých slabin a protočí filtr cigarety mezi prsty. Pořád se nedokáže přinutit, aby se neusmíval. Vážně má naprosto skvělou náladu, i když Aoi proti němu očividně ne. Jenže taky nepřišlo žádné jsi pitomec a zmiz mi z domu. Zatím. Jeho výraz se změní na překvapený, když se ho zeptá, jestli nervózní je. Příšerně, ale moc přiznávat se mu to nechce. Tak by se totiž cítit neměl. Ale chce znát svoje odpovědi, tak mu jedni dát bude muset.

"Celou dobu mi tu říkáš, že bych se tě měl bát. Asi mám právo být nervózní ne?" Pozvedne nepatrně obočí. +Vůbec nejsi sexy, ani trošičku.+ Přemlouvá sám sebe v duchu, protože ten svůdný podtón je na něj v tuhle chvíli a po tom, co okusil jeho rty až příliš. Nemusel by ho vůbec používat a stejně by za ním Ino běhal jak pejsek, kdyby jen mrkl. Pomyslel by si proboha, ale to by v téhle situaci ani vtipné nebylo. Promne si krátce dlaní tvář a znovu se zahledí na skicu. Pozvedne koutky a vrátí oči k Aoimu.

"Některé pocity umí být taky návykové." Opáčí mu a snaží se odhadnout, co tím tvrzením myslel. Byla by nějaká šance, že si z toho něco pamatuje a že by to měl stejně? Ne, to je pitomost. Přešlápne neklidně z nohy na nohu a pak Aoi mluví dál, ale odchází. Kam jde? A co má teď tady dělat on?

"Nemusí být pryč." Zformuje neslyšně rty. Přebírá si to po svém. On přece dokáže vidět hezké věci v podstatě v čemkoliv. Mohl by mu to ukázat? A nechtěl by mu ukázat něco trochu jiného? Jaký je pocit, když na Aoim někomu záleží a…+Už mlč, propána.+ Napomene se v duchu. Rozmýšlí, co by měl teď udělat. Ohlédne se ke dveřím z apartmánu, ale nevykročí k nim. Místo toho zamíří do obýváku za Aoim. Zůstane stát za jeho zády za pohovkou a zhodnotí to, na co kouká v televizi. Pro jednou je zase rád, že ji nemá. Ještě chvíli své myšlenky převaluje v hlavě, než se skloní a zapře předloktími a opěru z pohovky. Je mu blízko, vnímá vůni jeho vlasů a je tam, kde byl právě před malou chvíli. +Tohle je teprve návykové.+ Pomyslí si skoro zničeně, ale stejně se mu výraz ve tváři nezmění.

"Až se na mě vrhneš příště, nebudu tě muset fackovat." Řekne mu něco úplně jiného, než měl původně v plánu a zní to zase…Co má dneska s těmi dvojsmysly? No nic, jakmile to začne vysvětlovat, bude to podezřelé. Radši to zavrhne.

"Ty věci můžeš zase vidět a mou krev k tomu nepotřebuješ." Promlouvá tiše a trochu konejšivě.

"Některé tu zůstávají pořád s námi a nemizí ani za staletí. Jen jim musíš dát šanci. Je na čase se tomu přestat bránit." Odmlčí se na chvilku, než se trochu víc nakloní přes opěru, natáhne dlaň jeho tváři a pohladí jí konečky prstů. Prostě tomu nedokázal odolat.

"Rád ti v tom pomůžu, stačí jen přijít." Pustí jeho tvář, sklopí oči kamsi k zemi před pohovku, než se narovná. Vloží ruku do kapsy bílých kalhot, v druhé pořád svírá onu skicu.

"Hezký den, Aoi-san." Rozloučí se s ním a zamíří ke dveřím. Asi zas po dlouhé době zavolá Torovi a zjistí, jestli je schopný namíchat krvavý koktejl. Ale nemá v plánu mi připomínat chuť své vlastní krve. Ovšem ta cukrová vata…

Aoi

Protočí očima. Neměl by to dělat, jistě… 

"To tys mě naváděl." Připomene mu měkce, ale pak se zamračí, když Inoran na plnou pusu řekne, že je protivný. Samozřejmě, že je, ale to o sobě může říkat nahlas jenom on. Po jeho odpovědi ohledně nervozity si tiše mlaskne. Takhle tu otázku nemyslel a ví, že Inoran ví… Vyhl se tomu úmyslně. Předstírá zaujatost televizí, ale hlavou se mu honí úplně jiné myšlenky. Možná by se měl zamyslet třeba nad tím, jakého jsou oba pohlaví, ale upřímně… za ta desetiletí jeho života jsou mu podobné věci už srdečně ukradené. Dávno přišel na to, že tohle je to poslední, nad čím by se jeden měl pozastavovat, tedy pokud se mu to vysloveně nepříčí. A jemu se to nepříčí. Zatím z toho polibku žádnou vyrážku nemá, spíš naopak. 

"Co jsou to pocity..." Zeptá se ho poněkud unaveně. Je na něm, znát, že sociální izolace a roky strávené deziluzí ho silně otupily. Čím víc byl zalezlý ve své noře, tím víc ztrácel touhu z ní vylézat a nechat si narušovat svůj klid jakýmikoliv vzruchy. Úplně jakýmikoliv. Tora byl v tomhle jiný, ale proti němu byl ještě mladý. Jednou ho to taky dožene. Trochu překvapeně se nadechne, když ho najednou ucítí tak bezprostředně blízko. Brní ho z toho pokožka na tváři a trnou vlasy. Teď už jeho vnímání nic nezkresluje, není neschopný se pohnout nebo si plně uvědomit, co se děje. A stejně mu neucukne. Inoranova slova nutí jeho obočí, aby se překvapeně zvedalo nahoru a nakonec hlavu mírně pootočí za jeho hlasem. Skoro se nosem otře o jeho rty. Tak tohle byla jednoznačná narážka na něco velmi konkrétního, o tom už nebylo pochyb. 

"Šel sis sem pro obraz, protože jsem ti padl do oka už v tom bytě?" Zeptá se ho stejně napřímo. Jinak si to nedovede vysvětlit. Ten polibek… On si ale doopravdy ničeho nevšiml. Kdy začal být tak zabedněný? Svou odpověď nedostane. Ino mu místo toho slibuje něco jiného, ale on se zamračí a zavrtí hlavou. 

"Nemůžu být zase dítětem, stejně jako nemůžu být živý, Ino-chan..." Osloví ho měkčeji, než je jeho zvykem. 

"Nevím, co je hřející pokožka, nevím, jak co chutná, nevím, jak vypadá slunce… už jsem to zapomněl… Věci vyblednou ve vzpomínkách, smaže je čas… jako bolest a všechny rány…" Skoro si povzdechne, než opře temeno dozadu o opěru pohovky. Už se mu nechce otevírat svoje nitro, bolí to. Ino si dál vede svou a on znovu ucítí dotek jeho prstů na tváři. Nemá smysl, aby za ním chodil. Nemá smysl upínat naděje k něčemu, co neexistuje. Jeho obočí je trochu nešťastně nakrčené a víčka zavřená. Přesto si jeho doteky začne podvědomě vychutnávat. Jeho mysl po nich natahuje hladové prsty, které mu připomínají, že podobné věci člověku chybí, i když je v podstatě mrtvý. Prudce oči otevře, když za sebou zaslechne to rozloučení a pak dveře bytu klapnou. Najednou je v něm sám. A i když teplotu nevnímá, jako by se tu prudce ochladilo. Poprvé po hodně dlouhé době není rád, že někdo odešel…