(zámek)
Mana
O několik hodin později už se Sagou sedí ve vlaku směrem do Tokya, kde jim Saga po internetu zamluvil lístky na trajekt. Pojedou s ním zase tolik hodin… Hyde má náskok celou noc. Mana si nedovede ani představit, co všechno by se mohlo stačit stát. Kromě toho si vůbec nepamatoval cestu lesem. Utíkali vyděšení a v noci. Jenom se držel Hyda za ruku a klopýtal za ním a nepochybuje o tom, že Hyde půjde přímo, protože ho duch navede. Celou cestu vlakem se Sagou prosedí nad zakoupenou mapou přístavního městečka, kde s Hydem kradl oblečení a jeho blízkého okolí. Na místě dokoupí podrobné mapy lesa, pokud takové existují. Saga se naštěstí na nic neptal, když Mana trval na tom, aby hned vyrazili na cestu, ale viděl mu na očích, že si myslí, že by Hyde mohl být někde ve městě, možná v práci nebo kdekoliv jinde. Mana nechtěl o ničem podobném ani slyšet a hodiny tikaly neúprosně. Kdyby si udělali zbytečný výlet, Hyde už by jim volal, ale telefon byl stále nedostupný. Na trajektu je to k zešílení, protože nemohou nic víc, než jenom sedět na místě a čekat. Přinutit Manu spát je skoro nadlidský výkon, ale Sagovi se to nakonec podaří, když ho přesvědčí, že musí načerpat sílu. Jakmile se ocitnou na půdě městečka, Manovi po zádech přejede mrazení. Po lesích se plazí divná mlha, ve které by kdokoliv mohl snadno zabloudit. V místním krámku si zakoupí vybavení – mapu, jídlo, kompas, ale taky zbraně k sebeobraně jako jsou velké nože nebo sekyra. Něco, co nepřitahuje pozornost. Saga ví, kam jdou a co by se mohlo stát a teď, když jsou tak blízko, Mana dostane opravdu strach. +Proč jsi to udělal?+ Vyčte Hydovi v duchu. Provede Sagu okolo domků, které ještě poznává a zastaví se s ním na hranici lesa, odkud s Hydem vylezli. Tím směrem, ale co pak?
Saga, Hyde
Hyde měl vážně pocit, že spal jako v bavlnce. Po takovém výkonu by se jeden ani nemohl divit a to, co prováděli dál v posteli...Ne, to jen tak z hlavy nedostane. Konečně měl pocit, že jsou opravdu doma. Ano, všichni tři. Byl dokonale unavený, uvolněný a ještě to podpořili trochou alkoholu. Lepší večer by si vážně představit nemohl. A pak najednou se v jeho snu objeví ona. Zamrazí ho podél páteře, když před ní jen tak stojí. Hledí si sobě navzájem do očí a jakmile mu dívka kývne hlavou, zvládne jen jak na povel zvednout koutky. Slyší její hedvábný hlas, jak ho volá k sobě a nohy prostě automaticky jdou. Neuvědomuje si, že to není sen a že opravdu vstává z postele, ani to, že se obléká a odchází z jejich domku. V hlavě má pořád jen její broukání a slova, že bez něj být nemůže. Jak by ji mohl nechat samotnou na tom hrozném místě, to přece nejde. Opar v hlavě mu spolehlivě zakazuje myšlenky na kohokoliv jiného. Kdyby se do nich dostal jen na kousíček Mana, vrátí se zpátky k němu. A ona to ví. S trochu mimo úsměvem sedá do vlaku a pak nastupuje na trajekt. Peníze, které měl u sebe, mu stačí na to, aby se dostal zpátky do města, a do zad už ho hřeje vycházející slunce. Ani to však nemohlo smazat sen, který právě žije. Dívka je pořád s ním, kráčí vedle něj a láká ho k dalším a dalším krokům. Říká mu, jak ráda ho vidí a že ho chce mít u sebe, aby jí zpíval. Ano, moc rád to udělá, co by mělo být důležitějšího? Poslední yeny, které má v kapse utratí za taxi, které ho doveze na kraj pozemků, jenž patří Manovu otci. Přesně ví, kde jsou."Jste si jistý, pane?" Zeptá se ho taxikář se starostí v očích, když si od něj bere peníze. Hyde se bezstarostně usměje a kývne hlavou.
"Ano, jsem doma." Prohodí melodicky a přibouchne dveře. Rozhlédne se kolem, nadechne se čerstvého vzduchu a vykročí k zámku, kde hledá jen jediné místo. Věž. V rukou dřímá panenku, kterou si sebou nese celou cestu jako ten nejcennější poklad.
Pro Sagu bylo celé to ráno ve znamení chaosu. Nechápal, co se s Manou děje, že tak vyšiluje, ale uklidnit se mu ho nepodařilo. Kdyby ho nemiloval, tak mu asi řekne, ať přestane blbnout a jde spát a nikam by nejel. Jenže výraz v jeho očích, ho donutil jít s tím i na kraj světa. Pořád tak úplně nevěřil, že by něco mělo moc odvést Hyda od nich dobrovolně. Jak by mohl jít sám, když jim bylo tak skvěle, hlavně po tom, co mu večer říkal? Nechápe to ani náhodou, ale nehodlá se v tom vrtat. Snaží se ho přinutit jíst a spát a taky něco vypít. Mana se tváří, že nic kromě cesty a Hyda ho nezajímá. Je tok pláči, když ho vidí v podobném rozpoložení. Může mu jen stále opakovat, že bude v pořádku. Určitě bude! Věří tomu. Městečko, kde vystoupí, se mu vůbec nezamlouvá. Panuje tady podivně tížívá atmosféra. Přijde mu to hned od první chvíle.
"Tady bych žít vážně nechtěl, promiň Mana-chan." Prozradí mu část svých myšlenek a ten obchod mu nakonec odkývá. Neměl to dělat. Jen co spatří jejich nákup a hlavně nože a sekeru, je mu z toho vážně divně. Představa, že by měl cokoliv z toho použít…To ne.
"Víš, kudy se máme vydat?" Zeptá se ho, když rozkládají mapu. Je tu spousta hektarů lesa, najít mezi nimi zámek…Jde to vůbec? Jsou na hranici lesa a ani jeden neví, kudy dál.
"Podívej, Mana-chan. Tady je vyznačená stará cesta. Jen náznakem, ale třeba by nás tam mohla zavést." Ukáže na cestu, která se táhne od té hlavní několik kilometrů daleko, skoro nenápadně mezi stromy. Poklepe na ní prstem ještě několikrát.
"Za předpokladu, že víš, jak se s tím zachází." Ukáže skepticky na kompas. Tohle by je mělo někam zavést? Ne, tím si vážně není jistý.
"Měl bys vědět, že jsem v tomhle ohledu k ničemu. Ani třísku si nevytáhnu." Snaží se to trochu celé odlehčit a možná ho přimět, aby se vrátili. Jenže už i jemu to začíná být divné. Hyde už by se dávno ozval, kdyby se nic nedělo.
"Klid to zvládneme, všichni." Přitáhne si ho za pas k sobě a líbne ho do vlasů.
"Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo." Pošeptá mu do nich.
"A ani Hydovi." Dodá, aniž by si uvědomil, že podvědomě přebírá místo po Manově boku. Za všech okolností a se vší starostí, která k tomu patří.
"Tak jdeme." Konečně se mu podaří přijít na to, jak kompas funguje. Půjdou dlouho a terén není zrovna nejlepší.
"Tady jste utíkali? Divím se, že jste v tom lese nezůstali na věky." Vyzvídá trochu po cestě. Rozhodně by se tu nechtěl toulat po tmě a bez ničeho. On má na zádech batoh plný věcí a za pasem v pouzdře velký nůž, kdyby cokoliv...Tak nějak se modlí za zvěř, po tom co slyšel.
"Půjdeme ještě dlouho, měl bys ještě něco sníst." Prohodí asi za hodinu a už shazuje batoh z ramen.
"Potřebujeme energii, oba dva." Usměje se na něj a když v lese za nimi něco zašustí, trhne sebou.
"Ne, já prostě lesy nikdy mít rád nebudu, není to lepší ve městě, kde sedneš do taxi a jedeš?" Pokusí se rozehnat svůj vlastní strach.
Mana
Podívá se do Sagovy tváře a jemně pokrčí rameny. Ano, on už to taky chápe a když si pohled na městečko spojí se zážitky, všechno se hned znásobí. Teď jde ale o Hydův život. -Vůbec si nedovedu představit, co bych dělal, kdybys se mnou nebyl a tohle všechno pro mě neudělal.- Řekne mu. -Jak bych tohle zvládl sám?- Myslí to opravdu upřímně. Nakonec by stejně šel, ale kdo ví, jestli by vůbec zvládl projít lesem. Zavrtí hlavou, že cestu nezná, ale Saga si samozřejmě poradí a navrhne řešení, které mu připadá logické. Mana se na něj spoléhá celou svou bytostí úplně stejně jako na Hyda a pouto, které k němu má, s tím jenom víc roste. Saga má pravdu, pokud existovala stará cesta, mohla by vést právě k zámku. Kdysi ho někdo využíval úplně jinak, než dnes a nějak se tam dostávali. Otec navíc jezdil autem sem a tam, takže musela existovat i jiná cesta, než přes les, ale jistě byla mnohem delší a Mana ji neznal. Jakmile ale dojde na zacházení s kompasem, rozhodí rukama. On je úplně stejně nepoužitelný, vždyť se celý život směl jenom procházet po pokoji, oblékat a líčit! Neumí vůbec nic! Rozhlédne se kolem sebe, jestli tu třeba není někdo, kdo by jim to ukázal, ale stejně jako minule, jsou všichni lidé nejspíš uvnitř svých domů nebo úplně pryč. Vlastně tu neštěká ani pes a po ruchu Tokya to Manovi připadá úplně nepříjemné. Tam byl hluk i v noci a u jejich domku zase šumělo moře. Když si ho Saga přitáhne ke svému boku, najednou povolí svoje tělo a na okamžik se mu úplně svěří do péče, aby ho mohl ukonejšit. Je to velmi příjemné, opřít se o někoho silnějšího. Rozhodně přikývne na jeho slova a pak už se společně zanoří do lesa, aby našli stezku. Je to skoro úvoz, takže je snadné ji sledovat, ale je zarostlá, zapadaná kládami a plná kamení. Musí jít spíš vedle ní a nad ní a je to do kopce. Velmi namáhavé a ani jeden z nich nemá fyzičku. Přikývne na jeho otázku. -Nic si nepamatuju.- Dodá, co je nejspíš jasné a rozhlíží se pořád kolem. -Já taky.- Souhlasí s ním. -Měl jsem noční košili, žádné boty… Hyde mi dal svoje, i když mi byly velké...- Začne vyprávět věci, o kterých Sagovi nikdy neříkal. O tom, co se na zámku dělo, mluvili vždycky jenom ve všeobecné rovině. -Byla noc a velká zima… spali jsme pod nějakým převisem. Kdyby se mnou nebyl, vzdal bych to a umrzl.- Mluví dál a má před očima Hyda v plamenech i otce, zakrvácenou kuchařku, věž a přízrak lomcující okenicemi… Přísahal, že se tam nikdy nevrátí a teď jde dobrovolně zpět. Pro lásku. Když se Saga zastaví na svačinu, připadá mu to hrozně brzy, vrhne po něm vyděšeným pohledem a nechce, ale nemá moc smysl odporovat. On by byl schopný celou cestu běžet, aby si později nevyčítal, že přišel pozdě. Po celý čas jídla je jako na trní a když za nimi zapraskají větvičky, málem mu skočí do náruče. Vrazí mu do ruky tu sekeru, kývne směrem ke křoví a ještě ho málem popostrčí, ale nic dalšího se neděje a on si úlevně kecne na zadek. To jsou tedy záchranná výprava. Zbytek dne mu vypráví, jak se s Hydem vlastně poznali a jaké byly jejich první dny na zámku a pak na les kolem padne noc. Nejspíš už nejsou daleko, ale Mana se vleče co noha nohu mine, netuší ani, kolik kilometrů ušli a nožky má samé puchýře. Přesto paličatě odmítá tábořit, dokud se mezi stromy nezalesknou okna věže. Sevře Sagovu paži a ukáže k ní. Dokázali to. Našli zámek. Manovy vnitřnosti sevře strach. Takhle za noci je všechno ještě mnohem horší. Co když Hyde už nežije? Nechce se na tu věž ani podívat a jeho tělo se roztřese, ale zimou to není. -Možná se i počůrám.- Myslí to vážně. Přikradou se k bráně. Otcovo auto je tady. Mana na něj ukáže, vezme Sagu za ruku a vede ho kolem zídky k jedněm z několika bočních vchodů. Snad nebude všude zamčeno.Saga, Hyde
"Přísahám, že přestávám kouřit." Prohodí si Saga tiše pro sebe a jen se ušklíbne. Hned, jak bude mít možnost, tak si stejně zapálí, to je mu předem jasné. Vyslechl si příběh o tom, co se dělo na zámku a upřímně…Už je to víc, než mráz po zádech, jak šílené mu to připadá. Copak se ještě něco takového v téhle době dělo? Očividně ano. Pokud někdy něco nepochopil, tak je to chování Manova otce. Copak to jde, něco podobného provést svému vlastnímu dítěti? Ne, že by po nějakém toužil, ale i přes jistou averzi, mu to přijde neskutečné. A ty kuchařky k tomu!
"Divím se, že jste vůbec přežili. I když mám všechno vybavení, je to dost náročný pochod pro někoho, kdo není zvyklý. Natož tak v noční košili a bos." Obdivuje oba dva. Hyde musel mít hodně dobré nervy, aby se z toho celého nezbláznil a co teprve Mana. Už plně chápe, proč je Mana takový, jaký je. Stejně ho nepřestane udivovat, že je vlastně normální.
"Vím, že nechceš, ale musíš jíst, jinak daleko nedojdeme." Pobídne ho ještě měkce a přitáhne si ho k polibku do vlasů, aby jej trochu ukonejšil. Když se vydají na cestu, Mana vypráví dál. Možná by si měli dávat pozor, aby je nikdo neslyšel, ale i pro něj je to vítané rozptýlení. V těch divných zvucích z lesa zní Manův hlas jako pohlazení po duši. Trvá to dlouho, než konečně les napůl skončí a odhalí tak velký a hodně starý zámek. Je vlastně uprostřed ničeho a to mu přijde ještě strašidelnější. Když si k tomu připočte to, co ví…Hodně se přemlouvá, aby si Manu nehodil přes rameno a nezačal utíkat zpátky do lesa. Ale je tam Hyde...Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by se mu cokoliv stalo. Byl to jeho přítel, možná už i malinko něco víc.
"Tak to budeme možná dva." Prohodí sotva slyšitelně Saga na to o počůrání a sevře Manovo předloktí, aby mu tím řekl, že je tu s ním. Teď ho nechá jít prvního, protože on je ten, kdo to tu dobře zná.
Hyde dorazil o několik hodin dříve. On však minul hlavní část zámku obloukem. Dívka mu naznačila, že by měl přestat s broukáním, aby ho nikdy neslyšel. Poslechl ji bez jakéhokoliv zaváhání. Jeho kroky mířily rovnou do věže. Dveře byly znovu zatlučené, aby se nikdo nedostal nahoru. Nevěděl, jak si s nimi poradit, ale oči mu nakonec padly na sekeru ve tmě.
"Zařídila jsi to, děkuji." Prohodí omámeným hlasem a bez váhání je rozbije. Nahoře ve věži pořád zůstala hromada prachu a pavučin. První, co udělá je, že se pustí do úklidu, jak kdyby tu hodlal žít. Odstraní přehoz na posteli a položí do peřin panenku, aby na něj mohla koukat.
"Je to jak bych nikdy neodešel." Prohodí si pro sebe s mírným pousmáním.
"Taky mi bylo smutno." Kývne hlavou na potvrzení vlastních slov.
"Už nikam nepůjdu, neboj, jsem tu jenom kvůli tobě a pro tebe." Odpovídá na otázky ve své hlavě. Za chvíli už je věž skoro obyvatelná a její místnost osvítí drobné světýlko v malé lucerničky.
"Chceš, abych zpíval?" Zeptá se dívky, kterou vidí sedět v okně. Sám se natáhne na půl na postel k panence a nechá svůj hlas vyznít do okolí. Za několik málo minut jeho hlas utichne a jde se za dívkou podívat z okna na pozemky. Podle ní jsou krásné, on si to samozřejmě myslí taky. Pak ale ztuhne a zahledí se na okraj lesa. Vidí dvě postavy a…Tu jednu by i nikdy nesplet a tou druhou si je taky dost jistý.
"Mana-chan." Splyne mu ze rtů a v tu chvíli opar povolí a do hlavy se mu dostane jeho vědomí. A pak uvidí ještě někoho a má něco v ruce. Sleduje je a hodlá jim ublížit. Strach o oba ho sevře železnou silou a probere ho úplně.
"Nesmí tam jít, musím za ním." Rozhodne se ve vteřině, jakoby to na tom záleželo všechno. Průvan ve věži se objeví zničehonic a zabouchne mu dveře před nosem. On má však pořád sekeru a začne se dobývat ven. Je to jakoby se minulost opakovala, když se s tříštěním skla lucerna rozbije a postel pohltí plameny.
"Tak mě pusť, vždyť mu ublíží." Prosí dívku a ohlédne se přes rameno.
"Pro svobodu nás všech." V koutku se mu zaleskne slza, když si uvědomí, co se Manovi může stát, když ho jeho otec najde.
"Prosím." Klekne před ní na kolena a nechá hlavu svěšenou. V tom ale dveře povolí a otevřou se na malinkatou škvíru. Neváhá ani na vteřinu a vyběhne na schody, které snad bere po dvou a málem se přerazí, sekeru však pevně svírá v ruce, rozhodnutý udělat, co bude nutné.
Mana
To bude pohled, až tady oba dva budou běhat s mokrými kalhotami, ale nějak mu není do smíchu ani z té představy. Vede ho za sebou a pevně svírá jeho dlaň. Prodírají se zarostlou zahradou podél zámecké zdi a když se v jednu chvíli Mana podívá nahoru k věži, uvidí v ní světýlko, které tam před chvílí nebylo. Na okamžik se zastaví a ukáže Sagovi tím směrem. Srdce se mu divoce rozbuší. To je určitě Hyde. Je ještě živý? Určitě je, duch by přece nezapálil oheň. A co když je to jen návnada a někdo chce, aby šli do věže? Už jednou v ní skončil zamčený. Není to poprvé, co si do ní pro Hyda jde. A dostane ho odtud znovu. Nemá při tom ani ponětí, že se duch z věže nejspíš obrátil na jejich stranu a proč. Znovu se dají do pohybu a už se blíží k malým dřevěným vrátkům, které vedou skrz sklep do kuchyně, když za nimi něco zapraská. Mana se prudce otočí a je to přesně ve chvíli, kdy se na ně rozmáchne zahradník obrovským rýčem. Vůbec nechápe, jak se to celé přihodilo, ale strhl Sagu za ruku směrem k sobě, div ho nesrazil na zem a rýč proletěl taktak kolem něho. Kdyby zahradník nešlápl na suchou větvičku, měl by Saga rozpolcenou hlavu. Prostě by byl na místě mrtvý a to jsou tady pár minut. Mana není schopný takového chlapa přeprat, ani nemá v ruce nachystanou zbraň a je to velká chyba. Popadne Sagu za ramena a začne utíkat. Vtáhne ho rovnou do těch vrátek a přibouchne je za nimi. Je tu tma jako v pytli, ale on ví, kde hledat vypínač. Není tu nic, čím by zajistili dveře. Adrenalin mu koluje žilami v neskutečných vlnách, srdce mu divoce buší a jeho nohy žene dopředu jenom obrovský strach. Zahradník jim půjde po krku a navrch vzburcuje zbytek zámku. Bude jim jasné, proč jsou tady a kam přesně mají namířeno. Teď začíná hra o čas. Na nic nečeká a vleče Sagu po schodech ze sklepa nahoru. Po cestě se snaží nahmatat jeden z nožů a připravit si ho do ruky. Strašně se mu třesou ruce a neumí si představit, že by ho pozvedl třeba proti Sen. Když tady byli naposled, Sen jim pomohla. A co její otec? Ten vlastně taky. Jsou tu ještě? A pomohli by jim zase? Pokud ano, stojí jenom proti otci a zahradníkovi, ale co když ne? Ocitnou se v kuchyni. Mana za nimi slyší těžké kroky. Divoce na Sagu zagestikuluje, aby před dveře přitáhli kredenc, ale je to jenom dočasné řešení, než zahradník oběhne zámek. Ani jeden z nich netuší, že ve staré věži hoří a požár se začíná masivně šířit starým krovem a přeskakuje na střechu pod věží. Kredenc je na místě, Mana se prudce otočí, proběhne se Sagou kuchyní do jídelny pro personál a ztuhne na místě. V čele stolu sedí na židli Naoki. Vypadá klidně, předloktí má složená na desce a hledí přímo na ně. Kdyby bývala neměla v lebce zaraženou lopatu. Krev jí stéká po tváři a mezi mrtvýma očima a Mana poprvé v životě vykřikne, zhroutí se do klubíčka na kolena a křečovitě se drží Sagy nad sebou. Několik dlouhých vteřin od toho není schopný odtrhnout oči, než se rozvzlyká a pevně víčka zavře. Tenhle pohled ho bude děsit už do smrti. Nikdy na něj nezapomene, i kdyby to přežili. Tohle je jasný vzkaz. Někdo musel tušit, že se sem Mana vrátí. Odvlekli ji tu noc, kdy prchali z bytečku. Musela být tak vyděšená a oni neudělali nic a jen si užívali. Hyde měl pravdu a je to jenom Manova vina. Nutně se musí postavit na nohy, aby nezavinil ještě Hydovu smrt. Otře si hřbetem dlaně oči a ukáže na chodbu. Bojí se na ni vystrčit i nos, ale zatím je tam ticho. Nakonec na ni tiše proklouznou. Znovu se dají do běhu, vyběhnou co nejtišeji schody do patra a pak skoro vletí do náruče někomu dalšímu. Mana se tak lekne, že málem na místě umře. Teď by byl mrtvý zase on, kdyby to nebyl… Hyde??? Zběsile osahá jeho tvář, zírá na něj vyděšenýma očima, pak se ohlédne a uvědomí si, kde jsou. Oba dva je vtáhne za dveře svých starých pokojů a ložnice. Dokonce je tu ještě klíč. Mimoděk zamkne. Musí se na chvíli zastavit a říct si, jak utečou. Otočí se na místě a svět se zastaví. Všechny jeho věci, panenka… oblečení a postel, čajový servis a uschlé růže ve váze… je tu tma a ticho a pocit zdánlivého bezpečí. Po tváři mu nepřetržitě stékají slzy, když vykročí k panence, zvedne ji a přitiskne k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat