Yoshiki x Zyean - Počkáš na mě chviličku? - část 4.

(Yoshikiho byt)

Yoshiki

"Vlastně mám náhradní, ano." Řekne mu, zatímco před ním pořád tak trochu stydlivě sedí a culí se. 

"Pod náporem emocí se z toho taková praktika stává a tohle jsou taky emoce nebo ne?" Asi by to bylo vážně nepohodlné, ale v zápalu vášnivého boje? Asi by si toho ani nevšiml. Odpověď už nedostane. Zye se mu zrovna dívá přímo mezi nohy a u toho se snaží nalézt nějaká slova, ale není to očividně tak jednoduché. Naštěstí se dozví jen další ujištění, že se mu líbí a jak ho Zyean povalí do peřin, rozesměje se hlasitěji a chytí se ho u toho za boky. Zye se drží nad ním, na tváři ho lechtají jeho vlasy a jeho ruce cítí snad na všech částech těla najednou. Polibek je už zase divoký a náruživý a ani Zyeanovy doteky nezůstávají pozadu a Yoshikiho koleno se brzy odkloní kousíček stranou, aby mu u sebe udělal mnohem víc místa. Uhne mu tváří do strany, když se Zyean rozhodne opustit jeho rty a vydat se cestou polibků pomaličku níž. Trochu mu překážejí jeho dlouhé vlasy, ale Zyeanovi zdá se vůbec ne. Tiše vzdychá při vší jeho pozornosti a mírně se usmívá a cítí se opravdu velmi spokojený takto hýčkán. Už je to dlouho, co si mohl jen tak lehnout a nechat se dobývat, kochat se tím obdivem v něčích očích… Zyean se nezadržitelně blíží rovnou ke klínu a Yoshikiho na chvíli napadne, jestli to udělá nebo vycouvá. Chtěl by, aby to udělal. Podobné věci se mu hodně líbí, asi by byl padlý na hlavu kdyby ne, ale i takové protějšky se našly, kterým se do toho moc nechtělo. Jeho obavy jsou ale brzy zapomenuty, protože to už ucítí horkou vlhkost rovnou na nejcitlivějších místech. Propne se proti němu a naplní ložnici svým hlasem. Rukama už se dávno probírá jeho vlasy. Nechce být proti němu tak agresivní, ale přestává si vládnout a jeho tělo si jasně říká o to, co chce. Trochu ho za vlasy popotahuje a neubrání se ani občasné snaze dostat ho tam, kam sám chce, než si mlaskne a ty ruce dobrovolně zvedne nad hlavu a zastrčí alespoň pod polštář. Udrží ho to asi tak na dvě minuty, ale teď se mu nestačí ani omlouvat. Jakmile ucítí i jeho jazyk a dlaně na nohou, už zase má ruce zpátky v jeho vlasech. Nakonec to vyřeší tak, že se zvedne na předloktí a zavrtá pohled do vlastního klína a na všechno to, co s ním Zye provádí. Hrudník se mu prudce zvedá a jenom ten pohled by mu stačil na to, aby cítil známé mravenčení až v konečcích prstů, ale Zyeanovo počínání ho nezadržitelně žene za prvním vrcholem. O jeho možné nezkušenosti neví vůbec nic a v tomto stavu ho skutečně ani nenapadne, aby ho snad varoval. On sám si to chce užít takhle a dovede být hodně sobecký. Ne neohleduplný, ale sobecký ano. Nechá hlavu klesnout dozadu mezi lopatky a… Zye přestane. Byl od toho asi tak pět vteřin a teď se najednou neděje nic a to možné vyvrcholení se začne zase vzdalovat. Ve vteřince už se mu zase dívá do očí a přemáhá touhu ho popadnout a trochu ho k tomu přinutit. Cosi z toho se mu nebezpečně odrazí v očích, ale pak nakloní hlavu zase k rameni a pousměje se. 

"Prosím?" Vyzkouší to na něj rozverně. Je to jedno prosím a pak před ním Zye bude utíkat až na druhý konec Tokya, jestli to neudělá. Na vlastní kůži si vyzkouší jaké to je, když Yoshikimu přeskočí náladičky.

Zyean

Je to pro něj trochu nezvyklé, vlastně to nikdy nedělal, ale stačí mu jediný pohled do Yoshikiho tváře a asi se z toho u něj stane oblíbený sport. Ono ta přemíra energie se dá uplatnit různými způsoby a kdyby tohle byl jeden z nich, stěžovat si nebude. Další pozitivní stránka, kterou by asi kde kdo ocenil, je fakt, že teď vážně nezvládá mluvit a že by bylo, co říct. Už jen to, jak se pod jeho vlastně malinko nezkušenými pohyby vrtí, mu dává tolik poznámek v hlavě, že snad ještě chvíli a asi se zblázní. Spokojeně přivírá víčka pod jeho doteky ve vlasech. Tohle by taky vydržel hodiny, klidně by se nechal škrabkat a hladit a možná by i začal vrnět. V tu chvíli by toho taky moc nevykládal. Zvláštní, doteď si myslel, že vydolovat z něj větu bude problém a heleme se. Stačí jen ta správná osoba a jde to samo. +Asi si dám fotku na bicí při koncertu a bude.+ Baví se malinko nad svou vlastní neschopností. Jde to nakonec úplně přirozeně, když už zjišťuje, kdy má přestat, aby ho nedostal příliš brzy. Kouká mu do očí, když se malinko narovná a pozvedne obočí.

"Copak?" Zavrtí se s hravým úsměvem mezi jeho stehny, která pořád nepřestává osahávat. Toho taky nejde mít dost. Tohle už možná přestřelil a tak nějak čeká, že možná přijde trochu popohnáním, aby to dokončil. To bude taky oříšek, jak to udělat, ale zatím si to do hlavy moc nepouští. Vypadá překvapeně, když si prohlédne pečlivě výraz v jeho očích. Snaží se rozluštit, jen mu nepřijde, že je to úplně spokojené. +Jak by ti bylo, kdyby někdo přestal?+ Připomene si jaké to je, protože z té druhé strany, to už přece jen zná. Hlasitěji polkne a čeká snad cokoliv od nadávek, přes nějakou lehčí domluvu, aby ho jen tak nenechával. Nepřijde však ani jedno z toho. Úsměv se mu rozšíří, jakmile přijde kouzelné slovíčko, které ho zahřeje na duši. Nemusel to dělat, podle toho, co viděl, by ho mohl klidně seřvat na první dobrou, ale nestalo se.

"Hm, co bych pro tvoje oči neudělal." Vyjde z jeho rtů a začne se zase pomalu sklánět.

"Když se budeš ještě chvíli takto koukat a možná přidáš ještě jedno prosím..." Odmlčí se na vteřinu, když se nevinně zazubí.

"Uvidíme, co si ještě vymyslím." Vůbec netuší, kde se v něm ta provokace bere, ale už to řekl, tak se stydět nebude, na to už je pozdě a je s ním v posteli. Pokud se nestyděl doteď, je pozdě s tím začínat. Stejně má pocit, že mu tváře rudnou anebo je tu prostě takové horko? Asi od obojího trochu. Obejme rty jeho chloubu a začne přesně tam, kde skončil. Tentokrát ale nepřestane a dožene ho na vrchol. Těsně před ním se na vteřinu zamyslí, co ehm s tím vším bude dělat. Nějak mu nedochází, že by měl buď rychle uhnout nebo má smůlu. Je příliš pozdě a tak sebere poslední zbytky odvahy a pokusí se to všechno přijmout beze zbytku. Z druhé strany, co by bylo lepší, než dovnitř? Naposledy spolkne, než se podívá nahoru a pozvedne pravý koutek.

"Kolik těch poprvé budu mít dneska za sebou?" Už zase mu to mele, aniž by si uvědomoval, co to říká. Teď mu taky klidně může utéct, protože mu jasně řekl, že některé věci ještě nedělal. Ne, prostě ho nenechá, aby mu to docvaklo. Rty se přitiskne na kůži ve slabinách a drobounkými, lehkými polibky se posouvá znovu na něj. S každým dalším centimetrem jsou jeho polibky citelnější, dokud se nedostane až k jeho rtům a ty si taky pořádně vychutná. Dlaní ho pohladí v klíně jen zlehka, než se prsty posune mnohem dál. Už zase se trochu nervózní, ale nepustí to ven, za to další slova ano.

"Tolik ses zlobil, že nejsou zdvořilí." Narazí na muže, který vešel bez pozvání.

"Tak je čas, abych se zdvořile zeptal." Skousne si špičku jazyka mezi zuby.

"Můžu?" Pohladí ho přímo mezi polovičkami a v očích mu zasvítí.

Yoshiki

To jeho copak ho málem připraví o příčetnost, ale donutil se zůstat v klidu a ten Zyeanův úsměv stál za to. Když se Zye konečně uvolí, že bude zase pokračovat, Yoshiki musí zatínat zuby a sevřít peřinu pod sebou v prstech, až mu zbělejí, aby mu tu hlavu do vlastního klína tak trochu nepřirazil. Hodně lidí hodnotilo jeho oči, ale většina použila slovo zvláštní. Jestli se Zyeanovi líbí, jedině dobře! Zye si ho dobírá a místo druhého prosím se z Yoshikiho rtů ozve jenom dotčené tsss, když práskne hlavou zpět do polštáře, ale pak už konečně ucítí teplo jeho úst a koutky se mu spokojeně a blaženě zvednou nahoru. Tohle druhé kolo si užije beze zbytku a nakonec se jeho tělo napne ve vrcholné extázi. Jeho hlas zazní ložnicí a hřejivá vlhkost ho propustí až v okamžiku, kdy je dokonale po všem. Tohle bylo moc příjemné. Trochu zaskočeně otevře oči a podívá se na strop, když zezdola zazní přiznání. Jemu to přišlo docela profesionální, myslel si, že ta přestávka je cílená, no vážně. Než ale stačí poskládat dohromady nějakou myšlenku, ucítí Zyeanovy rty a postel se zhoupne, když se začne vracet k němu do objetí. Položí dlaně na jeho bicepsy a něžně je promne, když se mu konečně může pořádně podívat do tváře. 

"Zajímalo by mě, zda je tohle všechno odvaha nebo šílenství. Tvůj vpád do mojí zkušebny, všechno, co se dělo v šatně, tohle..." Kmitne očima výmluvně dolů někam mezi ně. 

"Možná od obojího trochu? To mi vždycky imponovalo." Vydechne horoucně a v jeho hlase je jasně patrná touha i vzrušení. Jeho nezvládl každý a on sám se s úplně obyčejnými povahami nudil. Zye je možná mladičký a nezkušený, ale drápky vystrčit umí a Yoshiki mu je rozhodně pilovat nebude. Spíš naopak. Asi by ho nikdy neměl představovat rodičům, nadšení by rozhodně nebyli. Ti Toshiho mu měli ještě pořád za zlé, že kvůli němu nenastoupil na medicínu a asi už je to nikdy nepřejde. Když Zye přitiskne rty na jeho, zřetelně z nich cítí sám sebe. Vrací mu náruživé polibky, prsty mu vjede do vlasů, přehrabuje se jimi a popotahuje je, stejně jako si jazykem pohrává s tím jeho pierciengem. Nový Zyeho krok je poměrně přímočarý a rozhodně odvážný. Pokud nikdy nedělal tamto, dělal vůbec tohle? Zřejmě ale ví jak na to a nebojí se rozdat jim role. Yoshiki se nebrání, tohle mu vyhovuje. Jeho slova ho trochu vyvedou z míry, protože už si dávno nepamatuje, kdo byl nezdvořilý a proč o tom teď mluví. Pochopí to vzápětí, když ucítí jeho dotek a znovu se pod ním napne a povzdechne si. Usměje se, obkrouží ukazováčkem linii jeho tváře a přikývne. 

"Musíš." Broukne měkce a skoro rozpačitě se u toho zasměje, ale asi by nebylo nejlepší zkoušet mu teď utéct. Sám mu mezi svými stehny udělá místo, když ho přijme do své horoucí náruče a jakékoliv další myšlenky jich obou utopí v nových naléhavých polibcích. Chvílemi má pocit, že se na jeho rty snad ani netrefí, ty vlastní už ho brní a boky se neklidně vrtí, jak po něm touží.

Zyean

"Začínám mít malinkaté obavy, že jenom trochu mi přestane stačit hodně brzy." Zavrní spokojeně, když se tiskne na Yoshiho tělo a vůbec se mu nechce to teplo opouštět, ještě že nemusí. Snaží se tvářit hrozně sebevědomě a nad věcí a stejně mu na tváři pořád sedí rozverný úsměv, který se střídavě mění s tím roztouženým. Na jednoho mladého kluka už to začíná být vážně příliš. Nesměl by být tak krásný, aby s tím neměl takové problémy.

"Já ani nevím." Podaří se mu vydolovat skrze rty, dokud se nespojí s těmi naproti a pak už si myšlenky berou dovolenou. Jenže jemu nemluvit nikdy dlouhou nevydrží a může doufat, že ho tím za chvíli nezačne štvát. Vždycky k tomu nakonec došlo, ale třeba tentokrát…

"Neskutečně dokonalé šílenství a doufám, že mi to ještě chvíli vydrží, protože jestli bude odměna vždycky taková, rozhodně to za to stojí." Odpoví mu nakonec už malinko zadýchaně a znovu si ukořistí jeho rty. S doteky mezi jeho polovičkami ani na chvíli nepřestává, spíš naopak. Ptal se ho sice na svolení, ale neví, jestli by byl schopný přestat, kdyby mu to nedovolil. Asi by se tvářil hodně smutně a pak doběhl za roh, protože takto rozdělaný, by to vydržel asi dvě vteřiny, možná i to by bylo příliš.

"Budeš mi muset dát vteřinku." Zamumlá trochu rychleji, než měl původně v plánu a stud už je zase ten tam. V posteli pro něj prostě není místo a podobnou chvíli už vůbec ne. S trochu hravějším výrazem dosedne na paty a nechá ho tam jen tak ležet, aby se mohl začít svlékat. Nespěchá ani teď, potřebuje sám sebe trochu zklidnit, aby nevybouchl příliš brzy. To by si prostě neodpustil. Rozepne knoflíky a mírně se pozvedne na kolena a stáhne je pod úroveň poloviček, než si zase sedne a zbaví se jich úplně. Ta volnost je něco pro něj a dokonce se neubrání spokojenému povzdechu. 

"Teď už opravdu musím." Okomentuje to vzápětí a s prudkým pohybem se zase dostane nad něj a zapře se dlaněmi vedle jeho hlavy. Skoro to vypadalo, že na něj hodlá skočit. Líbne ho na špičku nosu, než ho znovu políbí a teď si už vychutná dotek Yoshiho boků na holé kůži. Nutí ho si znovu a znovu povzdechnout, než přesune váhu na pravou ruku a prsty levé si vloží mezi rty. Tohle přece zná, jen z druhé strany.

"Už to nevydržím ani minutku." Prozradí mu a konečně navštíví jeho nitro svými prsty. Je vidět, jak nedočkavý je a stejně by mu nemohl ublížit. Ani neví, jak se ocitl této pozici a jako někdo, kdo by to měl celé vést, ale i když byl Yoshi jeho vzorem, stejně se odvážil a je to nezvyklá, ale dost příjemná změna. Že by si na to zvykl tak rychle? Koutky se mu jemně pozvednou a svou pozornost tříští mezi Yoshikiho šíji, do které se s vervou pustil, i když pořád není ani trošičku hrubý a mezi svými prsty, kterými provokuje místa, která ho mají pustit dál. Za dveřmi asi nechal část své stydlivé povahy, ale je to jen dobře.

"Už se nebudu ptát, Yo-chan." Zavrní mu do rtů, pohraje si s tím spodním, než vymění své prsty za chloubu, u které má pocit, že bude stačit jediný dotek a bude po srandě. Přesto všechno se odváží natlačit proti jeho nitru a z pocitu těsnosti kolem nejcitlivějších míst, se mu rozechvějí paže. Snad se na nich ani neudrží. Víčka tiskne pevně k sobě s hlavou mírně sklopenou k jeho hrudníku. Hlavou mu běhají myšlenky, jak skvělé to je a že to prostě nemůže vydržet, ale nakonec se přece jen ovládne a zvedne hlavu, když se uvnitř něj ocitne celý.

"A to mám někdy myslet na něco jiného?" Právě zapomněl, co je to hudba a bicí. Svět se dokonale zbořil a zůstali jen oni dva.

"Takhle mluví vesmír hm?" Nadhodí s tichým zasténáním, když se poprvé pohne. Jen zakrouží boky v malé provokaci, kterou několikrát zopakuje, než zvolí přímočarý pohyb proti těm Yoshikiho.

Yoshiki

S každým dalším Zyeanovým komplimentem se tváří spokojeněji. Je očividné, že je přesně ten typ, který jich nikdy nebude mít dost a pokud si Zye rád povídá, určitě jich vymyslí ještě stovky. Tohle téma může Yoshiki poslouchat až do smrti a nikdy si nepolezou na nervy. Jakmile přijde o teplo jeho těla, nespokojeně mlaskne, protože to je už podruhé, ale musí sám sobě přiznat, že na ty kalhoty dočista zapomněl. Opravdu ho jeho partner dostává tak moc, že už byl o několik kroků napřed. Jenom proto je z něj osobně neserval už dávno. Zye zrovna nepospíchá, když se svléká a Yoshikimu nevypočitatelně zajiskří v očích. Tohle je součást nějaké provokativní taktiky tak jako když se ho ptal, co se děje nebo o tom vážně neví? Pomyslné hodiny v Yoshikiho hlavě odpočítávají setinky do Zyeanova znásilnění a vážně moc podvádí a přeskakuje, ale Zye se nakonec umoudří sám a vrátí se nad jeho tělo. Yoshiki se rozesměje, když k němu tak přiskočí, ale pak už dlaněmi znovu pohladí jeho záda v místě beder a sklouzne jimi i na nově odhalenou pokožku jeho pozadí. Tady je hodně co k objevování, jen kdyby se mu myšlenky tolik netříštily vinou doteku jeho sametového klína. Proto to musí zopakovat ještě spoustukrát a spoustukrát, dokud nemá alespoň nějakou představu o tvaru jeho poloviček. Nečekal, že se mu ten dotek nahé kůže bude tolik líbit, jako by tato byla jiná, než ostatní, které kdy cítil, ale děje se to. Sleduje jeho prst mizející v jeho ústech a ty jeho jsou mírně pootevřené očekáváním. Trochu se v bocích pravidelně propíná proti jeho, aby ho trochu poškádlil a pobídl a ani on nechce čekat. Laskání krku a vchodu dostane téměř zároveň a je to velmi návyková kombinace. Ihned si zavzdychá, zavře oči a uhne mu tváří do strany, aby měl mezi jeho vlasy dostatek prostoru. Sám ho k sobě tiskne dlaněmi, střídavě ho jimi hladí a znovu tiskne a jedno chodidlo si hravě zahákne za jeho lýtko, po kterém ho jemně hladí svým nártem. Užívá se všechno, co mu Zye momentálně nabízí, klidně bude sobecký a dopřeje si několik minut jenom pro sebe. Slast se začíná stupňovat s tím, jak je Zye pořád odvážnější a poznává jeho tělo. Začíná škádlit přesně ta správná místa, aby se Yoshiki uvolnil a pustil ho mnohem dál a nakonec pocítí přímo jeho. Ložnicí se roznese vydrážděný sten, hlazení se změní za nehty zaseknuté do Zyeanovy pokožky a pak ho prostě popadne za tváře a přitáhne si ho na svoje rty. Jeho polibky jsou útočně dobyvačné, snaží se vytrhnout Zyeana z toho jeho opatrného tempa, ale on se jen tak nenechá a Yoshikimu se to vlastně líbí. Rozhodně si nemůže stěžovat na to, jak se o něj právě stará. Vůbec netuší, proč právě teď mluví o nějakém vesmíru, naprosto zapomněl, že se o něm bavili ve zkušebně v souvislosti s hudbou, ale rozhodně se mu líbí, že už nedovede myslet na nic, než na něho. Spokojeně, trochu rozpustile se zasměje, než se mu hlas zlomí do dalších povzdechů, které už nepřestanou. Prsty se mu smekají, jak je Zyeanova pokožka zpocená a on požitkářsky okusuje vlastní ret, zatímco se slast uvnitř něj stupňuje, až je to skoro k nesnesení.

Zyean

Ani za nic nemůže z hlavy dostat Yoshiho pohled, když se svlékal. Jak kdyby ho hltal očima a upřímně, tohle prostě nezná. Vážně by se mu mohl tolik líbit? Není divu, že má pořád maličkaté pochybnosti. Asi by neměl, když je v posteli zrovna s ním, ale…Prostě se od toho neumí odprostit. Naštěstí mu nedává moc možností to dál převracet v hlavě. Jakmile dostane nad něj, už vnímá jen jeho tělo a odpovědi, které se učí číst a že mu to jde. Tedy alespoň podle Yoshiho povzdechů. Za chvíli už neví, co dřív, jestli se snažit odpovídat jeho polibkům, vnímat chodilo na své lýtku, které je rozhodně dost dráždivé nebo neumřít z těsnosti jeho nitra. Vražedná kombinace a určitě mu to řekne, až zas popadne dech a bude schopný zformulovat v hlavě víc, než jen to, jak skvělý je to pocit. A jeho tělo to vnímá taky. Přesto všechno se mu daří být mnohem hravější, než by si kdy pomyslel a přímočaré pohyby střídá za ty krouživé, dokuje toho ještě schopný. Nevydrží to dlouho, tempo neustále zvyšuje a upouští od ostatních pohybů. Rty už má snad i nateklé a do plic se mu nedostává vůbec žádný vzduch. Několikrát zvládne do Yoshiho rtů zasténat, malinko zalapat po dechu, když si ho začíná brát vrchol slasti, který už není schopný oddálit. Připadá si, že uběhl maraton a zároveň, je to ten nejlepší sprint, který zažil. Ten pitomý výraz, který na vlastním vrcholu má, toho musí být důkazem. Napůl se zhroutí na předloktí, ale v pohybech úplně neustal. Z posledních sil si snaží prodloužit vrchol a doufá, že ne jen sám sobě, když se břichem otírá o Yoshiho klín. Jeho přírazy jsou skoro něžné, aby si užil ještě trošičku, než přestane. Něco nesrozumitelně zamumlá a opře se zpoceným čelem o jeho hruď. Ozve se další zamumlání, jak kdyby nevěděl, jak se písmenka skládají k sobě, ale stejně se o to snaží. 

"Kde jsme se to potkali?" Zeptá se jako první a asi je to k nepochopení.

"Jestli to nebylo minimálně v pekle, tak tomu nevěřím." Zhodnotí to celé a vypadá to, že se mu jeho schopnost řeči pomalu vrací. Konečně zvedne hlavu a přesune víc váhy na své předloktí, aby ho tolik netížil. Volnou rukou si odhrne zpocené vlasy z čela, ale culit se nepřestane ani na vteřinu. Natáhne se malinko, aby ho mohl líbnout na špičku nosu, než se přesune kousek níž a věnuje mu letmé políbení na rty.

"S tebou není nic obyčejné hm?" Složí mu osobitý kompliment, než se odsune trochu stranou, protože už se déle držet nedokáže. Přesto nejde moc daleko a bradou se opírá o dlaň položenou a jeho hrudi. Konečky prstů ho jemně hladí a chvíli ten pohyby dokonce sleduje. 

"Vím, že se sotva známe, ale nespěcháš domů, že ne?" Vrátí se malinkou hře, kterou měli na začátku, jak kdyby tady bydlel on a ne naopak. Díky ní se pořád drží v rozvernější náladě. Prostě má strach, že jeho nervozita se zase přihlásí o slovo. Zatím se to ale neděje.

"Máš na něco chuť?" Zeptá se ho a myslí samozřejmě pití nebo jídlo a pak se zasměje.

"Kdy řekneš, že na mě, budu rád, ale budeš muset počkat, než se vzpamatuju." Krátce sklopí oči a prohlédne si Yoshiho tělo.

"Tak už." Vrátí se očima k těm jeho a tiše se zasměje. Ne, v téhle posteli se snad vážně nestihne stydět.

Yoshiki

Rozhodně není ten typ, který by chtěl svému vrcholu nějak vzdorovat. Chce si ho užít a to hned a jakmile v sobě ucítí Zyeanovu horkost, která pramení jenom z jediného, následuje ho v příští vteřince. Ve tváři mu hraje naprosto spokojený úsměv, když se jen tak rozmarně popotahuje za prameny vlasů a nechává ho, aby ještě prodloužil dozvuky jejich milování těmi pohyby. Pokaždé to v něm vyvolá novou intenzivní vlnu, i když pomaličku slábnou. Nakonec rozlepí víčka a usměje se na jeho tvář nad sebou. Nemůže se na jeho uspokojený výraz dívat moc dlouho, protože Zye se na něj trochu zhroutí. Snaží se mu něco říct, ale není mu rozumět ani slovo. A ono je to vlastně jedno. Yoshiki se mezitím alespoň porozhlédne, kde nechal válet cigarety. Nikde je nevidí a to… mu trochu sebere úsměv. Rozesměje se, když konečně zachytí první větu. 

"I tak by se téhle branži dalo říkat, ale rozhodně si zabírám místo na trůně." Odpoví mu, zatímco natahuje prsty po krabičce, když ji konečně spatří a pak už strká cigaretu do koutku a poměrně elegantně si ji zvládne připálit. Naplní plíce nikotinem a pak ji strčí mezi rty i jemu, aby si taky potáhl. Je to roztomilý pohled, když ho nechává kouřit on sám a pěkně se s ním střídá. 

"Doufám, že ne." Znovu se rozesměje a spokojeně se při tom zavrtí. Podívá se mu do očí, když se ho Zye zeptá, jestli spěchá domů a nepřestává se smát. 

"Co je to chodit domů?" Dá mu jasnou odpověď. Zye ho trochu zmate, když se ho zeptá, jestli má na něco chuť, jako by tady byl doma on a znal obsah lednice, který je ve skutečnosti naprosto nulový. Sice toho měl s sebou hodně, ale všechno zůstalo v šatně. Možná by ho měl někam vzít na jídlo? Ložnici ale naplní další jeho smích, když je jednou z variant i on sám. Dokouří a típne cigaretu do popelníčku na stolku. Prohlíží si ho přesně dvě vteřiny, než Zye oznámí, že už může. Natáhne po něm obě ruce a přitáhne ho zpět na své tělo a k dalšímu polibku. 

"Přece jsme si vyjasňovali, jak je to s tím spánkem." Připomene mu, že ta hodinka nad ránem ještě nenastala. Yoshiki je nakonec opravdu k neutahání, ale Zye s ním drží krok, dokud oba doslova neodpadnou, zatímco se za okny začne rozednívat. Když o tu hodinku později zazvoní Yoshikiho budík, ani neví, kde je nějaká přikrývka. Leží v posteli nakřivo na břiše, na zádech cítí Zyeanovu ruku a tvář a podle naprostého ticha, které v bytě panuje, je mu jasné, že nezvaní návštěvníci nedorazili a zbytek domu ještě spí. Byly přesně čtyři. V pět už musel být někde jinde. Vzhledem k cestě přes Tokyo měl co dělat, ale to nejspíš oni oba, takže se prostě museli do sprchy vtěsnat společně. Rychlá káva, rychlá cigareta a pak už každý svou cestou za svou prací. V taxíku si uvědomí, že se vlastně nestačili ani pobavit o tom, jestli se ještě někdy uvidí. Vlastně na žádné vztahy neměl čas, ale stejně mu to nedá, aby v tuto hodinu neprohnal svůj personál, aby mu na budově zjistili telefonní číslo, které tam má každý zapsané. Nesmí se to, ale co se pro něj nesmí? Jakmile ho má, ještě naťuká smsku a pak už musí vystupovat.

Úterý, 23.30, Zepp Tokyo. Vesmír si to žádá a vládce Pekla taky. Do té doby hodně zlob. Pa.