Aoi x Inoran - Máte všichni podobné hříchy? - část 1.

(Aoiho byt)

Inoran

Inorana opravdu zajímalo umění, ale i něco navíc. Aoi byl někdo, komu ještě nedokázal přijít na kloub. Snažil se dohlédnout dál, než co bylo k vidění navenek a nedařilo se mu to. Většinou mýval mnohem lepší odhad na různé tvory. Taiji nebyl výjimkou, stejně jako Tora. Ten se obzvlášť tvářil tak, aby nebylo poznat, že je vlastně dobrák i když neváhal šlápnout vedle. Ino tušil jen zlomek toho, s čím obchoduje a už vůbec ne, kde přesně. Kdyby věděl, jak rád se promenáduje na černých trzích, asi by si od něj Tora odnesl hodinovou přednášku, jak se má podobným místům vyhýbat. +Označil by tě z a otravného.+ Pomyslí si v návaznosti na ostatní myšlenky a jen se nad tím pokradmu pousměje. A asi by měl pravdu, nejspíš trochu nudný byl. Oproti Taijimu rozhodně. Byl tu tak trochu na jeho hlídání, to proto se zdržoval na jednom místě déle, než bylo obvyklé. Roky před tím, než přišlo vyšší poslání, se staral o různé duše, které potřebovaly pomoct. Cestoval z místa na místo, vyhlížel si své svěřence, aby je vedl na lepší cestu a pak jako zkoušku, je opustil. Nemohl je přece vést věčně. O většině z nich měl však přehled a občas se stalo, že se vracel na stará místa a nenápadně si ověřoval, jestli dali na jeho rady. A když ne...Měl by se jich vzdát a věnovat se ostatním, ale tohle příliš neuměl. Taiji byl však jiná kategorie. Nepouštěl ho tolik k sobě a nedokázal s ním navázat takový vztah jako u jiných. Jako anděl by imunní vůči jeho energii a tak musely stačit jen rady. A že se snažil, protože nechtěl vyšší místa zklamat a taky...Taiji byl dobrá duše, jen trochu svérázná. Inovo přesvědčení se potvrdilo právě dnes, kdy zachránil jednoho nebohého vlkodlaka. To byla druhá věc, proč byl tady. Cítil tu kumulaci negativní energie. Už chvíli pozoruje dění ve smečce, ale nemůže zasáhnout, dokud to nepřekročí jistou hranici. O lovech na lidi však nevěděl nic, to by byl přesně důvod, kdy by mohl zasáhnout. Stejně měl takovou malou předtuchu, že se tu stane něco, co ještě nezažil. Nebyla přece náhoda, že by zrovna tady. Osud byl podle něj mnohem podstatnějším hybatelem tohoto světa. Na chvíli se zase zamyslí nad tím vším, když vykročí na chodbu společně s elegantním a okouzlujícím upírem. Tato rasa to uměla velmi dobře a sledovat je při každém pohybu, bylo něco neskutečného. I Tora to uměl i když se snažil tvářit, že on zrovna pan elegantní nikdy nebude. Aoi je však úplně opačný případ. Občas si ho po očku prohlédne, když má tu možnost a vědoucně se usmívá. Jak kdyby tušil něco mnohem víc.

"Špičkujete se takto často?" Vypadne z něj zvědavá otázka. Neměl by se příliš vyptávat, ale nemůže si pomoct, stejně jako ho přemáhá zvědavost, jak Aoi bydlí a jaká jsou jeho díla.

"Už jsem viděl spoustu tvorby. Jaká je ta tvoje? Co bys o nich řekl?" Vyzvídá dál a hodně ho zajímá Aoiho pohled na věc. Vidět do hloubky, to je něco pro něj a možná tím i trochu odhadnout jeho povahu. Už si ani neuvědomuje, že kolem něj koluje pozitivní energie a dobrá nálada. Tohle už je jeho přirozená součást, kterou ovlivňuje okolí, aniž by o tom vůbec věděl.

"Potkal jsem mnoho umělců, ale něco mi říká, že tohle bude něco speciálního. Pletu se?" Pozvedne nepatrně obočí a pustí Aoiho do průchodu mezi chodbami jako prvního. Konečky prstů se dotkne jeho beder, jak kdyby měl potřebu ho pořád jistit. Jeho podstat se asi nikdy nezapře. Ani by nechtěl. Ta bílá jen dokazuje, jak moc je na svůj původ hrdý, o to víc na své poslání.

Aoi

Nebydlí odsud daleko a i když se okolo nich děje dost divných věcí a on by si nejspíš měl dávat pozor, aby je po cestě něco nenapadlo, stejně kráčí středem ulice jako král. Je dost starý na to, aby cítil všechno nebezpečí dřív, než se stačí objevit. Možná trochu pyšný a pýcha prý předchází pád, ale jediný, kdo si dával neustále na ústa, byl Tora, haha… Vůbec se mu nelíbí, že se ten anděl nakvartýroval rovnou k němu domů jako by tam pořádal nějakou speciální vernisáž. Je snad oblastní galerie? Možná by se na něj nedíval tolik skrz prsty, kdyby mu jen před malou chvílí neřekl, že potřebuje mít temné věci jako jsou ty Aoiho na očích, aby se jim dalo zabránit. Zabránit!!! Prý, že se andělé neumí rouhat. O umění zřejmě neví vůbec nic! A to by měl, v jeho věku. Jde mlčky, dokud se neobjeví u pouze třípatrového domu. Co patro, to jeden byt. Všechny velké a nákladné. Nejsou ale tři. Ten Aoiho je totiž ve sklepě. Žádné výhledy, žádné nečekané sluneční paprsky. Jeskyně, přesně tak, jak to má rád. V prostorné, ale celkem sterilní hale sedí noční hlídač a očividně má k dispozici kamerový systém. Aoi se s ním tiše pozdraví a nastoupí společně s Inoranem do výtahu. Tento nemíří nikam nahoru, ale rovnou o patro níž. Nejsou tu schody, což by mohl být problém, kdyby se výtah porouchal, ale on se nikdy neporouchá a Aoi má samozřejmě ještě jednu cestu ven, tajnou. Výtah je propustí do malé chodby před bezpečnostní dveře. Jsou pancéřové, i když to není vidět a opatřené těmi nejlepšími zámky. Tajemství dlouhého života. Aoi teď použije svou čipovou kartu a ta je pustí do bytu, ve kterém zatím není vidět na krok. Jeho oči se okamžitě přizpůsobí, protože vidí mnohonásobně lépe, než ty Inoranovy, ale nebude zlý a rozsvítí mu lampičku. Odhalí prostorné, ale tmavé místo, plné luxusního, trochu starožitného nábytku a skoro všechno je v černé. Přesto to tady nepůsobí jako někde v rakvi nebo v bytě nějakého gothika. Spíš jako na anglickém panství. Všechno je čisté a udržované a nikde se neválí nic zvláštního. 

"Zouvat se nemusíš..." Broukne Aoi a provede ho halou do prostorného obýváku. Něco by mu nabídl, ale návštěvy si sem nikdy nevodí a on toho k životu moc nepotřebuje. V jeho lednici je jen jediná věc a ta by Inoranovi asi moc nechutnala. Elegantním krokem, který trochu působí jako by plul na hladině, projde kolem stolku, kde se dotkne tlačítka na ovladači a pustí tlumenou hudbu. 

"Obrazy jsou vedle." Jde rovnou k věci a sám je před Inoranem zavřený asi jako ten jeho byt. Jen těch pancéřových dveří je hned několik. Jako by se vnitřně obával, že mu anděl bude příliš nahlížet do soukromí a do duše. +Jen žádné výchovné přednášky jako Taijimu!+ Pomyslí si a přivede ho ke skleněné stěně a dvoukřídlým taktéž skleněným dveřím, na kterých ale visí lehké černé závěsy, takže není vidět dovnitř. Otevře je a pustí ho do království vlastní tvorby. Je to velká místnost, kde není příliš nábytku a pokud, tak je po stranách. Plná barev, stojanů s plátny, odložených rámů i nedokončených obrazů. Celé desítky se jich válí složené u stěn, některé naopak hrdě visí na zdech nebo jsou ještě ve stojanech. Archy papíru a pláten se válí po podlaze a ve vzduchu je cítit chemie ze všeho, co používá. A taky krev. Hodně krve. Na obrazech je jí opravdu spousta. Zatím jsou neměnné, většinou hodně tmavé, černé a temně rudé a zobrazují výjevy jako například Kain, vraždící svého bratra. Aoi si zvolna založí ruce na prsou a trochu domýšlivě sleduje andělův profil. V duchu mu odpočítává útěk odsud.

Inoran

Celou cestu jdou mlčky. Inoranovi to rozhodně nevadí a sám uměl být po většinu času ticho. Jeho domek, který měl poblíž jezírka v horách, toho byl jasným důkazem. Velmi často a rád se do něj zavíral, aby unikl na chvíli všem povinnostem a taky velmi rád proplouval mezi lidmi a hledal ty, kterých by se ujal. Měl dokonale oddělené dvě stránky a tu třetí…Nesměl nikdo vidět. Ne, všechno opravdu nebylo tak černobílé, tedy spíš bílé, jak se mohlo na první pohled zdát. I on měl své slabosti, které viděl jen málokdo a jednou z nich bylo nezřízené nadšení k jakémukoliv druhu umění. Bylo to jako prokletí. Stejně jako cigarety. Ale psst o tom taky nikdo neví a byl schopný vydržet bez nich i několik dní, dokud se nedostal domů, kde ho nikdo nemohl vidět. Pokrytectví, rozhodně hřích, který trhal jeho bílá křídla. Byli i chvíle, kdy se styděl sám za sebe a rozhodně s tím nebyl smířený, jako třeba Taiji. I přes svůj věk měl jeho obdiv, protože si dokázal udržet sám sebe, stejně jako podstatu. Jenže to si Ino nemohl dovolit. Pravidla byla hrozně svazující a on je na očích všech poslouchal beze zbytku. Jen tak přece pomůže světu. Kráčí po boku Aoiho s mírným a vřelým úsměvem a ani on nemá strach z večerní ulice. Není v tom však pýcha, ale jistá naivita, která mu napovídá, že by dotyčného dokázal přivést na správnou cestu. Má svou andělskou moc a pokud je používána tím správným způsobem, dokáže opravdu hodně. Překvapeně se podívá na budovu a ještě překvapeněji vypadá, jakmile nastupují do výtahu a jedou dolů. Podél páteře mu přejede zvláštní zmrazení, které je spojeno s Aoiho podstatou a tím, kam ho vede. Je to jako radar a varování, když hrozí nebezpečí, ale jeho hlava takto nepřemýšlí. Zase to vidí ve světlých barvách i přes interiér, ve kterém se nachází. 

"Připomíná mi to dům ve staré Anglii. Městský, prostorný, i když v něm bylo víc světla. Strávil jsem v něm hodně času." Zavzpomíná si a nepříjemný pocit, který měl při vstupu, nezesiluje. Vůbec to na něj nepůsobí stísněně, ale narovinu, na něj tak nepůsobila ani jeskyně v horách. Tohle má ovšem styl. Nakrčí obočí, když se zouvat nemusí, na tohle nebyl zvyklý a s radostí by ty boty sundal, doma chodil zásadně bos.

"To máme pro atmosféru?" Zeptá se, když se kolem rozezní první tóny a rozhodně to nebyla žádná narážka, ty on prostě neumí.

"Ano, jistě, nejsem tu kvůli kávě, že?" Málem se krátce zasměje, když je veden rovnou k obrazům. To, co mu vyvstane před očima je…Asi by nenašel ta správná slova, jak to popsat. Je to děsivé, jeho andělská podstata ho nutí roztáhnout křídla a všechno zničit. Jeho druhá část je naprosto okouzlena a uchvácena uměním. Několikrát překvapeně zamrká a křídla se na pár vteřin opravdu objeví. Je to pro něj těžké potlačit své nitro a zároveň nic úžasnějšího nikdy neviděl. Teď by měl o křídla přijít a přesto...

"Nic tak úchvatného jsem neviděl." Vypadne z něj úplně upřímně, protože lhát nikdy příliš neuměl.

"Je to děsivé…" Vykročí bez optání podél stěny a prohlíží si každý, který visí a pak těkne očima k těm nedokončeným.

"Něco mi našeptává, že bych je měl zničit a nedovolit ti vytvořit další." Vlastně mu dost narovinu sděluje, co se uvnitř něj děje.

"A přesto bych to nemohl udělat." Pokračuje dál, než se otočí na Aoiho.

"Obrazy jsou prý odrazem duše jeho autora." Nakloní hlavu mírně na stranu a pak klesne očima zase k archům na zemi. Pomalu se usadí do tureckého sedu, když po několika z nich sáhne.

"Myslíš, že uvidím tak daleko?" Pozvedne nepatrně obočí. Vypadá naprosto klidně, ale z jeho těla září jemná aura, která je obranou reakcí na rozporuplnost uvnitř něj. Prohlíží si arch za archem, studuje nedokončené linie i ty, které mají svůj pečlivý tvar. Po některých přejede konečky prstů a dává s pozor, aby nic z toho nepoškodil.

"Je to všechno temné a někdo by v tom mohl vidět náznaky moci." Rozebírá si to spíš pro sebe a pak se zasekne na jednom z obrazů na stěně, aniž by vstal.

"Mě spíš při pohledu na některé z nich naskakuje prohra, zrada…" Končí svou prohlídku na obrazu Kaina a teprve tehdy vstane. Pomalu a rozvážně míří k Aoimu, aniž by úsměv opadl.

"Víš, že jedno dílo představovalo Kaina jako tragického hrdinu? Každý dokáže i v těch nejtemnějších místech objevit světlo." Ano, tohle se od něj asi dalo očekávat.

"Jeden ho vidí jako hrdinu, druhý jako vraha, třetí v tom vidí akt vzpoury a vzdoru." Stojí naproti němu a je vidět, že strach nemá, i když by byl na místě.

"Co v něm vidíš ty?" Zajímá ho to opravdu. Rád věděl, co umělce vede k podobným obrazům.

Aoi

"Žil jsi v Anglii?" Konečně to vypadá, že Aoiho něco zaujalo, ale když Inoran zmíní hudbu, podívá se směrem k aparatuře a je vidět, že ho tou otázkou zaskočil. Ani neví, proč to vlastně udělal a proto raději neodpoví a vede ho rovnou k obrazům. 

"Přesně tak." Dodá, když Ino sám připomene, proč tady vlastně jsou, ale dokonce i jeho napadne, jestli by mu neměl něco nabídnout. Ale co, vodu? Nějaká káva by se tady asi našla, ale popravdě si není moc jistý, jestli je ještě dobrá. Kolik je to měsíců, co ji kupoval? Let? Káva se taky kazila… Ach jo… Nechává Inorana, aby si všechno prohlédl a tak trochu z dlouhé chvíle se začne rýpat ve stole s barvami, rovná tuby a mimoděk přemýšlí nad něčím úplně jiným, než se na okamžik objeví ta Inoranova křídla. Aoi sebou prudce trhne, skoro se přemístí o metr dál a vrhne po něm vyčítavým pohledem. Málem po něm vystartoval, protože si myslel, že je to snad útok ze zálohy. 

"Kruci, co blbneš?" Vyjede po něm nepříjemně a mračí se, ale při pohledu do Inoranovy tváře mu dojde, že on o tom snad ani neví. No tohle? Tolik v něm jeho malby vyvolaly? To ale není zase tak špatné… a to se ještě nic neděje… Při tom uvědomění se mu po rtech proběhne úsměv někoho, kdo ví cosi, co ostatní ne. Inoranův kompliment ho upřímně překvapí a zároveň spokojeně pokývá hlavou, když zmíní, že je to i děsivé. Aoi bez téhle své temné stránky nějak nedokáže žít. Provází ho pohledem, když sám od sebe vykročí na obchůzku celého ateliéru a najednou mu to už tolik nevadí. Spíš je zvědavý na jeho názor. Moment, proč by ho měl zajímat jeho názor? Je to anděl, ničemu z toho nemůže rozumět… a přesto. 

"A proč?" Broukne tiše Aoi, zatímco se projde stíny a objeví se naopak velmi blízko jeho postavy. Kdyby se ta křídla zase objevila, nejspíš by mu s nimi něco zlomil. Sám má oči upřené ke svým malbám. 

"Co je na nich tak nepřístojného? Protože je to krev?" Netuší, jaká jsou tahle andělská měřítka. Koneckonců i upíři byly živoucí bytosti a nejspíš se kdysi nikoho neprosili, aby vznikli… To další tvrzení už slyšel, ale stejně si vlastně není jistý, jestli se s ním ztotožňuje nebo ne. Možná se tak jenom nedovede vidět, ale konec konců je to jeho tvorba. Něco tím o sobě doopravdy říká. Klesne za ním očima, když si Ino sedá na zem k dalšímu zdroji, teď především skicám. Stojí nad ním, zvolna zasune bledé dlaně do kapes kalhot a jemně pokrčí rameny. 

"Já nevím, jaká je tvoje moc?" Zeptá se ho. Upřímně, přesně tohohle se bojí. Že by mohl vidět tak daleko. Kdokoliv… Náznak moci, hm? Ne, Aoi nebyl ten, kdo se chtěl šplhat v žebříčku nahoru. Byl velmi teritoriální a byl predátor, ale taky byl především samotář. Ostatní mu byli ukradení, dokud se drželi dost daleko. Jenom Tora byl malé upíří děcko, které si pořád chtělo hrát a tahat starého upíra za ucho jako malé tygří mládě. Už měl taky svoje postavení a pověst, ale stejně… A pak Ino začne vyslovovat velmi nepříjemná slova. Aoi se dlouze nadechne a odvrátí tvář i tělo stranou. A je to tady. Nacpe mu do ruky kafe, postaví ho za dveře a bude doufat, že nějak sám od sebe zmizí a už se nikdy nevrátí. Trhne sebou na místě, když Inoran vstane a zamíří rovnou k němu. Výraz v jeho tváři je ostražitý. 

"Vím, ale možná je to proto, že byl celý život utiskovaný a zastíněný. Co je v tom za Světlo?" Pak obrátí vlastní pozornost ke stejnému obrazu, vykročí k němu a zastaví se těsně před ním. Pomalu k němu zvedne dlaň a v ten okamžik se začnou dít věci. Místnost jako by ještě potemněla, atmosféra zhoustne a ztěžkne a on přejíždí konečky prstů po liniích, které se začnou hýbat. Nejdřív jenom líně jako by šlo optickou iluzi, ale posléze začnou linie obrazu vystupovat do prostoru a jako by odněkud z dálky bylo slyšet křik vražděného. Kain se drží oběma dlaněmi za tvář a křičí taky a roste před Aoim, až se všechno vznáší ve vzduchu a mísí dohromady. Je to prastará magie krve, kterou neovládá každý. Ty obrazy by mohly doopravdy ublížit. 

"Já vidím někoho, kdo chtěl mít konečně od všeho klid. A tak je všechny umlčel i za strašlivou cenu, kterou zaplatil… Co myslíš, líbilo by se to tvému bohu? Nebo kdo to vůbec je?" Odříkává jako pohádku, ale z jeho hlasu je patrná skepse.

Inoran

Zatvářil se vážně jak anděl, když Aoiho vyděsil. Nechtěl, tentokrát se opravdu neovládl. Teď jeho oči a vlastně i hlavu zaměstnávají obrazy a skici. Přesto všechno moc dobře vnímá obsah jeho slov, když se rozhodne promluvit.

"Hm, nejde tak úplně o krev." Zamyslí se nad tím, jak by mu vlastně chtěl odpovědět.

"Je to o těch negativních emocích. Vztek, zuřivost, pomsta." Vyjmenovává klidný hlasem a přemlouvá svou podstatu, aby už nic nedělala ze své vlastní vůle. Někdy to byl mnohem těžší boj, spojit tyto dvě věci dohromady.

"Dost živých tvorů a této zemi je přesvědčeno, že je pohání a že jsou mnohem silnější. Je to stejné zaslepení jako ostatní příliš vyhnané emoce, ale tyto je nutí páchat zlé věci a často se neohlíží ani na pravdu." Pokračuje dál a prohlíží si další a další obrazy. Pořád z nich má zvláštní mrazení podél páteře.

"Žádná emoce není špatná, dokud nás neovládnou. Všeho moc škodí, říká se to ne?" Ohlédne se na něj s mírně pobaveným výrazem. Sám už je na světě dlouhou, aby si nebyl jistý, co se běžně používá. Někdy se mu minulost plete s přítomností. To je taky důvod, proč si někteří smrtelníci myslí, že není z této doby. Stará škola…Mají pravdu, jen trochu jinak, než si myslí.

"Nemám vlastně skoro žádnou moc. Ne v tomto ohledu." Sdělí mu naprosto upřímně.

"Jen vidím drobné náznaky, které mě posouvají dál a často i za hranice, kam se nikdo jiný nedostane." Pokrčí krátce rameny.

"Ostatní se mi svěřují, protože je poslouchám." Sdělí mu úplně jednoduchou rovnici, která ho za ty roky dostala tam, kde je. Zastaví se až v jeho těsné blízkosti, aniž by v jeho očích byl vidět náznak strachu. Věří mu, dokáže v sobě najít tolik důvěry, aby se nebál velmi starého upíra a přesto je obezřetný. Jeho oči hřejí a hodně lidí říká, že v nich vidí světlo, ale to si vymýšlí jen jejich hlava.

"Mají ve mně důvěru. Myslí si, že je chráním a pomáhám, ale nevidí to, že pomáhají sami sobě." Nadechne se krátce a začne mu odpovídat na další otázku.

"Světlo je v nás, ne v tom co děláme nebo nám dělají ostatní." Nechává ho klidně nahlížet do své vlastní hlavy.

"Neříkám, že utiskování je správně. Nikdy není a nebylo a stejně se to děje. Umění pro každého z nás je vystoupit ze stínu a nezastínit jiné. V tom by měla být rovnováha, ale není." Zas tolik naivní není, aby si něco podobného myslel.

"Nechtěl být utiskovaný a zastíněný a přesto udělat to samé druhému. V podstatě. Zastínil jeho život svým vlastním. Nenáviděl ostatní za to, co mu prováděli a udělal to samé. Pomsta ho zaslepila a za ni nesl důsledky tak, jako my všichni. Jednou vždycky přijdou." Ne, ani tohle mu není po chuti, ale tak to prostě je. Doprovází ho pohledem, když míří k obrazu a sám se pomalu vydá v jeho stopách, ale zůstane v uctivé vzdálenosti. V oříškových očích je vidět překvapení, protože nic podobného nikdy neviděl. Je v nich i úžas a zároveň už zase bojuje se světlem uvnitř sebe. To ho doslova nutí zasáhnout, ale on zase nechce. Dneska si dobrovolně půjde pro trest k nejvyšším. Nakročí obočí a na chvíli sklopí hlavu, když jeho hlavou proběhne křik. Křídla se znovu zlehka objeví a na pár okamžiků se výhružně roztáhnou. V Inoranově tváři je vidět zvláštní výraz, který značí, jak moc bojuje, aby je ovládl. Nakonec se mu to podaří a zůstanou složená na jeho zádech. Přesto všechno pořád nemizí. Rozejde se k němu a odváží se mu zlehka položit ruku na rameno. Skrze jeho dotek sála pozitivní energie, kterou už ani nevnímá.

"A myslíš, že mu po tom všem bylo lépe? Viděl jsem hodně, abych věděl, že klid najdeš v sobě samém. Umlčíš všechny a stejně tu zůstane vítr, který se opírá do korun stromů. Umlčí všechny a stejně bude voda narážet o kameny." Dokončí svou metaforu.

"Umlčí všechny a stejně ti zůstanou tvé vlastní myšlenky, které nedokážeš ovládnout. Asi nelíbilo, ale můžeš se ho klidně zeptat sám. Názory výše postavených, jsou někdy složité i pro nás. Třeba bys je okouzlil taky." Teď to vyznělo malinko jinak, než měl původně v plánu. Konečně stáhne svou dlaň.

"Hm, co kdybychom se vsadili?" Odvrátí pohled od obrazů, aby se pokusil nechat křídla zmizet. Toho křiku se jen tak nezbaví, ale…je to úžasné a klidně by to viděl znovu.

"Páni, mají vážně sílu." Chytne se za spánky, protože se nedokáže pořádně soustředit.

"Uhm, kde jsem to. Ano, dej mi měsíc, abych ti ukázal, kde všude se dá najít klid a nemusí to být jen v tvém vážně pěkném apartmánu. Že to není jenom krev a tvůj osobitý pohled na svět, co ti udělá večer příjemnějším." Natáhne k němu dlaň.

"Pokud vyhraju, nechci nic. Bude mi stačit tvá možná o kousíček lepší nálada. Pokud prohraju…Výběr odměny je na tobě, udělám cokoliv. Andělská krev prý není k zahození." Nechá víčka klesnout, křídla a světlo naposledy zaprotestuje, když s nimi zlehka mávne a zase zmizí.

"Pokud nemáš spíš strach z mého doteku. Že bych třeba viděl mnohem hlouběji." V očích mu zvesela zajiskří.