Aoi x Inoran - Máte všichni podobné hříchy? - část 2.

(Aoiho byt)

Aoi

"Mě vždycky učili, že neexistuje jedno bez druhého a všechno je součástí života. Že žádná emoce není špatná a jejich potlačování vyvolá nemoc. A taky… lidi páchali mnohem větší zlo i pro lásku a pravdu, kterou ale definovali po svém. Řekl jsi ale jedno podstatné slovo. Nic se nemá přehánět." Zakončí to. A proto je samotář, lásce se vyhne obrovským obloukem a dokud mu Tora neklepe na dveře, dokonce se ani nerozčiluje. Jednoduchý recept na spokojený život. V podstatě si v tomhle rozumí. Asi by ho to mělo děsit. O důvod víc postavit ho za ty dveře. Protočí očima nad jeho dalšími slovy o tom, že se mu ostatní svěřují prostě jenom proto, že k nim má otevřené srdce. Naštěstí k němu právě stojí zády. Kdyby to bylo tak snadné, mohl by být anděl kdokoliv. Nějaká andělská moc v tom prostě vězí, jen si ji Inoran možná ani neuvědomuje. A taky to zavání zpovědí a Aoi do kostela chodit rozhodně nebude. Ani do chrámu ne. No dobře, občas tam docela potichu zajde, ale o tom se nikdy nikdo nedozví! Nové protočení očí musí potlačit, protože to už stojí Inoran u něho a hledí mu přímo do tváře. Jenže ty řeči o tom, jak lidé pomáhají sami sobě, jsou tak moc sluníčkové, až by měl strach, že vyjde i tady u něj ve sklepě. 

"Všechno, co je veliké a speciální, zastíní někoho jiného. Jedno bez druhého neexistuje. Když někdo bude umět něco dobře, vždycky tím zastíní toho, kdo to neumí a tak vzniká žárlivost nebo podceňování se." Připomene mu, jak to na světě chodí, ale s ním je marné něco podobného řešit. On to vždycky uvidí jako kovaný hippiesák. Vlastně je to docela legrační, když si ho představí s čelenkou na hlavě a marihuanou v puse. Tohle zná od Taijiho, ale ten zase nevede podobné řeči. Společně by nejspíš byli dokonalým andělem. Mohl by je tak namalovat, ale od běžných andělských vypodobnění by se asi dost lišili. To by lidé koukali… 

"On ho nezastínil, Ino-chan, on ho zavraždil. Prostě se ho zbavil. Jeho stín nikdy nepřekročil. To Ábel je ten oslavovaný, ne Kain, zapomněl jsi?" Úmyslně použije to důvěrné oslovení a společně s ním sleduje ožívající obraz před nimi. Stejně to ten dokonalý Ábel vytáčí, úplně stejně jako musel vytáčet Kaina. 

"Kromě toho, tvůj Bůh žádal, aby mu obětovali to, co je pro ně nejdražší. To je další výklad. A tak Kain obětoval bratra. Za to sklidil nejhorší trest. Za lásku..." Vyjmenovává. 

"A za to, že Bůh chtěl, aby cokoliv vůbec obětovali. Celé tohle pokrytecké učení je zkažené od samého základu. Úplně celé." Podívá se na něj. Tomu Inoran slouží. A prý dítě Světla. On raději zůstane dítětem Temnoty. Pak už si všechnu jeho pozornost ukradnou Inoranovy reakce. Pozná mu na očích, že tuto magii ještě nikdy neviděl. Je vzácná, ale on mu připadá dost starý. Bylo to vlastně hodně zvláštní, že ji ovládal někdo jako Aoi. Málokdo by to čekal. Mohl by s ní dělat mnohem hrůznější věci, než malovat obrazy. Ty ambice ale nikdy neměl. Nevěděli o něm ani démoni. Když se znovu objeví křídla a předvedou fascinující rozpětí, udělá krok vzad, ale obraz nekrotí. Malba se teď vznáší mezi ním a Inoranem a Aoi ji jen kontroluje, stejně jako andělovy reakce. 

"Neznič ji." Nabádá ho a v jeho očích se na chvíli odrazí obava. Křídla se ale složí a Inoran nakonec vykročí k němu. Aoi k němu těkne zmateným pohledem. Kolem víří magie obrazu a Inoran k němu mluví jako by to snad byl Aoi, s kým zmítala podobná křivda. Hledí na něj doširoka otevřenýma očima, vyslechne každé jeho slovo, dokonce na sobě zapomene jeho ruku, která je tak protivně uklidňující a nakonec sebou trhne, jemně ji odstrčí stranou a rozpřáhne paže, aby obraz ovládl, přemohl a zamkl zpět do plátna. Najednou je v ateliéru ticho a klid jako by si to jejich hlavy jenom vymyslely. Aoi už zase stojí zády a objímá svoje tělo rukama. Prý okouzlil taky? Jak taky??Dokud nezazní slovo sázka. 

"Anděl, co holduje hazardu? Máte všichni podobné hříchy?" Ohlédne se po něm a nedůvěřivě si ho změří pohledem. Spokojeně se pousměje, když na něm vidí, jak moc ho síla obrazu vzala. Dobře! Aoi není zase tak bezmocný, zdá se. Samozřejmě mu neujde ani kompliment na apartmán, ale pomalu už se k němu otáčí čelem. Ta andělská krev je vážně lákavá. Ani omylem by ji nedal Torovi. Nejspíš by s ní zkusil něco namalovat. Oživit ji… ale to mu neřekne. Ino je zdá se dost naivní na to, aby ho to samotného nenapadlo. 

"To je nějaký tvůj sport, něco si tím dokazuješ? Najdeš někoho, kdo podle tebe potřebuje na to tvoje světlo a pak upřeš svou existenci k tomu, aby ho zahlédl? To je pitomý život." Vždyť z toho nic nemá? Andělem by být vážně nechtěl. Pořád jen hnaný k nezištné pomoci každému nevděčníkovi. Ano, i jemu. 

"Proč? Hodláš u toho na mě snad sahat?" Hned se naježí a o krok couvne. Přistihne se při myšlenkách, že je mu líto, že ta křídla zmizela. V tom zmatku neměl prostor si něco tak velkolepého pořádně prohlédnout. A že se to nevidělo každý den. Nahlas by mu to ale nepřiznal. Ani za tu jeho krev!

Inoran

Aoi má svým způsobem pravdu. On to dokázal vidět a uznat. Čím déle hledí na výjev Kaina, tím si je jistější ve svém přesvědčení. Podle něj nebylo správné, aby někdo po někom chtěl obětovat to nejcennější. Kdyby přišlo na jeho zkoušku a on by měl obětovat to, co pro něj znamená nejvíc, neudělal by to. Obzvlášť, pokud by to byla jemu velmi blízká osoba, ale on takovou neměl. Celý dlouhý život žil v ústraní a pomáhal lidem. Bylo těžké něco podobného rozsoudit a asi by se do podobných debat nepouštěl, ale už to nakousli.

"Pořád měl ale Kain právo volby. Jako ho málem my všichni. Zeptej se matky, jestli by obětovala své dítě. Pokud má dost silnou vazbu, neudělá to. Je jen na nás, kterou cestu si zvolíme. Já bych svého bratra neobětoval ani před Bohem. A stejně mám křídla a nosím Světlo." Pokrčí krátce rameny.

"Vybralo si mě, ale ne proti vůli, přijal jsem ho s pokorou a vědomím, že můj život bude takový." Pokrčí krátce rameny.

"Je jen na nás, jaký směr si zvolíme. Můžu směrovat různé osoby na cestu, která by pro ně mohla být nejlepší, ale stejně je to nakonec jejich právo a možnost si vybrat, jestli půjdou se mnou. Pokud se Kain rozhodl obětovat svého bratra, bylo to jen jeho rozhodnutí. Stejně jako ty ses rozhodl, že budeš žít tady." Dodá ještě, než se krátce nadechne.

"Ale svět není fér a jsou tu i tací, kteří právo volby nemají. Někteří se nechtějí stát někým jiným a osud se jich neptá. Potkal jsem jich spoustu a někdy nebylo ani v mé moci je přesvědčit, že to může být dobré." Odvrátí od něj na chvíli tvář a v očích se mu zaleskne smutek. Ano, nebyl vždycky úspěšný a ne vždycky se mu jeho svěřence podařilo zachránit. S každým dalším, který si třeba sáhl na život, přišly i jizvy na křídlech. Nejsou téměř vidět, ale on cítí každou z nich. Slzy andělů jsou prý vzácné a mají léčivou moc, ale někdy ani ty nestačí. Musí se mírně pousmát, když Aoi jeho ruku setřepe, ale ne hned. Chvilku mu to trvalo a očividně na něj zapůsobil, aniž by se o to snažil. Tyhle doteky už prostě neovládal. Pozoruje bedlivě, jak ovládá dění na obraze a za chvíli je z něj jen plátno a výjev, který vytvořil. Obyčejným se však nestane ani na chvíli. Propaluje ho pohledem, tedy spíš jeho záda a pořád se jemně usmívá. Možná se přece jen dostal kousek pod jeho slupku, i když tu společně byli jen chvíli. Něco mu napovídá, že na něj musí velmi obezřetně a krůček po krůčku. Jakmile to přežene, uzamkne se do sebe mnohem víc a už s tím nic neudělá. Ustoupí o krok, aby mu dal víc prostoru, když se k němu otáčí čelem a se skoro nevinným výrazem pokrčí rameny.

"Pořád mám v sobě dost lidskosti, abych nějaký ten hřích měl. Světlo mi ukazuje cestu ne to, jak bych měl žít. Ale psst, někteří by asi ztratili iluze." Tohle je v jeho očích taky trochu vtip, ale on si v podobných věcech nikdy nevěřil. Jeho smysl pro humor nebyl nic, co by stálo za šíření dál.

"Někde jsem slyšel, že účel světí prostředky. Třeba se nám to oběma vyplatí a pokud je to jediná možnost..." Vloží ruce krátce do kapes.

"Ale ne, tak úplně pravdu nemáš. Ano, najdu osobu, která ho možná i potřebuje nebo najde ona mě. Ale nemusí nutně vidět Světlo, jen cestu, po které by mohl jít a žít třeba trochu lepší život. Ukázat možnost, výběr je na každém z nás." Zopakuje něco, co vlastně řekl před chvílí, než se rozesměje.

"Aoi-san, ty se mě normálně bojíš." Dobírá si ho a naznačí krok kupředu, jen tak, aby ho trochu popíchl, než nakloní hlavu na stranu.

"Uzavřený, samotářský…A máš obavy, že by se tě někdo mohl dotknout." Prohodí a nemá tak úplně na mysli fyzické doteky.

"Mám pocit, že ta sázka bude stát opravdu za to." Prohodí si spíš pro sebe a ještě jednou se rozhlédne.

"Takže platí? Nebo by to pro tebe byla příliš velká změna?" Pozvedne nepatrně obočí a rozejde se ještě jednou po obvodu místnosti. Jeho krok je jistý, ale nikam nespěchá, jen si v poklidu užívá všechno, co je k vidění.

"Nemusíš mi odpovídat." Prohodí nakonec s nádechem zamyšlení ve svém hlase. Pak se opět vydá pomalu k němu a znovu mu trochu naruší jeho osobní prostor. Není příliš blízko, ale ne tak daleko, jak by možná měl. Upře své hřejivé oči do těch temných hlubin. 

"Pokud se rozhodneš to vyzkoušet, počkám tě pozítří ve svém domě. Je to v lese a kolem není vlastně nic a nikdo. Vede k němu lesní cesta od hlavní silnice, těsně za hranicemi města, která se v půli dělí. Tu správnou poznáš, pokud budeš opravdu chtít." Krátce přikývne na potvrzení svých vlastních slov. Většina z těch, kterým řekne, kde bydlí, jsou udiveni. Asi by ho čekali někde ve větší společnosti.

"Mám rád samotu." Prohodí s nádechem pobavení, než vykročí kolem něj, aby se vydal pryč. Už ho zlobil příliš dlouho. Zastaví se však vedle něj, než mu krátce a trochu kvůli tomu, jak se jeho doteku bojí, položí ruku na rameno. Ohlédne se na něj do strany.

"Můžeš s sebou přinést cokoliv, třeba obraz pro mě." Krátce se uchechtne, ale myslí to vážně. On nějak nedokáže pochybovat, že by nepřišel. Ani si neuvědomí, že na jeho tvář hledí možná o něco déle, než bylo vhodné. Prostě se očima zasekl a nedokáže je odtrhnout stranou.

"Máš tu ještě něco, čím bys mě chtěl vyděsit?" Pozvedne obočí a trochu rozvernějším výrazu a tak trochu si testuje, kdy jeho ruku setřepe tentokrát.

"Pořádně otřást s jedním jasným světem anděla?"

Aoi

"Jaké právo volby? Bůh by ho zatratil. Což nakonec udělal stejně. Chce po vás všech, abyste ho následovali a odmítnutí nepřipouští. Myslíš si, že bys řekl ne? Jak dlouho by ti zůstala tvoje křídla? Slyšel jsem, že vám je nesekají jenom démoni. Je to tak, že přijde andělský šéf a vykoná trest? Říká se to..." Jeho tón je urýpaný, ale něco na těch říkankách bude pravda. Andělem by nechtěl být ani za nic. Taková andělská křídla zdobila nejeden krb, hned vedle trofejí z říše zvířat a jeho by zajímalo, kolik z nich uštvali démoni a kolik se tam ocitlo úplně jinou cestou. On sám by doma něco podobného nechtěl ani za nic, ale platily se za ně neskutečné sumy. Domy a drahá auta proti tomu byly nic. S jeho slovy prostě nemůže souhlasit. Ale kdo ví, jak to bylo a co jsou legendy. Pochybuje, že je Inoran tak starý, aby byl býval u toho, ale i to se mohlo stát. Jen podle něj tyhle prastaré bytosti byly dávno vyšinuté. Ne, tolik let neměl. Zajímalo by ho, kde se v něm bere to nehynoucí přesvědčení, že cesta, kterou lidem ukazuje on, je ta jediná správná, ale… za to asi mohla jeho podstata. Nejspíš ve své hlavě neuměl vnímat nic jiného. Tak jako byl Aoi zase odjakživa naprostý pesimista. Což se teď zdařile projevovalo. Na všechna Inoranova snažení měl tisíc a jednu špatnou odpověď a argument. Taky se o podobných věcech nebavil poprvé, byl vyzbrojený dopředu. Po očku sleduje, jak se od něj o krok vzdálí a trochu se vnitřně uklidní. Je to vstřícné gesto a Aoi ho vítá. To s těmi hříchy ho zaujme mnohem víc, než předchozí náboženské disputace. Pousměje se a v temných očích se cosi blýskne. 

"Tvoji nadřízení, ne?" Tak on dělá vědomě nějaké ty přestupky, i když ví, že by neměl? Najednou se mu ten dokonalý anděl jeví o dost lidštější. Jakmile se Inoran rozesměje, Aoi našpulí rty a založí si ruce na prsou. 

"Bojím? Co to je za nesmysl?" Zlobí se na něj, ale je pravda, že před tím byl prostě moc blízko. Jen ať si zůstane tam, kde byl. 

"Mám jenom rád svůj osobní prostor." Stejně má potřebu to rozmazávat. Aby bylo jasno a Inoran si nemyslel nějaké vlastní závěry! Když se anděl pohne pro změnu směrem k němu, trhne sebou a o krok couvne a hned na to protočí očima a teatrálně si povzdechne. 

"Jsi jako malý." Napomene ho. Bohužel už se ale chytil. Kruci… Tora by puknul smíchy. Když Ino zhodnotí jeho osobnost, zamračí se ještě mnohem víc. 

"Já nejsem nějaký tvůj projekt. Nevolal jsem tvoje světlo ani nic podobného. To ty si chceš něco dokazovat. Co vlastně? Máš pocit, že to potřebuju?" Právě ho podrobuje dlouhému, zkoumavému a vyzívavému pohledu. Je snad Aoi nějaký případ pro anděla nebo co? Nadechne se, aby mu řekl, že změna by to rozhodně byla a ty on nemá vůbec rád. Jenže Inoran se zrovna vydá na výlet po jeho bytě a on ho jenom nevěřícně sleduje. Na místě rozhodí rukama, ale není tady nikdo, kdo by ho ho mohl zbavit. Čím víc se Inoran blíží zpět, tím víc na něj Aoi přivírá oči, až je najednou tak blízko, že by si snad mohli dát pusu. Aoiho z jeho energie brní celé tělo, ale tentokrát mu neudělá tu radost, že by ucukl a umanutě mu oplácí pohled. Obočí mu jde nahoru, když mu Ino vysvětluje, kde přesně bydlí. Ne, na tohle by ho neodhadoval. Stejně ale nechápe, proč si myslí, že přijde. Aby mu udělal tu radost? Tseh… Stojí ho to úplně všechno, když se ho Ino dotkne na rameni, ale tentokrát ho nesetřese. Jako by mu chtěl dokázat, že si s ním takhle hrát nemůže a Aoi to samozřejmě vydrží. 

"Kdybys měl rád samotu, jsi zalezlý doma a nesnažíš se mě přinutit, abych zašel na skleničku." Mimoděk sklouzne očima k jeho krční tepně. Tak z anděla ještě nepil. Co by to s ním asi udělalo? Rozhodně to voní, ale úplně jinak. Asi jako nějaký drahý dezert. Nakonec se ale Inovi podaří, že se Aoi udiveně rozesměje. 

"Chceš pořádně otřást tvým světem? Vážně to chceš?" Teď je to on, kdo udělá ještě půlkrok blíž a nosem se skoro otře o pokožku jeho krku. 

"Na to nemáš odvahu." Zašeptá, když svými rty sklouzne po jeho oušku a tón jeho hlasu zní najednou úplně jinak. 

"Plazila by se ti po zádech temnota." Šeptá a nechává trochu vlastní síly, aby si pohrála s jeho emocemi.

Inoran

Debatovat s upírem na téma Boha asi není nejlepší nápad a dost marný boj, ale jeho to podivně baví. Má to ještě jeden důvod, který Aoi asi nedomýšlí. Ino totiž hledá v jeho odpovědích něco mnohem hlubšího. Malý náhled na jeho svět, když se snaží číst mezi řádky. Každým slovem odkryje kousek sebe, aniž by to chtěl a jemu to na tváři kouzlí úsměv, který neopadne ani na vteřinu.

"Možná, že i oni, ale na názor jsem se jich nikdy neptal. Prozradil bych víc, než bych chtěl." Vtipkuje podruhé. Čím blíž Aoimu je tím víc mu běhá příjemné mrazení podél páteře. Ten pocit nezná, není to nic, co by se dělo běžně, ale rozhodně to není strach. Ten zná až moc dobře. Vždycky se dokázal bát o své svěřence a trpěl pokaždé, když se jim nedařilo. Nesl si v sobě nespočet desetiletí plné starosti o ostatní a jejich životy a ne, nikdy se z toho nedokázal odprostit. Jeho úděl a životní poslání, stejně ho dokážou tížit myšlenky na ty, kterým nedokázal pomoct. Pamatuje si do detailu každou tvář, ke které je stejně tak schopný přiřadit jméno. A bylo jich dost. Ani anděl jako on není vždycky úspěšný. Upřímně se rozesměje, když přijde reakce na jeho blízkost a zavrtí nad ním hlavou.

"Občas jsem, to je pravda, ale kdybys viděl svůj výraz." To malé dobírání nešlo jen tak spolknout a je rád, že se mu to povedlo. Našel malinkou slabinu, které snad dokáže využít, aby mu ukázal, že by mohl nad ním vyhrát. Ne kvůli sobě, tak on nikdy nepřemýšlel, ale kvůli Aoimu. Prostě má pocit, že mu tím dá nový pohled na svět a malinko změní tu temnější stránku. Vidí v tom výzvu a taky možnost zase někomu pomoct. Už několikrát slyšel, že nechápou výběr jeho svěřenců, ale neměl potřebu to komukoliv vysvětlovat. Jeho nitro mu napovídalo a on ho poslouchal bez výhrad. Netuší, že teď už tak úplně nejde o odlesk světla, které nosí už tak dlouho, ale o úplně jinou část jeho duše. 

"Nejde o můj pocit, jde o to, co cítíš uvnitř sebe ty sám." Řekne tiše, když stojí tak blízko. Je v tom zvláštní kouzlo, které ho nutí setrvávat mnohem déle, než by měl. Prostě nedokáže nohám poručit, aby se pohnuly z místa. Ohlédne se do strany, aby se mu mohl podívat do očí. Hloubka toho okamžiku je úplně stejná jako ta, kterou vlastní oči vedle něj. Černočerný pohled ho nutí ruku jen tak nestáhnout a nepohnout se ani o milimetr. Na tváři se mu objeví úsměv, který je ale úplně jiný, než ty předešlé. Nese v sobě zvláštní jemnost, kterou jen tak někdo nevidí. Vyčkává trpělivě na jakoukoliv reakci, která má přijít a pořád trochu slepě věří, že to nebude útok na jeho osobu. Je to asi pošetilé, když stojí v bytě s neznámým upírem a nemá jak utéct a stejně strach ne a ne přijít.

"Nepotřebuju odvahu, mně stačí odhodlání k tomu, aby svá slova myslel naprosto vážně. Chodím po světě už dost dlouho a sem tam s ním opravdu něco otřese." Mluví tiše a rozvážně.

"A ano, chci. Nemám ve zvyku lhát. Pokud své myšlenky chci sdělit, nemusím je schovávat za planá slova." Prohodí a oči z něj nespustí. Viděl ten pohled na svůj krk. Po něm přišel další jemný mrazík podél páteře, ale pořád jeho podstata nereaguje, jak by měla. Nebrání ho, jako kdyby věděla, že nemá před čím. Je to zvláštní setkání, které by ještě ráno nevymyslel. Zůstane stát i když je tak blízko a cítí špičku nosu na své šíji. Jeho víčka na vteřinu klesnou, ale výraz je pořád stejně klidný. Musí si přiznat, že na něj působí a neví, co z toho je čistě Aoiho osobnost a co vábení predátora. Musí se rozhodnout ve vteřině, co s tím udělá. Místo, aby utíkal, se tělem trochu natočí k němu a protáhne ruce kolem jeho pasu, aby ho objal s bradou položenou na jeho rameni. Dlouze se nadechne vůně, která ho vábí k sobě a rozhodně ho svádí k něčemu, co by jindy neudělal.

"Jsem ti dost blízko a pořád temnotu necítím. Ne tolik, abych měl strach." Pošeptá mu do ouška a nechává vědomě příjemné pocity vklouznout do Aoiho mysli.

"Můžeš to klidně udělat Aoi-san, ale já vím, co s tebou čistá andělská krev provede." Pokračuje dál a na jeho zádech se objeví složená křídla, která znásobí auru kolem něj.

"Omámí tě natolik, že budeš úplně mimo sebe. Jeden doušek by ti neublížil, dva ti příjemně zastřou smysly a nedokážeš přestat. Pak už sobě vládnout nebudeš." Ani na vteřinu nepovolí své objetí.

"Máš rád pocit, kdy tě něco ovládá?" Zeptá se ho a nechá křídla, aby se velmi pomalu roztáhla a objala je oba dva. Není ve vězení, jen v úkrytu před zbytkem světa společně s ním. Najednou má pocit, že mu nedokáže odolat. Jistě na něj působí a není to tím, že Ino sám si to užívá. Je to tak trochu na co svést.

"Můžeš se klidně opít mou krví a já se o tebe postarám, co ty na to?"

Aoi

Jde o to, co chce on sám? Jestli chce on otřást jeho světem? Za všechny ty drzosti opravdu chce. Inoran ho svými slovy ještě dál hecuje, i když už je jasné, že to zrovna v tomto slova smyslu takto nemyslí. On je asi vážně trochu padlý na hlavu, po andělsku. Kdyby Aoi chtěl, zbavil by svět jeho přítomnosti a nedalo by mu to ani moc práce. Ale on nechce. Není nějaký pošahaný démon, co se baví koupelemi v krvi. Krev je jídlo, prostředek k umění, ale on není psychopatický sadista. Vnímá i změnu ve výrazu jeho tváře, v tom, jak se usmívá. Je to proto, co cítí on sám nebo proto, že na něj skutečně působí Aoiho moc? V tomhle směru teď asi tápají oba. Inoran udělá něco velmi nečekaného, když ho najednou důvěrně obejme v pase. 

"Tohle je vyšší vývojový stupeň predátora v potravním řetězci. Přilákat oběť k sobě a přesvědčit ji o tom, že je tu naprosto v bezpečí a milovaná. Pak nemusíš ani lovit. Ty se toho vážně nebojíš? V tom případě jsem skvělý lovec." Šeptá mu dál do ouška. Je to pravda. Upíři si často domýšlivě mysleli, že stojí v potravním řetězci nad všemi ostatními, dokonce i nad vlkodlaky. Vlci pořád lovili ve smečce a odmítali lidské maso a démoni zase tak docela nepatřili do tohohle světa. To oni stvořili upíry… asi… prý… Teď spolu stojí doopravdy v těsném objetí. 

"Necítíš. Nechci, abys ho cítil." Šeptá mu dál sladké vábení. 

"Jinak bych přece přišel o večeři..." Brouká mu a nosem odhrne prameny vlasů stranou, aby mu nepřekážely. Je to omamný pocit mít nad někým takovou moc a příliš si neuvědomuje, že to Inoran by ji mohl mít nad ním. Jejich energie na sebe narážejí, ale nedochází k žádnému rozporu. Spíš se spolu proplétají a splývají v nečekané harmonii. Tohle by si netipl ani za všechny ty roky své existence. Mírně sebou trhne, když se křídla znovu zhmotní, zatímco mu Inoran osvětluje účinky své krve. Po očku pokukuje po jeho peří, dokonce si může všimnout těch drobných jizev a ruší ho to v jeho cíleném svádění oběti, ale stejně ho nepustí. Inoranovi se právě povedlo dostat se do jeho hlavy a znejistit ho v tom, co dělá. Ne, nesnáší pocit, když ho někdo ovládá, ale pořád se přetahují o slůvka i o drobné činy. Co když se ho jen snaží po dobrém přesvědčit, aby mu ten krček nenarušil? Pořád křídla sleduje, když se roztáhnou a složí okolo nich. Nebrání se. Nemůže. Někde hluboko uvnitř sebe cítí, že tohle už je magie, která konejší jeho a začíná panikařit, že se chytil do vlastní pasti, na svůj vlastní háček. Takhle se cítí oběti, které on loví a ony mají dostatečný pud sebezáchovy nebo dost síly? Nepříjemné… A stejně s tím nedokáže nic udělat. Tedy kromě jediné věci. Ta Inoranova slova v něm obrátí misky vah, vrátí pozornost k jeho šíji a pak ostré špičáky doopravdy protnou Inoranovo hrdlo. V podstatě to ani nebolí, upíří sliny okamžitě způsobí otupení receptorů v tom místě a naopak zařídí vyplavení příjemných hormonů. První doušek pohladí jeho chuťové pohárky. Není to jako zajít si na steak, nemohl by toho vypít moc, ale je to jako nejlepší bonboniéra. Nebo nějaký drahý sladký likér. Překvapeně pokrčí obočí. Pulsující tepna mu do úst pošle mnohem víc, než ten jeden doušek a Inoran měl pravdu. Rozhodně nedokáže přestat. Sevře ho pevněji kolem pasu, víc se k němu přitiskne celým tělem a spokojeně zavrní a pak…