Die
"Shinya..." Zopakuje po něm v tichém zapředení tak, jak si přeje, aby ho oslovoval. Ano, to má pravdu, ale opravdu mu tak moc věří, i když se znají teprve chviličku? Jak si může být jistý, že to Die ve vteřině neotočí proti němu, například v nějaké snaze, zajistit si u jeho otce ještě lepší postavení? Je to proto, jak otevřeně s ním Die mluví, jak si dovolil posoudit jeho otce? Na dušičce ho hřeje Shinyův kompliment a pěkně poponáší jeho ego. Má dělat cokoliv chce… ano, tak by to mohlo být v nějaké realitě, kde otroctví neexistuje a kde by si byli rovni. Někde by se potkali, možná spolu chodili… není těžké si takové věci představit, to opravdu ne. "Přesně takové jsem jim vybral." Řekne, zatímco mu vyvléká kotníky z nohavic a pak hodí kalhotami někam přes rameno, aniž by se podíval, kam vůbec dopadly. Vystoupá očima k těm jeho, když se ho Shinya ptá, na co je ještě čas a pousměje se, když vidí ty plamínky v jeho očích. Kde ty se tam vzaly? Dnes ještě nic podobného neměl možnost vidět. Najednou jako by začal být skutečně sám sebou, teď, když už se nikdo nedívá a je tu někdo, kdo naruší jeho samotu. Vrátí oči k jeho tetování, o kterém Shinya zrovna mluví a prohlédne si ho trochu lépe. Je opravdu nádherně vyvedené.
"Divím se, že ti něco podobného dovolili..." Odtuší, ale skloní tvář k jeho pokožce a pomalu ten obrázek začne olíbávat pěkně z vnější strany dovnitř. Dává si záležet, aby ho lechtal a hýčkal jemněji, než dotek plyše a jakmile uvidí napřimující se chloupky jeho pokožky a husí kůži ví, že právě došel k extrémně citlivým místům.
"Líbí." Dodá, než znovu zvedne pohled a uvidí ho vykukovat zpoza toho polštářku. Shinya je čím dál tím rozvernější. Tiše se rozesměje a najednou se během chvilky ocitne u něj nahoře, trochu ho zalehne a sáhne po polštářku, aby ho mohl stáhnout stranou. V očích mu pobaveně jiskří.
"Ty malý provokatére..." Nařkne ho, prohlédne si hluboké tůně jeho očí, pak klesne pohledem na jeho rty a skloní se, aby si dovolil je pořádně ochutnat. Při tom si kolenem najde cestu k jeho klínu a mírně proti němu zatlačí. Odezvu cítí v podstatě okamžitě. Svůj průzkum jeho rtů rozhodně neodbývá, rychle se učí, jak na to, aby se to Shinyovi líbilo a sám u toho míní využít všechny techniky, které zná. Hraje si s jeho jazykem dost dlouho a tlak vymění za pozvolné pravidelné pohyby, které mohou připomínat i docela jiné věci. Nakonec ho nechá i nadechnout, když se trochu udýchaně oddálí, mírně se od něj odkloní tělem a popadne ho za bok, aby ho hravě otočil rovnou na břicho. Připraví ho tak o možnost se na něj dívat, ale to mu vynahradí.
"Ještě se neznáme a oči mohou klamat." Zašeptá mu do ouška, když se k němu přiblíží svými rty. Vezme ho za bradu a natočí jí směrem od sebe.
"Protože jsme spolu nikdy nebyli na žádném rande, vůbec nic o tobě nevím. Nemám ani ponětí, co by se ti mohlo líbit nebo kde jsou tvá citlivá místa, takže… na to musím přijít. Nejlepší reakce je nečekaná. Zavři oči..." Vydechne znovu a pak se ho rty dotkne na nejvyšším obratli pod vlasy. Postupuje jimi oblinku po oblince a zastaví se v úrovni lopatek. Nosem opíše oblouček k levé z nich a něžně secvakne kůži zuby. Pak to místo olízne a pokračuje na druhou stranu, ale tady zůstane jen u polibků. O pravé předloktí se opírá a levou dlaní se ho dotkne na vzdálenější noze v podkolení jamce, kam ještě dosáhne konečky prstů. V motýlích dotecích jimi začne stoupat výš rovnou středem jeho stehna, zatímco nahoře klesá rty podél páteře pod lopatky. Jazykem si vyznačí novou cestičku až k boku a znovu ho hravě kousne.
Shinya
"Nedovolili." Pípne sotva slyšitelně a těkne očima ke dveřím, jakoby se bál, že se otevřou a v nich bude jeho otec. Kdyby to jen věděl, asi ho ztříská tak, že se už neprobere. Tohle před ním dokázal dost dobře tajit. Sám by se do toho nepustil, ale pokud ho někdo malinko popostrčil, dokázal zlobit. Teď mu to vyloženě kouká z očí, když vidí, jak se Die přibližuje rty k onomu místu. Zatají dech, málem se udusí, když přijdou první polibky a místo výdechu si tiše zasténá. Už tohle je na něj příliš a tím spíš, že tu by tak dlouho sám. Nedokáže se podobným pocitům bránit. Malinko posmutní, když přestane cítit jeho rty, ale to už ho má u sebe nahoře. Tiše se zasměje, když přijde i o ten polštářek, stejně rychle jako o oblečení, které se válí doslova všude. Kdyby mu dal Die jen chvilinku na přemýšlení, asi se zvedne a půjde to uklidit. Nadechne se, aby mu odpověděl, že on přece provokovat vůbec neumí. Všechno se ale přetvoří v tlumený povzdech, jakmile ho Die políbí. Každičkou buňkou vnímá jeho tělo na tom svém. Hrozně se mu líbí, když se k němu tiskne a o to víc, jakmile ucítí dráždění v klíně. Reakce jeho těla je okamžitá a jak se hrne krev dolů, dostává jí dost i do tváří, které už zase zrůžoví. Nechápe, jak vůbec někdo může líbat takovým způsobem, každý pohyb v něm probouzí další a další touhu. Vychází mu svým rty vstříc, nechává se sebou mávat už jen při těch polibcích a noha, která se hýbe a dráždí ho, je snad příliš. +Pomalu.+ Prosí Die v duchu, protože mu reálně hrozí, že bude dřív, než vůbec začali. Jak to má vydržet? Tiskne víčka k sobě, jeho drobné tělo se zlehka chvěje pod vší tou pozorností a neovládne se, jakmile o něj přijde úplně. Podívá se na něj skoro vyčítavě."Tohle..." Chtěl mu říct, že to není fér. Znovu to nestihne a už je otočený a vůbec na něj nevidí.
"Můžeš mi je zavázat." Vypadne z něj, aniž by mu došlo, co říká a znovu se zastydí. Nechal by si od něj líbit snad cokoliv, obzvlášť po tom, co mu povídá, jak spolu nebyli na rande. Propadá mu každou vteřinou a něco víc a nejde to vůbec zastavit.
"A nejen oči." Jeho tělo i jazyk na to má svůj vlastní názor a ten se jen upevní, když přijde na další laskání kůže. Sevře prsty prostěradlo a neklidně se zavrtí, aby mu vycházel vstříc a dostalo se mu mnohem víc doteků. Už dávno ví, že je na nich závislý, jen tohle byla dlouhá abstinence a Die má snad radar na místa, kde je to nejlepší. Víčka už tiskne k sobě, aby mohl vnímat hýčkání ostatními smysly, přijde tiché syknutí a vzápětí rozverné zasmání, jakmile dojde na kousnutí. Čeká, že přijde i na druhé straně, ale to se neděje. Okomentuje to dalším zasténáním a neklidně se zavrtí, aby ho snad i vyprovokoval.
"Die-san, trápíš mě, ale nenechávej toho." Podaří se mu zamumlat a není mu příliš rozumět, jak drtí zoubky svůj vlastní ret. Pořád se snaží malinko krotit, aby nebyl příliš hlasitý, ale sám moc dobře ví, že to dlouho nevydrží a jeho hlásek se začne projevovat naplno. Tohle přece nejde ovládnout. Dostane se mu druhého kousnutí, po kterém se pohne pozadím trochu nahoru, jak hledá lepší polohu, aby nic nepřekáželo jeho vzrušení, ale trápí tím sebe mnohem víc. Teď už si opravdu pořádně zasténá, jak k nevydržení to je. Je vidět, že bude stačit pár minut a možná už jen pošeptání do ouška, aby byl poprvé. A pak se zase bude hrozně stydět už jen za to, co mu povídal. Doslova se roztápí pod jeho rukama a odolává pokušení se na něj podívat nebo alespoň sáhnout po polštáři, aby se jím utlumil.
"A co když se podívám, co bude pak?" Ozve se jeho rozvernější stránka, která už déle nemůže zůstávat pod pokličkou a koutky se mu se stejným nádechem pozvednou. Zavrtí pozadím, aby dostál svým slovům a pokouší se ho vybízet, aby věnoval pozornost taky tomu místu. Mohl si o to říct, ale....To by se hanbou propadl samozřejmě!
Die
Na chvíli musí přestat ve svém laskání, protože když mu Shinya řekne, že mu to tetování nedovolili a on si vzpomene, jak s ním jeho otec zachází, prostě ho to zaskočí. Není si jistý, jestli mu rovnou nevynadat za to, že se úplně zbláznil nebo jestli se začít smát a dělat obdivné obličeje. "Shinya-chan, ty jsi odvážnější, než by se mohlo zdát. Ať už kvůli tomu jakou hru se mnou chceš hrát nebo kvůli tomuhle." Pohladí konečky prstů obrázek na jeho stehnu. Tím to celé nekončí, protože Shinya si vyprosí zavázání očí. Co by pro něj neudělal? Od toho tu přeci je. Vnímá celé jeho tělo jak doslova volá po pozornosti, cítí třes pod svýma rukama, ale zároveň by ho nenapadlo, že je jen malý kousek od prvního vrcholu. Rozhlédne se kolem sebe, co by se tak dalo použít. Může se nechat nasměrovat, ale tím by rozbil kouzlo okamžiku. Postel je celá ověšená bílými průsvitnými závěsy, ale když jich navrství víc na sebe, nic moc neuvidí. Vlčácky se usměje a vytáhne se do kleku, aby po jednom z nich sáhl. Stačí jenom trochu trhnout a jemná látka se snese do jeho klína. Spěšně ji poskládá, zatímco Shinya má stále poslušně zavřené oči a spokojeně si prohlédne jeho tvář. Kdo by si byl pomyslel, že jeho kariéra začne takhle a když bude mít štěstí, zůstane to tak. Žádný slizský, upocený, hnusný chlap… nebo ženská… to by snad bylo ještě horší. Mohl by mu zavázat nejen oči? Už není pochyb o tom, kam tenhle andílek míří. Společně s povzdechy nad tím, že ho okusuje a tím pokoušením, co by se mohlo stát, kdyby neposlechl, je to úplně jasné. Tohle není tak docela Dieho parketa, i když byl připravovaný úplně na všechno. Vlastně sám o sobě netuší, jestli by se mu takový „vztah“ líbil, ale on tu není od toho, aby to posuzoval. To Shinya musí být ten spokojený, protože on tu chce zůstat s ním. Jenom on a už nikdy nikdo jiný. Byl by blázen, kdyby se odsud nechal vyšachovat.
"Nestane." Zamítne mu tu provokaci o něco přísnějším hlasem, čistě pro to, aby zjistil, jestli Shinya zareaguje podle očekávání a u toho mu začne zavazovat oči. Tak… pod běloučkým šátkem nebude mít úplnou tmu. To Diemu přijde pěkné.
"Tak dobře." Řekne nakonec celkem bezstarostně, zahrne si vlasy za ucho a matrace postele se zhoupne, když z ní vstane. Přejde ke svému pohozenému kimonu a vytáhne z něj pás obi. Je to pořádný kus látky a teď mu poslouží. Vrátí se k posteli, obejde ji tak, aby byl u Shinyovy hlavy a skloní se, aby ho mohl vzít nejdřív za jednu a potom i za druhou ruku. Položí mu je natažené nad hlavu a v klidu je omotá pásem. Dá si záležet, aby se z toho nevykroutil a pak připevní pás k jednomu ze sloupků postele. Pořád se jemně usmívá a po zádech mu začne běhat první příjemné mrazení, když si uvědomí, kdo je tu teď pánem a na co přesně se to vlastně dívá. Co on sám zrovna dělá. +Kruci...+ Musí se zhluboka nadechnout.
"Řekni, Shin-chan, nebyl ten tvůj tajný kamarád tatér? Líbilo se ti, když do tebe… ehm, píchal?" Dovolí si být trochu vulgární a přidřepne si, aby měl tvář u té jeho. Pošimrá ho na ní konečky vlastních vlasů, které drží mezi prsty a ze svého místa dohlédne až na oblinky jeho poloviček.
"Čím vším?" Trochu vyzvídá. Třeba tady toho bude víc, než jenom jehly a jeho vlastní menší já.
Shinya
"Občas nevím, co dělám." Dostane ze sebe malinko omámeně a stejně tak vypadá i jeho úsměv. Vždycky mu to chvíli trvá, než přijde na to, co by tou svou provokací mohl spustit, jenže teď je to úplně jiné a vlastně trochu cílené. Jen o tom zase tak úplně nepřemýšlí. Jak by mohl, když si jen představí, jak se na něj Die dívá. Jeho hlava si to dokáže dost dobře představit. Přemáhá nutkání očka na chvíli otevřít, aby se podíval, co se děje za ním, ale nakonec je přece jen ten poslušný. Už zlobil dost nebo ne? Už by ty očka přece jen otevřel, ale nestihne to. Stačí jen Dieho hlas, který sekne ostřeji, než by u něj čekal a jeho vzrušení je skoro bolestivé. Tohle nejde ovládnout. Je zkažený svou výchovou a odráží se v něm úplně jiným způsobem, než si jeho otec myslel. Tohle je ta prvá ochutnávka pro něj. Umí od obojího trochu, ale tím, že mu Die vychází vstříc..Ještě pořád má z jeho přísnějšího hlasu husí kůži po celém těle a když přijde na zavazování, spokojeně si povzdechne. Teď už nutit nemusí, jde to samo. Líbí se mu, že nemá tmu před očima, ale světlou látku. Stejně mírně natáčí hlavu Dieho směrem, tedy tím, kde ho tuší a vůbec neví, co tam provádí. Opravdu to udělá? A co když ne a vymýšlí na něj něco jiného. To očekávání jen podporuje jeho vzrušení, ale nemá strach. Je podivný klidný a plný nedočkavých pocitů. Nechápe, jak mu může věřit po takové chvíli, ale děje se to. Asi je vážně rozbitý. Hlavou se mu toho prohání hodně, ale stejně nejvíc natahuje uši, aby slyšel, co se děje mimo postel. Slyší jen tiché kroky a šustění látky, nic víc. Vteřiny se natahují, jeho tělo se neklidně zavrtí, jakmile ucítí zhoupnutí postele a koutky se mu samovolně zvednou vzhůru. Další povzdech přijde, jakmile musí zvednout jednu ruku nahoru a pak i druhou. Srdce mu z toho buší jako splašené."Die-san." Vydere se mu ze rtů s tichým zasténáním, jakmile se pokusí trochu pohnout rukama. To omezení je...Nic lepšího by si nevymyslel. Pár okamžiků se nic neděje a on přemýšlí, jestli se to Diemu líbí nebo to dělá jen proto, že to sám chce. Potřeboval by vidět výraz jeho tváře, aby si byl jistý a stejně by ho maličké pochybnosti nikdy neopustily. Trhne hlavou jeho směrem, když se konečně zase ozve jeho hlas a před očima mu v ten okamžik vyvstanou vzpomínky. Nikdy na něj nezapomněl, ale Die si statečně krade jeho mysl a mění obrazy v ní na sebe samého. Z jedné strany mu je to líto, z té druhé by to přesně tak mělo být. Je zmatený ze sebe samotného, ale příliš prostoru k dalším myšlenkám nemá. Jeho otázka ho donutí se tiše zasmát. Tohle by nikdy dobrovolně neřekl, jak moc by se styděl. I jeho tváře napovídají, že by ho k tomu asi ani mučením nedostali, ale líbí se mu to poslouchat. Zasměje se podruhé, když ucítí konečky vlasů a musí po tom na moment zabořit tvář do pokrývek, aby ho přestala kůže lechtat. Je to takové něžné mučení a jemu se to hrozně líbí.
"Hm, byl." Prozradí mu jako první věc a pak se znovu zavrtí a snaží se ho dotknout alespoň svým tělem, když už jinak nemůže.
"Jehly zrovna v lásce moc nemám." Přizná se mu nakonec a to nejtajnější...Měl by mu to říct? Die očividně napadlo, že tu může mít pár věcí navíc. Jak dlouho už je nepoužil? Měl by s nimi jít na světlo zrovna dneska. Leží tu svázaný...dobrovolně a...Vážně ještě přemýšlí, že by řekl ne nebo cokoliv tajil?
"Nemám rád jen plyšáky." Prozradí mu na sebe, několikrát se kousne do rtu.
"Když se o mě hezky postaráš, řeknu ti, kde jsou." Teď už ho zase cíleně provokuje a na několik vteřin opět schová tvář do povlečení. Když ji zase vytočí stranou, ještě si malinko zatahá svázanýma rukama.
"Ve skříni je dvojitá stěna, za ní jsou všechny moje hračky. Stačí jen najít prohlubeň dole." Navede ho přímo k velké skříni, kde má všechno své oblečení hezky srovnané podle barev. Za nimi je opravu u země úchyt, aby se dala otevřít. Pohled na to, co ukrývá, by kde koho přivedl do rozpaků, ale je vidět, že sem už opravdu dlouho nikdo nešel. Je tam od každého něco, počínaje návleky a kroužky, až po obojky, bičíky, dokonce i malá hračka s drátky. Na cokoliv by si někdo jako Shin mohl vzpomenout.
Die
Kdyby se býval narodil někde jinde a někdy jindy, nejspíš by mohl být psychologem, jak se dnes trefuje úplně do všeho. Nebo psychiatrem… Byl by Shinya stejný, kdyby ho vychovávali jinak? Možná ano a možná ne, kdo ví. Pozoruje ho ze svého místa, ale i když se mu nabízí pohled na celé jeho tělo, nejvíc se teď zdržuje u jeho tváře a snaží se zachytit všechny reakce. Jehly tedy ne? Kdyby ano, není si jistý, co by si s tím počal. Není zrovna sadistický typ, spíš je takový trapič od přírody. Jakmile se dozví, že je tu těch hraček víc, rozhlédne se kolem sebe a za sebe jako by je mohl spatřit. Samozřejmě je to hloupost. "Já už se o tebe přece hezky starám." Připomene mu. Zatím dělá všechno, co si Shinya přeje.
"Mám se ptát, jak se ti povedlo sem dostat skříň s tajným prostorem? Měl jsem pocit, že hlídají každý tvůj krok." Prohodí, ale vypadá to, že na jeho nákupy zas tak dobrý pozor nedávají. Nebo má komplice. Kdo je to a jaký je?
"Nejsem si jistý, za co ti naplácám, zatím spíš podnikáš všechno, za co bych tě pochválil." Řekne mu s tichým smíchem. Znovu vstane z postele a vydá se ke skříni. Otevře ji, přelétne po všem tom podivně srovnaném oblečení pohledem a klesne jím dolů. Klekne si na paty, dá stranou nějaké věci a začne hledat. Ani knoflíček nevybočuje z řady, neskutečné. Za normálních okolností by chtěl všechny ty krásné věci vidět, dotknout se jich, zjistit, co mohou lidé jako on nosit, ale teď má na práci trochu něco jiného. Zavadí prsty o cosi, co snadno povolí a odklopí se skoro celé dno. Jde zvednout a odhalí lehce podsvícené království neřesti. Die na to vyvalí oči a pak si honem zacloní dlaní ústa, aby se nerozesmál. O některých těch věcech ani netuší, na co jsou. Opravdu, dokonce i on se svým výcvikem. Čím by mu tak mohl udělat největší radost? Jak to má vědět? Asi se zase tolik pilně neučil. Znovu se na něj ohlédne. Shinya je hladový po dotecích, má rád měkoučké věci, ale spoutaný už je. Vezme do ruky jakousi věc, která vypadá jako dildo, ale je to… to je roubík? Ve tvaru penisu? Zboří se napůl do skříně a má co dělat, aby Shinya nemohl zaslechnout nic z toho, jak se snaží zkrotit svůj smích. Tohle ne, to by teď nezvládl a nechce mu nijak zkazit zážitek. Vybere si místo toho něco jiného a uvažuje, jestli se snad sám nečervená. Takto vybaven se vrátí zpět k posteli. Musí si přiznat, že tohle je opravdu velká zkušenostní výzva pro někoho, kdo má sám teprve přijít o panictví v tom pravém slova smyslu. Vést něco takového, když vám ten druhý oddaně věří… To by ho ve snu nenapadlo.
"Hrozně rád si s tebou povídám, ale zajímalo by mě, jestli ti to půjde i s tímhle." Řekne, když se přesune na kolenou vedle jeho těla a začne mu nasazovat a upevňovat roubík s kuličkou do úst. +Jen si pěkně kousni… a neslintej.+ Pomyslí si a znovu na okamžik upře oči na strop, zatímco se kouše do rtu, aby se nesmál. Ta druhá věc přijde na řadu výrazně později.
"Kde jsem to přestal?" Broukne… byl někde v okolí lopatek a druhou dlaní u kolene. Pohodlně se k němu uvelebí a rovnou mu zajede dlaní zezadu mezi polovičky. Udělal to naschvál, protože Shinya díky jeho slovům očekával okusování a polibky na úplně jiných místech. Jeho tělo se roztomile napne, když Die dráždí palcem okolí jeho vchodu.
"Tuhle hru mě budeš muset naučit, ale pamatuji se, že v ní šlo o nějaké tresty… Takže… pšššš, kojika-chan…. Bude tady úplné ticho." Vrní mu přímo do ouška.
Shinya
Uculí se rozverně, když mu Die řekne, že se o něj přece stará. Má pravdu, když si ho vedl s sebou domů, ani ve snu by ho nenapadlo, že by tohle zažíval. Jak se to jenom stalo, že se vůbec nebránil a ještě si o tom sám řekl? Nepoznává se, ale o to upřímnější je jeho úsměv, když zaboří tvář do pokrývek. Už jen to očekávání je k nesnesení. Vážně si z jeho malinko perverzního pokladu vybere nebo ne?"Někdy ti to povím." Zlobí ho malinko a u toho se tiše zasměje. Bylo to na dlouhé týdny, dostat sem všechny věci ta skříň proti tomu byla hračka, když jeden věděl, za kým má jít. Kdo by zkoumal renovovanou skříň? Vzpomene si, jak pašoval vibrátory a jiné hračky a už je zase rudý až za ušima. Vydržet se tvářit normálně, když má ovladač někdo jiný a nebojí se ho trápit je...Není zas takový andílek, jak se tváří, ale musí to hodně dobře skrývat a jen málokdo to z něj dokázal dostat. Die je vlastně druhý a o to víc je to pro něj plné očekávání. Nepatrně se zavrtí na posteli, když je chvíli ticho a nic se neděje. Začínají ho malinko trápit obavy, aby si to Die nerozmyslel a prostě ho tu nenechal. To by byl teprve průšvih, kdyby ho tu někdo takto našel. Už jen to, že je svázaný a jako třešnička jeho tetování a to ani nemyslí na tu skříň. Několikrát se kousne do rtu a už by chtě něco říct, když se konečně ozve Dieho hlas. Natočí za ním hlavu, jakoby mohl vidět, jestli s sebou něco nese nebo ne. Rty má mírně pootevřené a ten spodní se lehce chvěje očekáváním. +Jestli mu to půjde?+ Jeho hlava je schopná vymyslet jen jedinou věc, proč by to nešlo a na tváři mu vykrystalizuje naprosto nevinný úsměv.
"Umím si s tebou povídat i jinak." Tohle byla taky trochu provokace a hned na to se odmlčí, skoro to vypadá, že má strach, jestli to nepřehnal. Jen krotit se, je pro něj hrozně těžké. Jakmile pocítí tlak na rty, vtáhne je dovnitř, navlhčí jazykem a pak otevře, aby si s tichým povzdechem nechal roubík nasadit. Tiše se uchechtne, když se Die zeptá, kde přestal a místo toho, aby pohnul nohou nebo svým tělem, nepatrně zavrtí pozadím, aby mu dal jasně najevo, kde by měl pokračovat. Tak by si to rozhodně užil a už se zase červená, teď ho to stejně jen tak nepřejde. Nechá víčka klesnout, když si představí Die nad sebou na posteli a...Ne, už je vzrušený dlouho a poloha to v něm jen podněcuje. Ze rtů a i skrze roubík se vydere dlouhé zasténání, jakmile ho Die pohladí v partiích, které o pozornost přímo volají. Tak přímočaré doteky vůbec nečekal a začíná si být jistější, že Die je jeden z těch, který se nakonec nebude bát ničeho. Podaří se mu dychtivěji kývnout hlavou, aby mu naznačil, že ho klidně rád naučí, jen ať s tím nepřestává. Následuje další povzdech a pohne se tělem, kde tuší to jeho, když se ozve zašeptání do ouška. Die není takový, jak byl zvyklý, ale jemu se jeho styl zamlouvá a rozhodně nechce, aby s tím přestával. Pak si ale připomene, že první příkaz už zazněl a utlumí v sobě všechny povzdechy. Hýbat se, mu ale nezakázal. Hned toho využije a pokusí se přisunout k němu blíž. Jak jde o rozkaz, to zvládne dodržet, ale držet se zpátky, to mu najednou nejde. Potřebuje alespoň malinkatý dotek, aby byl spokojený. +Copak máš ještě v rukávu?+ Ptá se v duchu a doufá, že z té skříně nezval jen roubík. +Je tam toho tolik, přece si nejde nevybrat.+ Opakuje si v hlavě jeho oslovení a to se mu líbí taky. Usmívá se mu špatně a stejně to pořád zkouší, než se znovu pokusí dostat se k němu blíž. +No tak už pokračuj.+ Vybízí ho a pozadím vychází vstříc jeho prstům. Netrvá to dlouho a už se nedokáže příliš ovládat. Zároveň ví, že trest by mohl být něco, po čem jeho tělo procitne ještě víc. Tak je to vždycky a po bolesti přijde znásobená slast. Přestane se ovládat a ložnici protne jeho další tlumené zasténání, stejně jako se boky zvednou z postele. Nutně potřebuje víc a Die dělá všechno proto, aby ho to jen tak nepřešlo. +Tak už se pochlub, Die-san.+ Proběhne mu hlavou a ani v ní ho nedokáže oslovit jinak. Bude si muset před ostatními dát velký pozor, nesmí se přeřeknout!
Žádné komentáře:
Okomentovat